Turecko 2007 Onderovo

NESEVAN 2007 aneb NEúplný SEn Vandráka ANdrejdžana

30.6.-14.7.2007

Představte si, že skoro tři roky chodíte s krásnou, hodnou slečnou a báječně si rozumíte. Váš vztah se vyvíjí stále k lepšímu a tak se nakonec vezmete. A co se stane hned první den po svatbě? Najdete u ní jiného!-

Tak nějak by se dal charakterizovat můj vztah k Arménii. Nápad navštívit tuto zemi vznikl koncem roku 2003. Postupně jsem si o ní zjišťoval stále více a více informací, poslední rok doslova „arménsky“ žil. Naučil se rusky, složil písničku, sehnal lidi. Osud tomu chtěl, že jsem nakonec jel do Arménie sám. A přáním osudu také nepochybně bylo, abych řádně vystřízlivěl ze své arménské posedlosti…Ale o tom se dozvíte dále.

Expedice měla trvat měsíc a vybral jsem pro ni jméno SEVAN 2007. To podle velkolepého horského jezera - jednoho ze symbolů Hajastani Hanrapetuťjun čili Arménské republiky. Tohoto cíle nakonec vůbec nebylo dosaženo - proto NESEVAN. A ten neúplný sen? Inu - chtěl jsem se podívat do Arménie. To se povedlo. I za ty necelé tři dny pobytu na arménském území jsem toho viděl hodně. Bájeslovný Ararat, doširoka rozprostřený kužel Aragacu, asijské stepi, kostely a kláštery, údolí bouřných řek, hlavní město Jerevan. Potkal jsem dobré, pohostinné lidi, ale také jednoho pořádného lumpa. Vedl zajímavé diskuse s místními. Přesto tomu něco chybělo: ten čas. Čas, strávený na stepních kuželech, u jezer a ledovců, čas strávený putováním, rozjímáním a poznáváním. Blažený čas vandrování.

Ještě dlužím vysvětlení pojmu Andrejdžan. Je zvykem, že ve většině zemí, které navštívím, mi domorodci přidělí svéráznou identitu odvozenou z mého civilního českého jména. Zásluhou celníků jsem Albánií projížděl jako Ondreja Chersani, makedonští policisté mi říkali Džej Herzn - a pro arménského pastýře ve vlaku Jerevan - Tbilisi budu navždy Andrejdžan…

Pěkné čtení!

Andrejdžan, Třebíč, 17.7. 2007, 19.29 SELČ

OBSAH

1. Nečekaně komfortní nocleh……………………………………4
2. Co je to mrťucha?……………………………………………………………..4
3. Pánský striptýz a jiné příhody…………………………………5
4. Dostihy istanbulské……………………………………………..7
5. Probuzení na Marsu……………………………………………8
6. Ty vole, naše bágly!……………………………………………………………10
7. Ondera v říši divů………………………………………………11
8. Zděs nádo poženitsja!…………………………………………………………14
9. O pravých a nepravých Arménech…………………………….17
10. Záchrana přichází z Česka……………………………………19
11. Romantika u moře……………………………………………..20
12. Fotbal v kravatách……………………………………………..21
13. Automotostop…………………………………………………..22
14. Sofie je levotočivá………………………………………………23
15. Co dodat………………………………………………………..23

ČLENOVÉ TURECKÉ MISE:

Barbora „Bára“ Kadlčková - naše hodná Ďáblovic „zrzka z Brna“ Jana „Béďa“ Mafková - Hynkova lepší polovička, rodem z městyse Vladislav Kateřina „Káťa“ Jetelinová - spolužačka Báry a smíšek výpravy - Brno Vít „Ďábel“ Baisa - zdatný organizátor i kytarista - Adamov, jak jinak Hynek „Hyňas“ Cígler - vypravěč v roli turecké krávy - Brno Jiří „Jirka“ Trpkoš - nejstarší a nejmoudřejší pražák výpravy Petr „Čiki“ Kuběnský - zpěvák, písmák, milovník tureckého klimatu - Brno Daniel „Dan“ Kropáček - Ďáblův bývalý spolužák č. 1 - Rájec Tomáš „Tom“ Jachan - Ďáblův bývalý spolužák č. 2 - Blansko

ČLEN KAVKAZSKÉ MISE:

Ondřej „Ondera“ Herzán - nezodpovědný snílek, majitel mrťuchy - Třebíč

VYÚČTOVÁNÍ KAVKAZSKÉ MISE: doprava………8530 Kč ostatní…….….2900 Kč krádež..………6820 Kč (+ fotoaparát + mobil) celkem………..18550 Kč Zodpovědně a na vlastní čest prohlašuji, že doba mého putování byla 361 hod., z čehož 169 hod. jsem strávil v dopravních prostředcích

1. Nečekaně komfortní nocleh

Brněnské hlavní nádraží, pro někoho hlavňák, ty bláho, pro jiného Rola, kořeňu, se stalo už dávno Mekkou setkávání a loučení vandráků, mířících někam na jihovýchod. A protože tento směr se zalíbil i naší úderné skupině, máme sraz právě tady. Deset mladých mužů a žen, mířících vesměs do nitra Malé Asie. Jen jeden diletant je mezi nimi….Ale o tom si povíme dále.

Jízda do Budapešti probíhá veskrze pohodově - ti, co se znají, se znají, a ti, co se neznají, se poznávají. Taky se pojídají buchty od babiček a podobné laskominy, aby člověk řádně nakynul a měl pak na svazích velehor co shazovat. 

V Budapešti se opět setkáváme s tradiční maďarskou vstřícností a internacionalizací. Koupit místenky do dalšího vlaku je věcí téměř nemožnou, Ďábel s Jirkou a dalšími to u okýnka zkouší všelijak, anglicky, rukama nohama…Nakonec to NĚJAK dopadá a my můžeme směle okupovat vlak, který nás doveze až na jih Rumunska. Dokonce nám je vyhrazen skoro celý vagón a my využíváme nečekaného komfortu dva lidi na jedno kupé. Z Rumunska si tak pamatuji až ranní probuzení. Takhle dobře jsem se ve vlaku ještě nevyspal!

2. Co je to mrťucha?

První dnešní přestup se koná ve Videle. Malinká jihorumunská dědina uprostřed žírných polí, jižní dech už se na krajině podepisuje. Vcelku nezajímavá díra - jen Ďábel tu objevil nové, rumunsky psané varovné štítky na krabičkách cigaret. No vida - členství v EU už přináší i Rumunsku prokazatelné plody

Na nádraží v Giurgiu Nord, kde čekáme asi hodinu na přesun do Bulharska, vidíme něco, nad čím nám stydne krev v žilách. Handicapované psisko před nádražní budovou skáče po dvou pravých nohách, přičemž levé má bohužel zchromlé…Tělem pak vyvažuje balanc. Je to neuvěřitelné. Pejska je nám moc líto, zároveň si vysloužil náš nelíčený obdiv!

Přes široce rozlitý Dunaj se dostáváme do bulharského města Ruse. Mírný pokrok oproti špinavému Rumunsku lze vycítit, ale jen v mezích zákona, nic převratného. Prostě EU jako vyšitá. Nevěřili byste, jaký problém může spočívat v obyčejném vystupování z vlaku. Batohy na zádech, polední horko, a nikdo nevystupuje. Co se děje? Pasová kontrola? Výbušnina ve vlaku? Nikdo neví! A hlavně - nic se neděje! Asi po půlhodině čekání a kroucení hlavami jsme milosrdně vypuštěni a klesáme na rozžhavený perón. Ke slovu přicházejí další vydatné zásoby z domova. Vytahuju tříkilovou sklenici, až po okraj naplněnou speciální výživnou směsí - arašídy, rozinky, čokoláda, to vše zalité medem. Zrovna když dolujeme lžící v nitru sklínky, prochází kolem postarší bulharka, chvíli sleduje naše počínání a tiše si brumlá pod vousy něco jako „mrťucha, mrťucha.“ Výborně - reklamní značka pro můj kalorický vynález je na světě - MRŤUCHA

Někteří si pak prošli centrum města, zatímco my s Ďáblem sváděli urputnou domluvu se strážcem WC, jejímž předmětem byla sleva za použití záchodků. On tam ten děda předtím vůbec nebyl, ale když jsme se na záchodech objevili my, rázem zaujal svoje místo. Nakonec jsme mu stejně dali méně, než chtěl, a prozřetelně zdrhli…

Další vlaková štace směr Dimitrovgrad. Z okna se naskýtají pěkné výhledy na zvlněné hřebeny a doliny pohoří Stara Planina. Čiki vytahuje kytaru a spouští hudební produkci, ke které se milerád přidávám a která přivábí i pozornost jednoho z bulharských spolucestujících. Poslední, noční vláček, nás zavezl do nejzazší výspy republiky B´lgaria - městečka Svilengrad. Dál už se rozpínají jen Řecko a Turecko. Rozložili jsme se ve stínu listnatých stromů kousek od samotného nádraží, vytáhli repelenty proti komárům a ve dvě ráno pokojně usnuli spánkem spravedlivých.

3. Pánský striptýz a jiné příhody

Rozpálené jižanské jitro dává tušit, kam že to vlastně směřujeme. „Nadšený“ je hlavně Čiki - tomu ta vyhlídka bezlesých, vyprahlých tureckých planin nedává spát. Naproti tomu Hynek by radši uvítal hluboké šťavnaté lesy - ty by mu alespoň tolik nepřipomínaly pustinu, již obývá jeho nezdárné „dítě“ Starý Mrkvezoun

Bára si oblékla růžové tílko a to znamená jediné: jde se na stop! Dvojice tentokrát ani není třeba losovat. Hynek s Béďou a Ďábel s Bárou jsou jasní, Káťu si ž včera zamluvil Jirka, další dvojici tvoří Ďáblovi bývalí spolužáci Tom a Dan - no a nakonec my dva s Čikim. Sraz domluven na 15 či 19 hodin před istanbulskou Modrou mešitou. Kdo tam nebude, ozve se.

Zdá se, že stop dvojice Ondera - Čiki nebude nikterak problematický. Onderu loni Hynek naučil některé stopařské grify se sepjatýma rukama či smeknutým kloboučkem, Čiki má zase v záloze bohaté vlasy, které by v krajním případě mohl rozpustit. Jenomže realita - jak už to tak bývá - je trošku jinačí. Na prvním stanovišti auta prakticky nezastavují a o něco později nám dochází, že stojíme kousek před odbočkou na bulharsko - řecké hranice. Jdeme tedy za ni a já zkouším různé fígle, kterak zastavit rozjeté řidiče. Občas se to i daří, ale všichni jedou někam, kam nechceme, popřípadě zde končí, popřípadě nemají místo. Jednou nám zastaví i motorkář a chvilku pokecá, jindy nám nabízejí odvoz koňáci s bryčkou. Jejich kolegové si dokonce udělají piknik-pauzu kousek za naším placem a jejich přítomnost nás tak trochu hněte, protože vyhlížejí drobet cikánsky a řidiči se proto bojí zastavovat. Nakonec se jeden borec smiloval a hodil nás asi dva kilometry k výjezdu na hlavní silnici.

Už zdálky zářilo v horkém červencovém vzduchu Bářino růžové tričko. Povyměňovali jsme stopařské zkušenosti s jeho majitelkou i jejím doprovodem, předběhli je a znovu hópli na krajnicu. Stopneme hned jedno z prvních aut, ve kterém už sedí….Bára s Ďáblem Řidič nás přibírá s tvrzením, že nás rychle převeze přes turecké hranice až do Edirne. A skutečně, byla to vcelku rychlovka. Na dálnici u Edirne se opět cesty obou dvojic rozcházejí. Čiki zkušeně stopuje hned první kamion - a to rovnou do Istanbulu. Šofér poetického jména Musa al Bagdádí toho moc nenamluví, ale čas od času mu někdo zavolá a my si tak můžeme zplna vychutnat jeho chrčivou, lehce hýkavou turečtinu.

Musa nás vysadil kdesi na chaotickém předměstí velkoměsta. Lepší místo nám opravdu vybrat nemohl: dálnice plná aut, za ní čtvrť zaprášených ulic, trhovců, troubících autobusů, pokřikujících dětí, handrkujících se Turečků, tureckých vlajkosláv natažených přes celé ulice. Pořvávají na nás celé desítky domorodců a jaký div, že v tom rambajzu zanikne český výkřik:“Čikííííí! Onderóóóó!“ Kde se vzali, tu se vzali - stojí před námi živí a celí Káťa s Jirkou! Na tomto Alláhem zapomenutém místě bychom se jich skutečně nenadáli…Dopravu do centra Istanbulu zvládáme s noblesou - a z náměstí Aksaray k Modré mešitě je to coby Železný oštěpem dohodil( patnáctkrát za sebou

Už cestou potkáváme klasické „hostelové naháněče“, kteří se nás snaží uklavírovat, že právě JEJICH hostel je ten nejlepší, nejlevnější a nejpohostinnější. Hodně dlouho se nás dokonce drží naháněč z Big Applu - mně, Hynkovi a Báře z loňska dobře známé destinace. Všechny nabídky prozatím odmítáme s tím, že se musíme setkat s kamarády a dohovořit vespolek.

U Modré mešity se s výjimkou Dana a Toma potkáváme všichni. Ti dva tu už možná byli ve tři a přijdou znovu v sedm. Teď je něco po páté, před chvílí si pobrečel odpolední muezzin.

Muezzin - hlas Orientu. Osobnost, zahalená tajemstvím. Viděli jste někdy živého muezzina v akci? A myslíte, že tam nahoře na ochozu skutečně pěje živý člověk, nebo jde jen o hlas šířený amplionem? První možnosti by nahrával fakt, že každá mešita se pyšní svým vlastním, osobitým nápěvem. Společná jsou jen slova a jakýsi kvílivý „leitmotiv“: tempo i tóniny už se mohou lišit případ od případu. V Istanbulu převažují Déčka, ve středotureckém Kayseri to byl FisDur, v černomořském letovisku Hopa zase Edur a jinde Bdur…Ani čas modlitby pro věřící není zřejmě pevně dán: na jedné mešitě už je pomalu odtroubeno, zatímco druhá se teprve chvěje počátečním nářkem - a třetí spustí ještě o pár minut později…

Někteří se vydávají na prohlídku Sultanahmet Camii (Modré mešity), jiní jdou omrknout historické jádro města, někteří čekají zde na zeleném pažitě. My s Hynkem zkoušíme sehnat laciný nocleh v uličkách při nádraží Sirkeči - a přestože se nám relativně daří smlouvat, pod 8 Euro za noc jsme se nikde nedostali. Takže se vracíme zpátky k mešitě, kde již naštěstí čeká kompletní skupina včetně Dana a Toma. Rozpřádáme poradu na téma dnešní noc, když tu se k nám přitočí rozložitý snědý týpek a zahájí masivní reklamní kampaň za hostel TULIP, jehož je vyslancem. Dozvíme se, že se jedná o čistokrevného italoturka: zkoušíme ukecat nocleh se snídaní za 7 Euro. Bez snídaně je to prý pro něj přijatelná částka. No dobrá, za chvíli se bude stmívat, přistupujeme tedy na chlapovu nabídku a následujeme ho jako pokorné ovce.

Hostel TULIP leží v „hostelové čtvrti“ přímo pod Modrou mešitou a musíme uznat, že nocleh ve dvou až čtyřlůžkových pokojích vyhlíží vesměs komfortně. Sotva se letmo ubytujeme, už nás zve onen italoturek (jehož zvláštní jméno upadlo v řeku zapomnění) do nejvyššího patra budovy s výhledem na Bospor, abychom s ním poseděli a popili pravé turecké raki. Tento mléčně zakalený alkohol se ukazuje být rozpuštěným penicilinem s přísadou práškového Jaru: leč naoko se tváříme, že nám jde nesmírně k duhu. Součástí přípitků (uváděných pokřikem ŠEREFE!) je i drobná hostina sestávající z oliv, melounu, balkánského sýra a dalších poživatin. U stolu s námi sedí kromě Italoturka (budu ho tak nazývat) i pár jeho kumpánů - zřejmě místního personálu.

A anglicky hovořící Italoturek nás záhy přesvědčuje o tom, že ne nadarmo mu v žilách koluje rozpálená jižanská krev. Po své pravici nechává uvolněné místo, kam postupně usazuje všechny české slečny. Jako první přichází na řadu Béďa a dobrou čtvrthodinku musí odolávat hostitelovu dvoření. On sám se radši předtím ujistil Hynka, že je vše O.K. (A mimochodem se velmi bavil Hynkovým křestním jménem: výraz „inek“ totiž znamená turecky „kráva“ Bédi potom povídal jakousi svůdcovsky zabarvenou říkanku, z níž si pamatuji jen :“It is three - you are free, it is two - I love you…“V podobné situaci se ocitla i Káťa, která prohlásila za svého přítele Jirku. A nakonec i Bára. Italoturek navíc nadhodil, že má pro nás skvělý večerní program v podobě jakéhosi striptýzu. Když jsem se neuváženě zeptal, které pohlaví bude striptýz předvádět, dostalo se mi bodré odpovědi:“It will be a man…But if you are gay - no problem! 

Přes pro některé členy výpravy možná i lákavou nabídku se nejdříve sprchujeme a potom vyrážíme do pulzujících ulic a uliček nočního Istanbulu. Já a Hynek si klademe za cíl dovést ostatní do skvělé čajovny pod břečťanovou zdí, kde jsme loni strávili pohodový čas. Jenže istanbulské staré město a Foglarova Stínadla si nemají moc co vyčítat. Pokroucené uličky, průchody, ztemnělá zákoutí a občas i nějaká ta skupinka Vontarliˇgi (turecky Vontů). Jednou jsme se zeptali na správný směr anglicky skromně mluvícího mladíka, který se ihned ochotně nabídl, že nás dovede k asi 500 metrů vzdálené mešitě. Za své skvělé průvodcovské služby, bez nichž bychom se věru neobešli, pak vyžadoval Euro na osobu! S přátelským úsměškem jsem mu vtiskl do ruky 1.30 Lir za všechny (něco přes půl Eura) a raději jsme se vypařili jako pára nad hrncem.

Ale čajovnu ne a ne najít. Několikrát se s Hynečkem nadšeně rozběhneme, zmateni domněle povědomou uličkou - a zase nic. Nakonec nás to vzrušující pátrání baví už jen samotné dva. Ostatní jsou zjevně či alespoň skrytě otráveni. Necháváme je tedy čekat na jednom z širších bulvárů a vyrážíme po dvou neúspěšných hodinách bloudění na závěrečnou zteč. A ta kupodivu slaví úspěch: čajovna objevena! Je to ovšem tak trochu Pyrrhovo vítězství: před čtvrthodinou zavírali. A nikdo z kamarádů nám nevěří, že jsme to skutečně našli. Ani přesvědčit se nechtějí. Nu co - alespoň jsme se hezky prošli, viďte?

A čajovna nás nakonec stejně neminula. Pod širým nebem přímo pod Modrou mešitou si objednáváme čaj, kávu, nějaké to nargilé, a hned se nám žije vesele. Hynek zveřejnil zbrusu novou historku o Starém Mrkvezounovi a číšník nám dokonce „potajmu“ nabízel hašiš - ovšem za cenu 100 USD Některým šla vodní dýmka k duhu až moc. Taková Káťa se svým beachvolleyballovým uměním by mohla vyprávět

4. Dostihy istanbulské

Ranní snídaně v Tulipu se neobešla bez určitých problémů s pečivem. Nejdříve nebylo a pak ho zase nebylo moc. Hynek se stěží najed a na jeho tasemnici Hedviku nezbylo lautr nic. Chvíli podezříváme Italoturka z toho, že se včera urazil kvůli odmítnutí jeho „striptýzové“ nabídky a teď se nám mstí zuboženou snídaní. Pravda však bude asi jinde. Prostě jsme praví Češi - zejména po ránu s neomezenou žaludeční kapacitou. Jižani si dopřávají spíše v noci.

Necháváme zavazadla v hostelu a dovolujeme dennímu „Istecu“, aby nás se vším všudy spolkl a pohltil. V zastřešeném velkém Bazaaru se odehrávají malá dramata smlouvání: Káťa si pořizuje zdobené pantofle (s nimiž hodlá dobýt bezmála čtyřtisícovou sopku Erciyes!), Čiki zase neúnavně smlouvá cenu vodní dýmky. Kolem prochází stovky lidí všech jazyků i barev pletí, arabské inferno. Nakonec se ztrácíme sobě navzájem s tím, že jednotlivé skupinky se sejdou ve čtyři odpoledne před branami Tulipu. Někdo si mezitím stihl prohlédnout istanbulské podzemí ( Ayu Sofiu Dan nestihl, což ho docela hnětlo).

V hostelu pak rychle balíme věci, loučíme se s hostiteli a vyrážíme směr „feribot“(trajekt) do Asie. Cestou se mi podaří omylem koupit tramvajové žetonky - kdy by tušil, že na loď a tramvaj platí jiné kusy kovových plíšků? Cesta do Asie přes Bosporskou úžinu proběhla bez zvláštních příhod. Až na asijském vlakovém nádraží Haydarpaša opět nastává drama.

Což o to. Vlak do Kayseri jede ve 20.05, tedy za dobré dvě hodiny. Ale je beznadějně obsazen! A stejně tak všechny zítřejší vlaky jedoucí tímto směrem - první volná místa jsou až pozítří večer! Prý začaly prázdniny, istanbulčané cestují na východ za příbuznými…Paní v pokladně nám nabízí komfortní třídu s lůžkama za 41 Lir ( 650 Kč) na osobu. Vzhledem k tomu, že Istanbul a Kayseri od sebe dělí dobrých 900 km, to není špatné, ale cena 16 Lir za druhou třídu (ta, co je obsazená) se nám zdála přece jen o dost lepší. Co teď? Dva dny čekat v Istanbulu, nebo se pokusit do Kayseri dostopovat? Obojí má své nevýhody - čekání v Istanbulu se prodraží a při variantě stop na sebe budou některé skupinky hodně dlouho čekat. Ještě zbývají autobusy, které odjíždějí z asi 3 km vzdáleného „otogari“ Harem. Spolu s Jirkou a Hynkem necháváme batohy ostatním a následujeme staršího pána, který nám ochotně ukazuje nejbližší cestu k Haremu. I tak se jedná o zatracenou okliku. Asi po půlhodině dorážíme na lehounce nepřehledný Harem: já zjišťuji informace ohledně případných busů až ke gruzínským hranicím (první volné až zítra večer), Hynek s Jirkou zkoušejí získat lístky do Kayseri. Také bezúspěšně. Mezitím volá kdosi z čekajících kamarádů, že se rozhodli koupit ony dražší lístky do Kayseri a že tedy jedeme ve 20.05. A ať si pospíšíme!

Lehko se řekne, hůř udělá. Nacházíme se tři kiláky od Haydarpaši, na nohou sandály, a zbývá nám půlhodinka času. Běh je jediným možným řešením. Trtáme v podvečerním vedru jako o život, ačkoliv běžíme o „pouhopouhý“ vlak. Asi deset minut před odjezdem se konečně přiřítíme k nádraží. Ostatní nám mezitím přenesli bágly k čekajícímu vlaku. Ďábel právě teď kupuje u okýnka lístky. A ptá se, zda je možné pořídit pro mě lístek až do Erzurumu. Z posledních sil se vrhám k okénku a prosím Ďábla, ať tak nečiní, že tento vlak pokračuje z Kayseri jinam a že stejně budu muset přestoupit. Ďábel mění výpověď a minuty neúprosně ubíhají. Zbývá jich už sotva pět, když máme konečně lístky v rukou a sprintujeme s nimi na to nejvzdálenější nástupiště s našimi batohy. Kovbojka se rozuzlí v náš prospěch doslova v poslední minutě. Skáčeme do vlaku a hned nato nás výpravčí posílá do nitra Malé Asie…

Za přestálou honičku nás čeká nevídaný komfort. Kupé po dvou lidech, lehátka, vlastní umyvadlo s ručníky, ve vagónu je dokonce sprcha! Pochopitelně se hned dáváme „do gala“ a v kupé pánů domácích Ondery a Čikiho se vzápětí schází téměř kompletní cestovatelská skvadra. Čiki s Hynkem se pokoušejí zprovoznit dnes zakoupenou vodní dýmku, ale nedaří se: prý kvůli vadným uhlíkům. Budu kacířem, když prohlásím, že mne vidina čistého, nezakouřeného vzduchu v mém kupéčku docela těší?  Člověk nemusí přece vyfukovat dým z nargilé, aby mu bylo „tak ňák fajn“(řečeno mluvou Honzy Nedvěda). Někdy stačí i kytara. Tak jako dnes. Samozřejmě za přispění několika kapek dobré pálenky…Hrajeme daleko přes půlnoc, dokud nás nepřijde napomenout průvodčí. Načež následuje ničím nerušená noc na lehátkách. Pro nás všechny první noc na asijském kontinentu…

5. Probuzení na Marsu

Ranní vstávání a zběžný pohled z okna nás šokovaly - a zároveň definitivně přesvědčily, že jsme skutečně v Asii. Výstižně to vyjádřil Ďábel:“Šli jsme spát v Evropě a probudili se na Marsu

Vnitrozemí Turecka - opravdová pustina. Anatolská náhorní plošina budí dojem vyprahlé polopouště. Všude kam se podíváš - skály, prach, erozní zářezy, bezvodá, kamenitá pláň s náznaky vytrvalých křovisek. Lesy nevidět. Občas se za okny mihne na troud vysušené políčko, splývající s okolním zvlněným terénem. Jindy se na obzoru vynoří kopcovina porostlá trávou. Voda se soustřeďuje toliko do velkých toků, prořezávajících si cestu prachem a skalisky. Neevropský, žhoucí, úchvatný pohled. Čiki se chytá za hlavu, Hynek se „mrkvezounsky“ šklebí: ano, tady někde by s ním mohla jeho slavná postava povečeřet…

Hodiny a hodiny trvá pohled na vyprahlé turecké vnitrozemí, dokud jej odpoledne neoživí mohutný štít sopky Erciyes (3916 m). Známka toho, že se blížíme do města Kayseri, kde se moje cesty oddělí od cest ostatních…Kayseri, milionové město na úpatí jmenovaného vulkánu, mi nabízí pět hodin času, než budu pokračovat dále. Vyprovázím tedy kamarády do města, odkud se budou snažit chytit nějaký autobus vstříc dědině Hadžilari - východisku na Erciyes.

Nakupujeme čerstvé potraviny. Já zkouším slanozakysané mléko Ayran, které řádně zacvičí s mým metabolismem. Pak odpočíváme v jakémsi parku naproti mešitě v centru města, radíme se, jak dál a Jirka fotí muslimy modlící se na koberečku před chrámem. Přesně v 17.20 pak nastává ta chvíle, kdy se musíme rozloučit. Děcka mi mávají z autobusu směřujícímu k Hadžilari a já zůstávám v horkém středním Turecku zcela sám.

Je to zvláštní pocit - ještě nikdy jsem to nezažil. Osamělé výpravy a vandry tvoří už pěknou řádku let součást mého života, ale abych se ocitl zcela sám, daleko od domova, v cizí zemi, jejímuž jazyku ani kultuře příliš nerozumím - to je pro mne novinka. Pocit trochu smíšený: na jednu stranu smutek, že jsem „utekl“ kamarádům a prosadil si svou navzdory všemu: na druhou stranu velké očekávání věcí příštích, zodpovědnost za sebe sama. Z maléru mne teď nikdo nevyseká - musím se spolehnout jen sám na sebe.

Na kayserském nádraží jsem se pohroužil do četby Janova evangelia, kteroužto knížečku s sebou pravidelně vozím už od předloňské Albánie a která mi dodává sílu v těžkých okamžicích. Takhle daleko na jihu jsem nikdy nebyl, proto i večer panuje neobvyklé horko. Lavičky okupují místní fousatí dědové v černých oblecích, s nezbytnou muslimskou čapkou na hlavě. Přijde nový, pozdraví „salam alejkum“ , usadí se a počne rozprávět. Jeden z nich dokonce se mnou. Vbrzku bohužel zjišťuje, že si s tím obatožinovaným „giaurem“ příliš nepokecá

S menším zpožděním přijíždí vlak z Ankary a já se do něj cpu mezi davy těžce naložených Turků. Jediný pohled do hloubi vagónu mi dává najevo, že si nesednu. Ubytovávám se tedy v chodbičce u záchodů. Sotva se vlak rozjede, přijde průvodčí, obrazně řečeno mně „vytahá za ucho“ a prý ať ho následuju kamsi do neznáma (holt středotureckým hanteciyem namouduši nevládnu Projdeme asi dva vozy, když tu průvodčí ukáže na jedno sedadlo, obsazené Turkyní. Turkyně se poslušně zvedá, uvolňuje místo a já se mohu zabydlet. Tak to tedy chodí v tureckých vlacích - místenka v ceně jízdného!

Už jsem si začal užívat pocitu osamělého cizince putujícího napříč asijským kontinentem, když tu ke mně dolehne: „Zdarec, kam jedeš?!“ No samozřejmě, Češi aby taky někde scházeli! Tihle dva jsou kluci o něco starší než já, brňáci Hugo a David. Chtějí prolézt pohoří Kačkar Dag, takže máme část cesty společnou. A protože jsme moravští šohajové, je třeba zapít nově navázaný kamarádšoft. Hugo mi nabízí hlt výtečné griotky. Před zraky cudných, šátkem zahalených muslimských panímám, z čehož záhy pramení menší průšvih. Jedna z aktivnějších Turkyň totiž můj počin vyslepičila panu průvodčímu, který mně důrazně zažádal, abych „nepobuřoval“ požíváním alkoholu ve veřejných prostorách( i když sluníčko už zapadlo). Kajícně jsem se omluvil a po několika minutách si loknul už jen vody s vitacitem. No to byl teprve oheň na střeše! Průvodčí naklusal jako Horymírův Šemík a zvýšeným hlasem opakoval „no alcohol!“ ukazujíc prstem na mou petláhev. Pantomimickými kreacemi jsem mu vysvětlil, že „this is NOT alcohol!!!“ Asi to však nepochopil. Později jsem si totiž petláhev přistavil k sedačce, abych z ní přes noc mohl upíjet, a pokojně usnul. Průvodčí mně však vzbudil, ukázal zlostně na láhev, už potřetí zopakoval „no alcohol!“ a s prstem varovně vztyčeným odpelášil pryč.

Světlejší stránkou noci v tureckém vlaku bylo pozorování rozvětvené rodinky, okupující sedadla kolem mě. Zahalené turecké mamky mne dokonce pohostily čajem risé a čerstvým loupáčkem. A Hugo s Davidem mi zapůjčili pár českých časopisů, abych prý se přes noc nenudil.

6. Ty vole, naše bágly!

Probuzení bylo zase o něco víc exotické, než včera. Nacházel jsem se totiž v krajině Východního Turecka.

Východní Turecko - pokud se vegetace týče - připomíná Anatolskou náhorní plošinu. Reliéf je však zcela jiný: jsou to hory. Hory, hory, a zase nekonečné hory. Vyprahlé soutěsky, bystré řeky, příkře ukloněné pastviny, tunely, sem tam skalní převis. Vlak ukrajuje jeden zákrut za druhým, jede zvolna a opatrně, nabírá výšku. V kotlině u města Erzinčan projíždí kótou 1250 m, Erzurum leží ještě o 700 metrů výše. Tam se hřbety narovnávají, převtělují do nenápadných kopečků na horizontu, z nichž nejmenší ční do výšky „pouhých“ 3100 m n.m. Při pohledu na tyto scenérie nelze nevzpomenout klasika Karla Maye a jeho román „Divokým Kurdistánem“…

Píšu zprávu domů, že žiju a dokonce jsem potkal krajany. Společně vystupujeme v horském městě Erzurum: zde, v bezmála dvoukilometrové výšce, panuje příjemný chládek 28 C. Rychle hledáme stanoviště autobusů, což se vcelku daří a tak již v pravé poledne odjíždíme na sever. Kluci vystoupí v Yusufeli, já se povezu až do přímořské Hopy.

Jak tak projíždíme ulicemi Erzurumu, náhle autobus prudce zabrzdí, otevřou se dveře, z nich vyskakují poplašení Turečci a ženou to kamsi nazpátek. Co se děje? Ohlédneme se. David zbledne: „Ty vole, naše bágly!!!“ vychrlí v rychlosti, seskočí ze schůdků a my za ním. Příčina poplachu je jasná. Autobusu se jaksi otevřel úložný prostor a neposedný Davidův stan vyletěl ven. To Hugo dopadl ještě hůř - tomu se odporoučel bágl se vším všudy! Jedině můj třicetikiláč zůstal sedět bezpečně na svém místě…“Hej, to byla klika jak prase!“ ujišťujeme se navzájem a kontrolujeme řidiče, zda zavírá desku pořádně. Dokonce ji zamknul, aby se vyhnul dalšímu faux - pas. A my se mohli ponořit do členitého bludiště Kačkar Dagu.

Pohoří Kačkar Dag je netradiční tím, že k jeho nejvyšším vrcholům jedete z kopce. Doslova: Erzurum leží ve dvou kilometrech a váš autobus se brzy zařízne do klesajících serpentin, zvolna prořezávajících sopečná skaliska. Údolí se stává hlubším, stráně vyššími, vyprahlejšími. Původní stepní vegetace se mění v polopouštní - obraz biblické krajiny. Gigantický kotel vyprahlých štítů, teplota vzduchu leze přes 40 C. Jen dole, kde se soustřeďují skalní říčky a mokřiny, se tyčí lesíky topolů eufratských. Čím víc se však blížíte Černému moři, tím přibývá vegetace. Zprvu znovu step, pak nesmělé osamělé remízky, nakonec husté listnaté lesy. Malebné městečko Artvin je v nich doslova utopeno jak v nějakém orlím hnízdě.

Cestou napříč Kačkarem občas zastavujeme a cestující - vyprahlí jako velbloudi - nakupují pití. Na zastávce u vesnice Yusufeli se se mnou loučí Hugo s Davidem: navzájem si přejeme šťastnou cestu s tím, že se na podzim sejdeme v Brně a podělíme se o zážitky. Pak zůstávám opět sám.

V Artvinu přestupuji na další vůz, který mne odváží do Hopy na pobřeží Černého moře. Je třeba čelit šejdířským nabídkám taxikářů, kteří proklamují svezení ke gruzínským hranicím za „pouhých“ 15 USD. Neberu je na vědomí a kráčím kolem pobřeží směrem k 17 km vzdálené Gruzii. Náhle na mně zakývá chlápek z parkujícího dolmüše (něco jako maršrútka) s tím, že na hranici zaplatím toliko 1,50 USD. No vida, člověk musí být trpělivý…

Turecko - gruzínská hranice patří k nejkrásnějším, jaké jsem dosud viděl. Neoslňuje leskem budov ani přehnanou ochotou úředníků, nýbrž šuměním Černého moře přímo za okny celnice. Vcelku bez potíží se probíjím tureckou stranou: na gruzínské to jde pomaleji. Hloučky gruzínů a gruzínek, vracející se z práce v Turecku, mně u okýnka ostošest předbíhají. Nakonec si razítko přece jen vybojuju a následuje další chuťovka - osobní prohlídka zavazadel. Mají k tomu účelu zřízen speciální pultík a obsluhu jako někde v krámě, ty bláho Přesvědčuji je svým šarmem a vizáží chudobného turisty - můžu jít. Aniž bych platil jakýkoliv úplatek, penále, výpalné, taxu, mýtné - prostě nic. Jsem ve státě nazývaném jeho obyvateli Sakartvelos Respublikis. A hned přichází ke slovu ruština. Dny němoty končí, nyní budu opět vědět, co a jak.

Narůstající noční tmou jedeme maršrútkou do známého letoviska Batumi. Poučen informacemi o „neobyčejně zlodějské Gruzii“ držím ruce křečovitě na pasu i peněžence a ptám se v centru města na „bližašnuju i tože očeň děšovuju gastinicu, patamušto ja student i u meňa nět mnoha děneg.“ Místní mně ochotně nasměrují na ulici Važa Pšavely, do hotelu Piramida. Nocleh sice stojí 30 Lari (asi 17 USD), ale já už potřebuji akutně přeprat svůj páchnoucí šatník a zhygienit svoji maličkost. Takže neváhám a odměnou mi je asi čtvrthodinová ruská konverzace s místní bábuškou. Teplý přímořský večer láká k procházce, ale jak už řečeno - musím učinit čistotě zadost. O půl jedné vylézám z „vannaje“ jako nový a okamžitě uléhám.

7. Ondera v říši divů

Seš v Gruzii, kořeňu! První myšlenka, co mne po ránu napadne. Nadšeně vyskočím z postele, dám sbohem personálu a vyrážím do ulic slunečného Batumi, které už teď po ránu dostává své pověsti subtropického přístavu. Bulváry i boční ulice zdobí palmy a fíkovníky, vládne tu velmi příjemná, pohodová atmosféra. Žádné rozbité baráky, žádný zvláštní nepořádek. Postmoderně laděné vlakové nádraží mi vyrazilo dech. A to jsem netušil, co přijde dále. Vlak do Tbilisi - čisto, komfortní sedačky, tři televize na vagón! Ano, přátelé, pohybujeme se v chudé, téměř anarchistické republice Gruzie…

Gruzie - podle mnohých republika bez řádu. Na Internetu se dočtete asi tolik: narůstá pouliční kriminalita, klesá údržba komunikací, na vozovkách díry větší než kolo od autobusu, železnice v katastrofálním stavu, všude nepořádek, špinaví lidé ploužící se mezi zrezivělými jeřáby a smetištěm… A realita? S pouliční kriminalitou jsem se sebeméně nesetkal, ač k tomu bylo příležitostí víc než dost. Stav silnic se nikterak neliší od vesměs kvalitních tureckých vozovek. O železnici už jsem hovořil. Čas od času je vidět zrezavělé monstrum či rozpadající se panelák, ale zdaleka ne vždy a všude. Lidé? Moderně západně odění, žádní žebráci. Občas krávy potulující se po periferii města, ale tento obrázek lze vidět i v některých zemích EU Sečteno a podtrženo - Gruzie působí dojmem rozvíjející se (ale nikoli rozvojové!) země! Přitom ještě před pár lety - v roce 2003 - byla na pokraji bankrotu. Tehdejší prezident Ševardnadze neudržel otěže zkorumpované vlády a byl donucen k rezignaci. Na jeho místo nastoupil mladý, energický státník Michail Saakašvili. Obklopil se stejně mladými spolupracovníky a poradci a začal s masivními reformami. Především „dobyl“ nazpátek rebelskou republiku Adžárii, kterou již dvanáct let svírala mocná ruka diktátora Abašidzeho. Záminkou k vojenskému aktu byla skutečnost, že Abašidze nechal vyhodit do povětří mosty, spojující Adžárii se zbytkem Gruzie. Nakonec musel uprchnout do Moskvy, kde jej jako samozvaného tyrana odsoudili na 15 let. Saakašvili ponechal Adžárii veškeré její výsady a navíc začal investovat do rozvoje turistické infrastruktury na březích Černého moře. Že jeho práce začíná přinášet ovoce, o tom není pochyb. A nejen v bohaté Adžárii s hlavním městem Batumi, nýbrž i v gruzínském vnitrozemí. Prostě a jednoduše, Gruzie jde nahoru.

Nasedl jsem do komfortního vlaku a hned slyším obstojnou angličtinu. Naproti mně sedí zjevně negruzínský blonďák s velkým batohem. Ukazuje se, že švýcarský vandrák má pořádný kus odvahy. Cestuje sám přes zakavkazské republiky do Střední Asie a odtud prý až do Číny. Chvíli spolu rozprávíme na téma „překvapivě vyspělá Gruzie“, když tu mně vyhostí domorodec s místenkou. Ano, pane, máte pravdu, stěhuju se na své místo. Loučím se s vysmátým Švýcarem a přeju pěkný zbytek cesty. Zatím se budu věnovat civění z okna vlaku na gruzínskou krajinu.

Stará pověst praví, že když Bůh rozděloval části Země jednotlivým národům, Gruzíni přišli pozdě, protože se věnovali popíjení dobrého vínka a družné sousedské zábavě. Všechno už bylo dávno rozděleno a Bůh se docela hněval. Když však viděl zkroušené gruzínské obličeje, přišlo mu těch dobrých, přátelských lidí líto a povídá - Víte co? Nechal jsem si pro sebe ten nejkrásnější kousek země mezi horami a mořem, tak vám jej daruju!- A pověst nelže. Tak nádhernou zemi jako je Gruzie aby pohledal. I z okna vlaku je to patrné. Po vyprahlém tureckém pekle se ocitám v šťavnatém gruzínském ráji. Nejdřív subtropická Adžárie: háje pomerančovníků, banánovníků a eukalyptů. Vlahý dech moře, vlak projíždí přímo po pobřeží, to se nevidí. Rozlehlé čajové plantáže u vesnice Čakva. Rovinatá Colcheti - bájná Kolchidská nížina, kam Iáson plul pro zlaté rouno. U Kutaisi se krajina začíná zvolna vlnit - a na obzoru vystoupí majestátní ledová hradba Velkého Kavkazu. Zářící jehlan Ušby, mohutný masiv vrcholů Tetnuld, Šchara, o kus dál Kazbeg… Tak nějak možná vypadají Himálajské hřebeny z hloubi nepálské džungle! Vlak se potom zařízne do kraje lesnatých kopců a homolí, protékaných bystrými řekami a jednou větší a línější - Mtkvari (rusky Kura). Později se krajina opět rozestoupí, Kura zmohutní a přes Stalinovo rodiště Gori přitéká do hlavního města Tbilisi, vtěsnaného mezi několik temně zelených pahorků…

Cesta ubíhá v klidu a kochání se. V Samtredii se přihrnou na perón prodavačky pečiva, využívají krátké pauzy a překřikují se, čí že chlebíček je lepší a lacinější. Kupuji přímo ze dveří vlaku gruzínskou specialitu chačapuri: jedná se o placku z kynutého těsta, naplněnou balkánským sýrem a rozpuštěným máslem. Pochoutka nad jiné vítaná.

Kolem čtvrté odpoledne vystupujeme v Tbilisi. Ani se nestačím rozkoukat a už mně drží za rameno rozložitý taxikář, kudá vy idiote?  Povídám, že chci do Arménie, načež mne ten pořízek předává jakémusi hubenému Kurdovi a jdeme spolu před vestibul, na shromaždiště taxíků a maršrutek. Jedna z nich odjíždí za půl hodiny přímo do Jerevanu. Kurdský průvodce mně zve na pivo a dělá to tak rafinovaně, že nakonec zaplatím za sebe i za něj. Přitom neustále vyzvídá, jak a co se řekne česky, jak se u nás žije a podobně. Těsně před odjezdem maršrútky mi představí zamračeného fousatého blonďáka, který prý se jmenuje Sako, je Armén a postará se o mně jako o vlastního bratra. Nevím proč, ale dotyčný Sargis Mankunjan (pamatujte si to jméno, ještě o něm mnohokrát uslyšíte!) je mi od první chvíle nesympatický.V dobách divokého západu bych mu zasyčel do ucha:“Cizinče - vaše tvář se mi nelíbí! “ Přes svých 24 let má vrásčitou tvář, podivné zelené oči a vůbec nezapadá do mých představ o podobě Arména. Zpočátku se se mnou baví úsečně a neochotně, jakmile však nasedneme do maršrútky, rázem se chová jako můj nejlepší kamarád. Upozorňuje mne, že onen Kurd nebyl ničím jiným než žebrákem a ať si na podobná setkání dám pozor. Teď prý se ale nemusím bát, protože on se o mne v Arménii postará a nedovolí nikomu, aby mi cokoliv provedl.

Zanedlouho kotvíme na gruzínsko - arménské hranici. Zatímco pohraniční úsek Gruzie tvoří mírně zvlněná rovina, hned za hranicí se tyčí hradba zalesněných bochníků jakožto upoutávka na nejvýše položenou republiku Zakavkazska s průměrnou nadmořskou výškou 1800 m - Hajastani Hanrapetuťjun čili Republiku Arménie. Mám menší problémy s vyplňováním vízového formuláře, neznám totiž přesně jména destinací, v nichž se budu příští dva týdny vyskytovat. Ničevo, praví Sargis. „Ja těbja priglašu v gosti! Skaži, što ty v gosti u Sargisa!“ Dobrá. Vyplním podle Sargisových pokynů, on sám tam pak cosi podepíše, zaplatím 30 USD - a vstup do mé vysněné Arménie je volný!

O Arménii se někdy hovoří jako o Malém Tibetu. A z toho, co jsem viděl, toto tvrzení nepřehání. Hned za hranicí ve výšce 400 m se silnice zakusuje do lesnatých kopců a vytrvale šplhá stále vzhůru. Točí se mezi bochanci, dole hučí peřejnatý Debed. U průmyslového města Alaverdi končí lesy a začíná pásmo stepí. Během padesáti kilometrů dosáhne převýšení neuvěřitelných 1600 m! Bazumské hory - pohádková scenérie. Stepní kužely hor, občas protkané pasteveckým přístřeškem, malou vesnicí utopenou ve svahu. Z Puškinova perevalu se vycházející hvězdy zdají na dosah ruky, jen je shrábnout. Cesta pak míří trochu dolů, ale za Spitakem už zase šplhá mezi průsmyky hřebene Pambak. A tak je to pořád: náhorní plošina v dvoutisícové výši, z toho hřebeny, sjezd dolů a další stoupající serpentiny… Západní část Arménie - to je step na tisícero způsobů. Rovina. Mírně zvlněné kopce. Špičaté vrcholky tvořené kamennými „mohylkami“. Oblast „arménských vajec“ - jako vejce vejci jsou si podobné kopečky v záři zapadajícího slunce. A zase lehce stoupající rovina Širakského plata. Arménie - napohled chudobná krajina, zdaleka ne tak rozmanitá jako sousední Gruzie. Má však v sobě cosi mystického. Cosi, co vás nutí, abyste celé hodiny civěli na ubíhající scenérie a přemýšleli o osudu zdejších obyvatel…

Hluboko v noci pod sebou vidím tisíce světélek, vycházející z arménské metropole Jerevan. Maršrútka zastavuje v centru města a Sargis hned mává na taxík, který mám ke své nelibosti zaplatit. To však není všechno. Cestou kamsi do neznáma se stavíme nakoupit řadu potravin - opět platím já. Když jsem měl pak zacálovat i gostinicu za 25 USD na jednoho, vzbouřil jsem se. Toto jednání je nanejvýš podivné a podezřelé. Sargisi, povídám ostře, to je u vás takový zvyk, že když někoho pozvete jako hosta, tak on všechno platí? Já jen, že u nás v Česku je to naopak! Co povídáš, urazí se Sargis, dneska platíš ty - zítra všechno zaplatím já! Není třeba se urážet, teď jsme jako dva bratři…

Přesto dorážíme do zapadlého hotýlku na břehu jakéhosi jezera a já rezolutně odmítám zaplatit horentní sumu. Evidentně naštvaný Sargis cosi arménsky povídá hostinskému a pak odcházíme někam ke středu města. Celou cestu mi průvodce vyčítá moje jednání. Tak já se pro tebe snažím snést modré z nebe a ty mně za to osočuješ? říká s jistou lítostí v hlase. Navíc prý nocleh v některém z jerevanských parků znamená skoro jisté okradení, ne-li něco horšího. Kolem nás proudí partičky chuligánů: noční Jerevan vypadá opravdu docela ostře, takový orientální Bronx. Chvíli svádím krutý boj a nakonec to vzdávám. Omlouvám se Sargisovi za své neustálé odmítání a vracíme se do onoho hotelu.

V naší cimře rozloží Sargis jídlo a pití a pobízí mně, abych si bral co hrdlo ráčí. To si piš, že se nacpu k prasknutí, je to přece za moje prachy! Když se mnou zkouší navázat nějaký přátelštější kontakt, jsem ve střehu a odpovídám spíše jednoslovně. Sargise zajímá obsah mého batohu, dokonce se sápe po mojí peněžence! V tu chvíli jsem vykypěl a seřval ho jako malého kluka. Co to je za zvyk, koukat do cizích peněženek? hřímám. Sargis, eto ně narmalno, panjatna? Ně narmalno! Probodávám ho pohledem. Sargis se zprvu zarazí a pak se tiše rozhovoří o tom, jak dokáží být někteří lidé nevděční. My dva jsme přece bratři, musíme o sobě tedy vědět všechno, kde kdo co má atakdále. Jako důkaz toho, že to myslí vážně, mi nabízí svoji cestovní tašku - jen si ji prohrabej, prohlídni! A pak řekl něco, co mně zdrtilo. Na hranicích jsem podepsal svou zodpovědnost za tebe, Andrej, a tak se ode mě nehneš ani na krok. Ani na krok, rozumíš? Jinak z toho budeme mít problémy oba - tebe nepustí přes hranici zpátky a mně poženou k zodpovědnosti. A to jako celou dobu? nevěřím vlastním uším. Přesně tak - celou dobu! Co sis myslel?

Tak tohle je ledová sprcha. Jdu do koupelny a skutečně si ji dávám. Být dva týdny s podivným člověkem, který mi není vůbec sympatický, chová se nadmíru podezřele, tahá ze mě peníze a ještě tvrdí, že jsme bratři? Bohužel - Sargis má všechna esa v rukávu. Je tu doma, vyzná se tu. Kromě toho na hranicích skutečně cosi podepisoval - co já vím, co to bylo? Bláhově jsem si myslel, že mně dostane přes hranice, pozve k sobě domů na nocleh a zítra se srdečně rozloučíme. Jojo, růžové brejle! Teď si doslova připadám jako jeho otrok. Sice tvrdí, že se mnou půjde tam kam budu chtít já, ale ani tomu už moc nevěřím. To mi ta arménská pilulka hned první večer pořádně zhořkla…

V mysli se mi vybavují poučky známých, že urazit Arména je daleko horší než urazit Čecha. Proto beru situaci takovou jaká je, s tím, že se zatím pokusím přežít „bratrovi“ po boku. Pokud se naskytne vhodná příležitost, uteču. Prostě se zdekuju, klidně i taxík zastavím a zmizím někam daleko, kde začnu arménské putování sám a podle svých představ. Osud dokáže být někdy škodolibě krutý: a tak nakonec spím na manželské posteli s člověkem, z něhož na mně jde trochu hrůza.

8. Zděs nádo poženitsja!

Už včera večer jsem Sargisovi řekl, že jedním z mých cílů je výstup na nejvyšší arménskou horu Aragac (4090 m). A že se k ní chci přiblížit co nejdříve, nejlépe hned zítra ráno. Sargis respektuje moje přání a bere taxíka k nejbližší maršrútce, jedoucí do podhorského městečka Aštarak. Všechno platí, dokonce mne pozval na snídani. V duchu se mu omlouvám za včerejší večer - asi to tu tak skutečně chodí a teď je vidět, že to Sargis myslí upřímně. Vyjíždíme nad Jerevan a z okna se nám zjevuje gigantický Masis, biblický Ararat.

Ararat je symbolem Arménie. Symbolem jejich země a jejich nenaplněné touhy. Vypíná se blizounko Jerevanu - a přesto už za neprůchodnými tureckými hranicemi. Posvátnou arménskou horu nejdříve „zapůjčil“ Turkům Lenin, v 60. letech 20. století zařídil její definitivní „věnování“ Chruščov. Hora trčí přímo z Araratské roviny, obrovský sopečný kužel pokrytý věčným sněhem a ledem. Čtyři kilometry rovnou nahoru. To Aragac vyhlíží zcela jinak. Tak rozlehlý kopec jsem v životě neviděl. Základna 50*50 kilometrů a překvapivě mírné svahy. Troufám si bezostyšně tvrdit, že i český Říp je strmější! Do výšky 3250 m se dá pohodlně vyjet autem, teprve vrcholové partie tvoří příkřejší suťoviska a sopečný kráter. Jinak by člověk ani nevěřil, že se před ním pne - co se nadmořské výšky týče - arménský Matterhorn…

Cestou do Aštaraku přisedli do autobusu dva Sargisovi kamoši. Jeden z nich, Edgar, se k nám připojuje a společně jdeme do ořeším zarostlého údolíčka řeky Kasach. Tam se nachází jakýsi piknik - plácek pod širým nebem: sedátka, stolek a zejména rošt na výrobu arménského šašliku. Sargis mi - s mým dovolením - zabavuje zbytek salámu, krájí, napichuje na železný prut a opéká nad žhoucím popelem. Improvizovaný šašlik je brzy hotov, můžeme jej pojíst a popít pravé „tutovky“(vodky z moruší). To jsem ještě netušil, co bude následovat. Přípitek na přátelství. Na rodinu. Na naše země. Na nás. Na těbja, Andrej, patamušto ty u nas v gosti. Začínám mít strach, že to neustojím. Pít však musím - jinak bych své hostitele těžce urazil, jak mi taktně a nevybíravě naznačili.

V přestávkách mezi pitím a hostinou se koupeme v čistých peřejích Kasachu a také jdeme nakoupit. Přitom můžu u pekaře sledovat výrobu tunajšího chleba - lavaše.

Lavaš vypadá i chutná podobně jako známý libanonský chléb, který lze zakoupit i v Čechách. Zpracovaným těstem se „polepí“ dno i stěny pece, která se vyhřeje na maximum. Jakmile se tato obří placka o rozměrech půl metru krát 70 centimetrů dá sloupnout, je hotova. Jednotlivé lavaše se pak pokládají křižmo na sebe, klidně i pět vrstev. Nakonec se do nich vloží kebab či šašlik s cibulí a majoránkou, tenké chleby se zavinou jako palačinky - a spokojený zákazník si odnáší „fast-food“ na místo pikniku. Tam se balíček opětovně rozestře a pojídá se prostým ukusováním masa a trháním chlebové „podložky“. Obvykle se nedojídá.

Jedli jsme, pili, koupali se a mně začalo být zle. V duchu se modlím, hlavně ať už není žádný přípitek, jinak to skončí špatně. Stavím stan, do kterého uléhám a chvilku dřímu. Poté si pamatuji, že mne Sargis taxíkem veze kamsi do Jerevanu, spolu pijeme ananasový džus, je mi opravdu špatně, při zpáteční cestě do Aštaraku opět usínám. A ve stanu znovu. I teď navečer panuje hrozné vedro, probouzím se v úplném jezeře potu. Andrej, ty pijanyj! křičí Sargis zvenčí a přikazuje mi, abych ihned vylezl. Z jeho rozzlobených vět se dozvídám, že prý někam s Edou odešli a pověřili mne hlídáním věcí, zatímco já si klidně usnu! Přestože mi alkohol zakalil mysl, nic takového není pravda, pamatuju si všechno. Sargis však útočí dále - zděs nět moj paspart! Kde moj paspart, Andrej, ty chujovyj čelavěk? A to už s hrůzou vidím, že zpoza mého batohu zmizel i foťák a mobil. Dělá se mi znovu zle, ale už ne z alkoholu. Mně ukráli aparat i mobilnik, svěřuji se Sargisovi zkroušeně, ale ten vypadá opravdu rozlíceně a podezřívá mně z krádeže jeho pasu! Projistotu přesypu celý bágl: pas v něm pochopitelně není. Balíme věci a kráčíme z údolíčka k silnici. Edgar se mezitím rozloučil a zmizel. A já ti tolik věřil, hořekuje Sargis a hrozí, že případ předá policii a že mně na tři roky zabásnou! Jediná možnost je, když mu zaplatím 1000 USD jako kompenzaci za to, že „mou zásluhou“ přišel o pas! A tu nastal hodně prapodivný obrat. Sako přivolává taxíka, platí mi cestu do Ošakanu, říká, že mi „pozvonit damoj“ kvůli těm dolarům - a mizí jako pára nad hrncem. V první chvíli nevím, co si o tom všem mám myslet. Jsem psychicky na dně a pociťuji obrovskou úlevu, že ten nesympatický, nebezpečný týpek zmizel z mého zorného pole.

Postarší taxikář se trochu diví, proč jsem tak rozrušený, tak mu všechno vyprávím. Zároveň mi začíná svítat: že by to na mne Sargis s Edgarem jenom hráli a ve skutečnosti sami byli zloději? Proč Edgar tak znenáhla zmizel - nešel jen ukrýt lup do bezpečí? Nu dobrá - ale proč mně Sargis tak najednou opustil, když včera přísahal, že se od něj v Arménii nehnu ani na krok? To je záhada a já zatím netuším, že ještě dnes se dozvím pravdu…

Vesnička Ošakan patří mezi nejznámější sídla v celé Arménii. Narodil se tu totiž nestor arménské vzdělanosti a velký myslitel Mesrop Maštoc. Na jeho památku tu vystavěli typický arménský chrám - vypadá moc pěkně. Bohužel nemám náladu na bližší zkoumání. Teď jen usilovně přemýšlím, jak to všechno vlastně bylo. Taxikář mi nabízí nocleh přímo v jeho služebním autě. V okolí se tu potulují hadi a není radno nocovat pod širákem.

Setmělo se, zvedl se vítr a kolem duní hromy - po rozpáleném dni se chystá noční bouře. Vezeme se z Ošakanu kamsi na předměstí Aštaraku a taxikář se stavuje na pokec u známých. Já mezitím kontroluji batoh - a vtom to přichází jako rána z pistole. KDE MÁM PENÍZE? Ještě odpoledne byla část dolarů pečlivě ukryta v lékárničce, část v diáři….a ty peníze jsou nadobro fuč! Raději důkladně prohrabávám celý batoh kousek po kousku, ale peníze skutečně nikde. A najednou je mi všechno jasné. Ten ničema Sargis! Jak ten si to dokázal zařídit, to jsem ještě neviděl! Už v Tbilisi si mně začal systematicky omotávat kolem prstu řečičkami o vzájemném bratrství. Na hranici mi pomohl s vízem a podepsal reverz, že za mne ručí. Tím mi defacto svázal ruce. Jediná možnost z mé strany byl útěk. A Sargis sakra dobře věděl, že neuteču. Aspoň ne v nočním Jerevanu. Dnes mně vylákal na piknik, pod záminkou dalších nesmyslů o přátelství mně opil, uspal - a pak důkladně prohlédl můj batoh. Našel prachy, našel foťák i mobil, všechno předal Edgarovi a pak mně probudil s tím, že tu byli zloději a za všechno můžu já. Edgar se mezitím nenápadně odporoučel. A tomu magorovi Sargisovi to ještě bylo málo - vymyslel si ztrátu pasu a chtěl si na mně ještě „přivydělat“ dolary coby na domnělém pachateli!!!

Stojím nad vybaleným batohem na kryté betonové terase, kolem duní hromy a já absolutně nevím, co bude. Takový malér jsem dosud nezažil. Být čtyři tisíce kilometrů od domova prakticky bez peněz, s docházejícími zásobami jídla a obavami před mafiány - hodně tvrdá skutečnost. Taxikář a jeho známí mně soucitně sledují, přistavují mi židli, dávají napít, ale jinak pomoci nemůžou - sami jsou chudí jak kostelní myši. Když vidí moji nezáviděníhodnou situaci, snaží se vtipkovat: zděs nádo poženitsja! Ne že bych měl něco proti arménským slečnám - krásou se skoro vyrovnají nádherným gruzínkám - ale mou depresi to nijak nezmenšuje. Tak pradať palatku! navrhuje můj hostitel - taxikář: to už zní o malinko lépe - stan bych skutečně mohl v Jerevanu zpeněžit. Rozhodně však hluboko pod prodejní cenou a i tak by byl problém s jeho udáním.

Hostitel mne veze na nocleh k sobě domů. Teprve nyní si uvědomuji nesmírnou bídu arménského venkova. Taxikář obývá spolu se svým synem jménem Armen(!) polorozpadlé plechové staveníčko obklopené stepí. Skla v oknech jenom napůl, zbytek pokrývá ve větru se třepotající igelit. Vypelichané křeslo s trčícími péry a špinavým přehozem. Dveře se zavírají na petlici, jako zástrčka slouží rezavý hřebík. Od těchto lidí skutečně nemohu žádat nic víc než přespání. Majitel mi přesto vaří sladké kafe a pak spolu asi dvě hodiny debatujeme na téma mého průšvihu. Armen do diskuze nezasahuje, asi hovoří pouze arménsky (jak už jméno napovídá Venku je nebezpečno - samí hadi, vypráví hostitel. A gjurza taky?, ptám se, jen aby řeč nestála. Da, da, zrovna nedávno jsme tu chytili gjurzu s hlavou jako pěst! Opět se mi dělá lehce nevolno…

Gjurza je postrachem arménských stepí. Už sám latinský název zní hrůzostrašně: Vipera lebetina. Česky zmije levantská. Metr a půl dlouhá potvora, která dokáže jediným kousnutím zabít dobytek nebo koně. Obývá pouště, rákosiny i náhorní planiny. A čím je také nebezpečná? Jak mi později řekli v Tbilisi: „Ana nět kak kobra - no kak sabáka: kakdá čelavěka vidno - ana vdrug na nivo!!!“

Asi o půl druhé jdeme spát. Uléhám na rozskřípanou pohovku. Zvenčí rachotí hromy, ozývá se jakýsi šustot, pořád tu cosi vrže, praská. Nic příjemného. Navíc musím na velkou a nechce se mi budit pána domu. Vyletím z baráčku a kus před prahem vykonám svoji potřebu. Tím pádem to mám vcelku pozichrované: nezabili mne mafiáni - je šance, že v noci přileze pootevřeným oknem gjurza: nezabije - li mne gjurza - zastřelí mne hostitel, až ráno zjistí, co jsem provedl. S těmito růžovými vyhlídkami usínám jako nemluvně.  9. O pravých a nepravých Arménech

Staré české přísloví praví - ráno moudřejší večera. Ještě nikdy jsem jeho váhu nepocítil tak silně jako dnes. Zatímco včera večer jsem si málem zoufal, dnes ráno nevidím věci nijak černě. Prostě dojedu do Jerevanu, informuju policisty o tom, co se stalo, dopravím se do Tbilisi na českou ambasádu - a bude napůl vyhráno. Odtamtud už se domů spolehlivě dostanu…Je bohužel jasné, že můj arménský vandr končí předčasně, protože nechci riskovat ztrátu zbytečků peněz či pasu. A jídla také valem ubývá. Ale co už: zatím žiju a žít se mi ještě nějakou dobu chce

Incident s mým nočním záchodem dopadá smírně - stačí, když to odklidím do blízké strže, zanesené odpadky nejrůznějšího druhu a stáří. Taxikář mne gratis zaveze na aštarackou křižovatku - a já se s mnohými díky poroučím na maršrutku, která míří do centra Jerevanu. Tady začíná další veseloučké martyrium s pracovním názvem „kterak informovat policajty.“ Používám zavedenou formuli ve znění „Zdravstvujtě, u menja jesť balšaja prabléma, včera véčerom mně ukráli vsje děngi i ja ně znaju, kak dabraťsja damoj do Češskoj republiky…“ První uniformovaní strážci mně odkáží na jerevanskou centrálu. Tam mi sdělí, že jsem to měl řešit v Aštaraku, ne zde v Jerevanu. A navíc, chlape, „vaskreseně sivodňa!“ To mně taky mohlo napadnout - neděle v postsovětské republice je dnem doslova zakletým. Komíhám kolem polského velvyslanectví, ale ani tam neordinují a navíc nejsem jejich „graždanin.“

Chápu, že tudy cesta nevede, a přikročím k otázce číslo 2 - kterak do Gruzie? Vtip vězí v tom, že Česká republika nemá v Arménii velvyslance a není tu na koho se obrátit. V peněžence mi chřestí posledních 2700 dramů, tedy cca. 150 Kč. Nejprve zkouším své štěstí na stanovišti maršrútek. Jedna za chvíli frčí do Tbilisi. Stojí však 30 Lari, tj. 360 Kč. Dám se do řeči s místním dědou, který se okamžitě pustí do debaty s řidičem vozu a žádá pro mě - okradeného chudáka - slevu! Řidič o tom nechce ani slyšet a protože stařík je neodbytný, začne na něj za chvíli řvát. Spustí se pravá jižanská hádka: vykoulené oči, vyceněné zuby, máchání rukama, řev dvou rozlícených paviánů. Cítím se trochu trapně: když se jeden dosyta vyhuláká a druhý ochraptí, poděkuji Arménovi za laskavou péči a jdu vyjednávat s vychládajícím Gruzínem. Podle očekávání marně. Zbývá zkusit poslední možnost: vlak.

Konečně se na mně usmálo trochu štěstí - vylíčil jsem paní u pokladny, že nemám moc peněz, klidně budu cestovat do Tbilisi dobytčákem, jen ať to stojí co nejmíň. Podaří se mi získat bilet za 2300 dramů. Vlak však jede až navečer. Naskýtá se mi fůra času a proto jdu jen tak lehce „paguljať“ po centru Jerevanu. Suverénně nejvíc mně zaujaly proudy pěkných arménských děvčat. 

Arménky patří mezi nejhezčí holky, co jsem kdy viděl. Jsou štíhlé, mají příjemný profil obličeje, velké černé oči a mírně vlnité vlasy. Jejich výskyt na ulicích (nejen) Jerevanu lze označit za hojný až velmi hojný. Ještě krásnější mi však připadají Gruzínky. Zvláštní věc: Arménku od Gruzínky, stojící vedle sebe, bych možná nerozeznal. Stačí však přijet do Gruzie a člověk si uvědomí rozdíl. Takové Tbilisi není nijak extra skvělé město, ale davy tmavookých slečen, korzující po bulvárech, z něho činí Paříž Východu.  Ve vlaku z Batumi do Tbilisi jsem zahlédl asi vůbec nejhezčí slečnu s drobným vlněným čepečkem na hlavě. Říkal jsem si, že ji vyfotím (to jsem měl ještě aparát , nakonec jsem tak však neučinil - krása je a má zůstat neuchopitelnou. Tak jsem se na ni aspoň občas skrze řadu sedadel podíval. Asi si toho všimla a možná byla i trochu rozpačitá. Její chyba: byla prostě moc pěkná! 

Večer, po dalším ze série rozpálených dnů, nasedám do vlaku, který se zvolna rozjíždí Araratskou ravninou na severozápad. Alespoň poznám další části Arménie, než ji definitivně opustím…Záhy si přisedá sympatický třicátník a ihned navazuje hovor. Přestože působí zcela jiným dojmem než ten zelenooký ovád, jsem ve střehu. A nedůvěřivý. Ale chlapík mou nedůvěru brzy bortí skutečně upřímným, bodrým projevem. Upozorňuje mne na různé zlotřilce a když se mu svěřuji se svým příběhem, je z toho docela smutný. Nikomu to prosím neříkej, zapřísahá mně. Ať si ve světě nemyslí, že Arménie je zemí zlodějů…Víš, všude se nejdou lidé dobří a lidé zlí…Je opravdu škoda, žes narazil na takového lumpa…Z mého společníka se vyklube „pastuh“ - pastevec, cestující za svou rodinou v maličkém sídle Anipemza uprostřed Širakské stepi. Oslovuje mně Andrejdžan a co chvíli mi tiskne ruku. Poslechněte si, o čem mi mimo jiné vyprávěl.

Arméni jsou podle pastuha hrdý národ s bohatou a rozvětvenou tradicí. Naša sudba tjaželaja, rozkládá. My krestjane. A pasmatri: zděs na juge - musulman. Na vostoke - musulman. Na zapade - musulman. A na severe - Gruzin. A Gruzin - tak i tak. Ničevo nepadělaješ! Pravý Armén se od okolních národů neodlišoval jen náboženstvím, ale též vzhledem. Míval temně rudé vlasy, oči stejné barvy (!) a orlí nos. Ten zůstal i Arménům dnešním, kteří se vyznačují černou kšticí, hustým obočím a drobnější postavou. Vy Evropany - dlja nas očeň pachože! směje se Armén. Russkie, ukrajincy, paljaky, norvegy, čechy - vse adny glaza. Tolka maldavcy i rumuny kak cigany. A u nas ciganov nět! rozohňuje se s tím, že jeho Arménie je po této stránce téměř „čistokrevná.“ To v Gruzii žije spousta Rusů, o Ázerbájdžánu ani nemluvě - kdežto u nás, v Arménii, jen malé komunity Kurdů a Řeků. Jesť va vsom mire dve charošje i bystrije nacionalnosti, pyšní se pastuh. Jevreji i armjane! Charakteristickým rysem Arménů je - kromě pohostinnosti - také světoběžnictví. K arménskému původu se hlásí i slavné osobnosti jako tenisté Agassi či Nalbandian, šachista Garri Kasparov, zpěvačka Cher či šansoniér Charles Aznavour. Tu a tam vyhlédnu z okna a obdivuju široké arménské stepi s občasným korytem napůl vyschlého vádí. Pastuh se trošku diví - ta krajina je podle něj v Arménii trošku slabší, „pustynnyj i žestokyj landšaft“ a nedokáže pochopit, že očím lesy odkojeného středoevropana připadá báječně exotická.

Rozloučení s dobráckým pastuhem probíhá trochu smutně - „priglasil mne v gosti“ a já bohužel musel odmítnout. Lístek do Tbilisi je neúprosný. Nastává obrázek jako z westernu: vlak už se zvolna rozjíždí, pastuh energicky vyskakuje uprostřed prérie, snímá zaprášený klobouk a mává jím vstříc své ženě a dvěma dětem, kteří čekají za kolejemi. Kdesi na obzoru prosvítají domky jakéhosi „ranče“ - Anipemzy.

Zbytek večera stojím v otevřených dveřích, nechávám se ovívat stepním luftem a sleduji pomalu ubíhající, zvolna se tmící západní Arménii. A je mi smutno.

10. Záchrana přichází z Česka

Vyspinkal jsem se dorůžova, dokonce ve spacáku. Budí mně až arménští celníci sloganem Vaš paspart, pažalsta. Předám jim ho a zase klímu. Asi po půlhodině mnou kdosi zatřese a praví: Vaš paspart, pažalsta! Je to kolega celníka, kterému jsem už pas jednou předával! Rozespale vysvětluji, jak se věci mají, a vše nakonec dobře dopadá. Mohu překročit hranice do Gruzie.

Před polednem vystupuji v Tbilisi a hned potkávám „starého známého“. Jde o téhož šoféra, který mne před třemi dny vezl (společně se Sargisem) do Jerevanu. Letmo se pozdravíme a já spěchám za svým úkolem. Někde na ulici Čavčavadze stojí české „pasolstvo“, čili velvyslanectví. Ptám se brýlatého děduly, jak se tam dostat: ten mi místo odpovědi zastavuje taxíka a když vidí, jak na tom jsem, všechno zaplatí. Budova velvyslanectví budí dojem kulturáku z komunistické éry. U vrat postávají hloučky Gruzínů a Gruzínek, čekající na udělení českého víza. Když však vidí okrosnovaného upocence, ustupují mu z cesty. Jak prohlásila jedna paní: Vy češskoj graždanin - vy zděs doma - nu prachaditě!

V budově pasolstva mně briskně spojí s českým konzulem. Postarší, širší chlápek jménem Jan Polach vyslechne mé osudy a pak spustí záchrannou akci. Jedná se o převod peněz z ČR sem do Gruzie tak, abych si je ještě dnes mohl vyzvednout. Podmínkou je dovolat se příbuzným, nadiktovat jim složitou adresu a kódy gruzínské pobočky Western Union, požádat je, aby zaslali určitý obnos - a ještě před zavíračkou si ty peníze vyzvednout.

Lehko se řekne, hůř provede. Sedím v prázdné místnosti plné „nemocničního“ pachu, v ruce konzulův mobil a zkouším se dovolat. Nejdřív babičce, na niž jedinou si pamatuji číslo: ji pak žádám o číslo na rodiče, případně do Brna. Zkouším všechno obvolat, ale marně. Mou jedinou nadějí tedy zůstává babička. Vysvětluji jí, oč jde, ať se nebojí a hlavně ať pečlivě zaznamená, co ji nadiktuji. Záznam je opravdu složitý - vychutnejte si ho:

VAKE BRANCH OF TBC BANK 11, Chavchavadze Ave., Tbilisi, Georgia SWIFT: TBC BGE 22830 ONDŘEJ HERZÁN (ČÍSLO PASU): 330 46 564 EMBASSY OF THE CZECH REPUBLIC

A teď si představte, že toto mám nadiktovat babičce, která vůbec neví, jak s tím naložit - nevím to ani já a jak se později dozvídám, ani bankovní úředníci v Třebíči! Raději vše opakuji, hláskuji písmena, hlavně ať je to v pořádku. Posléze odkládám telefon: jsou dvě hodiny a konzul mne vybízí, ať se jdu tak na hodinku projít, pak se vrátím a zkusím babičce znovu zavolat, jak vše dopadlo. Kromě jiného mi má totiž sdělit veledůležitý kód bankovního převodu. Rád tuto nabídku přijímám - po perných chvílích opět krásné gruzínské slečny. 

Po návratu na velvyslanectví strávím s mobilem u ucha další propocenou hodinu. Konzul mi sice zařídil jídlo a pití, jinak se však chová vcelku nerudně, co chvíli se jeho hlava objeví ve dveřích a lamentuje, proč jsem se ještě nedovolal. Před čtvrtou se konečně dovolávám, babička mi sděluje kýžený kód a já jí mnohokrát děkuju za snahu. Služební šofér mně ihned bere do banky, kde by na mně oněch 6000 Kč(277 USD) mělo čekat. Pokud ano, je vyhráno. Pokud ne, počkám zde do zítřejšího rána. Nocleh mi už konzul zařídil za „skvělých“ 30 USD na noc, které musím pochopitelně uhradit z toho, co mi přijde z Čech  U bankovní překážky vytrpím další pětiminutovku nejistoty. A když slyším bouchání razítek, padá mi ze srdce balvan velikosti paneláku. V tuto chvíli mám na světě nejradši dvě osoby: svou babičku, které se podařilo peníze zaslat, a sličnou Khatunu Kuchukhidze, která mi peníze s úsměvem předává.

Rozradostněného mně šofér veze do starého Tbilisi, kde mám objednán nocleh v soukromé gostinici. Starší manželé mne ubytují v přízemní jizbičce, kde je k dispozici sprcha i televize (za 30 USD bych čekal také masáž, vířivku a CD přehrávač s nabídkou gruzínského popu, ale co už  Učiním hygieně zadost a pan domácí mne pobídne, ať si ještě před soumrakem prohlédnu staré Tbilisi. Kod feci.

Je zajímavé, jak rozdílně na člověka dokáží zapůsobit dvě velká města. Ukažme si to na příkladu Jerevanu a Tbilisi. Jerevan - to je vcelku čisté, relativně uspořádané město evropského charakteru, ležící na mírně nakloněné rovině pod bílou čepicí Araratu. Domy z načervenalého tufu, občas parčík, člověk by řekl - nic tu nechybí. Naproti tomu Tbilisi: od nádraží do centra jeden velký brajgl. Auta se předjíždí jak chtějí, troubí na sebe, ulice hýří četnými lešeními, taky pohyb lidí se zdá značně chaotický. Šedivo, zaprášeno, hašteřivo. A přece si mne právě Tbilisi získalo. Jerevan působí přes všechnu svou úpravnost trochu ploše, studeně. Přímo do Tbilisi zasahují výběžky lesnatých kopců, kousek od centra se tyčí věhlasná Mtacminda. I faktor řeky hraje svoji roli: Jerevanem sice protéká Razdan, ale málo platné - mohutností ani malebností se gruzínské Mtkvari nevyrovná. A koneckonců - ve vztahu k městu se odráží i to, jak jsme se v něm v danou chvíli cítili. Takže Jerevan pro mě zůstane městem smutku, beznaděje a zmaru, kdežto Tbilisi městem naděje, radosti a pohody…

Za soumraku jsem se vrátil na komnatu a pustil si televizi, abych se trošku dovzdělal na ruských kanálech a trošku pookřál na kanálech gruzínských.

Mám vztah nejen k jazykům, kterými vládnu, ale i k těm, kde znám možná tak pár slov. Baví mně poslouchat proud neznámé řeči a kombinovat, o čem se asi lidé baví. Turečtina je drsná, chrčivá, intonace jde nahoru dolů, prostě dynamický jazyk (tešekyr edyrym, lytfen, iji gynler…). Gruzínština se jí vzdáleně podobá, je však jemnější, kultivovanější, tak trochu „mandlově“ zabarvená (gmadlób, gamaržoba…) To arménština budí dojem měkkosti, hebkosti a vzdáleně připomíná italštinu (inč ka čika, vonces, baririkun, genadze…)

Kolem deváté jsem s panem šéfem, jeho ženou a synem povečeřel pod horkým jižním nebem a vzpomínal na Starého Mrkvezouna - tomu asi tolik nechutnalo  Opět diskutujeme o všem možném - přírodě, politice, rodinných záležitostech. Těch pár dnů stačilo, že už začínám rusky dokonce i myslet. Když na mně pana domácího synátor vybafne slušnou angličtinou, cítím se zaskočen a rozpačitě se táži „što vy skazali?!“ Dlužno doplnit, že do rodiny patří rovněž vlčák jménem Gross a kocour Giordano Bruno 

11. Romantika u moře

Devět hodin spánku mně vydatně - a na několik dní naposledy - osvěžuje před dlouhou cestou domů. Loučím se s hostiteli a spěchám na maršrútku do Batumi, jež odjíždí od „vakzálu“ v 9.00 hod. Řidič dokonce povídá, že mně sveze až do Sarpi, k tureckým hranicím. Inu, proč ne, když je to za stejnou cenu…Cesta nekopíruje železniční trať: poznávám z okna zase jiné části Gruzie. Levé okno skýtá pohledy k pětitisícovému vrcholu Kazbeg.

Kazbeg - gruzínský Ararat. Ne tak pro své unikátní vzezření, jako pro svůj historický význam a strategickou polohu na hranicích Gruzie a Ruska. Je opředen několika legendami: jedna z nich praví, že právě zde, na skalách u vrcholu, kvílel upoutaný Prométheus, jemuž orel kloval játra. Vzpomínka na jeho osvoboditele Hérakla žije v Gruzii dodnes - jedno z častých mužských jmen zní Irakli. A mně inspirovalo ke krátké rádobyvtipné veršovánce, v kostce vystihující gruzínskou atmosféru: Na pobřeží řeky Kury jí Irakli chačapuri. Se svým starým Kamazem kochají se Kavkazem  To mi připomíná, že během cesty mne na jednom odpočívadle zve mladý spolujezdec právě na chačapuri. Zrovna vytažené z trouby a polité rozpuštěným máslem chutná ještě dvakrát lépe, než onehdy ve vlaku. O něco dále mi týž člověk dokonce koupí asi půl kila obřích špendlíků. V maršrútce vládne pohodová, usměvavá nálada: všichni si navzájem dávají ochutnávat rozličné druhy ovoce. Také já nabízím darované špendlíky asi desetileté gruzínečce, ale vrtí hlavou. Zřejmě i v těchto končinách platí poučka o cizích strejdech 

Přes rozbujelou Adžárii dorážíme k hranicím. Bez větších problémů překračuji do Turecka a dávám tím sbohem (nebo spíš nashledanou!) Zakavkazsku. Hned za závorou se stávám terčem přetahování taxikářů - jeden mně dokonce chytá za rameno, ale vyškubnu se mu a zdrhám na blízký, desetkrát levnější dolmüš do Hopy. V místním autobusáku mne čekají poměrně příznivé informace. Autobus do Erzurumu už je sice fuč, ale zítra v poledne jede přímá linka Hopa - Istanbul za přijatelných 50 Lir (800 Kč), která navíc povalí po pobřeží a bude v Istecu dvakrát rychleji než „vnitrozemský“ vlak! Danou nabídku samozřejmě akceptuju a rovnou kupuju lístek. Nic lepšího si nemohu přát: ušetřím den cesty: navíc se dnes odpoledne a zítra dopoledne mohu dosyta rochnit ve vlnách Černého moře…

Zdejší pláže tvoří velké, placaté balvany o rozměrech až několik metrů čtverečních. Kupuji vychlazenou Colu Turka a rozplácnu se sotva půl kiláku za Hopou směrem k další pobřežní vesnici. Dovádění v zelenomodrých vlnách prokládám pojídáním müsli či sušením provlhlých triček a kraťasů. V batohu už bezmála hnily, čerstvý vzduch jim udělá dobře. Takhle si tu žiju až do soumraku a natolik se mi tu líbí, že bez váhání volím nocleh na jednom z placatých šutrů nedaleko příbojové zóny. Musím být však obezřetný: před chvílí tu přešel plešatý Tureček a půl hodiny cosi chrčel do mobilu pár metrů ode mě. Později se nedaleko usadila skupinka tří mladíků s vínem. Raději se dělám nenápadným, balím batoh a jakoby nic se procházím ztemnělým pobřežím tam a zpět. Zároveň se pečlivě vyhýbám světlu lamp, lemujících pobřežní silnici. Zdá se, že pozornosti pozdních chodců i řidičů přece jen unikám a že mohu v klidu usnout, ukolébán hučícím příbojem.

12. Fotbal v kravatách

Ještě se mi nestalo, abych se na jednom místě koupal v moři jak při západu, tak při východu Slunce. Dnes jsem to stihl s přehledem a noblesou - kokrhající muezzin se postaral o brzký ranní budíček  Dopoledne křižuju Hopou a objevuji internetovou kavárnu, odkud dávám vědět všem známým, že žiju a chystám se ztéci „Avrupu.“ S hodinovým předstihem se objevuji na otogari a trpělivě vyčkávám na příjezd istanbulského autobusu. Bezděky se stávám svědky zajímavého jevu. Několik vyfintěných úředníků v modrých košilích, s kravatami a naleštěnými botami, si zřejmě užívá polední přestávky a tak jeden z nich vytáhl měkký míč - a páni byrokraté si začínají v čekárně hrát na Ronaldinha. Jeden předvádí solidní driblink i patičky, jiný zase sílu své levačky - přičemž pomyslnou brankou se stává skleněná zeď jedné z autobusových firem.  Do fotbalového hraní se zapojili i úřednické dětičky: jejich tátové se jim za všeobecného hlaholu snaží míč zase sebrat, pletou se čekajícím pod nohy, rozevlátá kravata je plácá do hlavy…Prostě zajímavý, v našich končinách nevídaný fenomén.

V poledne nasedám do autobusu, kterým se povezu dobrých dvacet hodin, a užívám si veškerého komfortu.

Dálkové otobüsy v Turecku se vyznačují několika fakty, které stojí za zmínku. Sotva nastoupíte a vůz se rozjede, okamžitě se vyhrne konduktér s  mýdelní desinfekcí, kterou všem cestujícím šplíchne do dlaní, aby lépe voněli  Tento akt se při delších cestách několikrát opakuje. Pasažérovi je rovněž poskytnut kelímek ledově vychlazené vody - opět v závislosti na délce trasy i vícekrát. V autobusu Hopa - Istanbul byla k mání také cola a fanta. Za půl dne jsem vypil sakumprásk 4 kelímky coly a 4 kelímky vody, aniž bych se zvednul ze sedadla nebo cokoliv připlácel.

Autobus dlouho projíždí s Černým mořem po levoboku a šťavnatými, subtropickou zelení pokrytými kopci po pravoboku. Teprve za Samsunem se vozidlo noří do vnitrozemí: tou dobou už však střídavě spím, střídavě bdím, a práh vnímání je snížen na minimum nezbytně nutné k přežití.

13. Automotostop

Než bys řekl tešekyr edyrym, jsme o půl sedmé ráno ve starém známém, dobrotivém Istanbulu. Ač stále v Asii, připadám si už jako doma. Bodejť by ne - kolik evropských velkoměst mimo Brna a Prahy jsem navštívil alespoň třikrát? Pomocí feribotu se plavím na evropský přístav Sirkeči a hned pátrám po nějakém rychlém občerstvení, protože mne eminentně zajímá…

jak as chutná burek když ho pekl Turek? 

Musím říct - stejně jako na Kobližné v Brně  V úzkých uličkách u velkého Bazaaru vyčkávám, dokud jej neotevřou. A zažiji pak zvláštní, „neistanbulskou“ věc - prodavači oděvů, nargilé, tureckého medu, zdobených váz a dalších tretek si teprve chystají své výlohy, zatímco já jsem jediným návštěvníkem v jinak liduprázdných chodbách. A to návštěvníkem značně exotickým, neřkuli exotem  U jednoho klučiny smlouvám cenu orientálně zdobené čapky z 10 na 5 Lir a takto vybaven proti sílícímu slunku se mohu směle vydat na stop.

Je to už trochu mechanické: pěšky na Aksaray - metrem na Yenibosnu - otobüsem do dědiny Ahmediye (kde jsme loni s Hynkem a Bárou spali: mimochodem - ono domnělé „jezero“ je ve skutečnosti mořským zálivem). Z Ahmediye vybíhá přípojka na dálnici k bulharským hranicím. Brzký stop jednoho kamionu znovu potvrzuje výhodnost tohoto stanoviště. Vezu se až do Čorlu a další rychle stopnutý kamion mne vyklopí asi 3 kilometry před hranicemi. Jak se tak šinu podél čekajících trucků, náhle u mě zastaví motorka a řidič mi naznačuje, ať naskočím! Lehce připovyděšen - bo na motorce jsem dosud neseděl! - ukazuji své zavazadlo. No problem, odtuší řidič a zapasuje bágl do košíku v zadní části motorky. A tak jednou rukou držím řidiče, druhou batoh, a vezu se poctivou stovkou k bulharské hranici. Batoh někdy poskočí, motorka v rychlosti zavrávorá. Vydrží to ty tři kiláky? Vydržela. Můj první kontakt s motocyklem - a to hned v rámci „motostopu“ - jsem tedy přežil.

V Bulharsku se poprvé během vandru převlékám do tílka bez rukávů a černých kraťasů. Jaká úleva! Stopařské štěstí pokračuje, během chvilky se dostávám do Svilengradu. Ty dva kiláky k místnímu nádraží mne navíc svezli dva bodří automechanici. Zjišťuju, že vlak do Plovdivu, potažmo do Sofie odjíždí o půl šesté, tedy zhruba za dvě hodiny.

Uvnitř vlaku se mnou komunikuje noblesně vyhlížející babča. Rozhovor s ní začal tím, že se hrozně bála mého poskakujícího batohu přímo nad její hlavou, a neustále si poposedávala pryč. Nakonec jsme rusky pokecali a já dokonce obdržel pár bonbónů či půlku rolády. - Jestli jsem si dnes opravdu něco nepřál, pak tedy strávit noc v Plovdivu. Loňské stopařské vzpomínky ožily a bušily do hlavy jako noční můra. Osud však tomu chtěl, že v Plovdivu samozřejmě nocuji. A to jako bezdomovec na lavičce v čekárně. S batohem pod hlavou pozvolna usínám za zvuků bulharské národní písně „Chro chro chro chro chro.“ 

14. Sofie je levotočivá

Pospal jsem v posledních dnech obvyklé tři hodinky a o půl třetí ráno uháněl dalším vlakem do Sofie. Tam se mne zmocní naháněč, do Prágy? Do Prágy? A hned mně vede k jedné z autobusových firem. V 11 hodin odjíždí přímý bus do Prahy za 90 Leva: briskně pořizuju lupen, bágl nechávám hlídaný v kanceláři a vyrážím na dvě tři hodinky do ulic Sofie.

Znovu se potvrzuje loni zjištěný fakt: Sofie je město levotočivé. Ať jdeš od nádraží do centra kudy chceš, jak dlouho chceš, zatáčíš, kudy chceš - stejně se nakonec ocitneš daleko vlevo od místa, kde předpokládáš, že jsi. A nevíš jak. Docela legrace je, když si přesně vypočítáš, jak dlouho potrvá zpáteční cesta k nádraží: připočti tak půl hodiny a hodinu - a máš určitou naději, že nakonec včas trefíš. Sofie je město socialistů: všichni svorně tam totiž kráčí DOLEVA 

Ani zrádná levotočivost bulharské metropole už cestu do Čech nekomplikuje. Autobus okupují i dvě české skupinky, ale já nějak nemám chuť se s nimi vybavovat, možná i kvůli narůstající únavě. Tu ze mne setřásá jen pěkné, kopcovité pomezí Bulharska a Srbska - a také bulharští celníci, doslova posedlí zevrubnou prohlídkou našeho vozu. Tři hodiny trvalo, než nás pustili do náruče bratrů Srbů!

15. Co dodat…

A co dodat? Dobro došli - v tomto případě dojeli do Prahy. Na Florenci potkávám Skokana, který právě jako skautský vedoucí cestuje se svými dětičkami na tábor. Autobus do Třebíče je nebývale narvaný: a protože i na Česko útočí vlna veder, jde o závěrečné cestovní „pošušňáníčko“ celého netradičního vandru. Bilancuji a zvažuji, zda mi i toto pokažené putování něco dalo. Verdikt - dalo. Bezesporu. Poznal jsem nové země, lidi, scenérie. Nabyl nové - byť ne vždy příjemné - zkušenosti. Vyzkoušel si samotu v cizí zemi. Prožil pocity euforie i zmaru v jejich extrémních podobách. Nebyl to proto ani nudný, ani marný čas…