31. 10. 2012

Zážitek z nemocnice

Nemocniční anabáze

O to se s vámi prostě musím podělit. Ještě se nemohu pořádně smát, ale kdybych mohl, smál bych se hodně hlasitě. Mám rád černý humor.

Tak popořadě. Asi víte, že jsem měl v neděli nastoupit do nemocnice kvůli operaci křečové žíly. Považuji se spíš za zdravého a do nemocnice chodím pouze jako návštěva. Asi proto mi Murphy nadělil takovou skvělou směsici událostí. A operace křečové žíly mezi nimi rozhodně chybí.

Začalo to o víkendu. Začalo mě bolet ucho, tak jsem ještě v sobotu večer zašel k Barunčině mamince pro slivovici, přes noc jsem si zkoušel ucho čistit, ale zánět se stejně dostavil. No nic, i přesto jsem jel v neděli do nemocnice, lékaři budou vědět víc, říkal jsem si. Mimochodem jsem nikdy neměl zánět ucha (pokud nepočítám takové ty dětské bolístky, které přes noc pominou).

Po 2 hodinách na příjmu, kde mi zalehlo ucho a začalo docela bolet, jsem nakonec byl odveden na pokoj s tím, že si ještě zajdu na ORL, aby se mi na ucho podívali a rozhodli, jestli je možné mne i přesto operovat. Tak jsem si dal k večeři 2 párky, pokochal se výhledem ze 17. patra, převléknul do pyžama, zjistil, kde je ORL a vyrazil.

Trošku jsem se bál - rozhodně jsem nechtěl poznat, jak bolí propichování bubínku při zánětu středního ucha. Doktor mne prohlédl a naznal, že mám zánět hlavně sluchovodu, ale i trochu náběh na to střední ucho, tak mi ucho propláchnul a trochu umrtvil (klíčový moment). Možná víte, že se zhruba v té oblasti nachází i centrum rovnováhy. Doktor doporučil antibiotika, řka: už váš přijali, ať ti to sami rozhodnou, jestli vás operovat, nebo ne.

Nu což, zvedl jsem se z křesla (klíčový moment) a vyrazil zpět na pokoj s papírem od doktora. Na chodbě se mi však zatočila hlava. Když jsem dorazil k výtahům (chodba zela prázdnotou - také klíčová informace), už jsem upadal do mdlob a než jsem si stihnul sednout … - tři tečky znamenají nic. Nic si totiž dál nepamatuji. Probudil jsem se z divokého sna a nechápal, kde jsem. Podlaha byla nějak nepříjemně blízko mému obličeji a když jsem se začal zvedat, už se pode mnou tvořily loužičky krve. Nu což, odplazil jsem se ke stěně a snažil se vzchopit. Polilo mne horko, tak jsem krev na zemi doslova ředil potem.

Stále nikdo kolem, tak jsem se rozhodl (klíčový moment) vrátit na ORL (bylo za rohem, sotva pár kroků daleko) a povědět doktorovi, že jsem hapal. … - tři tečky ve stejném významu jako ty předchozí. Znovu ta podivně blízká podlaha a na chodbě zase nikdo. Vím, že jsem se překulil na záda a po chvíli rozmlženě vnímal blížící se postavy se slovy "tady leží nějaký chlap". Zároveň s tím jsem v puse cítil nějaké divné věci, raději jsem je vyflusnul a s neblahým pocitem si uvědomil, že to byl kus zubu. Ach jo, řekl jsem si.

Doktor a sestřička z ORL mne dotáhli do ordinace a položili mne na lůžko. Pomalu jsem přicházel k sobě, klasicky se mi zamotala hlava, to mi dělá často a několikrát už jsem i omdlel, když se sešlo několik blbých faktorů (jednou jsem prudce vstal z postele a při odchodu z pokoje jsem prudce vtrhnul do dveří, rázně je otevřel, leč moje noha je zarazila hranou přímo proti mému čelu, nicméně já už byl mezi futry - záhy jsem se složil bratrovi na postel :), párkrát i omdlel, takže jsem byl chvilku bledý, normálně jsem reagoval atd., akorát tentokrát k tomu přibyla sakra velká bolest krku a ramene.

Dojeli si pro mě už raději s lehátkem. Po chvíli mě vezli rovnou na rentgen, kde jsem jim trošku zakrvácel stůl, ale naštěstí nic zlomeného, pohlého atd. To já zase umím, akorát tou hlavou jsem nemusel tak ducnout do země.

Z rentgenu mě odvezli raději na JIPku, že mě budou přes noc raději kontrolovat. Pak klasika - několik doktorů, neuroložka, trošku ostříhat vlasy, aby náplast lépe držela, límec pod krk, tlakoměr, který mě co hodinu celou noc budil (nevadilo mi to, že stejně jsem spal asi 30 minut) a kramlík na prst kvůli tepu. Zbytek noci jsem strávil v bolestech krku a zhmožděného ramene. Jelikož jsem nenašel vhodnou polohu, kde by nic úporně nebolelo, prostě jsem se nevyspal.

Ráno mě omrkli, naznali, že jsem asi v pohodě. Pana primáře jsem moc nepotěšil, už potřetí musel odložit mou operaci křečové žíly, ale s bodrým "mějte se pane magistře" mi podal ruku a vizita odešla. Na chodbě si pak o mně vykládali něco ve smyslu "takový mladý, sportovně založený a takové věci tu vyvádí…". Nemohl jsem si nevšimnout mírně pobavených úsměvů na rtech lékařů - od ORL až po radioložku.

V 10 ráno mě propustili z nemocnice. Ačkoli jsem přišel téměř zdráv, odcházel jsem jako válečný invalida - opřen do Barunky, belhavým krokem jsem se sunul na parkoviště, odkud mě odvezl táta (zde Murphy nezafungoval - zrovna je na neschopence a má vycházky) do Adamova, kde se o mě může starat. Barunka chodí do školy a do práce

Mimochodem jsme se s Barunkou v sobotu zasnoubili, tak jste předběžně zvaní na svatbu, ale ještě nevíme kdy a kde bude. Takže to byl opravdu nabitý týden: stavba, první sníh, zásnuby a zkryplení. Komu se tohle poštěstí za pouhý víkend?

Jaké z toho plyne ponaučení moc nevím. Asi si budu preventivně dřepat při každém zatočení hlavy, ale v čem mě to opět utvrdilo: snažte se brát všechno pozitivně a ideálně s humorem. Když mě zítra nebude tak bolet za krkem, rád se tomu hodně zasměju, protože díky Murphymu mám skvělou historku pro svá vnoučata!