1. 7. 2006

Balkán 2006

Makedonie, Bulharsko, Turecko, …

(Autor textu Ondřej Herzán) Cestovní zpráva expedice kteráž proběhnouti ráčila ve dnech 1.–26. 7. L. P. 2006 v staroslavných krajinách zemí Makčec, Grcál, Bulhec, Turkiš, Rumáč a Srbál se zovoucích a jejíž jednotliví výzkumníci ukončovali své úkoly postupně ve dnech 14., 16.,21. a vposled 26.7. 2006.

Tento text publikuji se svolením jeho autora, Ondřeje Herzána.

Cestovní zpráva expedice

kteráž proběhnouti ráčila ve dnech 1.–26. 7. L. P. 2006 v staroslavných krajinách zemí Makčec, Grcál, Bulhec, Turkiš, Rumáč a Srbál se zovoucích a jejíž jednotliví výzkumníci ukončovali své úkoly postupně ve dnech 14., 16.,21. a vposled 26.7. 2006.

Sepsal Džej Herzn , dopsáno 29.7.2006 ve 21.54 hod. SELČ

Trasa expedice:

Brno – Budapest – Stara Pazova – Beograd – Skopje – Dračevo – Aldinci – Solunska Glava – Bogomila – Bitola – Ochridské jezero – Florina – Thessaloniki – Promachon – Kulata – Kresna – Spano Pole – Vichren – Bansko – Septemvri – Plovdiv – Istanbul – Ahmediye – Sofia – Vidin – Calafat - Iablanita – Bozovici – kaňon Nery – Sasca Montana – Bela Crkva – Beograd – Budapest – Brno

Členové expedice:

Adéla Vožechová – Áda, Bublina (1985) – Nové Strašecí
žurnalistka a Evropanka, milovnice hopskulek a bublifuků

Lucie Majstrová – Lucka, Luci (1985) - Praha
ekonomka, horolezkyně, kytaristka a zpěvačka

Jiří Trpkoš – Jirka (1979) – Praha
pan inženýr, horo i lanolezec, spolumajitel kus-kusu

Vladimír Schmid – Stopař, Pařát (1987) – Adamov
architekt, orientační běžec, mapmistr a imitátor říše živočišné

Jiří Kalina – Čáp (1985) – Adamov
matematik a chemik, milovník železnice a pazlátek, druhý Nevrlý

Hynek Cígler – Hyňas (1986) – Brno
psycholog a žurnalista, vyznavač jeřábů, vypravěč a tvůrce neologismů

Barbora Kadlčková – Bára (1987) – Brno
budoucí Pražačka, majitelka růžového trička a záruka kvalitní stravy při autostopu

Vít Baisa – Ďábel (1985) – Adamov
muzikolog a informatik, varhaník, stolní tenista a fenomenální chodec v sandálech

Ondřej Herzán – Ondra (1983) – Třebíč
biogeograf, zpěvák a pisálek, vysokohorský nosič MPZ (müsli poslední záchrany)

OBSAH

  1. Na cestu!………………………………………………………………….4
  2. Ať žije Nikola Grjevski…………………………………5
  3. Kukata u Bogdana………………………………………6
  4. Tajuplné Aldinci ………………………………………..7
  5. Ve říši ledu a závrtů…………………………………….9
  6. Mešita, observatoř, horký čaj…………………………..11
  7. Vnitrozemské moře………………………………………13
  8. Jako správní boveráci!………………………………………………15
  9. V zemi olympských bohů………………………………..16
  10. Slaměné království………………………………………18
  11. Pár kritických okamžiků……………………………….19
  12. Je libo lišejníček?……………………………………………………..21
  13. Na pomníku s Vlkem……………………………………22
  14. Everest Balkánu…………………………………………23
  15. Každý, kam ho srdce táhne……………………………..25
  16. …tam, kde vládne cay……………………………………26
  17. Arabské inferno………………………………………….28
  18. Přistiženi v Sofii…………………………………………..30
  19. Nocleh nad Dunajem……………………………………..31
  20. Ve dvou se líp stopuje…………………………………….32
  21. Okružní výlet s hovadem…………………………………34
  22. Hlad útočí………………………………………………….35
  23. Cesta k Lacul Dracului……………………………………36
  24. Češi Čechům bratry……………………………………….37
  25. Maestro von Adamsthal……………………………………40
  26. Šťastně doma!……………………………………………………………..41

1. Na cestu!

Celé to začalo poněkud kuriózně. Když největší ospalec akce a tradiční dobíhač vlaků přijde na nádraží s rezervou jako první, znamená to, že se budou dít věci. A taky se děly! Devět lidí z různých koutů republiky, s převahou těch, jimž nad hlavami fosforeskuje svatozář Adastu, usedlo do vlaku a se srdcem radostně bušícím se nechalo unášet do jižních, balkánských krajů.

V Budapešti jsme poprvé přesedali a využili přesun z nádraží Nyugati na Keleti k tomu, abychom si maďarskou metropoli trochu prohlédli, s hopíky či hopskulkami si zaházeli, libozvučné maďarštině kolemjdoucích naslouchali. Ve vlaku směr Bělehrad jsme se trošku tísnili v prostoru záchodků – a do večera tak překročili hranici bývalé Jugoslávie.

Teď nastala otázka, co dál. Soumrak a noc nepočkají. Stopař našel na mapě jakousi pahorkatinu před Bělehradem a v ní zastávku s romantickým jménem INDJIJA. Tam navrhoval strávit dnešní noc. Ale nebudu vás napínat, nakonec jsme nocovali trošku jinde a jinak, tedy ve Staré Pazově poblíž nádraží lemujícího kukuřičného pole bez jediného klasu kukuřice, mezi jakýmsi silem, kolejemi a stanicí, v bezútěšné srbské rovině na samé hranici zarostlého rumiště.

Ještě předtím nás jakýsi chlápek zdvořile vyhostil zpod převislé vrby s omluvou, že za chvíli by nás stejně vyhodili policajti a že jeho pejskům se taky nějak nelíbíme. V nádražní čekárně jsme pak chvíli pozorovali místní folklór. Vychrtlá paní natrhala bílý chléb a důkladně jím otřela zaplivanou podlahu. Jednotlivé kusy poté kamsi vyhazovala. Zároveň zapředla hovor s Hynkem, poukazovala na svoji chudobu a dokonce se snad chtěla začít svlékat, takže jsme raději vyklidili pole – a šli se uklidit do pole. Zbytek už znáte.

2. Ať žije Nikola Grjevski!

Brzy ráno jsme chytli přípoj do Bělehradu a již kolem sedmé seděli ve vláčku – couráčku do Skopje. Označení „couráček“ se snaží vystihnout vlak, který skutečně nikam nespěchá, vleče se srbskými zemědělskými rovinami, občas nějaký pahorek, městečko, lesejk, jeřáb (to se vždy Hynek probudil a vytřeštil zrak), jižněji i tunýlek. Z nudy jsme vynalezli slovo, které nás pak pronásledovalo celý další týden. Slovo, které označuje nejzaostalejší, snad i nejkrásnější stát bývalé Jugoslávie. Slovo, za něž by se nemusel stydět žádný správný brňák (ale ani adamovák, pražák, newbubák či třebíčák). Slovo, v němž je ukryto všechno – hory, údolí, lesy, planiny, vesničky, minarety, všechno. Slovo MAKČEC.

Navečer jsme vystupovali ve Skopje, hlavním městě Makčecu. Exoticky vyhlížející paneláky, štíhlé prsty minaretů, kolem horské hřebeny s velkými, dodaleka viditelnými kříži. Nezdrželi jsme se tu dlouho a v počínající bouřce upalovali dalším vlakem do přilehlé vesnice Dračevo. Cestou jsem porozprávěl s prvními domorodci – albánskými Makedonci.

Dračevu, vesnici posazené přímo na úbočí podhorských svahů, dominoval velký, osvětlený kříž na jednom z kopců. Kolem nás švihaly bouřku věštící poryvy větru, obloze kralovala blýskavice, spěchali jsme rychle ke kříži. Jakási kamenná kolonáda kolem něj, občas drobný vodotrysk, všechno osvětlené. Společně s Jirkou a Hynkem jsme chvíli hledali v křovinatých stráních místo pro nocleh: když jsme se vrátili k ostatním, ti už měli nocleh skoro zajištěn. Domorodci, kteří tu na lavičkách posedávali, jim poradili sestoupit zpět do Dračeva a naproti místní cerkvi(kostelu) vyhledat jakéhosi pana Cevu: ten prý nám zapůjčí klíče od „požarnice“, kde se v poklidu uložíme.

Naproti kostelu se svítilo a probíhala tam vzrušená diskuse. Aby taky ne – dostali jsme se omylem na předvolební debatu politické strany Ima voda, jejíž lídr – jistý Nikola Grjevski – aspiruje na post makedonského premiéra( osobně jsme ho tam nezahlédli, jednalo se zřejmě o místní buňku, pobočku).

Bublina, Jirka a já jsme vešli do místnosti mezi vlajky, reklamní letáky, plakáty a několik radících se Makedonců. Po několika nechápavých minutách se debata přestěhovala ven k ostatním a vyplynulo z ní, že můžeme přespat v sousední jizbě. Chlapi nás tam ubytovali a dobře anglicky vládnoucí borec z nás začal energicky dolovat a páčit naše další plány. Jít na pohoří Jakupica? Holý nesmysl, povídal chlápek, tam můžete akorát tak s horolezeckým vybavením, je to tam hrozně strmé, nebezpečné. Spadnete. A když nespadnete a přežijete, sežerou vás albánští vlkodlaci v dědině Aldinci. Ti jsou sice někdy hodní, ale většinou zlí a divní, nikdo neví, co udělají. Běžte raději na jih, k jezerům, do pohoří Baba a Galičica!-

Chlapík rozmáchle vypravoval, kam všude dřív sahala Makedonie, ubohý zbyteček někdejší světové říše. Zvědavě jsme ho vyslechli. Co se našich plánů týče, nikterak je nezměnil, jen podnítil naši zvědavost. Albánská vesnice v nitru makedonských hor? Do toho jdu! vykasal si Hynek rukávy. Nikdo nebyl proti. Zítra razíme na planinu.

Adamováci se ještě teď v deštivé noci vypravili spát na pahorek kamsi za osvětlený kříž, nás ostatní ukolébalo pravidelné kapání k prvnímu spánku na podlaze volební místnosti strany, kterou o týden později pověřil prezident sestavením vlády…

3. Kukata u Bogdana

Večerní bouřka přešla v trvalý déšť, tak ubrečenou si Makedonii představoval málokdo, ale co naplat – neporučíš větru ani dešti…Ráno u dračevského diskontu navíc Hynek zjistil, že nemá peněženku. Rychle uháněl zpátky k hostitelům, ale kde nic tu nic: vytrousil ji nejspíš včera ve Skopje, tak si alespoň teď narychlo zablokoval bankovní kartu.

S čerstvým pečivem v útrobách jsme vyšplhali k dosud sladce snícím adamovákům: škodolibost dne – vhodit kamínek pod stříšku a čekat, kdo první zabručí či zakleje. Brzy nato jsme nastoupili na červenou, bahnitou, v řídkém dešti slizkou cestu, která se lepila na pohorky, člověku rychle červenaly i ponožky. Upozornil jsem ostatní na krásně kvetoucí, citronově vonící třemdavy: zapomněl jsem však dodat, že vonné esence dráždí sliznice. Áda to zjistila tak, že si zanedlouho protřela oči a na chvilinku oslepla.

A první vesnice, skutečně utopená v pastvinách. Polorozpadlá, domky s všelijak zalátanými a zaštupovanými střechami, uprostřed zašlý vykřičník malého minaretu. Nápisy v latince prozradily přítomnost albánské menšiny.

Vesnice na úpatí Jakupici – bohatá přehlídka různorodých etnik. Makedonští pravoslavní, makedonští muslimové, albánští muslimové, ba i proturecky smýšlející obyvatelé, snad potomci někdejších dobyvatelů? Gorno Količani: náves připomínající maličký turecký pazar, vlajky s obráceným půlměsícem, nápisy v turečtině. Dolno Količani: malý obchůdek vedle minaretu, nesmí vás překvapit vývěsní štít EMIR KAZABLANKA. Vedle stodola, kde se ukrýváme před deštěm: místní nám sem obětavě přinesou lavice, dobré chuti popřejí, zvědavě se uchichtávají. Potom velebné kvílení muezzinovo – pro mnohé z nás první v životě. Na kraji vsi budka, z ní vyleze chlap s úctyhodnou dýkou v ruce, přátelsky porozpráví. Pramínky a čůrky pitné vody, vyvěrající v každé vsi. Směsice azbuky a latinky, starých baráků a novotou se skvících rezidencí, všechno zapadá do podhorské krajiny cerových lesů a měkkých, bochníkovitých kopců…

Rozbitá silnička nás vedla dále a výše, kolem potoků, mezi kopci. Najednou zastavilo auto a šofér proklamoval svezení do Aldinci za „pouhých“ 50 euro za osobu. Kdybychom tušili, jaká tam vede cesta….ale nepředbíhejme věcem příštím, nesluší se to. V tuhle chvíli nás nejvíc zajímalo, zda přestane pršet, a když nepřestane, kde strávíme noc.

Jako na zavolanou se nad dalším záhybem stoupající silničky vynořil solidní baráček, opatřený terasou a nápisem KUKATA NA PREDAJ. Vkročili jsme na do pravého úhlu se lomící terasu – a v ten moment kolem nás proklouzl huňatý pes a ustrašeně zapadl do okolního hustolesa. Druhý jej brzy následoval. A třetí, maxipes Fík velikosti telete, se bázlivě krčil za rohem u zábradlí, občas ukníkl a napůl provinile, napůl vyčítavě na nás zíral. Protože Bogdan – jak jsme ho vzápětí pokřtili – vypadal mírně olezle, nepěstěně, možná i blešky si na hřbetě živil, uzavřeli jsme úzký průchod mezi „naší“ a „psí“ částí terasy. Z „psí“ části nevedl volný průchod ven, Bogdan by musel tak jako tak kolem nás. Až bude potřebovat, řekne si. S tímto vědomím jsme rozbalili spacáky a přestože odbila sotva třetí hodina, brzy se nad námi zavřela hladina spánku.

Probudili jsme se navečer, poprvé od rána nepršelo. Hlad nás přiměl povečeřet: potom jsem četl něco z Nevrlého, něco hrál – na střídačku s Ďáblem a Bárou – na kytaru, pohodový večer. A Bogdan ani muk. Jen večer třikrát mohutně zaštěkl: v lese cosi zašustilo, ale zbylí dva psi se nevrátili. Nocleh pod plechovou stříškou proběhl klidně, zaslouženě.

4. Tajuplné Aldinci

Ano, přátelé! Dnes se dozvíte, co a jak! Vzhledem k tomu, že to právě píšu a vy to za pár dní budete číst, můžete usoudit, že jsme všichni přežili. Ale jak, kdo, s kým a proč – brzy se dozvíte.

Ráno jsme vytáhli mříž a vyzvali Bogdana k volnému průchodu ven. Psisko chtělo, ale hrozně se bálo. Čáp, který ležel nejblíž, se s ním začal kamarádit a Hynek rafinovaně vytáhl šlupičky od salámu, kterými manévroval v bezprostřední blízkosti Bogdanova čenichu a pak ruku s nimi zvolna odtahoval. Výsledek? Bogdan se skoro ani nehnul, začaly mu jen vydatně téct sliny přímo do Hynkových pohorek. Čáp ho nakonec musel do zadku tlačit a Hynek za kůži táhnout – ani tak jej z terasy nevystrnadili. Teprve když už jsme měli všichni zabaleno a slunili jsme se na plácku pod chatou, Bogdan nesměle proklusal kolem a ani se nerozloučil…

Sluneční den, porosty dubu ceru a makedonské pohoří Jakupica před námi. Občas studánka, doplnění vody. V travnatém sedýlku jsme se rozhodli poobědvat – a úderná klika ve složení Čáp, Ďábel, Hynek a Ondra se nabídla nalehko skočit na nákup do Aldinci, zatímco ostatní jim pohlídají batohy. Byla to průsvitná záminka – touha vidět tu tajuplnou, nebezpečnou albánskou obec z ní přímo čišela…

A tak jsme seběhli vyprahlý kopec s rulovými skalkami a zmijím terénem k bouřlivé říčce, kterou bylo nutno přebrodit. Dravý, po pás hluboký proud si s námi pohrával, ale zvládli jsme to. Skrze trnité svahy protějšího břehu jsme se vydrápali k rekreačním objektům (dost nás to zarazilo – i v Makčecu se jezdí chalupařit, přátelé!) a u jedné paní zjistili, kudy do Aldinci.

Nyní to začalo. Vrstevnicová, jen zlehýnka stoupající cesta kopírovala všechny terénní zářezy, odbočky z centrálního údolí, odbočky odboček, odbočky odboček odboček a snad i odbočky odboček odboček odboček. Pokud jsme zahlédli domek na protilehlém svahu, půl kilometru před námi, bylo jisté, že hodinka a půl chůze k němu nás nemine. A neminula. Ještě že lesní cestu lemovaly bohaté trsy jahodníku. Čas od času jsme podlehli všichni, i pevnou vůli a rychlý krok si cvičící Ďábel.

A potom jsme TAM přišli. Hodina pravdy udeřila. Aldinci – to strašlivé, nevyzpytatelné, dokolečka omílané i zase toužebně očekávané Aldinci – tvořily po pastvinách rozeseté, pokroucené přístřešky, občas větší shluk budov, jindy samostatný domeček a la kurník. Nikde ani noha. Mužové pracují někde v dolinách nebo v zahraničí, ženy hospodaří doma a jen když přijde čtveřice upachtěných zlatokopů, ochotně jim prozradí, že v Aldinci žádný obchod není…Když jsme takto sondovali u jednoho z osamělých dřevěných přístřešků s výhledem na celou dolinu, mladá kočnica( nikoli svaka) nás usadila k dřevěnému stolci před chalupu a začala nosit jídlo. Dva pecny chleba, tuňáka, sardinky, rajčata, mísu umytých jahod. Podávané peníze odmítla skoro uraženě, Alláh prý jí odplatí. Dobrou chuť nám spolu s ní popřála i stará babička a mladé děcko. A my hodovali, až nám praskalo za ušima! Suma sumárum – albánští vlkodlaci se v Aldinci sebeméně nekonali.

Se zbývajícím bochníkem chleba a pár rajčaty pro kamarády jsme lesem sestoupali k dunící řece a přelezli ne zrovna nejbezpečnější kládu nad ječícími vodami. Druhá stráň – království rozvětvených balkánských divizen, jaké u nás nerostou. Větší než člověk, tvoří ohromná pole, celé diviznové pralesy. Drobná, vrstevnicová pěšinka nás vedla směrem…nevěděli jsme přesně jakým, když tu náhle Ďábel s Hynkem svorně zakopli o vyschlý želví krunýř. Hynek jej láskyplně zabalil do igelitky řka, že želvičku použije na táboře svého oddílu Hvězdy severu. Kdyby tušil…

Zbytek výpravy nás již po pěti hodinách – chce se mi říci – nedočkavě vyhlížel. Ukončili jsme období nečinnosti a vyrazili ještě dále a výše, po cestě, přeťaté občas téměř neznatelným potůčkem vody. Západ slunce nás zastihl v travnatém sedle – před námi se prostíraly čarovné výhledy k pohořím Korab a Šar Planina, pohořím, kde to vře, prý i zbraně tam bouchají, turisté se ztrácejí. Z vyvýšené elevace žulových balvanů ses však okouzlen díval na západ slunce nad vysokou hradbou a nemyslel na situaci, která tam panuje. Na co jsme však dnes mysleli: na medvědy! Dokonce jsme po večeři zabalili všechno jídlo neprodyšně do mé Gemmy, a tu uložili v kořání stromů asi 200 metrů daleko. Tábořiště bylo zabezpečeno, plachta napnuta, mohli jsme v klidu a míru usnout.

5. V říši ledu a závrtů

Heeeeeeeeej! Heeeeeeeeeej! Procitl jsem s východem slunka a rovnou mohl naslouchat vzdálenému volání pastevců. Původně jsem myslel, že si jen tak ráno „mailují“, ale jejich dalekonosná konverzace nad horskými svahy měla poněkud jiný smysl. Zanedlouho se totiž dvojice pastevců vynořila přímo za balvanem, na němž jsem seděl. „Dobr den,“ povídám zdvořile, načež se mi dostane řízného „Mirdíta!“ Jsou to tedy Albánci – moc si spolu nepokecáme. Albánci se usadili na mez pod ohradou – a tu jeden z nich začal cosi řvát do éteru: jeho vlny zachytil kolega na protější stráni a ozýval se stále blíž a blíž, dokud se také neobjevil v sedle. Co bych vám povídal – jen během rána se u nás vystřídalo několik skupinek albánských pastevců: zřejmě se tedy navzájem informovali o přítomnosti podivného cizáckého ležení v jejich horách…

Méďa béďa se v noci neobjevil, jídlo i můj batoh zůstaly zaplaťpánbůh netknuté. S Jirkou jsme se vrátili k drobnému potůčku a přesně v devět hodin dvacet pět nás „opustilo štěstí“ – vyráželi jsme dále do hor.

Cesta vedla nejprve po vrstevnici a lesem. Pak jsme překonali strmé, balvanité potoční koryto a vysupěli do travnatého sedla, jemuž vévodila kupa omletých žulových viklanů. Malinká usedlost pod ní – pár stavení, ohrady, dobytek, koně, psi. Imitátor Stopař se ihned pustil do pečlivého studia hlasu muly.

Pohoří Jakupica – geologický klenot. A to bez přehánění. Potoční koryta, vyhloubená ve vrstevnatých rulách, elevace žulových balvanů, strmé skalní stěny pod hřebenem, ověnčené sněhovými poli. Na hřebeni potom – krasový reliéf. Tam je království hluboce vykroužených závrtů, uval, poljí a škrapů, vyprahlé království stepních trav, řídké, nízké trsy trčící z bílého kamení. Výrazný rozdíl oproti rulovému podloží, které je porostlé pichlavým jalovčím. Soliflukční jazyky v těch místech prozrazují zmrzlou půdu. Jsme přes 2000 metrů nad mořem.

Po skromném obědě – jak už to v těchto končinách bývá – jsme se obuli do příkrého kopce, směřujícího k hlavnímu hřebeni Jakupici. S občasnými pauzami jsme se dostali pod několik sněhových polí, mezi nimiž bouřil křišťálový potůček. Největší blaho – sjet si takový sněžník na karimatce. Výš jsme šlapali po hustých, zakrslých jalovcích nad kolmými skalními stěnami, nabízely se výhledy až do Dračeva a Skopje.

Nahoře na hřebeni došlo ke střetu názorů. Čáp a Ďábel by ještě dnes večer rádi dobyli vrchol Soluňské Glavy (2540 m n. m.), který vyzývavě trčel několik kilometrů odtud. Ostatní byli pro co nejdříve a nejrychleji zatábořit. Nakonec jsme se uhnízdili ve vápencovém kotli asi 2200 metrů vysokém.

Fantastické místo: sedíš uprostřed vyprahlých, neznámých hor. Ať se podíváš kamkoli, všude kolem tebe jen horský masiv. V dolince pod tebou několik závrtů, snad i nějaká jeskyňka. Vystoupíš – li na hřeben, naskytne se ti nejopuštěnější pohled v životě. Hledíš na několik nižších pohoří, zpoza nichž se zdvíhá mohutný val Šar planiny na albánské hranici. Nikde ani živáčka, dokonce ani stavení, absolutní ticho, klid: jen lehký vánek. Pozoruješ západ slunce nad tou mocnou přírodní kulisou a přemýšlíš nad velkolepostí toho, kdo ji vytvořil…

K večernímu ohni jsme tentokrát použili jalovcového dřeva z vyschlých keříků. Hynek, Bublina a já jsme vystrojili ovesné hody, ale i ostatní se bahnili u plamenů a nechtělo se jim moc pryč, chladilo se každou minutou. Několik písniček při kytaře – a šlo se spát pod hvězdnou klenbu. Ve svetru, bundě, teplákách. Tato noc nebude horká.

6. Mešita, observatoř, horký čaj…

V noci prořízl ztichlou kotlinu tu a tam přece jen nějaký zvuk. Zvuk drkotajících zubů a převalujících se těl, dychtících po zahřátí a následném usnutí. Ráno jsem se udiveně vysoukal z jinovatkou pokrytého spacáku, který zvonil! Jakmile vyšlo slunce, jeho paprsky ledové krystalky vmžiku rozpustily, ale co naplat – konečně bylo trochu teplo a člověk si mohl zdřímnout. Teprve v momentě, kdy už ve spacácích panovalo příjemné klima, jsme je opustili a vyrazili na zteč nejvyššího vrcholu Jakupici.

Po hřebeni jsme se dopracovali do vyvýšeného sedla, odkud vedla až na sám vrchol vápencová silnice. Už včera zdáli jsme pozorovali na Solunské glavě okrouhlý bod, který nám připomínal mešitu s nezbytným minaretem a nějakým sloupořadím okolo. Teď, o něco blíž, jsme změnili názor: je to observatoř. Nebo meteorologická stanice. Až když jsme se přiblížili na dosah ostnatému drátu, štěkajícímu bílému psisku a strážním budovám, rozsvítilo se nám: vojenský prostor. A už si to k nám štráduje vymydlený vojáček a chce naše pasaporte. Opsal si z nic čísla do „návštěvní knihy“ a živě se zajímal, odkud jsme, kam jdeme, co nás sem přivádí. Šedivý mlžný mrak mezitím zahalil protější svah hory: vida nás prokřehlé, nabídl nám voják, že uvaří čaj. Za tento velkorysý počin jsem se mu revanšoval ochutnávkou „češka rakija“ – tedy domácího calvadosu, který nosíme v lahvičce od Alpy. Dovnitř, za ostnatý drát jsme však nesměli. I objektivy aparátů měly dovoleno směřovat pouze pryč odtud.

Zatímco jsme čekali na čaj, spřátelil se s námi onen bílý pes, vlastně fenka Dunka. Během několika minut se otevřely dveře strážního domku – a z nich vyplul místní kuchař se dvěma láhvemi horkého, sladkého čaje! Náš známý vojáček kráčel za ním a nevzal si – jako dámy jdoucí do společnosti – kabelku, nýbrž – jako voják při slavnostní příležitosti – kalašnikov. Oba nám popřáli dobr p’t a opět zmizeli ve své boudě. Děkujeme!

Sestoupili jsme do říše mlžných a oblačných závojů, které se valily odkudsi z boku. Když se převalily a částečně rozplynuly, zůstali jsme nevěřícně stát. Pod námi se otvíraly letecké pohledy na zalesněnou dolinu snad pět set metrů hluboko, kterou od našich nohou oddělovala kolmá vápencová stěna. Dole šuměla řeka, někde ještě hlouběji začínaly vesnice. Nečekaná scenérie. Jako na Ztraceném světě v pralesích Venezuely.

Museli jsme nalézt sestupovou cestu jinudy. Protínala o kus dál alpínské louky, později kosodřevinu, borové a dubové lesy. U pramene národního hrdiny Mico Kozara jsme se občerstvili a Čáp objevil znepokojivou věc. Ve zdejším ohništi se válela flaška od slivovice Rudolf Jelínek. První a poslední česká stopa v pohoří Jakupica. Ty potvory vám vlezou všude. Citát odjinud: průměrný Čech – chlastá jako duha. Můžete si vybrat.

Dlouhý, prudký sestup pokračoval dál přes různé divoké trní, dokonce i zapřisáhlý sandálista Ďábel se tu vyjímečně přezul. Rozedraní, upocení a špinaví jsme dole konečně našli kýženou cestu a navíc potok, v němž jsme se řádně vydrbali. Další pouť ubíhala po zákrutové silničce, vřízlé mezi porosty dubu ceru. Pod jednou z klád v lesním svahu jsme objevili dvě živé želvy – konečně důkaz, že zde opravdu žijí, že ten krunýř u Aldinci tam nebyl odněkud donesen a někým na Hynka narafičen. Cestu bohatě lemovaly špendlíky několika druhů, vítané obohacení horské stravy. Před večerem nás pohltila jižansky laděná vesnice Bogomila: lidé klábosící ve stínu u kvelbů, promenády mladých na návsi, domy podobné těm přímořským. Zachovali jsme se jako prvotřídní zápaďáci a skoupili, co se dalo: výsledkem byl hltavý melounový hodokvas na zápraží jednoho z obchodů. Místní nestačili valit bulvy.

Večer však rychle rozprostíral svoje sítě. Zakormidlovali jsme směrem k železnici a nedaleko kolejiště nalezli rozhraní cesty a louky, skoro ideální místo. Hned jsme napjali plachtu a pustili se do vaření večeří. Čáp se Stopařem se potom vydali na průzkumy kolejí, tunelů a dalších železničních radovánek. Dlouho se nevraceli, oheň už dohasínal. Najednou zazářily ze tmy dvě čelovky. Policajti. A hned – překvapivě – pasaporte. Víte, že máte oheň na soukromém pozemku? ptal se jeden z nich. To nevíme…cesta je taky soukromá? Ne, tam si klidně buďte, tady jste v bezpečí. Vcelku příjemní chlapíci, jenom neuměli vyslovit naše příjmení. Ďábel se tak v jejich očích jmenoval Bajša, Bára prý má ruské příjmení a moje křestní jméno – oříšek i pro Slováky – změnili na Džej. Džej Herzn – moje makedonská vizitka.

Po odchodu strážců zákona se vynořili i pohřešování Čáp a Stopař. Jak tak zkoumali kolejiště, prý se Stopa nějaký domorodec ptal, kdo jsou a kam jdou. Stopař něco řekl, domorodec se odbelhal k nejbližšímu telefonu a zavolal policii.Za naše prozrazení možná mohly i hlasité zvířecí zvuky, kterými jsme se předtím jen tak z recese dorozumívali na bogomilském nádraží. Pár domorodců naše nezvyklá konverzace přece jen upoutala a vyvolala u nich otázku, kde ta banda nezvykle oděných tupečků bude dnes nocovat…

7. Vnitrozemské moře

Noc sama už proběhla bez problémů a ráno jsme nasedli na vlak, jedoucí z Bogomily do Bitoly, jednomu z nejjižnějších měst Makčecu. Bitola vyzařovala pravou jižní atmosféru: bulvár s obchody, slunečníky, rozpálené ulice i náměstí, parčíky se subtropickými dřevinami. Rozděleni na dvě skupiny jsme se věnovali odlišným činnostem – první klika hledala směnárnu a procházela historické jádro města velikosti Zlína, druhá klika mezitím baštila čerstvé pečivo a popíjela místní pití. Hynek si také vzpomněl na svůj úmysl odeslat želví krunýř z vandru přímo domů. Vydal se tedy na poštu a málem kvůli tomu nestihl autobus do Ochridu ( který jsme nakonec využili všichni, i ti, kteří by raději stopovali). Teprve v autobuse udýchaně vyprávěl, co a jak. Paní na poště si prý podezřívavě přeměřila igelitku a nařídila ji rozbalit. Marně ji Hynek přesvědčoval, že obsah právě nevoní, ba co víc, že nechutně smrdí. Nic naplat – musel s želvou ven. Paní se zatvářila jako šťovík a poslala Hynka hned vedle na hygienickou stanici, kde mu želvu neprodyšně zabalí či co. To už ale Hynek kmital na autobusák s krunýřem v podpaždí….Během dalších dnů u sebe tento student psychologie diagnostikoval typickou paranoiu: kdykoli otevřel batoh, cítil želví puch. Krunýř mohl ležet na dně batohu, mohl být zabalen ve třech igelitkách, a přesto – smrděl. Želva se stala Hynkovi osudem, proklínaným až do konce vandru.

Několik hodin nato bus zakotvil v centru Ochridu, nejznámějšího místa Makedonie. Ochridské jezero začínalo za dvěma ulicemi.

Jezero položené na náhorní planině ve výšce sedmi set metrů, obkroužené horami, jako klín vražené mezi Makedonii a Albánii. Jezero s čistou vodou, ve které žijí metr dlouzí pstruzi, pověstní korani. Jezero, kolem něhož se nachází několik výstavních měst a městeček – na albánské straně Pogradec a Piskupat, na straně makedonské Struga a zejména Ochrid. Ochridská stará čtvrť, zapsaná na seznamu UNESCO: pohledné domky nalepené na sebe v křivolakých uličkách, propojené dvorky a schodišti. Občas pravoslavný kostelík či chrám, zbytek starodávného opevnění nahoře na pahorku. Večer potom osvětlené chrámy působí až mysticky, tajemně, věkovitě. Zvlášť malý monastýr, posazený na skalnatém mysu několik metrů nad vlnami jezera. Bičovaný větry, maják jistoty. Kolem hájek cypřišů, závan starořímských dob. Celé panoptikum tvoří poloostrov, zdaleka dobře viditelný. Stráží jej sousoší „svetih Kirila i Metodije“, slovanských věrozvěstů.

Moderní Ochrid se chová jako přímořské město. Promenády, pláže a pláničky,obchůdky s cingrlátky. Hlavní třída, kolmá k promenádě, tepe hlavně od soumraku do půlnoci.

Najdete – li kde v Makedonii turisty, pak tady. Nebo ještě v přilehlých horách Baba a Galičica u sousedního, Prespanského jezera.

Na začátku promenády se nás zmocnil vychrtlý, usměvavý cyklista, který se nám nejprve snažil sehnat ubytování a potom radil, na které pláži se dá nejlépe přespat. Nevypadal jako místní, Lucce připomínal Němčoura. U některých z nás vzbudil důvěru, u některých spíše podezření. Nakonec jsme se shodli, že na jeho vychvalované pláži se pouze okoupeme a nocleh seženeme jinde.

Koupání ve vlnách Ochridu, s výhledem na historické centrum, jsme si skutečně užívali. Stavěli jsme pyramidy z lidí, nechali odplavit několikadenní špínu. Následně jsme prolézali starý Ochrid, když tu najednou se ze soumraku vyloupla postava, která zničehonic oslovila Báru. Byl to Radim z Brna se svou makedonskou přítelkyní Katrinou, člověk, který nám před odjezdem na dálku poslal pár skvělých rad co se Makčecu týče. Před týdnem jsme se těsně minuli ve Skopje – a teď se potkáme v Ochridu. Hledáte místo na spaní? ptal se Radim a hned pokračoval, ať se upíchneme někam do cypřišového hájku mezi dvěma osvětlenými monastýry. Dal se tam bez problémů zhotovit i plachtěný přístřešek. Většina výpravy zalezla do spacáků, pouze Čáp, Hynek, Bublina a já jsme vklouzli do nočního Ochridu a vychutnávali si tajemná zákoutí, úzké proluky mezi baráky ( z jedné z nich jsem seskočil skoro pod nohy vyplašeným postarším manželům), ale také pulzující život na hlavním bulváru. V jakési taverně jsme okusili místní šiškebab: Čáp si objednal limonádu a podivil se, proč mu k ní nesou i lžíci a hromadu cukru. Koho by, přátelé, napadlo, že slovo „limonáda“ se bere v Makčecu doslova – tedy vymačkaná šťáva z citronu…

Na lavičce u osvětleného monastýru, s rozčeřeným jezerem za zády, jsem na dobrou noc vyprávěl kamarádům záhadný příběh o popově čelisti, který se odehrával v místech, kde jsme zrovna pobývali…

8. Jako správní boveráci!

Noc v cypřišovém hájku. Vlahý, jakoby přímořský větřík. Hvězdami poseté nebe. Romantická představa…A skutečnost? Sjíždění z nakloněného svahu. Komáři. Vedro. Později déšť, tísnění se pod plachtou. Znovu sjíždění. Déšť přestal, stěhování mimo plachtu. Sjíždění. Opět déšť, opět plachta. Ani nevím, jak jsem se ráno probudil. Jisté je, že plachtu skrápěl drobný, vytrvalý déšť, hustě mžilo. Převalovali jsme se ve spacácích skoro do jedenácti hodin, jedli, povídali si. Potom déšť umlkl a my se zvolna – s koupací přestávkou na ochridském mole – vydali k autobusu.

A stalo se, co se jednou stát muselo: po týdnu nadšení z makedonské přírody i lidí přišla ledová sprcha. Makčecká byrokracie vycenila tesáky a krvežíznivě se zahryzla do nevinných, nechápajících českých hlaviček. Jak? To byste hleděli: tak, že nás nechtěli vzít s platnou zpáteční jízdenkou do autobusu! A víte proč? Protože jízdenka platí pro určitou autobusovou společnost a ta jako na potvoru vysílá autobus až o půl páté, za čtyři hodiny. Takže řidič nás teď nevezme a šmytec. Přes jinou společnost prostě nejede vlak, neřku-li autobus. Makčec mně teď poprvé naštval, zabrumlal Hynek a vyjádřil tak názor všech.

Nedobrovolně získané čtyři hodiny času jsme utopili ve vlnách jezera, kde nás zlost brzy opustila. Její plaménky však zcela neuhasly a přiživila je událost ve večerním autobuse. Kousek nad Ochridem, v horském průsmyku, udeřilo tak silné krupobití, že střechou vozidla zatékalo přímo na cestující a konduktér jen sklesle procházel uličkou, těkal očima po všech škvírách a bezmocně krčil rameny s mumláním anglického „bad, bad…“

V Bitole se průtrž mračen opět změnila v déšť trvalejšího ražení. Na nádraží jsme se potkali s Čechy – Radimovými známými, kteří chtějí do Řecka. Stejně jako my. Následovala hodinka dohadů, změn plánů, handrkování s vychytralými taxikáři. Do toho se připletla kurážná česká rodinka s malými dětmi, která si vyšlápne na nebezpečnou Šar planinu. Posléze bylo ujednáno, že dnes ještě přenocujeme v Bitole a do Řecka se podíváme nazítří. Nu a kde jinde strávit deštivou noc v devadesátitisícovém městě, než na nádražní rampičce v sousedství kolejí! Dokonce liháček jsme tam vytáhli, těstoviny povařili, Gin s tonikem popíjeli, dobře nám bylo. Ti bezdomovci si – viděno optikou jejich dočasných druhů – vlastně nežijí vůbec špatně.

9. V zemi olympských bohů

Spali jsme jako v bavlnce, já asi devět hodin bez přestávky. Probudily nás paprsky znovunalezeného slunce. Protáhli jsme se, posnídali – a dali se do losování stopařských skupinek. Dnešní cíl totiž zněl: jakkoli se do večera přepravit do Soluně – řecky Thessaloniki – a tam každé sudé dvě hodiny na nádraží čekat na zbylé skupinky, dokud se všichni nesejdeme. Jako první opouštěla rampičku dvojice Lucka a Jirka, za nimi Bára a Stopař, pak trojička Čáp, Bublina, Ďábel, no a nakonec já s Hynkem. Další popis je tedy vztažen výhradně k naší dvojici.

Vyšlápli jsme tedy zvesela a hrnuli si to nejprve k asi kilometr vzdáleným ruinám Héraklei – někdejšího sídla Alexandra Makedonského. Koukli jsme se na ně zvenčí, zpoza plotu, tučné vstupné nás odradilo. Nastaly blažené časy autostopu:“hópli zme na krajnicu“a začali pěšky ukrajovat poslední kilometry Makčecu, od Bitoly k řeckým hranicím. V zemědělské rovině, položené mezi horami, nám dlouho nikdo nezastavoval. Po deseti kilometrech chůze se smiloval povídavý chlapík, který bydlel dvacet roků v Německu, a hodil nás rovnou na nedalekou hranici. Přivítala nás půda Evropské unie, konkrétně země, kde se namísto obyčejné latinky nebo přijatelné azbuky píše podivuhodnou alfabetou a jejíž počátek označovala velká cedule s nápisem ELLADA. Země olympských bohů nás tedy přijala. Kalimera, dobrý den.

V příhraniční vesnici Niké jsme potkali nejen Báru se Stopařem, nýbrž i Ďábla s Čápem a Bublinou. Stopli sice rychleji než my, o to déle teď čekají. Jen Lucka s Jirkou zmizeli v nenávratnu – chci říct vepředu, viděli jsme je až v Soluni. Ale to předbíhám.

Severní Řecko – zvláštní krajina. Podobná jako o něco severněji v Makedonii, a přesto jiná. A to nejen nesrozumitelnými nápisy (azbuka je už pro nás malina!), nýbrž třeba i malinkými kapličkami, pravidelně se opakujícími co kilometr kolem cesty. Maximálně metr na výšku, čisté, udržované. Religiozita z toho kraje přímo čiší – každý řidič si nad přední sedadlo věší křížek. Vesnice působí upraveně, nově, abych tak řekl – evropsky. I hudba z restaurací zní trochu jinak než v Makčecu.

Došli jsme na vyprahlou křižovatku mezi pastvinami a poli a zkoušeli chvíli stopovat. Marně. Aut jezdilo zatraceně málo a když už – špatným směrem. Rozhodli jsme se kráčet pěšky dál, směr Florina. Ve vesnici Ano Kalliniki najednou – hello! How are you? Šišlavá angličtina prozradila hejno australských turistů. Pár přátelských frází, kdo, odkud a kam, a šli jsme každý po svých. Až v těsné blízkosti Floriny nás vzal do auta plynnou angličtinou hovořící muž. Do Thessaloniki se dostanete nejlíp autobusem, povídá. Vlak je hrozně drahý a pomalý, tím nejezděte. Nebýt toho, že autobus Florina – Thessaloniki stál 12 Euro a vlak pouhých 4.70…Večerní vlak se stal pojistkou pro případ, že bychom na výpadovce dlouho nikoho nestopli.

Cestou skrz neobvykle architektonicky řešené centrum Floriny si Hynek francouzsky pokonverzoval s Řekem, zaměstnaným v Bruselu. U krajnice nám ale štěstí nepřálo: dvě hodiny jsme se potili v řecké odpolední výhni, auta jezdila, nic. Zrovna když Hynek kamsi odběhl, zastavilo u mě policejní auto. Znovu jsem musel oprášit pas, vysvětlit, kdo jsem a co tady dělám. Policisty nijak nevzrušilo líčení autostopu. Zmínka, že přijíždím z Makedonie, je ovšem pobouřila. „Macedonia? Macedonia is HERE! There,“ máchl jeden z nich rukou na sever, „there is only F.Y.R.O.M.!!!“ Na tohle jsou tedy Severořekové hákliví. Makedonie je jejich území, jejich provincie na hranici s bývalou Jugoslávií, která si – historicky vzato neprávem (podle Řeků) – přisvojila název dávné říše. Vleklý spor se v poslední době řeší tak, že makedonská Makedonie používá oficiálně zmíněného názvu F.Y.R.O.M.(Former Yougoslave Republic Of Macedonia). A je to.

Pak jsem trhal moruše na protější straně silnice a Hynek konečně stopnul auto. Rozevlátý, zarostlý pohodář jménem Petrus nás zavezl do Ptolemaidy: mezitím zavolal své přítelkyni Debi, která nás v Ptolemaidě – společně s Petrusem(nebo Petrem?) – nalodila do svého vozíku – a rychle jsme uháněli do Thessaloniki. Krajinu kolem zdobily vyprahlé hory, srázy, mohutná údolí a spousta tunelů. Samý tvrdolistý keř, červenavé sprašové zářezy. Překvapivě jsme minuli značku běžkařských tratí…Debi se neustále pokoušela konverzovat, ačkoli jí to moc nešlo. Řekové nás nakonec vyklopili přímo před hlavním nádražím v Soluni a já jim z vděčnosti za jejich zajížďku věnoval DVD o třebíčských památkách.

Na nádraží už čekaly všechny skupinky vyjma Ďábla, Bubly a Čápa. A vyprávěly: Lucka s Jirkou využili zčásti vlaku, zato Báru a Stopaře brali bez problémů, dokonce jim každý kupoval něco na jídlo…Bářino růžové tričko se tedy hned napoprvé výrazně osvědčilo. Než se zcela setmělo, byli jsme kompletní.

Jirka, Ďábel, Čáp, Hynek a já jsme se nějakou hodinku a půl potulovali noční Soluní. Vcelku nudné, nezáživné město tuctových domů, několik pěkných památek, přístaviště, doky. Docela pěkné parčíky. Sochu Cyrila a Metoděje jsme hledali marně. Našli jsme alespoň opuštěný jeřáb v novostavbě, který Čáp s Hynkem vzápětí zdolali stylem pata – rameno – pata. Při návratu zpět skrz centrum bylo zřejmé, čím Soluň právě žije – fotbalem. Probíhající finále mistrovství světa Francie – Itálie nenechalo chladným jediného návštěvníka taverny. Řekové zjevně stranili Francouzům: když rozhodčí na obrazovce vyloučil Zidana, strhla se bezmála bitka.

Na nádraží u batohů jsme si chvíli popovídali se dvěma Ostraváky – plážovými to hejsky, pražícími se minulý týden na Makarské riviéře – a přesně v 0.04 hod. vyjeli vlakem k řecko – bulharské hranici. V poslední řecké zastávce, Promachonu, již začínalo svítat. Zakufřili jsme to ve vyvýšeném „lesejku“ mezi tratí a jakousi opuštěnou kolejí. Zbytek noci nám hudla do uší melodie velkých řeckých mravenců.

10. Slaměné království

Stopařovi se ráno podařil kardinální úlovek do jeho adamovského cestovního pasu, kam si ukládá razítka železničních zastávek. Stanice Promachon, napsaná v alfabetě – paráda. I Ďábel si mohl pískat: jeho sbírka varovných nápisů na krabičkách cigaret se rozrostla o další pozoruhodný jazyk. Jediný z Adamováků, kdo zůstává nespokojen, je Čáp. Za trochu kartonku šel by světa kraj…

Bulharská hranice nám na uvítanou přinesla menší šok, vtělený do zářivě žluté budky, v níž se vybíralo cestovní pojištění 2 Eura na osobu. Nic nepomohly naše výhrady, že máme pojištění zařízené na celou Evropu s platností po dobu vandru, někteří i déle: pokud nezaplatíte – nepůjdete dál. „I know, it is crazy,“ omlouval se kolega výběrčího.“It is so crazy…but – you are in Bulgaria!“

Takže jsme byli v Bulgarii, zemi horám, nepořádku a úplatkům zaslíbené. Nás zajímají hlavně ty hory. A do hor dlužno mít pořádné zásoby jídla. V Kulatě se tudíž odehrál tradiční proces vykoupení místního kšeftu: řada z nás si zde koupila výtečné salámy značky Rožen nebo Burgas, které se vyznačují kouzelnou nálepkou. Nevěříte? Sloupnete-li ji, ejhle – objeví se plíseň!

Dalším vlakem jsme se přesunuli do Kresny, městu na úpatí pohoří Pirin. Na úpatí, tím se myslí nadmořská výška 158 metrů, zatímco vrchol Vichrenu ční skoro o tři kilometry výše…Na chladný, větry a dešti bičovaný Vichren jsme mysleli, probíjejíce se tropickým vedrem a dusnem mezi rozpálenými vinohrady a kukuřičnými poli. Trička během chvíle nabyla konzistence hadrů na podlahu. Toužebně jsme vzhlíželi k sálajícím křovinatým svahům, za nimiž jsme tušili říši vysokých hor…

Vichren! Jak neobvykle a přitom jasně, srozumitelně zní toto jméno!Kráčíš po cestě kolem doběla rozžhavených skal, pokrytých středomořskou vegetací a rozrytých četnými erozními rýhami, stržemi. Odpolední slunce ti dští na hlavu horké, nehybné dusno. Za zatáčkou začínají lesy černých borovic – a nad nimi vidíš v dáli vyvýšený horský hřeben. Sleduješ jej očima, vidíš stále větší a větší část světle šedého masivu. A najednou se vyloupne ON. Majestátní, zářivě bílý mramorový vrchol, tvar Everestu. Vystupuje z hřebenu jako přízrak. Skutečný král Pirinu, zasloužený vládce. Třetí nejvyšší vrchol Balkánu: nejvýše ční Musala v sousední Rile, o pár metrů vyšší je i bájeslovný Olympos – ale v tuto chvíli je pro tebe Everestem Balkánu jedině Vichren…

Stoupali jsme do výšky kolem 1000 metrů, z dusného počasí se vyvrbilo několik menších přeháněk. Uprostřed jedné z nich spatřil kdosi na pravoboku, mezi pastvinami, jakousi betonovou chatku. Nakoukli jsme dovnitř – a div se neroztekli blahem: podlahu opuštěného domečku pokrývala silná vrstva proschlého sena. Hned vedle navíc tekl čistý potůček. Nezůstat tady by se pokládalo za hřích. Ještě za světla jsme se stihli řádně umýt, nanosit dříví na oheň, vyprat zatuchlé oblečení a rozvěsit ho po mřížovaných oknech naší haciendy. O kus dál tábořili mezi stromy nějaké dvě slečny nebo paní – zřejmě Slovinky či Chorvatky. Prožili jsme nerušený, vyhýbám se pojmu idylický večer za zvuků praskajícího ohně, kytary, šplouchající vody a vůně sena.

11. Pár kritických okamžiků

Ráno jako malované! Spal jsem pod širákem a vstával jako tradiční ranní ptáče ze všech nejdřív. Lidičkám na seně se spalo asi nevýslovně dobře. Abych to nenatahoval: vycházeli jsme velmi pozdě, ale určitě to stálo za to.

Polňačka nás táhla do sotva znatelného kopečka, spíš se dá hovořit o vrstevnici. Čáp a Stopař tam mezi lesy zblikli zbytky starého viaduktu – a jako když do nich střelí. Že si ho musí zkrátka projít a někde se k nám zase připojí. Jinde malý potok protínal cestu v soustavě kalužin, rostly tam obrovské listy. Když je utrhnete a vsadíte do nich hlavu, vypadáte jako světci se zelenkavou svatozáří. Čas oběda nás zastihl u bouřící bystřiny s ohlazenými, řasami oslizlými balvany. Někteří z nás neodolali a zanořili se do ledové lázně až po krk. Lucka si mezitím vzala na paškál mou kytaru a provedla něco, co zaslouží tisícerý dík. Povedlo se jí totiž provizorně spravit a znovu napnout nejtenčí strunu, prasklou asi před týdnem v Makčecu. Což jsme záhy oslavili několika písněmi.

Hrát jsem koneckonců zkoušel i za chůze do prudkého, vyschlého potočního koryta, ale brzy mi došel dech. Dech docházel taky Hynkovi, ale z jiného důvodu – oslabené imunity. Brzy se vláčel, hubený a zasmušilý, v klobouku, s vizáží desperáta. Ďábel mu vzal batoh. Kraj se náhle otevřel a před námi strměly šťavnaté alpské lučiny, uzavřené v klínu šedivých štítů. Skrz porosty kosodřeviny jsme dostoupali k zelenému plesu přímo pod skalními stěnami – a ve vedlejší chatě se osvěžili čajem z plecháčku.

Pomyslné klekání odbíjelo ostošest, ale my přesto ještě razili dál a výš, do sedla ve výšce 2500 metrů. Vichr nadouval tváře, sněhová pole a suťoviska kolem, nevlídný kraj. Kdesi v dáli, za několika menšími rozvodními hřbítky, jsme viděli několik chatiček – kukaní, dnešní cíl s případným označením SPANO POLE. Začali jsme opatrně sestupovat vysokohorskou pustinou. Bublině zničehonic podjela noha, zaznělo prasknutí v kotníku a bylo zle. Jirka rychle vytáhl obinadlo, trochu jsme to stáhli a pevně věřili, že to Áda snad rozchodí. Teď bohužel stejně nezbývalo, než jít a jít, tady na svahu bičovaném větry bychom umrzli. Na střídačku jsme nesli Bublině batoh a ta se na oplátku snažila jít co nejrychleji, ačkoliv ji to zřejmě stálo dost sil a přemáhání bolesti…

Okolo deváté večer jsme stepovali zimou u objektu Spano Pole. Tvořilo jej devět dvoulůžkových kukaní skoro na muřích nožkách a dřevěná útulna. S Jirkou jsme odchytili příjemného Bulhara, který nám stejně příjemně oznámil, že bere 10 leva za osobu a noc. Zahájil jsem protestní akci ve stylu „my ně mnogo leva a još mnogo den v Blgaria“, což dotyčný správce ocenil výrokem „Češka – sympaťak“ a snížením ceny na 2 leva s tím, že nám nalije rakiju. Proč nesouhlasit? Nocleh byl po úmorném výšlapu a kamenitém sestupu zajištěn. Pohrdla jím jen trojice mužů adamovských, kteří se rozloučili a přespali v blízké dolince pod plachtou.

My ostatní jsme si v dřevěnici objednali čaj – a začali se družit s oběma zdejšími chatáry. Jmenovali se Veselin a Teko. Přívětiví chlapíci kolem třiceti let. Ke slovu přišla slibovaná rakija, zajídaná naporcovaným kuřátkem z mísy a rajčatem s cibulí. Na stole se objevilo též „belo vino“ z vinařské trati u Kresny. Dlouze jsme spolu rokovali nad mapami Pirinu a Veselin – slyše o Bublinině zranění – se nabídl, že jí ho ošetří. A udělal to věru po bulharsku: namočil obvaz v rakiji, zamotal do něj nakrájenou cibuli, znovu utáhl – a zítra to bude v pořádku. Brzy nato jsme vytáhli kytaru a hráli „samo češka muzika“(Už to nenapravím, Sbohem galánečko, Těšínská, Dokud se zpívá, To ta Hel’pa…): zapěli jsme i českou hymnu a teprve pak se rozvázal jazyk také našim hostitelům. Bulharská hymna a lidové, orientem šmrncnuté písně. Každá mince má ale dvě strany. Předchozí hlad, únava a vyčerpání, završené panáky rakije a bílého vína se na nás – a upřímně řečeno, nejvíc na mně coby hlavním vyjednavači – podepsaly víc, než bychom čekali. Přestal jsem cítit vládu v nohou, stěží se trefoval do strun kytary a v duchu se modlil, ať už jdeme raději spát. O půlnoci jsem se dočkal. Vypotáceli jsme se z útulny a zapadli každý do své budky.

12. Je libo lišejníček?

Krize. Probudil mne silný bolehlav, věc jindy nevídaná. A ukrutný hlad. Celková slabost – při ranní procházce jsem v dolině pod sebou viděl přístřešek adamováků a nebyl schopen k němu sestoupit. Musel jsem rychle sníst pořádnou porci těstovin a vypít litr šťávy, abych se dal do pořádku. Někteří dopadli hůř – Lucka zvracela, Jirku trápil průjem. Ádin kotník se příliš nezlepšil, vlastně vůbec, zato směs rakije a cibule jí vytekla do spacáku. Hynkova slabost zaznamenala drobné zlepšení, ale pořád nic moc. Hlava bolela i Čápa, který s námi včera nepil. Suma sumárum – včera silní mladí lidé tu najednou polehávali a posedávali jako lazaři. Veselin, když nás takto viděl, se moc vesele netvářil. Na Spano Pole totiž dorazila grupa zdatných bulharských důchodců a on by nás rád vystěhoval z chatek, kde dosud ležely naše rozkramařené věci.

Zatímco jsem se dávali dohromady, zvolna popíjeli a jedli, Bára s Čápem, Ďáblem a Pařátem objevili asi dva kilometry odtud loučku skrytou mezi svažitými lesy, kde bychom mohli strávit dnešní odpoledne a noc. Tak jsme si pomalu a namáhavě sbalili, Ďábel a spol. chvíli „trýznili“ zdejší koťátko a potom jsme se slimáčím tempem dobelhali na loučku.

Činorodí adamováci si usmysleli, že do večera je ještě času dost a nalehko zamířili do prostoru bočních hřebínků. V rámci ozdravné kúry jsem putoval s nimi. Pastviny žíhané klečí, ledovcové pahorky, drumliny a morény, stáda krav, s nimiž se Stopař prahnul vyfotit a ony – krávy jedny – stále uhýbaly. V jednom místě jsme si lehli a Čáp prohodil, že do minuty klidně usne. Přihodil jsem polínko, tak schválně, Čápe, kdo dřív? I Stop se k nám lenošícím přidal a jediný Ďábel – který nikdy nespí – zůstal se zrakem bystrým, nohami kamzičími. No, tak hrozně to zase nedopadlo: minutku jsme poleželi, nabrali sil a vlekli se dále k jezeru. Neboli spíše tůňce: dál se nám již nechtělo. Cestou zpět jsme mimoděk objevili rozestavěné sídlo správy NP Pirin. Dostihl nás tam déšť a my si opět vydatně odpočali. Dokonce pomyšlení na jídlo se naše kručící žaludky vzdávaly – a to kvůli vidině cesty ve vysoké, mokré trávě…

Navečer jsme na tábořišti spáchali zajímavý experiment. Inspirovaly nás mohutné trsy lišejníku, visící z borovic. Strava polárníků – strava drsných mužů. Zasyrova chutnal lišejník trpce a zahořkle, po trojím převaření už jenom zahořkle, trochu špenátovitě. Přidali jsme s Čápem sůl a hrstku Ďáblova koření. Nutno přiznat, že ani takto ochucený lišejník si cestu k našim chuťovým buňkám nenašel. Museli jsme jej potupně vylít.

U ohně panovala veselá nálada, korunovaná výrokem „ty těstoviny se časem ZAJEJ.“ Nebýt toho, že autor tohoto pseudopražského pavýrazu přišel na svět ve čtvrti Karla Högera, snad bych mu jej i prominul. Takto nesporně vejde do análů.

Nocleh pod plachtou byl – do naší vandrovní mluvy přeloženo – fakt punkovej. Několik pahorků a la motocross pod zády, hlavou i nohama – co víc si přát. Za chvíli jsme si přeleželi vše, co se přeležet dá. A ještě se ženili komáři. Tradiční přání „Spěte sladce“ bylo možno bez ostychu zaměnit za „Spěte vratce.“

13. Na pomníku s Vlkem

Marodi se dali do pořádku. Tedy aspoň tak, že byli schopni vláčet se dál po tom širém Pirinu s batožinou na hřbetě. S výjimkou Bubliny, jejíž kotník otekl – a Bubla sama se rozhodla, že nazítří – až sestoupíme k civilizaci – raději odjede domů k českým doktorům…

Vrátili jsme se ke Spanu Poli a pokračovali syrovou travnatou krajinou výš, do sedla směrem k chatě Vichren. Pirinské počasí opět nezklamalo a čas od času zahrozilo řídkým, studeným deštěm. Zatím nám tu aspoň chvíli poprchá každý den. U jednoho z jezer před sedýlkem jsme natrefili bandu postarších Čechů, zřejmě maratónců ve výslužbě. Včera jsme byli na Vichrenu v průtrži mračen a došli jsme tam za dvě a půl hodiny, povídal jeden z nich. Jak jsme se později přesvědčili, pouť na „balkánský Everest“ trvá hodiny tři, a to nalehko a v pěkném počasí.

Za sedlem se prostírala příkrá sněhová pole, další jezera, lepkavé mrholení, zasmušilé mlhavo, dravé říčky, občasní turisté. Na rozdíl od makedonské Jakupici je Pirin již dávno objeveným, turistickým krajem. Čeština se vám co chvíli zavrtá do uší. Jedna z part krajanů se nabídla donést Ádin batoh na chatu Vichren, což jsme s povděkem využili.

Chata Vichren – místo, kde začíná civilizace. Do výšky dvou tisíc metrů se šplhá silnice, jezdí tam autobus i další oplechované škatule. Tenčící se zásoby horské stravy jsme ihned doplnili o chleba, pití a čokoládu: při snaze koupit sýr jsem si nedopatřením objednal smažený kaškaval. Ne že bych toho přehmatu v konverzaci nějak litoval! Protože se znovu silně rozpršelo, zůstali jsme na chodbičce chaty dobrou půlhodinku ukrytí.

Sešli jsme ještě kousek po silničce, vinoucí se dolů do lesnatého údolí. Kýžená noclehová rovinka se nikde nenaskýtala. Jenom dole u mostu přes řeku existoval jakýsi kemp – jak jsme s Bárou zjistili – s přemrštěnými cenami. O kus výš – odbočka k památné černé borovici, prý 1300 roků staré. A několik metrů za mohutným pokrouceným kořáním – rovný, ohraničený, z cesty neviditelný plácek. Zčásti jej vyplňoval vyleštěný náhrobek a pomník dávných pirinských horolezců, kteří zde zahynuli v roce 1954. V rámci určité piety jsme vztyčili plachtu pod smrkovými větvemi opodál. Chvílemi nám dělal společnost vyhublý toulavý pes s přídomkem Vlk: nejdříve jen tak čenichal, pak začal loudit o jídlo, panáčkovat a vehementně se lísat ke všem, kdož právě večeřeli. Když už svou produkci kapku přeháněl, přestalo nás to bavit a milý Vlk byl nekompromisně zahnán. To jsme ještě netušili, že Vlka nevidíme naposled…

14. Everest Balkánu

Jak se vám, kamarádi vstávalo v šest ráno? Věřte nevěřte, mně celkem svěže. Vidina dobývání balkánského Everestu mi nedovolila dlouho lenošit. Sbalili jsme si batohy, pečlivě je ukryli pod plachtou v lese a vyšlápli zpátky k chatě Pirin. U čekajícího autobusu jme zamávali Buble, která cestuje nejbližší cestou domů…Čáp, Stopař a Hynek zabočili už předtím do strmé, neznačené úžlabiny s pozdravem „ahoj na Vichrenu.“ Nám ostatním prozměnu zakrátko v kleči zmizel rychlonohý ďábel Ďábel. S Bárou, Jirkou a Luckou jsme si výstup užívali. Neobvykle krásné počasí zhlíželo do dolin, lemovaných z jedné strany černošedými štíty, z druhé strany bílou stěnou samotného Vichrenu. Z hřebenového sedla se nabízely výhledy k dolině několika jezer. Sousední rovinné plateau bylo poseté z kamenů vyskládanými názvy různých bulharských, německých i slovenských měst. Co chvíli nás předhonil dýchavičný Francouz, banda Švédů, štěbetající Němky. Vichren vábí národy bez rozdílu, stejně jako krev komáry.

Závěrečná zteč bělostné kupy se odehrávala v příkrém svahu s četnými přestávkami. Nahoře čekal poněkud prochladlý Ďábel: za těch 50 minut čekání zažil několikerou proměnu vichrenského mikroklimatu, od mlhy a větru až po mírný vánek korunovaný výhledy, jaký panoval právě nyní. Z vrcholu Vichrenu jsme pozorovali město Bansko, náš dnešní cíl, ale také východiště Kresnu. Za pět minut dorazila i trojice průzkumníků. Oslavili jsme dobytí vrcholu (2914 m n.m.) několika čtverečky různých čokolád – a pustili se druhou stranou dolů.

Několik sestupových momentek: klouzání po suti – skládání nápisu ADAMOV na planině – mohutná sněhová pole v karu pod Vichrenem – Hynkův bravurní sněhosjezd za obdivu Němek středního věku – ďoura do země, snad jeskyně – a nakonec nalezené batohy, oběd a úprk před komáry.

Když jsme nastoupili na klesající silnici do Banska, přidružil se k nám znovu náš ze včerejška známý Vlk a doprovodil nás až před jeden z banenských obchodů. Čáp nemohl déle snášet jeho srdceryvné psí oči a se smutkem na duši mu předhodil štangli plesnivého salámu z Kulaty. Vlk jej v zubech obratně přepůlil a obě poloviny na posezení zbaštil…Loučení s velikány Pirinu bylo tak dojemné, že nebe opět hořce zaplakalo. Ze silnice jsme brzy uhnuli na nevýraznou lesní pěšinu a zbytek dlouhé štreky absolvovali po rozestavěné, bahnité sjezdovce, kolem novotou se blyštících lyžařských center a vleků.

Quo vadis, Pirine? Kdysi vysokánské nedostupné pohoří, horolezci tady pokládali život při dobývání zářících štítů a kopulí. Dnes? Turistické lákadlo číslo jedna. Zatím jen přiměřeně – ale bude hůř. Sjezdovky, střediska, vleky, lanovky, vše tomu nasvědčuje. Bansko na úpatí Pirinu: odosobněné město hotelů. Procházíš okrajovými čtvrtěmi – jeden rozestavěný hotel vedle druhého, uniformní hotelová čtvrť bez fantazie, zpestřená občas servisem, půjčovnou lyží, netradičně pojatým penzionem. Někde už hotely fungují, jinde vidíš teprve vyměřené parcely s rameny jeřábů. Dlouho trvá, než pronikneš do centra města a zbavíš se tísnivého pocitu, žes přišel někam, kde nežijí lidé…

V Bansku jsme se tradičně rozšoupli. Já dokonce natolik, že jsem vyčerpal skoro všechny leva (ale nové zásoby müsli za to nesporně stály). S Jirkou jsme se toulali městem za účelem vyhledání směnárny: první měla inventuru, druhá nám zavřela příslovečně před nosem. Zachránil nás prodavač – drogista ze sousedství, který viděl naše zoufalé obličeje a – s pro něj mírně výhodným kurzem – nás obsloužil. Aspoň něco.

Železniční stanice Bansko – naše záchrana. Hned vedle haly příjemný parčík s tryskající vodou na jedné straně a tureckým záchodem na straně druhé ( po pravdě řečeno – záchod žádný luxus). Zabydleli jsme se v sousedství několika se povalujících „boverů“ – bezdomovců, ani staniční personál nic nenamítal. Adamovští vlakofilové vmžiku prolezli odstavenou lokomotivu na zrezivělé koleji a zjistili, že se jedná o český výrobek z roku 1927. U kohoutku s vodou jsme opláchli špínu z těla, i na vyprání ponožek došlo. Taky jsem vytáhl kytaru a konkuroval svým hlasem brzdícím a zase se rozjíždějícím vlakům. Defacto se jedná o poslední společný večer celého putování – už zítra se expedice nenávratně rozdělí: Jirka s Luckou poletí letadlem domů, do Prahy, do Podolí…teda Bohnic nebo Kobylis (furt si to pletu!), já a Hynek stopem do Istanbulu, zbylí členové expedice do pohoří Rila.

15. Každý, kam ho srdce táhne…

Čáp se probral o hodinu dřív než ostatní a nasedl do vlaku, aby si projel zdejší úzkokolejnou trať do sousední, konečné zastávky Dobrinište a nazpátek. Když se vracel, přistoupili jsme i my. Vlak projížděl nádhernou, podhorským slunkem ozářenou krajinou, krajinou skal, lučin, šťavnatých lesů a vesnic s občasným minaretem. Nevídaná lahůdka – stát na řetězy zajištěné plošince mezi dvěma vagóny a nechat do sebe šlehat vítr…To se v našich podmínkách jen tak nepoštěstí.

Kousek před Avramovem se začali adamováci a Bára chystat k vysednutí a následnému dobývání Rily. Bára se užuž přišla rozloučit s Luckou a Jirkou, když tu náhle a nečekaně změnila kurz a prý, že pojede se mnou a Hynkem do Istanbulu. Tak jsme přikývli, proč ne, a Bára, že s námi ale VÁŽNĚ pojede do Istanbulu! A jestli nám to nevadí! Skončilo to oboustranným záchvatem smíchu a adamováci nám v Avramovu zamávali bez Báry. Naše pětice (Lucka, Jirka, Bára, Hynek, já) sjela do vyprahlé nížiny a vystoupila ve městečku Septemvri.

Septemvri. Romantický název – město Září.Nezáří však čistotou ani architektonickými skvosty: šedivé, nudné, nezajímavé město postsocialistického vzezření, bez jakéhokoliv centra. Města v Bulharsku – nečekej žádný zázrak. Před dvaceti lety vychvalovaný a obdivovaný Plovdiv, velkoměsto se čtvrtí básníků, literárních a kavárenských povalečů, je ve stadiu rezivění. Fontána v parku monumentální, zato dlouhá léta nefunkční. Nebo takový Pazardžik: bizarní shluky paneláků s klenutými okny! Ani metropole Sofie se nemůže pochlubit rozsáhlým historickým jádrem, nanejvýš palác vlády, sídlo prezidenta, naroden teatr – a konec.

Bulharský venkov připomíná síť střediskových obcí, jaká byla kdysi i u nás. Dobře, když si Čech občas uvědomí, že si v rámci Evropy nestojí zase až tak nejhůř…

V Septemvri jsme koupili meloun a vydali se ho sníst k několik kilometrů vzdálené řece Marici. Na pokraji městečka nám mimoděk zastavila bryčka tažená koňmi, takže jsme se i kousek svezli za zvuků šlehajícího biče. Řeka Marica – to bylo jiné kafe. Čistý, mělký podhorský tok se zařezával do rozvětvených štěrkových lavic. Přesto – uprostřed plynul proud mimořádně dravě, člověk se skoro neudržel na nohou, mytí se změnilo v činnost akrobatů. Navíc během vegetování na příbřežní štěrkové lavici začal bez varování stoupat a brzy ji celou zaplavil: doslova nás tak vyhnal na pevný břeh.

Navečer jsme se osvěženi vrátili zpět do Septemvri, snědli s pražáky rozlučkový nanukový dort – a na nedaleké výpadovce se naše cesty rozešly. Lucka s Jirkou stopovali směrem na Sofii, odkud jim nazítří letí éro do Bratislavy. Hynek, já a Bára jsme záhy zastavili staršího pána, jedoucího do Plovdivu. Cestovat někam dál už nemělo večer cenu. Plovdiv – jak už řečeno – nás opravdu nikterak nenadchl. V houstnoucí tmě s pozadím vzdálených, oblohu křižujících blesků, jsme klopýtali kolem panelových sídlišť a benzinek, Plovdiv nás nehodlal jen tak lehce propustit ze svých spárů. Nakonec jsme vzali zavděk velmi nouzovým spaním mezi výpadovkou a nějakými fabrikami, na kraji řídkého křoví. Na zemi se povalovaly kusy toaletního papíru, komáři už žhavili svoje neúprosné sosáky. Vypečenou stopařskou noc doplnil drobný deštík.

16…..tam, kde vládne cay

Odporný krvelačný hmyz žral jako vzteklý a teprve ranní spásonosný větřík eliminoval lukulské hodování na našich rukou, tvářích, uších i nosech. Sečteno a podtrženo, suverénně nejhorší noc expedice.

Zato autostop vycházel naší trojici od samého rána skvěle. Jako prvního jsme stopli rozevlátého filmového producenta, který nás vyložil na křižovatce v nedaleké Popovici. Odtamtud už nám zastavovali prakticky výhradně kamioňáci, truckeři. Žádný z nich zatím nemířil přímo do Turecka, jejich pouť většinou směřovala do Varny, Primorska či Burgasu, takže nás po kouscích popováželi jihovýchodním směrem. Za odpočívadlem kamionů v Harmanli nám dlouho nechtěl nikdo zastavit, až nakonec mně a Báru vzal turecký řidič a Hynek navrhl, že zkusí dostopovat sám a přinejhorším se potkáme v Istanbulu.

Turek se ukázal jako opravdový frajer. Pár kilometrů před bulharsko – tureckými hranicemi nás pozval do palušni plné žvatlajících tureckých truckerů, sám se najedl, nám skvělou masitou stravu zaplatil, nečekaný, vydatný oběd. Se žaludky plnými kuřecích kousků jsme mysleli na Hynka, jak někde chudák suší ústa…

Hospůdka na odpočívadle kamionů v Ljubimecu: kousek Turecka na území Bulharska. Uvnitř je všechno turecké: nápisy na potravinách, ceny, obsluha, hosté – tedy obědvající kamioňáci. Nepopsatelná směsice rychlého, impulzivního tureckého hovoru, co chvíli někdo někam odběhne, poplácá po ramenou svého kámoše u sousedního stolu, zase se vrátí, dvakrát zobne a letí ven přeparkovat auto. Náš trucker to tak bez varování také udělal – zůstali jsme s Bárou několik minut ztraceni uprostřed nesrozumitelně hovořících cizáků. Dohady, zda nás nezamýšlí prodat do otroctví, rozptýlil až jeho návrat.

Jídlo se tu zásadně nedojídá, jako dezert donáší číšník decinku silného čaje risé a kostky cukru do něj. Ani čaj se nedopíjí. A pije se tak, že člověk uhryzne kousek cukru, nechá jej mezi zuby a čaj přes něj „filtruje“. Mimochodem – slovo cay je jediné, kterému rozumíme.

Při výjezdu z odpočívadla zastavil řidič právě tam stepujícímu ( a hladovému) Hynkovi! Opět všechny pěkně pohromadě nás zavezl na hranice a povídal, ať na něj počkáme u benzinky na turecké straně, že nás sveze přímo do Istanbulu. Nádhera. Turecká hranice vyhlížela stylově, okamžitě jsme pochopili, že z Bulharska vstupujeme do „západoevropské“ země. Přímo na hraniční čáře se tyčila bílá mešita, z minaretů právě brečel muezzin ( nebo spíš amplion s jeho hlasem), všude červené vlajky s obráceným půlměsícem…V benzince jsme rozměnili místní měnu – yeni türkiye lira – a vyčkávali příjezdu našeho truckera. Jenže jak už to tak bývá, kamiony nepostupují přes hranice rychlostí dravce. Po hodině čekání jsme se usnesli opět stopovat.

Několik set metrů za hranicí u nás najednou zastavilo policejní auto s nápisem JANDARMA. Hrklo v nás pořádně. Vystoupila trojice mladých tureckých pohraničníků a lámanou angličtinou nám vysvětlila, že v těchto místech se špatně stopuje. Máte-li zájem, rádi vám s tím pomůžeme, O.K.? , nabídl nám jejich mluvčí. A tak kdysi obávaná turecká žandarmerie stopovala u krajnice všechny kamiony, ptala se řidičů, kam jedou, a když se dozvěděla, že nikoli na Istanbul, zase je propustila. Kluci o málo starší než my si svou roli zjevně užívali, jeden z nich si vždy před hovorem s řidičem nasazoval tmavé brýle. Asi za půl hodiny policajty někdo volal k naléhavému případu – a oni s četnými omluvami a přáním šťastné cesty odjeli.

Vzápětí nám zastavil kamioňák jedoucí do jakési vesnice na samém předměstí Istanbulu. Menší faux – pas : hned po něm se totiž vynořil kamion s našim starým známým, který nám s Bárou zaplatil oběd. Turek bral naši „zradu“ velkoryse, dokonce nám z okýnka zamával. Krajina evropského Turecka se – kupodivu – skoro nelišila od Českomoravské vrchoviny: mírně zvlněný reliéf kukuřičných polí, občas nějaký viyadügü (most) a za městem Lülleburgaz dokonce chladicí věže jaderné elektrárny. Hotové Dukovany. Pod námi perfektní dálnice, kolem obraz hojnosti – čistá městečka a vesnice, viděli jsme dokonce město doslova na zelené louce – rozestavěné, bez střech a dosud i bez oken.

Řidič nás vyložil ve vesnici Ahmediye, kde jsme po krátkém čekání zastavili pravý turecký otobüs směrem Istanbul.

Turecký otobüs – těžká exotika. Malé vozidlo přeplněné žvatlajícími babičkami a chichotajícími se mladšími Turkyněmi, jakož i slušně oblečenými pány. Zastavuje, kde ho právě napadne, kde stojí hlouček lidí a mává na řidiče. Dokonce v případě potřeby mění za jízdy směr v závislosti na tužbách cestujících. Pevné má jen místo startu a dojezdu – v tomto případě periferní istanbulskou čtvrť Yenibosna.

Istanbul sám nás vítá čistými sídlišti, žádná předměstská smetiště, žádné slumy. Jeden pahorek, druhý, třetí…všude sídliště, donekonečna lidské mraveniště, prý tu žije sakumprásk až 20 milionů lidí.

Konduktér chtěl platit v tureckých lirách, Hynek mu nabídl Eura, čehož ten lišák podšitý využil a asi dvojnásob nás natáhl. V Yenibosně v parku se okolo nás okamžitě sesypalo mračno prodavačů i obyčejných, na trávníku lelkujících Turků. Doporučili nám cestu metrem do centrální čtvrti Aksaray, odkud se pohodlně dostaneme do historického jádra staroslavné byzantské metropole. Metro – něco mezi tramvají a skutečným metrem - pod povrchem nejezdí.

V Aksaray nás naplno pohltil večerní, ba co dím, noční cvrkot Cařihradu. Hodinky ukazovaly půl desáté večer, když jsme se vydali hlavním bulvárem na pahorek směrem k památnému Sultanahmetu. Co chvíli jsme zatočili do boční uličky, zkoušeli sondovat ceny v hotelích: naše požadovaná 2 Eura za noc vzbuzovala u personálu vždy jen útrpný smích. Nabízeli kolem patnácti až pětadvaceti Euro. Vklouzli jsme i do temných, křivolakých uliček za istanbulskou univerzitou: ligotavá zář čajoven, vůně vodních dýmek, potulující se kočky. Pomoci nám chtěli mladí turečtí studenti i obrýlený, německy hovořící muž s vizáží profesora. Hledání levného ubytování však vyznělo naprázdno. Už jsme se přesouvali k nádraží Sirkeci s vidinou probdělé noci v čekárně, když tu nás na náměstí před mešitou Aya Sofia oslovil sympatický borec, že pro nás má ubytování v jádru čtvrti Sultanahmet se snídaní a nonstop internetem. Z původních 10 Euro jsme usmlouvali cenu aspoň na osm – a přes jisté váhání přistoupili na chlapovu nabídku.

Hostel Big Apple se nacházel několik desítek metrů pod ozářenou mešitou Sultanahmet Camii (Modrá mešita). Z druhé strany černé vody Bosporu, za nimi světýlka z asijské části města. Na terase čajovna pod širým nebem, orientální turecká hudba, vlahý noční vzduch. Poseděli jsme u sklenky čaje a pak se ubytovali ve spodní, cca. patnáctilůžkové místnosti, ve společnosti studentů a studentek z Maďarska, Japonska či Austrálie. Přes internet jsme dali všemu světu na vědomí, že žijeme a dobře se máme. O půl druhé noci – jako by nás do vody hodil.

17. Arabské inferno

Bohatá snídaně s výhledem na osluněnou bosporskou úžinu – radostný začátek dne. Černé olivy, sýr, marmeláda, rajčata, vejce a spousta chleba – dokonce i Hynek se vyjádřil, že se skoro najedl. My s Bárou jsme se tedy ne skoro, nýbrž úplně přejedli.

Po jídle jsme schovali batohy na recepci a vyšli do ulic, náměstíček a parků tureckého – chce se mi napsat hlavního, ač tomu tak není – města.

Několik stručných postřehů z Istanbulu: arabské inferno na pozadí vyspělého evropského velkoměsta. Smlouvání obchodníků, nenapodobitelná atmosféra mešit a minaretů, zároveň moderní domy i komunikace. Parky a parčíky. Muzea, monumenty, náhrobky. Historie dýchá na každém kroku.

Sultanahmet Camii – slavná Modrá mešita. Projdeš nádvořím, udiveně pozorujíc skupinku v černém hávu zahalených žen. U vchodu obdržíš tašku na boty, zuješ se, kolem kolen nebo odkrytých ramen ovážeš modrou dečku. Interiér mešity: vysoká, ornamenty pokrytá kopule, stěny s obrazy, měkký koberec. Všechno zadarmo, bez vstupného.

Pověstná čtvrť Kücükpazar. Království obchodu, trhu, smlouvání, handrkování. Podivuhodný slepenec uliček a ulic, šplhajících na pahorek a zase křivolace se lomících dolů. Uličky v jádru klenutě zastřešené. A všude, kam se podíváš: obchodníci s koberečky, dečkami, vodními dýmkami, vonným čajem, tureckým medem, koly, motorkami, rychlým občerstvením, šátky, obrazy, nápoji. Jeden vedle druhého, po obou stranách uličky, v celé čtvrti. Není úniku, dlouhý štrúdl lidí čelí anglickým výkřikům prodavačů How are you? Where are you from? I jiné jazyky tam zazní – třeba výkřik PIVO ZDARMA, zrovna když jsme procházeli kolem…

Kvílení muezzinů – nevídaný koncert. Přehluší i dopravu v deseti imaginárních pruzích istanbulského okruhu. Trvá asi pět minut, z každé mešity zní jinak, v jiné tónině, je o určitou dobu posunuté: nacházíš – li se v průsečíku několika mešit najednou, vnímáš rozdílné zvukové vlny, mnohahlasý tesklivý, a přitom podivně výhrůžný chorál.

Vlakové nádraží Sirkeci: maličká secesní budova, pouhé tři koleje, z toho dvě využívá městská hromadná doprava. Směrem do Evropy odjíždějí tři vlaky denně.

A propos MHD. Koupíš si kovový žetonek za 1.30 YTL, vhodíš do turniketu a můžeš jet podle situace buď metrem, tramvají, nebo lodním přívozem přes průliv Boghazköy – Bosporus. Žetonek platí vždy jen pro jeden druh dopravy. Loď přes Bospor do asijské čtvrti Üsküdar pluje deset minut. Asijská tvář Istanbulu je méně turistická, skutečně tam žijí lidé, moc se tam nejezdí – méně mešit, čajoven i prodavačů. Více klidu.

Istanbul nás vtáhnul do svých klepet, užívali jsme si ty pocity: stanout poprvé v životě na asijské půdě, usmlouvat cenu ovocného čaje, udělat praštěné foto modlících se Ondry a Báry před mešitou…Napsali jsme i pohledy Vojtovi a Bublině. Co jsme celý den dělali, to už v kostce víte (předešlý text).

V pět hodin odpoledne jsme se vrátili do hostelu, vyzvedli si bágly, poděkovali personálu a vypravili se ještě chvíli posedět do istanbulské čajovny. Vybrali jsme si tu včerejší, ve stínu břečťanem porostlých hradeb v uličkách za univerzitou. Pohodlná tvarovací křesla, dobrý čaj, k atmosféře patřila i vodní dýmka. Matematik Hynek se dal do sčítání našeho finančního stavu, kdo komu co dluží, a došel k natolik pozoruhodným číslům, až naznal, že numerika není jeho nejsilnější stránkou. Nu co, nakonec jsme to nějak přepočetli a domluvili se.

Cestou jsem si v jednom music – shopu pořídil cédéčko dervišské hudby a prodavač mi s úklonou vtiskl do ruky anglicky psaný Korán. Stejně tak i Báře – prý pozornost podniku.

Večer zvolna postupoval a my řešili palčivou otázku, kterak se vymotat z lidského bludiště a kde strávit noc, pokud možno neplacenou. Vlak jsme zavrhli, jezdil málo a navíc expres byl neúnosně drahý. Metrem jsme se tedy přepravili z Aksaraye na Yenibosnu a odtamtud chytili otobüs (tentokrát evropského rázu) do Ahmediye. Řidič vyžadoval za 3 osoby 6 lir, já však po celé peněžence schrastil 4.85 YTL a nakonec to stačilo. Vozidlo dlouho protínalo jedno istanbulské předměstí za druhým, než se zapíchlo do venkovského přítmí. Z Ahmediye jsme se podél silnice navrátili kilometr nazpátek – kolem štěkajících psů, stálo tam celé psí městečko, soudě alespoň podle řady bud a budek, z nichž zaznívalo výhružné vrčení.

Nocležiště se nám neočekávaně zadařilo. Představte si houští fíkovníků na hraně pšeničného pole, které se svažuje do křovinaté stráně. Ta hraničí s rozsáhlou jezerní hladinou, za níž probleskují tisíce světélek z istanbulské periferie. Dvě stě metrů nalevo pak plápolá v nočním větříku velká turecká vlajka s obráceným půlměsícem. Celkový dojem kazila jen blízká silnice. Bára usnula sotva si lehla, zato my dva s Hynkem – hladoví, že bychom chroustali rýsováčky – jsme ještě zprovoznili lihový vařič a uklohnili dva druhy navzájem nekorelovatelných Dobrých hostinců v jednom ešusu. Chutnaly po umělé hmotě, ale žaludek spolehlivě zašpuntovaly.

18. Přistiženi v Sofii

Jitro se záplavami sluníčka nás rychle vytáhlo ze spacáků. Přemístili jsme se k výpadovce Istanbul – Edirne, kde jsme zahájili stopařské řemeslo. Hynek se brzy oddělil a s pistolnickým úsměškem V PRAVÉ POLEDNE! (míněno zítřejší pravé poledne) v Sofii nás opustil. Mě a Báru vzal kamioňák – jemuž stále haprovalo auto, čas od času zastavil, vyskočil a zpoza vozu pak zaznívaly temné rány kladivem – do Lülleburgazu. Výběrčí dálničního mýta nás tam srdečně zvali na cay: my však s díky odmítli a záhy nato chytili osobní auto se dvěma borečky, kteří řezali silnici místy až stopětasedmdesátkou. A co víc – dovezli nás prakticky k hranicím v Kapikule.

Bulharští celníci tentokrát kupodivu nežádali žádné pojištění.Dostali jsme jen poukaz na platbu, ale žlutá budka zela prázdnotou, proklouzli jsme bez placení. Za hranicí nám po půlhodině stopnul trucker a nadhodil, že nás zaveze až do Sofie. Z drobného, hubeňoučkého Turka se vyklubala pozoruhodná persona. Podnikatel původem z Antalye, mající firmu v Istanbulu a toho času cestující do Londýna! Cesta přes celou „Avrupu“ mu potrvá 8 dní, nikam nespěchá. Na odpočívadle za Ljubimecem nás – div se světe – opět pozval na oběd. A kdyby jen to: v autě nám jako zákusek nabízel banány, zabalené v ubrousku. Byl totiž chronicky čistotný: pravidelně každou hodinu vytáhl citronem vonící dezinfekční roztok, namočil v něm papírový ručník a pečlivě umýval volant, řídící desku, naléval nám roztok do dlaní a naznačoval, ať se co nejvíc „vyčistíme.“ Odpadky přitom nijak zvlášť neřešil – vždy jen stáhl okénko, podotkl „Bulgaria – no Deutschland, no problem“ a mrštil s předmětem na krajnici. Chlapík se nám vůbec hodně věnoval: ukazoval nám na displeji mobilu fotky svých dětí a rodičů (nikoli manželky!), natáčel si nás, ptal se, zda jsme s Bárou manželé a dokonce mně donutil zakokrhat českou píseň, zpívaje sám předtím tureckou národní muziku. Řečeno plotňácky – kořeň největší!

O půl sedmé večer jsme se znovu ocitli na dlažbě, přesněji na silničním okruhu kolem bulharské metropole Sofie. To už jsme měli informaci, že Hynek dorazí na hlavní nádraží v devět hodin. Zabočili jsme na marginální silničku vedoucí kamsi do tramtárie. U osamělého stavení v polích nás podsaditý Bulhar málem ubytoval u sebe doma, řka, ať mu věříme, že není žádný Cikán. Po našem odmítnutí aspoň poradil, který autobus nás doveze do centra Sofie. Směr jízdy autobusu se nám příliš nezdál, vysedli jsme na předměstí a počkali na avtobus č. 78 přímo k „centrálne gaře.“ Do tohoto vozidla jsme si nekupovali lístek – a čekal nás podobný osud jako druhdy chuděru Bublinu a nazítří i naše adamováky. Vztyčil se před námi obludný uniformovaný revizor a nebudu to dramatizovat, platili jsme jakožto „neredoveni p’tnici“ 7 leva pokuty. Tak trošku čára přes bulharský rozpočet.

Na nádraží nám za zády temně zahučelo „Byl to Shane!“ a vzápětí se na nás křenil Hynek. Pochopitelně se na stopu – ne tak jako my – nenajedl. Společně jsme to napravili v místním fast – foodu. Ve vestibulu stanice jsme čekali do půl dvanácté, tedy okamžiku, dokud tu nezačala šmejdit policie. Opatrně jsme vyšli do přínádražní zóny plné squatterů a bezdomovců a našli mírně zapáchající hnízdečko ve stínu akátů mezi sofijskou výpadovkou, tratí a železničními domky. Druhý Plovdiv se nekonal, vydatný spánek zbavil těla únavy.

19. Nocleh nad Dunajem

Vidět akčně naladěného Hynka, jak budí své spolunocležníky a burcuje je k ranní aktivitě, to se nezažije tak často. Hynek (jak si včera nechal potvrdit, „hynek“ znamená turecky „kráva“) totiž bažil po prohlídce Sofie a my koneckonců taky. Nebylo sice zrovna o co stát, ale několik pěkných zákoutí jsme objevili. Třeba zónu vyvěrající minerální vody. Nebo palác prezidenta s fontánou, na jejímž kraji jsme pojedli čerstvého pečiva s mlékem a teprve mlčenlivý policista shovívavým pohledem naznačil, že tu není vhodné drobit. Nebo bytelný most vinoucí se přes široké koryto – rád bych napsal řeky, ale tekla tam taková pidistružka, spíš plivanec, a kolem ní rozmáchlá betonová plošina!

V pravé poledne jsme čekali na nádraží. Ďábel, Čáp a Stopař přiklusali s určitým zpožděním a omlouvali to zdržujícím revizorem. Pařát vyprávěl, jak se jim na Rile dařilo, jak vybrakovali opuštěnou železniční stanici v horách, dokonce i

Čáp se dočkal vedví roztrženého kartonku…S díky jsem převzal od Ďábla kytaru – a tu pozvolna nadcházel čas dalšího loučení. Čáp, Hynek a Stopař pojedou nejbližším vlakem na bulharsko – srbské hranice, odtamtud dostopují do Niše a za dva dny budou v Brně. Ďábel, Bára a já zamíříme ještě do jižního Rumunska, kde hodláme prozkoumat krasové pohoříčko Aninei. První loučení Čápovců, první marné dobíhání vlaku. Napodruhé se jim to už podařilo. Naše trojice nasedla do vlaku ve směru nejsevernější bulharské město, Vidin.

Cesta zasazená do pozadí bílých skal, vyrůstajících ze zelené hrbatiny, později Podunajská nížina. Do řeči se s námi dal bulharský spolucestující, který – jak vyšlo najevo – před osmi lety měsíc pracoval v ČKD Blansko a znal Adamov i Rájec – Jestřebí, kde prý bydlí kamarád Pepa. Srdečný chlap ovšem pokuřoval v nekuřáckém vagónu a když si naše sousedka v kupé stěžovala průvodčímu, strhla se dynamická bulharská hádka.

Ještě za světla zakotvil vlak ve Vidinu, poslední výspě republiky B’lgarie na pobřeží Dunaje. Pokus překonat hraniční veletok do Rumunska napoprvé nevyšel ( chlap na pobřežní celnici nechápal, co tady vůbec děláme), museli jsme harcovat dále proti proudu.

Vidin. Město, které Bohuslav Šnajder ve své knížce Toulavé léto označuje za nezajímavé a povrchní. Na nás přitom působí – ze všech bulharských měst, která jsme viděli – nejlépe. Poklidná večerní atmosféra, náznak promenády, staré hradby, pamatující snad ještě římské legionáře. Za promenádou se líně převalují vodní masy, proťaté občas houkajícím parníčkem, rybáři u nich posedávají, skupiny děcek klábosí. Tady Dunav, na protějším břehu Dunarea. Občas písčina, jindy nános bahna. Kamenná zídka, za ní budova malého pravoslavného kostela. Vychvalovaný Plovdiv se může jít zahrabat.

Došli jsme ke košatým lípám, posazeným asi dva metry nad písčinami Dunaje, tři metry nad vodou. Mezi vystupujícími kořeny probleskovaly v soumraku plošinky ztvrdlého bahna – naše dnešní nocležiště. Koupel v potemnělé dunajské hladině osvěžila, Bářin repelent nás opancéřoval proti dorážejícím šikům komárů. Nerušená noc na pobřeží evropského veletoku.

20. Ve dvou se líp stopuje…

Východ slunce nad vodními spoustami Dunaje – zážitek, na nějž se nezapomíná. Tmavomodrá obloha nabývá světlejších odstínů, na východě se přimíchává slabá oranž. Pak to přijde – první paprsek proběhne ztichlou hladinou. Druhý, třetí. Za nimi se vynoří sytě oranžový sluneční kotouč, řeka se jakoby probudí a zajásá. Jak tak slunce stoupá výš a výš, jeho odraz v hladině opisuje stále delší a delší křivku – ohnivou čáru. Nadchází okamžik přímo nevrlovský: nelze již déle čekat ve vyhřátém spacáku. Začíná horký podunajský den…

Rychle jsme se sbalili a docabrtali k nedaleké bulharské celnici. Skoro se nám poštěstilo skončit kdesi v polích za plotem, ale hodný děda nám otevřel branku a umožnil průchod k bezcelní zóně. Dlouhé čekání na přívoz Vidin – Calafat jsme si krátili čtením Nevrlého knížky Větrné toulání, Ďábel taky prolézal přilehlé koše a zaníceně pátral po nápisech na škatulkách cigaret. V ten moment jsme mu s Bárou prozradili, že mu vezeme i krabičky z Turecka. Předtím si chudák myslel, že jsme se na něj vybodli.

Hřmotící trajekt nás nabral na palubu – a záhy opět přistál, kapitán měl asi v nepořádku papíry či co. Dobře to nakonec dopadlo, nechali jsme se převézt na rumunskou stranu. Celníci tam hýřili řadou překvapivých dotazů typu“which countries? No Afghanistan? No Tibet? No Turkey?“ Zřejmě špásovali, ale při posledním slovu nám s Bárou trochu přimrzl úsměv na rtech. Všechno dopadlo skvěle. Za celnicí nás odchytil žebravý puberťák a jeho typické „daj many“ nás přesvědčilo, že jsme definitivně v Rumunsku.

Za Calafatem následovaly dva relativně krátké stopy naším směrem. Ocitli jsme se tak ve vyprahlé vesnici Cetate. V okolí horkem se roztékající Podunajská nížina. Na rozbité, zaprášené návsi se kolem nás shluklo klubko rumunských Cikánů nejrůznějšího věku a vzalo si nás do parády. Starý, značně ošuntělý a vychrtlý pantáta se zbytky žlutavého chrupu pravil, že ve tři tudy projíždí bus do Drobeta – Turnu Severin (krátce Severin) a že on sám ukecá řidiče, abychom mohli nastoupit bez placení. Dva mladí snědí týpečkové – z nichž zejména jeden vyvolával dojem kmotra sicilské mafie, vládl slušnou španělštinou a házel do éteru slova jako kokain, heroin, hašiš – nabízeli Báře sňatek. Můžeš tu zůstat se mnou, lichotil jí každý z nich a Bára nestačila rezolutně odmítat. Koneckonců – ve dvou by se nám s Ďáblem líp stopovalo…To byl ale uhozenej vtip, promiň, Báro…Malá cikánčata toužebně vzhlížela k mé kytaře a naznačovala, že mám provozovat „muzika, muzika.“ – Ve tři přijel k prasknutí plný autobus. Starý Cikán lítostivě pokrčil rameny, z cigára zabafal, rozloučil se. Nic naplat, stopařská štace pokračuje.

Hned první auto za Cetate mířilo do šedesát kilometrů vzdáleného Severinu. Ti dva chlapíci si kvůli nám dokonce trochu zajeli, chtěli potom nějaké lei. Jenže to se přepočítali – rumunské peníze jsme žádné neměnili a měnit nehodláme, Rumunsko procestujeme s vlastním jídlem a nazdar. Okolkoval jsem místo peněz s cigaretami, řidič odmítl. Vybruslili jsme beze ztráty. Drobeta – Turnu Severin se – pokud se rozlehlosti a šedivé panelové nudy týče – razantně přiblížil k bulharskému Plovdivu. Skoro celý jsme jej prošli, nikdo nestavěl, ani když jsme drahnou chvíli stopovali před parcelou s cedulemi politia. Teprve v čase, kdy už mají české děti po večerníčku, nás na kraji Severinu při pobřeží Dunaje vzalo auto s tureckým řidičem a rumunským spolujezdcem.

Ráz krajiny se změnil za soutěskou Železných vrat, kde jsme opustili Dunaj. Vnitrozemí Banátu – kupovité, bachraté, od hlavy k patě zarostlé bochníky s občasnou skalkou, úzká údolí s vesnicemi. Na rozhraní pohoří Semenic a Almaj to vypadalo jako na moravském Valašsku – nízké hřebeny hor, pastviny, chotáry, sušící se seno v šopách, těžká dobytčí a ovčí vůně, vyzvánění zvonců. Vysedli jsme za Mehadií. Perfektně německy hovořící paní – snad rumunská učitelka němčiny – nás zavezla do horské osady Iablanita, další auto ještě o dvacet kilometrů dále. Pěšky jsme se vnořili do kraje pastvin. Tma zvolna houstla. Kryti přirozeným větrolamem houští s výhledy po okolních salaších a kupkách sena jsme vztyčili plachtu a zažehli oheň. Mé kytarové produkci konkurovala místní pařba – snad festival moderní rumunské hudby (podle Ďábla slet muezzinů) – linoucí se z protějšího údolí.

21. Okružní výlet s hovadem

Tento den jsme začínali u starodávné studny uprostřed pastvin. Funguje tak, že točíte dřevěným kolem s loukotěmi, kýbl klesá po řetězech k hladině vody, naberete, točíte kolem nazpátek, načerpanou vodu vylijete do dřevěného žlabu – a z něho vede trubička, odkud se dá voda pohodlně napouštět do dlaní či láhve. Užitečný mechanismus. A hlavně – skvělé ranní osvěžení. Podobné studny jsme vídali i na návsích banátských vesnic.

Stopem jsme popojeli do výchozí dědiny Bozoviči. Z auta tam na nás mávali Češi z Kadaně: při čepování vody ze studně nás oslovil další „Čech“ – potomek českých vystěhovalců, žijících už dvě stě let v Rumunském Banátu. Zajímavost – katolicky laděný kostelík, jakých jsou na českých vesnicích mraky, s pravoslavným interiérem.

Za vsí jsme objevili potoční tůň, kam proudila voda několika betonovými trubkami – přírodními sprchami. Bez váhání jsme se do ní zanořili, vydrhli těla s několika vrstvami potu, špíny, potu a zase špíny, oblečení přeprali. Horké slunce brzy vysušilo kůži i trička, zvesela jsme se obuli do další pouti.

Pot z nás kapal přímo hmatatelně, takové vedro jsme nezažili ani v Turecku, neřkuli Řecku. Vstoupili jsme do hustého listnatého lesa. Pro to, co se odehrávalo dalších několik hodin, mám jediný slušný výraz: PAKÁRNA. Strmý výstup a následný sestup mezi ostrým mlázím, liány pod nohama, ujíždějící suť, kytarou jsem si klestil cestu, abych vůbec prošel, Báru a Ďábla jsem rekognoskoval jen jako zvuk opodál se sypajícího suťoviska. Dole potok plný komárů a jako palec silných hovad: jedno z nich se k nám přidružilo a několik hodin nám roztomile bzučelo kolem uší. Kopřivy větší než člověk, brodění kopřivového pole alias antirevmatická prevence šokem. Další strmý krpál vzhůru, tentokrát nám kůži rozdíraly a do vlasů se zaplétaly smrkové haluze. Nahoře trochu prostupnější bučina, zato cesta žádná. Jako Jeníček jsem vylezl na rozsochatý buk, abych ostatním dobrou zprávu zvěstoval. Po jakéstakés pěšince jsme prudce sestoupali, či spíš napůl seběhli a napůl spadli, ke korytu jakéhosi potoka. Přepadl mně tam divoký záchvat smíchu – ano, tudy jsme šli před třemi hodinami!!! Všechny kopřiví, komáří i hovadí škrábance, rozedrané batohy a rozcupované karimatky, všechno plahočení do kopců a sbíhání svahů přišlo vniveč. Bára ze zlosti rozdupla dotěrné hovado a učinila tím příslovečnou tečku za naší nechtěnou okružní cestou…

Ubírali jsme se po proudu potoka, hmyz nesnesitelně bzučel kolem uší, tolik protivných breberek kolem mě nikdy předtím nelítalo. Minuli jsme jakýsi mlýn a pár dalších stavení, potom kukuřičná pole. Navečer jsme se nenápadně zašili na blízký pahorek, pokrytý rozsáhlými sady špendlíků. Ďábel nalezl místo s pokosenou trávou – a sotva jsme se ubytovali, následovalo přeplnění žaludků několika druhy špendlíků najednou. Království těchto chutných plodů mi vnuklo myšlenku uvařit z nich prvotřídní marmeládu. Pohltila všechen zbývající cukr. Ďábel s Bárou klohnili v ešusech vanilkový puding: obě poživatiny jsme ponechali k vychladnutí na ráno a nemohli se dočkat snídaně…

22. Hlad útočí

Tak stylovou snídani aby pohledal: špendlíková marmeláda (překvapivě dobré chuti!) přikusovaná k pudingu a zajezená dalším půlkilem špendlíků – ráj na zemi. Už od samého rána panovalo obrovské parno, z něhož se zrodil další tropický den. Protnuli jsme několik pahorků s doširoka rozlehlými sady a ocitli se v Lapušnicu Mare.

Točitá, stoupající, zprvu prašná a později kameny vystlaná cesta se vinula po vyprahlých svazích lesostepního charakteru. Přes údolí byly vidět již vápencové útesy tisícimetrových vrcholů Aninejek. Kolem hřebenů se prohánělo několik bouří zároveň, spadlo pár kapek, ale všechno podstatné šlo mimo nás.

Vstoupili jsme na travnatou náhorní plošinu s několika výraznými závrty – Poiana Mare. Těmito končinami jsme se vlekli rozvážným, pomalým tempem. Ani ne pro naši moudrost, jako spíš pro několik dní pěstovaný hlad, který začíná být – řekněme – citelný. Jíst pořád dokola suché müsli ( odměřované po lžících, aby vystačilo) , popřípadě drobivý chleba s česnekem, a k tomu večer čínská polívka nebo Dobrý hostinec – lepší než nic, ale žaludky už prahnou po změně. Špendlíkové hody přinesly vítané osvěžení, nahoře na planině nás nic podobného nečeká. Objevil jsem metodu, jak hlad psychicky přechytračit: vzal jsem kytaru a začal během chůze zpívat.

Než se rozestřel nad horami soumrak, zakempovali jsme ve smíšeném mladém lesíku pod kopcem s vyčnívajícími skalisky. Večeři jsme shltli s vlčí dychtivostí – a naladila nás do zpěvné nálady. U praskajících polínek jsme vydrželi déle než kdy jindy. Komárů rejdilo po ztemnělém lese vcelku dost: Ďábel stanovil zákonitost, z níž vyplývá, že ty bodající bestie sice lezou za teplem, ale do spacáků se neodváží. Ideální se tedy jeví nechat otvor tak veliký, aby člověk mohl volně dýchat, a zároveň mít nos tak hluboko, aby nepřevyšoval okraje spacáku.

23. Cesta k Lacul Dracului

Hlad zaútočil silou medvědí. Ráno jsem se s prázdnými lahvemi trmácel nazdařbůh po vápencové pěšině někam dolů ve snaze objevit potůček. Do malé stružky krasového potoka se nedala láhev ani namočit, musel jsem vystavět z kamení přehrádku a trpělivě čekat, až se naplní. Pak zase, až se odkalí. Přitom mně skosila velká slabost, dělalo se mi temno před očima, naprázdno jsem polykal a při pomyšlení na suché müsli mi žaludek velikosti pingpongáče zrovna poskakoval. S plnou lahví jsem se jako hlemýžď přišoural k tábořišti, které zrovna Bára s Ďáblem likvidovali. A Ďábel – zřejmě taky hladový víc než zdrávo – navrhl ukončit expedici o den dřív a již pozítří dorazit domů, kde nás čekají pohádkové hody. Svíčková, kuřátko, ovocné knedlíky…Nikdo nebyl proti. Hlad je zlá věc, bratříčku.

Sestoupali jsme zalesněným krasovým úbočím do údolí potoka. Opodál ležel poklop od studánky s nápisem APA POTABILE – a Bára během doplňování zásob tekutiny zničehonic objevila sáček s bonpary! Sladké bonbóny jsme přivítali s upřímným jásotem. Podél potoka jsme pokračovali až do míst, kde se vléval do husté, kalné řeky Nery. Na silnici se nám podařilo stopnout dodávku – a strávili jsme několik příjemných kilometrů na otevřené korbě, ovíváni větrem a bičováni prudkou přeháňkou, která dočasně ukončila nadvládu dusného parna.

V Šopotu Nou jsme seskočili, poděkovali řidiči – a dychtivě vkročili po červené značce do území národního parku Cheile Nerei – kaňon Nery.

Cheile Nerei…Řeka Nera zprvu protéká zemědělskou nížinou: pak se zanoří mezi bochníkovité rulové kopce: ale teprve v místech, kde se začíná prořezávat do krasových hornin, vytváří svět pohádkové krásy. Sto metrů vysoké vápencové útesy přímo nad zpěněnou řekou. Cesta vinoucí se v prosekaných tunelech a „podloubích“ několik metrů přímo nad vodou. Peřeje a brody – dvakrát šla značka přímo přes říční oblázky, není vyhnutí, jinudy neprojdeš. Nera se lomí v četných zákrutech, za každým se objeví nové skalnaté panoráma, ověnčené lesnatými srázy. Hned vedle řeky – modrozelené krasové Lacul Dracului (Ďáblovo jezero). Než se k němu dostaneš, stihneš zabloudit v neprostupném houští na druhé straně řeky, ztratit značku a proklít celou Neru i s tím jejím podařeným „Cheile“. Až domorodci s autem (kterým se až sem dá ze Šopotu Nou dojet), poradí přebrodit…Za Lacul Dracului se prodíráš křovinami, ničíš karimatku, prší ti za krk voda ze stromů, za chvíli se začíná stmívat. Věř, že kaňon Nery ti všechny patálie bohatě odplatí…

Přes jmenované peripetie jsme v devět večer dospěli na loučku vedle houpavé lávky, která ústila na druhém břehu k úpatí stometrové skalní stěny. Jednalo se o jediné rovné místečko široko daleko, takže jsme neváhali – u stromů navíc čekalo nachystané ohniště. Z temnot se občas ozývaly podivné zvuky, strašili jsme Báru, že je to medvěd. S budíkem nataženým na šestou hodinu ranní jsme pokojně usnuli.

24. Češi Čechům bratry

Bára to byla, kdo nás tentokrát burcoval, i když trochu něžnějším způsobem, než Hynek v Sofii. Přehládlé a nevyspalé nás čekal nejkrásnější úsek Nery – tunely a chodníčky vydlabané ve skalách, vyprahlé krasové stráně, sežehlé palčivým rumunským sluncem, visuté lávky. Brzy jsme doputovali k místům, kam již mohou jezdit – a také jezdí – auta místních veprescu (bulharsky veprev, turecky vepriye, řecky vepros veprareas, makčecky vepri, česky vepřů). Zanedlouho jsme vkročili do dvou vyprahlých, poněkud ospalých banátských dědin podobného jména – Sasca Romina a Sasca Montana. Za druhou jmenovanou jsme čas od času vztyčili prosebně palec, leč během půl hodiny projela v našem směru sotva pětice aut. Nezbylo, než nastoupit pěší anabázi do Slatiny – Nery.

Po šesti žhoucích kilometrech nám v zatáčkách zastavil mužíček s rozvrzanou Dacií a jediným volným místem – zbytek sedadel okupovala jeho rodinka. Zachoval se jako „fakt největší husťáček“ a všechny tři nás tam nacpal, dva batohy a kytaru do kufru, moji Gemmu přišpendlil gumicukem na stříšku, a už se jelo. Na hlavní silnici k rumunsko – srbské frontieře nás svezl vzdělaný, srbsky hovořící Rumun, který vychvaloval zašlé časy Ceausesca: byla prý tehdy práce. Hladce jsme překročili hranici do slovanské země a mohli si poblahopřát, že Rumunsko jsme skutečně prošli bez jediného lei v kapse…První srbská vesnice Kaluderovo: začíná zde žírná banátská rovina, Karpatský oblouk definitivně skončil v Romanii. Babička vyšla na zápraží a podarovala nás, zpocené od hlavy k patě, láhví ledově vychlazené vody. Ani tady skoro nic nejezdilo. Nastoupili jsme úmornou, jedenáct kilometrů dlouhou silniční apokalypsu do prvního většího městečka Bela Crkva. Moje pohorkami rozbité a opuchlé nohy o sobě dávaly výrazně vědět, kulhal jsem v pětatřicetistupňové výhni daleko za Bárou a Ďáblem, ti naštěstí čas od času počkali. Pěšáckými přískoky jsme se doplahočili do Bele Crkve a u výjezdní benzinky zkoušeli stopovat do Bělehradu. Podle předpokladů bychom tam měli do desíti večer být, stihnout budapešťský vlak a zítra dopoledne dobýt Brnisko.

Člověk míní, Pánbůh mění. A někdy dost nečekaně. Ale vězte, že spravedlnost existuje. Po sedmi hubených letech následuje sedm let tučných. Co že to tu melu? Tak dobře poslouchejte:

Povšiml si nás strážce benzinky, sympaťák Marko. V Srbsku se špatně stopuje, povzdychl si anglicky, není to tu zvykem. Ale víte co? V Bele Crkvi žije tři tisíce Čechů, asi kilometr odsud má sídlo spolek Češka matica. Tam vám jistě dobře poradí, snad i pomohou. Vyjednám vám to. A už do problému zainteresoval auto se dvěma chlapíky, kteří nás svezli do boční ulice před dům s velkými vraty. Z nich vylezl zhruba padesátiletý muž. Řekl jsme mu v kostce o našem problému a on hned, že to vyřešíme u něj na dvoře a naznačoval nám, ať sundáme batohy a sedneme ke stolku. Hovořil česky, tedy spíš srbsky a používal česká slova, potomek dávných českých vystěhovalců, předseda Češki matice. Jozef Škornjička. Jeho srbská paní donesla na stůl perníčky a džus – zaprášilo se po nich. Pan Škornjička se rozvyprávěl o osudu zdejší české menšiny…

Česká menšina v Srbsku? Vsadím se, že jste o ní ještě neslyšeli. Přitom jen několik kilometrů za hranicemi, v rumunském Banátu, se nachází několik českých vesnic – Potoc, Ravenska, Svata Helena – do kterých jezdí autokarové zájezdy. Tamní české kořeny sahají do 80. let 18. století. O necelých sto let později, kolem roku 1870, přešla řada potomků českých vystěhovalců z politických důvodů hranice do Srbska a vytvořila tam početné komunity.

Dnešní „Češi“ jsou velmi hrdí na svůj původ. V Bele Crkvi, středisku češství, působí hned dvě organizace - Český spolek a Češka matica. Tato uskupení se snaží poskytovat svým „krajanům“ dosažitelné vzdělání v českém jazyce, rozšiřují a distribuují české tiskoviny, vychovávají mládež v českém duchu, snaží se dodržovat tradice svých vzdálených krajanů. Ve vsi Češko Selo, kde prý žije padesát Čechů a jediný Srb, shrnuli historii tamního českého osídlení v tiskovině nazvané HRONIKA ČEŠKOG SELA. Činovníci Češki matice téměř každý večer schůzují, radí se, co ještě udělat a jak vylepšit renomé české menšiny v dalekém Srbsku. Čím to, že umíš tak dobře česky? podivíš se – sám rodilý Čech – brilantní, jen lehce srbsky zabarvené češtině mladého studenta teologie. Čím to? podiví se dotyčný. No já jsem přece Čech!!!

Jako pověstné Bolero od Maurice Ravela, i události v Bele Crkvě začaly poznenáhlu dostávat švih a grády. Pan Škornjička se nejprve přiznal, že příští týden cestuje pracovně do Brna a Ďábel ho požádal, zda by nemohl vyměnit naše české peníze za svoje srbské. Tou dobou už totiž bylo jisté, že večerní autobus do Bělehradu nestihneme. Budou – li však peníze, bude i jídlo – a pak není kam spěchat! Transakce navíc pomůže i samotnému hostiteli. Co bych povídal, k výměně skutečně došlo, rázem jsme povýšili z žebráků na pány. Ale to nebylo vše. Pan Škornjička nám ještě nabídl nocleh u sebe doma a zítra prý se u nich můžeme naobědvat! Dobře rozpoloženi jsme se na chvíli rozloučili s ochotným „krajanem“ – a vyšlápli se okoupat k přelidněným Belocrkvanským jezerům. Nohy, které dnes urazily 36 kilometrů, si nahlas oddechly. O něco později jsme se rozšoupli v jednom z obchodů v centru, v němž vyhrávala česká dechovka. A na nádraží postával autobus s českým nápisem.

V osm večer jsme opět seděli ve dvoře u Škornjičků a hostitel nám vyprávěl o nelehké mezinárodní situaci Srbska, o práci že nezavadí (nadto měl zrovna ze zednického řemesla zafačovanou ruku, na druhé mu dva prsty chyběly). O tom, jak se sousední, byť zchudlé Rumunsko naparuje svým čekatelstvím do EU, kam vstoupí již v lednu. Potom přešel k pragmatické věci – jeho srbské manželce se totiž nelíbí, když si on, „Jož“ , vodí domů Čechy, takže se omlouvá. Místo svého domu nás však ubytuje na místní faře, již spravuje hodný maďarský „župnik“.

Bela Crkva se už pohroužila do světel pouličních lamp, když nás pan Škornjička provázel sídlem své Češki matice. Na faře právě probíhala bouřlivá schůze: čekání na vyklizení prostor jsme si zkrátili noční vycházkou po centru města. Ďábel neustále vyzvídal podrobnosti o životě české minority, pan Škornjička ochotně vyprávěl.

Z fary se po jedenácté hodině konečně trousili chlapi, podávali si s námi ruce, plynně přecházeli do své žvatlavé češtiny. Ďábel s p. Škornjičkou nasedli do auta a jeli pro naše batohy, dosud uskladněné na dvoře. Nás s Bárou se ujali dva mladí studenti teologie a buclatý maďarský farář. Jeho srbštinu simultánně překládal jeden ze studentů do češtiny. Přespat můžeme v jedné z místností fary, pokryté matracemi. V noci tu bude pobíhat malý farářův pejsek a začne – li štěkat, povídali nám, udělejte na něj „Kuc kuc!“(maďarsky „buď ticho?“) K dispozici máme záchod i koupelnu se sprchou. A dáte si večeři? usmíval se farář. No….víte, my už jsme jedli, zrozpačitěli jsme. Navíc ne málo, po dnech rumunského půstu jsme se opravdu nafutrovali. Nakonec jsem však na nabídku kývl doufaje, že Ďábel bude při chuti. Bára vypadala opravdu přejezeně.

Pomohli jsme Ďáblovi nanosit naše batohy dovnitř, potřásli rukou p. Škornjičkovi a usadili se u stolu. Na pozvání k objednané večeři Ďábel reflektoval. Naštěstí. Jinak bych asi pukl. Župnik – farář začal postupně snášet na stůl taková jídla, až zrak přecházel. Čtyřiceticentimetrové párky s majonézou. Selečí roládu. Lehce zakysané jogurtové mléko, jogurt. Rajčata. Na stole se objevilo i pivo, ale to my nepijeme. Dále ovocný nápoj Jabuko, minerálka. Dva druhy kečupu. Cukr, sůl. To vše s bílým srbským chlebem. A jako zákusek čokoládový řez, určený původně pro Báru, která se ho však vzdala ve prospěch nás mužů. Nebudu zapírat, napucali jsme se jako sněhuláci. Pan farář se jen uculoval a poplácával nás po ramenou, čímž naznačoval, že naše svaly potřebují dobrou výživu. Snídani tu ráno najdete – berte si co hrdlo ráčí, odtušil kněz a popřál nám dobrou noc. Do Ďábla vjela taková kuráž, že dokonce požádal pana župnika, zda by si zítra během dne nemohl v protějším kostele zahrát na varhany. Ale samozřejmě, chrám bude otevřený!

Uf. Dočetli jste až sem? Věřte nebo ne, nic jsem si nevymyslel ani sebeméně nezveličil. A těšte se na zítřek!

25. Maestro von Adamsthal

Pohádkové pobuzení po deváté ráno, s čistým, vymydleným tělem, blahem předoucím žaludkem a vidinou mušketýrské snídaně. V takovém rozpoložení došla Ďáblovi esemeska od Stopaře v asi následujícím znění:“tak co, Rumuni, jak se máte? Dneska jsem se přejedl vdolkama!“ Kdyby podobná zpráva došla včera odpoledne na stopu, hutně bychom kleli. Takhle jsme si jen poplácali roztažená břicha a dali se do drsného smíchu.

Snídaně? Chléb a k němu na výběr znovu párky, sklenice povidel, medu, sýr, máslo, kečup. K tomu konvice kávy. Všechno zdarma, starat se o poutníky je povinností duchovních…Skvělý farář se s námi rozloučil a vyslal dva mlaďochy, aby nás zavedli do prázdného kostela a ukázali Ďáblovi varhany. Adamovský mág spustil. Tóny varhan se bouřlivě rozléhaly ve ztichlém kostelním prostoru, akustika pracovala. Ďáblovo přehrávání Bacha, Beethovena i dalších klasiků a neklasiků přilákalo do chrámu několik místních občanů. Jedna domorodkyně asi deset minut nehnutě poslouchala, pak se ke mně naklonila a prý – kdět župnik? Vysvětlil jsem jí, že není mše, že to jen můj „drug“, kamarád, dostal povolení zúročit svůj kumšt…Ďábel hrál asi hodinu, naslouchali jsme mu střídavě z kúru a z lavic. Když jsme pak vykročili ven do parného odpoledne, Ďábel prohlásil, že už neví, co víc by si ještě mohl na vandru přát.

Zbylé dvě tři hodinky jsme proleželi u Belocrkvanských jezer a nechali do sebe dštít tropické vedro o hodnotách kolem 36 – 37 stupňů. Bez spěchu a námahy jsme stihli podvečerní autobus do Bělehradu. Srbskou metropoli si Bára s Ďáblem zevrubně prohlédli, já jim zatím hlídal batohy a pročítal Nevrlého.

Přesně ve 22.15 – kupodivu na čas – vyjížděl rychlík z Bělehradu do Budapešti. Nechal jsem si spravit uvolněnou strunu na kytaře, ale než jsem začal hrát, přisedli k nám do kupé dva čeští kluci – čundráci. Hradečáci, kteří putovali Černou horou a Bosnou, o Sarajevu povídali zajímavé věci, prý tam jsou dvě autobusová nádraží – z jednoho jezdí busy do všech míst kromě Bělehradu, ze druhého zase nikam jinam než do Bělehradu. Na každém kroku že tam prosakuje nenávist vůči Srbům. Za drobnou úplatu jsme novým známým nabídli, že se mohou svézt na naši hromadnou jízdenku, která platí pro pět lidí a my jsme tři, takže to akorát sedí. Oboustranný souhlas a spokojenost.

26. Šťastně doma!

…a já už vlastně ani nevím, co bych měl napsat. Epilog se tomu tuším říká. Zkrátka jsme bez problémů a v poklidu dojeli přes Budapešť na brněnské hlavní nádraží, kde nás čekali Čáp, Stopař a Vojta. Všichni lišácky starostliví, zda nemáme hlad. Kdyby věděli…

Expedice Balkoš 2006 se naprosto vydařila, jedinou kaňkou zůstane Bublinino zranění kotníku. Děkuju vám všem za to, jací jste. A věřím, že jsem s vámi nejel naposled. Už teď se těším, jak příští rok napneme plachty a poplujeme do asijského Turecka a kavkazských velehor…

Mějte se krásně, užívejte prázdnin a života vůbec!