22. 12. 2019

Lingvistika

Článek o lingvistice na Wikipedii, podklad pro sazbu v předmětu PLIN028.

Lingvistika

Lingvistika (dříve psáno linguistika) neboli jazykověda je věda zkoumající
přirozený jazyk. Lze ji dělit na obecnou lingvistiku, aplikovanou lingvistiku a
na jazykovědy jednotlivých jazyků nebo jejich skupin. Ty mívají zvláštní názvy,
např. anglická filologie neboli anglistika, dále např. bohemistika,
slovakistika, lusitanistika, turkologie; afrikanistika, orientalistika,
iberoamerikanistika apod. (pro jejich seznam viz článek Filologie). Označení
filologie ovšem znamená široce pojaté studium jazyka, literatury i kulturních,
historických a zeměpisných specifik dané oblasti (tzv. reálie). Lingvistiku je
také možné chápat jako soubor jednotlivých jazykovědných disciplín (především
fonologie, morfologie, lexikologie, syntaxe a textové lingvistiky). Jazykem se
zabývá také mnoho dalších vědeckých disciplín, například psychologie,
informatika, filosofie, biologie, anatomie člověka, sociologie, antropologie a
další. Od 2. poloviny 20. století také vznikají hraniční jazykovědné
disciplíny, jako je psycholingvistika, sociolingvistika, neurolingvistika aj.

Cíle lingvistiky

Deskriptivní lingvistika. Cílem deskriptivní lingvistiky je popsat jazykový
systém a popř. způsoby jeho užívání v různých komunikačních situacích.
Výsledkem práce deskriptivní lingvistiky jsou např. slovníky (lexikony) či
mluvnice (gramatiky), tedy práce popisující slovní zásobu a strukturu
(gramatiku) konkrétního jazyka.

Teoretická lingvistika. Toto odvětví lingvistiky zkoumá obecné principy
fungování přirozeného lidského jazyka, přičemž často využívá výsledky
deskriptivní lingvistiky. Teoreticko-lingvistické zkoumání se zakládá na obecné
vědecké metodě: jeho výstupem jsou explicitní, formálně zpracované teorie a
hypotézy, jejichž platnost je následně testována s pomocí dat z konkrétních
jazyků. Některá odvětví teoretické lingvistiky se od ostatních přírodních věd
liší specifickými metodami testování.

Aplikovaná lingvistika využívá poznatků deskriptivní a teoretické lingvistiky.
Mezi oblasti aplikované lingvistiky patří např. jazyková terapie (logopedie,
terapie afázie), výuka cizích jazyků, forenzní lingvistika, či manuální a
strojový překlad.

Preskriptivní lingvistika není v pravém slova smyslu lingvistika, neboť se
nezabývá přirozeným lidským jazykem jako takovým. Jejím cílem je
charakterizovat tzv. spisovný jazyk, což je soubor jazykových prostředků (ať už
mluvených či psaných), které jsou či by měly být používány ve školách, v
oficiálních sdělovacích prostředcích či v komunikačních situacích formálního
charakteru. Spisovný jazyk je kodifikován v jazykových příručkách (v případě
českého jazyka především v Pravidlech českého pravopisu a slovnících (vydaných
ÚJČ) pro psanou podobu, Česká výslovnostní norma pro mluvenou podobu), jeho
užívání však většinou není vynuceno zákonem, má jen charakter doporučení.
Některé přirozené jazyky oficiálně kodifikovanou podobu spisovného jazyka ani
nemají (např. angličtina).

Lingvistické disciplíny

Disciplíny zkoumající jazykové podsystémy

Jazyk je komplexní systém a skládá se z řady podsystémů (někdy nazývaných
"jazykové plány"), které se mohou navzájem do určité míry ovlivňovat.
Deskriptivní a teoretická lingvistika se podle toho dělí do následujících
kategorií (dle české lingvistické tradice).

Lexikologie zkoumá slovní zásobu, lexikální význam a formu, inherentní vztahy
mezi jednotlivými slovy (např. synonymie - dvě různé slovní formy pro tentýž
význam, homonymie - jedna slovní forma pro více významů, atd.), expresivitu
slov (např. vulgárnost), atd. Lexikologie slouží jako základ pro lexikografii,
tedy tvorbu slovníků.

Fonetika zkoumá zvukovou (akustickou, auditivní, artikulační) stránku jazyka.

Fonologie zkoumá zvukový systém, tj. (i) inventář zvukových segmentů (tzv.
fonémů) schopných rozlišit význam větších celků, pravidla, podle nichž se
segmenty chovají v kontextu ostatních segmentů (např. asimilace), a (ii)
inventář a pravidla týkající se suprasegmentálních ("nadsegmentálních")
prostředků (např. intonace).

Morfologie (neboli tvarosloví) zkoumá inventář nejmenších významonosných či
význam modifikujících jazykových výrazů (tzv. morfémů, např. "-ost" ve slově
"libost" a "slab-" ve slově "slabý") a pravidla, podle nichž se tyto "atomické"
výrazy užívají a spojují, aby vytvořily jednoduchá či složená slova (např.
správně utvořené "slabost" vs. neexistující "ostslab" či správně utvořené
"slabomyslný" vs. neexistující "myslnoslabý").

Syntax (neboli větná skladba) zkoumá inventář lexikálních a funkčních slovních
kategorií (druhů) a zejména pravidla jejich spojování do větších celků.
Příkladem lexikálních kategorií jsou substantiva, adjektiva či verba, příkladem
funkčních kategorií jsou zájmena či spojky. Komplexní celky vytvořené pomocí
syntaktických pravidel ze slovních kategorií nazýváme (syntaktické) fráze
(např. nominální/substantivní fráze hladový vlk, vytvořená z adjektiva a
substantiva, či verbální fráze sníst červenou karkulku vytvořená z verba a
nominální fráze), věty neboli klauze (např. věta Hladový vlk snědl červenou
karkulku vytvořená z nominální fráze a verbální fráze), a souvětí (např.
souvětí Neviděla, jak hladový vlk snědl červenou karkulku, vytvořené spojením
verba a věty, či souvětí Hladový vlk snědl červenou karkulku a myslivec ji
vysvobodil, vytvořené spojením dvou vět pomocí spojky a). Syntaktické vztahy,
např. vztah mezi dvěma syntaktickými frázemi, zpravidla nepřekračují hranici
souvětí.

Sémantika se zabývá významem jazykových výrazů, ať už jednoduchých (morfémů a
slov) nebo složitých (frází, vět a souvětí). Význam jednoduchých výrazů je
uložen v mentálním slovníku (např. význam slova vlk), význam složitých výrazů
lze zpravidla odvodit z významů jejich částí (např. výraz hladový vlk odkazuje
k objektu, který je "hladový" a který je "vlk"). Sémantické vztahy většinou
nepřekračují hranici souvětí.

Pragmatika (také pragmalingvistika) se zabývá významem promluvy v konkrétní
komunikační situaci a v kontextu ostatních promluv. Promluva může a nemusí mít
formu věty či souvětí (např. slovo pozor funguje jako promluva, aniž by bylo
větou). Promluva může a nemusí mít doslovný (sémantický) význam (např. význam
promluvy Bolí mě hlava může v daném kontextu a v dané situaci odpovídat
sémantice věty Nechci sex).

Textová lingvistika nebo také analýza diskurzu se zabývá pravidly a principy
spojování vět a souvětí ve větší celky, nazývané text. Zkoumá prostředky
vyjadřující vztahy mezi textovými celky (např. větami, souvětími, ale i
odstavci či kapitolami).

Disciplíny zaměřené na konkrétní jazyk či jazykovou rodinu

Lingvistika zahrnuje kromě obecné lingvistiky, která se zabývá jazykem jako
takovým, také potenciálně otevřenou množinu podoborů, které zkoumají jednotlivé
jazyky či jazykové rodiny (jednotlivé filologie). Příklady jsou bohemistika
(čeština), anglistika (angličtina), sinologie (čínština), hispanistika
(španělština), slovenistika (slovinština), či slavistika (slovanské jazyky),
bantuistika (bantuské jazyky), turkologie atd. Nutno však dodat, že tyto
termíny zpravidla charakterizují ani ne tak podobory lingvistiky, jako spíš
podobory filologie. "Bohemista" může proto být i literární vědec či
kulturolog.

Další tradiční lingvistické disciplíny

Historická lingvistika zkoumá jazyky, které se užívaly v minulosti (starou
češtinu, staroslověnštinu, apod.), popř. se zaměřuje na výzkum vývoje jazyka v
čase (viz níže: diachronní přístup).

Dialektologie zkoumá geograficky podmíněné odlišnosti v jazykovém systému v
rámci jednoho (národního) jazyka (např. česká nářečí). Největší tradici v
dialektologii má studium lexikologie, fonetiky, fonologie a morfologie.
Dialektologické studium syntaxe a sémantiky je velmi mladé.

Sociolingvistika zkoumá sociálně podmíněné odlišnosti v jazykovém systému,
většinou v rámci jednoho jazyka či nářečí (např. slangy). Sociolingvistika se
nejčastěji zaměřuje na lexikální jazykový plán.

Lingvistická genealogie zkoumá příbuznost různých jazyků (např. francouzština a
rumunština patří do románské jazykové rodiny, přičemž oba jazyky se vyčlenily z
latiny). Kritériem při určování genealogické příbuznosti jazyků je slovní
zásoba.

Lingvistická typologie zkoumá jazykové typy, což jsou jazykové rysy společné
více jazykům. Genealogicky příbuzné jazyky jsou většinou typově podobné, ale
nemusí tomu tak nutně být (např. bulharština je typově dost odlišná od češtiny,
i když jde v obou případech o slovanský jazyk). Při určování jazykového typu se
vychází především z morfologických a syntaktických kritérií. Jeden a týž jazyk
může patřit do více jazykových typů, v závislosti na zvoleném kritériu a
zvoleném jazykovém podsystému.

Matematická lingvistika zkoumá jazyk pomocí matematických a statistických
metod.

Komputační (počítačová) lingvistika vytváří komputační modely jazykového
systému, jazykových podsystémů, či jejich částí.

Korpusová lingvistika se zaměřuje na analýzu jazyka za pomoci zkoumání
obsáhlých, zpravidla elektronických jazykových korpusů (organizovaných uskupení
psaných a/nebo mluvených textů různých žánrů).

Jazyková akvizice zkoumá učení a osvojování si jazyka u dětí či nerodilých
mluvčích.

Neurolingvistika zkoumá reprezentaci jazyka v mozku a neurologicky podmíněné
jazykové poruchy (např. afázii).

Metody lingvistiky

Teoretická lingvistika využívá základní vědeckou metodu - formuluje explicitní
a testovatelné teorie a hypotézy, jejichž platnost následně ověřuje analýzou
dat.

Základní metody získávání lingvistických dat

Analýza promluv realizovaných v neexperimentálních podmínkách. Díky
digitalizaci a automatizaci je dnes možné touto metodou relativně rychle a
efektivně zkoumat velmi rozsáhlé jazykové korpusy (ty mají dnes řádově miliony
až stovky milionů slov, viz např. Český národní korpus). Tato metoda se využívá
např. v deskriptivní lingvistice, při vytváření mluvnic a slovníků. Hojně jí
využívají také komputační lingvisté a kvantitativní lingvisté.

Analýza promluv a reakcí na promluvy realizované v experimentálních podmínkách.
Experimentální metody se rozšířily zejména díky studiu jazykové akvizice u
dětí, u nichž nelze data získávat analýzou jazykové intuice (viz níže), avšak
dnes se hojně používají i u dospělých mluvčích. Některé oblasti lingvistiky,
např. neurolingvistika, jsou na experimentálních metodách takřka závislé.

Analýza jazykové intuice. Tato metoda je založena na předpokladu, že mluvčí je
schopen posoudit přijatelnost, resp. pravdivost vět a výrazů svého rodného
jazyka. V závislosti na tom, jaký jazykový plán zkoumáme, lze posuzovat
přijatelnost foneticko-fonologickou, morfosyntaktickou (tzv. "gramatičnost"),
sémantickou, či pragmatickou. Tato introspektivní metoda je hojně používaná u
teoretických lingvistů.

Synchronní, diachronní a panchronní přístupy

Synchronní lingvistika pohlíží na jazyk jako na statický systém a abstrahuje od
jeho proměn v čase. Předmětem synchronního studia může tedy například být
současná čeština či čeština v době husitské. Synchronní studium současného
živého jazyka může využívat všech tří výše uvedených metod získávání
lingvistických dat.

Diachronní lingvistika se zaměřuje na proměny jazykového systému (resp. jeho
podsystémů) v čase. Jde zpravidla o proměny, které se odehrají v řádu desítek
až stovek let. Diachronní lingvistika je zpravidla odkázána na první výše
uvedenou metodu, zejména na studium psaných textů.

Panchronní lingvistika popírá existenci výše zmíněné opozice. Zastánci
panchronního přístupu tvrdí, že jazykový systém je inherentně dynamický a v
každém okamžiku obsahuje potenciál změny, který se projevuje např. na
jazykových variacích, které jsou na čase nezávislé (dialekty, funkční styly).
Co vnímáme jako "vývoj v čase" je tedy zpravidla pouze převládnutí určité
"synchronní" jazykové varianty nad ostatními.

Lingvistika jako součást širších vědních disciplín

Jazyk je velmi mnohotvárný jev a v závislosti na tom, z jakého úhlu k němu
přistupujeme, můžeme lingvistiku zařadit do několika širších disciplín. Tyto
druhy lingvistiky si nekonkurují, neboť přísně vzato zkoumají jiný jazykový
objekt. Hranice mezi těmito "jazyky" a potažmo "lingvistikami", které je
zkoumají, jsou ovšem neostré.

Lingvistika jako součást kognitivních věd (tj. kognitivní lingvistika) zkoumá
jazyk jako součást lidského kognitivního systému, tedy jako mentální nástroj, s
jehož pomocí člověk poznává, interpretuje a kategorizuje svět.

Lingvistika jako součást sémiotiky vnímá jazyk jako soubor tzv. jazykových
znaků, jež lze charakterizovat jako vztahy mezi myšlenkami či mentálními
koncepty (např. představa psa), jejich formálním vyjádřením (slovo pes) a
vnějším světem (reálný pes). Existence těchto vztahů, jakožto i jejich
systémovost, ustálenost a konvenčnost, umožňují komunikaci. Komunikace, tedy
předávání a sdílení informací, je úzce spjatá se sémiotikou. Lingvistika z
tohoto úhlu pohledu je tedy příbuzná vědám o nelingvistických znacích a
prostředcích komunikace, jako je neverbální komunikace, různé pomocné
komunikační systémy, např. světelné či kouřové signály, nebo znakové systémy
uměle vytvářené pro potřebu komunikace s počítači a stroji.

Lingvistika jako součást filologie studuje jazyk v jeho vztahu k člověku a
všemu, co s ním souvisí. Zkoumá tedy vzájemné vlivy jazyka a národa, kultury,
společnosti, historie a především literatury, již je možné vnímat jako
komplexní jazykový výraz všech zmíněných oblastí lidského působení.