Turecko 2007

(Autor textu je Hynek Cígler.)

30. červen – 26. červenec

Kraj všem stopařům zaslíbený.
„Oh My Chuck!“
„Já nechci do Efesu! Vždyť to vstupný je za dvanáct MAXÍKŮ! 1
No prostě… „Jako big ekšn! Fenomenální!“

Expedice Turecko 2007 se připravovala po celý rok prakticky od té doby, kdy loňské léto Bára, Ondera a Hynek doputovali přes balkánské země až do Istanbulu. Nádherné město, i ve srovnání s vyhlášenými evropskými metropolemi Paříží či Amsterodamem. Kdo neviděl Istanbul, neviděl svět; a přitom tam již za pár tisíc létají letadla dotovaná tureckou vládou. Stanuli jsme tehdy i na samém pokraji Asie – Bospor je vskutku úzký a nám nedalo pomyšlení, že neznámý kontinent je od nás tak blízko. Ty dvě hodiny v Asii byly jako závazek. Jak se nápad vyrazit do Turecka šířil, není příliš jisté. Nicméně jedna z možných variant zní asi takto. Proč by měli jezdit studenti na Západ, po vyspělé Evropě, která se již mnoho měnit nebude a která stojí tolik peněz? Po Evropě lze jezdit i na stará kolena… zato východ, bájný východ! Zapadlé země a vesničky ztracené v horách, pustiny, kde lidskou nohu nepotkáš… Ty budou za pár let již v nenávratnu, zničené a rozorané rostoucí vyspělostí a globalizací neúprosně se šířící. V zemích, o kterých je psáno v knihách jako o pustinách a ztracené divočině, dnes není potkáváme internetové kavárny a McDonaldy, v pustých horách jsou turistické informace a davy batůžkářů a japonských turistů. Východ mizí a posouvá se stále dál za vycházejícím sluncem. Co neuvidíme hned, neuvidíme možná nikdy. A z Ukrajiny a Balkánu jsou jen dvě cesty dále na východ: severní, nebo jižní stranou Černého moře. My jsme si vybrali jižní cestu. Tureckou.

Turecko

I. den: 30. červen, sobota

Odjezd

Po bouřlivé, více než měsíční e-mailové konferenci je cesta na jihovýchod volná. Po druhé hodině odpolední odjíždíme z Brna. Ve vlaku se stále ještě vítáme a také se poznávají nové tváře. Zatímco vlak uhání oslnivou rychlostí jižním směrem, zvažujeme, kdo jaký je a na koho bude během vandru spolehnutí. V dobré náladě dorážíme do Budapešti – Keleti. Tentokrát se nemusíme přesouvat na Nyugaty, ani nikam jinam, a tak máme čas k vyřízení povinných rezervací na příští vlak. Pravá metropole Evropské unie: okupujeme jedinou z pokladen, jejíž obsluha „speaks english“. Na chvíli se vzdálíme a okénko se zavírá, anglický jazyk je zřejmě únavný. Nicméně pochopili jsme, že za tři eura jsme schopni koupit si rezervace k sezení přímo ve vlaku. Tak taky ihned po nástupu činíme a ujíždíme prázdným vlakem stále dál, rozvaleni po dvou v kupé a spící na měkoučkých sedadlech. Po přejezdu Rumunských hranic a pasové kontrole je Ďábel vzbuzen rumunskými průvodčími: „Bilet, plís“. A začínají problémy. Bulharská rezervace zde neplatí, je třeba koupit novou. Rumuni tvrdí, že oficiální taxa je osm euro na hlavu. Jsou ochotni nechat nás ve vlaku za tři eura. Úplatná země! Smlouvání je k ničemu a tak po výkřicích „police, police!“ jim Ďábel doslova vnutí 30 euro.

II. den: 1. červenec, neděle

Vlakové a mrťuchové orgie

Videle je malá Rumunská vesnice. Čeká nás tu přestup do nového vlaku. Jižní podnebí se podepisuje na vybavení nádraží: pítko s pitnou vodou přijde vhod. Cesta je dlouhá a nudná (rumunské hory již nejsou nebezpečny)2, zpestřená jen hrůznou podívanou v Giurgiu Nord před přejezdem do Bulharska, kde se statečně potuluje poskakující a klopýtající dvojnohé psisko, nad jehož osudem se srdce pozastaví. Vlak nemá ale slitování a tak vyrážíme přes gigantický Dunaj. Jsme varování, ať neotevíráme okna, že vlak bude dezinfikován, ale nestane se tak – snad jsou dezinfekční sprchy rozbity, nebo je jejich obsluha zpita do němoty, kdo ví? Za hranicemi nás čeká čtyřhodinové čekání v Bulharském Русе3. Ondera nás zachrání svým výborným vynálezem, třemi kilogramy burských oříšků, rozinek čokolády a snad i dalších tajemných přísad zalitých v hromadě medu. Cpeme se s neochvějnou vytrvalostí, zatímco procházející Bulharka si pohoršeně brumlá pod vousy: „Mrťucha, mrťucha…“ A název této many poutníků je na světě. Pokoušíme se i o prohlídku města, ale zbytečně, mnoho toho k vidění není. Město není ani staré rozpadlé, ani nové opravené, ani komunistické, ani výstavní, ani pěkné, ani škaredé… na nádraží, které jediné je zajímavé pro svoji přespříliš okázalou monumentálnost, se vracíme zcela bez dojmů a jsme rádi, že můžeme vlakem (tentokrát už bez rezervací) pokračovat dál, až před turecké hranice, do stanice Димитровград4. Kolem půlnoci jsme zde přesedli na poslední vlak, který nás odvezl posledních pár zastávek až do poslední Bulharské stanice Свиленград5. Přespání v těsné blízkosti nádraží, pod nízkými, ale rozložitými stromy dává tušit, co nás v Turecku čeká. Pro horko není možné usnout ve spacáku, komáři brání zase usnout bez něj. Nicméně, unavení dlouhou cestou a osvěženi ranním chladem, budíme se čerství a připraveni na další cestu. Jízdenka City Star v Turecku už neplatí, proto se spoléháme na náš osobní šarm a vyrážíme na stop.

III. den: 2. červenec, pondělí

Turecko, země zaslíbená. Autostopem do Istanbulu

Dělíme se na dvojice. Některé z nich procházely skrz Свиленград, nicméně silnice kousek od nádraží vede prakticky přímo a napojuje se na hlavní tah na hranici bez nutnosti městem projít. Генерал Андрево6, hraniční přechod, leží necelých 15 kilometrů od Свиленграду. Provoz je sice dostatečný, leč Bulhaři jsou pověstní nepřátelé stopu. Já a Béďa jsme měli štěstí – první auto nás dovezlo za město a řidič druhého tvrdil, že jeho cílem je Istanbul. Nebyl. Prvně zastavil ještě před hranicí v jakémsi pochybném krámku a začal skupovat kartony vodky, rozbalovat je, a v černých igelitových pytlích schovávat všude možně po autě. Pašerák! Ale jede až do Istanbulu… Prodavač v obchodě se nás lámanou angličtinou snažil přesvědčit, ať si sedneme a vypijeme kafe. Na auto jsme moc neviděli. Odmítli jsme si sednout, kde nám bylo určeno, a nakonec jsme se usadili na předzahrádku s výhledem na auto. A nestačili jsme se děsit – ilegální alkohol z auta doslova přetéká. Nakonec jsme hranice projeli bez úhony, i když se strachem až za ušima. Jen řidič si v jednom okamžiku od nás půjčil pasy, aby snad proclil alespoň část nákladu. Nicméně, ihned za posledními celními budkami nám řekl, že do Istanbulu vlastně nejede, a vysadil nás u odbočky na Edirne. Turecko je země stopu zaslíbená. Ihned na první mávnutí ruky nám zastavil kamion, a když se záhy v mírném dálničním kopečku porouchal, zastavilo nám okamžitě (byť jen na pár kilometrů) další auto a pak ještě jeden kamion, který nás vysadil na dálničním sjezdu přímo do centra Istanbulu. Chvíli jsme váhali; po blízké silničce pod nízkými činžovními domy jezdila sice spousta autobusů, ale který z nich pojede zrovna do centra na náměstí Aksaray? Kdo ví, jak se jmenují dopravní uzly a přestupy na metro! Nicméně se projevila již loni ozkoušená přívětivost veškerých složek státní správy, tentokrát ovšem ne celníků, ale příslušníků policie – jandarmi. Mile si s námi popovídali a pak nám zařídili odvoz zdarma s hodným německy mluvícím pánem přímo na Aksaray, odkud to je k mešitám a výstavní čtvrti Sultan Ahmet jen asi dva kilometry po velkém bulváru nahoru do kopce; již se nelze ztratit. Lenivější turisté si mohou zaplatit za 1,30 YTL tramvaj, podobnou spíše vlaku, ale pěší procházka je hezčí a zajímavější.

Jandarmi je turecká státní policie. I když vypadá na první pohled nepřívětivě a nebezpečně, oblečena v maskáčích a kanadách, ověšena samopaly a s pistolemi u pasu tak, že se spíše podobá speciálním armádním jednotkám, poradí vždy v nouzi a pomůže. Příslušníci policie zpravidla mluví alespoň lámanou angličtinou či jiným jazykem a mají přehled, kam jede který autobus a kolik má stát – chtělo by to od dopravce odvahu, ošidit policistu! S jejich činností při krádeži či nehodě jsme zkušenost naštěstí neměli, zato v každé větší vesnici je velká policejní stanice. Zpravidla je obklopena ostnatým drátem s pytli naplněnými pískem a strážními věžemi.

Centrum města bylo vyplněno naháněči všech možných hotelů a hostelů. Nejlevnější z nich nabízeli noc za osm euro na hlavu, což se nám zdálo být velice přijatelné… nicméně všechny jsme raději odmítli – vrátit se k nim můžeme kdykoliv, i po konzultaci s ostatními. U Sultanahmet Camii, modré mešity, jsme sice s Béďou první, ale již brzy dorážejí další skupinky. Nejdéle čekáme na Dana s Tomem, takže si čekání vyplňujeme každý po svém. Největší skupina vyrazila ochutnat kouzlo orientu na pokraj Grand Bazaru, já s Onderou jsme se pokusili zjistit spoj do Kayseri a Erzurumu (jezdí z nádraží Haydarpaşa na druhém břehu moře – přes průliv koleje nevedou – ale časy odjezdů není problém zjistit i na evropské straně v nádraží Sirkeci) a také se pokusili podle doporučení najít co nejlevnější ubytování v malé čtvrti, která se nachází nad nádražím Istanbul Sirkeci. Zde je na místě uvést správnou výslovnost tureckých názvů. V Turecku se na popud Atatürka přešlo po první světové válce z původní turecké abecedy, podobné té dnešní arabské, na klasickou latinku. Výslovnost je jednoduchá, prakticky ještě snazší, než u nás. Všechny písmena se čtou klasicky, kromě následujících:

Proto se Kayseri čte jako [kajseri] (podobně Antalya je [antalja]), a Sirkeci je [sirkedži]. Název městečka Çukurubağ se potom vyslovuje jako [čukurbá]. Vyhlídli jsme si nejubožeji vyhlížející hotely a hostely. Ceny byly vskutku přívětivé: za 15 YTL7 Pokoje s televizí po dvou v malém hotýlku bez snídaně, či v pokojích pro pět za 7 euro se snídaní. Nicméně po návratu před Modrou mešitu se k nám napojil naháněč, jehož nabídku jsme přijali a přespali nakonec tedy v hostelu Tulip v čtvrti plné drobných studentských hostelů mezi čtvrtí Sultan Ahmet a východním pobřežím poloostrova, na němž čtvrť leží. Hostel můžeme doporučit (ostatně stejně, jako loňský Big Apple) – usmlouvali jsme cenu 7 YTL bez snídaně a 8,50 YTL se snídání; internet a sprchy v ceně, pokoje pro dva a pro tři. Bez chyby. Italsko-turecký míšenec nás do něj dovedl a ihned nás pohostil výbornými černými olivami, podivným, sypce suchým, slaným sýrem (jehož jsme se později v Turecku najedli víc než dost) a přesladkým melounem. Nalil nám i raki. Tento čirý, silný alkohol se po smíšení s vodou zbarví do mléčně bílé barvy s velice výraznou a zvláštní chutí jakéhosi peprmintu. Ostatní nadšeni nebyli, mně ale nebylo toto pití proti srsti, připomnělo mi chuťově syrský arak, který není vůbec špatný. Nicméně nadále náš hostitel vyprávěl velmi sprosté vtipy a snažil se udělat dojem na přítomné slečny nabízením striptýzu (dodnes není jisté, zda mělo jíst skutečně o jeho striptýz, či někoho jiného; jisté nebylo ani pohlaví případného modelu), a tak jsme odmítli i pozvání do baru, jehož byl majitelem, i do parku, kde jsme prý měli „pít efes8 či raki a kouřit haš“ a vyrazili do ztemnělého starého města sami. Jaké bylo naše překvapení, že po jedenácté večer je město jako vymřelé a jen kočky a krysy se prohánějí v odpadcích! Také vypadalo zcela jinak a já ani Ondera jsme dlouho nemohli najít čajovnu z minulého roku, která se nám tolik líbila. Když jsme uspěli, právě v ní zavírali. Zklamaní jsme se vraceli domů, ale objevili jsme na kraji trhovecké uličky hned pod Sultanahmet camii čajovnu pod širým nebem. Bára s Ďáblem se vrátili zmoženi dlouhým dnem do hotelu, my ostatní jsme ale zůstali. Rise bylo kvalitní, káva taktéž chutná a nargile – vodní dýmka – neméně. Odešli jsme až po krátkém dialogu, který uvedl číšník hraně skrytými slovy: „Don‘t you want haš?“ „No haš,“ zazněla odpověď. Po chvíli ticha zaznělo sborové: „A proč ne?“ Odradila nás až cena 100 USD (i když to možná bylo jen deset – tabák byl silný a lezl do hlavy až přespříliš, takže kdo ví?). Rozesmátí a v rozverné náladě se vracíme do hotelu a uléháme.

IV. den: 3. červenec, úterý

Istanbul. První třídou na východ!

Pomalu se hrabeme z postelí a přesouváme se do nejvyššího patra našeho hostýlku. Nachází se totiž v extrémně úzkém domě, v jednom poschodí sotva pár pokojů, ale z nejvyššího podlaží se vypíná nádherná místnost s částečně prosklenými stěnami a úchvatným výhledem na Bospor. V ní je jakýsi bar a také se tam podává snídaně. Tedy nepodává; snad jsme odmítnutím včerejšího pozvání urazili majitele, či jen prostě šli do parku na Efes a trávu sami a proto nemohou brzy, v půl deváté, vstát, ale snídaně není. Na stole leží nádherně vypadající olivy a sýry, ale pečivo chybí. Donesou jej až s čtvrthodinovým zpožděním a stejně ho je málo. Istanbul v průběhu své historie mnohokrát změnil svůj název. Po dva tisíce let byl označován jednoduše jako Město; a každý věděl, které město je tím myšleno. Od roku 330 nesl název Byzancion, Nový Řím (jako hlavní město Východořímské říše), později podle císaře Konstantina nazýván Konstantinopol. Ve slovanských zemích jí též bylo přezdívání Cařihrad – tedy císařův hrad, město. Jméno Istanbul pochází až z počátku dvacátého století, z doby reforem, nastolených Atatürkem. Slovo pochází ze spojení „eis tin polin“, česky „do města“. Nicméně neoficiálně bylo toto označení používáno i dříve. Jakž tak zasyceni vyrážíme v skvělé náladě do istanbulského víru. Prohlídka Modré mešity je samozřejmostí a takřka i nutností. Vstupné je zdarma, jen je nutné dodržovat pravidla; ta jsou ale ostatně stejná ve všech „turisticky přístupných“ mešitách. Stačí tedy zout boty a vložit je do připravených igelitových sáčků, případně zakrýt kolena a ramena (ta zejména v případě dívek) zdarma půjčovaným šátkem. Monumentální prostor pod centrální kupolí působí na člověka velmi silně. Je zvláštní, že i když účel mešit je stejný, jako účel křesťanských kostelů, dojem z obého je naprosto odlišný. Kostely a chrámy působí na člověka cize, odtažitě – jsou to jakési monumentální památníky, ve kterých se člověk cítí male a nepatřičně. Naproti tomu všechny mešity, které jsme mohli navštívit, působí sice také monumentálně a naplňují člověka posvátnou bázní, na druhou stranu působí zároveň i mile a přívětivě. Člověk se v nich prochází jen v ponožkách po měkkých kobercích, posedává po podlaze a i když si nesmí lehnout – je zakázáno vyzývavě zvedat obličej ke stropu a hledět do Alláhovy tváře – udělá si pohodlí. Kdosi vtipně poznamenal, že interiér mešit není nepodobný českým čajovnám… jen ta vodní dýmka chybí. Istanbul se pyšní dvěmi hlavními mešitami, které nesou jména Aya Sofya a Sultan Ahmet Camii. Aya Sofya byla dokončena již roku 537 za vlády Justiniána pod jako největší křesťanský chrám. Ovšem o 900 let později, roku 1452, byla Konstantinopol dobyta Turky, a tak byla vzápětí bývalá Haia Sophia přestavěna na mešitu, doplněna o čtyři minarety a přejmenována. Zajímavé je také to, že kupole tohoto chrámu byla největší, a to až do postavení svatopetrského chrámu v Římě o 1000 let později. Dnes působí Aya Sofya zvenku poněkud ošuntělým, načervenalým dojmem. Nicméně uvnitř je prý skvostné muzeum v prostorách ozdobených původními křesťanskými a pečlivě zrenovovanými mozaikami. Naproti první mešitě se vypíná mešita druhá, Sultan Ahmet Camii, Modrá mešita. Název si v ničem nezadá se skutečností – mešita září modrým leskem proti červené šedi Ayi Sofyi. Stojí jen pár set metrů proti sobě, přes náměstí Sultan Ahmet v centru stejnojmenné čtvrti, prakticky na vrcholu kopce nad mořskou úžinou. Modrá mešita ale působí mnohem vznešenějším dojmem; také má o něco klasičtější tvar, byla postavena až v 16. století coby islámská stavba. Vstupné je volné a prohlídka stojí zcela jistě za to. Kousek od mešit, cestou zpět na náměstí Aksaray po pravé ruce, navštívili jsme zdarma přístupný hřbitov s hrobkami význačných osob. A poté jsme vyrazili na bazar. Spleť uliček jak z románu od Michala Ajvaze, samé průchody a skryté otvory do neznámých prostor, hluk a křik, masy lidí převalujících se přes sebe jako horské bystřiny, prodavači se svými dvoukolými vozíky, ryk pouličních prodejců, vůně grilovaného masa, pachu a potu, to vše stéká po svazích dolů k Bosporu, vážně i zběsile, s nečekanými kaskádami a jezírky. Jako odchovanec knihami pana Foglara jsem byl po roce opět v sedmém nebi – taková Stínadla bych si ani ve snu představit nedokázal. Schůdky a průchody, zábradlíčka… jen ty mešity a snědí Turci mi kazí mé fantazie. Ale atmosféra je nevypověditelná, kdo neviděl, nepochopí. Prodíráme se záplavou lidských těl, tu se zahledíme na skvostné šátky, tu zatoužíme po sladkém ovoci. Lidé se navzájem zdraví, poslíčci pobíhají a roznašeči čajů si razí cestu, každý se jim vyhýbá; slušnost a právo potřebnějšího jsou jedinými dopravními předpisy. Není zde možnost udržet cestu, chytáme se jako tonoucí známých míst, abychom zjistili, že jsme neznámo kde. Není zde jiného majáku, než svahu. Půjdete-li z kopce, dorazíte k moři, půjdete-li do kopce, vyjdete na náměstí ve čtvrti Sultan Ahmet. V Grand Bazaru, zastřešené části čtvrti, kde jsou staré domy skryty pod střešní konstrukcí, nakupujeme i Čikiho vodárnu. Vlastně jsme ji chtěli koupit v jednom z klasických obchodů, kde se prodávají zčásti suvenýry a z části druhé vodní dýmky (což bývá vlastně často totéž), ale pak si Čiki povšimnul skrytého obchodu na pavlači. Byl to „firemní podnik“, o patro výš byla manufaktura, kde se vyráběly hlavice vodáren, sklo bylo vyráběno samozřejmě strojově (ostatně některé z váz jsou dováženy i z Čech a zejména Karlových Varů, jak nám bylo nejednou řečeno; bývají to zpravidla ta nejdražší a nejhonosnější skla). Za 60 YTL jsme po vskutku drsném smlouvání, během něhož se prodavač takřka urazil, protože jsme se handrkovali o poslední dvě liry, získali krásnou a velkou vodní dýmku s mosaznou hlavicí a koženým šlauchem a také s jednou várkou uhlíků a dvěmi baleními tabáku. Oproti českým poměrům je to skvělá cena, navíc za zboží, které u nás takřka nejde koupit (hlavice v česku bývají většinou obyčejné nerezové). Grand Bazar je nezapomenutelné místo. Ty nejklikatější z uliček Starého Istanbulu jsou zastřešeny mohutnou konstrukcí, která místy protíná bývalé střechy, ale místy jde i nad nimi a potom jsou zde vidět zbytky původního plynového pouličního osvětlení, jako v přízračném filmovém studiu na Barrandově. Grand Bazar se dělí ještě na další čtvrti, jako třeba Starý Bazar nebo velký Bazar, vše je po jednou střechou a protkáno záplavou restaurací a kaváren. Jsou zde ulice zaměřené na luxusní zlaté zboží, obchody zaměřené na šátky, na koberce, vodní dýmky a dekorace, na vše, co si jen oko dovede představit a srdce vysnít. I proto jsou veškeré východy opatřeny masivními bránami, které jsou na noc zavírány, a u kterých neustále stojí ozbrojení policisté – pohádkové bohatství, které je v Grand Bazaru ukryté, přitahuje jistě nekalé živly. V Istanbulu je nicméně ještě jeden zastřešený bazar. Nelze jej minout – stačí jít přímo dolů k moři po některé z hlavnějších tříd Starého města, a dojdete k němu. Je mnohem menší, podlouhlý, a úžeji specializovaný spíše na koření, ovoce, ryby a potraviny vůbec, taktéž na mýdla a další předměty podobného charakteru. Chvíli jsme ještě poseděli v jakési menší mešitě kousek od přístavu. Zvenku nevypadala příliš honosně, zevnitř však byla snad ještě hezčí, než Sultan Ahmet Camii. Chvíli jsme poseděli a odpočali si na měkkém koberci, sledujíce malého chlapce, který se od svého otce učil složitým modlícím rituálům. Nedokázal si zapamatovat, kdy má vstát, kdy klečet, a kdy si lehnout… Po několika várkách kebapů (v zásadě velmi podobných u nás prodávaným gyrosům v housce, jen mnohokrát chutnějších), několika broskvích (evidentně předražených, leč stále levnějších a mnohem lepších než v Česku), troše zmrzliny (která je podivně táhlá a tuhá oproti té naší) a několika solených vařených kukuřicích jsme se konečně vrátili do našeho hostelu Tulip a vyzvedli batohy. Za 1,30 YTL jsme si koupili žetony na loď přes průliv (pozor, žetony pro pozemní dopravu – metro – a pro lodě jsou rozdílné!). Od nádraží Sirkeci se plaví loď přímo k nádraží Haydarpaşa, vystoupíte takřka přímo do nádražní haly. Zde nás čekalo nemilé překvapení. Na začátku prázdnin, asi první půlku července, vyráží všichni istanbulští studenti a rodiny s dětmi na prázdniny. Přímé vlaky do Kayseri jezdí sice dvakrát denně, ale všechny jsou beznadějně plné a první prázdný spoj jede až pozítří večer. Já s Onderou a Jirkou vyrážíme na autobusové nádraží Harem. Hodný pán nám ukáže cestu, ale jak vidno, po pobřeží se kvůli přístavní čtvrti nazývané Istanbulským Bronxem jít nedá a cesta vnitrozemím vede slušnou oklikou, dlouhou asi tři kilometry. Navíc po příchodu zjišťujeme, že jízdenka stojí přes 30 YTL a navíc jsou autobusy stejně plné, jako vlaky. Pak se telefonem ozývá Bára: „Jedeme vlakem, máte 20 minut na přesun zpět na nádraží!“ Běžíme a naštěstí přibíháme včas. Ďábel kupuje lístky do první třídy za 47 YTL, pro studenty za „pouhých“ 40. I když se mi protáčí panenky vzhůru nohama, cena je to nádherná. Luxusní lůžkové kabiny pro dva s umyvadlem. Ve vagonu sprcha (té naší sice chyběla hlavice, ale v sedě se člověk umyl i tak). Před okny, jak zjistíme, výhled za miliony. Cena za toho půl tisíce kilometrů kolejí není opravdu přehnaná. S kytarou a trochou pravé české slivovice z plastu ubíhá večer rychleji, než se zdá možné, a tak brzy všichni usínáme ukolébáni tajuplnou hudbou kolejí, s příslibem kouzelných dálek a vzácných zážitků.

V. den: 4. červenec, středa

Kayseri

Probuzení do střední Anatolie působí jako rána z děla. Odjížděli jsme z horkého, ale vlhkého a živého Istanbulu. Vstáváme však do vyprahlé polopuštní krajiny, která vypadá spíš jak z jiné planety. Vidíme červené a žluté písky, z kterých občas vyrůstá osamělý keř, tu se krčí pár rozbitých domečků a u nich je skryto drobné políčko. Vody zde není vidět, jen vyprahlá pustina rozprostírající se až k nekonečnému obzoru. Nad námi temně modrá obloha a neúprosné slunce, visící nehybně takřka v nadhlavníku. Ve vlaku je příjemný chládek, ale v zastávkách, které se nacházejí v stále menších a opuštěnějších osadách, proudí do vlaku horoucí, rozpálený vzduch. Střední Anatolie se nám jeví jako zvlněná rovina, občas přerušená drobnější vyvýšenou, na vrcholu zakončenou rozpraskanou skálou zcela neevropských tvarů; čekáme, kdy se zpoza jedné z nich vyřítí na velbloudech tlupa beduínů zahalena v šátcích, nebo až se ozvou výstřely dlouhých pušek mexických desperátů. Zdá se neuvěřitelné, že jsme z Istanbulu vystoupali takřka kilometr a půl nad mořskou hladinu, zdá se neuvěřitelné, že jsme stále v té „civilizované, evropské zemi“. Kolem poledne uvaříme ve vlaku na vařiči. Jídlo je ale přerušeno výkřikem: „Erciyas! Erciyas daği!“ To slovo nás zelektrizuje. Vyskočíme k oknům a vidíme úchvatný, nepředstavitelný pohled: Na obzoru, snad sedmdesát, sto kilometrů před námi, ční z roviny strmý štít hory. Jak se blížíme, Erciyas neuvěřitelně roste. Takto nějak bude vypadat i bájný Ararat; jen zde je místo průzračně modrého jezera Sevan vidět bělostné město Kayseri, ležící pod ďábelskou rychlostí rostoucími skalami. Vystupujeme do 40stupňového vedra, které nás ihned před vlakem sráží na kolena. Krásná a nová nádražní budova skýtá alespoň drobný pocit úlevy. Dodá také odvahy a jistoty – přece jen nejsme v zapomenuté pustině. Z kašny přímo na nástupišti nabíráme chladivou vodu a vyrážíme do centra. Mohutný štít sopečného původu Erciyas daği (daği vlastně znamená hora, oproti dağlar, což znamená pohoří) se skutečně zvedá z Anatolské plošiny a v širokém okolí, díky své nadmořské výšce 3916 m, působí jako neomylný orientační bod. Milionové město Kayseri se rozprostírá na jeho severním úpatí. Na jejím jižním či jihovýchodním úpatí má být podle dostupných informací rozsáhlý ski-areál a snadnější přístup na vrchol, daný zejména mírnějšími svahy. Tuto skutečnost jsme neměli možnost si ověřit. Cestou nakupujeme mléko Ayran – lehce slaný kefír z kravského mléka – a několik chlebů, klasických tureckých vek, zvaných ekmek. Děkujeme otřelým „teşekür ederim“ a pokračujeme. Nakonec se utáboříme na náměstí kousek od bývalého hradu, dnes nákupního centra skrytého v prostorách mezi hradbami. Na staré město, které nás láká vstupními uzoučkými uličkami a rykem pouličních prodavačů, nám nezbývá čas, porozhlédneme se jen po blízkých knihkupectvích v marné snaze najít mapu; v turistických informacích mají jen zdarma jakési brožury, které se ale vztahují spíše na hotely a na zevrubné informace o sopce, než na rady pro protřelé vandráky a horolezce; ty nám jsou tedy naprosto na nic. Nevadí – jeden kurdský mládenec se na nás napojí s tím, že si rád povídá s turisty, aby pocvičil svoji již tak velmi dobrou angličtinu. Povídání s ním je nejen zábavné, ale i přínosné; pomůže nám zjistit časy odjezdů autobusů do vísky Haciları, odkud chceme pokračovat dále, poradí, kde koupit alobal a uhlíky do Čikiho vodní dýmky (ty, které jsme prve dostali, se ve vlaku pro malý žár moc neosvědčily), a nakonec se s námi rozloučí, volá jej otec, který dosud pokojně pokuřoval v parku a hrdě sledoval svého nadaného syna. My nasedáme do autobusu za 1 YTL a naposledy máváme Onderovi, který odtud bude pokračovat sám vlakem do Erzurumu a pak dál do zaslíbené Arménie. Naposledy ho vidíme, jak se takřka ztrácí v obležení domorodců… doufáme (a jak se později ukáže, marně), že cestu přečká bez nesnází; cestovat o samotě po Blízkém východě není jen tak. Po výstupu v Haciları nás ale všechny myšlenky přejdou. Autobus vystoupal několik set výškových metrů a my se ocitáme v přenádherné vesnici. Pohled zpátky odhalí výhled dolů do města; na druhé straně nad námi se vypíná nebetyčná Erciyas. Necháme si poradit nejlepší cestu do výškového tábora a v obležení houfu pokřikujících dětí9 vyrážíme pryč. Stoupáme vesničkou stále vzhůru a nabíráme z trubky vodu. Její složení zůstává záhadou – působí dojmem bíle zakalené krasové vody, nicméně vápenný původ je v sopečném terénu vyloučen. Zaříkáme se, že ji použijeme jen na vaření, ale s postupující únavou a klesající hladinou v „neznečištěných“ lahvích bereme zavděk čímkoliv. Silnice záhy opouští vesnici a pokračuje polopouštním terénem stále vzhůru. Po hodině chůze máme Hacilari i Kayseri jako na dlani. Jsme jako na vrcholu světa, a to jsme sotva dva kilometry nad mořem, v půlce výšky vrcholu! Jímá nás závrať a opojení z toho neuvěřitelného výhledu. Táboříme pod zralou třešní v údolí u vyschlého potoka mezi strmými holými svahy. Překvapuje nás také brzké a velmi rychlé stmívání – asi o půl osmé se začíná stmívat a v osm hodin tureckého času10 je již naprostá tma. Zde na jihu padá slunce velmi ve spěchu. Vaříme na ohništi a když se chystáme spát, překvapí nás, že voda v korytě začíná téct, zpočátku bahnitá, ale pak svěže čistá a chladivá. Zprvu soudíme, že to je proto, že přes den se voda tající z vrcholových ledů během své dlouhé cesty odpařuje, ale pravda je jiná: led ve svazích sopečného kráteru začíná tát až pozdě odpoledne a k nám voda, ve vyprahlém korytě rychle se vsakující, dorazí až po setmění.

VI. den: 5. červenec, čtvrtek

Kemp v kráteru Erciyas Daği; pan Plukovník

Místo smluvené sedmé hodiny vstáváme až po osmé do vskutku parného rána. Horku už neutečeme; to bychom měli vstávat nejpozději v šest. Vyrážíme a z četnými zastávkami postupujeme vzhůru. Po vozové cestě dorážíme do pastevecké osady Aksu, kde prosíme o vodu. Angličtina je zde zbytečnější než znalost teorie her. Slovíčku „su“11 a poklepání na prázdné pet-láhve je však nade vše výmluvnější. Místní pastevec nám ochotně ukáže, kudy vede cesta dál k vrcholu, a je nadšen z Jirkova teleobjektivu – obdivně si prohlíží výšiny, ve kterých jeho noha nikdy nestanula a ani nestane. Malé děvčátko zase pomůže nabrat vodu z hadic, vedoucích z nedaleké vodárny. Vidíme, že veškeré zásoby vody jsou skryty v podzemních nádržích, hluboko pod dosahem palčivého slunečního žáru. Než ji stihneme podarovat bonbóny, zmizí v jednom ze stanů. Jsme malátní horkem, ne tolik ale sysli – je jich tu plno, skrývají se pod každým kamenem a vyprahlý svah s roztroušenými ostnatými květinami je doslova rozryt jejich norami. Vedeme silácké řeči, že by stačilo kamenem hodit a večeře by byla na stole, nikdo však nemá odvahu těm roztomilým zvířátkům sebeméně ublížit. Ostatně, vypadají příliš uboze a hubeně na večeři pro nás všechny… Pokračujeme po stále příkřejší cestě a míjí nás pár vozidel, dokonce i jedno nákladní auto s trámy na korbě a karavana zelených vojenských vozů; tušíme, že nahoře se staví snad hotel, snad kemp… Ve chvíli, kdy se horko zdá být už takřka nesnesitelné, zastavuje nám projíždějících džíp a naskládá nás všech devět i s batohy, některé do kabiny, některé na korbu, a pokračuje i s námi vzhůru. Před třetí hodinou dorážíme do výškového tábora. Zde stojí několik stanů a probíhá stavba jakéhosi domu, skutečně asi budoucího hotelu. Je zde asi dvacet, třicet lidí, z toho i několik vojáků. Ihned se nás ujímá „Plukovník“, Haşi Burhan. Sedáme si do stínu před vojenskými stany a rokujeme. Anglicky neumí; přesto se dozvídáme, že zítra přijede 250 turistů, kteří v několika skupinách zdolají vrchol. Prý můžeme přespat v jednom ze stanů, dnes ještě potřeba nebudou. S díky přijímáme. Plukovník se velmi diví, že chceme vylézt až na vrchol: tvrdí, že je to nemožná cesta, a snaží se nás od ní odradit. Prý je nezbytně třeba lan, přileb a dalšího vybavení, navíc je dnes již pozdě a výstup není v lidských silách stihnout. Nevěříme a vedeme silácké řeči za jeho zády, otevřeně odporovat si mu ale netroufneme. Vyrážíme před pátou hodinou tedy alespoň na procházku do sedla, za přísného plukovníkova doprovodu. Fotí si nás a mile s námi hovoří, tvrdí, že zítra bude velké opékání koz a ovcí, pití Efesu, a že rozhodně musíme zůstat. Pozítří bychom prý mohli vyrazit spolu s horolezci na vrchol. Soumrak se blíží, narozdíl ovšem od hřebene. Béďa s Bárou se vrací do tábora (je jim špatně, snad z výšky, jak se později ukazuje) a ostatní je brzy následují. S Tomem vyrážíme zostřeným tempem suťovisky do sedla vlevo od hlavního vrcholu sami, prozkoumat terén pro zítřejší výstup. Cesta je ale obtížnější, než se zdála – bojujeme s nesmírně prudkým a sypkým terénem jak se dá a jen pomalu se probíjíme na hřeben. Jsme však odměněni nekonečným rozhledem. Vzduch je jen lehce zamžený a pod námi se rozprostírá zvlněná rovina střední Anatolie, kam jen oko dohlédne. Pohled vzhůru po uzoučkém horském hřebeni však tak příznivý není. Chtěli jsme obejít předvrchol zezadu a pokračovat dál, v cestě nám ale stojí přespříliš příkré suťovisko. Lávové kameny jsou velmi lehké a proto i velmi sypké. Po skalách se také nedá jít – zerodovaná hornina se tříští a Hynka málem zavalí gargantuovský kámen, který vyrval z pevné skály. Tudy cesta dál nevede. Vracíme se do kempu s nepořízenou a s ostatními rozhodneme, že zítřejší den zahájíme sestup zpět dolů do nížiny. Děvčatům je zle a těžko by nám bylo hledat jinou cestu na vrchol, když se nemůžeme ani anglicky zeptat na cestu, a ostatně všichni říkají, že tudy cesta vede opravdu jen přes Kayseri. Jsme mile pohoštěni plukovníkem čerstvě uvařeným jogurtem a zejména pětikilovou konzervou hrášku, kterou takřka celou před spaním sníme. Oplátkou zapálíme vodní dýmku, která ale u domorodců nesklidí očekávaný úspěch. Taktéž nabízená slivovice není přijata: většina přítomných je až příliš svědomitých muslimů a plukovník by si sice dal, leč je zrovna ve službě. Nakonec je láhev zabavena vysmátou skupinou Kurdů pochybného vyznání a mizí ve stanu. Z něj se pak ozývá už jen bujarý smích… Sledujeme ještě chvíli hru, podobnou dominu, a pak uléháme za hluku vojenských generátorů, vrhajících v našem stanu příjemný žlutý přísvit.

VII. den: 6. červenec, pátek

Z hor na Ürgüp

Odhodlání vstát v šest hodin tak i činíme. Přivítá nás chladný horský vzduch – v noci byla zima, vojenský stan nás od ní ale uchránil. Ovšem vaření a nabírání vody z pramálo tekoucí studánky zabralo hodinu drahocenného ranního času. Druhou hodinu zabralo odmítání nabídek bezplatného odvozu autem, které odpoledne pojede do Kayseri. My chceme sejít z hor novou směrem blíže ke Kappadokii. Snažíme se na ni doptat, leč Plukovník je z našeho nápadu přesmutný; pak nám dochází, že si zřejmě myslí, že se pokusíme dojít pěšky až do Kappadokie, celých 50 km. Vymlouvá nám cestu, že prý je na ni příliš horko a příliš sucho, navíc byť jen na silnici dojdeme až druhý den. Nedáme se a podle nakresleného plánku v osm hodin vyrážíme vstříc stoupajícímu slunci. Během další hodiny nastoupí nepříjemné horko, které se s postupujícím časem a klesající výškou stává zcela nesnesitelným. Klesáme rovnou svažitou plání bez kouska stínu, bez stromů. Cesta je mnohem horší než ta, po které jsme šli nahoru – je rozpukaná a kamenitá, během každého třetího kroku se zvrtne kotník pod těžkým nákladem v batohu. Klopýtajíce nešetříme nadávkami a noříme se mezi pastevecké stanové osady do údolí. Nechápeme, kde se ovce mohou pást – vše, co tu roste, je opancéřováno ostrými trny, které rozdírají i pevné kožené pohorky, a těch pár květin, které přesto ostny opatřeny nejsou, je podobno víc kamenům než rostlinám. Obědváme ve stínu třech osamělých topolů a voda ubývá neúprosným tempem. Po pár dalších hodinách pak přicházíme k větší osadě – asi osm kamenných domů a nějaké stany se krčí na kraji rovného plata, pokrytého neuvěřitelným obilným polem. S vděčností vítáme alespoň drobný kousek stínu hned za plotem. Jen okamžik po tom, co usedáme, přibíhá stará babička s kupou dětí. V ruce má kanystr s ledovou vodou, která přijde nesmírně vhod. Než vyrazíme, nabídne nám ještě dokonce osvěžující meruňky. Jsou sice nezralé a sluncem zcela vysušené, nicméně i tak osvěží. Dětem odměnou darujeme Čikiho bonbóny. Polomrtvi horkem a únavou, pokryti prachem a slaní potem dorážíme do vísky Kizilören. Jak jsme vděčni za umývárnu nohou kousek od mešity! Pereme ponožky a trička, smýváme slaný prach z tváří a pijeme, co hrdlo ráčí. V každé, byť sebemenší vesnici, která je dost velká, aby byla na automapě Turecka (a často ani to ne), je nejméně jeden obchod a zpravidla jedna mešita, již zdálky rozpoznatelná díky bělostné kupoli a nepřehlédnutelnému minaretu. Z něj pětkrát denně volá muezzin – při východu slunce poprvé, podruhé ve čtvrtině jeho výšky, pak v poledne, kdy je slunce nejvýš, odpoledne ve třech čtvrtinách jeho dráhy a naposledy při západu slunce či po něm. Časy jsou vcelku volné a tak můžete být překvapeni muezzinem i o čtvrté ráno, když se rozhodne, že je svítání. Volkan, se kterým jsme se setkali na konci našeho vandru, nám řekl, že každá mešita má svého vlastního muezzina, který naživo hlásá slovo boží. Dnes nestojí už jako dřív na minaretovém ochozu a nekřičí do hlásných trub, ale kdesi dole pěje do mikrofonu a hlas se přenáší do několikerých reproduktorů na každém z případných minaretů. To umožňuje ve větších městech nádherné navazování hlasů muezzinů jednoho na druhého a jejich zdánlivé odpovídání si. Jeden umlkne a vzápětí „jódluje“ další. Ve větších městech tak zpívají celé chorály… Jinak je u každé mešity „umývárna nohou“. Pravověrný muslim si musí před vstupem do svatostánku opláchnout chodidla. Má to i praktický důvod – v mešitě je přikázáno pohybovat se bez bot a dovedete si představit ten zápach z desítek, ne-li stovek a tisíců bosých, upocených nohou. Pro nás to mělo přínos v tom, že stačí v každé vesnici dorazit k minaretu a máte jistotu, že u něj najdete pitnou vodu a prostor, kde si můžete vyprat či klidně i umýt vlasy. Nikdo se za to na vás nebude zlobit, naopak. Islám, a zejména v tureckém podání, je velmi vstřícné náboženství. Necháme se zavést dvěma milými, anglicky hovořícími mladíky do centra. Povídáme si s nimi o všem možném, i o tom, že se základy angličtina naučili ve škole a zbytek jako samouci, protože je to bavilo. Ukáží nám i ulici s obchody a vysvětlí, že autobus pojede v šest hodin a ukáží nám i místo, kde máme nastoupit. Turecké školství má zcela jiný systém, než české. Základní škola má 12 tříd, z čehož od čtvrté třídy je povinná angličtina (obě tato tvrzení byla ale několikrát zpochybněno, takže bůhví, kde je pravda). Nicméně její výuka má mizernou úroveň a proto průměrný absolvent základní školy umí jen pár frází. Nejoblíbenější z nich a mezi tureckým lidem hojně používaná, zná ji snad každý, zní: „No problem.“ Není ale jisté, že každý z Turků chápe její význam správně. Střední škola bývá většinou tříletá, a vystudovat ji je velmi neobvyklé. Ještě výjimečnější je absolvování univerzity, které trvá dva až čtyři roky, a zpravidla se během ní student naučí alespoň lámanou angličtinu. Málokdo je v Turecku vzdělán. Proto je tu velice levná pracovní síla; to ale neznamená, že běžný Turek je hloupý, jen vesnickému obyvatelstvu jsou školní vědomosti zcela k nepotřebě. Nakoupíme, nacpeme se melouny (asi sedmikilový meloun za 1 YTL – nejnižší cena, s jakou jsme se setkali!) a za pár lir jedeme autobusem do Inçesu. Zde nastává velký zmatek – nejsme schopni nalézt nikoho anglicky mluvícího a zeptat se jej na cestu. Nakonec pochopíme a po krátké chůzi, zpestřené malými dětmi, které se popraly o darovanou českou pětikorunu, popovezeme se autobusem na odbočku z hlavní silnice Kayseri-Niğde směrem na Ürgüp. Zde nás zastaví policajti. Vystupují s auta a mávají kvéry, cení na nás své zuby, vypadá to, že jsme v průšvihu, každou chvíli na nás už zamíří… nakonec se ale ukáže, že nám jen chtějí pomoc a zastavují dolmus12. Za pět lir do Ürgüpu… s díky nastupujeme a dostáváme ještě telefonní čísla na Orhana a Suata pro případ nouze. Vysedáme kousek před městem a uléháme do topolového háje…

VIII. den: 7. červenec, sobota

Ürgüpské neštěstí

Ráno nás přivítalo přenádherné počasí. Bylo pod mrakem! Skoro až chladno, vstávání i odchod se zdržují. Na silnici už je ale poměrně horko, a proto když docházíme k centru města, bereme zavděk krásnou fontánkou a nabíráme vodu. Ürgüp je jedním z center Kappadokie. Již za večerní tmy byla vidět světla reflektorů, přejíždějící po skalních stěnách, prokutaných dávnými obyvateli. Dnes za dne jsou vidět mnohem lépe – slepencové masivy čnící nad městem jsou provrtány skrz na skrz stovkami a tisíců místností. Centrální Kappadokie, oblast v trojúhelníku mezi městy Avanos, Ürgüp a Göreme nedalo Nevşehiru, se pyšní neuvěřitelnými slepencovými útvary, podobnými kreacím šíleného zmrzlináře. Voda zde vymlela neuvěřitelný kaňon Red Valley, který si s americkým Grand kaňonem zadá snad jen v hloubce a rozloze (i když se Červené údolí také rozkládá na mnoha kilometrech čtverečních), nicméně krásou a neuvěřitelností skalních tvarů jej možná i předčí. Navíc „šlehačkové kopečky“ jsou celé prokutané skalními městy dávných obyvatelů, povětšinou prvních křesťanů, kteří zde našli úkryt na své strastiplné cestě. Dnes, kvůli erozi, jsou místnosti dobře vidět zvenku, často i se zbytky nástěnných maleb a dobře patrných zdobených portálů. Většinou se již jedna stěna rozložila na prach a často vidíme chodby, vedoucí odnikud nikam, nicméně v dávné minulosti (jak je občas poznat i dnes na zachovalejších skalách) se tyto složité komplexy ukazovaly náhodnému poutníku pouze prostřednictvím drobných a nenápadných okének. Ve Ürgüpu a Göreme se potom nacházejí rozsáhlé komplexy, zasazené do skal a viditelné zdaleka, sloužící dnes k archeologickým vykopávkám a muzeím. Tím ale Kappadokie nekončí. Samotná oblast nazývaná tímto jménem je mnohem větší, zasahuje asi 100 km dále na jich a kousek i na sever, uvádí se dokonce, že sopka Erciyas daği do této neskutečné krajiny patří také. Všude v této oblasti jsou měkké slepencové horniny, které vábily dávné obyvatele k stavbě podzemních měst a zejména skrytých, raně křesťanských „podzemních kostelů a chrámů“. Snažíme se koupit opalovací krém již od sestupu z Erciyas a zde se nám to konečně daří – přece jen jsme v turistickém centru. Zato „fastfood kebap“ zde mají jen jeden jediný, ostatní podniky jsou rovnoprávné restaurace, na nás příliš drahé. Nakupujeme ale pohlednice a seženeme dokonce vcelku použitelnou mapu celé Kappadokie. Pak se, leniví horkem, vydáváme na prohlídku města. Chvíli se rozhlížíme na „view pointu“ nad novým městem, kde jsme pozváni i do prostory zahradní restaurace, jejíhož majitele se ptáme na cestu dále do Göreme, a s cílem tam dorazit ještě dnes si jdeme ještě prohlédnout staré skalní město. Jsme uchváceni. Šikmá skalní stěna je protnuta širokou vozovou cestou s mnoho terasami odbočkami, které vedou ke stovkám domů buď vytesaných přímo do kamene, či alespoň postavených z masivních kvádrů a jednou stěnou přilepených ke skále. Prolézáme nespočetné místnosti, objevíme dokonce i spojovací chodbu, která ztratila smysl poté, kdy se rozpadla čelní stěna místností, a vydáváme se na její průzkum. Některé úseky jsou vysoké až dva a půl metru, na některých se musíme plazit po břiše do tmy, osvětlené jen světlem čelovek. Šířka je jednotná, zhruba na jednoho člověka. Dva se zde jistojistě nevyhnou. Znaveni dospějeme zpět na povrh, jsme roztrhaní do mnoha skupinek, navzájem jsme se poztráceli. Prohlížíme si ještě zvenku viditelné kupole skrytých bazilik, když v tom hlásí Čiki, že objevil „komín“, jakousi žebříkovou šachtu do vyšších pater. To ještě nevíme, co tento objev znamená. Obtíž je totiž v tom, že její dno ústí do stropu, naštěstí nedaleko stěny. To je problematická část výstupu – v komínu samém jsou četné stupy a nebude problém zapřít se rameny o protější stěnu. Jak se tam ale dostat? Po mnoha pokusech Čikiho, Hynka a Toma se nahoru konečně dostane Jirka a s přehledem vyleze do vyšší místnosti. Tom jej brzy následuje. Holky do nás ryjí, proč se tam vlastně nenecháme vysadit? Dan si tedy vyleze na ramena Hynkovi a děvčata jej drží zezadu za nohy. Koho napadl ten proklatý nápad? Chyty jsou kluzké a Dan přiznává, že nikdy nelezl ani na cvičné stěně… Šátrá prsty v prachu v marné snaze se něčeho zachytit. Kámen se drolí… a skála mu v mžiku vykluzuje z prstů, zamává rukama, a po zádech padá z dvoumetrové výšky na tvrdou skálu. Nikdo jej nezachytí. Tvrdý dopad. Ozve se záplava nadávek a kleteb, spílání sobě samému i všemu možnému i nemožnému. Vidíme, že zápěstí je v poloze, v jaké by rozhodně být nemělo. Hodní stavební dělníci, kteří skalní památky restaurují, přivolají sanitku, a ta jej i s Jirkou urychleně odváží. Jdeme zkroušeni v jejich stopách do Ürgüpské nemocnice, kde se dozvídáme, že byli převezeni až do Nevşehiru. Čekáme na ně tedy v altánku skrytém za hájkem Atatürkova památníku. Normálně to je vchod do turistických informací, ale ty jsou zavřené a tak se z tohoto místa stává naše základna. Čekáme několik dlouhých hodin, zpesztřených kytarou a vodní dýmkou. Jirka se pak vrací i s Danem – ten má ruku v sádře s vyříznutým zavíracím okénkem, kvůli kontrolování případného zánětu. Je rozhodnut v expedici pokračovat. Nezdolný Dan! Dnes už ale není čas nikam chodit, Dan musí zítra ráno na sedmou na kontrolu; večer tedy strávíme zajišťováním ranního autobusu (jezdí okolo půl šesté každý den), prohlídkou města, poslechem hlasité hudby, linoucí se z nedaleké bujaré svatby, a konečně i pochutnáváním si na čajích v nedaleké kavárně. Turecké zdravotnictví je fenomén sám pro sebe. Na nouzové lince 112 nikdo neuměl anglicky a tak nebýt dělníků, nedovolali bychom se pomoci. Jak se během následujících dnů ukáže, měl Dan velké štěstí; jediný anglicky mluvící doktor v celé nemocnici byl ten, s kterým se náhodně setkal. Na druhou stranu ošetření už funguje bezchybně. Fronty v čekárnách v nemocnicích neexistují. Pacienti jsou ošetřováni v tom pořadí, v jakém přišli, v jediné velké místnosti. Vše funguje na běžícím pásu, manufaktura na léčení. Tři lékaři si předávají jednotlivé případy, jeden obvazuje, druhý dezinfikuje. Jediné čekárny jsou na místech zcela nezbytných, jako je třeba rentgen. Daní za tuto rychlost je ale ztráta soukromí, vašemu neštěstí a léčbě přihlíží velká řádka dalších spolupacientů; myslím si ale, že to je dobrá cena. České pojištění je zde na nic. Lékaři trvají na přímé platbě – spoléháme se na to, že pojišťovna zpětně veškeré výlohy splatí, a tak je Dan odkázán na hotové peníze. Prý to tak funguje v celém Turecku.

IX. den: 8. červenec, neděle

Skalní město

V brzkém ránu Dan osaměle vyráží do Nevşehirské nemocnice a než se my ostatní probudíme, je už zpět13. Nic nám nebrání vyrazit. Stoupáme z města podobnou cestou jako včera – od náměstí stále nahoru, nicméně dnes neuhýbáme doprava ke starému Ürgüpu, ale pokračujeme silnicí pryč z města. Zpočátku po silnici, záhy, za nejbližší křižovatkou, z ní ale uhýbáme do polí napravo a postupujeme rovnoběžně s ní. Proplétáme se mezi skalními sloupy roztodivných tvarů, až se ocitneme na jakémsi platu. Ze všech stran se k nám sbíhají skalní stěny, místy s vytesanými pokoji, do kterých marně hledáme vstupní otvory. My stojíme pod tím vším na písčité pláni. Pochopíme, že jsme u úpatí útvaru známého Tři sestry. Nahoře nad námi, kde vidíme davy turistů, bude zřejmě parkoviště. Šplháme tam a tentokrát bereme touto turistickou atrakcí zavděk – podaří se nám zde koupit známky a dokonce tu mají i poštovní schránku. S poštou je v Turecku problém. I když pohlednice jsou nabízeny na každém rohu (zpravidla prodávané v sadách po šesti až dvanácti za 1 YTL, poštovní známky a schránky jsou zcela nedostupné. Pošty mívají velmi zvláštní otevírací dobu a nacházejí se buď pouze v turistických oblastech, a nebo ve větších městech – sehnat místo pod horami, kde se dá odeslat dopis, je nadlidský úkol. Je třeba s tím počítat a pohlednice rozeslat při nejbližší vhodné příležitosti. Naším příštím cílem je Göreme. Vyrážíme nazdařbůh polopouštní krajinou doufajíce, že vesnici bez problémů najdeme. Polní cesta se vina nahoru a dolů, doprava a doleva malebnými údolími mezi drobnými políčky s rozsáhlými broskvovými sady, na kterých si velmi pochutnáváme, a také vinicemi – místní víno, prý výrazné sladké chuti, je oblíbenou pochoutkou. Bylo bohužel mimo naše cenové možnosti, nejlevnější láhve začínaly až u 25 YTL a to se nám zdálo příliš. Zajímavé bylo, že jeho keříky, stejně i jako broskvoně a veškeré další místní užitkové rostliny, vyrůstají z holé písčité hlíny; sadaři a vinaři zřejmě trávu a všechen plevel pečlivě hubí, aby neubíral ovoci tolik drahocennou vláhu. Potom vaříme v stínu starého rozpadlého domu a pokračujeme rozpálenou pustinou dál. Po pravé straně se tyčí, stále blíž, vysoký skalnatý hřeben. Poté dorazíme na asfaltovou cestu, která, jak pochopíme, je odbočkou na vyhlídku ze silnice Ürgüp-Göreme. Ta je od nás vzdálena asi kilometr, pod výše zmíněným hřebenem, a shlíží z ní davy turistů z autobusů dolů na neuvěřitelnou podívanou. My silnici pouze zkřížíme a kocháme se sami naším soukromým výhledem do rozpukaného kaňonu skal všech a tvarů – od sněhobíle hladkých, které připomínají obří kopce šlehačky stékající do údolí, přes mírně zvrásněné, nažloutlé útvary, podobné spíše cukrové vatě, až po sytě rudé skály, jakoby přenesené z Grand kaňonu ve Státech Amerických. Po nich se také jmenuje tento útvar, rozprostírající se na mnoha kilometrech čtverečních: „Red valley“. Pokračujeme ještě kousek po hřebeni, který se zakusuje do jinak propadlého kaňonovitého terénu, a otevírá se před námi stále neskutečnější podívaná na změť roklí a strží jak Minotaurovo bludiště, opravdová Země nikoho. Zde se navíc nachází cuketové pole – tři dýně okamžitě odřezáváme a bereme na cestu. A ihned také měníme plány: místo pokračování dále do Göreme scházíme jedním bočním údolíčkem dolů a doufáme, že neskončíme beznadějně ztraceni v změti skal, ale že dospějeme až na cestu, kterou jsme shora viděli v centrálním údolí. Údolí ale končí skalní stěnou, vysokou takřka pět metrů. Zprvu se zdá, že tudy cesta dál opravdu nevede – ale po překonání drobných lezeckých partií, nijak obtížných, najednou objevuje Čiki vstup do pradávné chodby. Pokračujeme do nitra hory, pak i po skalní římse nad propastí. A objevujeme hotový komplex místností a průchodů, schodů a chodeb a jedna z nich vede až na vytoužené dno, kde nalézáme vinnou révu. Jsme nadšeni – jak často se někomu podaří takový objev? Najít něco takového, když se zdá, že je vše ztraceno, že cesta skončila a není kudy se dostat dál… Utáboříme se přímo v jedné z místností, dnes již spíše jen převisu s rovným dnem, která končí desetimetrovým srázem do hlubiny. Vyrážíme na prohlídku údolí. Jeho popis by vystačil na mnoho stran, proto jen věz, že to bylo jedno z nekouzelnějších míst v Turecku. Jako v pohádce – nádherné, přenádherné barevné skály, prokutané volně přístupnými místnostmi. Navštívili jsme i nedbale zapečetěnou skalní baziliku a některým z nás se podařilo zadarmo vniknout i do Červeného kostela, kam se jinak vybírají 2 YTL a v kterém se nacházejí dobře dochované sytě rudé fresky. Cestou zpět jsme nabrali vodu (i když to vypadá, že je zde o vodu nouze, není tomu tak – skoro u každého z políček se nachází skrytá podzemní nádrž stará staletí, ze které zpravidla vyvěrá drobounký pitný pramínek, ztrácející se záhy ve vyprahlém písečném prachu; stačí jen chvíli hledat), vzali jsme i trochu dřeva, na kterém jsme potom uvařili přímo v našem „hradu“. Smažíme na zbytcích oleje i cukety, s kořením a solí je to pravá pochoutka. Usínáme s pocitem, že spíme v srdci památníku minulosti…

X. den: 9. červenec, pondělí

Avanos. Přechod pouště. Oáza

Po ránu nedojezené cukety svrháváme ze skály – jsou tak tuhé, že ani po deseti metrech letu nepuknou! Dan vstával o dvě hodiny dřív – stopoval z blízké vesnice, kam jej doprovodil Tom, a máme s ním sraz v Göreme na náměstí za asi tři a půl hodiny. S drobnými „pátracími“ odbočkami menších skupinek dorážíme na křižovatku u vstupu do kaňonovitého komplexu, kde nabereme vodu z blízké studánky a zatáčíme doleva, rovnoběžně s hlavní silnicí. Ukazatelem správného směru je hora rozpukaná starými stavbami, tyčící se nad městem. Poznáváme ji – tento velkolepý a známý obraz se objevuje ve všech z turistických průvodců. V Göreme by měly být přístupné skalní kláštery a více než třicet kostelů z jedenáctého století v rámci takzvaného Göreme Açik Hava Müzesi (Muzea pod širým nebem). Je zde spousta význačných kostelů, s pozoruhodnými malbami či „Kristovými šlépějemi“, nicméně nám přišla oblast až příliš turistická a nechtělo se nám utrácet peníze za vstupné. Po srazu s Danem a nákupu potravin a nezbytných maxíků jsme vyrazili na Avanos. Je zajímavé, že neuvidíte nikdy samotného Turka, jak líže zmrzlinu typu Algida – nicméně její mrazící boxy jsou takřka na každém rohu. My jsme si je velmi oblíbili, zejména někteří z nás… Doporučil bych ledňáka zvaného Max, česky Maxík, s vanilkovou, smetanovou, pistáciovou či čokoládovou příchutí, zalitého do čokolády (a ještě dalšími variantami, jako s čokoládou i vevnitř apod.) zpravidla za velmi příznivých 0,60 YTL – což je asi 9 Kč. Zde jsme se rozdělili – většina jela stopem, zpravidla po dlouhém váhání a rozhodování, kdežto Katka, Tomáš, Dan a Hynek se vydali pěšky, mimo hlavní silnici. Byl to skutečný přechod pouště. Vyprahlá pustina, jen místy přerušená osamělými broskvoněmi či drobným sadem, neposkytovala takřka žádný stín. Slunce stálo přesně v nadhlavníku a nemilosrdně pražilo. Krajina bez kapky vody, bez stínu, bez slitování. V žíznivých vidinách jsem si představoval, jak na obzoru vidím starého Mrkvezouna, kterak na mě míří puškou a hřímá: „Slez z koně!“ Co jsme měli dělat, pokračovali jsme dál. Odměnou nám byl výhled na krásnou oblast sloupcových útvarů kousek od vesničky Zelve a zajímavý zážitek, podobný tréninku na přechod Sahary. Nakonec jsme Avanos našli a našli jsme i řeku, v což jsme v této krajině ani nedoufali. Mohutný Kizilmark líně tekl rovinou a my se vydali podle rady z SMS proti proudu, kde jsme se opět všichni shledali. yHy Dozvěděli jsme se, že „stopaři“ koupili 13kilogramový meloun a když ho v pěti lidech zbouchali, na dvě hodiny usnuli… My ale neměli ani náladu na toto vyprávění, vždyť jsme byli na břehu řeky! Následovalo veselé koupání a praní. Protože docházela voda, šel jsem s Béďou pro ni. Byli jsme v okrajové čtvrti podobnější spíše slumu než městu, mnoho domů opuštěných a až příliš mnoho dveří zakrytých jen kusem hadru, nikde ale nikdo, zdálo se, jako by se všichni někde před námi skrývali. Nakonec jsme naštěstí potkali v jednom polorozpadlém domě starší a širší paní a poprosili ji o „su“. Nejen, že nám naplnila celých asi 12 litrů, ale ještě nás se svým manželem pohostili skvělými koláčky a nescafé, vsypaným do čerstvě nadojeného ohřátého mléka (které jinak paní prodává ve městě), a zvali nás dokonce na nocleh, který jsme museli odmítnout s ohledem na naše „Arkadaş“14. Turecko je vskutku země zaslíbená. Běžný egoistický Čech si snad ani takovou pohostinnost nezaslouží. Jak by bylo těmto vstřícným lidem, kdyby žádali o vodu u běžných hrubiánských Čechů? Zbytek večera jsme strávili u vodárny a hrou starých vandráckých songů na kytaru. Dojemný večer. Ztraceni v poušti střední Anatolie daleko ode všeho, více než dva a půl tisíce kilometrů od domova, v nitru neznámých pustin, zpíváme staré táborové písně na břehu řeky větší, než Labe, pod černočerným nebem, posetým myriádami hvězd…

XI. den: 10. červenec, úterý

Autostopem na Ala Dağlar

Krátce po probuzení kousek od nás procházely pasoucí se ovce, provázené naším včerejším hostitelem. Pozdravili jsme se, sbalili a vyrazili po dvojicích mučivým horkem na stop. A nyní se ukázala pravá tvář Turecka. Skvěle, rychle, a bez nejmenších obtíží jsme se všichni shledali po poledni ve vesnici Çukurbağ, kde byl sraz. Některé dvojice část cesty stopovaly spolu, čtveřici Hynek, Béďa, Dan a Tom dokonce zastavilo na posledních pár kilometrů auto zcela samovolně a zavezlo je na sraz z blízké vsi Dimirkazik, i když Çukurbağ bylo několik kilometrů mimo jeho cestu. Divoce nakupujeme – plánujeme, že nejméně sedm dní, ale možná i devět neslezeme z hor. Je na ně ostatně nádherný pohled, nelze je přehlídnout. Malá silnička, která z východu objíždí město Niğde, míří přímo rovinatým údolím, které je z pravé strany zakončeno mírnými vrchy (ovšem také úctyhodných rozměrů), a ze strany druhé monstrózními vápencovými skalami, které se tyčí více než do dvoukilometrové výše. Jsou bílé, až oči přechází, a před jejich výškou, strmostí a rozložitostí se mohou jít v studu skrýt i Tatry, nahlížené od Popradu. Na vrcholcích můžeme oči nechat – řidiči nám tvrdí (a jak se později ukáže, oprávněně), že ten nejvyšší a nejstrmější ze štítů je samotný Dimirkazik15. Z té výšky se nám točí hlava. Ala Dağlar je nejzápadnější výspou pohoří, které se táhne skrz celou Asií, coby součást Himalajského komplexu. Ala Dağlar je označován jako nejvýchodnější výspa Kavkazského pohoří, kam geologicky spadá ostatně i většina severovýchodních tureckých hor. Z tohoto hlediska je Kavkaz velmi podoben Karpatskému masivu; táhne se přes obrovské vzdálenosti, klesá, až není takřka patrný, a pak v nečekaných záchvěvech geologických křečí tryskají k nebi ostré skalní štíty. Dojídáme poslední zmrzliny a napouštíme poslední láhve (z obav o nedostatek vody někteří plníme i šest litrů) a vyrážíme. Profil Ala Dağlaru je velmi zajímavý. Z údolí jeho skalnaté hřebeny nestoupají přímo, prvně je třeba nabrat výšku několik kilometrů středně prudkým, ale neskonale jednolitým terénem. Tato nakloněná rovina vytrvale stoupá po celé délce této strany hor, občas přerušena bočním údolím či hluboko zaříznutým kaňonem. A z ní teprve ční monstrózní štíty, které zakrývají obrovskou část hluboké, temně modré oblohy. Dnes večer dorazíme ale pouze do kempu Sokulpinar ve výšce 1950 metrů, který se krčí pod bočními hřebeny Dimirkaziku. Je to vlastně pár plošin, upravených do roviny a vysázených trávou, obklopených stany se zásobami a pasoucími se koňmi a mulami. Jsme překvapeni – tábory na Ala Dağlaru (a snad ani v jiných horách) nejsou kempy v pravém slova smyslu. Jsou to spíš jakési základny turistických cestovek, dobře přístupné z větších cest, ve kterých zákazníci naleznou nocleh a hory jídla. My jsme ale pouhými bezdomoveckými vanráky a tak jen znaveně slintáme, když vidíme ty chystající se hody. Chvíli vykládáme s průvodci, kteří mluví cizími jazyky obstojně, a to nejen anglicky, debatujeme o naší zítřejší cestě a rozjímáme nad krásou zdejší krajiny. Umluvíme je také, aby nás nechali přespat na rovince mezi kamennými ohrádkami, oddělující prostory jednotlivých cestovních kanceláří (vodu a záchody nám poskytnou zdarma taktéž), a vyrážíme na malý výlet. Dan s Bárou a Béďou zůstává v kempu. Později pochopíme, že jsme se skrz průrvu, vedoucí do výše položeného údolí, dostali až na hlavní (a bohužel z této strany neschůdný) hřeben Dimirkaziku. Sestupujeme až za tmy za svitu čelovek a nacházíme děvčata s Tomem, kterak ujídají darované třešně a broskve, odmítají víno a povídají si s průvodci; přisedneme si a necháme si nalít čaje s nimi. Jeden z průvodců vypadá jak Messner – vytesaný ze žuly, pravý horský vlk, vrásčitý a s klidným, rozvážným úsměvem volící pečlivě slova. Prý poslouchá tradiční tureckou hudbu, ale i evropskou klasiku. S Ďáblem se ihned spřátelí poté, co oba zjistí, že jejich Bach je společným oblíbencem… Opět si notnou chvíli povídáme a pak odcházíme spát, ochutnavše ovšem ještě jídlo, které jsme dostali darem – jakousi polívku neidentifikovatelného původu (nechutná jen Jirkovi) a velmi chutné rizoto (bohužel chutná všem a tak někteří ještě vaříme).

XII. den: 11. červenec, středa

Pleso Dipsiz Göl

Vstáváme velmi brzo ve snaze vyhnout se denním horkům. Všichni se balíme, jen Tomáš s Danem pořád cosi kutí, a tak je opouštím a vyrážíme o půl osmé v ranním chladu severním směrem, kousek za dřívější italskou skupinou, s cílem dobýt dnes horské jezero Dipsiz Göl a případně dospět až do sedla pod Dimirkazikem, ne-li dál. Naše naděje se ale záhy ukáží jako marné. Postup je velmi pomalý, Báře s Béďou je hodně zle a ani ostatní nejsou schopni ostřejšího tempa – samozřejmě až na Dana s Tomem, kteří nás rychle předbíhají a mizí někde v dáli. Italská skupina se odpojí a sestoupí skalní roklí či spíše kaňonem k vesnici Dimirkazik, zatímco my pokračujeme po úbočí hor dále do sedýlka, kde si dáváme oběd. Cestou míjíme mnoho pítek pro ovce – kamenné či betonové nádrže, z jedné strany přitéká pitná voda a ze strany druhé odtékající pramínek dává vzniknout novému potůčku. Scházíme do údolí, které se před námi otevřelo, a po stále velmi zřetelné pěšině vytrvale stoupáme. Rozptýlením se nám stává několik obrovských kamenů, velkých jako menší rodinný domek, které zakryly koryto jinak takřka vyschlého potoka, a vytvořili tak pod sebou – kromě místa na bivak – i velmi sympatickou tůňku, které neodolám a v mrazivé vodě se s potěšením vykoupu. Jinak vytrvale obcházíme Dimirkazik, jehož stěny máme po pravici. Nakonec narazíme na opuštěné Danovy a Tomovy batohy těsně před kempem v nadmořské výšce 2750 metrů. Chvíli je hledáme, načež zjišťujeme, že byli pozváni místním pastevce, který má kemp na starosti, na „yemek“16. Vaří jim sice jakési lečo, ale s ohledem na nás se možná poněkud neslušně Tom i Dan omlouvají a odcházejí spolu s námi. Takže všichni dohromady něco po třetí hodině dorážíme k horskému plesu. Je nádherné – krčí se v údolíčku pod holými, bíle majestátními skalami, průzračně čiré, a na nízkém kopečku hned vedle se pase stádo ovcí. Chybí vůle i chuť pokračovat dnes dál. Napínáme tedy plachtu proti stínu a já s Tomem vyrážíme na hřeben čnící nad námi. Co vypadalo jako kratičká procházka kousek nahoru, ukáže se být slušným výstupem a svaly drtící námahou. Více než půl kilometru výšky a prudká suťová pole, střídaná lezeckými pasážemi po vápenci. Výška a jakási podivná únava je cítit. Tomovo tempo je pro mě naprosto nedostižné, marně se jej snažím dohnat, což se mi podaří ale až na vrcholku, kde potkáváme vracející se skupinu v sedácích a lany v batozích. Evidentně přišli po hřebenu ze sedla pod Dimirkazikem, který na první pohled vypadá zcela neschůdně. Spouštějí se suťovým polem jako skluzavkou. My se ještě chvíli rozhlížíme na východní část hor. Ta je nepodobna té naší, svažité a skalnaté pasáže se střídají s mírnými náhorními plošinami, porostlými travou. Údolíčka jsou mírná a hřebeny schůdné – krásnější a příhodnější hory pro pěší turistiku, než je ta naše část Ala Dağlaru. Po chvíli se vynadíváme a se zapadajícím se sluncem vracíme se na naše tábořiště. Ostatní si zatím dole užívali pop-cornu, čajů a vodní dýmky. Bereme zavděk posledními zbytky těchto požitků, rychle vaříme večeři a chvíli po setmění uléháme. Následuje mrazivá noc.

XIII. den: 12. červenec, čtvrtek

Oh my Chuck! Dimirkazik

Časný budík, či spíše neoblomná Katka, která jej měla na starosti, nás budí o půl šesté. Naneštěstí zjišťujeme, že onemocněl i Ďábel a trpí horečkou, Báře je špatně neustále, Béďa je na tom jen o trochu lépe. Přesun s batohy je nemožný. Volíme tedy náhradní řešení: úderná skupina ve složení Hynek, Béďa, Jirka, Čiki a Káťa vyráží nalehko na Dimirkazik, následovaná opět zpomaleným Tomem a Danem. V kempu nabíráme ještě vodu17 spolu s Bárou, která se vrací zpět, a pokračujeme dál. Míjíme jezero přímo pod strmým štítem Dimirkaziku. Cesta by měla stoupat přímo před námi suťoviskem, to ale vypadá neschůdně – volíme tedy obkliku a vracíme se na hřeben, který vyvstává za námi a ohraničuje plato s jezerem. Nezvolili jsme ovšem dobře. Jednak v prudkém suťovém poli, které se před námi znenadání vynoří, ztratí kvůli problémům s výškou odvahu Béďa a usedá na kámen tvrdíc, že dál pokračovat nebude. My ostatní vyběhneme ještě posledních padesát metrů jen proto, abychom zjistili, že jsme na skalistém hřbetu, po kterém se dál nedostaneme. Vracíme se tedy, Béďa se odpoutává a vrací do tábora, my ostatní zkoušíme cestu přímo do sedla, kolmo nahoru majestátním suťoviskem zvíce více než čtyři sta metrů. Nahoře už vidíme Toma s Danem, kteří nás předběhli; vzápětí nás ale míjejí cestou dolů, protože prý je nahoře cesta schůdná jen s použitím obou rukou, sádra by překážela. A mají pravdu – suťovisko je přerušeno skalnatým prahem a nahoře zase pokračuje. V děsivém svahu se plazíme nahoru, každý pohyb znamená kamennou lavinu. Jedna z nich málem srazí Hynka do hlubin. Vypjaté chvilky, Hynek není schopen se odklidit a shora se na něj valí další šutry, padají z výšky ze skalní hrany, častokrát větší než jeho hlava, a Jirka přitom nemůže nahoře jinak. Bezmocně nadává a spílá bláznům pod sebou; každý sebemenší pohyb znamená novou salvu kamenů. Vše naštěstí dopadne dobře a po dalších drobných lezeckých pasážích se ocitáme v sedle – odhadem ve výšce okolo 3200-3300 metrů. Vydýcháváme se. Před námi se objevilo přenádherné plato, hluboká strž několik set metrů pod námi, ze všech stran ohraničená rozeklanými skalisky ostrými jako břitva. Údolí Narpuzu. Nadáváme na italské průvodce, kteří nám řekli, že toto sedlo je „very easy“, s batohy by bylo schůdné jen velmi obtížně, i kdybychom neměli žádné raněné. Hledíme také na sedlo přímo před námi, mezi Narpuzem a údolím pod vrcholem Yedi Göller, které bylo označeno jako jediné slovy „very hard“. Na první pohled vypadá zcela neschůdně – jen deset metrů široká strž, či snad spíše spára, prudce stoupající na hřeben. V jednom místě je přerušena skoro kolmým sněhovým polem bez možnosti obejít jej, o něco výš pak skalní stěnou. Naznáváme ale, že s lanem bychom jej možná zvládli. Vše důkladně fotíme. Nakonec přestáváme teoretizovat. Vidíme vrchol Ala Dağlaru, vysněný Dimirkazik, není pochyb. Cesta není příliš patrná, ale zřejmá je nade vše – kousek po suťovém poli a pak skalami nahoru. Vyrážíme, stále vzhůru. Nevíme jak, ale ocitáme se najednou v zemi skal. Postup je jen velmi obtížný, pohybujeme se v horolezeckém terénu na extrémně exponovaných pasážích. Pod námi se otevírají propasti sta metrů hluboké, my je obtížně přelézáme s adrenalinem v žilách namísto krve a srdcem bušícím až v krku. Jediný chybný krok znamená pád do hlubin a jistou smrt. Dolů či nahoru, to začíná být jedno. Jen nehledět zpět do bezedného prázdna… Pak potkáváme takřka neschůdné místo – po skále v téměř kolmé stěně traverzujeme na šikmou desku, na které je třeba spolehnout se pouze na podrážky bod a překonat ji na tření. Plošina je zakončena hlubinou více než čtyř set metrů. Hynek a Čiki se vzdávají, Jirka (který místo překonal kolmou skálou nad prázdnem, na které ale byly alespoň chyty a stupy), Tomáš a Katka jdou neochvějně dál. My dva zbývající naštěstí nalézáme cestu kolem zprava. Obě trasy jsou značeny mužíky – těžko říct, která je bezpečnější. Lezeme totiž po okraji srázu vedoucím k údolíčku s jezerem, přímo po hraně skal. Čiki po padesáti metrech postup vzdává a vrací se zpět. Já se po překonání další plošiny na tření setkávám s ostatními a pokračujeme společně. Po půl hodině, kdy na nás doslova volala z hlubin smrt, zdoláme vrchol. Dimirkazik, 3756 metrů nad mořskou hladinou, je pokořen. Přivítají nás turecké vlajky a výšková kniha, v jejíchž zápisech je dobře patrný strach všech, kdo došli až sem. Úctyhodný Dimirkazik, může být pyšný na svoji nepřístupnost. Cítím, že jsme vybojovali cenné vítězství – překonali jsme sami sebe i horu, ale bylo to čestné vítězství. Jsem na sebe hrdý. Zároveň ale cítím strach ze sestupu. Zaklínám se, že sejdu-li v bezpečí dolů, nerozsekán při dlouhém pádu, přenechám již navždy tento výhled jen krkavcům, kteří kolem nás na vrcholu zvolna kouří. Tajemství Dimirkaziku bylo odhaleno – ale nechybělo mnoho, a splatili jsme cenou nejvyšší. Sestupujeme opatrně, pomalu. Lano, které jsme chtěli v jedné pasáži použít, se ukazuje jako příliš krátké. Bylo by třeba k bezpečnému slanění nejméně deset metrů, raději ale 30 či dokonce 50 – čas od času z hladké skály trčí nýt. Poradíme si naštěstí i bez něj. Ač neznaboh, děkuji Bohu i dnes, když tyto řádky píšu, netuše, zda tomu křesťanskému, Alláhovi či všem bohům světa, že nám dovolil sestoupit bezpečně až do údolí, že jsme si tajemství hor neodnesli s sebou do temných mrtvých hlubin, v stínu pod těmi bělostnými skalami. Dole na nás čekal pasák ovcí s koněm – dobře věděl, co jsme prožili. Lámanou angličtinou vysvětloval, že byl nahoře taky. Nabízí odvoz na koni Katce a také ji odváží až do tábora. My ostatní, stále s rozklepanými koleny, nabíráme cestou ještě vodu. Večer se v táboře potkáváme s českou dvojicí, Mirkem a Sylvou. PS.: Možná se ptáte, proč se dnešní den jmenuje Oh my Chuck18! Potom nezbývá než říct – my sebrali horám jejich tajemství, ale něco z něho zůstalo v nás. Ten, kdo nestanul na vrcholu Ala Dağlaru, nepochopí nikdy, proč toto jinak vtipné úsloví vyvolá v nás dodnes děs. PPS.: Není nemožno zapomenout Čikiho, který se čekaje na nás na skalní stěně zkoušel opalovat. I vysvlékl se do trenek… Podařilo se mu chytit nádhernou jasně rudou barvu a vypálit si dlaň na stehno. Naštěstí se mu puchýře sloupaly ještě před koncem vandru…

XIV. den: 13. červenec, pátek

Sestup z hor

Vstáváme pozdě, musíme dolů z hor. Výška nečiní některým z nás dobře a nemá cenu zde déle zůstávat. Tom s Katkou se ale nakonec rozhodnou, že ještě několik dní věnují horám místo moři – čeká nás loučení. Vracíme se kousek stejnou cestou, kterou jsme přišli, dolů údolím a pak nalevo vzhůru k místu, kde jsme před několika dny obědvali. Odtud se ale vydáváme dolů do ústí kaňonu. Vstříc nám fučí horoucí fén. Ztráta výšky a polední žár udělaly ze skal rozpálenou pec, ve které se smažíme ve vlastní šťávě. Horko je neúnosné, a to i ve stínu. Naštěstí je sestup jednoduchý, rukama si pomůžeme jen několikrát. Kaňon je nádherný – na pět set metrů vysoké skalní stěny se tyčí pouhých deset metrů od sebe. V nejužším místě chvíli odpočíváme za zvuku kytary, rozehrané Ďáblovým ďábelským umem. Kaňon u obce Dimirkazik je vyhlášenou horolezeckou oblastí. I když celé pohoří je využíváno k turistickému lezení – ostatně jsme viděli skupinku v úvazcích a s lany – tento kaňon je nejoblíbenější, a také pouze v něm jsou k nalezení sportovní zajištěné cesty. Vápenec je zde velmi kvalitní, pevný, nedrolí se a je takřka v protiskluzové úpravě. Litovali jsme, že nemáme žádné vybavení. Mezi vesnice Çukurbağ a Dimirkazik by se potom mělo nacházet i rozsáhlé lyžařské středisko. Ovšem jediné, co jsme viděli, byly v létě opuštěné horské hotýlky. Žádné lanovky, žádné vleky. Jen nesmyslná cesta ve výstavbě – je záhadou, kam se středisko ztratilo. Pro zájemce ale hotely fungují i v létě, ve vsi nám jeden z místních nabízel ubytování přímo v areálu. Cesta je jasná, bez možnosti uhnout vede mezi srázy až k silnici. Přezouváme pohorky a jsme vděčni za sandále, i když je rozpálený asfalt přes jejich podrážky skoro nepříjemně horký. V Dimirkaziku potom nakupujeme a naposledy se vidíme Čechy, kteří nasedají do projíždějícího dolmusu. Také se loučíme s Tomem a Katkou, kteří vyrážejí přes Çukurbağ zpět do hor, a scházíme na hlavní silnici. Dělíme se na dvojice a stopujeme. Aut mnoho nejezdí, ale berou okamžitě. Stop Bédi a Hynka: Çamardské pohostinství První auto nás veze jenom kousek do největšího města na této boční silnici, do Çamardi. Kupujeme chléb a maxíka a jdeme pěšky na kraj města. V tom se otevře okno v pochybném oprýskaném domě nad autoopravnou a jakýsi mužík na nás volá: „Do you want a tee?“ Spěcháme a proto volíme oblíbenou odpověď: „No, thank you…“ Pán je ale neodbytný a na otázku „Why not?“ se nedá odpovědět jinak, než přijmutím nabídky. Ukáže se, že jde o majitele jakési kavárny; nicméně jsme zdarma pohoštěni čajem, čerstvým ovocem a chlebem tak horkým, že jej sotva udržíme v rukou. Zároveň nám pán nabízí ubytování ve svém domě. Na námitku, že nemáme peníze, odpovídá univerzální tureckou větou: „No problem. Money no problem.“ Do setmění zbývají sice tři hodiny, ale nakonec po krátkém váhání přijímáme. Jak se ale ukáže, pán je lehce přiopitý – nechá nás zavést k sobě domů. Tam jsme zanecháni napospas sami sobě. On se totiž musí vrátit, ještě není zavírací doba, a přitom je jediný, kdo umí alespoň pár slov anglicky. Dáváme si tedy horkou sprchu, máme pocit, že nejsme vítáni. Sedíme sami v pokoji u čaje a přemýšlíme, že to je pěkně trapná situace… Paní domu s námi občas zkouší komunikovat, ale česko-turecká konverzace je nepoužitelná. S večeří se ale naše pocity spraví. Turecká pohostinnost se ukázala v plné míře – dostali jsme skvělé Tsatsiki, s jakýmsi vývarem, spoustou chleba, ovoce, oliv… všichni se smějí a vrací se i pán domu, který se nechává říkat Jack, a hraje si u jídla se svým malým vnukem. Povídáme si o jejich rodině, kde který syn žije a zda pracuje jako voják, či lékař… Uléháme v obývacím pokoji na měkkých matracích a usínáme spánkem blažených.

XV. den: 14. červenec, sobota

Stop Bédi a Hynka: Ztraceni v proklatém Mersinu

Nemusíme zmiňovat samozřejmosti – jak jsme dostali obrovskou snídani a jak jsme se loučili, vyměňovali adresy… S vděčností jsme se rozloučili a vyrazili dál. Turecká pohostinnost nekončí za dveřmi domu. Prakticky každé auto, které je jen trochu volné, vás vezme. A zážitky jsou kouzelné. První nás vzala rodinka, dva švagři a jejich manželka a sestra s dítětem. V životě jsem neviděl tak velkého jointa, jakého si ti dva ubalili. Dlouhý jako doutník, a v nejširším místě dobré tři centimetry v průměru. Vykouřili jej během jízdy a na řízení to asi nemělo nejmenší vliv – či jsme byli také zmámení, dým se v malém autě převaloval jako hustá mlha zepředu dozadu a zpět… a dítě spokojeně spinkalo. Jindy nás zase zastavili policisté; všichni museli být připoutáni, nikomu však nevadilo, že já zrovna jedu v nákladním prostoru dodávky. Jen mě prohledali, zda nemám u sebe zbraň, zevrubně prohlédli naše batohy a vstupní razítka do země, omluvili se a jelo se dál. Po několika dalších stopech jsme skončili v Mersinu. Proklaté město! Je roztaženo několik desítek kilometrů podél pobřeží, města navazují bez konce jedno na druhé a hlavní silnice vede přímo středem. Nakonec jsme měli štěstí, asi po dvou hodinách marné chůze a stopování v centru nám zastavil jakýsi Sami, podle Béďi slizký macho, podle mne sympatický chlapík, a vyvezl nás 100 km za město. Nedoporučuji proto stopovat po pobřeží; trasa vede městy a stop je pomalý. Podle zkušeností Tomáše a Katky vede snazší cesta vnitrozemím přes město Konya. Krátkými stopy (s mnoha dalšími zajímavými zážitky, které zde nemá cenu vyjmenovávat), jsme se dopravili tento den až na předměstí Alanye, kde jsme přespali v sadě uprostřed města, pod fíkovníkem, který nehorázně páchnul a jehož shnilé plody na nás padaly po celou noc.

XVI. den: 15. červenec, neděle

Moře

Sraz byl v Olympu na pláži. Hned ráno nás naštvala SMS Báry, Ďábla a Dana, že jsou již na místě – my jsme byli právě zasekáni v okolí Alanye. Druhá SMS došla mezi Antalyí a Kemerem od Jirky s Čikim. My jsme do oblasti dorazili až v podvečer, okolo páté hodiny. Pláž je v okolí Olympu vzdálena velmi daleko od cesty, snad celých 15 kilometrů. V místě je Milli park19 stejného jména, avšak psaného turecky, Olimpos – krásné zalesněné hory s vystupujícími vrcholovými skalami. Šťavnaté pobřeží, příjemná změna po vyprahlých svazích Ala Dağlaru. Od hlavní silnice tedy vedou malé silničky serpentinami k moři. Jsou obklopeny četnými hotýlky, restauracemi a kempy, vše velmi příjemně schováno v lese. Rozhodl-li bych se někdy vyrazit k moři, pak bych jel sem. Částí cesty nás provezou dvě auta, zbytek jdeme s Béďou pěšky – a je to krásná procházka. S blížící pláží se zvětšuje i koncentrace turistických objektů a v místě Olympu, bývalého řeckého města, je poměrně velká osada. Za průchod na pláž se ale platí 2 YTL – pěšina totiž vede mezi bělostnými antickými domy, nyní ležícími v rozvalinách zarostlých džunglí. Vstupné platí po celý den (jako ostatně na všech místech, kde jsme jej platili) a prohlídka stojí za to – procházíte se zarostlými pěšinkami, vysekanými do hustých křovin, nebo se brodíte lagunou, a tu se před vámi vynoří kamenný sloup, tu dokonce celý amfiteátr… Skrz vykopávky prochází dokonce i Lykijská stezka. Chcete-li se nicméně na pláž dostat zadarmo, musíte odbočit (jedete-li z Antalye jako my) o pár kilometrů blíž, skrz vykopávky dalšího města Chimaera. Lykijská stezka stoupá a klesá podél Středozemního moře (v turečtině Bílé moře, Ak Deniz, oproti moři Černému, Kara Deniz), od města Ölüdeniz až do Antalye. Vede skrz husté borovicové lesy, s odbočkami na hory, například i na Mt. Olimpos v Olimpském národním parku, navštívíte na ní i archeologická naleziště a antické památky, podle kterých stezka dostala své jméno. Mapy by měli podle průvodců být dostány ve všech turistických informacích, což nemůžeme posoudit, protože jsme se po nich nesháněli. Můžeme ale mapu jen doporučit – v horských oblastech byla stezka značena poměrně pečlivě, nicméně podél pobřeží je hanebně zřetelná a je takřka nemožné ji neztratit. Bývá značena červenobílými pruhy, červenými šipkami a popisky, a velkými rozcestníky a ukazateli. Pláž je krásná – kamenitá a oddělená od vnitrozemí rozkvetlými keři, dlouhá několik kilometrů se nachází v plytkém zálivu zakončeném rozeklanými skalami. Fouká slaný větřík a slunce peče tak, že se po kamenech nedá kráčet bosky. Brzy uvidíme Ďábla s Bárou, jak leží ve stínu přirozeného zátiší na kraji pláže; jsou v jakési jeskyni, vytvořené živými keři. Dan hledá prý Jirku a Čikiho. Máme zde vše, co potřebujeme – kohoutky s pitnou vodou, jako kafe teplé moře a studenou sladkou vodu na umytí v laguně, vytvořené přitékajícím potokem. V blízkosti jsou i obchody se zmrzlinou, chleby a melouny, kterého dostaneme kousek na uvítanou. Čiki s Jirkou dokonce leželi kus od nás na plážových lehátkách… Užíváme si moře v posledních paprscích slunce, zvláště Béďa – ještě nikdy dříve se v moři nekoupala a tak je z toho velká událost. Pak přespáváme na pláži. Jen oheň se neodvážíme dělat – přece jen jsme v jádru historické památky a plameny by byly vidět přes mořskou hladinu na kilometry daleko. Pokuty se přece jen bojíme.

XVII. den: 16. červenec, pondělí

Dva melouny a sedm vepřů

Pláž ráno volá. Bez budíku vstáváme již v sedm hodin, ale někteří jsou tou dobou už hodinu vzhůru mezi rozvalinami či v moři. Slunce peče a kameny už sálají. Od moře fouká silný vítr, který zvedl vlny do metrové výše – dovádíme v příboji. Brzy jsme celý dobití, vlna nás vždy vezme a smýkne s námi, často až k ostrému, skalnatému dnu. Bez koupacích sandálů bychom byli ztraceni, ale i tak nám naskakují modřiny a krev teče, ihned dezinfikována slanou vodou. Snídáme jen lehce a vypravíme se asi kilometr po pláži do obchodu pro chléb a zejména pro maxíky. Koupeme se, někteří ve sprchách, někteří v laguně, a taktéž pereme již dosti nechutné oblečení. Vyrážíme tedy dost pozdě, s cílem ujít dnes jen pár kilometrů do Hefaistova chrámu u Chimaery, kde se prý dá snadno přespat. Čeká nás ospalý den. Ihned totiž rozbíjíme ležení u obchodu s obřími melouny a ten největší z nich kupujeme. Na váze se objeví neuvěřitelných 14,5 kg. Jen v nás zasyčí. Dlouho neváháme a vybíráme druhý největší meloun – ten má již pouhých 12,94 kg, ale i tak to je pěkný macek. V pomalejším tempu sníme i on. Tedy dohromady 27,44 kg melounů pro sedm osob! Bez slupek minimálně 3,2 kg na člověka. To takřka nejde ustát. Ležíme pod přístřeškem nedaleko obchodu a sténáme. Kolem se povalují slupky a rozlitá melounová šťáva, po všem lezou zástupy mravenců – kdyby mluvili, děkují nám nastokrát a uctívají nás jako své bohy. Občas se někdo z nás zvedne a s úpěnlivým výrazem prosí o toaletní papír, načež se vzápětí ztrácí v blízkém křoví. Přepadla nás zrádná melounovice… Dohromady se dáváme až po plných dvou hodinách, kdy jsme opět schopni pohybu, alespoň částečně. Putujeme přes rozpálená pole, vyprahlou pustina, podobnou té v Kappadokii, leč zde je alespoň občas stín, a přece jen je zde znát přímořská poloha s dostatkem vláhy. Ovšem bezvětří se nedá takřka snést, vzduch se dá krájet a teplota se šplhá odhadem na 40° Celsia ve stínu, kterého je ale i zde celkem pomálu. Míjíme skleník s rajčaty – má vysklená okna a listy nebohých rostlinek mají barvu saharského písku. Plody jsou ale celkem chutné, i když takřka suché. Zastavujeme se na okamžik i v příšeří umyvadla nohou u moderní mešity, po které se jako hadi plazí trubky klimatizace. Nalézáme zde i „mrazírnu vody“ – vypadá podobně, jako normální lednička, a vedou z ní dva kohoutky, z nichž teče příjemně ledová voda. K odbočce ke svatyni dorážím skleslí a znavení vedrem. Vstupné 2,5 YTL nás příliš nepotěší, nicméně platíme. Pokladní si prohlídne naše batohy a zeptá se, zda určitě nechceme nahoře tábořit – že to je zakázané. Odpovídáme, že ne a nabídku hlídání batohů s díky odmítáme. Ještě jednou slyšíme dotaz o kempování cestou od procházejících turistů. Opět tvrdíme, že se jen bojíme o cennosti v batozích. Nicméně je jisté, že přímo u svatyně spát nemůžeme. Ta se nachází asi kilometr ve svahu a leží v troskách. Pár zbytků zdí, občas i jakési fresky či kameny s latinskými texty, to vše roubí skalnatou pláň o velikosti volejbalového hřiště v poměrně prudkém svahu. Asi na pěti místech šlehají ze země plameny, páchnoucí jako propan-butanový vařič. Mají velkou výhřevnost – z legrace nás napadá, že bychom na nich mohli uvařit. Ale pokračujeme dál do svahu. Cesta je celkem přehledně značená, vine se padajícím šerem na hřeben a pod jeho vrcholem pak pokračuje dál asi dva kilometry do sedla s nádherným výhledem zpět k moři i dál do zvlněného vnitrozemí. Těsně pod sedlem ze dvou míst také šlehají plameny ze země a přímo v sedle je uhlazená rovinka s ohništěm. Tábořiště nalezeno! A proč neuvařit tady na přírodním vařiči? Obsadíme každá jeden vývěr ohňů a ešusy záhy bublají… Ihned po jídle usínáme mezi plameny. Když se probudím, překvapen náhlou ospalostí, bolí mne hlava – co když to má na svědomí ten plyn? Sfouknu jeden drobnější plamínek a opět jej zapálím kusem hořící větvičky. Co když je míst s ucházejícím plynem v okolí víc, jen nejsou právě zapáleny? Co když jsme všichni přiotráveni jedovatým plynem? Budíme ostatní a přesuneme se na hřeben, asi 20 metrů od ohňů, kde spokojeně usínáme hlubokým spánkem.

XVIII. den: 17. červenec, úterý

Hledání Beyçiku. Štíří vrch

Naší výpravou obchází strašidlo lenosti. Je skryté, podlé, a neoblomné. Rozkládá nás vnitřně. Vinno je snad přímořské horko, únava osmnáctého dne vandru či jiná okolnost, jisté je, že již není chuť dále pokračovat. Plán přejít hory Olimpu a pak jet na Pammukalská jezera je doplněn novým Čikiho protinávrhem: „Co takhle odjet ihned?“ Nakonec se dohodneme. Hynek a Dan zůstávají a hory překonají, Jirka stejně odjíždí zítra stopem do Istanbulu na letadlo a Bára s Ďáblem coby jedna dvojice a Čiki s Béďou jako dvojice druhá odstopují pryč, se zastávkou na dalších antických památkách. Budiž, špatná volba; nicméně dovedu pochopit, že nemá-li někdo hory jako svoji druhou lásku, zdejší počasí je potom nepřemožitelný nepřítel. Vycházíme velmi pozdě, když už slunce je vysoko a horko nás dusí. Scházíme z hřebene – lituji, že nemáme více času. Zdejší kopce jsou nádherné, porostlé piniemi a podivnými rostlinami, mírné a schůdné, lákající svým stínem a výhledy do dalekého moře. Údolí, kterými jdeme, jsou plná zurčící vody v bystrých potocích. U jednoho z nich se oplachujeme a přepíráme oblečení. Taktéž se bavíme cákáním na sebe a zejména Danovými průpovídky o obrněných bezbranných vozíčkářích s vozíky vyplněnými všemi druhy konvenčních zbraní a snad i jadernou hlavicí. Schovali jsme mu totiž brýle na batoh, který měl na zádech, takže je neviděl, a tvrdili jsme, že jsou asi už dávno utopeny. Turecká květena je pozoruhodně bohatá. Díky středomořské poloze, vysokému rozdílu nadmořské výšky (od mořské hladiny až po čtyřtisícové vrcholy) a mořskému i vnitrozemskému podnebí v různých oblastech se v Turecku nachází polovina celkového počtu rostlinných druhů v Evropě. Srovnáme-li velikost Evropy a Turecka, zjistíme skutečně neobyčejnou pestrost jeho flóry. Tyto informace nám řekl (i s přesnými čísly, které si má děravá hlava bohužel zapamatovat nedokázala) místní průvodce na Ala Dağlaru. A potom ještě doplnil, že každých 14 dnů je botaniky objeven jeden nový druh. Turecko je zemí neprozkoumanou. Nicméně už nedodal, kolik druhů je týdně beznadějně ztraceno v propadlišti času… Pak už stoupáme vzhůru k hlavní silnici, po asfaltce, obklopené záplavou hotýlků a restaurací. Víme, že chceme do vísky Beyçik, která vypadá jako možné východisko tras přes hory. Dokonce se neznámo jak objevíme opět na Lykijské cestě u rozcestníku: Beyçik, 7 km. Stezka se ale záhy ztrácí. Marně naši vesnici hledáme. Nakonec překřížíme hlavní pobřežní silnici a zanoříme se lesní cestou do horských údolí. Několikrát se ptáme při náhodných setkáních na cestu a je nám nakonec nakreslena do písku. Pěšina se vine do hor. Je podivuhodná, místy zarostlá, jako by nebyla třicet let používána, jen proto, aby náhodný poutník kdesi ve výškách objevil čerstvě vystřílený zářez do skal. Vystoupáme téměř 500 metrů. Horko ustupuje, začíná být snesitelné. Někteří z nás ale i tak mají pravděpodobně úpal. S postupujícím večerem překonáváme sedýlko, jdouce stále po pěkné a zřetelné cestě. Míříme směrem k Mt. Olimpos, nejvyšší hoře národního parku, na kterou vede dobře patrná lanovka. Bojíme se ale, že jsme ztratili cestu – voda dochází, v tomto horku člověk vypije několik litrů denně, a poslední dům, od jehož majitelů se nám dostalo rady a nezralých broskví, zůstal daleko vzadu dole. Pak se zničehonic před námi vynoří střechy několika domů. Beyçik, nic jiného to být nemůže! Výskáme si a utáboříme se na oblém kopečku v borovém hájku. Holky necháváme hlídat věci a vyrážíme s prázdnými petláhvemi pro vodu, neomylně přitahováni minaretem. Umývárna nohou nezklame. V nejbližším domě se ptáme i na „magazin“20 a vesele nakupujeme. Prodavač působí milým dojmem, ale posléze zjišťujeme, že nás slušně natáhnul. Já mu to promíjím, protože jsem dostal zadarmo žvýkačku a dvě broskve. Vracíme se a u ohně v noční a stále horké tmě hrajeme na kytaru a kouříme dýmku. Je nám blaze, až příliš blaze – něco nám to musí zkazit. A tím něčím je… „Jé hele, tak tady konečně je! Štír!“ Ano. Či spíše štírek, dlouhý pouhých pět centimetrů, ale s ocasem i tak nebezpečně vytrčeným vzhůru, přivábený snad teplem ohně. Je příliš tma na focení a my máme stejně příliš velký strach nechat jej zde mezi námi pobíhat až do rána. Zavíráme ho tedy do Hynkova ešusu a spokojeně uléháme ke spánku… jen Béďa s Čikim si ještě vyprávějí u ohně.

XIX. den: 18. červenec, středa

Rozchod

Vstáváme za vyprávění Čikiho s Béďou o starším bratrovi z dnešní noci. Někdy nad ránem, spát šli až za svítání, potkali dalšího štíra, tentokrát ale už velkého dospělce. Čiki se jej snažil zašlápnout, ale marně – štír byl rychlejší. A my spali celou noc pro přílišné teplo s rozepnutými spacáky! Dnes nás tedy čeká rozchod naší expedice. Jirka se loučí jako první a opouští nás. Letadlo volá… My ostatní se po skupinkách vydáváme k mešitě, kde chceme nabrat vodu. Všechny nás ale pohostí milí lidé, kterých jsme se včera ptali na obchod. Mají výborné olivy a pozoruhodné koláčky s praženým sezamem. Pochoutka nad jiné výtečná. U mešity se já s Danem loučíme a výpravu opouštíme. Čeká nás cesta do neznáma přes hory, bez mapy, jen s načrtnutým plánkem stopovací trasy k Pammukale. Hynek a Dan: Mt. Olimpos, 2366 metrů nad mořem Ve dvou pokračujeme Beyçikem vzhůru. Cesta stoupá do příkrého kopce rozpálenou vesnicí. Každou chvíli se zastavujeme ve stínu ovocných stromů v zahradách, jednou nám milé turecké dívky přinesou chladivou, čerstvou vodu. Připadáme si jako v ráji. Míjíme odbočku Lykijské stezky kamsi vpravo – pochopíme, že se vrací zpět k pobřeží. Tudy naše cesta nevede. Stoupáme stále vzhůru po silnici, která vesnici již brzy opouští a pak i my z cesty scházíme a šlapeme dál po zřetelné pěšině borovým hájem. Jdeme jen velice pomalu, parno je neuvěřitelné a tíží nás víc, než naše už tak těžké batohy. Bereme zavděk každým hlubším stínem, každou zastávkou, každou kapkou horké vody z lahví. Vodu doplňujeme u příbytku pasáků koz, děkujeme mu za ni. Zde fotíme i želvu, takřka v tom žáru pobíhající. Na zádech mám sedm litrů vody a jsou dvě hodiny odpoledne – následující den v jedenáct dopoledne bude vypita. Fouká vítr, který nás vysouší a vytahuje z nás vláhu jak z houby; když zajdeme do závětří, jsme okamžitě promočeni, jako bychom právě vylezli ze slaného moře. Každý krok je utrpením, zachraňuje nás krajina svými nádhernými výhledy, které nám dodávají na smělosti – třeba přeci jen vylezeme nahoru! A skutečně se nám to podaří. Dosáhneme hřebene, kde poobědváme a lehneme si, abychom si krátce odpočinuli. Budíme se až před pátou hodinou, slunce nás uspalo. Zděšeni si dáváme batohy na ramena, zítra ráno jsme přeci měli být už u silnice, ostatní na nás budou v Pammukale čekat! Nyní je příjemný chlad – kráčíme rychle až do nejvyššího bodu stezky. Vpravo od nás se tyčí v této výšce již holé svahy hory Olimpos. Hned u značky je v jakémsi dolíku krásné tábořiště i s ohništěm. Je jisté, že dnes se již dál neposuneme, chceme-li zdolat vrchol. Ctižádost nás žene vzhůru, nemáme na výběr. Necháváme tedy batohy skryty v kamenné strži a rychlou chůzí stoupáme nahoru. Zdá se to kousek; co nám ale zprvu přišlo jako vrchol, je teprve předvrcholem. Za ním leží údolí a pak další svahy… A pak ještě jednou totéž. Slunce se sklání a hory, rozprostírající se dál na severozápad se skryjí do mlhy, moře na jihovýchodě skryje matný opar. Obzor je rozmazán a ztracen a jen stěží rozlišujeme detaily na Olimposské pláži, dobře viditelné, avšak tak hluboko pod námi… Na Mt. Olimpos vede cesta, po které snad kdysi jezdila i auta. V prudkých svazích je vyhrabaná bagry do suťoviska, na rovinatých úsecích hřebenů se naopak ztrácí mezi kameny. Pokračujeme dál, vzhůru, zprvu nás vedou kamenné mohylky – mužíci, později zahlédneme i vrcholovou budovu lanové dráhy. Teď už se neztratíme a spěcháme o to rychleji. Jaké je naše překvapení, když přicházíme nahoru: nabízí se nám výhled jak z amerického sci-fi filmu. Přímo z kamenných polí vrcholku Mt. Olimpu se zdvihá terasa, na které jsou poslední hosté, a odkud číšníci právě sklízejí první stoly. Působíme zde poněkud nepatřičně – také ceny zmrzliny, kterou si odměnou dáváme, tomu napovídají: namísto běžných 75 kurušů za big maxíka platíme plné dvě a půl liry! Ihned se nás němečtí hosté ptají, kde spíme – očividně nechápou, jak někdo dokáže spát v té pustině21, a už úplně se diví, že si neděláme nic ze štírů a jedovatých hadů. Také je nad jejich představy, že někdo dokázal vylézt až sem bez lanovky. Moře se zdá být tak blízko… převýšení je opravdu velké. Jeden Němec se nám také směje, když se dozví, že se umýváme jen v řekách. My se zase potichu šklebíme nad tím, jak někdo s tak zkaženým zuby jako on dovede pochybovat o naší hygieně. S posledními paprsky slunce slézáme zpět pod Mt. Olimpos, vaříme si a uléháme ke spánku vedle dohasínajícího ohně.

XX. den: 19. červenec, čtvrtek

Hynek a Dan: Hurá na Pammukale! Obžerství v Gökpinaru

Pokoušíme se vstát už v 5.15, ale překvapí nás šero. Na druhý budík o tři čtvrtě na šest už Dan zabere a vůně jeho snídaně vytáhne ze spacáku i mě. Pak jdeme rychle dál. Škoda našeho spěchu, opět z celého srdce lituji. Nevím, zda ještě někdy budu mít odvahu se do vyprahlých Olimpských kopců vrátit pro ono vraždící horko, leč rád bych. Pohádková krajina, plná bizardních skalních útvarů, pokrytých bujnou vegetací, láká do dálek a oči mi táhne hned sem, hned tam. Dovedl bych zde strávit několik týdnů, ale cesta neúprosně klesá dolů z kopců a my s ní. Míjíme pasteveckou usedlost a posléze i pastevkyni koz, oblečenou do mužských šatů (zvláštní zjev zde v Turecku). Cesta je dobře značena – i když v několika okamžicích ji ztrácíme, abychom ji ovšem posléze vždy našli. Procházíme neznámou vesnicí, či spíše pár domy rozesetými po úbočí kopce, a stopneme auto, které nám doveze na předměstí Kemeru. Jedeme podél řeky, zařízlé do hlubokého kaňonu, dravého toku, na několika místech zkroceného soustavou kaskád. Ještě před městem ale řeka vysychá, zčásti pro velké horko a zčásti proto, že je z většího dílu odčerpána a odvedena akvadukty na zavlažování vyprahlých políček. Proto se poté, co jsme vysazeni, musíme asi kilometr vracet; jsme však odměněni tůňkou mezi skalami, hlubokou několik metrů, s příjemnou vyhřátou vodou. Koupeme se a plaveme a já lituji Dana pro jeho sádru. Vypereme si také: tušíme, že to je poslední příležitost před odjezdem domů.22 Pak pokračujeme v cestě a ve stopování. Bez zvláštních příhod, až na předlouhé dvouhodinové čekání ve městě Kumluca (a nejsme jediní, kteří s ním máme špatnou zkušenost) a na řidiče náklaďáku, který nás přinutil si za jednu liru koupit praženou kukuřici, dojedeme několik kilometrů za Elmali do vísky Gökpinar. Krajina zde je krásná – silnice se vine z Finike na sever do prudkých kopců a skalní průrvou projíždí na náhorní plošinu – takřka rovnou, s mírně zvednutými okraji v podobě holých kopců. Běžně zde jsou dvě jezera, ale toto léto je prý parné i na turecké poměry, a tak je zcela vyschlé a poslední zbytky vody se odpařují z polí, které jsou jeho vodou zavlažovány. Ještě za tmy se snažíme v Gökpinaru stopnout auto. Marně. Domluvíme se, že počkáme na posledních deset vozů a pak přespíme v blízkém broskvoňovém sadu. Z vedlejšího domu za námi ale dojde pan farmář. Chvíli si s námi povídá – neumí anglicky, my zase ne turecky, ale rozumíme si dobře. Radí nám, že v Turecku se nestopuje se zdvihnutým palcem, ale spíš jakýmsi plácáním směrem k zemi, podobným tomu „policejnímu“ u nás. Snaží se nám také něco stopnout, když vidí, že my už nemáme šanci. David na něj nadává, ale já, se zkušenostmi z Çamardi, čekám, co přijde. Pan farmář neměl podle mě až tak docela pravdu. Jistě, místní s palcem nahoru nestopují – ale to je spíš tím, že oni nestopují prakticky vůbec. Plácání do země (používané například i v Evropě v Albánii a leckde jinde) je znamením, že jste ochotni za odvoz platit, a používá se zejména pro autobusy. Palec nahoru, vztyčený u krajnice, znamená naprosto totéž, co u nás, a i když se vám bude občas zdát, že místní význam tohoto mezinárodního symbolu neznají, je to spíš dáno tím, že v Turecku je stop opravdu neobvyklým způsobem dopravy. Využívají jej takřka výhradně zahraniční turisti – těch tady ale i tak není mnoho. Když už stopují místní, tak spíše své známé a sousedy na krátké vzdálenosti mezi blízkými vesnicemi. A nakonec to opravdu přišlo. Očekávané „çay“ a pozvání k němu domů. Dan se trochu rozpakuje, ale já, starý somrák, s díky a rád přijímám. Jsme hoštěni bohatou rodinou. Velký dvoupatrový dům, přepychově zařízený. Sedíme v obývacím pokoji a komunikujeme s hostiteli. Domluva je opravdu složitá, ale nakonec se dokážeme shodnout i na nečekaně složitých věcech.23 Poté nám pustí televizi. Běží přímý přenos z mešity kdesi v Eyiptu (snad tedy v Egyptě?) a dozvídáme se, že je nějaký náboženský svátek, proto i muezin dnes volá obzvláště dlouho… Stará paní domu, babička, se polohlasem modlila s rukama v pozici podobné té buddhistické a ani farmář a jeho děti nezůstávaly pozadu, jen modlitby nešeptaly nahlas. Později se dozvídáme, že svátek v Turecku není. Asi to je dáno posunem kalendáře – když Atatürk Turecku modernizoval a westernizoval (jak jsme se dočetli v jednom z průvodců, česky tedy pozápadnil), zavedl také klasický gregoriánský kalendář, řídící se podle slunce, oproti lunárnímu kalendáři, běžnému v muslimských zemích. Proto se některá zásadní data rozcházejí a oba kalendáře jsou oproti sobě posunuté. A rozdílnost délky roku u těchto kalendářů vede také k obtížnosti přepočtu mezi oběma kalendáři. Islámský kalendář se počítá od roku 622 po Kristu, kdy byl Mohammed vyhnán z Mekky do Mediny, ale v současnosti číslo pouhé číslo 622 pro převod nestačí – je třeba vzít v potaz posunutí obou letopočtů vůči sobě. Snažil jsem se celou rodinu vyfotit, ale marně. Babička jako věřící se nechtěla nechat a ani manželka a švagrová (či snad to bylo mnohoženství?) byly proti, takže jsou nafoceni jen někteří z nich. Pak už následovala večeře. Kromě nezbytných oliv a sýra také skvělý třešňový kompot (turci třešním říkají „vişne“), fazolový vývar, polévka a další pochutiny. A hlavně to množství! Podařilo se jim mě ucpat za neustálého pobízení a dolévaní čaje. Božské Turecko!

XXI. den: 20. červenec, pátek

Pammukale

Po zkušenost s pozdě vstávajícími Turky z Çamardi jsme chtěli vstávat o osmé, abychom nebudili, ale my sami jsme byli vzbuzeni v sedm ruchem v domě. Babička se s hůlkou chystala vydat pást ovce, dcery (či manželky? Záhada nedořešena…) pobíhaly do práce a chystat snídani, děti řičely… inu, farmáři vstávají časně. Po snídani, jejíž velikost předčila i večeři, jsme byli vyprovozeni před dům na zahradu. A zde začaly fotografické orgie – pán domu u traktoru, pán domu pleje, Hynek a Dan obdivují jeho zahradu. Museli jsme mu slíbit, že všechny fotografie pošleme na jeho adresu, a pak jsme byli propuštěni. Za odměnu nám zastavil autobus do Kortikuli, bohužel za 4 YTL. S vřelým loučením a s díky nastupujeme a naposledy máváme z okýnka. Stop je jednoduchý a rychlý. Jen v Denizli jsme vysazeni v centru, a než pochopíme, že odbočka na Pammukale z hlavního tahu, vedoucího jako obvykle přímo skrz „Şehir Merkezi“24, je ještě ve městě, chvíli nám to trvá. Leč najdeme ji a brzy odpoledne jsme v Pammukale. Po krátkém hledání se setkáváme s Bárou a Ďáblem, klimbajícími v klidu městského parku ve stínu stromu, s výhledem na oslnivě bílé travertinové terasy Pammukalského vrchu. Vysoko nad okolní krajinu se tyčí náhorní Pammukalská plošina. Na jejím nejvyšším bodě tryskají ze země termální prameny, obsahující velké procento rozpuštěných vápenatých minerálů, které vlivem silného výparu horké vody zasychají do bílého vápence, nazývaného travertin. Vytváří tak čarokrásné scenerie, usazuje se do tvarů ptáků či květin, jak tvrdí turističtí průvodci (mně to spíš připadlo jako choroše postavené na hlavu), a vytváří zejména velmi známé vodní nádrže v podobě zkamenělých vodopádů. Nehluboká voda je vyhřátá sluncem a spočinutí v ní je velmi příjemné. Na vrcholu plošiny se také nachází antické město Hierapolis, založené pravděpodobně Eumenem II. z Pergamonu. Zprvu řecké, později římské město bylo vyhledávaným místem. Královský výhled do nížiny, termální prameny a lázně a obchod byly hlavními lákadly. Do dnešních dní zbyly trosky domů a zdí, vcelku dochovaný amfiteátr, nějaké sloupy a rozsáhlá nekropole, pravděpodobně se jedná o největší hřbitov v Malé Asii. Pak je vidět ještě nevkusně restaurovaná městská zeď. Celá Hierapolis je vůbec zařízena velmi nevkusně turisticky, navíc toho zde moc k vidění není. I když pomineme vstupné v ceně 5 YTL (s koupáním za 17!), za moc celé slavné Pammukale nestojí. Uvidíte jen pár kamenů a tůněk. Podle Čikiho a Bédi byla mnohem zajímavější Afrodisias, starořecké město vzdálené jen pár desítek kilometrů. To podporuje mou osobní domněnku, že vyhledávané turistické atrakce nebývají z nejzajímavějších, které lze vidět… Proto osobně doporučuji si prohlédnout Pammukale jen tehdy, máte-li okolo něj cestu, a myslím, že úplně postačí pohled zdola – leda že byste měli opravdu nadbytek volného času. Béďa s Čikim jsou právě nahoře na vykopávkách. Vzhledem k tomu, že vstupné platí celý den, šli nahoru na vstupenku, kterou koupila Bára s Ďáblem. Ti tam byli již kolem šesté v marné snaze předběhnout pokladního, a tak mají alespoň fotografie bez turistů. Já s Danem se vydáváme nahoru kolem druhé hodiny. Nečekaně se tam zdržíme až do pěti. Je nám již oběma špatně od slunce a žízně, když urychleně scházíme dolů z kopce. Právě, když vycházíme ven z areálu, zastaví před námi nějaké auto, z něhož vyskočí Káťa a řekne, že mám okamžitě běžet pro batoh, že jedu autem do Izmiru. Na nic se neptám a s hlavou třeštící od úpalu běžím s nadějí, že se vše v autě dozvím. A opravdu. Tomáš s Katkou totiž na stopu potkali Volkana – izmirského Turka, který je nabral, a po několikahodinovém hoštění je pozval k sobě domů. Rádi přijali – a domluvili se, že mohou u něj přespat i ostatní. Ďábel s Bárou jsou již stopem na cestě, do auta by se už nevešli, Čiki čekal na nás a Béďa se do auta ještě vlezla. Dan s Čikim ale možná ještě dnes dojet do Izmiru nestihnou – potom máme všichni sraz zítra v poledne v Efesu. S tím přijíždíme k Volkanovi domů. Luxusní čtyřpokojový byt s nádherným výhledem na izmirskou zátoku, krásně nasvícenou pobřežními domy. Po chvíli přijíždí i Ďábel a Bára, nadšeni z rychlé cesty. Objednáváme pizzu a v klidu večeříme přímo na balkoně. Jen je nám líto Čikiho a Dana, kteří již nemají šanci sraz v Izmiru stihnout. Utěšujeme se, že zítra se všichni shledáme a vynahradíme jim Volkanovu pohostinnost…

XXII. den: 21. červenec, sobota

Izmir

Ráno byl budíček domluven na příjemnou desátou hodinu a všichni skutečně vstali, já dokonce už v devět, protože mi bylo nepříjemné horko. Nicméně Volkan vstává až okolo poledne, rozespalý, zatímco my jsme se bezcílně potulovali po bytě. Nemůžeme mu to mít za zlé a tak posouváme sraz v Efesu na čtvrtou odpolední. Plán je jasný – Tomáš s Katkou pojedou s Volkanem do Efesu, kde naberou Čikiho a Dana a odvezou je zpět. My ostatní si v bytě necháme batohy a prohlédneme si Izmir, koupíme tabáky a vodní dýmku pro Béďu, a večer v osm máme sraz u Volkana. Pak hned večer stopujeme na Свиленград25. V centru toho moc zajímavého není – alespoň pro toho ne, kdo viděl Istanbul. Bazar na Starém městě (zvaném Konak) není ani tak velký, ani tak hlučný, dokonce ani tak spletitý jako ten istanbulský, mešity jsou mrňavé a velká památka, stará hodinová věž, je vysoká sotva patnáct metrů. Je to dáno tím, že Izmir byl poslední baštou francouzských vojsk, která se na pobřeží opevnila před Atatürkovými vojsky. Byl prakticky celý srovnán se zemí, a od té doby se profiluje zejména jako průmyslové centrum, nikoliv turistické. Procházíme hlavním bulvárem, který vede napříč bazarem – ale vodárny nikde. Pak nás odchytí „naháněč“ a odvede nás do nádherné a rozsáhlé, dvoupatrové prodejny. Zde dostaneme k ochutnání jednu vodní dýmku s výborným tabákem, k pití čaj, a zprvu se bavíme o všem možném. O tom, jak se nám Turecko líbí, kde všude jsme byli. Občas se řeč stočí nenápadně k preferované dýmce, ale hned se zas od ní odkloní… obchodní nitka rozhovoru se však proplétá během celého půlhodinového posezení. Přivolané prodavačce je vysvětlena situace a tak výběr již není dlouhý. Béďa dostane za 45 YTL vybranou dýmku, komplet se šlauchem i šroubovacím nástavcem na šlauch druhý, jedním tabákem a uhlíky. Když to Bára vidí, ihned se odhodlává koupit vodárnu i pro svou sestru, a usmlouvají tento „dvojset“ za pouhých 80 YTL. Velice dobrá cena – jedna z dýmek i s vybavením tak vychází v přepočtu asi jen na 640 Kč, více než dvakrát levněji, než u nás. Posedíme chvíli v parku přímo v centru a pak jedeme nakupovat do Kippy – místního Tesca.26 Nakupujeme záplavy čajů, pochutin a chleba. Tou dobou nám ale začínají docházet podivné SMS od Toma s Káťou. Prý nestíhají sraz, máme být u Volkana až v devět hodin, a Čiki s Danem budou stopovat sami. Nechápeme, co se děje. Počkáme na večerní vysvětlení a cestou od Kippy pěšky zpět večeříme a kupujeme na večer meloun. Do bytu se dostaneme snadno, jsme kousek dokonce popovezeni Volkanovým autem. O něco později dorazí i k smrti naštvaný Čiki a rozzlobený je i Dan, ač obvykle je ledově klidný. Neviděli totiž vůbec Efes, neměli dost peněz na vstupné. Dále se špatně dohodli s Káťou na srazu a navíc ti dva s Volkanem jeli místo do Efesu na vyhlášenou pláž do Çeşme, která je zhruba stejně daleko. A navíc dali vědět že nedojedou až půl hodiny po smluveném srazu! Vůbec nálada padá pod bod mrazu – nechápeme, že Tomáš s Katkou vypadají ještě uraženě, když my ostatní tvrdíme, že se do Efesu zítra rozhodně nekouknou, a že jedeme přímo na Свиленград bez zastávky v Pergamonu – všichni máme památek až dost, kdežto ti dva ne. Nepohodneme se ani o plážích – prý by rádi byli ještě den na pláži. Nicméně před Volkanem, který je na nás všechny až příliš milý, se snažíme naši roztržku nedat znát a celkem v míru usínáme za svítání okolo páté hodiny ranní po prodiskutované noci. Volkan totiž v Istanbulu studoval zahraniční vztahy, mluví perfektně anglicky a zná toho o Turecku i světových problémech tolik, že civíme s otevřenou pusou – navíc je skvělým a poutavým vypravěčem. Zde si dovolím vypíchnout několik zajímavých informací o Turecku, které jsme se dozvěděli. Většinou se jedná o sporné otázky, nad kterými hoří mezinárodní plamenná diskuze, a my slyšeli jen názor jistě zaujatého Turka, jenž pracoval čtyři roky v armádě a jehož nacionální smýšlení je velmi patrné – nicméně argumenty, které předložil, jsou velmi silné. Mne osobně přesvědčil, že se z větší části jeho výkladu dá věřit – a poté, co jsem si zjistil několik dodatečných fakt, sepsal jsem následující statě. Začněme tedy kurdským problémem. Když ve dvacátých letech dvacátého století založil Atatürk nové, prozápadní Turecko, stala se jeho obyvateli kromě turecké majority i kurdská menšina, žijící převážně na jihovýchodě země, s centrem v oblasti kolem jezera Van a íránsko-iráckých hranic. Nicméně tehdy problém neexistoval – Kurdové byli rádi, že se poměry uvolnily, a také kurdské národní povědomí nebylo tak silné. Nicméně ke konci sedmdesátých let (Volkan to svaluje za vinu Spojeným státům a jejich nekalým blízkovýchodním zájmům) se národní povědomí začalo pozvedávat. Jisté je, že z Íránu a Iráku proudí teroristická komanda a verbují nové členy – dají tak vzniknout politicko-teroristické organizace PKK. I dnes často zpoza hranic proniknou útočné jednotky a vraždí – lhostejno, zda turecké, či kurdské obyvatelstvo. Takto mají na svědomí asi 20 000 životů a vyvraždění přes 3 000 vesnic – ve východním Turecku hořela otevřená válka. Největší boje byly zažehnány na sklonku devadesátých let a dnes to vypadá, že se situace uklidnila; Kurdové sami mají již násilí dost a odpor proti extremistickým krokům roste. A druhou, ještě tíživější otázkou, je tzv. arménský problém. Francie i další státy Evropy prohlašují, že Turecko vyhladilo na konci první světové války arménskou menšinu. Mají o tom ustanoveny i články v zákonech, týkající se arménské genocidy. USA projednávají existenci tohoto zákona každý rok v kongresu, prozatím neúspěšně. O co šlo? Při rozpadu Osmanské říše byli Arméni obviněni z kolaborace s Francouzskými, Anglickými, Řeckými (ostatně to je důvod, proč jsou ostrovy ihned u Tureckého pobřeží dnes řecké a proč si Řekové čas od času v nedávné době nárokovali nejjihovýchodnější cíp Balkánu s částí Istanbulu) a dalšími mocnostmi, které okupovaly tento poražený stát. Mezinárodními úmluvami byla nově vytvořena Arménská republika – a Arméni byli násilím vytlačeni z Turecka pryč na východ, do jimi vysněné Arménie. Mnoho z nich zahynulo. Tolik fakta, dál se varianty rozcházejí. Turci tvrdí, že genocida je smyšlená početnou arménskou zahraniční komunitou (v zahraničí, zejména v USA, žije mnohokrát více Arménů, než v samotné Arménii), s cílem získat tučné odškodné a případně i horu Ararat, který je pro křesťanské Armény posvátnou horou (svůj původ totiž odvozují od Noema, který na ní údajně přistál po Potopě), a vidí na ni z hlavního města Jerevanu – nicméně v cestě stojí nepřekročitelné turecké hranice. Arméni a další státy tvrdí, že byli záměrně vyhlazováni s cílem likvidace celého etnika – a potom by se skutečně jednalo podle mezinárodního práva o genocidu a pro Turecko (a pro Armény pochopitelně též) by to mělo dalekosáhlé důsledky. Bohužel, neexistují žádná prokazatelná fakta. Velká část dobových materiálů se ztratila a mnoho z dnes uváděných dokumentů jsou domyšlené historické články, sepsané až dodatečně po válce. Spor nelze jednoznačně rozetnout, narozdíl od neoddiskutovatelné židovské genocidy ve fašistickém Německu. Pravdu mají zřejmě obě strany a já osobně si myslím, že od zmiňovaných událostí uplynula už tak dlouhá doba, že by měly být dnes již promlčeny. Promlčen ale není Kyperský problém. Na tomto středomořském ostrově žijí na jihu Turci, kdežto západní část je Řecká. Ostrov je samostatným státem, prakticky je ale chráněncem Řecka. Opakovaně se zde projevovalo násilí vůči Tureckým obyvatelům a pokud něco Turci považují za genocidu, tak to, co se dělo zde. I proto vyslali do země svá vojska, aby chránili životy a majetky svých bratří. Až se situace uklidní, armáda se prý opět stáhne. Jak to je ve skutečnosti není příliš jisté, faktem ale zůstává, že situace se neuklidnila, turecká armáda ostrov dosud okupuje a dokonce jeho východní část považuje za součást Turecké republiky. Ne tolik ale mezinárodní právo. Je proto humorné, že Kypr byl coby samostatná republika přijat do Evropské unie – ovšem bez toho, že by tento řecko-turecký kyperský problém byl vyřešen. Můžeme tedy svobodně prohlásit, že v určitém slova smyslu je členem Evropské unie i část Turecka…

XXIII. den: 22. červenec, neděle

Odjezd. Volby

Konec našeho pobytu v Turecku se neúprosně blíží. Dnes začíná vlastně čas odjezdu… Vstáváme pomalu po osmé, a naposledy se Volkana doptáváme, jak se vlastně vaří správné turecké Rize. Ďábel dokonce včera dostal od Volkana staré konvičky – jsme domluveni, že dnes koupíme nové, peníze na ně dáme napůl a pak si Ďábel vybere, které se mu líbí víc. Je tedy těžké sbalit všechny nakoupené dárky a věci rozházené po celém bytě, ale nakonec se daří a my se s Volkanem fotíme u krajnice před domem, s výhledem na moře. Rize je jméno města a taktéž i provincie na severovýchodě Turecka, téměř u Gruzínských hranic, na pobřeží Černého moře. Kromě krásné krajiny, nachází se zde i pohoří Kaçkar dağlar, které jsme měli v úmyslu navštívit původně, je Rize známé pěstováním stejnojmenného čaje. „Çay“ je první věc, kterou vám nabídnou veškeří turečtí hostitelé. Na tureckou kávu zapomeňte – Turecko je zemí čaje. Pěstují jen několika málo druhů, ale všechny se připravují stejným způsobem, který lze vyzkoušet i improvizovaně s naším nádobím. Turci mají totiž dvě konvičky, které pasují na sebe: spodní větší a horní menší (asi poloviční). Příprava je jednoduchá. Spodní konvičku naplňte studenou vodou a položte na vařič. Do horní vsypte Rize či jakýkoliv jiný černý čaj (Volkan používal i pytlíkový Earl Gray, což není, přiznejme si, zrovna to pravé ořechové), asi vrchovatou polévkovou lžíci na každý malý šálek (Turci používají malé skleničky o velikosti půl až jednoho decilitru). Zatímco se voda v dolní konvi ohřívá, čaj v horní se mírně praží. Když je voda uvařena, zalijte jí čaj – je třeba nalít plnou konvici horní –, dolijte do spodní konve studenou vodu počkejte, než se znovu uvaří. Čaj se tak louhuje po určitou dobu v konstantní teplotě. To a předchozí jeho nahřívání má vliv na výslednou chuť. Když spodní voda začne vřít, můžete začít podávat (a nechcete-li, aby čaj vychladl, můžete jej nechat dále na ohni). Servíruje se takto: do skleničky či hrnečku nalijete asi půlku čaje a dolijete vodou, a to v tomto pořadí. Zředíte tak k nepití silný nálev z horní konvičky. Osladíte dvěmi až třemi kostkami cukru (i když Béďa s Jirkou preferují kostek asi sedm a víc) a můžete podávat… Srdečně se s Volkanem loučíme a vyrážíme do centra. Zde jsme až před polednem, je jasné, že Pergamon již nikdo nestihne. Máme zde nevyřízené účty – chceme koupit chléb, tabák, a konvičky. Vypadá to ale na nelidský úkol. Jsou právě parlamentní volby a k tomu neděle, většina obchodů je zavřena, kromě fast foodů a trhů s oblečením. Naštěstí potkáváme naháněče, který nás dovede do stejného obchodu, ve kterém jsme včera koupili vodní dýmku. Majitel nás pozná, a i když je možná mírně uražen Čikiho nedůvěrou v jeho tabáky, na můj rozpačitě omluvný úsměv velmi výmluvně mrká jedním okem, že přece o nic nejde. Tabák kupujeme levněji hned ve vedlejším obchodě, nicméně konvičky vypadají beznadějně – nebýt Ďábla, který si všimne krámku typu „vše za 39 Kč“, byl bych ztracen. Kupujeme je, sice z brakového plechu, ale přece jen za 8 YTL, a obdobně velmi levně doplníme i zásoby skleniček, podtácků a lžiček. Kupujeme jednu sadu, ale vzápětí se sem ještě vracím s cílem koupit další konvičku pro Béďu a Katku. Volební kampaň nás pronásledovala celou cestu Tureckem. I v těch nejzapadlejších vískách visely všude vlaječky, natažené přes ulici, a plakátky s portréty politických lídrů byly nalepeny na nejneočekávanějších místech. Po velkých městech, ale i malých vesničkách jezdily minibusy polepené plakáty s tlampači, ze kterých hrála pochodová budovatelská melodie, a z kterých zněl rozhodný hlas agitátorů. Před naším odjezdem se šířily po Evropské unii fámy, že armáda pohrozila pučem, pokud volby vyhraje proislámská AKP. To byl samozřejmě nesmysl. I přestože Atatürk ústavně vytyčil cestu sekulárnímu státu – tj. státu, ve kterém je vládní moc důsledně oddělena od moci církevní – je tato teze dnes již poněkud zastaralá, ač byla v době po první světové válce naprosto klíčová. Dnes nehrozí, alespoň ne v Turecku, nějaké převzetí moci islámskými radiály. AKP je moderní strana, můžeme ji připodobnit ke křesťanským stranám v Evropě, klidně k české KDU-ČSL, jen s mnohem větší podporou. Stejně jako její nejsilnější konkurent, pravicová až nacionální CHP, jsou obě strany proevropské a obě podporují západní integraci. Zásah generálů a armády, která je zásadně sekularistická, nelze do budoucna samozřejmě vyloučit, nicméně se to jeví nepravděpodobné vzhledem k tomu, že generálové jsou jmenováni vládou, a ta na jejich místa nyní pravděpodobně dosadí své lidi, či alespoň se stávajícím armádním kabinetem uzavře nějakou dohodu. Nakonec, jak jsme se dozvěděli doma, volby vyhrála dosud vládnoucí AKP drtivým vítězstvím 47 %. A na závěr je důležité zmínit, že právo volit se v Turecku pochopitelně týká mužů i žen. Nicméně toto právo je „povinné“. Volby se konají v jeden jediný den a přesto hrozí vysoké pokuty každému, kdo se jich nezúčastní. Volkan si nebyl jist, zda se tento postih v praxi uplatňuje, nicméně zároveň nevěděl o nikom, kdo by volit jít nechtěl. Turecko je hrdou zemí se silnou národní tradicí a nacionálním smýšlením – kde jindy by si také lidé dobrovolně polepili vlastní domy volebními letáky? Počkáme na Dana, který se zatím někde za rohem cpe kebaby za poslední liry, abychom mu je nesnědli (má pravdu, chlapec, jsme hladoví jak vlci, a moc by mu z nich nezbylo) a vyrážíme lodí přes záliv na druhou stranu, kde jdeme doprava a po dvou kilometrech staneme na hlavní výpadovce z Izmiru na sever, domů. Stop je tradičně rychlý. Já s Béďou odjíždíme jako druhá dvojice, chvíli po Báře a Ďáblovi, následovaní Katkou a Čikim. Poslední odjíždějí Dan s Tomem, z nepochopitelného důvodu poslední, ač dva kluci. Po dvou autech se s předchozí skupinkou setkáváme a cestujeme společně dvěmi následujícími auty až na pobřeží Dardanel, do Çanakkale. Cesta lodí je levná, stojí jen liru a půl, stejně jako městská doprava v Izmiru.27 Přespíme na bodláčí v borovém lese, nad odpočívadlem kousek od Eceabatu, kam nás trajekt odvezl.

XXIV. den: 23. červenec, pondělí

Свиленград28

Po již tradičním těžkém vstávání slézáme na silnici. Ráno jsme zjistili, že skvělý turecký drobivý sýr, kterého jsme koupili v Kippě půl kilogramu za jednu liru, smrdí po acetonu zřejmě proto, že byl den prošlý již tehdy, když jsme jej kupovali. Štítivě jej vysypávám ze sáčku, kdežto Ďábel si svou a Bářinu porci přece jen nechává na horší časy. Na silnici jim potom s Béďou vybereme stop – přestože stojíme jako druzí, odjíždíme dřív. Se zastávkou na nezbytný čaj nás bohatá trojice podnikatelů v balírenském průmyslu odveze až do Keşanu, kde prakticky bez čekání přestupujeme do kamionu. Pan řidič je velmi milý, zve nás na oběd v podobě fazolové polévky, ayranu29, spousty ovoce a chleba (zatímco on si dává jen halvali, jakousi „měkčenou“ chalvu30), jen je trochu „slizský“. Béďa si jako vždy sedá ve voze na zem na koberec mezi sedadla. Jen tento řidič jí neustále „náhodou“ sahá na nohy a i jinak je dotěrný. Proto se po obědové přestávce vyměníme s poukazem, že ji bolí záda. To se mu nelíbí, ale neprotestuje nijak silně. Jen ve městě Uzunköprü se musí „Yana“ schovat dozadu za závěs, aby ji neviděli jeho příbuzní a zejména jeho manželka… Během další jízdy nás několikrát přemlouvá, ať si Béďa opět sedne doprostřed, a také mluví něco o „çek sex“ a dělá výmluvná gesta, doprovázená vysvětlujícím pohybem kamsi dozadu, ukazujícím snad na postel za sedadly… na to nelze říct nic, než „no sex“ a výmluvně mlčet. Bez dalších komplikací nás vysadí na hlavní dálnici z Istanbulu a vřele se s námi loučí – s Béďou sice až moc vřele, leč co se dá dělat. Zde stopneme policejní auto i s držadlem na samopaly mezi předními sedadly, které nás odveze až na hranice. Hned za nimi poznáme radikální proměnu. V Bulharsku je vše špinavé, odtažité, a nemůžeme stopnout jediné auto: prostě nezastavují, či případně naznačují rukou mezinárodní gesto „jen za peníze“. Jednou dokonce nastoupíme k jakémusi mladíkovi, který na otázku: „No money?“ vrtí hlavou – až po chvíli si uvědomujeme, že je to Bulhar s podivnými gesty, a vozidlo opouštíme, pět euro se nám zdálo příliš mnoho na ty zbývající tři kilometry ze Свиленграду. Nakonec máme štěstí v podobě odvozu až na nádraží. Zde jsme první a časem 14.45, nějakými dvacet jedna a třemi čtvrtinami hodiny stopování, vyhráváme sázku a tedy i kormu v Krčmě. Začíná nekonečné čekání. Okolo páté hodiny doráží i Ďábel s Bárou, kteří jsou mírně nevrlí, protože přijíždějí po nás a ještě bez jídla (Bára Ďáblovi jeho odmítání odpouští jen těžko, zvlášť po loňských zkušenostech ze stopu s Onderou), a okolo sedmé hodiny jsou na nádraží už i Čiki s Katkou. Vedro je zcela nesnesitelné, snad horší, než v Olimpu, a to i v nádražní budově, která nás přece jen alespoň trochu svými tlustými stěnami chrání. Jen Dan s Tomem nikde. Se soumrakem se pak přesouváme na smluvené noční místo, známé z cesty do Turecka. Je ale vypálené požárem, a tak si ustýláme o kousek dál. Vaříme z posledních zbytků plynu a lihu. Pak přichází zdrcující SMS od opozdilců, že to dnes večer nestihnou. Ranní vlak o šesté nestihneme! Usínáme s vidinou dalšího dne čekání v rozpáleném Свиленграду.

XXV. den: 24. červenec, úterý

Čekání

Mrtvý den. Od rána se nic neděje, poleháváme v nepředstavitelné výhni bulharské stepi, nedobře skryti v nádražní budově. I přes výtky celníků ležíme na podlaze a snažíme se nezahřívat se zbytečným pohybem. Horko je nesnesitelné, žízeň nelze vodou uhasit a hlava bolí. Čikiho trápí navíc již několik dní bolavý zub a počasí mu nepřidává. Zmíráme. V 18.10 bulharského času konečně Tomáš s Danem dorazí. Spali jen kousek odsud, nejsme schopni pochopit, kde se tak dlouho zdrželi. Sami přiznávají asi pět hodin záseků – jak se ale mohli zpozdit o více než den za první dvojicí, to vysvětlit uspokojivě nedokáží. Jen vypráví o tom, jak si kupovali meloun a jídlo, že bylo takové horko, že si několikrát museli dát při stopování půlhodinovou pauzu, či že si prohlíželi mešitu v Edirne. Neslyšíme jedinou omluvu od nikoho z nich a Tomáš nám na již tak špatné náladě nepřidá tím, že říká, že jim bylo na silnici bylo horko větší, než nám na nádraží. Má jistě pravdu, ale to nás moc nezajímá, jsme rozezleni na největší míru, zároveň jsme ale tak zmoženi vedrem a tolik šťastní, že budeme moci odjet večerním vlakem alespoň kousek pryč, že se nezmůžeme ani na ostřejší výtku. Mešita v Edirne je nicméně opravdu pozoruhodná. Selimiye Camii je nesporně největší mešita v Turecka, postavená roku 1569 architektem Sinanem s cílem pokořit obdivovanou Ayu Sofyu, což se mu zřejmě podařilo. Prý se jedná o nejkrásnější mešitu v celém státě a rozměry jsou opravdu impozantní – kopule má průměr 45 metrů a výšku téměř 30 metrů, o vlásek víc, než Aya Sofya. Je vidět při příjezdu do města již zdálky, bělostná koule, obklopena čtyřmi štíhlými minarety. Okolo desáté hodiny přijíždíme do Старе Загоры31 a na tři hodiny se utáboříme v místním parku. Vaříme, pálíme tabák ve vodní dýmce a vyprávíme si. Posléze i spíme… Kolem chodí podivná individua, slečny na vysokých podpatcích v síťovaných punčochách a minisukních, které se podobají spíše opasku, a pánové, kteří se už mnoho dní nemyli. Jeden takový u nás žebrá o jídlo. Já bych mu klidně i dal, ale ostatní jej vyhánějí a přehlíží jej, nechci tedy vybočovat příliš z davu. Leč jeho smutné oči mi nedají a tak mu alespoň věnuji poslední zbytek cigaret, které jako dárky vezu z republiky. Jsou polámané a zmačkané, tabák se z nich sype, ovšem i tak jimi bere zavděk a po chvíli dalšího marného snažení opravdu odchází. V Turecku kouří každý. Nekuřácký prostor zde neexistuje a mnoho lidí vás bude přemlouvat, ať si dáte s nimi. Zejména řidiči v autech kouří prakticky neustále a najít nezakouřené vozidlo vyžaduje velkou dávku štěstí – či smůly? Ovšem západní protikuřácká kampaň došla i sem, na krabičkách jsou nevkusné nápisy s varováními ohledně kouření, a tak není neslušné odmítnout nabídnutou cigaretu; nikoho neurazíte, jak nás ostatně ujistil i Volkan, sám kuřák. Na druhou stranu, pokud přijmete, můžete dárci udělat radost, také s vámi snadněji najde společnou řeč. Dalším vlakem pokračujeme přes celé Bulharsko do Русе32. Najdeme dvě prázdná kupé a v mezích možností spíme nerušeně celou noc.

XXVI. den: 25. červenec, středa

Jízda domů

V Русе33 nás přivítalo známé nádraží o sedmé hodině ráno. Doufali jsme, že přes hranice pojede nějaký osobní vlak a na rumunské straně už nějaký spoj dále najdeme, ale jsme zklamáni: přes „zemi nikoho“ jedou skutečně jen dva vlaky denně, oba až v odpoledních hodinách, jeden o půl druhé, další kolem čtvrté. Ležíme tedy rozvaleni na nástupišti, ležíme na ručnících a karimatkách či jen tak, na zemi, a štítivě, jak největší bezdomovce, nás obcházejí místní a nepřívětivě, s nepřátelskými slovy potichu mezi sebou vyměněnými, si nás prohlížejí příslušníci celní správy. Vlak je nakonec opožděn. První projíždí o půl čtvrté a nemá žádná volná místa, navíc končí v Bukurešti. Čekáme tedy na druhý a poslední tento den, do kterého jsme rozhodnuti nastoupit stůj co stůj. Střídáme vagony, snažíme se domluvit se správci jednotlivých lůžkových vozů, chvíli se usazujeme i v sedadlovém vagonu (kde bychom museli platit rezervace každému průvodčímu zvlášť), až nakonec zakotvíme v lůžkovém vagonu jedoucímu do Budapešti za úplatek 90 € dohromady, ve dvou třílůžkových a jednom dvoulůžkovém kupé. Luxusní cena, ale mohla by možná být i menší. Ale i tak je více než výtečná. Chcete-li si vydělat, nechce se zaměstnat u drah jako pokojská v lůžkovém voze. Nemilé překvapení nás čeká na mostu přes poklidný Dunaj. Dezinfekční sprchy již fungují! Než stihneme zavřít okna, jsme celý mokří a páchnoucí po chloru. Nicméně další vtípky se již nekonají, a tak vaříme na vařičích přímo ve vlaku a brzy usínáme.

XXVII. den: 26. červenec, čtvrtek

Konečně doma!

Čeká nás nemilé probuzení v podobě Maďarských celníků, klepajících na dveře kupé o šesté ranní. Musí se jim ale nechat, že byli rychlí a slušní, počkali, až sami otevřeme dveře. Luxusní jsou naše lůžkové vozy – nevíme ani jak, a stojíme jsme v 10.45 na nádraží v Budapešti. Vlak na Bratislavu po naší trati přes Nové Zámky (naše jízdenka inter rail jinudy neplatí) jede až odpoledne, zato pokračuje přímo do Brna. Poslušně tedy čekáme v blízkém parku. Béďa s Čikim si chvíli užívají dětského hřiště s houpačkami, kolotoči a skluzavkami, poté všichni sledujeme frajera, který shybuje v dětské posilovně pod širým nebem34. Dan, Tom a Katka si jdou ještě prohlédnout město, zatímco my ostatní odpočíváme a někteří i zdoláváme poslední zásoby jídla a tangu. Slovenský celník nás poté radostně vítá, že jsme tady skoro už jako doma. Ptá se nás, zda jsme ochutnali maďarské pivo – a přeje nám, ať už tento žaludeční likér necháváme v bezpečí za sebou. Odoláváme nutkání se jej optat, zda je maďarským pivem i Zlatý bažant… V Brně vystupujeme přesně 17.50. Kontakt, rodné město zde! Jdeme do Midwaye na jídlo a až na Béďu (která si užívá smažených žampionů) si dáváme tolik postrádané masisko. 300 gramů vepřových medailonků a dvojnásobná příloha, 400 gramů pečených brambor, mi zvedne náladu. Přesouváme se a po vyhrané kormě v Krčmě se dostávám do velmi povznesené nálady, ani tak kvůli alkoholu, jak spíš díky opojení z návratu… přece jen 27 dní na cestách není málo. Loučíme se pevně a dlouho, jako opravdoví přátelé. Roztržky jsou zapomenuty.

Závěrem

Jakožto autor tohoto textu si dovolím shrnout několik závěrečnými slovy.

A protože mě žádná vhodná nenapadají, začněme bilancováním: Nejjižnějším bodem, kterého naše výprava dosáhla, bylo město Anamur na 36°04‘ severní šířky, nejvýchodnějším bodem nás všech se potom stalo se svými 39°12‘ východní délky město Kayseri, Onderu ovšem nepočítaje. Nejvyšším pokořeným bodem je prokazatelně vrchol Dimirkaziku s nadmořskou výškou 3756 metrů. Ne všech těchto bodů dosáhli všichni, ale každý může být hrdý i na to, kde byl on sám – nikdo nezůstal v těchto rekordech pozadu a každý z nás má na kontě alespoň jeden z nich. Dost už ale bylo trumfování, dost bylo rekordů. Mohli bychom se pyšnit ještě délkou uražené trasy, největší vzdáleností od domova či celkovými náklady na cestu. Vzhledem k tomu, že první údaj lze jen těžko odhadnout, druhá cifra je zřetelně patrný z každé mapy a třetí číslo se osobu od osoby liší, upustím od nich. Jsou to přeci jen čísla. Mnohem pozoruhodnější je, že nikdo z nás nebyl okraden, že z vážnějších zranění jsme si dovezli jen Danovo zlomené zápěstí, že nikdo z nás nebyl při stopování oloupen, unesen či alespoň znásilněn. Každý z nás byl pozván na jídlo, někteří i na nocleh, a to nejen jednou. Nikdo na stopu nečekal déle, jak dvě hodiny, nikdo se neocitl během stopování (a ani kdy jindy) v bezvýchodné situaci. Možná za to vděčíme šťastné náhodě, ale spíše se mi zdá, že díky patří Turecku, té zemi zaslíbené a stopařskému ráji. Turecko si získalo mé srdce a zamiloval jsem si jej do konce svého života. Vysoké skalní štíty a kamenité pouště, kopce porostlé bujnou vegetací, mořské pláže táhnoucí se až na obzor; vyprahlé pustiny i živé, horské bystřiny, mramorové antické sloupy i chatrče z dříví a igelitu a zejména Turci – milí i překvapení, štědří i škudliví, šidící; trhovci i vesničtí chudáci. Kdo jednou zavítá do Turecka, nedopadne jinak. Kouzelná země plná protikladů, milých a vítaných zpestření všedního života. Kde jinde policie skutečně pomáhá obyvatelům? Kde jinde si lidé pomáhají navzájem tak, jako v Turecku? Turecko je chudá země, nepočítáme-li vyspělá západní velkoměsta, nikoliv však nešťastná. Nešťastný budu jen já, dokud ji znova neuvidím na vlastní oči, dokud neochutnám jejího vzduchu a dokud nestanu na její asijské půdě, dokud neuslyším hlas muezina a dokud opět nechutnám prosté Rize. To vše mi chybí a to vše již nikde jinde nenajdu do konce svých dní.

Hynek, v Brně dne 5. srpna 2007; 4.02 tureckého času (GMT +02:00)

published: 2007-07-26
last modified: 2023-02-06

https://vit.baisa.cz/notes/travel/turecko-2007.cs/