Turecko-Arménie-Gruzie

(Mnohem lepší Onderův zápis.)

20. 7.

Jdu za Palou, chvíli řešíme plny a pak mluvíme o Gruzii. Jedeme s Barunkou vyměnit do města peníze (150 E a 200 $). Poté do Meldánek na oběd a 14.42 busem na nádraží, pěšky na Zvonařku a čekáme na bus. 16.00 jedeme karosou do Bratislavy. Ptáme se na přepravu na letiště, jedeme 201 a 61 za hodinový lístek. Na letišti jsme 18.15, čekáme do 22.00 na odbavení, pak do 0.30 na odlet. Čeká tam velká skupina z Izraele, co letí do Tel Avivu, dělají bugr.

21. 7.

Krásné Istanbul při přistání, čekáme tu do světla a v 6.00 vyrážíme po vyměnění penez hledat bus. E3 => Levent => Taksim => lanovka doů => tramvaj na Sultanahmet, kde u fontány čeká Ondera. Jsme hrozně unavení. Ondera jde na snídani a sbalit se. Čekáme, pak se přesunujeme do altánku do stínu. Odpočíváme, pak jdeme s B na obchůzku přes Pazar. Kupujeme kebab, čepičku prosi slunci. Po návratu jdeme pomalu na Eminön§u a na Karakoy a Haydarpašu. Čekáme na nástupišti, spíme. 19.00 se připojuje Ibrahim prudič. Jdeme na nábřeží, vojáci přišli na pokec. 21.45 přijíždí vlak, lezeme do něj, * a spíme do 11.30.

22. 7.

(Zde zápis přenecháváme Onderovi)

23. 7.

???

Soutok řek pod průsmykem. Protože Katka s Lubošem spěchají, dělíme se – oni rychle stoupají do sedla. Loučíme se, jsme domluvení na srazu v Kvemo Alvani za 2 dny, kdy jede maršrutka do Tbilisi. Ostatní – my – zatím vaříme a odpočíváme. Dáváme si na posilněnou kruhoústé a po 16.00 vyrážíme na cestu. Musíme brodit ldový potok, z kterého nás bolí nohy. Začíná dost foukat a postupujeme pomalu. Ďábla už svaly nebolí, ale Renča je unavené. Děláme přestávky, jdeme kolem knoní, pdů a naložených koní.. Přicházíme k jezerům, kde nocujeme – na překonání sedla je již pozdě. Je zima – vlezeme 4 do stanu a vaříme. Jdeme brzy spát.

Ráno je ještě větší kosa, v noci byly nádherné hvězdy. Budíček Ostatní – my – zatím vaříme a odpočíváme. Dáváme si na posilněnou kruhoústé a po 16.00 vyrážíme na cestu. Musíme brodit ldový potok, z kterého nás bolí nohy. Začíná dost foukat a postupujeme pomalu. Ďábla už svaly nebolí, ale Renča je unavené. Děláme přestávky, jdeme kolem knoní, pdů a naložených koní.. Přicházíme k jezerům, kde nocujeme – na překonání sedla je již pozdě. Je zima – vlezeme 4 do stanu a vaříme. Jdeme brzy spát.

Ráno je ještě větší kosa, v noci byly nádherné hvězdy. Budíček zařizuje Stopař-beran. Fotíme beraní kalendář. balíme se a pomalu stoupáíme do “pravého” sedla. V sedle je skalka – vítězoslavně dosahujeme vrcholu v cca 10.30. Poté dlouhým traverzem jdeme na silnici hluboko pod námi. Na ní dorážíme v cca 12.15. Pokrčujeme ostrým tempem, ale po chvíli vidíme v zatáčce auto s plnou kapotou jídla. Stopař strategicky vyplivne žvýkačku a s hladovým výrazem vykročíme vpřed. (Jídla už moc nemáme, Stopař konkrétně je na nule.) Když jdeme kolem, bodrý chlapík na nás kyne a zve ku kapotě. Mňam. Chačapuri, placky, sýr, kuře, … Je to víno na hladový žaludek nedělá dobře. Po chvíli se rozloučíme a motáme se směr Kvemo Alvani. Odsunujeme oběd na později. Sestupujeme po silnici přes most. Nacházíme krabici s rajčaty, sušenkami a bonbony. Rajče letí do skály, bonbony do pusy stejně jako sušenky. A oběd se opět přesunuje… Už je skoro 17.00, hledáme místo, kde by se dal udělat oheň. Po cestě jsme se ještě se Stopařem vykoupali v laguně. Potkáváme dvojici s kabelkou: jak daleko je to do Omala? :) Kdž už máme opravdu velký hlad, objeví se místo na oheň a s nim piknikující skupinka. Hned na nás mávají a my se naoko zdráhavě připojujeme k hostině. Na ohni šašliky, 2 druhy melounů, vařené maso, masov směr, bylinková omáčka, broskve, nektarinky, 2 druhy chleba, hrušky (armut). Dozvídáme se, že mají azerbajdžánské kořeny, že jsou businessmeni (mají podle toho patřičné konvexní oblast břišní ;) hostí nás mimo jiné vínem, ale to se snažíme odmítat. Nejstarší a nejopilejší “prezident” často řeční, mlčíme, když už uplyne asi hodina a Stopař je již notně přežrán (nonstop hodoval), a vše ochutnával vynechávaje strategicky ovoce plné vody :), omluvíme se a chystáme se k odchodu. Nabízí nám odvoz do Pchaveli, ale slušně odmítáme. Fotím několik fotek se slibem, že jim je pošlu – dostáváme výslužku – okurky, hkušky, chleba, sýr, … S velkými díky pokračujeme dále po cestě směr Kvemo Alvani. Již se stvmívá. Stopař heká a skoro nejde, má totiž napchatý pupek. Na odpočívadle plném odpadků se zastavíme, ale nelíbí se nám. Kolem projíždí naši hostitelé a chtějí nás nakládat do již tak přeplněných aut. Opět odmítáme, neboť nevěříme, že řidiči jsou střízliví a pokračujeme ještě kousek dál a steleme si na loučce pod stromem. Je lepivo, ale my znaveni rychle odpadáme. áno si někteří (všichni kromě Stopaře) přivstanou a jdou se umýt (5.50). Po vyprání, oholení, umytí… pokračujeme (8.00) směr Alvani. Na cca 15 km máme 4–5 hodin. Jdeme znaveni po silnici, nic nejezdí. Zatavujeme se u prázdné přehrady a vbíráme sms (Katka, Ondera, …). Pak stopneme auto, které se k nám asi 100 m vrací a bere nás všechny s batohyaž do Alvani - i přesto, že jede do Telavi = na druhou stranu od Lavani. V Alvani už netrpělivě čeká Katka. Sesedneme se pod stříškuo u kulturního domu. Meloun je k nesehnání (?), nakupujeme hory sladkostí a totálně se přecpáváme – všichni hekají… Maršrutka jede, ale stojí 10 lari, což je o 2 víc než ta do protisměru, ale nic jiného nám nezbývá… Cesta je naprsoto šílená, drncá to neskutečně a řidič je ještě horří, než slepicobijec. V cca 17.00 jsme v Tbilisi. Sníme vysloužený meloun (arbus), rychle se loučíme s Katkou a Lubošem a jdeme koupit léky do lékárny. V lékárně kupuje Renča levomicetin a pokračujeme busíkem na vagzal. Zde nás odchytává divnej muklík nevládnoucí dobře anglicky. Na nádraží nám tvrdí, že se do Lenteki nedostaneme atd. Jdeme zpět do města nakupovat a po chvíli se vracíme na nádraží. Kupujeme lístky do Kutaisi a na nástupišti čekáme. Nakoupíme placky, chačapuri a pudinkovou dobrotu. 20.55 jedeme v ulepeném vlaku, ale “slepice” nám zavírá a klimoška se rozjíždí na plný kule :) Spíme pouze chvíli, do 2.30. Zde nás slepice vykope z vlaku. Po chvíli zevlu jdeme na zastrčené nástupiště za vagón. Spíme do 7.30. Pak se přesuneme v buse č. 1 na autobusové nádraží. Tady se nás po chvilce ujme koordinátor – dispečer a zavede nás k busu do Lenteki. Za směšných 6 lari se vezeme v přeplněném buse po šílené cestě do Lenteki. Cestou vykládáme tuny cementu, mouky a cukru, na kterých máme své batohy. Z 3hodinové cesty se stává 6hodinová anabáze. Konečně jsme v Lenteki, kde se nedá nic kloudného koupit. Sedíme na náměstí a chodíme na střídačku nakupovat - sýr, chleba, těstoviny, sladkosti, fášek a leukoplast. Zatím se schází kolem naší astanovky zevliči. Mezi nimi i pak policajt. Hodná paní odnaproti nám donese talíř plný nejpoctivější a nejlepší chačapuri.

I jablka dostáváme. Nikdo neví, jestli něco dál pojede. Jeiná nabídka 50 lari je přemrštěná a tak se vydáváme do Panazy (?) pěšo. Za vesnicí stopujeme marné sanitky, ale druhé auto zastaví a v něm náš známý policajt. Nasadí nás a jedeme šílenou cestou asi 20 km do Panazy. Na začátku vesnice vyhledá policajt chlapa, který nám má ukázat cestu přes průsmyk – den před námi se ztratil v horách turista, tak o nás asi mají strach. ;) My však máme strach spíše o Renču, které se oko nelepší – šedý zákal je nyní přes celé oko. Pplicajt a upocenec nás vezou přes most až za vesnici a jdou s námi korytem řeky potoka až k první značce. Zde nás navigují a zanechávají vlastnímu osudu. Schováváme se za stromky až se tztratí z dohledu a radíme se o dalším postupu. Po radách od starého bodrého pasáka se přesunujeme na spací míso, kde stavíme stany a rozděláváme oheň. Já a Stopař děláme provizorní přehrádku na koupíní. Píšeme sms kvůli oku a jdeme spát. Následuje totiž odpočinkový den. Další den se však oko nezlepší a my se rozhodujeme, že než riskovat, tak se raději vrátit domů. Jdeme tedy zpět do vesnice, kde nás však odchytávají místní zevlové. Po vysvětlení situace nám volají sanitku a tak čekáme 45 min se zevly, místní léčitelkou a holkou, co umí němnožko anglicky. Přijíždí terénní sanitka se slečnou z nákkladního busu, kníračkou ? a šíleným řidičem. Po cestě zpět do Lentekhi nám 2x stavía trhají syrová jablka. Cesta je tak rozbitá, že Knírač naráží do střechy hlavou v jeden moment. Vezou nás do nemocnice, kde vyložíme batohy a se Stopař je hledáme – holky mizí v útrobách polorozbořené budovy. Stopař zjišťuje, že bus jede za 15 min, ale po holkách vidu ani slechu. jsme již značně nervózní, už se chystáme skákat pod kola každé maršrutce, kdetá jede okolo. Když v tom si všimneme, že jedním oknem jde vidět dovnitř operačního sálu a tam – kolem solu sedí naše 2 holky ve společnosti doktorek a dalších pacočů a pijí kafíčko! Voláme na ně, že se bus už jede, ale zdá se, že vše je již zařízeno – přijíždí sanitka, pomáháme do ní nakládat batohy a ze slov řidiče chápeme, že bus nám neujede a že nás k němu přímo zaveze. Když nasedneme, řidič nás vozí od lékárny k lékárně, protože Renči pnejslu schopni vystavit fakturu. Nakonec uspějeme a jedeme na autobusové nádraží (ehm). Za školou s Leninem a drahými stánky.