Rumunsko 2016

Munții Rodnei, Munții Maramureșului

Termín: 7. až 17. července 2016
Účastníci: Barča, Ďábel, Lucka, Renča, Stopař
Vandrovní píseň: Kousavá deka
Autoři: Ďábel, Renča

Čtvrtek 7. 7.

Vyjíždíme po 17. hodině z Jabloňové směr Lesná, kde Stopař už kupodivu čeká na ulici. Jeho batohem a kytarou doplníme poslední škvíry v kufru a vyrážíme na Slovensko. Jedeme přes Uherský Brod, cesta ubíhá, ale auto jede s 5 lidmi docela pomalu. Abychom ušetřili benál, pouštíme klimatizaci jen při jízdě s kopce (s je správně, zdůrazňujeme význam dolů), Renča nás baví nejvtipnějšími historkami poslední dekády a novinkami z Lysic a cesta příjemně plyne.

V Trenčíně děláme přestávku při západu slunce, s výhledem na Trenčínský (Trenčijanskij) hrad. Jí se řízky a pije Kofola ‒ Češi na výletě, jak má být.

Po cestě hrajeme známou soutěž slovenských řidičů – u rychlostních radarů soutěžíme o různé ceny, vyhráváme kotěrec, uhlí a vařič (?) – sporák.

Přes Poprad projíždíme už po setmění; dojíždíme do Dargovského průsmyku, kde hledáme v lese nocleh, stany nestavíme. Krásná noc můj kancelářský bratříčku!

Spací místo: Dargovský priesmyk

Pátek 8. 7.

Ráno vzdor štěkajícím psům opouštíme priesmyk, zbytek cesty slovenskou občinou se bavíme zejména důkladným vyslovováním všech možných (i nemožných) slovenských slov. V též zábavě pokračujeme i v Maďarsku, kde si navíc kvůli obavě z vedra a komárů zakazujeme byť jedinou zastávku a s vidinou večera v horách pokračujeme směr Rumunsko.

V Baia Mare vybíráme rumunské lei (v době vandru byl kurz 1 lei = cca 6 kč) a jedeme do cíle našeho automobilového putování – města Borşa. Po domluvě: “Nakupujeme na teď nebo i do hor?” u Penny, odstavení auta v Borşa turism a znovu sbalení zavazadel jsme konečně připraveni vyrazit do hor.

Cesta z města se vleče, příjemně stoupá a civilizace postupně řídne. Po nakouknutí k místnímu klášteru se ubíráme k malé chatičce a večeříme na přilehlém “camping place”, které se stává i naším prvním nocležištěm (pro Lucčinu slivovici je to však nocležiště poslední – snad si na ní nějaký medvěd nakonec dobře pochutnal).

První horská noc můj městem zhýčkaný bratříčku! Komáři, dým z ohně, halekání s kytarou. Vše jak má být (ještě potůček chyběl).

Spací místo: U chatičky s ohýnkem nad Borşou.

Sobota 9. 7

Plni energie se po vydatném spánku a konstatování, že život začíná po snídani (autor Ďábel), vydáváme na cestu dále do sedla. Během dne se počasí zhoršuje, dojdeme nakonec pouze k meteorologické stanici, kde přečkáme deštivé odpoledne se studenty turismu. Od učitelky rumunských děcek se dozvídáme, že abysme zvládli vylézt na Fagaras, tak bysme museli mít jó fyzičku, ne jak teďko. Skupina naivních dívek si to raději vykládá, jakože na to nemáme dostatečné vybavení, protože fyzičku přece máme. Ti večer odchází, my jdeme na postýlkách spát a čteme si Karpatské hry. Na nátlak mladších členů výpravy, kteří ještě nechtějí spát, večer hrajeme další z tzv. Ďáblových LIGA (Li-nguistic Ga-me, Na asociace), při které jako Pobóchanec září zejména Stopař. Večer se také v chatičce objevuje maramurešská kočka. Mňaaaaaauuuu!

Spací místo: Horská chatka LIFE u meteorologické stanice.

Neděle 10. 7.

Vyrážíme na vrchol, počasí nám přeje. Na vrcholu je špinavá bouda a pár lidí. Sedlem pokračujeme po hřebeni. Kocháme se pohledem, který se nám na hřebeni naskýtá, potkáváme několik turistů mezi nimi i jednu českou skupinu, o které nejprve spekulujeme, zda to Češi vůbec jsou (potvrzení přišlo až další den). Chvíle odpočinku si zpěstřujeme pozorováním Ovčí televize a také záchvaty pozitivismu a sluníčkovství, které nejméně jednou popadly každého člena naší výpravy – i díky tomu také plánujeme Bářinu další kariéru coby televizní moderátorky naprosto revolučního pořadu Bára doma. Již z dálky vyhlížíme ideální spací místo, nakonec nocujeme na krásné louce s výhledem na celou dnešní i zítřejší cestu.

Spací místo: Louka s výhledem a ohýnkem z kosodřeviny (zde opět chyběl pouze potůček)

Pondělí 11. 7.

Je vedro už od rána. Hřebenem pokračujeme dál, koupeme se a odpočíváme u jezírka. Stopař s Bárou řeší dospělácká témata jako hypotéky, zbytek se baví o seriálech jako správný malý děcka a to je většině přes třicet, že. Potkáváme skupinku tak šestnáctiletých vandráčků s nulovou výbavou, beztak četli Nevrlýho po večerech u ohýnku za zvuku kytarky – tu měli větší jak my. Při hledání další cesty se nám málem zranil nejstarší muž výpravy, za tuto nerozumnost mu byla odebrána pentle. Potkáváme 4 Čechy (kterým Stopař skládá poklonu z největších slovy: “Jste dobří, že ještě chodíte!”) – tuto skupinku jsme již potkali včera, ale zapamatovali si nás díky kytaře (někteří z nich tipovali i ukulele) spíše oni, než my je. Následně konečně scházíme ze sedla kolem jezera a koní až k vodopádu, prudkým svahem, za pozdního odpoledne. Myjeme se a pereme si – Ďábel objevil nádherný koupací vodopád, ke kterému ještě do pozdního večera dopadají sluneční paprsky. V supr vodopádku se zraňuje nejmladší muž výpravy a opět se ukazuje, proč je v Č více žen. Tábořiště nemáme úplně sami pro sebe – nedaleko nás nocují dva Maďaři (a nebo možná Češi, kdo ví).

Spací místo: loučka u potoka s ohýnkem. Zde nic nechybělo, jenom Maďaři přebývali.

Úterý 12. 7.

Scházíme do údolí, cestou míjíme několik hotelů/hostelů/penzionů – je vidět, že investice do turismu jsou v Rumunsku právě v rozmachu, jen těch turistů, kteří by vzali zavděk ubytováním v hotelu, zatím moc nejezdí. Následně jedeme busem zpět do Borşi (stál 2 lei na osobu, díky Bářině mimoňství nás málem vyšel na 20 euro), nakupujeme do hor (nejen na teď) a popovezeme se i do vesnice Băile Borşa pod Maramureš. Proti teplému počasí bojujeme vychlazeným Ursusem v místní hospodě, která působí spíše jako pračka peněz než hostinské zařízení. Po občerstvení stále za vedra stoupáme do prudkého svahu po prašných cestách, párkrát zastavujeme a absolvujeme příjemný odpočinek na rozkvetlých lukách – jednou nám dělá společnost maramurešský kocour, jindy pastevečtí psi či Renčino čtení Karpatských her, jindy výhled na polonahého místního svalovce kosícího trávu a srdce dívek. Navzdory únavě a nekončícímu vedru stále stoupáme a odměnou nám je asi nejhezčí spací místo tohoto vandru. (Mně se teda víc líbilo na té louce v Rodně.) Večer děláme ohýnek, užíváme si západ slunce, hrajeme na kytary dlouho do noci. Psssssss, vyrábíme razidlo na býky, abychom navždy stvrdili účast na dnešním (ke konci brakovém) večeru.

Spací místo: Louka s výhledy na Rodnu a se šťovíky (zde chybělo víno – počkat víno tam bylo, ne? To od Stopaře. Kdyby nebylo víno, tak bych nezůstala večer přítomna a nebyl by tudíž společenský večer, ne?)

Středa 13. 7.

Ráno nás budí pastevečtí psi, kteří naším směrem ženou stádo ovcí, a také ostré ranní slunce, které nás vyhání ze spacáků dříve, než by nám po včerejším společenském večeru bylo milo. Vyrážíme do zdánlivě (SND) posledního stoupání, než však absolvujeme cestu ostrým hřebenem na závěrečný kopec čeká nás několik falešných vrcholů, tím pravým je až Toroiaga v nadmořské výšce 1930 (?) metrů. Vrchol je také posledním místem, kdy cesty v mapě jakž takž kopírují realitu, následně totiž nezbývá nic jiného než souhlasit s Nevrlého názvem tohoto pohoří – Bezcestné hory! Celý zbytek dne se brodíme v travách, borůvčí, rododendronech a kosodřevině. Záchranou nám nebyla ani Ďáblova sluníčková nálada, ani tři ovčí stezky, po kterých šel jistě i sám Nevrlý. Vyvracíme kotníky a bereme zavděk možností obejít kopce střídavě zleva a zprava. Jak pravdivé se najednou zdají slova o ovcích, které mají ve svahu vždy jednu zadní a přední nohu zkrácenu tak, aby se jim na stráních dobře páslo a nespadly. Teprve navečer najdeme cestu do údolí a k potoku, jehož korytem klesáme stále níž a níž, Stopař vzpomíná na svůj malý velikonoční (?) balkánský vandr a razí cestu směrem dolů do údolí, kde v závěru dne spočineme v kempu u úzkokolejky – ujímá se nás místní (nejspíš) správce a dovolí nám nocovat na jednom z podií, koupeme se a nakonec všichni brzy po náročném dni usneme.

Spací místo: pódium u železnice kousek od muzea. (Zde chyběla síla)

Čtvrtek 14. 7.

Ráno zhlédneme místní muzeum, značku “nekrmte medvědy” a hlavně již netrpělivě čekáme na vlak. Ten téměř na čas přijíždí a v několika etapách s sebou veze i spoustu Rumunů, mají asi all inclusive, tak fasují steaky a na lavičkách pojídají. Sbíráme po nich zbytky, téměř netknuté! Nevrlý by zaplesal. Nakonec se nám podaří posledním ze tří vlaků odjet do Vişeu de Sus (cesta byla nakonec zadarmo, což je velmi příjemné zjištění), kde z centra popojedeme směrem k Borşi, kde ale dlouho čekáme na další přípoj, kterým bychom se dostali do Borşi. Zde nakoupíme opět v místním supermarketu a jdeme do kempu – oproti původnímu plánu nakonec o den dříve. K večeru již drobně poprchá, nám ale dobrou náladu zajišťuje nejen sprcha, čísté oblečení z auta a rumunské víno, ale také společnost Holanďana Hylkeho, který rovněž nocuje v kempu ve stanu (programuje virtuální realitu).

Spací místo: kemp v Borši (zde víno přebývalo – byl ho nedostatek, ještě že sme několikrát vynechali Stopaře)

Pátek 15. 7.

Ráno se balíme do auta (kupodivu lépe a mnohem úsporněji než při cestě sem – důvodem bude asi absence řízků) a vyrážíme směr Maďarsko. Cesta dobře ubíhá, v autě je veselo a Ďábel pouští klimatizaci nezvykle často, neboť to vypadá, že spotřeba bude i přesto menší, než jsme mysleli (cca 6,5 l/100 km). Cestou se zastavujeme u veselého hřbitova v Sapantě a u ňákýho monastiru. Na oběd stavíme v jakési haciendě a ochutnáváme rumunské jídlo – vydatnou zeleninovou polévku a jako hlavní chod máme variaci plněných paprik – v rumunském podání ale s rýží. Do Tokaje dojíždíme nakonec až večer, počasí se zhoršuje. V restauraci ochutnáme místní jídla a vyrážíme hledat spaní na Tokajský kopec.

Spací místo: Tokajský kopec, kousek od vysílače v lese u silničky (zde chybělo ke pěknému noclehu prakticky všechno).

Sobota 16. 7.

Během noci i ráno nás budí prudký déšť, který bičuje stěny stanů a my můžeme jen děkovat svému rozumu, který tentokráte volil do Rumunska stany namísto plachty. Po krátké ranní poradě volíme vzhledem ke špatnému počasí možnost přesunu rovnou domů již bez dalších plánovaných zastávek. Ve městě ale ještě nakupujeme tokajské víno a následně pokračujeme v road tripu přes Slovensko (kde si den prosvětlíme aspoň obídkem v kolibě), Bratislavu do Brna. Útočištěm se nám všem stává již tradiční Jabloňová 28 – děcka se umývají, Ďábel s Barčou skočí nakoupit a večer děláme poslední párty jako oslavu vydařeného vandru.

Spací místo: Jabloňová 28 – all inclusive

Neděle 17. 7.

Stopař jede domů (nevím do jakého konkrétního) a zbytek jede na výlet do Lysic. Na Oulehle dostáváme kafíčko a zákusky a pak jdeme přes oboru na zámek, kde nám Renča dělá velmi zajímavou a jako vždy záživnou prohlídku zámecké zahrady. Je pěkné počasí.

Po prohlídce se s námi loučí a Barča, Lucka a Ďábel míří na nedopečené a neuvařené brambory do Liďáku (Dělňáku).

Vandrovní plusy

Hlášky

Jste dobří, že ještě chodíte!

Život začíná po třiceti!

Život začíná po snídani!

Stará poťa

SND

published: 2016-07-07
last modified: 2023-02-06

https://vit.baisa.cz/notes/travel/rumunsko-2016.cs/