Slovenský kras 2006

Slovenský kras, 10.–16. 9. 2006

Zpráva o krátkém baboletním (a také chlapoletním) putování po vyprahlém jihovýchodě.

(Publikováno se svolením Ondřeje Ondery Herzána.)

Účastníci:

• Milenecká dvojice LB/BL,
• Vlčí ocas,
• Strejda panoš a
• Stařec oslavenec.

Nepřijdou vlci?!

Pro některé účastníky začala expedice již večer před vlastním odjezdem. Ano, rezidence PERLA MAJLONTU se tentokrát proměnila ve skvostnou čajovnu: jejím pohostinstvím pohrdla jen jistá BK( s výmluvou, že si myla hlavu), naopak naše řady poctili návštěvou stréc Bolavý kotník a slečna Svetříček.

Druhý den ráno se s námi přišel rozloučit i sám pan Biochemik. Nu – a cesta na vyprahlý jihovýchod byla volná! Čas autobusového sezení jsme trávili ve společnosti filmů, hudby, nebo nitranského langoše. Sedm (statečných) hodin uplynulo jako voda a my byli vyplivnuti na nádraží v Rožňavě.

Sluncem okrášlený podvečer nás zastihl stopující na silnici do Plešivce. My dva s Bublinou jsme sice čekali delší dobu, zato jsme se však nestihli zkompromitovat blouděním jako nejmanovaná trojice BLĎ (nebo ĎLB?)

V Plešivci jsme nabírali s Ďáblemvodu. Vědom si zdejší hungarizace, štěkl jsem na prodavačku „jo napot! Ívo víz?!“ Ďábel briskně doplnil „dobrý den? Nemáte vodu?“ Tvář za pultem se evidentně rozpřemýšlela a pak rozverně opáčila:“Ktorý z vás je Čech a ktorý Magyar?“

I vyfotili jsme se u sídla svědků Jehovových – a v počínajícím soumraku nastoupili cestu vzhůru na Plešiveckou planinu. Kluci hráli na kytary, děvčata cupitala do rytmu. Nahoře nás čekala krásná střecha i s lavicemi, výhledy na planinu a zimou. Proti třetímu bodu jsme se rozhodli bojovat ohněm a zpěvem. Ke slovu se dostal i mistr Nevrlý a jeho poukaz na zdejší výskyt farkašů – planinových vlků. Tři pětiny výpravy po zbytek večera nemluvily o ničem jiném a zbývající dvě pětiny rovněž. Jen jejich tužby se možná poněkud lišily: první skupina by si prohlídku vlků – na rozdíl od druhé – možná odpustila…

Slaměná rezidence

Nepřišli. Ani nevyli. Trošku nudka. Zato hned od rána pražilo krasové sluníčko a vybízelo k dobývání bezlesé planiny. Nedaleko nás však udeřilo do očí prostranství s několika budovami, travnatým pláckem, jabloní, švestkou….a dřevěnou budkou se senem v patře! Spontánně jsme se rozhodli ponechat zde batohy osudu (čti vlkům), večer se sem navrátit a strávit tu nezabudnutelnou noc…Trochu jsme pojedli – a nalehko se vydali na průzkum lesostepní Plešivecké planiny. Občas teplomilný keřík, dřín, spousta závrtů, vyprahlé pláně, lučiny, traviny, kravěnce. Romantika vysloveně hmatatelná. Park v pravém smyslu toho slova. A nikde nikdo, kromě pětice Čecháčků hrajících různé obměny a variace slovní kopané.

Cisterna uprostřed planiny. Už zdáli lehce naparfémovaná betonová skruž, přetnutá několika železnými tyčemi, podepřenými sloupy. Dole voda nevábného vzhledu. Adamovský mág Diabol se rozhodl svěřit této olejovité kapalině svoji tělesnou schránku. Vyšvihl se jako akrobat na tyč a začal na ní vyvádět gymnastické prostocviky. Pak mne požádal, abych mu podal tyč, že vyzkouší hloubku vody, vlnící se půltřeťa metru pod ním. Namočil hůl a podal mi ji k přičichnutí. Víte, já nemám rád patos: prostě to na hony smrdělo kravskou močí! Milý strejda Ďábel přehodnotil situaci a dal přednost klasickému modelu „pot špína pot špína“ před modelem „smrad špína smrad špína“.

Následovalo objevení Zvonivé diery – propasti do jícnu samotných pekel! – a jisté intimnosti mezi B. a L. Ale o tom raději diskrétně pomlčím. Nacházeli jsme stepní kedlubny – pupavu – hledali pramen zakreslený v mapě ( ukázalo se, že jde o zpola vysušenou bažinku), pozorovali lesklé jižní velekobylky, uhýbali třem patnáctiletým šampónům na motorkách. A především do sebe nechávali dštít jižní slunce. Cestou zpět k batohům došlo k neshodám mezi BBL a OĎ, ale ty byly navečer urovnány a zahlazeny, neboť jsem poznenáhlu opět o rok zestárnul, zešedivěl, proplešatěl….a přiblížil se k věku velebných kmetů. Důsledkem byla blahopřání, čokoláda, výborná BKBK (Bramborová kaše Barbory Kadlčkové) a kytarová produkce. Strejda Ďábel hrál všechno možné i nemožné. A nedávný úplněk o sobě dal vědět prostřednictvím výrazné záře, která házela stíny všude kolem, i na náš nocležní senějk…

Záchrana přichází zdola

Kdo vymyslel kras, ten měl jářku pořádně pod čepicó. Zabudol však na jednu malinkatou drobnost – vodu. Ta v krase prostě není a když už, tedy řádně profiltrovaná přes kravské produkty Šinuli jsme si to od rána vypraženou krajinou, vody ubývalo, horka přibývalo. Doplazili jsme se k jakýmsi betonovým žlabům, určeným asi k napájení krav. Nedaleký kohoutek s hadicí se protáčel naprázdno, voda z něj sebeméně nekapala, neřkuli tekla. Zaslechl jsem blízké hlasy a vlomil na planinku sevřenou v lesnatém závrtu, kde mi banda Slováků – jak se záhy ukázalo – skvěle poradila! Asi dvacet metrů za žlaby totiž ústila do země ďoura se železnými schody. Asi dva metry dolů a pak do boku, kde – za betonovým tarasem – byla v hloubce dalšího půldruhého metru VO – DA!!! Po stropě zavěšení motejli, netopejři a další havěť…To se ví, že jsme zajásali a ihned se jali složitě nabírat velevzácnou tekutinu. Bylo nutno zapřít se nohama o strop, pravou rukou čapnout bytelný kohoutek a sklonit se až k hladině, zatímco levá ruka nořila flašku pod hladinu a pak ji vytahovala vzhůru. Podzemní prostory lákaly i kytary – jejich zvuk se tu nesl malebně, ponuře, podzemně, undergroundově. Dostalo se i na jisté limonádové hrátky, ŽÉÉÉ, a na zasloužené mytí opocených těl. Už zase voníme!

Za další hodinku už jsme odpočívali na Gerlašské skale čili zkráceně Gerlachu, odkud se naskýtaly výhledy až ke skutečnému Gerlachu (tatranskému). Jak jsme tak jedli, vytasil se ďábel s novým poznatkem ohledně česneku. Momentálně však není po desáté večer, a tak mlčím.

Moje dečka našla vzápětí lenošivé uplatnění. Někteří i usnuli, jiní se zatím procházeli cestou necestou. Kdo byl ve které skupině, netřeba ozřejmovat. Jinotajem řečeno: čert nikdy nespí a trpaslíci vám vlezou všude.

Večer se začalo vela povážlivě chladit. Ale nebojte, ani tentokrát jsme nezmrzli. Nocleh ve stínu košatého listnáče na pokraji závrtovité lučiny, velký oheň, vzdálené cinkání zvonců, kuskus s olivami aneb kuchařské „majstrovství“…a opět kytary.

Kterak ženy přelstily muže

Ráno jsme důkladně zahasili zbytky doutnajícího ohně a vyšlápli zase na planinu. Nebylo tak teplo jako včera, podzim už se blejží. Kdesi pod stromem uprostřed planiny se opět rozprostřela dečka, a na ní tři nejkrásnější pětiny naší expedice. Dvě nejsilnější pětiny se vrátily zkratkou ke včerejšímu zdroji vody a pak se chrabře, neochvějně vláčely planinami nazpátek…Holky nás přivítaly starostlivými tvářemi a prý, co když jsme to ohniště nezahladili pořádně? Vždyť popel ráno ještě doutnal! Běžte se tam podívat! No co už – běželi jsme. Před malou chvílí projíždělo kolem ochranářské auto, odtud zřejmě pramenily důvody k obavám. Přišli jsme na louku a ejhle – ohniště bylo vzorně vyklizené a zametené!!! V našich hlavách vzklíčilo strašlivé podezření. Ďábel si vzpomněl na své zapopelené víčko, Ondra na láhev ananasového tangu, která byla během naší nepřítomnosti údajně vypita. Skutečnost se nás naplno dotkla svými pařáty – holky nás prostě prvotřídně doběhly. Ohniště vyčistily, vzácnou šťávou zalily, popel víčkem odnosily. A teď se válijou na dečce a smějou se nám….Hu! Myšlenková konstrukce, za niž by se nemusel stydět ani kralevic všech kanadských žertéřů, žijící na Brožík Street No. 10!

Hluboká poklona až po pás slečny dojala. A omluvily se nám sladkostmi. Což samozřejmě nikterak nesnižuje kvalitu jejich promyšlené podpásovky. Po obědě na dečce jsme se s Ďéblem vydali na výzkum závrtů, propastí, jeskyní, planin. Během dvou hodin jsme nalezli snad i pověstný nevrlovskýMacskalyuk s drobnou plazivkou. Holky nám však nevěřily, že by tato vybájená ďoura byla toto před námi, a rozlétly se na samostatný průzkum. A příležitost dělá zloděje. Calvadosem vylepšený rybízový tang byl slečnami záhy nepovšimnutě vypit (zejména Bubble šmakoval!!!) a teprve večer se dozvěděly, že je z naší strany vyrovnáno…

Poprvé za celou dobu jsme dnes noclehovali v ryzím lesejku. O dřevo se bída s nouzí netřela a oheň vypadal vcelku velikášsky. Jen nálada nějak scházela, jednoho po druhém nás kosila nahromaděná únava a krasová, stepní malátnost. Tři dny na Plešivecké planině, zakletém ostrově, se chýlí ke konci, možná v nás zahlodal i červíček nostalgie, bůhví. Na mně osobně dotíral smutek, že už zítra musím od těchto bezva lidiček pryč….Přečetli jsme Nevrlého a brzy zalehli.

Nejvíc nejpunkovější cesta domů

Další text bude popisovat zážitky odlišné od vašich. Pokusí se ve stručnosti vyobrazit slasti a strasti stopařského řemesla ve směru severozápadním…

Ráno jsem se se všemi rozloučil a sestoupil mezi dvě planiny, na silnici k vesnici Slavec. Přesně v osm ráno jsem poprvé vztyčil palec v naději, že pojede někdo, kdo mne sveze alespoň do Lučence. Hoci nič takého. Auta jezdila: kamiony jedoucí do Uherského Hradiště či Kladna způsobovaly srdeční arytmii. Ale nikdo ani náznakem nezpomalil. Po půlhodině neplodného čumákování jsem došel až za Plešivec a na několika místech zkoušel znovu stopovat. Marně. Kotouč na nebi se blížil k zenitu a já dosud čekal na první zastavivší vůz!

Teprve za další dědinou, po patnácti kilometrech chůze a ve čtvrt na dvanáct(!) se slitoval jakýsi navoněný klávesista. A prý že jede do deset kilometrů vzdáleného města Tornal´a. Vyhodil mně přímo u vlakového nádraží, odkud za pět minut jel rychlík přímo do Bratislavy! Bezmeznou radost zkalila až paní pokladní, která se distancovala od nabízených českých korun. Nezbylo, než definitivně – z časových důvodů – zabalit stop a hledat jinou alternativu. V bance jsem rozměnil několik stovek za slovenské a na tornalském autobusáku zjistil, že bratislavský bus jede ve 12.50.

Hodinku času jsem využil k nákupu bryndzy a jejímu labužnickému pojídání na lavičce v parku. Zatímco jedno ucho naslouchalo rytmické cikánské maďarštině a horkému tepu jižního města Tornal´y, druhé ucho zachytilo z místních prolejzaček se linoucí „ráááááno jedu dááááááál, mně čekááááááááá další sááááááááááál….“

Asi o půl jedné jsem se na autobusáku optal nahodilého řidiče, odkud jede bus do Bratislavy. Odpověď mně přímo zmrazila:“Teraz tam dva autobusy išly, mal ste priísť skor!“ Nu, naštěstí tak zle nebylo. Ve 12.50 už jsem se vezl. A zatraceně dlouho. V Bratislavě jsem kotvil až za pozvolného soumraku a naštěstí skoro hned chytil spoj do Brna, kde jsem vystupoval přesně ve 21.21.21 hod.

Dobrou noc, moji milí! Užívejte Silicu!

(Zde končí Onderův zápis.)

14. 9. 2006, čtvrtek

Ondra se bleskem balí a s přáním pohodky a máváním se s námi loučí. (“Děcka, napište mi potom puonkovýho mejla, jak jste dopadil.”) My ostatní (Bublina, Bára, Lucka a strejda Ďábel) jsme se ještě chvilku váleli a poté jsme se vydali v Ondrových stopách s kopce dolů. Serpentýnami jsme se šli až pod planinu do údolí na silnici a hned zamířili směr řeka. Po cestě jsme díky Ďáblovu charisma nabrali u jedné kočnice vodu a hned šup do řeky. Holky šly napřed, Ďábel hlídal. (1 vejce se uvaří za 10 minut, za jak dlouho se uvaří 3 vejce? vs. 3 holky se koupou 0 minut, jak dlouho se koupe jeden kluk? No, Ďábel tam byl dýl, ale pral si zase nějaké prádlo… :) Značně lehčí (o špínu) pokračujeme pod silickou planinou po cestě směr silnici vedoucí do Silice. Po chvíli nejisté chůze se dostáváme k ní. Ďábel jde nabrat vodu do mohutného pramene a holky zatím stopnou bodrého SLováka v autě. (My mámev lese ještě kamaráda - čo tam robí? Má hnačku? :D") O několik informací chytřejší nás vyhazuje v Silici n krčmy. Jdeme na kofolu! Přivítá nás nepříjemná krčmářka (holky: je to chlap, nebo ženská?) Ďábel holky zve a jdeme na terasu. Ještě jsme si skoro ani nepřiťukli, když se objevil zvláštní stréc. V ruce žmoulal ledňáka a přemýšlel, komu ho dát. Šel si proto pro radu k vedoucímu Ďáblovi. (gy)

Mlsně se usmíval a očima těkal od jedné ke druhé. Říkal, že jsme všechny překrásné a Ď. nemohl než ouhlasit (asi se bál o večeři) a šalamounsky navrhoval, ať zmrzlinku dá všem, že se o ni podělíme. S tím jsme souhlasily, protože s dlouhými minutami strécova váhání ztrácel v odpoledním slunci nanuk na přitažlivosti. Stréc se ukázal nejdřív jako grand a dokoupil ještě další 2 nanuky (na mě ale vyšla ta rozteklá), sedl si k nám a pořád nás okukoval. Vyvrbil se z něj ale spíš opilec (zapomínal, že maďarsky neumíme, tvrdil, že je polovník, ochranár, že chce naučit anglicky, německy a to vše těžko srozumitelnou hatmatilkou) a navíc jako staré prase. Dělal nám nemravné návrhy (že Bára má vše, co žena může dát, ale za ženu by radši Ádu), odhadoval charakter Ďábla (“su ako ty, zaprcať a ísť.) Jeho řeč byla čím dál tím častěji proložená sprosťárnami (kurva život) a navíc zjišťoval kam jdeme. To už se i Ďábel přestával dobře bavit , zapřel nás, Bára v puidu sebezáchovy do sebe na jeden lok obrátila půl sklenice kofoly a rychle jsme se odpoklonkovali a utíkail se schovat do stínu za kostelní zdí. Tady jsme si v klídku rozjímali s panem Signálem a vyčkávali až odbije osudová půl třetí = jídlo. V horním obchodě nás přivítali milí pánové a ochotně nám prodali, co nám na očích viděli - kakaový puding se šlehačkou, banánek, nebo třeba chleba. Mlsné jazýčky nám nedovolily dojít daleko - vyvalili jsme se před obchode na místní boveráckou loučku a dávali si do nosu (ten puding) Ďábel krásně na začal slintat i na pěknou odpadovou bedničku vedle lavičky, kde se ukrývaly samé cigaretové skvosty. Komu se nelení, tomu se zelení, řekl si Ďábel, šibalsky se mu zablýsklo v očích a začal lovit. Ať žije bufetparty, na kterou se postupně scházeli samí vítaní hosté. Vedle Ďábla se postupně začali přisedat mstní tatíci s pivkem a cigárkem a jejich zkoumavé pohledy byly opravdu výmluvné. Když jsme konečně zaplnili hladová bříška, vyfotili dost paparazzi fotek a ukojili bufetící touhy, yvrazili jsme směr Silická planina hore do polí. Cestou nás provázela pěkná domestikovaná krajinka, ale aby to nebyla moc nudka, raději jsme sešli ze značky a vrhli se do nitra divočiny. Cestou necestou, polem nepolem nás Strřejda Ďábel dovedl až do houštin pod velký strom. Kde jsme si pro dnešní večer zakotvili. K večeři jsme si uvařili plný kotel špaget mezi kterými nás občas i mrknul salám, mňam. Ďábel se nám pochlubil, že má vlastně s Lacim tajemství, ale jaké? No však se to dozvíme příští čtvrtek. Po kytaře, písničkách a přídavcích špaget na nás čekaly spacáčky a tropická noc. Dokonce i srneček nám zaštěkal a pak už nám nic nebránilo sladce uodplout do říše snů. (lucka)

15. 9. 2006. pátek

Ráno se Ďábel vydal na obhlídku okolí, ještě večer totiž nevěděl, kde přesně je, ale pšt! Mapa příliš neodpovídala, ale zorientoval se podle vysílače v dáli. Vrátil se, určil azimut pro postup a cestou necestou, nevěda kde je a kam chce jít jen tiše doufal, že nezažije největší trapas svého života - ztratí se se 3 holkami v lese. Směr byl naštěstí určen docela dobře, zanedlouho jsme došli na cestu. Po několika minutách Ďábel prohlásil: jestli nedojdeme po 100 metrech na modrou značuk, spáchám harakiri. Poslední zoufalý čin… Po 200 metrech jsme narazili na modrou. Od tvé chvíle nám orientační štěstí přálo. Našli jsme totiž silickou jeskyni. Vlezli do ní - kochali se, koncertovali a hlavně mrzli. Po 2 písních jsme chladnou díru opustili a pokračovali dál směr Velký Žomboj. Ten jsme přešli, ale Ďábel ho náhodou objevli asi 200 metrů od cesty. Hluboká, přehluboká lochna do země můj bratříčku! Kámen padal 4 sekundy! Mapa tvtdila - 54 m. Po občerstvení jsme pokračovali k Žomboji malému. Zde nám Ďábel vyprávěl pohádku. Dále po cestě k Dievčenské skale - vyhlídce na Rožňavu. Holki zůstávají odpočívat na louce u orzcestníku, Ď akčně stoupá vzhůru… Vyhlídka, 3 české rodinky, vysílač, focení, válení…

—gy