Španělsko 2008

Po tom co nám hory Černé Hory zocelily těla a domácí strava zaplnila bříška, začali jsme se doma nudit. Vytáhli jsme z kapsy trumf – letenky tehdy ještě nezkrachovalých Skyeurope do Barcelony. Batohy se sbalily téměř samy a my jsme mohli na přelomu srpna a září 2008 zachytit konec léta v Pyrenejích. Plni informací a sil jsme v národním parku Ordesa y Monte Perdido zdolali vrchol 3355 m. n. m., v přírodním parku Posets-Maladeta jsme prožili nejhorší bouřku v nejlepším stanu a v národním parku Aigüestortes jsme žasli nad krásami kaskádovitých jezer. A protože jsme celé prázdniny nezlobily, odměnou nám byly krásné hory a příroda, parádní koupačka v moři a nezapomenutelná Barcelona, která žije ve dne v noci. Tohle všechno čeká ve Španělsku na každěho, tak na co čekáte?

Španělsko – Pyreneje – Girona – Barcelona – 2008

Tento zápis je záměrně podrobný a místy možná nudný. Má sloužit mně a Barunce, abychom mohli i po letech detailně vzpomínat na toto krásné letní cestování Evropou. Text prokládám užitečnými informacemi pro případné čtenáře jako bonus za jejich trpělivost.

pondělí 25. 8. 2008

Odjezd

Vstávání ve 3 hodiny v noci je úkol nelehký, ale s vidinou letu nad Středozemním mořem se rychle balíme a vyrážíme na rozjezd, který nás veze ke Grandu, odkud máme jet autobusem SA do Vídně. Já byl pro jet pozdějším autobusem, leč Bářina prozřetelnost se vyplatila – bus měl samozřejmě zpoždění a tak jsme vyjeli (již značně nervózní) do Vídně o pár minut později. Cesta byla suchá, místy vlhká. Ani film nás nevzbudil, neboť hosteska pustila Sněženky a machry, které jsme viděli o pár dní před tím v tomtéž autobusu do Prahy. Snažíme se dohánět spánkový deficit, ale jen zamhouříme oči, jsme již ve Vídni na letišti.

Letadlo do ráje odlétá…

Pro mě osobně to bylo první letiště v životě. Až na pár problémů s nadměrnými zavazadly (bulky luggage) proběhlo odbavení hladce. Těšil jsem se do letadla jako malý Jarda a doufal jsem jen, že budeme u okýnka, abych si mohl let plně vychutnat. Štěstí mi přálo a hodná Barunka (která už má nalítáno skoro jak Těreškovová) mě nechala sedět u okýnka. Po narolování a nabrání výšky jsem udělal tři fotky a ihned usnul. Let jsme úspěšně prospali. Nu což, tak příště. Po příletu jsme si počkali na batohy (karimatka přivázaná na boku Bářinýho batohu přežila, já měl všechno natucané uvnitř) a ihned vyrazili ven z terminálu a z letiště. Ihned nás udeřilo šílené dusno do plic. Sice pršelo, ale pocit z jižní metropole byl skvělý. Jsme přece v BARCELONĚ!

Barcelona

Podařilo se nám vecpat se do kolejáčku, který mířil do centra. V Barceloně jsme se nechtěli příliš zdržovat, úkol zněl jasně: sehnat bombu (pro pána butána), maximálně ještě mapu a utéct z velkoměsta. Netušili jsme však, že to bude docela náročný úkol. Částečně jsme se připravili – já (podle nějakých stránek s diskuzí o shánění bomby v Barceloně) vypsal seznam všech INTERSPORTů blízko centra, tak jsme se jali je hledat. Pěšky to však bylo nemožné. Když už jsme byli zoufalí (mapa centra, kterou jsme sehnali v informacích na Placa de Catalunya ani jednu ulici neznala stejně jako lidé na ulicích), kousek od náměstí v obchodním centru El corte inglese, jsme sehnali bombu a to za vynikající cenu 9 €! Úkol splněn. Plni nadšení jsme koupili i mapu okolí hory Monte Perdido, nějaké potraviny a vyrazili pryč z města.

Cesta z města

Netušili jsme ale, že i to bude problém. Především jsme nevěděli, kam – jakým směrem se ubírat. Utíkáme k nejbližšímu autobusovému nádraží, kde nás však posílají na druhou stranu Barcelony, neboť odtud nejezdí autobusy tam, kam chceme. Nakonec se vracíme zpět na Placa Catalunya a jdeme (kolem 19.45) na vlak do Igualady – větší město ve směru na Pyreneje, odkud chceme stopovat dál až do národního parku Ordesa y Monte Perdido. Podařilo se nám zakoupit lístky (5.4 eura) a téměř posledním nočním vlakem jedeme do Igualady. Jedeme asi 2 hodiny a na místo přijíždíme již po tmě. Trať zde končí, takže jsme nyní odkázáni pouze na silnice. V noci stopovat nemá cenu, tak jdeme hledat místo na spaní. Naneštěstí je Igualada dost velká, takže přes hodinu bloudíme až se dostaneme na kraj města, kde jsou tovární komplexy, velké silnice a tma. Zaujal nás život v jedné okrajové čtvrti s malými domky. Před půlnocí se tu prohání děti a celé rodinky proudí jedním směrem.

Hudba k ohňostroji

Nenápadně jsme se přidali k proudu a zanedlouho jsme pochopili, co se děje. Všichni směřovali na osvětlený stadión na kraji města. My jsme jej obešli a po silničce jsme stoupali nad něj, abychom měli lepší výhled a také abychom si konečně našli nějaké klidné místo na spaní. Stadión se plnil rodiči s dětmi, zřejmě nějaký den dětí. Zašli jsme za hřebínek a uviděli louku s keři, tak jsme se do ní šli schovat. Našli jsme si rovinku, pěkně jsme se uvelebili a šli spát. Ale to jsme ještě netušili, co mají pro děti připravené na programu. Asi půl hodinky po ulehnutí začal ohňostroj. A ne ledajaký. Petardy a rakety se odstřelovaly kousek od nás, za hranou louky. Ohňostroj samotný trval asi hodinu. Ignis brunensis hadra. Naštěstí foukal docela přívětivý vítr a žhavíky a popel na nás padal pouze z těch největších světlic. Doteď se biju do hlavy, že jsem to nefotil… Po hodině všechno utichlo a my jsme mohli nerušeně usnout. Teda jenom já, neboť Barču celou noc pořád něco hryzalo (já to nebyl…) a pořádně se nevyspala. Mě to hryzalo možná taky, ale přes mou hroší kůži jsem to necítil.

úterý 26. 8. 2008

Cesta do hor

Ráno jsme v 9.00 rychle vstali (Barča ještě rychleji než já, neboť se tam proháněli 3 vlčáci, které si naštěstí někdo přivolal) sbalili, u cesty nasnídali a vyrazili na stop. Po sjezdu na dálnici projeli za hodinu 2 auta. Neměli jsme odvahu stopovat přímo na dálnici, protože jsme občas zahlédli policii a jako v jiných zemích, i tady je to zakázané. Tak jsme se vydali zpět do města. Na autobusové nádraží jsme se nechali stopem dovézt. Naštěstí asi za hodinu jel autobus do Lleidy, městě na dálnici, ale z něhož již vycházela měnší silnice přímo do hor. Tak jsme čekali v parčíku. Vedro nás zmáhalo a po ne zcela odpočinkové noci jsme byli unavení. Cesta nás vyšla na 10,15 € (na osobu), ale měli jsme jistotu, že se dál dostaneme. Autobus jel přes města na trase, sbíral lidi z každé větší díry a tak jsme jeli 100 km asi 2,5 hodiny. Po cestě jsme mimo jiné viděli obrovskou továrnu Borges (www.borges.es). Vystoupili jsme na zvláštním autobusáku mimo centrum města asi v 18.00.

Jejda – Lleida

Jejda, a jsme tu. Jediný problém spočíval dostat se na výpadovku z města. Nechtěli jsme zbytečně utrácet za hromadnou dopravu, tak jsme se vydali na cestu vedrem pěšky. Město nás nikterak nezaujalo. I když bylo založeno už v 6. století př. n. l., nějak jsme to mezi paneláky a činžáky nepoznali. Na mostě přes řeku Sicoris (Segre) se nám však otevřel krásný výhled na katedrálu La Seu Vella, která vévodí celému městu. Kolem řeky se táhnou do dálky široké pruhy trávníku, který slouží zároveň jako park. Velice elegantní řešení! My jsme se však nezdržovali a spěchali (jak jen to v úmorném vedru šlo) ven z města, které se ukázalo až příliš velké pro naše znavené nohy. Šli jsme po Gran Passeig de Ronda a sledovali bedlivě značky, abychom odbočili správně po N-240 na Binéfar. Došli jsme na kraj města, slunce už bylo hodně nízko a naše nálada také, protože nám nikdo nechtěl zastavit. Jednou jsme si také zašli, protože tam měli přeznačené značky kvůli objížďce. Tak jsme se postavili ke krajnici, zvedli palec a doufali, že jsme odtud ještě dostaneme. Asi po půl hodině nám zastavil týpek, který nás vzal až za Almacelles. Barunce bylo špatně, tak jí koupil CocaColu. Mimochodem dal nám na sebe kontakt. Pošlu mu fotky z cest a ještě jednou poděkování za drobnou pomoc. :) Ještě několik minut jsme se pokoušeli stopovat, ale rychle se setmělo, tak jsme si šli hledat místo na spaní.

Nektarinkové sny

Kousek po silnici na Binéfar jsme odbočili do pole a po pár metrech jsme došli do sadu ovocných stromů. Báli jsme se, že nás tam někdo vyhmátne, ale po ohledání nejbližších stromů jsme došli k závěru, že je již po sklizni a proto jsme si bez obav lehli hned na kraj sadu. Nicméně česači nebyli stoprocentně důkladní a semtam nechali na stromě nektarinku. Tolik nektarinek jsme v životě nesnědli a už asi nesníme.

středa 27. 8. 2008

Někdo zastaví, já řeknu jeď

Ráno brzy vstáváme a od 7.00 stopujeme. Nejdříve do Binéfaru, odtud s mladým chlapíkem v dodávce do Barbastra. Batohy na korbě poskakují a my jsme veselí, neboť stop zatím vychází. Zamáváme na náklaďáček a rozhodujeme se, kudy budeme pokračovat. Silnice se totiž dělí a my nevíme, kudy to líp pofrčí. Volíme větší silnici, která však vede trošku jiným směrem. Po hodině (pro Katalánce je ještě ještě brzy ráno) zastavuje slečna v MiniCoopru (Cooper opravdu mini, jeden batoh do kufru, jeden dozadu na sedadlo) a už frčíme na sever přes předhůří a podhůří Pyrenejí. Slečna jela do Campa, ale my jsme chtěli na západ do Ordesy, do výchozího bodu do parku Ordesa y Monte Perdido.

Prší prší, jen se leje

Přes velkou křižovatku přejdeme na stopování směr Ordesa. Hodinu marně napínáme palce, jezdí málo aut a neberou. Čekání se však vyplatilo a zastavil nás chlápek s cepínem v kufru. Správně jsm usoudili, že jde o horolezce a naštěstí pro nás měl namířeno na Mote Perdido. Svezl nás do Torly, malého městečka několik kilometrů od Ordesy, výchozího místa pro túry parkem. Když jsme se blížili k Torle, začaly se stahovat mračna a brzy na to se přihnala bouřka. Přinesla s sebou kroupy a asi dvouhodinový déšť. Z auta na malém náměstíčku jsme rychle přeběhli do malé kavárny. I za těch pár sekund jsme byli celí mokří. Poděkovali jsme horolezci a když déšť trošku ustal, v potocích vody proudících v uličkách starého městečka jsme přeběhli na autobusové nádraží. Zde jsme asi 1,5 hodiny čekali, než přejde déšť. Byla nám zima a začali jsme být zoufalí. Nicméně po dvou hodinách déšť ustal, tak jsme šli vyhledat obchod, abychom nakoupili nějaké pečivo na cestu do hor. Siesta byla však neúprosná, tak jsme museli čekat další hodinu. Koupili jsme zatím za 5 € skvělou mapu parku. Dokoupili jsme několik baget a vydali se zpět na autobusovou zastávku. Všimli jsme si, že dál všichni jezdí autobusem, tak jsme si na jeden počkali a vyvezli jsme se (3 € na osobu) jím do Ordesy – malého parkoviště s jednou malou orchanářskou chatou.

Vím jednou oudolí

Po dešti zbyla sem tam nějaká louže, jdeme po cestě velkým a divokým údolím řeky vzhůru, směr Monte Perdido. Na mapě jsou vyznačené přístřešky (refugio). Některé jsou hlídané a placené, my však za spaní v horách neradi platíme, takže jdeme rychle k opuštěnému refugiu podle mapy. Stoupáme po cestě nad hučícími vodopády. První refugio jsme nenašli. Už se připozdívá a nám se nechce hledat ho někde ve stráni nad řekou, tak pokračujeme k dalšímu. Ten nalézáme snadno – přímo u cesty, ale pro změnu se v něm usídlili mravenci. Začínáme být mírně zoufalí a pokračujeme k dalšímu refugiu. Jdeme kolem velkých vodopádů. Po hodině se již stmívá a my přicházíme do míst, kde se údolí rozevírá a před námi se objevuje nádherný kotel, za kterým v dálce jenom tušíme majestátné Monte Perdido. Nyní nás však žene myšlenka na přístřešek, tak jdeme dál, míjíme značku “Zákaz stanování” a k našemu zklamání nalézáme místo refugia hromadu poskládaných trámů. Jelikož už se mezitím úplně setmělo, kašleme na zákaz a stavíme stan (nutno podotknout, že poprvé). Vyvstává jiný problém – najít mezi kravinci plochu dostatečnou pro postavení stanu. Nakonec se však (s přivřeným okem a nozdrou) místo našlo. Kdy už stan máme skoro postavený, uvidíme na druhé straně údolí – za řekou světýlko. Ochranáři to asi nejsou, ale raději tlumíme světlo a lezeme do stanu. Bez večeře usínáme. Já jsem předtím ještě zaběhnul několik set metrů dál po cestě, jestli tam nepotkám nějaké lepší místo na stanování, ale vrátil jsem se s nepořízenou.

čtvrtek 28. 8. 2008

Refugio de Góriz

Ráno vstáváme tak brzo, jak to jen jde. Z “ochranářů” se vyklubali stejní zoufalci jako my. Zatímco jsme se balili, oni však ještě spali. Téměř za tmy se vydáváme dál údolím až k úpatí stěny kotle. Odtud po malé stezičce vzhůru na obrovskou skalní římsu. Zde svačíme. Cesta jde rychle a už v 11.00 jsme dorazili na Refugio de Góriz. Nejvýznamější výchozí místo pro zdolávání Monte Perdida. Je to placená a hlídaná chata, ale kolem jsou místečka, kde se dá za zvláštních podmínek přespat. Odpočinuli jsme si. Dnes už to nemá smysl chodit výš, tak jdeme na procházku po okolí. Vracíme se tak akorát na večeři. Jdeme brzy spát, abychom měli sílu na zítřejší výstup.

pátek 29. 8. 2008

Až na vrcholky hor

Ráno vstáváme brzy, ale ještě se chystáme na cestu. Našli jsme si pěkně schované místo na spaní, tak necháváme stan i přes zákaz stát a jen s jedním batohem vyrážíme před východem vzhůru. Pěšinka je nepatrná, jdeme podle ostatních skupinek, které se před námi trousí vzhůru. Počítali jsme s délkou výstupu uvedenou v průvodci a ještě navrch s rezervou. Nahoru však postupujeme dost rychle. Asi po hodině a půl na nás zasvítí první paprsky slunce. Já moc nefotím, říkám si, že to zvládnu an zpáteční cestě. Cesta není moc náročná, jen v jednom pseku se musí přes skálu, po které teče potok, takže je kluzká. Nicméně všechny nástrahy hor jsme zvládli a už kolem 11. hodiny jsme dorazili k jezeru ve výšce 3000 m.n.m. Zde si děláme krátkou pauzu a vydáváme se na poslední úsek cesty – výstup do strmého suťoviska. Po zhruba hodině jsme v sedýlku těsně pod vrcholem. Fouká tu větr a všude jsou jen mraky – výhled téměř nulový. Pod nás je však vidět – obrovské jezero ve skalním údolí na druhé straně hory. Vše vypadá ohromně majestátně. Začínají se trhat mraky, tak rychle pokračuji na vrchol, který je už jen 50 metrů nad námi, Barunka chvíli odpočívá a jde za mnou.

Skálo skálo skálo…

Monte Perdido, 3355 m.n.m. Vrcholu jsme dosáhli ve 12 hodin. Měli jsme to štěstí, že se na pár minut roztrhaly mraky a nám se otevřel výhled do všech stran. Na jedné straně ustupující hory do vnitrozemí, na druhé straně obrovské jezero v údolí a za ním nekonečná hradba skal – Pyreneje. Snědli jsme vrcholovou čokoládu, nechali se vyfotit jednou ochotnou Francouzskou, udělali pár fotek a dali se na cestu zpět. Sice jsme nahoru vyšplhali rychleji než psal průvodce, ale cesta dolů je většinou náročnější. Sestoupili jsme zpět pod vrchol a odtud suťoviskem až k jezeru. Nezdržovali jsme se a pokračovali jsme rovnou dolů, peřs skálu s vodopádkem. Když jsme ji překonali, zpomalili jsme a já začal fotit. A že bylo co! V parku Ordesa kvete 1500 druhů květin, fauna je tu také bohatá. Tu a tam jsme zaslechli pískot sviště, zahlídli horskou kozu… Pomalu jsme stoupali dolů, kolena nás začínala bolet. Zpět ke stanu jsme dorazili v 16.00. Uvařili jsme si vydatnou večeři (těstoviny s tuňákem) a šli unavení spát.

sobota 30. 8. 2008

Někde musí být ráj

Ráno jsme chtěli využít místní umývárny přidružené k refugiu, ale zrovna v ní probíhal masivní úklid, tak jsme si jen vyčistili zuby a vyrazili po GR 11. Přes sedlo plné svišťů, po prudké cestě do údolí, nad potokem se postupně vzdalujeme od Monte Perdida a zároveň směřujeme ven z parku. Sestoupili jsme po stěně velkého kaňonu, skrz zakrslé jehličnany, když v tom se před námi otevře nádherný pohled na vodopád přištící přímo ze skály nad námi. Už poněkolikáté jsme nuceni říct “tak na takto krásném místě jsme ještě nikdy v životě nebyli”. V místě, kde se setkávají dvě údolí teče nádherný potok, na něm jsou vodopády. Průzračná voda svádí k očistě, ale je stejně ledová jako čistá. Kousek nad námi ve stráni je schované refugio – vyskládané pouze z kamenů, na zemi pár dek a svíčka. Útočiště pro unavené poutníky. Je tu krásně. Usedáme pod velký strom, kolem nás tečou potůčky a my si pereme, vaříme a odpočíváme. Opravdu nádherné místo. Slunce však nemilosrdně putuje oblohou a my musíme pokračovat dál. Já se na chvíli zchladím pod krásným vodopádem, nahodíme batohy.

Budko budko, kdo v tobě…

Jdeme dál do údolí, jehož stěny se svírají víc a víc. Tu jdeme po úzké stezičce vysoko nad potokem, tu šplháme nad strží držíce se řetězu. Podle mapy by měla odbočovat doleva značka, po levé straně však máme kolmé stěny. Najednou se objeví cestička ve skále stoupající někam vzhůru, tak se po ní vydáme. Kdysi dávno zde nějaký poutník zpevnil cestu kamením. Točíme se v keřích v serpentinách, stoupáme výš a výš a za chvíli se octneme na hraně údolí. Projdeme keři a objevuje se před námi zcela jiný svět. Široké pastviny, na nich pasoucí se krávy s telaty a koně. Slunce už se sklání k obzoru, tak rychle pokračujeme po cestě dál. Po několik dnech chytáme opět signál, tak odepisujeme vystrašeným rodičům, abychom je uklidnili, že jsme v pořádku – neozvali jsme se jim celých 5 dní! První refugio je už obsazené, tak pokračujeme k dalšímu. Přichzíme k němu již za soumraku a k našemu zklamání je také obsazené. Francouzská rodinka si v něm spokojeně opékala buřtíky a lámanou angličtinou se nám snažila vysvětlit, že můžeme jít dál, že oni tu spát nebudou. I tak raději stavíme stan opodál, i když jsme pár metrů pod hranicí, nad kterou lze stan postavit. Chtěl jsem se blýsknout před Francouzi, tak jsem se šel zeptat, jestli někde v okolí není voda, jenže jsem si nemohl vzpomenout, jak se voda řekne a vypadl ze mne hybrid “Savez-vous ou est l’aqua?”. Chvíli se na mě nechápavě dívali, ale poté pochopili a Barunka mě netaktně opravila. O vodě sice nevěděli, ale objevili jsme pár metrů pod námi napajedlo s pramínkem. Šli jsme spát za cinkání kravských zvonců.

neděle 31. 8. 2008

Ráno balíme stan a vyrážíme po cestě na kraj národního parku. Zde snídáme a pokračujeme dál po dlouhé cestě plné serpentýn zvolna dolů s hor, zpátky do civilizace. Asi v půli cesty nás předjíždí ochranář v džípu, tak trošku doufáme, že ho napadne vzít nás s sebou, nestalo se tak a my tedy pokračujeme po žluté značce dál. Míjíme křižovatku s cedulkou “Escalona” a pouštíme se po stezičce mezi pichlavými keři dolů do údolí. Na cestě se zastavujeme, abych si odskočil k nedalekému kostelíku. Opuštěný, zchátralý tu stojí staletí a je domovem několika malých netopýrků. Nechávám je tedy v klidu, vracím se k čekající Barunce a v horku pokračujeme v cestě. vyprahlé koryto vyschlého potoka plného ještěrek nás dovede k opuštěné osadě San Justa. Tajuplné místo s opuštěnými budovami, pramínkem na náměstíčku, opuštěným statkem, břečtanem polezlými stěnam, hřbitůvkem… Dýchá tu na člověka historie. Chvilku tu odpočíváme ve stínu polorozpadeného domu, vaříme si něco k snědku a vydáváme se na poslední úsek cesty do údolí. Po schůdcích scházíme až na silnici, kde ihned začínáme stopovat.

Je to chůze po tom světě – kam se noha šine: sotva přejdeš jedny hory, hned se najdou jiné.

Za 10 minut už sedíme v dodávce s dvěma horolezci, kteří nás vezou do Aínsy. Jelikož nemáme žádné pečivo, jdeme na turistické informace, kde nám však řeknou, že v neděli tu nic otevřeného není. Jdeme tedy hned za město stopovat. Bohužel je to mrtvá silnice. Většina aut, která kolem nás projedou, se ihned vrací – na koneci města je automyčka. Tak stopujeme, stíny se nám dlouží. Když už jsme z toho špatní, zastaví nám LandRover a v něm dva starší manželé. Jedou z parku, kde se oddávali keňoninku. Popisují nám to ve španělsko-francouzštině. Jede se krásně rychle, překročení rychlosti o několik desítek km/h nevnímáme a za pár minut jsme tam, kde jsme byli před několika dny – na silnici do Campa. Už je pozdě, ale zkoušíme ještě stopovat na sever – přes tunel do Benasque. Po 15 minutách nás na druhý pokus (přejedou a vrátí se pro nás) vezme mladý pár se psem a po úzké klikaté silničce přes tunely, mostky, mezi sklaními stěnami dovezou až do Bénasque. Podařil se nám docela husarský kousek. Za den stihnout slézt s hor a ještě stihnout dojet k druhým. V Benasque začíná pršet, proto rychle nakoupíme pár drobností a jdeme za město hledat místo, kde rozbít stan. Naštěstí je za městem spousta opuštěných luk a zahrad, do jedné zalezeme, rychle postavíme stan a usínáme.

pondělí 1. 9. 2008

Maminko, tatínku, posílám vám vzpomínku

Ráno se balíme. Je jasno. Scházíme zpět do Bénasque, nakupujeme pečivo a svačíme na náměstíčku. Bénasque je pěkné městečko pod horami. Úzké uličky, středověká stavení, břidlicové střechy, … Kupujeme pohlednice a píšeme kamarádům a rodině do ČR. Poté se vydáváme údolím vzhůru. Máme dvě možnosti – na Pico de Aneto se leze většinou severní stěnou. Na této straně je také více stezek a horských cest. My si však nejsme jisti, jestli na Pico de Aneto chceme vylézt, neboť víme o ledovci, který je na vrcholku po celý rok. Nemáme mačky ani cepíny, tak volíme druhou cestu, která se zdá být opuštěnější (podle mapy). Podél řeky Esery, po úzkém chodníčku pod skalami zbrázděnými tzv. OPRAVIT baranc OPRAVIT. Procházíme kolem vysoké hráze přehrady. Voda z ní stříká tak prudce, že se rozbíjí o kameny a plní údolí mlhou.

Medvědi, nevědí, že túristi nemaj zbraně

Posilníme se a vyrazíme na cestu vedoucí údolím k Vallibierně. Opuštěnost se vytrácí s autobusem pendlujícím po cestě každé dvě hodiny – sem a tam. Chodce jsme však potkali jen jednou. Navečer přicházíme ke krásnému refugiu, v kterém je dokonce telefon pro přivolání záchranné služby. Uvnitř je velká patrová postel, která pojme alespoň 10 nocležníků. Uvelebíme se, ale noc netrávíme sami, neboť potmě přijdou ještě 3 muži – 2 starší a jeden mladší. Na batozích mají připlé cepíny. Po chvíli se jich směle lámanou francouzštinou zeptám, jestli dnes byli na Pico de Aneto. Kývnou a já se vyptávám dál – zda je potřeba cepín a jestli lze vrchol zdolat s batohy na zádech. Na to již znejistí, ale s několika připomínkami, kterým jsem nerozuměl, kývnou také. Přejeme jim dobrou noc a jdeme spát.

úterý 2. 9. 2008

Ráno se 3 muži hlučně vypravují a vzbudí nás tím. Sbalíme se a stoupáme pomalu bočním údolím k jezeru Ibón de Coronas (2220 m.n.m.). Jdeme kolem krásného potoka s vodopády. Já fotím a snad poprvé vytahuji filtry. Se stativem skáču z kamene na kamen a snažím se zachytit tekoucí vodu v přímém svitu slunce. Během dopoledne se obloha zatáhla a u jezera začal foukat vítr. Schovali jsme se do opraveného přístřešku z kamení a drnů, uvařili si v něm oběd, ale počasí ne a ne se zlepšit. Tak jsme se rozhodli, že tu pro dnešek zůstaneme. Na břehu pěkného jezera v obrovském kotli stavíme stan a lezeme do tepla spacáků. Odpočíváme a rozhodujeme se, co dál. Večer lezu ze stanu a vyruším několik horských koz od rozjímání u vodní hladiny. Splaší se a utíkají po kamení dolů, někam do údolí. Jsme tu sami. Z dálky hučí vodopády a vítr šustí mezi špičkami hor nad našimi hlavami. Uleháme ke spánku.

středa 3. 9. 2008

Od mužika k mužiku

Počasí je všelijaké, po obloze se honí tmavé mraky. Rychle se balíme a po stezičce stoupáme vzhůru k dalšímu jezeru – Ibón Inferior de Coronas (2750 m.n.m.). Stezička po chvíli však mizí a my se pohybujeme suťoviskem od jednoho mužika k druhému. Naneštěstí tu zřejmě každý, kdo ztratil cestu, stavěl mužiky a tak je tu spoustu označených stezek a žádná z nich pořádná. Kolem pěkných vodopádu se plazíme nahoru, kolem malého jezera s průzračnou vodou pořád výš a výš. Obloha se opět zatahuje a nám nezbývá než přidat do kroku, abychom byli rychle na místě. U jezera rychle najdeme plácek obehnaný nízkou zídkou vyskládanou z kamení a postavíme na něm stan. Kolíky však nejdou do skály, tak musím vázat stan přámo ke kamenům. Zalezeme před studeným větrem do stanu a vyčkáváme. Občas se mraky protrhnou a my zahlédneme vrchol – Pico de Aneto. Podle mapy by měl být celý vrcholek obehnán ledovcem, na začátku září je tu však zřejmě nejméně sněhu a ledu a tak je ledovec mnohem menší. Díváme se, kudy by se dal vrchol zdolat bez nutnosti chůze po ledovci. Bez cepínu či maček je to velmi nebezpečné.

Paparazzi

Před západem se rozhodnu, že vyfotím západ nad velkým jezerem Ibon Cregueňa. Barunka mě doprovází, ale z odhadovaného času půl hodinky do sedla na hřebeni se stává hodina, tak nechávám Barunku za sebou a téměř utíkám se stativem na zádech do sedla. přes několikametrové kameny se protplétám pod sedlo, navádí mne pouze mužici. Do sedla se musí po suťovisku – a ty já tak nerad… Nicméně se mi podaří do sedla dorazit ještě dost času před západem. Stihnu si tedy připravit stativ, filtry a čekám v podvečer na to správné světlo. Západ jsem přímo neviděl, v tom mi bránil masív skal na západ. Výhled na jezero však byl překrásný. Pravidelně jsem se díval nazpět, jestli neuvidím Barunčinu červenou bundu. Občas jsem ji zahlídnul, ale pak se mi nadlouho ztratila z dohledu. Vyfotil jsem několik fotek, ale začal jsem být nervózní. Jednak proto, že jsem neviděl již dlouho Barunku a také proto, že jsem si zapomněl čelovku a potmě by to bylo přes kameny dost nebezpečné. Vypravil jsem se proto rychle nazpět. A to opravdu rychle, celou cestu jsem běžel, což bylo dosti riskantní, ale hnal mě strach o Barunku. Skákal jsem ze skály na skálu, mužiky jsem sledoval pouze koutkem oka. Světla ubývalo a ve mně rostl strach. Nakonec jsem však Barunku dohnal a ulevilo se mi. Ještě za šera jsme došli ke stanu a ulehli znaveni do spacáků. Usnuli jsme téměř okamžitě, nevědouce, co nás v noci čeká…

Bezesná noc

Asi ve 2.00 mě Barunka probouzí a upozorňuje na záblesky. V dálce se blýská a osvětluje to celý stan. Fouká silný vítr a zanedlouho jdou slyšet i hromy. Začínáme se bát, neboť vítr zesiluje a bouřka se blíží. Začínám počítat prodlevy mezi blesky a hromy a podle klasického schématu násobím sekundy a počítám vzdálenost bouřky v kilometrech. Obavy se naplňují a bouřka se žene přímo na nás. Vítr začíná lomcovat se stanem a fouká stále silněji. Kdybych použil při stavbě kolíky, už by byly dávno vyrvány ze země. Naštěstí jsem si dal tu práci a navázal na stan provázky a ty zase přivázal k těžkým kamenům. Vítr sice fouká silně a stan se prohíbá do všech stran, věřím ale, že pokud vydrží provázky a švy stanu, vydrží i celý stan. Zatím se bouřka ještě více přiblížila. Při počítání se nedostanu nad 10 sekund, což je děsivé, neboť jsme jen pár metrů pod úrovní okolních kamenu a přímo pod nejvyšší horou Pyrenejí, v obrovském kotli, kde může bouřka řádit několik hodin. Barunka samým strachem nemluví a já jsem ji přikryl svým tělem. Sám mám taky velký strach, ač se normálně bouřek nebojím. V téměř 3000 m.n.m. je to ale zcela něco jiného. I přes zavřená víčka vidím jasně světlo, jak blesky olizují okolní vrcholky hor. Bouřka s sebou přinesla i déšť, snad i kroupy, v tom hluku to nejde poznat. Stan se celý otřásá, já pořád kontroluji stěny, jestli někde nepromokáme a uklidňuji se představou, že pruty stanu vytváří Faradayovu klec a že se nám tím pádem nemůže nic stát. Nějak to ale nepůsobí a mně bije srdce tak silně, že to i Barunka komentuje. Asi po hodině se prodlevy mezi blesky a hromy začínají prodlužovat a zdá se, že už vše končí. Bouřka postupně ustává, prší míň a míň a vítr také utichá. Za několik minut již je opět klid, jen z pozvdálí stále blikají blesky. Přiznali jsme si s Barunkou navzájem, že to byl náš nejhorší zážitek v přírodě. Brr, do rána zbývalo jen pár hodin, tak jsme se snažili co nejdříve usnout a odpočinout si od té hrůzy.

čtvrtek 4. 9. 2008

Návrat do Bénasque

Ráno jsme od stanu viděli pouze mlhu. Po předchozí noci jsme neměli dvakrát chuť lozit někde po skalách, tak jsme se rozhodli ustoupit hoře a nechat ji nepokořenou. Navíc jsem s hrůzou zjistil, že baterka vypůjčená od bratrance do mého foťáku nepasuje, byli jsme tedy bez foťáku (nepočítajíce foťák v mobilu, v kterém jsem zvěčnil alespoň výhled od našeho stanu). Sbalili jsme stan a vyrazili jsme po již naštěstí uschlých kamenech zpět do údolí k refugiu. Kolem jezer, kde jsme byli dva dny nazpět, krásným lesem kolem vodopádů – šlo to rychle. U refugia jsme se naobědvali a pokračovali dál v cestě po proudu řeky do Bénasque. Cesta dolů nám trvala 7 hodin. Nahoru jsme stoupali 3 dny… Po návratu do Bénasque nás nohy bolely a říkaly si o odpočinek, nicméně naše priorita byla rychle někde nabít baterku do foťáku a stopovat pryč z Bénasque směrem k dalšímu parku d’Aigüestortes. Baterku jsem chtěl nabít na informacích, ale tam mi to nedovolily, prozradily nám však, že hned vedle v domě je zásuvka na chodbě, tak jsem tam tajně proklouznul a dal baterku nabíjet. Posléze jsme zjistili, že ten dům je jakási veřejná budova, kde se schází kroužky, kluby apod. Zrovna probíhala nějaká mezinárodní konference a tudíž si nás nikdo ani nevšimnul.

Přes hory přes doly

Po cca 1,5 hodině byla baterka nabitá. Mezitím jsme nakoupili mapu již zmíněného parku (a kakaové mléko, které si Barča oblíbila), mohli jsme tedy vyrazit na stop. Měli jsme štěstí, neboť za chvíli nás z parkoviště za městečkem vzala mladá dvojice(v zápisníku jsem si poznamenal, že byla alternativní) v polorozpadlém autě. Dostali jsme na klín kus upadlého kufru a vyrazili po cestě, kudy jsme sem přijeli. Po několika kilometrech jsme však (v Castejón de Sos) odbočili na menší silničku vedoucí přes vrchovinu směrem k dalšímu parku. Za odbočkou nás dvojice vysazuje a my jdeme již při západu na konec městečka stopovat. Sice tam jezdilo jedno auto za den, ale jekoliž nás během 10 minut vzalo. Přes sedýlka (kolem 1300 m. n. m., ale to člověk ve Španělsku nepozná) se vezeme s podivným starším chlapíkem, který si s námi bodře povídá, my mu však nerozumíme, tak alespoň španělsky přikyvujeme. Již téměř za tmy nás vysazuje v městečku Les Paules asi 20 km od parku. Jdeme po silnici dál a hledáme místo na spaní. Přes malá políčka, rozestavěnou vesnici (nikoli obludárium typu české satelitní město, ale vkusné domy z kamenů a střechy z břidlic) nakonec dojdeme mezi keře v ohradě pro krávy. Vmezeříme se mezi lejna a rychle usínáme.

pátek 5. 9. 2008

Křížem krážem chodím

Během noci k nám naštěstí nezbloudila žádná kravica, rychle jsme se tedy “vyklidili pole”, neboť jsme byli za elektrickým ohradníkem. Počasí nám přeje – po pěkném východě jsme měli nad hlavou jasné nebe. Snídáme u silnice, abychom si udělali obrázek o tom, jak to tu jezdí. Nic moc, proto rychle zabalíme uschlé bagety do batohu a jdeme stopovat. Jdeme pěšky po silnici, za chvíli nám staví mlčenlivý chlápek, který nás veze z Aragonie do Katalánska. Vyhazuje nás až u ústí do Val de Boí – jsme téměř v parku. Pořád nám ještě zbývá několik kilometrů do výchozího bodu do parku, proto pokračujeme ve stopování. Za pár minut nám staví mužík v malém autě, z kterého po několika minutách vypadne (lámaně), že se zítra vrací do Barcelony, kde bydlí. Na chvilku uvažujeme o zkratce, ale změnu plánu zamítáme – nenecháme si přeci ujít jeden z nejkrásnějších parků ve Španělsku. (V Černé hoře jsme na Lovčenu potkali dvojici z Barcelony a když jsme se ptali, co by nám mohli doporučit navštívit ve Španělsku, ihned navrhovali právě národní park d’Aigüstortes.) Vysazuje nás přímo v městečku Boí se starobylým kostelíkem San Juan. Nakupujeme pečivo a plánujeme cestu skrz park. Díky rychlým přesunům máme víc času než jsme plánovali, můžeme tedy park pořádně prochodit, vymyslíme cestu křížem krážem přes park zhruba na 3–4 dny.

Tady stával dům

Vyrazíme po silnici ke vstupu do parku. Mají tu zvláštní způsob dopravy – jakési outdoorové taxíky v podobě terénních džípů. Co chvílu nás míjí. Proto hned za vchodem do parku (kde jsme dostali brožurku o parku a pytlík na odpadky od velmi ochotných zaměstnanců parku) odbočujeme z hlavní cesty a jdeme pěšinou velkým údolím do nitra hor. Naše žaludky ohlašují poledne a proto odbočujeme z cesty a vaříme si na loučce ukryté za keři. Chvíli se sluníme, Barča usíná a já dopisui cestovní deník. Po chvíli pokračujeme hlouběji do parku. Po úzké stezce (nikdo tudy nechodí, neboť se všichni nechají vyvézt taxíkem) stoupáme do údolí kolem malého kostelíka, kde svačíme. Sestupujeme k prvnímu jezeru. Je zataženo, ale na chvíli se mraky protrhnou a slunce krásně osvítí údolí, kde odpočívají býci (oddělení od krav :). Cesta dál vede kolem několika nádherných vodopádů, kde fotíme a kocháme se. V 18.15 docházíme k informačním cedulím, kde je první velké parkoviště taxíků. Odtud vede dokonce speciální trasa pro vozíčkáře (pěkné, že se tu na ně myslí). Prozkoumávám první z jezera uměle dotvořenou přehradu, kde je malá eletrárna. Po cestě pokračujeme podél potoka k refugiu, kde chceme přespat. Po cestě míjíme jedno (podle mapy opuštěné) refugio, které je ovšem zamčené, takže se začínáme bát o klidný spánek. Jdu se stativem a fotím již za šera krásné prostředí. Refugio, které jsme si podle mapy vyhlédli jsme nenašli (i cedule k němu ukazující byly začerněné), a další bylo již placené, tak ná nezbývalo než hledat alternativní stanoviště. Po chvilce hledání jsem objevil ve stráni plošinku, která byla dostatečně zašitá, tak jsme se tam vydali. A bonus navíc – opodál byly obsypané keře malin. Uleháme jen tak na karimatky, ale v noci se spouští déšť, tak si stavíme střechu nad hlavu.

sobota 6. 9. 2009

Prší, a od nebe k zemi – příčné flétny

Ráno pořád prší. Dopoledne pořád prší. Odpoledne pořád prší. Večer přestává pršet. A tak jsme se za celý den ani nepohli. Večer již bylo pozdě na to vyrazit k dalšímu refugiu, tak jsme zůstali na místě a přečkali další noc.

neděle 7. 9. 2009

Vodní hladina, samá řasa

Byť mokrý, zabalíme stan a ještě brzy ráno nepozorovaně sestupujeme na cestu a vydáváme se kolem chaty k jezeru nasnídat se. Slunce krásně svítí, ale již je cítit září – když zafouká vítr, jsme rádi, že máme rukavice a bundy. U jezera se nasnídáme, já udělám pár fotek a pokračujeme vzhůru do sedla a směr Estany de Saint Maurici. Míjíme skupinku veselých Francouzek a skupinku ledových jezírek. Zvedá se vítr a v sedle už fučí ledový vichr. Oblékáme se a pokračujeme k vyhlídce nad jezerem. Zde odpočíváme, vyhříváme se v závětří na slunci a vaříme si oběd. Přehrado-jezero nás moc nenadchlo, tak k němu nesestupujeme zbytečně 100 metrů dolů, ale pokračujeme po vrstevnici a po chvíli se napojujeme na GR 11. Čarokrásnou krajinou plnou vodopádků, potůčků, jezírek, skalek a mostků stoupáme do dalšího sedla, dnes posledního. Máme to štěstí, že je jasno a dobrá viditelnost a tak vidíme hluboko do francouzských Pyrenejí. Slunce však už pomalu zapadá, tak rychle sestupujeme do nádherného údolí plného jezer, jezírek, nádrží a přehrádek. Točíme se mezi nimi po pěšinkách, skáčeme z kamene na kámen a hledáme místo na spaní. Jezera jsou nádherně čistá, plná řas. Skočím pro vodu do veldjšího údolí, vyruším přitom rodinku pištících svišťů. Později rozbíjíme po skalkou stan a rychle lezeme do spacáků, neboť již není takové teplo. Ve spěchu vaříme a uleháme zkřehlí k spánku.

pondělí 8. 9. 2009

Ráno se vydávám prát oblečení. V ledové vodě, ruce div mi neupadají, peru asi hodinu. Poté balíme stan a vypravujeme se na cestu. Báře není dobře a je unavená, tak vzdáváme přechod dalšího hřebene (obzvlášť když se na něj z údolí podíváme) a měníme plány. Od přehrady, kde je spousta lidí (jezdí sem taxíky z druhé strany parku) a krav, scházíme na cestu, po které jdeme pryč z parku (míjíme hotel Banhs de Tredos. Na odpočívadle se posilňujeme obědem a po chvilce válení pokračujeme do údolí. Procházíme kolem krásných chalup na pastvinách. Vycházíme z parku a klesáme stále níž a níž, k silnici vedoucí směr Andorra. Po silničce dojdeme k přehradě, kde se na odpočívadle ubytujeme (= postavíme stan). Opodál stojí auto jak ze závodu Paříž–Dakar.

úterý 9. 9. 2008

…možná že chytím dobrej stop…

V noci pršelo a i ráno ještě stále poprchává. Po rychlé snídani se rozhodujeme pokračovat dál v cestě i přes mrholení, které občas zesílí do deště. Po úzké silničce klesáme stále hlouběji (kolem přehrady) do údolí. Na protějších kopcích vidíme horská letoviska s vleky a sjezdovkami (nyní však travnatými). Dole v údolí se rozprostírá vesnička Salardó. Již známe domky z šedých kamenů a s břidlicovými střechami se táhnou podél silnice, která podle mapy vede přes sedlo horami směr Andorru. Stavíme se tedy k silnici a zvedáme palec. Jezdí tu sice dost aut, ale všichni místní. Pokud nějaké projede, tak se do 5 minut vrací zpět. Po několika minutách zastavuje autobusák, ale nakonec se nechá přesvědčit, že my platit nebudeme. :) Zanedlouho zastaví slečna v off-roadu, ale veze nás jen do dalšího městečka, které v podstatě navazuje na Salardó a jmenuje se Baqueira. Je to centrum letovisek – jsou zde uskladněné lanovkové kabinky, je tu spousta hotelů a nám se tu vůbec nelíbí, tak jdeme pěšky z městečka směr sedlo (ve výšce cca 2072 m.n.m.). Silnice je však totálně mrtvá. Díky tomu nám zastavilo už druhé auto, co tudy jelo (i když to bylo asi po půl hodině čekání :). Byla to paní ve středním věku s autem narvaným letáčkama a vajíčkama. Chvilku přeskládávala a pak jsme mohli nasedat. Nakonec se z ní vyklubala průvodkyně (nebo něco takového – minimálně naháněčka pro nějakou cestovní kancelář). Dala nám vybrat si jazyk (my si vybrali angličtinu ;) a mohli jsme se pěkně bavit. Během dlouhé serpentinové cesty do sedla jsme se dozvěděli vše potřebné o této části Španělska. Dostali jsme pěkný letáček s mapou okolí Sortu (možná funkční kamerový záběr Sortu) a byli jsme odrazeni od návštěvy Andorry, neboť tam není nic zajímavého k vidění a Francouzi a Španělé tam jezdí akorát nakupovat do bezcelní zóny. Museli jsme tedy přehodnotit plány.

Jak jsme měli hluboko do žaludku…

Měli jsme štěstí a hospůdka, kterou chtěla paní-řidička navštívit byla zavřená, tak byla nucena pokračovat přes sedlo (v kterém bylo další “zimní letovisko” ;) do rodné vísky. Vysazuje nás, já si fotím mapu Španělska. Loučíme se a vyrážíme pěšky několik kilometrů do městečka Esteri. Chvilku sedíme na náměstíčku, ale máme hlad jako vlci, tak pokračujeme a hledáme obchod. Ale jak tomu ve Španělsku bývá – když něco potřebujete koupit, tak je siesta. Hladoví stojíme před jedním obchodem a stopujeme v naději, že seženeme co nejdříve jídlo, neboť došlo pečivo. Po chvilce nás bere slečna autem kousíček údolím dál, ale po několika kilmetrech nás vyhazuje na křižovatce. Nyní jsme na tom ještě hůř, neboť nikde poblíž není žádný obchod! Naštěstí nás bere paní s 2 dětmi (byly na nás naštvané, neboť se kvůli nám musely přestat válet po zadním sedadle a musely se uklidnit. :). Co víc, ve svém obrovském offroadu má i 2 řadící páky. Šmahem se ocitáme v dalším z mnoha městeček v tomto údolí. Siesta ještě neskončila, tak pokračujeme na stop dál. Po chvilce nás bere Argentinec a veze náš až do Sortu. Asi za 10 minut otevírá obchod, tak jsem s peněženkou nachystaný ve startovacích blocích (které si pro tuto příležitost vozím na vandry ;). Vletím dovnitř, koupím bagety a tavený sýr a už dlabeme na břehu řeky, kde se jezdí mezinárodní soutěže kajaků. Zahnali jsme mdloby a vydali jsme se pěšky přes město na co jiného než stop. Vedle starobince (sledovali nás důchodci z vozíčků a divili se, co děláme s batohy tak pozdě na silnici…) jsme napřed zastavili chlapíka, který si chtěl vydělat. Ale my jsme nechtěli prodělat, tak jsme ho poslali k čertu a čekali na “náš” stop. A dočkali jsme se!

Stopařské štěstí

Staví nám dodávka a v ní chlápek, co nemá paměť zlou… ;) V kufru má outdoorovou výbavu, tak se domníváme, že je to nějaký horolezec. Po chvíli rozhovoru (asi se styděl za svou lámanou angličtinu) z něj leze, že pracuje v Pyrenejích jako dřevorubec (woodcutter). Ve Španělsku však nesehnal levné ubytování, tak dojíždí několikrát týdně z Francie, kde si platí podnájem. Obdivuhodné! Cesta z domu do práce je dlouhá 300 km! Dovídáme se to v průběhu cesty, takže nakonec nás veze asi 100 km naším směrem (přes la Seu d’Urgell). Vysazuje nás v Bellver de Cerdanya, malebném městečku severně od Parc Natural del Cadí-Moixeró. Na rozloučenou nám věnuje krabičku plněných těstovin. Dojati se loučíme a jelikož se nad námi stahují mraky, nabereme rychle vodu a pospícháme za město hledat nocležiště. Po cestě nám zkříží cestu stádo ovcí hnané babičkou a dědečkem. S téměř nulovou znalostí Katalánštiny se jich ptáme na cestu (= ukážeme před sebe a zeptáme se “Berga?”). Oni se rozpovídají, že nestíháme odezírat z ruk divokou gestikulaci. Nakonec pochopíme, že je to spoustu kilometrů (asi si bláhově myslí, že chceme jít pěšky) a že je to přes tunel. Poděkujeme a za doprovodu neutuchajícího vysvětlování se slušně vzdalujeme. Zahýbáme na polňačku a jdeme za pole hledat místo na spaní. Objevujeme pěknou schovanou loučku, kde stavíme stan. Vaříme darované těstoviny a jejich náplň (špenát a italský sýr) nám nesmírně šmakuje.

středa 10. 9. 2008

Změna je život

Ráno plánujeme přesun do sopečné oblasti v komarči (hrabství) Garrotxa. Jdeme na křižovatku velkých silnic, kde se špatně stopuje, ale i tak nám po chvilce zastavuje žena (!). Zjišťujeme, že si výborně pokecáme anglicky, neboť studuje ekonomii na vysoké škole. Zrovna teď ale jede na zkoušku z řízení sanitky do Girony. Cože? Do Girony? Že bychom se svezli s ní? Jelikož změna je život a navíc nám oblast kolem Olotu příliš nedoporučuje, volíme rychlý přesun do Girony. Jedeme po nové dálnici (pod parkem Cadí-Moixeró vede 5km tunel) a povídáme si o všem možném. Například o tom, že Giroňané houby nechodí sbírat, ale lovit. Nebo že Girona se čte [Džirona], jen neznalí Španělé (nikoli Katalánci) to tak léta prznili. Po vystřídání snad všech témat (je vášnivá cyklistka, doporučuje nám projet Pyreneje na kole – tak snad někdy příště :) jsme se dostali až k Bachovi. :) Nakonec jsem jí musel napsat mé oblíbené věcičky, které neznala (Hudební obětinu a Umění fugy). Vyhazuje nás uprostřed Girony. Přejeme jí hodně zdaru u zkoušky a vydáváme se na nádraží uložit batohy.

Girona

Na nádraží však úložna batohů nefunguje, tak jdeme do města na informace. Připadáme si jako horký brambor, když nás pošlou zase někam jinam, ale nakonec v jednom hotelu ukládáme batohy a jdeme do města. Proplétáme se uličkami, nakukujeme do obchodů se vším možným fotíme katedrálu, svačíme v parku, šplháme na hradby, sbíráme krabičky od cigaret (nenápadně)… Po několika hodinách se vracíme pro batohy a hurá na autobusové nádraží. Za chvilku nám jede autobus k moři!!!

Moření u moře

Po tolika dnech už jsme se na svlažení opravdu těšili. Ale jestli jsme měli doteď štěstí, užít si odpočinek u moře nám nebylo souzeno… Ale k tomu se dostanu. Nejdřív jsme se museli přiblížit k pobřeží. Autobus byl přijatelný (i cenově), ale v půlce přistoupili postižení cestující a ti nám cestu 2x nezpříjemnili (nic proti postiženým ;). Míříme do Palamos. Přímořského letoviska, které nám bylo několika lidmi doporučeno. Předpověď nám moc nepřeje, neboť má být 2 dny zataženo a zima. Na místo dorážíme v 17.30. Po čichu jdeme k moři. :) U nejbližšího stánku bereme leták s mapkou města. Na koupání je pozdě (navíc poblíž jsou jen doky). Tak se vydáváme po pobřeží směr krásné pláže. Po cestě potkáváme v křoví jednoho postiženého z autobusu, tak se raději rychle klidíme. ;) Přes překrásné pláže (“Sem se zítra půjdeme koupat!”) se plácáme v písku a bloudíme zbytečné kilometry při obcházení pláží… Nakonec docházíme k přírodní rezervaci, kde se nesmí stanovat. Po pláži nechci jít, aby nás neviděli s batohy, tak volíme cestu nitrem lesa. Po chvilce se však zamotáme ve spleti uliček a díky mé chybě docházíme kousek od místa odkud jsme vyšli. Volíme proto (již za tmy) nepříjemný rychlý přesun po značce nad útesy vedoucími do moře. Již za tmy objevuji klidný plácek, kde postavíme pro jistotu stan (jako obvykle v noci prší) a jdeme unaveni spát.

čtvrtek 11. 9. 2008

Je je je je mi božsky, když jdu po pláži bosky

Ač jsem si liboval jaké skvělé místo na spaní jsem objevil, ráno mi libování překazili jednak mravenci, kteří si našli kolem celého stanu (uvnitř) cestičku až do mého batohu se sladkou šťávou (naštěstí byli jen tam a dali se dobře vyklepat) a jednak cyklisté, kteří se vyřítili z křoví a profrčeli nám kolem stanu. :) Nedočkavě jsme se převlékli do plavek a valili na pláž. Po cestě jsme si uvařili v hájku snídani-oběd. Vyrušila nás jedna zoufalá Španělka, která s dvěma mobily v ruce prosila, jestli by si od nás nemohla zavolat. Pochopili jsme, že je v zoufalé situaci, tak jí Barča půjčila svůj mobil. Pokračovali jsme v občerstvování a Španělka se zatím vykecávala (údajně se svým šéfem). Když skončila, oddaně nám vrážela do ruk 20eurovou bankovku. My však měli pocit z dobrého skutku (a ten nám stačil), tak jsme slušně odmítli. Ale zpět k moři! No co vám mám povídat. Předpověď se trošku sekla a skoro celý den svítilo slunce. Troufli jsme si nechat batohy na pláži mezi dečkami a deštniky místních přímořských povalečů a vydali jsme se s Barčou do vln. Nadšení asi nemá cenu komentovat. Jen snad že jsem na prstech neměl varhánky, ale varhany! Z blbnutí ve vlnách jsem měl skoro otřes mozku. Nechal jsem Barču na pospas slunečním paprskům a vydal jsem se hledat obchod, abychom měli co do pusy. Marně jsem hledal, až jsem dobloudil k malému obchůdku v kempu. Pospíchal jsem k připálené Barunce a ve stínu na petanquovém hřišti jsme začali svačit, když se zde začli srocovat osoby francouzské národnosti a pokročilejšího věku. Postupně jsme se posunovali z lavičky na lavičku, abychom uvolnili místo nově příchozím. Měl jsem velké pokušení jim říct, že je Barča mistryně ČR v petanque, ale jaksi jsem pro to nenašel dostatečnou slovní zásobu ve Francouzštině. :) Když Barča odběhla podívat se po obchodu, oslovil mne jeden sympatický stařík (připomínal mi nějakého starého francouzského herce) a ptal se mne odkud jsem. ČR ho překvapila a vyptával se, kde jsem se naučil (sic!) francouzsky. Skromně jsem odpověděl, že “au lycée”. Jako pravý Francouz byl nadmíru spokojen a já dál přihlížel jak to ti staříci a stařenky umí s koulema.

Ještě jsem si šel naposledy zařádit do vln a když se začalo ochlazovat, vydali jsme se hledat nad hotely místo na spaní. Když se setmělo, tak jsme brali za vděk každému plácku bez exkrementů. Z jednoho nás však vyhnalo pouliční světlo, z druhého štěkot neurvalého psa. Museli jsme tedy hlouběji do lesa, kde jsme po chvíli našli malou plošinku. Po mém zásahu nožíkem proti nechutně píchavým keřům se tam dal postavit stan – už jsme byli zvyklí, navíc v dálce se blýskalo, tak jsme na nic nečekali a za chvilku usínali ve spacáku.

pátek 12. 9. 2008

Náhlý přesun…

Ráno byl stan suchý, tak jsme se sbalili. Předpověď na tento den však vyšla a na nějaké koupání jsme neměli moc pomyšlení. Na pláži pouštěli draky – vždyť už je vlastně podzim! Nakoupili jsme krmivo pro hladové poutníky a šli si na pláž alespoň posedět, když ne se opalovat. Pojedli jsme na petanquovém hřišti a pustili jsme se přes Palamos na jih směr Barcelona! Nakupujeme a v uličkách potkáváme první Čechy. Táta s klukem si povídají a neví, že je někdo odposlouchává. :) Na míjené poště jsme poslali zbývající pohledy a zamířili po pobřeží na jih. Stále mezi hotely a pláží až jsme konečně narazili na GR 92 vedoucí po pobřeží. Po skalách, nad zátokami, po schovaných plážičkách, po schodech, terasách… Značka najednou skončila a my měli jedinou možnost – po dlouhých schodech se vzdálit od moře a na silnici pokračovat dál. Po rušné silnici jdeme do města Platja d’Aro. Zde jsme nabrali vodu a vyrazili na stop. Nic nebralo a přitom stopování se rozhodneme urychlit postup a stopovat rovnou do Barcelony. Je už ale docela pozdě a tak počítáme s tím, že někde po cestě přespíme u cesty.

Asi po 40 minutách nám zastavují dva blondýni. Ano, jsou to čistokrevní Švédi. Po chvíli rozhovoru se oba stydíme za svou (oproti nim) ubohou úroveň angličtiny. Nadhazujeme navzájem různá témata, dojde i na Švédy v Praze. :) Do Španělska přijeli učit místní golf. Najeli jsme na N-II, starou hlavní cestu ze SV do Barcelony. Nyní se jezdí po dálnici, ale N-II je zadarmo, tak je na ní stejně rušno.

Ještě jsme si ani nenašli místo na stopování a už nás bere starší dvojice do pickupu. Označil jsem je později za muklíka s muklicí. Muklice údajně byla kdysi u kamarádky v Praze, ale anglicky moc neuměli, tak jsme si nepokecali. Sice se ukázalo, že jedou až do Barcelony, ale jednak jsme jeli hrozně pomalu a navíc se uprostřed cesty najednou zastavili a začali se kochat při pohledu na moře – nechali nás čekat v autě a vydali se na vycházku! Byli jsme už trošku zoufalí, když slunce zapadlo a nás čekalo spousta km do centra. Nakonec jsme to s nimi dokázali, byli dokonce tak hodní, že nás vyhodili přímo na Placa de Catalunya. Rozloučení bylo dojemné (nikoli však z naší strany). :) Byli jsme jim ale vděční, že nás dopravili do vysněné metropole!

Barcelona!

Na Plac de Catalunya to již známe, jdeme tedy rychle do informací, kdyby náhodou měli otevřeno. Náhodou mají, tak vystojíme frontu k přepážce. Slečna na nás sice mluví jako učitelka angličtiny (výslovnost děsně prožívá), ale informace o nejlevnějších hostelech jsme nedostali. Vytiskla nám pouze seznam hostelů, které měly podivně stejná jména, navíc jsme u nich uvedené adresy neměli v mapce Barcelony. Barunka stále věřila, že najdeme ubytování za 8 euro, o kterém jí říkal kamarád, co tu loni byl, ale po návštěvě několika náhodně objevených hostelech jsem nabyl názoru, že se tu pod 20 euro na noc nevyspíme. A to mi přišlo zatroleně moc, navíc když jsme sem dorazili neplánovaně o den dřív a měli jsme tu spát 4 noci. Chodili jsme bezradně s batohy na zádech v temných uličkách kolem La Rambly, ale buď bylo všude plno, nebo jsme narazili na superluxusní hotel, který jsme ani nezkoušeli. Po dvou hodinách jsme byli již značně zoufalí, protože jsme nevěděli, kde dnes složíme hlavy. Začaly se nám v hlavě rodit záchranné plány. Např. že si zaplatíme jednu dvě drahé noci a pak pojedeme na další noci spát někam za město. Nebo že zkusíme vyjet vlakem do okrajové čtvrti, kde měl stát levný hotel F1. Nejhorší bylo, že u většiny hostelů bylo napsáno, že zavírají kolem půlnoci a ta se neúprosně blížila. Okruhem jsme se vrátili zpět na Placa de Catalunya a zoufale zkusili znovu informace, ale zde již bylo zavřeno. Všude byla již několik hodin tma, ale v ulicích se to vůbec nepoznalo – hemžilo se to tu lidmi jako odpoledne na České. Všechny vlaky za město již odjely, tak jsme podnikli poslední zoufalý výpad do uliček na La Ramble.

Bydlíme!

Barunčin kamarád údajně spal někde poblíž stanice metra Liceu, tak jsme zamířili tam. Už jsme byli celí zničení od vláčení těžkých batohů. Hladoví a žízniví a zklamaní. Nikde nás za 10 euro nechtěli. Od stanice jsme se vydali opět do temných uliček a hledali očima každý svítící nápis “hostel”. A v tom se to stalo! Štěstí se na nás usmálo a to štěstí byl pan domácí, který nás na další 4 dny ubytoval. Vystoupali jsme do 3 patra po ochozených schodech a zazvonili na zvonek. Otevřel menší starší bodřejší pán a i když nerozuměl anglicky, ihned věděl co chceme. Zavedl nás do pokoje po osvícené chodbě a ukázal nám jej. My byli nadšení, tak jsme jenom čekali na cenu, kterou nám řekne. Ta však byla velmi příznivá (ve srovnání s předchozími nabídkami. 17 euro za noc! Nebylo to sice tolik, kolik jsme si představovali, ale v pokoji byla manželská postel, umyvadlo a balkón s výhledem na La Ramblu! Nadšení jsme mu zaplatili a spadli únavou na postele. Já byl zničen, ale Barunka si přála ještě noční procházku po okolí. Bylo již po půnoci. Vyšli jsme na La Ramblu a záhy poznali její kouzlo v noci. Hemžení lidí všech barev, jazyků, náboženství… Hlad jsme se pokusili zahnat v McDonnaldu, ale kdybychom slečnu slušně neupozornili, že na nás zapomněla a nepohádali se se zaměstnanci, tak jsme ten předražený malý italský hamburgřík ani nedostali. Začaly mě bolet záda, tak jsme se šli umýt (já i vyprát) a pořádně vyspat.

sobota 13. 9. 2008

Výprava na jih. Parlament, městský park

Vydatně odpočatí a nasycení jsme vyrazili přes uličky starého města, kostel svaté Marie mořské (?) do městského parku (Parc de la Ciutadella). Kolem ZOO jsme se dostali ke Katalánskému parlamentu. Barunka byla zvědavá, tak mě dotáhla až dovnitř, tvrdila, že se na prohlídku dostaneme zadarmo, já pochyboval. Když jsme si museli odložit a skenovali nás, jestli nemáme zbraně, tak jsem již byl skoro jistý, že budeme platit těžké prachy. Nic takového se však nekonalo. Dostali jsme anglického průvodce a mohli jsme po celém parlamentu chodit sami. Luxus, co vám mám povídat. V místnostech se střídaly drahé koberce, ještě dražší obrazy na stěnách, křišťálové lustry až z nám ze všeho přecházely oči. Fotil jsem jak najatej, všechno mám zdokumentováno. Z parlamentu jsme zamířili na sever. Park byl mimo jiné plný řvoucích papoušků, kteří se přede mnou dokonale schovávali v korunách palem. Po Passeig Lluís jsme šli k vítěznému oblouku a dál na sever. Po cestě jsme fotili sebe i cizí (na požádání).

Čínani sežerou všechno, co je měkčí než šutr

Malý obchůdek s ryze čínským zbožím nám nedal a museli jsme ochutnat neznámě vypadající pochutiny. Bylo nám z nich sice špatně, ale za těch pár korun to stálo – kokosové mléko v plechovce, kterou by nezmáčknul ani železný Zekon, a kus masa z neznámého mořského živočicha. Ten mi byl obzvláště sympatický díky své příznivé ceně 0.1 €. :)

Zápis předmětů pod Sagradou

Cestou dál na sever jsme procházeli kolem Kollosea, a pravoúhlou sítí ulic, které všechny vypadaly naprosto stejně, jsme se přibližovali k světoznámé Sagradě. Tento den však již bylo pozdě, navíc víkend, kdy se dalo očekávat nejvíce lidí, dovnitř jsme nešli. Místo toho jsme kolem hledali internetovou kavárnu, neboť jsme potřebovali zapsat předměty. Po chvilce jsme ji našli – hodina stála pouze 0.95 € (Hodit sem odkaz z mapy na přesnou pozici…). Během ní jsme si vyřídili všechny školní záležitosti a poté se vydali zpět směr náš hostel. Na zpáteční cestě jsme nakoupili jídlo na 3 dny v Lídlu (který je tam stejně levný jako u nás). Na lavičce před ním jsme se trochu posilnili a pokračovali dál.

La Rambla

V našem pokoji si uvařili a vyrazili do proudu lidí na noční La Ramble. Průvodci nelhali – je to tepna Barcelony a žije to tu nonstop – když jdou jedni spát, druzí už vstávají do práce… Spousta živých soch lemuje celou třídu od Plaza Catalunya až skoro k moři. Radost chodit v noci po ulici hířící barvami, umělci, kavárničkami, plné zvuků, hlasů, křiku. Zážitek na celý život…

Tržnice

Únava se po čase projevila, tak jsme zabočili na tržnici, kde každý den kolem 8. hodiny večerní začne boj o zákazníky – prodavači nechtějí balit pracně naaranžované zboží zpět do beden a tak se snaží množstevními cenami kolemjdoucí přesvědčit, že jejich ovoce a zelenina a nejrůznější nápoje z nich ty nejlepší na celé tržnici. Neodolali jsme svodům našich chuťových buněk a nakoupili snad všechny barvy ovocných šťáv – bílou, oranžovou, červenou, zelenou, žlutou, … Chutnaly nám všechny, nejvíc asi bílá – kokosová. Když se stánky začaly vyprazdňovat a zavírat, tak jsme se pomalu s plnými břichy vytratili a šli odpočívat, celí uchození, do postele. Večer jsme si ještě připravili soukromou párty a pochutnávali si na ovoci, sýru a pravé sangrille z Lídla.

neděle 14. 9. 2008

Go West

Po probuzení jsme si uvařili snídani, nabalili bagety na svačinu a vydali se tentokrát na západ. Kolem univerzity, Placa d’Espanya, přes průmyslový park, jsme se dostali pod Muzeum umění a hrad. Před muzeem hrál vynikající kytarista a snažil se prodat několik svých CD. Přes spletité cesty v parku jsme se propletli až k olympijskému pavilónu – stojí zde více známých staveb, je odtud krásný výhled na západní část Barcelony až k letišti.

Na hrad!

Kolem komplexu jsme se přiblížili k hradu, který ční nad Barcelonou na výrazném kopci. Vstup byl zdarma, tak jsme si mezi tisíci turisty užívali starodávnou stavbu. Z hradeb byl výhled na celou Barcelonu. A i ty největší stavby se v tom obrovském městě jeví jako malinké modely. Po nezbytném panoramatickém snímku jsme se odebrali na opačnou stranu kopce a sestupovali přes zahrady k moři.

Vracaja sa dom

Pod městskou lanovkou vedoucí od hradu až k moři, podél parku, v kterém jsme viděli staříka, kterak měl pouze slipy, a ty jen vytetované, jsme došli až k Molo d’Espanya, jakési obří Vaňkovce na moři. Rychle jsme se přes tisíce holubů a kolem mořského akvária přesunuli do přímořských uliček a hledali levnou restauraci, že ochutnáme proslavenou paellu. Žádné ceny nás však neoslovily, tak jsme se přes staré město vráceli zpět. Po cestě jsme potkali obchod s tričky Kukuxumuxku [kukučumukču], které jsem si pro jejich vtipné obrázky rozhodl další den koupit. Před usnutím jsme opět popíjeli voňavou a sladkou sangrillu s jahodovou marmeládou.

pondělí 15. 9. 2008

Výprava na sever

Ráno jsem šel pro bagety a cítil jsem se skoro srostlý s městem, přes La Ramblu, do uličky, k pekárně na rohu, z které vonělo pečivo dva bloky daleko. Nachystali jsme si opět svačinu na celý den a vydali se po Passeig de Gracia kolem Gaudího známých domů () směrem k Sagradě Famiglii. Jelikož však svítilo špatné světlo (my fotografové jsme vybíraví), rozhodli jsme se nejdříve zajít do parku Güell nějaký kilometr dál na severu. I přes relativně brzkou hodinu tu byly davy lidí. Prošli jsme si tedy pouze hlavní cesty a cestičky, prošli podloubím s nástěnnými mozaikami, po schodech kolem známé sochy ještěrky, navštívili krátce malé muzeum parku a vydali se zpět na dlouhou cestu k Sagradě.

Sagrada Famiglia

Při příchodu zde svítilo již pro focení vhodné světlo, tak jsme šli dovnitř. Plno lešení, občas záblesk barevného světla, všude prach a hluk, jak se neustále staví… Za 5 minut jsme měli vše obejité a byli mírně zklamáni, ale po chvilce jsme si všimli, že se dá vystát fronta na výtah. Tak jsme si stoupli do fronty, kde jsme podle cedule měli čekat přibližně 45 minut. Šlo to docela dobře a na posledních metrech již byly lavice na sednutí. Čekání rychle utíkalo, neboť jsme pozorovali spoustu lidí mnoho národností kolem sebe. Výtah byl snad 100 metrů vysoký. Z věže jsme viděli na celou Barcelonu, prostě zážitek na celý život, pohybovat se v tak obrovské stavbě. Po schodech jsme klesali postupně dolů a odkrývaly se nám nové a nové pohledy na jiné části chrámu… Když jsme byli zpět na zemi, vydali jsme se ještě do krypty, kde je umístěná stálá výstava materiálů a historie stavby. Shlédli jsme i anglický dokument, který zrovna v jedné místnosti běžel, a poté jsme se již vydali zpět k domovu;

Cetky kam se podíváš

Po cestě jsme však ještě horlivě hledali, co bychom dovezli rodinným příslušníkům a jiným, kterým se z takovýchto míst vozí věci nižších estetických hodnot. Hledání nás zavedlo znovu do starého města, kde i když jsme byli již několikrát, se nám stále dařilo zabloudit. Obchod se vtipnými tričky se nám samozřejmě nepodařilo objevit, musel jsem tedy ovečky kukučumukču oželet. Alespoň jsme sehnali dárky (sevenýry) a utrmácení se vrátili zpět. Večer jsme se ještě naposledy vydali na La Ramblu a na tržnici, kde jsme si opět koupili spoustu ovocných šťáv. V Tescu nakoupili španělské víno a několik litrů Sangrilly… V noci jsem ještě Barunku přemluvil, abychom si vyšli na noční vycházku nad město. Přes tmavé uličky jsme tedy probloudili k zahradám pod hradem, odkud jsem vyfotil noční Barcelonu. Na zpáteční cestě přes arabskou čtvrť jsme si naposledy užívali Barcelonu se všemi jejími nočními atributy. Tepe to tu opravdu celou noc. Den od noci se tu liší pouze množstvím světla…

úterý 16. 9. 2008

Směr čé er

Brzy ráno jsme vstali, sbalili a s dostatečným předstihem vyrazili obtěžkáni batohy praskajícími ve švech na letiště. Špatně jsme si pamatovali, kam jsme z letiště před 3 týdny přijeli vlakem a proto nechápali rady, které nám dávali místní. Už jsme začali být zoufalí, že nestihneme odbavování, ale nakonec jsme nasedli do správného podzemního vlaku, dojeli do stanice Sants, kde jsme přestoupili na vlakometro na letiště. V přeplněném voze jsme se tam dostali bez problémů za pár minut. Rychle jsme vyhledali odbavení, zbavili se těžkých batohů (na váze u přepážky jsme měli rezervu ještě několik kilo, takže jsme váhu dobře odhadli, drzé holčiny, co suverénně předbíhaly nakonec musely za svá přetížená zavazadla příplatky – dobře jim tak) a šli si sednout do odletové haly. U skenru jsem si musel sundat i pohorky, protože si zřejmě mysleli, že by se mi do nich kromě ponožek vešla i nějaká nebezpečná zbraň. V hale jsme pak čekali na letadlo. To bylo přistaveno skoro včas, ale kvůli problémům na trase do Vídně jsme museli čekat přes hodinu na letišti. Nakonec jsme však narolovali a vyletěli směr Vídeň.

Počasí se postupně zhoršovalo. Nad Itálií bylo ještě jasno, ale Rakoskou již nebylo přes husté mraky vidět. A když jsme se dostali nad Vídeň, pilot nahlásil o 20 stupňů nižší teplotu než v Barceloně a déšť. Naštěstí jsme si prozřetelně do letadla vzali teplé oblečení, ale i tak to byl pro nás při vystupování šok – na Vídeňském letišti pršelo a byla tu zima jako na podzim. ;) Po vyzvednutí zavazadel jsme se odebrali čekat na autobus student agency, který nás asi po 2 hodinách odvezl před Grand hotel. Tady již čekal můj táta, který Barunku odvezl do Medlánek a mne domů.

Už po pár dnech jsem musel dát za pravdu oblíbenému heslu: Všude dobře, tak co doma. :)