Expedice EASTERN 2008

Do Černé hory jsme se vydali na začátku července roku 2008 v počtu sedm, snad i statečných. A jelikož velmi výjimečně počet křehčího (nikoli však ve vysokých horách) pohlaví převažoval, i k moři jsme se podívali. Po zdolání nejvyššího vrcholu pohoří Komovi - Kom Kučki (2487 m) a prochození tohoto skalnatého pohoří jsme zamířili na poněkud travnatější, oblejší a navštěvovanější Bjelasicu plnou různých Glav (Crna, Zekova…). A abychom si odpočali od nadmořských výšek dostopovali jsme do přímořských letovisek (Budva, Kotor), vesniček plných zmijozelských zmijí (Virpazar) i k mauzoleu, kde lze provozovat sightseeing (Jezerski vrh pohoří Lovčen). Montenegro určitě stojí za to navštívit.

Editorial

Jistě vás napadá otázka, proč zrovna EASTERN.

Představte si vyschlou mexickou poušť… ne, nechci vykrádat něčí copyright. Představte si tedy západní prérie, lesy a hory v dobách Vinnetoua a Oldy Šetrného. Prostor, kde se potloukají lidé dobří a spravedliví, ale také ideální rajón pro všechny možné lumpy, zlotřilce a jim podobné živly. Hlavně však prostor, kde se lidé po letech potkají uprostřed prérie, pobudou spolu nějaký ten čas, uloví společného bizonka a zase se rozloučí, aby se mohli těšit na příští vzájemné setkání daleko za horami.

A tak se mi jevil náš letošní vandr, odehrávající se v balkánských roklinách. Může jít o pohled čistě subjektivní, ale posuďte sami. Odjelo nás šest. Stopovali jsme ve dvojicích. Onderu a Jíťu letmo potkal Hynek. Večer nás doplnila Béďa na šťastné číslo sedm. Skoro dva týdny jsme se toho drželi, než se pět lidí vydalo na cestu domů, jeden človíček taky, ale jinudy, a ten druhý jej pouze doprovodil a pak si užíval pět dnů pravé balkánské samoty. V daleké zemi orlů potkal dávné leopardy Kukieho a Zdendu, aby spolu mohli zvěstovat světu, že i v ráji samopalů a oběšených hraček lze prožít nádherný čas. Příslušník armády si pak vyběhl na bájeslovný Olympos, zatímco inženýr a věčný student to obrátili zpátky do Montenegra, vyprovodit patnáctihlavé stádo třebíčské na úpatí Prokletije. I cesty dvou posledních Mohykánů se nakonec rozešly – na samém jihu říše komárů… A to nepočítám bosenské putování našich dvou prvních vlaštovek!

Proto tedy Eastern. Dobro nakonec zvítězilo nad zlem, všichni se ve zdraví vrátili a jistě se brzy potkají. Tento neumělý deník si neklade za cíl být vyčerpávajícím (vyčerpaným je momentálně autor sám), naopak chce co nejvíce využít metodu ledovce starého strýčka Hemingwaye. Hutnou, prostou literární stravu se pak pokusím poctivě prošpikovat výroky nejen našeho Seňora. Hotový produkt se nebojte dokořenit vlastními zážitky, u nichž jsem nemohl být – ať už z Bosny, Záhřebu, Cetinje, vršku Olympu či hřebenů Prokletije.

Přeji vám spoustu dalších dní, prozářených jižním sluncem a provoněných koberci máty a oregána.

Gojko Mitić, v Třebíči dne 7.8. 2008, 01.56 SELČ

Účastníci zájezdu aneb kde jsem se s kým potkal a rozloučil a kdo byl jak dlouho na Balkáně

Hynek Cígler (1986) – Hyňas (25.6. - 7.7.) Setkání: 6.7. Bijelo Polje Rozlučka: 6.7. Bijelo Polje

Jana Mafková (1989) – Béďa, Jorkšír, Junior Starostlivosť (25.6. - 19.7.) Setkání: 6.7. Matěševo Rozlučka: 18.7. Dubrovník

Ivana Tapšáková (1987) – Ivča, Ivána Srbija (5.7. - 22.7.) Setkání: 5.7. Brno Rozlučka: 17.7. Kotor

Barbora Kadlčková (1987) – Bára (5.7. - 22.7.) Setkání: 5.7. Brno Rozlučka: 17.7. Kotor

Jitka Mozorová (1986) – Jíťa, Děvojka gravidnaja (5.7. - 22.7.) Setkání: 5.7. Brno Rozlučka: 17.7. Kotor

Vít Baisa (1985) – Ďábel (5.7. - 22.7.) Setkání: 5.7. Brno Rozlučka: 17.7. Kotor

Ondřej Schmid (1983) – Ondra, Mamko Tatić, Seňor kruhoústý, Beach lover (5.7. - 22.7.) Setkání: 5.7. Brno Rozlučka: 17.7. Kotor

Martin Koláček (1982) – Kukie (21.7. - 3.8.) Setkání: 23.7. Saranda Rozlučka: 28.7. Gjirokastër

Zdeněk Zelníček (1981) – Zdenda, Zed (21.7. - 2.8.) Setkání: 23.7. Saranda Rozlučka: 2.8. Tompa

Ondřej Herzán (1983) – Ondera, Gojko Mitić, Odri (5.7. - 3.8.)

Myc – Hal, Verča, Špunt, Káfa, Zuza, Jelen, Margi, Dvojka, Broňa, Sfinga, Prófa, Lachťa, Karlos, Harry, Šíp (29.7. - 8.8.) Setkání: 30.7. Gusinje Rozlučka: 31.7. Dolina Grbaja

1. Seňor kruhoústý

Následující řádky budou odpovídat zážitkům pisatele a mohu zaručit, že jejich podání bude zcela a ryze subjektivní. Pokud byste chtěli něco poopravit, vymazat nebo mně rovnou zlynčovat, dejte vědět. Pravdou je, že letošní vandr se nepodobal těm minulým hned z několika důvodů. Za prvé – převaha osob něžného pohlaví. Za druhé – převaha třebíčáků. Za třetí – převaha Ondřejů. Prostě samé převahy, tak snad i dobrý dojem převáží případné špatné vzpomínky.

Odkud přicházíš, Gaie? Z Králova Pole, ty… Není podstatné odkud, důležité je kam. Ta zastávka se jmenuje Bílé Pole, ale bratři Jihoslované ji něžně změkčují na Bijelo Polje. Tím směrem si to tedy zamířil náš vláček, obsazený absolventy tří pochybných institucí – totiž Gymnázia Třebíč, Gymnázia Řečkovice a zejména pak legendami opředeného Gymnázia Blansko. Cesta probíhala konverzačně, kytaristicky, karetně. Seznamovali se s námi Češi z obou sousedních kupé a líčili své odvážné albánské plány. Začaly se rovněž rýsovat nové sociální role přítomných vandrovníků. Takový Ďábel byl napříště neochvějným mapmistrem, zatímco náš Seňor Schmidero začal výrazně uplatňovat své humoristické založení. Když jsem například večer lezl na vrchní palandu, dovolil si mne upozornit, ať jej nekopnu, že by se nerad stal kruhoústým.

2. Ty priznao Kosovo!

Ve tři ráno se konal černohorský budíček. Celníci prolézali vagóny a my jen trnuli, zda nám nebude zabaveno jídlo, kterážto kratochvíle prý zdejším celníkům zpříjemňuje jejich jinak nezáživnou práci. Naštěstí se nestalo. Pro někoho i naneštěstí – takový Seňor láteřil, že počítal minimálně s exekucí pečiva a teď nemá kam dát chleba.

O hodinu později jsme již vystupovali v Bijelo Polji. Osobák směrem na Kolašin odjížděl za dvě hodiny, ale Bára nutně potřebovala sehnat vložky do pohorek. Vydali jsme se tedy do „centaru grada“. Jenže neděle je neděle a v Černé Hoře echt. Všichni obučaři měli pouze radno vrijeme. Celý problém vyřešila esemeska od Bédi, že již všecko opatřila. Prohlédli jsme si tedy aspoň centar a došlapali zpátky k nádraží. Mezitím jsem se ještě stihl stát středem pozornosti dvou mladých Černohorek a Seňor k tomu podotkl, že mně možná považují za místního Gojko Mitiće.

Jenže ouvej! Polední vlak, s nímž jsme počítali, nejede a další vyráží na jih až někdy kvečeru. To znamenalo jediné: autostop. A když autostop, tak ve dvojicích. A když dvojice, tak ve složení Bára – Ďábel, Ivča – Ondra, Jíťa – Ondera. Cílovou zastávkou budiž podhorské městečko Matěševo, tam se večer sejdeme – snad i s Bédinkou, která na nás již čeká v Kolašinu.

Stopování v rozpáleném předhůří se naší dvojici zpočátku zdálo být velice příjemnou párty. Zvlášť když se na nás z druhé straně silnice vyřítilo cosi silně vertikálního a zařvalo to „BYL TO SHANE!“ Ano, Hyneček na zpátečním autostopu do Čech, prohodili jsme pár slov, načež se spěchal uklidit do svého bělehradského auťáku. S postupujícím časem se však zábava měnila v šichtu jako každá jiná. Jednou zastavilo auto, srbský řidič se zeptal, odkud jsme, a když jsem to prozradil, křikl „Ty Čech – ty priznao Kosovo!“ , zabouchl dveře a dupl na plyn. Jinak se vůbec nedařilo – po několika hodinách nás mladý pár svezl jen asi 4 kilásky, nic víc.

Za Bijelo Polje jsme procházeli kolem jakýchsi slumovitých garáží a najednou nás oslovil rozložitý Cikán, ať se nezdráháme a zajdeme k němu na kafu. Posezení v garáži, náprstek velmi silné a sladké balkánské kávy, k tomu kuře v paprikové omáčce s feferonkami, rajčata a domácí chléb. Početná rodinka nás okukovala, jak jíme, mrkli se na nás i páni sousedé z vedlejší garáže, cítili jsme se jako mediální hvězdy. Náš hostitel pracoval před pár lety v Karlsruhe jako uklízeč záchodů, lámal tedy docela němčinu.

Protože autostop dvou třebíčských gympláků nevycházel ani nadále, v poklidu jsme se vykoupali v bystřinné řece a došli na vláček osobáček, který nás zavezl rovnou do Matěševa. Osud se za svou stopařskou nepřízeň odvděčil dvojnásobnou pohostinností – spolucestující paní vyndala dva druhy štrůdlu, jeden se špenátem, druhý s ovčím sýrem a prý dejte si! Vedle sedící klučina nám zase nabídl jakési kečupové keksíky, a to jsme si ještě směli prohlédnout rodinné fotoalbum oné paní, jejíž krásná dcera se přednedávnem vdávala.

Ze zastávky jsme sestoupili do údolí a po nějaké době nám přišli naproti Bára s Ďáblem. Vyvýšené tábořišťátko na louce, s výhledy k vrcholům Durmitoru a Sinjajeviny, nás přivítalo několika sedmispáči. Bédinku však probudila vůně čerstvě natrhané kytice pod hlavou a tak následovalo dojemné vítání, zpečetěné třebíčskou medovinou. Ostatním dvojicím stop samozřejmě vyšel na jedničku, takže jsme byli posledními ztracenci na cestě do hor. A teď už dobrou noc, pro většinu z nás první noc pod širým balkánským nebem…

3. Voda dala, voda vzala

Dnes jsme si vzali ty bláho plánovníček a řekli si, hele, dojdem na ty Komovi, viď? To jsme ještě netušili, jaká to bude hromská štrapáce. Varovat nás měl vyděšený křik malého černohorského kloučka. Ten, když viděl odhodlaně mířit naši skvadru do nitra komovského předhůří, hulákal jak pomatený, že tamtudy neprojdeme – a jeho chronické kvílení utichlo až za mnoha zatáčkami.

Brzy jsme však poznali, jak to dneska bude. Koryto horského potoka, jímž jsme šli, zřejmě postihla silná jarní povodeň, která vzala cestu, navrstvila dřevní zátarasy, spletence stromů a kamení, naplavený písek a to vše dohromady dávalo skutečnou divočinu. Navíc divočinu nikoli pouze horizontální, takže jsme poprvé pochopili, že o sůl nebude na Balkáně nouze (tedy aspoň ne o tu vypocenou). K divočině však patří i hojné peřeje a modravé tůně, takže jsme neodolali a až po krk se zanořili do ledové přírodní lázně.

Výš pak vedla cesta strmým svahem, pralesem, občas se vynořovala, občas ztrácela, byla to taková loterie. Odpočívali jsme – světe div se – třeba na barevných plechových sudech, navezených do nitra pralesa bůhvíodkud. Nejhorší úsek však čekal teprve před samotnou hranou lesa – rovnoběžné rokliny malých potůčků, zarostlé trním, maliním, komářími hejny oplývající… Když jsme rozedráni a pobodáni vylezli na travní prostranství, připadali jsme si jako v ráji! Kolem alpínské louky, výhledy k několika pohořím, podvečerní vůně mateřídoušky.

Ďábel se Seňorem prohlásili, že tady někde by měl být planinárský dom. Leč najít se jej nepodařilo. Okolí zpestřovaly jen kamenné zídky někdejších budov. My však sestoupili do přírodního amfiteátru, na jehož dně, u lesa, se rýsovala jakástakás rovinka na přespání. Několik set metrů od tohoto místa byla objevena i studánka, takže nám zdánlivě už nic nechybělo. Jen ten noční vítr a zima, hodná šestnácti set metrů nad mořem, trošku kalily zónu komfortu: kvůli větru musela být dokonce sražena pracně vyšponovaná plachta – kdo by tehdy tušil, že to je zároveň její vandrovní derniéra v roli přístřešku?!

4. Večeře za flétnu

Kopneme do vrtule a budem tam, řekla ráno Bédinka a Ďábel ji doplnil, že dnes půjdeme prakticky výhradně po vrstevnici. Obě rčení se stala neodmüslitelnou součástí vandrovního žargonu, rozšiřovaném zejména naším adamovským nestorem, ale i dalšími.

Z travnatého hřebene nad naším nocležištěm se otevřel pohádkový obzor se skalnatými štíty a srázy Komu Kučki (2487 m) i sousedního Komu Vasojevički (2483 m). Kousek dál vedla ukázka balkánské ignorance vůči životnímu prostředí – totiž pěšinka velikosti albánské dálnice, vřezaná do svahu jako ta nejbrutálnější erozní rýha. Dalo se po ní slušně dojít až do sedla: adamovští muži to však raději střihli přes květnaté úbočí a v sedle na nás počkali. Cestou se objevovaly různé domečky, chlívky, někdy celá horská dědina – katun. Po obědě jsme se vnořili do krajiny přímo pod majestátními Komy – krajiny s velkým počtem menších i větších spálenišť. O kus dál to vypadalo zas jak někde u Vinnetoua, možná tu hrál sám Gojko Mitić.

Komovi se svým vzezřením výrazně podobá svým slavnějším sestřičkám, Alpám. Vrcholky často dosahují rozeklaných a dramatických tvarů, častým jevem jsou dlouhá, obtížně schůdná suťová pole. Horstvo se člení na dvě skupiny – Vasojevička Komovi (kde leží i dva nejvyšší vrcholy Kom Kučki a Kom Vasojevički) a Kučki Komovi, který nebývá příliš navštěvován kvůli těsnému sousedství Albánie. Pohoří je vesměs liduprázdné, tajuplné, zvlášť když padne místní „magla“, ve které se ztrácejí přísné obrysy štítů…

Došli jsme na jakýsi plochý uzel několika hřebenů a rozhodovali se, kudy dál. Bylo evidentní, že vrcholový útok na Kom Kučki dnes již nehrozí. V okolí se rozkládalo několik malých katunů a k jednomu z nich jsme šli s Ondrou na výzvědy. Chlapi však moc přátelsky nevypadali, jeden svraskalý desperát považoval Seňora za Němce a mně za Albánce, to máš převedeno na černohorské sympatie prašť jako uhoď. Ďábel se s výzkumným úspěchem také nepotkal. Na radu místních pastušek (pastevkyň?pastevnic??) jsme šli směrem ke katunu Martinovica. Chtěli jsme jej bez povšimnutí minout a zamířit na kopeček nad ním, ale ozvalo se hejkavé volání „na kafu?na kafu?“ A tak jsme tedy šli na kafu.

Uvítalo nás pár dřevěných baráčků, mezi tím plácky s hejnem dětí, koz a vepřů, dospělí nám šli naproti. V jejich čele prošedivělý Radovan Zirović. Ten nás posadil ke stolu u jedné z budov a už to jelo: nejdříve obligátní kafa, pak rakija, Nikšičko pivo. Potom nám Radovanova žena přinesla mísu domácího sýra a tekutý, nasládlý kajmak, jehož chuťové vlastnosti rozdělily naši výpravu na dvě nestejné poloviny. Hodně s námi komunikovala i gazdova maminka, která tu ve svých čtyřiasedmdesáti letech čiperně snáší tvrdý horalský život. I přišel na řadu meloun, další pivko, domácí chleba. A to zdaleka nemělo být vše! Radovan nám nabídl nocleh u sebe v chalupě a když jsme to s povděkem přijali, byla „v ceně“ i večeře. Tu tvořila místní specialita, tvořená ze šťouchaných brambor, jakési slaninky či čeho, sýra. Velmi hutné a kompaktní jídlo, které už málokdo byl štont sníst celé. Favoriti na krále jedlíků překvapivě zkolabovali a z vítězství se tak nečekaně těšila Ivča, těsně následovaná Béďou, která si tak zadělala na svou budoucí novou přezdívku (viz o několik kapitol níže). Bronz stěží uhájil supící Ďábel a zachránil tak alespoň zbytky chlapské cti. Ondřejové si nejspíš hlídali podvědomě linii. Domácím mlékem však nepohrdl téměř nikdo.

Po večeři přišli na návštěvu sousedé a strhla se družná zábava, podmalovávaná zvuky naší vandrovní kytary. Tu v šume mnogo života – zmeja, medveď, vukovia… vyprávěla nám Radovanova matka. Byla tu taka stara vučica—ani to nedořekla a hned na ni jedna štěbetavá sousedka ukázala – to ty, ta stara vučica! Načež se strhl v katunu hurónský řehot. Radovan nás nutil popíjet a sám pil jako duha za ranního rozbřesku. Ivči řekl, že vypadá jako srbská dívka (Ivána – Srbija!), a stále nabízel, ba přímo vnucoval jídlo, na které už neměl nikdo chuť. Dokonce i jeho maminka a žena z něho začínaly být nešťastné – sami mnoho nepojedli a ten ožrala tu teď rozdává poslední zásoby… Ja Radovan Karadžić! hrdě se bušil Radovan do prsou a nikdo z nás nemohl tušit, že dva týdny nato se právě tato postava postará o pořádný rozruch… Za katunem je americká raketa z dob bombardování Kosova, hořce si nám stěžovali domácí a my pochopili, že to je ten kus železa vpíchlý ve svahu. Jaký div, že Amíky tu vůbec nikdo nemusí.

V rámci hraní vytáhl Ondra z batohu zobcovou flétnu – a tím se s ní zároveň nadobro rozloučil. Radovanovi se totiž velmi zalíbila a řekl si o ni. Ondra chvíli vzdoroval s poukazem na to, že je to flétna jeho otce, ale nakonec ji náš hostitel dostal. Takže do noci bylo o zábavu postaráno. Spali jsme se střechou nad hlavou a ukolébávaly nás halasné zvuky flétny ze sousední kuči.

5. Magla!

Buď máme opravdu kachní žaludky, nebo se umíme dovedně přetvařovat. Každopádně ráno se zdálo, že nikomu nic není a všichni doslova překypují zdravím. Jediný, kdo vyspával včerejší opičku, byl Radovan. Rozloučili jsme se tedy s dobrotivou „starou vučicí“ i ženou ochlastovou – a vyrazili k prameni vody nedaleko sousedního katunu. Komovské velikány se ztrácely v husté mlze, na což nás varovně upozornil i kolemjdoucí pasáček, a to jediným slovem - „magla!“ - U pramene se vůbec dály zvláštní věci. Nejdřív doběhl klučina z Martinovice – Radovanův syn – a bez jediného slova mi předal kapodastr, který jsem ráno zapomněl v katunu! To Bédinka a její kraťásky dopadly o poznání hůř. Pastevecký kraj má holt svoje specifika a nevyplatí se sedat všude.

Nastoupili jsme cestu vzhůru kamenitým žlebem, zpestřeným občas skalní rozsedlinou, stádečkem borovic černých a výhledem na trhající se mlžné chuchvalce. Počasí se zvolna lepšilo s každým výškovým metrem a v sedle se nám na chvíli zjevil vrchol samotného Komu Kučki. Uložili jsme bágly mezi bělostné balvany a vydali se nahoru říší skal, úlomků a sutí, pustinou bez života. Poslední úsek připomínal místy volné lezení, takže Béďa si se svou závratí docela užila. K tomu jí dopomáhaly i některé povzbudivé Seňorovy hlášky typu „tady je to fakt o hubu“, „proč jsem sem lezl“ a podobně. Vrchol však nakonec dobyt… dobyt… no, když to srovnám s tím výletem na Útěchov… Ba ne, výhledy krásné, téměř bezvětrno a vrcholový keksíček jako bonus. Ďábel, vyzbrojený stativem, fušoval do řemesla fotografického. Zřejmě pro všechny byl právě Kom Kučki nejvyšším vrcholem letošního putování, takže jsme z něj nijak nespěchali. Ale zazvonil zvonec a pohádky je konec.

V sedle u batohů jsme si uvařili a pak nastal vpravdě vražedný sešup k boční hřebenové cestě. Oba Ondřejové, postarší už to pánové, kráčeli svorně se zafačovanými koleny. Bédi, pronásledované dnes jakousi smůlou, zase povolil kotník. Nicméně cesty jsme dobyli, u pramene vody nabrali a do hlubokého sedýlka mezi dvěma skalnatými hřebeny se dostali. Uprostřed stál bytelný pravoslavný kostelík, pár kroků od něj zvonice, jen zatahat a už by to dunělo. Vzhledem k blízkosti albánské hranice jsme raději nepokoušeli osud.

Pár stovek metrů jsem pod skalním štítem vyčenichal liduprázdné, otevřené obydlí, navíc s ohništěm venku a potůčkem nedaleko. Člověk si občas musí umět poklepat na rameno. Domeček měl k dokonalosti daleko, ale byla to – jak se říká – střecha nad hlavou. Člověk se však taky občas musí shodit: a právě proto jsem dnes vařil rýži, kterou jsem výhodně zakoupil v Bijelo Polji. Bohužel nepředvařenou. Děti na Dvou Světech – kde dělám kuchaře - asi budou snídat a pak až rovnou večeřet…

Sedíce u ohně s výhledem na albánský hřeben, zpívali jsme tklivé songy, až jsme zbyli se Seňorem u plamenů sami. I my ovšem brzy zalehli na podlahu našeho horskéhu squatu.

6. Kudy dolů?

Z čeho všeho se dá vyrobit polštář? To máte různé – třeba z peří, z nějaké tkaniny, houně, může být nafukovací. Anebo třeba z Bédiny pohorky. Seňor si to dnes vyzkoušel a přišel na to až ráno, když dotyčná sháněla obuv. Prý se mu spalo báječně.

Po včerejší koketerii s mlhou a zataženem se dnes zrodilo opět krásné, slunné počasí. Dokonce tak krásné, že jsme se my kluci bahnili v hřejivých horských paprscích tak dlouho, až holky řekly, že jdou. A šly. Dohnali jsme je v momentě, kdy na kraji lesa nevěděly, zda jdou dobře. Nevěděli jsme to však ani my. Stará mapa je stará mapa a navíc nedaleko albánských hranic… Ďábel vyrazil hlouběji do lesa na průzkum, my se Seňorem pak přelezli několik vyprahlých potočních žlebů, málem zapadli do bažiny a s vypětím všech sil objevili jakousi „stězičnaju“, jež se zdála býti způsobilou svésti nás do civilizace. Jak vypadala o něco níže, nebudu se svou chudou slovní zásobou raději komentovat. Prostě les – a jděte si kudy chcete, nejlíp trním, vývraty či polomy. Dolů k horské říčce – kde začínala solidní silnička – se však sejít dalo.

Vím, s čím si zahrávám a byl bych nerad, aby to vyznělo nějak ublíženecky, ale neodpustím si na tomto místě jeden postřeh. Dosud pohodová a srdečná atmosféra mezi zástupci obou pohlaví během sestupu dospěla k bodu mrazu. Několikátý den spolu, dlouhé a úmorné hledání cesty, která nakonec nebyla ideální, možná i něco jiného v tom vězelo. Každopádně jistý čas ženy s muži nemluvily a obráceně. Chvilková krize se však obešla bez incidentů a brzy se na velké cestě zase rozklenula duha všeobecné pohody, umocněná navíc tu a tam úlomkem červeného karneolu či jiné přírodní bižuterie.

Příhodné místo v potoce se stalo svědkem naší podhorské koupele a velkého prádla zároveň. Příhodné to místo bylo natolik, že hned vedle byl most a přes ten občas projelo auto, jehož řidiči nás brali jako kuriózní povyražení. Voňaví a vymydlení jsme dorazili do vesnice s podivným jménem Japan (že by tu žili Angličané? Proč ale Japonsko?!) V Jovaniči jsme dokoupili zásoby a majitel obchodu nás usadil ve vedlejší restauraci, kde jsme mohli v klidu povečeřet, kouknout na srbskou televizi, poradit se, co dál. Do Andrijevice už dnes asi nedojdeme: přesto Bára s Ivčou nasadily vojenský krok, takže jsme šli až do soumraku – a pak Ďábel objevil šikmou louku s rovným místečkem dole u lesa. Výtečné. Po cestě nahoře sice občas někdo projel, ale naštěstí ne majitel. Jeden vůz dokonce zastavil a jeho posádka nám šla popřát dobrou noc. Hvězdné nebe nám letos poprvé nabídlo pohled na občasnou padající hvězdu a dávalo tušit brzké rojení perseid.

7. Děvojka gravidnaja,

junior – starostlivosť a prčózní Ďábel

Město Andrijevica je významnou křižovatkou v srdci Černé Hory, mezi dvěma pohořími, mezi dvěma silnicemi vedoucími k hlavní tepně Beograd – Bar. V parčíku v centru jsme potkali místní skauty, oděné do slušivých modrých stejnokrojů. A začali řešit dilema, které by nám ještě nedávno nepřipadlo na mysl. Věc byla jasná. Po Komovi jsme se chtěli přesunout na čarokrásné Prokletije. Víceméně se s tím počítalo, okolnosti však najednou hovoří proti. Je to daleko, ztratíme den přesunem a navíc tam – podle mapy – nejde udělat klasická hřebenovka, leda po albánské hranici. Naproti tomu bychom viděli jedno z nejhezčích pohoří Balkánu, vykoupali se v Plavském jezeře, potkali se s místní muslimskou komunitou… Přímo nad Andrijevicou se vedle Komovů vypíná příjemná, mírně zvlněná Bjelasica, možná ne tak bizarní a strhující, ale rozhodně příjemná k vandrování. Všelidové volby dopadly celkem těsně… právě pro Bjelasicu. Zdlábneme třináctikilového drobka (to jako meloun!) a pudem.

Toho dne bylo kolem 35 stupňů ve stínu, potili se i hadi a ještěrky. Kráčeli jsme po stoupající silnici směrem vzhůru a tu Seňora napadlo, že by si mohl dát v místní hospůdce vychlazené pivko. Jsou situace, kdy ani advokáti nemají od slov k činům daleko. Nakonec jsme se posadili do chládku ve složení Seňor, Jíťa, Béďa a Ondera. Usměvavý strážce hranic v uniformě a s kvérem u pasu nás začal hostit pivem. Seňor se po pár doušcích naučil srbsky a zhostil se role moderátora, tlumočníka i glosátora. Když se hostitel zajímal o věk Bédi, dočkal se rozšafné Seňorovy odpovědi „junior – starostlivosť!“ Svou přízeň však věnoval též Jíti, a když jí nabídl, ať s ním zůstane v Černé Hoře a ať se na to ještě napije, bránila se slovy „ja děvojka gravidnaja“. Policajt chtěl zajistit i Ondru, když mu nabízel ruku šenkýřčinu: ten však bodře zahlaholil, že by radši blondýnku. Byv mimo epicentrum dění, podstrčil jsem svoje druhé pivo Bédi se slibem, že jí za to ponesu do kopce batoh. Chvíli jsem slib dodržel. To víte – junior – starostlivosť!

Spolu s trojicí čekatelů jsme zahnuli do údolí říčky Gradišnice. Utkvělo mi v hlavě poučné vyprávění Jíti o tom, co všechno lze zažít, když se vymaluje privát. Kolem šesté jsme dospěli na rozcestí s pramenem chladivé vody, kalíškem a lahví vypité slivovice (pochopitelně dílo českých turistů), rozhodli jsme se tu již zůstat. Cesta byla i navečer frekventovaná, dolňáci se vraceli z hor a horňáci zas do hor, co chvíli se někdo zastavil na improvizovaný srbsko – ruský pokec.

Dopřáli jsme si pohodlí ohýnku a kytarového večera. Jan Werich kdysi pravil, že existuje „srandovno“ - a přesně to dnes viselo ve vzduchu, jen ho uchopit. Po vynikajících hláškách Seňora i Jíti se u ohně dostal do nevídané formy Ďábel a začal předvádět pořádnou hudební paseku ve stylu písní z pohádek, reklam, shořelo nám štěňátkoooo na uhéééééééél… Mimoto označil Bédinku, pořád při chuti dát si něco dobrého na zub, za jorkšíra, který je taky menší postavy a furt by něco jedl. A to je ta nová přezdívka, kterou jsem už dříve avizoval. Seňor to okomentoval slovy „ten Ďábel je dneska fakt prčózní“ a aby náhodou nebyl považován za nudného patrona, rozvinul teorii vzniku filmu Once. Jak to přesně bylo, na to se zeptejte téměř vystudovaného právníka z Adamova raději osobně.

8. Co je to ekokatun?

Ráno jsem učinil poslední chabý pokus zprovoznit svůj „pirinač opljušteni“, nepředvařenou rýži z Bijelog Polje. Vařil jsem ji asi hodinu, přidal pár borůvek i jahod, ale nepomohlo to. Od té doby se mnou zbytek pirinače projel celý západní Balkán…

Oproti dnům minulým se zdálo, že možná i zaprší. Skutečně spadlo pár kapek, obloha všelijak měnila svou tvářnost, hrotila to i dýchala na pohodu: nic většího však nepřišlo. Stoupali jsme proti proudu Gradišnice – a když se nám podařilo dostat se nad hranici lesa, přivítaly nás alpské lučiny, sem tam nějaké stavení, pečlivě značené cesty, výhledy ke komovské zubatině. Upoutaly nás pahýly mohutných dubisek, vysoké asi metr a plošně pokrývající celé širé stráně. Zrovna tak cedule označující národní park Biogradska gora, kterou si kdosi použil jako soukromou střelnici.

Pohoří Bjelasica je nesmírně bohaté zejména floristicky. Nachází se zde 220 rostlinných druhů, z nichž některé jsou vedeny jako endemické. Národní park Biogradska gora je nejstarším národním parkem v Černé Hoře a chrání vzácný biotop nejzachovalejších pralesů v Evropě. Z geologického hlediska jde o jedno z nejsložitějších pohoří na Balkáně – můžete tu potkat nejen vápence a dolomity, ale také pískovce, břidlice, slínovce a další sedimenty. Je zvláštní, že nesourodé podloží se nijak neodráží v celkovém obraze krajiny: ten naopak vyzařuje celistvým, harmonickým dojmem.

Bjelasica je pravým opakem Komovi, co se hustoty turistů na kilométar čtvereční týče. Snad včera, či dokonce dnes ráno, prý tudy projížděla banda českých cyklistů, zřejmě „Alpinistů“, „Kudrnáčů“ či „Adventurerů“. To nám povídal nonšalantní bača, s nímž jsme se seznámili tak, že místo obligátního hvizdu troubil na ovce jako auto – a potom tímto způsobem vylekal i nás. Pak mi prozměnu vrazil jehně přímo do náruče. Jeho sedmnáctiletý synátor válel slušně anglicky. Dostalo se nám pozvání na kafu, nicméně – a budu upřímný, stále to trochu nechápu – jsme jej odmítli. Přitom čas byl, pohoda byla, chuť pokonverzovat a dozvědět se reálie ze života bjelasického byla. Nu, každý svého štěstí strůjce.

Pokračovali jsme travnatými scenériemi s občasným přídavkem vápencových balvanů. Už se zvolna chýlilo k večeru a na východním horizontě rostl houbovitý šedavý mrak, nevěštící nic dobrého. Jorkširek naproti tomu předpověděla, že z toho mračna pršet nebude, že v Bosně to tak vypadalo každý večer a houby s octem. A měla pravdu, mrak se do hodiny dočista rozptýlil. Prozatímní nocoviště nám poskytl vyvýšený lesnatý pahrbek u cesty: my muži jsme však ještě zkusili štěstí a vydali se nalehko za kilometr vzdálený hřeben, kde měl být podle mapy jakýsi EKOKATUN. To znělo dobře. Když jsme však ekokatun uviděli na vlastní oči, bylo nám jasné, že tady se asi nevyspíme. Představte si zbrusu nový soubor dřevěných, ještě lesem vonících chatek, posazených v travnatém ďolíku, uprostřed místo k případnému barbecue, zdvořilý personál… Koho by napadlo, že do horského ekokatunu lze v pohodě dorazit autem, jistěže nepoháněným žádným ekobenzinem? Mohli jsme i nakouknout do dvou chatek a vyzvědět, že nocleh se tu koná za 15 Euro na osobu. Takže jsme s díky odmítli a vrátili se zpět k dívčinám. Při vaření večeře jsem požádal Báru o nůž a pak „na oplátku“ ještě o sůl – to mi pak bylo při kdekteré příležitosti otloukáno o hlavu („Ondero, a co chceš na oplátku?!“) Většina osazenstva na chvíli seběhla do sedla mžourat na grandiózní západ Slunce, u ohně jsme zůstali jen s Bárou a Béďou. Další ze série noclehů pod širým nebem proběhl v klidu a míru, bez náznaku bouřky či jiné katastrofy.

9. Párty na jezeře aneb vy nám nemáte co nabídnout

Dobro jutro! Milí studenti, dnes nás očekává cesta především nelesními společenstvy alpidského až perialpidského rázu, uprostřed dinarské soustavy, v kerném pohoří, jehož vrcholy byly oddenudovány… Fuj! Máme prázdniny!!! Prostě jsme šli po holých hřebenech Bjelasici, nechali se ovívat čerstvým luftíkem a co chvíli cvakali fotoaparáty, neboť kruhové výhledy po zvlněném Montenegru si toho opravdu žádaly. Dokonce se otevřel i pohled k bájeslovnému Prokletije a jeho nejvyššímu, pyramidálnímu štítu Jezercës (2694 m), ležícímu už v zemi albánské. Dokráčeli jsme k vysílači na Zelově Glave (2117 m) a za pozornosti místních vojáčků (netušili jsme, že jednoho z nich nevidíme naposled) sestoupili mírně dolů, k hlavnímu hřebeni s nejvyšším bjelasickým vrcholem Crna Glava (2139 m). Kdesi pod vysílačem nás překvapil starý sníh: a protože v každém muži dříme kus dělostřelce, předháněli jsme se s Ďáblem a Ondrou v soutěži, kdo dál dostřelí ledovou koulí. Nebudu to tajit, v nerovném souboji suverénně zvítězil Adamov…

Po nějaké době jsme se vydrápali na onen nevýrazný, klečí pokrytý brdek, zvaný Crna Glava. Ve vrcholové knize se kromě černohorských a českých jmen objevovali i Francouzi či Angličané. Podpis svých rodičů, kteří tu dovolenkovali před dvěma lety, jsem však nenalezl. Dvě stě výškových metrů pod bjelasickým Everestem se modravě vlnila hladina jezera Ursulovač. Sestoupili jsme k němu a já s Ďáblem se bezhlavě vrhli do vody. Hustý spletenec podvodních rostlin nás však málem spoutal a nepustil zpátky: plavat se dalo hlavně tři čtyři pět metrů u břehu, pak začínala lidskému oku dobře ukrytá džungle.

Tak jako tak, skvělého místa k odpočinku (a později i táboření) bylo třeba využít též k zaplnění hladovějících útrob nějakou pořádnou krmí. Seňor si v Andrijevici pořídil kukuřičnou kaši a vyzval mne, zda bych mu nedělal sparing v dnešním hodokvasu. Takže jsme začali vyvářet: kukuřičný matroš, rozinky, arašídy, sezamová zrna. Plný ešus hutné stravy s přehršlí cukru, když Ondrovi uhnula ruka či co. Slečny ochutnaly a tvářily se všelijak, jen ne nadšeně. Ondřejové se naproti tomu s vervou pustili do jídla, čelíce pobaveným poznámkám, že to nemohou sníst. Žlutavého betonu však ubývalo, až zmizel docela. Všichni se na nás soucitně dívali a čekali, kdy to praskne. Nestalo se: a když pak proletěl vzduchem dívčí návrh, zda se raději příště nechceme najíst s nimi (nebo tak nějak to bylo), Seňor rozverně opáčil - „vy nám nemáte co nabídnout.“

Čas běžel, ovčí stáda scházela do údolí a nám se vůbec, ale vůbec nechtělo hnout od báječného Ursulovače. Nakonec jsme se hnuli jen o pár metrů, na hranu řídkého lesíka. Vysokohorské ovzduší zřejmě produkuje nějaké silice, povzbuzující ke geniálním hláškám. Při večerní debatě se dal Seňor slyšet, že už si na cosi nepamatuje, ale má to ve svém bezvědomí, neřku – li v míše. Bédinka kontrovala, že v něm dříme kus ženy, a pak musela razantně obhajovat, že to myslela v ryze abstraktní rovině… Dobře naloženi jsme ulehli pod silně větrnou oblohou, která předjímala již opravdový noční průšvih. Ale ani tentokrát jsme se nedočkali.

10. Virpazar = Zmijozel

Větrná noc předznamenala i větrný den. Při mírně sestupové cestě (Ďábel by řekl vrstevnici) si někteří zavzpomínali na březnový vandr španělským pohořím Sierra del Montseny, kde už nebyli pány svého těla. Tady ještě jo, ale mnoho nechybělo. Tváře se nadouvaly, vlasy plachtily, krok malátněl. Teprve za hlavním hřebenem se ulevilo. Dorazili jsme k malinkému jezírečku uprostřed plání, kde prťavý, asi sedmiletý klučina strážil osm desítek ovcí a několik psů. Neochvějně došel k nám a dětským hláskem zaševelil „Ja Svatko.“ To byla víceméně jeho jediná slova. Pak se s námi ještě vyfotil, bonbón od strejdy Ďábla dostal, důstojně se s námi rozloučil. Shodli jsme se, že tvrdý horalský život vychoval z tohoto prcka i přes jeho věk odpovědného, na sebe se spoléhajícího muže.

Klikatou lesní spádnicí – na jejímž počátku jsme potkali první Čechy (mastňáky, kteří berou taxále, vepří se v Durmitoru a bydlí pod nelevnou střešní krytinou) – jsme dospěli k Biogradskomu jezeru. Pěkný, dobrý, fajn, ale turistické pozlátko až na půdu. Chatky, suvenýry, barbecue. Dlouhé stoly pod stříškami. K jednomu jsme si sedli, skromně pojedli – a brzy byli zdvořile požádáni jedním chlapíkem, zda bychom nemohli uvolnit místo, česky vypadnout. Co se dělo poté? Dlouhý stůl se vyskládal ubrusy, příbory, začalo se na něj nosit maso, sýry, něco k pití, hostina, při níž jsme jen nasucho polykali. Prý zanedlouho přijede zájezd turistů, pro něž je to všechno připraveno. Každý cestuje, jak umí, nebo jak mu to jeho prkenice dovolí: a já jsem rád, že mi to ta moje studentská zatím nedovolí. Zlaté liduprázdné Komovi!

Poslední dva kilásky – a dostali jsme se k hlavní silnici Bělehrad – Bar. Potkal nás tu jakýsi vojáček a prý že nás už viděl… na Zelově Glavě. Chvíli jsme pokomunikovali a domluvili další vandrovní postup. Teď se rozdělíme do stopařských skupinek a zkusíme dostopovat do Virpazaru na pobřeží Skadarského jezera. Zítra si prohlídneme okolí té gigantické vodní plochy a místo plánovaného průstupu horami k moři pojedeme rovnou do Sutomore, aby Béďa nemusela tolik namáhat svůj kotník. Potom se již uvidí. Plácli jsme si a skupinky Bára – Ďábel, Béďa – Jíťa – Seňor a Ivča – Ondera koply do vrtule a hóply na krajnicu.

Skalnatý kaňon u řeky Morači, jímž silnice dlouhé kilometry vede, moc šancí ke stopu nenabízel. Došli jsme s Ivčou k jakémusi „kaffé“ odpočívadlu – a tady na nás zamával chlápek z protější strany, ať naskočíme, že valí rovnou do Podgorici. Informatik, vracející se ze svého pracoviště v Žabljaku, nám prozradil spoustu věcí: zastavil nám u krásného pravoslavného manastiru Morača v říši skalních stěn, který jsme si směli prohlédnout: když však slyšel, kam máme namířeno, nasadil vážný tón a pravil - „Virpazar? Oj oj, pazi, tam mnogo změja… Samo změja… I u vode změja ně opasnaja, dobro, polezno plavať u Skadarskog!“ Dále nám poradil, že u Virpazaru se nevyplatí spát pod širákem, protože zmije vyhledává teplá místa a ve spacáku by se jí moc líbilo. Prý si máme opatřit hole a proťukávat jimi cestu, co kdyby. Jeho povídání korelovalo s vyprávěním mojí maminky, která Virpazar navštívila v roce 1978 a viděla tam prý nejvíc zmijí v životě. Nu – veselé informace. I ostatní skupinky dostaly nějakou podobnou instruktáž a dokonce jindy hovorný a šarmantní Seňor („jižanskaja muzika exotičnaja“, prohodil prý k řidiči!) se nápadně pobledlý ťukal do hlavy, má-li zapotřebí jezdit na vandr do zmijího epicentra Evropy, a navrhoval překřtít Virpazar na Zmijozel.

Když jsme u toho autostopu, člověk se tam vždy dozví něco nového. Třeba to, že to vře nejen v rámci celého Balkánu, nýbrž i mezi samotnými soukmenovci. Běžný Srb z venkova nesnáší bělehraďáka, napodobuje jeho dikci „Beóóógrad“ a nemůže mu přijít na jméno. Přímořští Černohorci prozměnu brojí proti Černohorcům z vnitrozemí a navrhují, že obyvatel Podgorice by měl platit zvláštní příspěvek za znečišťování moře vyměšováním…

V Podgorici nás náš informatik vysadil přímo u nádraží. Nakoupili jsme nějaké zásoby a usnesli se, že do Virpazaru už dojedeme vlakem. Na peróně nás již čekala skupinka Ondra – Junior – Gravidnaja, hovořící s jedním velmi zajímavým člověkem, který je pozval na pivko. Šlo o kosovského Albánce, profesora na univerzitě v Prištině (albánsky Prishtinë), který dobře hovořil anglicky a německy, specializoval se na jižní Afriku a znal například Jana Palacha či chrámovou věž sv. Bartoloměje v Plzni. Prý ještě napíše, možná tak nějak tajně očekává, že ho pozveme do Čech, kde je život určitě lehčí než ve vyvzdorované zemičce na křižovatce mocenských zájmů.

Devět večer, tropické vedro 32 stupňů a skleníkové dusno. Přes den tu údajně bylo čtyřicet, i otrlí Podgoričané prchají za chládkem do hor. Sotva jsme nasedli do vlaku, spustil se prudký déšť: dusno však přetrvávalo, lilo z nás jako z konve. Někde v centaru grada Virpazar měli čekat Bára s Ďáblem, kterým se stop „kupodivu“ podařil. Taky že čekali – u hotelu Pelikán. A vzhledem k deštěm nacucanému počasí už dokonce sehnali jedno patro baráčku za 60 Euro pro sedm lidí – což se nám vzhledem k přítomnosti sprchy velmi zamlouvalo. Měli jsme to i s odvozem v ceně. Celý večer se pak ozývaly zvuky tekoucí vody a z koupelny vycházeli trochu jiní spoluvandrovníci, než na které jsem byl poslední dny zvyklý. Den uzavřela naše sprchově – prací párty se Seňorem, kdy jsem jej učil hovořit hlasem legendárního Mgr. Oldřicha Pruši, učitele třebíčského Gymnázia.

11. Rozestoupí se před Bárou moře?

Ani se neptejte, jak „dugo“ jsme spali. Moc a moc. Ranní snídaně na verandě, s výhledy na jižansky trnité kopce kolem Skadarského jezera – idylka. Využili jsme dobroty obou slečen domácích, uschovali batohy v jedné cimře a šli nalehko prozkoumat pobřeží Skadaru. Ve Virpazaru nám co chvíli někdo nabídl, že nás sveze na lodičce za pouhých 15 – 20 Euro na osobu, že uvidíme věhlasnou ptačí rezervaci, hýřící místními pelikány. Vytrvale jsme odmítali: nejblíž k úspěchu měl jakýsi chlapík, kterého jsme usmlouvali až na 12 Euro. I to se nám však zdálo příliš, třebaže rovná třetina této částky padá na vstup do NP Skadarsko jezero…

Skadarské jezero je největší přirozenou vodní plochou na Balkáně. Vzniklo krasovými pochody. Jeho plocha kolísá od 356 do 376 km2 a zhruba třetina leží v Albánii. Severní stranu jezera obklopují nížiny, na jihu se zvedá mohutný masiv Rumlja, který odděluje jezero od pobřeží Jadranu. Na jezeře se nalézá několik desítek ostrovů – z těch větších například Vranjina, Starčevo či Beška. Od roku 1983 má Skadarské jezero statut národního parku a jedné z nějvětších ptačích rezervací v Evropě – žije tu víc než 270 druhů ptactva, mimo jiné poslední evropští pelikáni.

Vydrápali jsme se cypřišovým hájkem a před námi se otevřela tajuplná zřícenina, údajný „změji centar Evrope.“ Tu něco zaševelilo, tady spadl před Jíťou pavouk a její leknutí nás už málem zmobilizovalo do boje proti klikatohřbetým potvorám. Většina normálních lidí si setkání tohoto druhu nepřála, snad jen nenasytní fotografové. Leč – nestalo se. Bylo po dešti, na kopcích ještě napíchnuté cáry nimbostratů, zmije asi dospávaly do zásoby. Žádné desítky usyčenců, klid, bezpečno.

Cestou zpátky debatujeme se Seňorem na téma – proč je Balkán vlastně tak neklidný, proč se mu odpradávna přezdívá Sud střelného prachu?Důvodů může být několik. Třeba členitý reliéf. Ten způsobil, že lidé neměli potřebu doširoka se rozpínat, žili si v tom svém údolíčku se svými zvyklostmi, tradicemi, kulturou. Při střetu s jinými kulturami docházelo k výměně názorů. Další kámen do mozaiky – dlouhá nadvláda Turků, jejich kruté obyčeje a nevlídné zacházení s domorodci. Když do toho přilijeme trochu jižanského temperamentu, pak už stačí jen malá jiskřička – která se jmenuje řekněme Slobodan Milošević – a národní či etnické vášně zaplanou spalujícím ohněm…

Kolem třetí jsme se vrátili do našeho bejváku, pojedli melouna (u čehož náš Jorkšír utrpěla prvotřídní záchvat smíchu, kterým nakazila i ostatní). Mně se zas dostalo pozvání na večerní fotbálek od místních kluků, ale musel jsem odmítnout. Protože hned záhy jsme razili na stop do Sutomore. Jelo se ve včerejších skupinkách – a tentokrát jsme korunku nejrychlejších stopařů získali my s Ivčou. Zároveň jsme se poprvé svezli dodávkou, přes 4 kilometry dlouhý tunel, který stavěli Černohorci společně se Slovinci. Každý z jiné strany, uprostřed se trefili: takže do tunelu vjíždíte ještě ve vnitrozemí, vyjedete – a už cítíte vzduch prosolený Jadranem…

V dobrotivém Sutomore jsme počkali na útesu u pláží, až dojedou ostatní. A pak se strhlo to, nač jsme se tolik těšili: koupání, cachtání, slunění, pojídání vydatné pljeskavice, procházení hlavní sutomorskou promenádou. Potkali jsme jakési Čehúny z Ostravy, Seňor si povšiml, že tu v Černé Hoře má své zastoupení pivovar Černá Hora. Nemohli jsme si nevšimnout, že jsme se volky nevolky stali středem pozornosti. Ondra to vysvětlil tím, že nejsme plážově vypracovaní, s cool tmavými brýlemi a nagelovaným čírem: já ho pak doplnil, že svou roli jistě hrají i naše vybělené trupy. Když jsme se opět všichni sešli na pláži, leaderka Bára nám dala na výběr, jestli chceme hledat nocleh kolem moře, nebo – máchla rukou – přímo ve vlnách Jadranu. Mamko Tatić pohotově zapochyboval, zda se před Bárou moře rozestoupí. Bára jako správná matematička bleskově spočítala pravděpodobnost onoho přírodního jevu a s lehkým pokrčením ramen se vydala kolem moře. A my jako krysičky hammelnské za ní.

Za šírání jsme ve stínu pinií spatřili tři pochodující jezevce. Pak jsem se nemohl rozpomenout, na které že zašité plážičce jsme před třemi lety nocovali, takže jsem dovedl po několika nezdařených výpadech mezi jakési šutry, na štěrčík, který trošku bodal, stejně jako komáři. Šumění moře, mnohými považováno za uspávající, nefungovalo podle pravidel. Tato noc nebyla krátká.

12. Čím prázdnější, tím plnější…

Za východu Slunce jsem se trochu proplavčil ve slaném Jadránku. Ostatní to už nestihli – na pláž přišla jakási „štamgastská“ rodinka a my se brzy zdekovali. Na sutomorské promenádě vznikl další zajímavý cestovní plán. Lenošit a fritovat se na sluníčku se nikomu moc nechtělo (dokonce ani náš Beach Lover, který avizoval své plážové choutky už vysoko v Komovech, nebyl proti přesunu jinam). Tedy do Budvy. Odtud pak do věhlasné Boky Kotorské, ale to možná až zítra. Postopujem, uvidíme. S přáním všeho dobrého jsme se rozhodili do skupinek.

Ta včerejší vítězná, Ivča s Onderou, přibrala ještě Bédinku a před zahájením stopu se posilnila levnou pljeskavicou a pepsi – colou. Zpočátku se u výjezdu ze Sutomore příliš nedařilo. Když jsme se přesunuli na křižovatku Podgorica – Petrovac, už to bylo lepší. Popojeli jsme několik kilometrů právě do Petrovace – a tady zastavil nějaký hasič s tím, že bohužel nemá tři místa. Tak jsem poslal holky dál a s povděkem přijal jejich nabídku, že mi vezmou kytaru a počkají v Budvě. Ještě uslyšíme, co s ní zažily a vůbec jak se jim vedlo.

Čekal jsem skoro hodinu. Opodál si vždy stoupla dvojice či trojice krásných černohorek a řidič, když je uviděl, prosvištěl kolem mne jako namydlený blesk a zastavil až u nich. Posléze mně vzal právník s vizáží Ladislava Škorpila. V historickém centru Budvy, u starodávného chrámu, seděli Jíťa s Ondrou, Bára s Ďáblem se tu prý taky někde potulují. Zanedlouho dorazily i Ivča s Juniorem a v jejich tvářích se zračila špatná nálada. Hasič je dovezl až skoro kamsi na konec Budvy a pak, že je postupně odvozí na motorce. No a zkuste si jet na motorce s takovým krámem, jako je například Onderova kytara. I jinak byla jízda adrenalinová, o čemž výmluvně svědčilo Bédino spálené lýtko. Jíťa se ihned vrhla na ošetřování zraněné a počínala si nadmíru zkušeně, takže po pár dnech prý bylo vše v „oukeju.“

Legendy vyprávějí, že Budvu založil Kadmón, syn fénické královské rodiny poté, co byl vyhnán z Théb. O Budvě – tehdy jako Buthohe – se poprvé zmínil Sofokles. Později se zde vystřídala celá řada vládnoucích mocností – Řekové, Římané, Byzantinci, Arabové, Benátčané, Turci, Francouzi a Rakušané. Střet vlivů jednotlivých majitelů se dnes promítá do pestré struktury domů, uliček a plácků starého města budvanského: hned v sousedství jsou hotely, vily, moderní pláže. Na pokraji Budvy má svoji vilku starosta Moskvy – a toto stavení je považováno za nejluxusnější obydlí Balkánu.

Postupně jsme si prohlédli úzké uličky i čtvercová náměstíčka Budvy, někdo zašel i na pevnost, jiný zase jinam, třeba do internetové kavárny. Den se postupně skláněl k večeru a my řešili otázku, kde strávit dnešní noc. Pobřeží nevyhlíželo vůbec tak vtipně jako v Sutomore, což průzkumná letka Bára–Ďábel jen potvrdila. Navíc Budva nepatří mezi malé dědiny a dojít na její konec na stopa – to by znamenalo začít za soumraku. Nakonec jsme tedy zaplatili za „nekřesťanských“ 1,5 Euro autobus do blízké, vnitrozemské dědiny Lastva. Bédinka si koupila u prodavače zeleniny předražené rajčátko, tedy aspoň ve srovnání s nákupem B+Ď. Rozběhlo se i filozofování, započaté v Budvě: na jeho konci Mamko Tatić prohlásil „čím su prázdnější, tím su plnější.“ Tedy prázdnější batoh, hubenější postava, červenější oči, rozpraskanější rty – ale plnější prožívání, vnímání věcí okolo, ba i sebe sama.

Nocleh jsme dnes našli vpravdě kuriózní. Betonový plácek 5 krát 5 metrů, ukrytý v neprostupné, pichlavé středomořské vegetaci, nějakých 15 kroků od „kriviny desnog puta.“ Při skákání to zespoda dunělo, Ďábel razil teorii, že budeme spát na žumpě. My s Jíťou ještě šli k nedalekým stavením, rozesetých podél silnice, sehnat vodu: v jednom jsme potkali albánského dělníka, pak nějakého chlapa s kanystry, ale pořádná pitná voda nikde. Ke slovu tedy po delší odmlce opět přišla desinfekce. Usínali jsme za svitu „ouplné lůny“ a tlumeného vyprávění našich adamováků, vzpomínajících na svá školní léta, prohýřená v blanenském pasťáku, chci říct Gymnáziu.

13. Tragédie po ránu

Neděste se nadpisu, nikdo neumřel, nebyl okraden ani mu nespadl bágl z vysoké skály. Zato Seňorův chlebíček vypadal po probuzení jako kráter Etny. Kdo jej do čerstvého pečiva vydlabal, zůstane záhadou – pták, hlodavec, pejsek, kočička, …? Ivču to tak zaujalo, až se jí zřítila rovnátka do rostlinné změti pod stěny domnělé žumpy. Po chvíli hledání je šťastně vylovila. Tu zapípal Bédi mobil s přibližně následující zprávou: “Su v pohodě, tábor OK. Včera jsem spadl do latríny. Měj se, Hynek.“ Čekali jsme, co přijde dál. Nepřišlo už nic, kromě několika Bářiných perel na adresu svých souputníků.

Stop do Kotoru proběhl bez sebemenších komplikací. Stopařské sestavy nedoznaly od včerejška žádných změn, a tak dvě dvojice a jedna trojice úspěšně zvládly projet tunelem a ocitnout se v nejzazším záhybu jediného středomořského fjordu – Boky Kotorské. Město Kotor nás uchvátilo: relativní klid, mořské vlny zbržděné svahy, skalnaté hory přímo nad zástavbou. A pak – historické centrum. Nevelké, o to však útulnější, vydechující zašlou slávu římského impéria. Kamenné domy, schůdky, náměstíčka, plácky obrostlé vinohradem, věkovité chrámy i skalní pevnost nad městem – to vše v kompaktním slepenci dlážděném mramorem. Po dvojicích či trojicích jsme si to vše prolezli, hojně fotografovali, psali dopisy domů i známým. Ostatní se mezitím koupali v klidném zálivu, ve vodě zelenkavé barvy s množstvím mušliček.

První zmínky o Kotoru pocházejí ze 7. století, kdy byl důležitou pevností Byzantské říše a svoji úlohu plnil až do r. 1185. V letech 1391 – 1420, po neklidném období bosenských a chorvatsko – uherských vládců, měl statut samostatného města: pak jej uchvátila Benátská republika. Díky množství památek je Kotor od r. 1979 zapsán do seznamu UNESCO. Staré město obklopují 4,5 km dlouhé městské hradby: město samo tvoří středověká urbanistická síť uliček a nepravidelných náměstí, s nádhernými kostely i paláci v románském, gotickém, renesančním a barokním slohu.

Navečer padlo nezvratné rozhodnutí stran dalšího vývoje vandru. Bédinka se svým kotníkem – potažmo zápisem na vysokou školu – chce být co nejdříve doma a nemá zpáteční lístek, aby jela s ostatními. Zkusí tedy dojet do Dubrovníku a odtud pofrčí dál stopem, nebo busem, který jí z Prahy zjistil inženýr Jirka. Až do oblíbeného města herce Jiřího Macháčka se svezu s ní, poněvadž mám dost volného času. Ostatní se seberou, vezmou to přes Lovćen a Cetinje do Podgorice, odtud na pohoříčko Sinjajevina – a z Bijelog Polje domů. Což znamená jediné: loučení! Pětice ve složení Bára – Ďábel – Seňor – Ivča – Jíťa se vydala na stop do hor nad zálivem, my s Juniorem směrem opačným, na Chorvatsko. U rozcházení našich vandrovních cest asistovali dva kluci z Paříže, mířící do Tirany a pochvalující si, jak je zde úúúúžasně levno. Nu, proti gustu žádný dišputát.

Náš podvečerní stop ve dvou se odehrál nadvakrát. Nejdříve jsme se vezli zákrutami Boky Kotorské přes městečka Dobrota, Perast s nádherným chrámem a dvěma ostrovy (katolickým a protestantským) do rybářské osady Morinj. Zde to vypadalo nehekticky, smírně, taková pobřežní bukolika utopená v lesnatých kopcích okolo. Jenže pak nás vzali dva hovorní, vtipní studenti architektury do Hercegu – Novi na samém pokraji fjordu. Město hektické, pulzující, uřvané motory i plážové diskotéky. Koupili jsme chleba k večeři a sestoupili k pláži, abychom se na ní někde – kde koliv to jen půjde – zašili. Něvazmožno. Život proudil a tekl kolem, jako by se nechumelilo. Béďa navrhla přenocovat na jedné malé plážičce trošku stranou promenády, a to přímo na umělohmotných plážových lehátkách. Trochu nás uklidňovalo pomyšlení, že opodál sedí několik dalších lidí, sledují noční moře, pokuřují, nebo se jen tak baví. V deset však přišla pobřežní hlídka a velmi zdvořile nás vyhodila. Další půlhodinku jsme kličkovali promenádou a po očku hledali lepší místo ke spaní: marně. Zcela vědomě a nadrzo jsme se tedy vrátili na „naše“ lehátka a uvelebili se ku spánku. Béďa už dřímala, já skoro taky, když v jedenáct opět přišel strážce. Místo, aby nás znovu vyhodil, pokutoval nebo začal běsnit jako balkánská divokoza, zachoval se nadmíru sympaticky. „Two Euro – one person“ zalámal anglicky – což jsme rádi zaplatili, vždyť se jedná o taxu, kterou běžně platí plážoví povaleči za den. A měli jsme to all inclusive: hlídač postával u zídky a kdykoliv ji někdo přelezl na naši pláž, hvízdl na píšťalku a ukázal mu cestu ven. I tak bylo u moře celkem živo – občas přišly nějaké slečny a fotily se za příboje v pozicích mořské panny, jindy se na protějším útesu posadila vychechtaná partička s nargilé. Korunu všemu však nasadila hlučná balkánská diskotéka z protějšího břehu zálivu. Usnul jsem až v momentě, kdy už se točilo kolečko hitů a mně se podruhé do uší dralo kvílivé „vezanéééééééé, ni za kúúúúúčůůůůůů… “

14. Noc děsivých zvuků

Nepříliš vyspaní jsme museli do sedmi ráno vyklidit pláž, vytrvalý strážce nás provázel pohledem. Brzy jsme se již vezli se dvěma kosovskými Albánci k černohorské hranici. Koho by napadlo, že „země nikoho“ mezi Montenegrem a Chorvatskem je dlouhá skoro dva kiláky, do kopce, a že tu mají objednánu permanentní hicnu? Kosováci nás pochopitelně nevzali, sami se tvářili na hranici dost ustaraně, hodně si je proklepávali. Upocení a znavení jsme nicméně Chorvatsko dobyli. Jorkširek zkusila poprvé vytáhnout ceduli CZ – v hraniční frontě jsme zahlédli pár českých značek. Do Dubrovníku nás však hodil mlčenlivý Bosňák se čtyřmi prsty na pravé ruce a hlubokou jizvou přes celé předloktí.

S výhledem na stari grad Dubrovník, opevněný na břehu mořském, jsme se brzy loučili. Zastavil chlápek, jedoucí do Splitu, a vzal Bédinku s sebou. Jak jsem se později dozvěděl, stop byl velmi legrační a zábavný, ale podrobnosti zatím nevím: důležité je, že už nazítří měl městys Vladislav o jednoho navrátilce víc.

Dubrovník se původně jmenoval Ragusa a vznikl sloučením dvou osad, z nichž v jedné – Lausu - žili obyvatelé románského původu, ve druhé – jménem Dubrava – Slované. Osady se sjednotily poté, co byla zasypána původní úžina, která je oddělovala. Roku 1358 vstoupil Dubrovník pod ochranu Uher a stal se plně samostatnou městskou republikou, vlastnící velké loďstvo a mající obchodní styky v celém Středomoří. Tato republika konkurovala i věhlasné republice Benátské. R. 1979 – ve stejném roce jako nedaleký Kotor – se dostal Dubrovník na prestižní seznam UNESCO. O dvanáct let později – po vyhlášení chorvatské nezávislosti – bylo město ostřelováno těžkými děly z okolních hor a utrpělo mnoho škod. UNESCO iniciovalo opravu města tak, aby byl zachován jeho původní styl. Zajímavost – v Dubrovníku byla r. 1317 otevřena třetí nejstarší lékárna v Evropě.

S perspektivou pětidenního osamění jsem se lehkým tanečním krokem (hubnoucí kúra a lehknoucí batoh přinášejí své ovoce) vydal do historického centaru Dubrovníka. Mnoho jsem o něm slyšel, něco četl, obrázky viděl. Přátelé, je to moc pěkné město. Na můj vkus však již poněkud přeturistěné. V nedávných balkánských válkách nadto ztratilo svůj lesk mramorové pokladnice a perly, už blyštivě nezáří, občas se tam najde i sutina baráku. Poobědval jsem několik sušenek ve skalní jeskyni pod pevností, asi deset metrů přímo nad vlnami mořskými. Taky jsem zaslechl dva Čechy, povídající si něco ve smyslu:“hele, vole, ty bláho, já za to nemůžu, viď hele!“ Tož jsem ani nevyvinul extrémní námahu si pokecat, kurňa. Místo toho jsem sešel na pláž se dvěma zbytky římských sloupů, chvilku ležel v zóně příboje, sprchoval se, pral. Pak jsem trochu bloudil při cestě na výpadovku, ale kolem třetí jsem se suverénně tyčil u krajnice.

K chorvatské hranici jsem se dostal natřikrát, nejzajímavější byla jízda s jakýmsi rozevlátým, zarostlým hippíkem v černých brýlích – kdo by v něm hledal vystudovaného agroinženýra? Bodře mně upozorňoval, ať se moc nezdržuju v Hercegu – Novi, prý tam žije hodně skinů a ti nemají rádi hároše, tedy ani mně, ani tebe, rozumíš? Se skiny jsem tedy problém neměl. To spíše s jedním chorvatským celníkem, který si vzal do hlavy, že mi opravdu divoce a důkladně prošacuje batoh. Drogy však nenašel – a tak jsem se po krátkém chorvatském intermezzu vrátil zpět do blahoslavené Černé Hory. Při nákupu nanuka na jednom odpočívadle za mnou došel bodrý, téměř kolozubý staroch, a svezl mně dodávkou až k trajektu do Tivatu. Dokonce mi nabízel přejezd trajektu, leč já s díky odmítl – přece si nenechám upláchnout před očima tu nádhernou Boku Kotorskou, kde toho chci tolik projít…

Boka Kotorská! Může se oprávněně pyšnit samými NEJ. Je to největší přírodní záliv v Jadranu, zároveň pak nejjižnější evropský fjord – prakticky jediný v celém Středomoří. Dělí se na čtyři menší „podzálivy“ - hercegnovský, risanský, kotorský a tivatský. Vše obklopeno horami, jimž vévodí majestátní Lovćen. Celkový dojem je velice příjemný, znalec Brna se tu cítí stejně doma jako někde na Prýglu. Jen ty kopce kolem jsou trochu vyšší, voda hlubší a prostá sinic, města a vesnice starší, flóra i fauna exotičtější, lidé srdečnější.

A tak jsem se vydal pěšky po neširoké silnici, vroubící pobřeží fjordu. Abych trochu vzpružil zaseklý metabolismus, povečeřel jsem půl litru obsahu krabice s nápisem „kozje mlijeko.“ Chutnalo báječně a metabolismus opět vydatně potrénoval. Dosti o tom. Za soumraku jsem došel do rybářské obce Morinj, přesně tam, kde nás včera s Béďou poprvé vysadili na stopu. Pobřeží však dosud kypělo rybářským životem: vydal jsem se hledat nocleh do potočního úvalu, asi kilometr vzdáleného. Švihl jsem s sebou do hustého lesně – křovinatého límce u cesty a brzy pokojně usnul.

Mohlo být tak kolem druhé ráno, když jsem se probudil. Opodál se ozývaly zvuky lámaného houští a těžké funění. Strnul jsem jak socha a ani nedutal. Zvuky se chvíli blížily, chvíli vzdalovaly. Jednou zněly skoro u mých nohou. Zmocňoval se mně strach – co to jen může být? Pak TO vyloudilo nějaký zvuk. Něco mezi chrochtáním a bručením. Divočák – anebo medvěd?! Dilema trvalo. A trvá doteď. Po dvaceti minutách vše utichlo, aniž bych zjistil, kdo byl nočním skoronávštěvníkem. Možná dobře, že to nevím, třeba bych se pak bál spát venku… Když pak o něco později přeběhla kolem spacáku liška, bral jsem to už jen jako vtípeček na závěr – a znovu upadl do říše snů.

15. Poctivých pět petflašek plných pití,

pokrývajících polovinu planinárské produkce potu

Ráno mně samozřejmě ani nenapadlo pátrat po stopách nočního ufuněnce. Raději jsem došel zpět k moři, pořídil si čerstvý chleba a máslo, dva litry borůvkového sirupu (který v následujících dnech stačil na 20 litrů velmi kvalitní šťávy) a posnídal na mole, doslova v zajetí hor kolem Boky. Během další přímořské pouti mne zastavil rybář, hovořící lámanou češtinou. Žil v letech 1991 – 2003 v ČR, pracoval v Blansku. Potvrdil mé dávné geografické podezření, že právě nad Bokou Kotorskou padá nejvíc srážek ročně v celé Evropě a zároveň mi poradil, ať navštívím blízkou jeskyni a hned vedle rezervaci přírodních oleandrů. Obé jsem milerád učinil.

Chcete slyšet „orťku“, proč právě nad Bokou Kotorskou nejvíc prší? Vlastně bych ani neřekl, že nejvíc, jako spíš nejvydatněji. Ve Středomoří obecně existuje v důsledku teplého počasí vysoký výpar. Z hladiny moře se odpařují molekuly vodní páry, která stoupá vzhůru, ochlazuje se a kapalní. Obvykle se tak stane ve vyšších horách dál od pobřeží: příbřežní kopečky déšť nepřitahují. Boka kotorská však zná jen dva termíny – moře a hory. Vodní pára dosáhne hladiny kondenzace, začne padat v podobě deště – a ten neutuchá a neutuchá, dokud nedosáhne vysokých vrcholků pohoří Lovćen. Tato situace nastává jen párkrát do roka – a nejvydatněji v zimě, kdy se teplé moře potřebuje vypořádat se studenými horami a proto jim odevzdává maximum dešťotvorných molekul…

Městečko Risan je známé hlavně svými „rimski mozaici“. Upřímně řečeno, vstupné se mi platit nechtělo, viděl jsem to zvenčí – nic moc, pár vyrytých čáranic v betonu, sem tam něco barevnějšího, moc mně to nechytlo. Ušetřené penízky jsem raději investoval do dvou obřích nektarinek, k nimž mi usměvavá prodavačka přidala dvě megaostružiny zdarma. Asi jsem vypadal v té době už silně žíznivě. Není čemu se divit – od rána třicet, přes den skoro ke čtyřiceti stupňům, nehybné tetelivé vedro, ani větvička na cypřiších se nepohnula. V tomto počasí jsem naplnil petlahve vodou a odhodlaně vyrazil do svahů, s vidinou několikadenního přechodu vyprahlého, bělostného pohoří Lovćen.

Stoupal jsem po serpentinové cestě, lemované vzrostlou vegetací a nabízející stále lepší a lepší výhledy na klikatinu Boky Kotorské. Kolem krajnice se válela spousta nedopitých petlahví: chvilku jsem zápasil sám se sebou, ale když jsem spatřil dvoulitrovku coca – coly téměř ze třetiny plnou, neodolal jsem a zunkal jako zběsilý. Co chvíli jsem zalezl někam do stínu, hekal, odpočíval. Vedro se opravdu stávalo vražedným, do toho těžký batoh, stoupání… Nahoře se rýsovala bělostná divočina, jak ji známe z vinnetouovských westernů. Odbočil jsem ze silnice a dospěl na vyprahlou krasovou planinu nedaleko Ledenice, místa, kde v Evropě nejvíc prší. Nebýt podložených statistik, nevěřil bych. Z planiny občas trčel kostelík, zubožený fragment domu, zarostlý hřbitůvek: ovládl mně divný pocit z „vybombardované krajiny“, připadal jsem si bezútěšně jako v minovém poli. Kdoví, hranice Bosny vedou jen o pár kilometrů západněji. Projistotu jsem neuhýbal z cesty, dokud se po hodině chůze nenapojila na novou, kvalitní silnici Risan – Nikšić. V jedné osamělé haciendě jsem se ptal na cestu přes Lovćen. Bylo mi však řečeno, že žádná taková neexistuje: navíc, že nahoře není voda: a zkrátka, že plánovaný třídenní průstup tímto pohořím je holý nesmysl. Cítil jsem to i já – od rána jsem vypil už 4 litry vody, teď naberu dalších šest… Jak dlouho mi to může na rozeklané planině vydržet? Do zítřejšího poledne? Tři dny rozhodně ne. Operativně jsem změnil plány a rozhodl se ještě dnes sestoupit zpátky do Boky. Včera jsem v Morinji koutkem oka zahlédl plakát, zvoucí na jakýsi hudební festival Klapa do Perastu – a zrovna večer se koná jeden koncert. Všechno špatné je tedy k něčemu dobré.

Obcházel jsem to po té nové silnici a nevěřili byste – málem mi v tom zabránili dva tři psi, strážící stádo ovcí vysoko nad strmým svahem. Čtyřnožce nijak nerozhodila ani auta, jezdící kolem jejich rozvalených těl. Kdykoli jsem se přiblížil, výhrůžně zaduněli a klusali ke mně. Obul jsem pohorky, vlomil do ostrých vápencových skalisk nad cestu a raději je obešel. Na horské křižovatce do Risanu mi zastavil – navzdory svému povolání – velmi příjemný chlapík. Zubař z Nikšiće mně doslova šokoval svou znalostí české literatury. Vyjmenoval mi několik děl Jaroslava Seiferta, věděl, kdy získal Nobelovu cenu: znal Kunderu i jeho rozporuplný vztah k českým zemím: když mi začal vypočítávat díla Karla Teigeho, trochu jsem se začínal bát, co přijde dál. Naštěstí žádný ultrašpek, nýbrž „Bochumil Chrabal“, nejoblíbenější autor stomatologův.

V Risanu jsem se rozloučil a pěšky dorazil do blízkého Perastu. Stěží si lze představit lepší místo k životu. Přímořské letovisko – ale naprosto klidné, žádné proudy lidí, žádné rozmáchlé pláže se řvoucí diskotékou. Naopak: podvečerní idylka, na promenádě jen sem tam někdo, na pláži pouhé desítky lidí, kolem pár zadumaných rybářů. Městečko samo prodchnuté dávnou historií, staré poctivé domy, obchůdky, kavárničky. Z toho všeho vyrůstá majestátní chrám – Crkva sveti Nikole. A za posledními domy – horská krajina. Když jsem viděl ceduli „kuča na predaju“, bez váhání jsem si opsal telefon. Jednou se sem třeba odstěhuju na důchod. Budva ani Dubrovník nepůsobí špatným dojmem, Kotor je předčí a Perastu se nevyrovná asi nic. Nenašel jsem tu jedinou skvrnku v celkovém hodnocení.

Středověký přístav Perast reprezentuje baroko. Existuje tu dokonce námořní škola. Roku 1979 – kdy se Kotor i Dubrovník staly součástí UNESCO – poničilo v Perastu mnohé domy zemětřesení: nicméně ani to neubralo lesk překrásným barokním budovám. Vůbec nejstarší dochovanou památkou města je právě jmenovaná Crkva sveti Nikole z 15. století. V kostele se nachází množství zlatých a stříbrných předmětů, zdobících interiér.

Před Crkvou sveti Nikole se měl festival od devíti večer konat. Našel jsem mezitím ve skalách přímo nad silnicí místečko ke spaní, ukryl tu věci a čistě oblečen se vydal na prohlídku Perastu. Zastavil jsem se i v jedné kavárně a dopřál si palačinky s tuňákem, zapíjené colou s vínem. V devět večer se chrám rozsvítil a na plácek před ním vpochodovala skupina Raguza z Dubrovníka. Pětičlenná formace v čele s frontmanem Žuro Bratičevićem hrála zejména chorvatskou lidovku. Kytary, mandolíny a povedený vícehlas zaplňovaly prostor pod palmami. Po dvou hodinách koncertu jsem už zpíval s davem nadšených posluchačů. Opravdu moc pěkný kulturní zážitek.

Myslel jsem si, že dnešní noc bude pohodovější než ta minulá. To jsem se však sakra zmýlil. Vyhoupl jsem se totiž na skaliska – a zjistil, že nevím, kde spím. Pásmo skal nad silnicí se vinulo v délce dvou set metrů a můj skromný nocleh se mohl nacházet úplně kdekoliv. Zahájil jsem zběsilý úprk trním, prorážel koberce kudlibabek, skákal z jednoho ostrého balvanu na druhý, klouzal po velkých listech opuncie. Zpocený a uřícený jsem to asi po půlhodině vzdal a šel se napít do blízké plážové umývárky. Pak jsem nastoupil druhé kolo průzkumu, tentokrát korunované úspěchem. Zalezlý ve spacáku jsem vyprázdnil poslední půllitr vody a dovršil tak dnešní spotřebu tekutin na 7,5 litrů, tj. pět standardních petflašek.

##16. Frappé a la Lovćen

Jestli něco do idylického obrazu Perastu opravdu nezapadá, pak je to ranní pohled na otrhané individuum, které doluje ze špinavého báglu něco k snědku, přelévá sirup do láhve s vodou, cpe všechno do teskotašek a pak si ještě čistí zuby. To vše na břehu mořském, nedaleko mohutného chrámu. Co by však člověk neudělal pro to, aby byl čist, vymydlen a najezen.

Horké počasí ze včerejška přetrvalo. Vybaven notnou zásobou vody jsem stopoval za Perastem směr Kotor, tentokrát bez potřebné dávky štěstí. Po hodině jsem stopnul autobus a rád ten nevelký obnos zaplatil. V Kotoru jsem chvíli tápal, než se mi podařilo natrefit správnou silnici na Lovćen. Nějaký čas jsem dupal v serpentinách nad městem, když tu zničehonic zastavil motorkář, ať naskočím a svezu se s ním tři kiláky na křižovatku Cetinje – Tivat. To vám teda byla cesta. Sedíte vzadu na motorce, jednou rukou se držíte řidiče, druhou korigujete bágl, balanc vyvažujete nohama, které vám v prudkých zatáčkách krouhají o zem – a křečovitě zatínáte břišní svalstvo, aby vás batůžek nepřevážil dozadu. Skoro jsem neměl sílu poděkovat. Hned za křižovatkou na mně cosi pořvávala cikánská rodinka, ale já šel dál. Užuž se zdálo, že dlouhou cestu na vrcholky Lovćenu absolvuju dnes a zítra pěšky. Stejně nečekaně jako zprvu motorkář mi ovšem zastavil bělovlasý Rakušák, jedoucí… na vrcholek Lovćenu. Za obcí Krstac jsme neunikli povinnému kasírování – 2 Eura za vstup do národního parku.

Černohorský Olymp – tak se přezdívá nevysokému, ale majestátnímu pohoří Lovćen. Pohoří, plnému bizarních vápencových útvarů, hlubokých lesů i vysoko položených alpínských luk. Právě Lovćen bývá považován za onu ČERNOU HORU, která dala jméno celému státu. Zajímavý je Lovćen také klimaticky. Zasahují sem středomořské, mírné kontinentální i drsné horské podnebí: tato oblast – jak již bylo řečeno - spadá do nejdeštivější zóny Evropy.

Vršek Lovćenu (nebo spíš hory Jezerski vrh, 1657 m vysoké) je mekkou turistů, a podle toho to tu tak i vypadá. Parkoviště, restaurace, schodiště vedoucí tunelem k vrcholku a vrcholové mauzoleum jistého černohorského vladyky. Nenadchlo mně to, nicméně výhledy k hluboce zaříznuté Boce Kotorské i k někdejší metropoli Montenegra – Cetinje – byly úchvatné. Právě k onomu městu zamířily moje další kroky. Ty vedly přes náhorní vápencovou plošinu, porostlou lesem, místy jen sporou vegetací. Kráčel jsem po příjemné silničce, do Cetinje to je osmnácdcat kilométara, jak mi řekl hošíček nahoře v sedle, nikam jsem nespěchal. Minul jsem jakési obří turistické centrum vepřů všeho druhu, na jehož konci se nacházel přírodní pramen, izvor. Hned za tou megalomanií následovala skvělá vápencová plošina, rozrytá škrapy a závrty, posetá černými borovicemi… Nebudu opakovat s tím Vinnetouem. Čas ještě nevybízel k hledání noclehu, já jej však našel. Dobře ukrytý na travnaté plošince mezi skalami jsem dopisoval deník, vyřizoval zprávy – třeba Bédinka odepsala, že včera v pořádku dorazila do rodného městyse. Kdy jsem dumal, co si dám dnes k večeři, aniž bych musel ohňovat, zbaštil jsem kus suchého chleba a udělal velký hokus – pokus s ledovou kávou. Prostě jsem smísil různé druhy instatních neskafíček, hojně je přicukřil a domíchal instantní „šlag penou“. Vznikla z toho báječná ledová káva, které jsem se nemohl nabažit a rovnou přidělal ještě druhý ešus. Dnes už mohu konstatovat, že tohle frappé a la Lovćen bylo to nejlepší, co jsem během vandru pil. Bez chlubení, občas se zkrátka zadaří.

17. Het! Pul!

Dobrý dojem z dnešního nocoviště znásobil fakt, že jsem spal plných deset hodin, neobtěžován komáry, vedrem ani ochranáři. Jen tak nalehko jsem se hoďku dvě potloukal krasovou plání, nahlížel do závrtů a uval: v izvoru jsem doplnil zásoby vody a rázným krokem vypochodoval do Cetinje, města historického významu.

Zda má nějaký – neřku – li historický – význam, nemohu potvrdit, využil jsem jej totiž jen jako obědiště a místo výhodného stopu do Podgorice. Doplnil jsem zásoby a stoupl si na širokou silnici, odhodlaně směřující podél Skadarskog jezera do Země orlů, Albánie. Blízkost této zvláštní země se začala projevovat už na autostopu – nikdo mně nebyl ochoten svézt zadarmo. Až jednou mně vybídl kořeň, ať naskočím k němu do auta. Teprve když zaklapl dveře a dupnul na plyn, jen jakoby mimochodem prohlásil:“Podgorica – Albanija – Ten Euro!“ Tak tos uhodl, chlapče. Kde to půjde, tam mi zastav, já si vylezu. Šlo to v nejbližším městě Tuzi, i přesto jsem však musel vyklopit symbolické Euro… Tuzi už působilo ryze albánským dojmem. Všude mešity, mercedesy, lidé hovořící měkkou, šišlavou řečí škipetarů. A spousta taxikářů. Jedni mně nabídli odvoz až do Shkodëru za 3 Eura, což byla s ohledem na předešlé nabídky skutečně férová cena. Takže jsme si plácli. Čím víc jsme se blížili k albánským hranicím, tím víc se silnice zužovala. Z Podgorice vedla hotová dálnice, v Tuzi to byla jen okreska, za Tuzi malá asfaltka a u hranic bezmála polní cesta. Přitom hraniční přechod Hani Hotit je nejfrekventovanější albánskou celnicí. Přejezd podél hladiny jezera proběhl v klidu a míru a kolem páté mně vysadili na začátku Shkodëru.

Za ty tři roky, co jsem Shkodër – jugoslávsky Skadar, italsky Scutari – navštívil poprvé, se prakticky nic nezměnilo. Několik hlavních avenue, páchnoucí skládky i napůl rozvalené kontejnery, psi a koníci živící se produkty lidské společnosti. Centrum s kruhovým objezdem a pomníkem budovatelů, opodál socha nejslavnější Albánky s nápisem „Nene Tereza“. Rozměnil jsem Eura za albánské leki u pouličního směnárníka a začal sondovat, jak se dostanu na „estacio de trenit“. Cesta albánským vlakem, opředeným řadou bájeslovných zkazek, se stala mým tajným přáním a cílem. Shkodërské nádraží – to byla hotová pevnost, zamřížovaná, jen ostnatý drát mi tam scházel. Z komunikace se dvěma zřízenkyněmi vyplynulo, že vlak do Tirany jede pouze jednou denně, a to v 5.55 ráno. Do jihoalbánské Vlory přímý vlak vůbec nejezdí, musí se přesednout ve Voře, kam odjíždí vláček ráno před desátou. Vora, Vlora… nějak se mi to plete. Pojedu do Tirany a dál se uvidí.

Nafotil jsem vláček s vytlučenými okny a vydal se zarostlým kolejištěm někam za město, vyhledat nerušené nocležiště. Elektrifikace pochopitelně žádná, občas chyběly i pražce pod kolejemi. Polní cesta, vinoucí se podél trati zemědělskou krajinou pod horami, mně dovedla k říčce, za níž se rozkládal násep a kukuřičné pole. Právě tady jsem zakempoval. Ještě za světla jsem se poctivě snažil nebýt viděn ani slyšen a kdykoli po druhé straně od železničního mostku projíždělo auto, ani jsem nedutal. Jednou podle zvuků přijeli nějací dva honáci krav, nahnali své svěřenkyně do vody a opakovaně na ně řvali Het! Pul! Het! Pul! Pak chvíli ticho, zdálo se, že odešli, a zase: Het! Pul! Het! Pul! Het! Pul! Nevím, buď je umývali, nebo se jim krávy topily. Potom se kolem proloudal večerní vlak z Tirany, asi tak tempem Romana Kreuzigera (když byl malej). Het! Pul! Dal jsem si k večeři sedm sušenek, zapil pár doušky vody. Het! Pul! Ještě chvíli – a byl slyšet už jen štěkot vzdálených psů. Tak tedy dobrou noc a het! Pul!

18. Doktor Mulíček měl pravdu

Víte, jak to navléknout, abyste šli spát v devět, vstávali v pět a přitom se vyspali stěží hodinku? Dobrá rada. Lehněte si mezi kukuřicu a kopřivy, nechte se žrát komáry, propoťte péřový spacák a bojte se ve tři ráno bouřky, která se na vás užuž žene, pohrozí pár kapkami a jde bokem. V tomto duchu to pokračovalo i ráno, když jsem se vracel do Shkodëru na nádraží. Jdu po kolejích a najednou – proti mně vrčící psisko. Sejdu z náspu nalevo – proti mně dvě vrčící psiska. Sejdu z náspu napravo – proti mně deset vrčících psisek. Jindy bych si s nimi možná popovídal, dnes jsem nějak neměl náladu jim vysvětlovat, že neumím albánsky. Jednoduše jsem to obrátil na druhou stranu a ostře rázoval k další stanici, mlhavě tuše, že někde bude a vlak tam zastaví. Domorodci mně ubezpečili: ano, bude, vlak tam staví, ale máš to shumë, daleko! Trochu jsem klusal polními cestami, brodil potoky, zaháněl ojedinělé psy, stanice pořád nikde. Posléze jsem zaslechl namáhavé supění vlaku. Poslední zoufalý pokus spočíval ve vydrápání se na násep a zaujetí klasické stopařské pozice. Na mezinárodní gesto odpověděl mašinfíra ještě mezinárodněji – poklepal si na čelo a odrachotil i se svým vehiklem do nenávratna. Ach jo.

Skrz neznatelné nížinné stezky jsem se dopracoval k solidní silnici, po níž mně pár kilometrů svezl zdarma nějaký Ital. Pěšky jsem dorazil na hlavní tah Shkodër – Tirana a zkoušel chvíli stopovat. Co naplat, v Albánii vám zastaví každý druhý, ale zadarmo? To slovo tady evidentně neznají. Vzal jsem zavděk fugonem, místním mikrobusem za 5 Euro. Docela jsme to rozpalovali po hladkém asfaltu, takže mně o to víc překvapila událost asi dvacet kiláků před Tiranou. Šofér cestou přibíral lidi a ti si říkali, kam přesně chtějí hodit. Jeden venkovan bydlel mimo hlavní tah – a není přece žádný problém jej zavézt až domů. Odbočili jsme na kamenitou pistu, proti níž je každá česká polňačka hotovou avenue. Mikrobus se natřásal jako baletka, já lítal jako hadr na holi, místní si četli noviny a strejda vedle mě si nůžkama šťáral špínu z nehtů. Zátočinka dolů a před námi se zjevila bystrá říčka, překlenutá mostkem z jakýchsi nekvalitních papundeklů. To snad ne – snad to ten cvok nechce přejet! Zhrozil jsem se. Ale to už vyskakuje z vozu chlápek, běží na most a začíná navigovat. Šířkou se tam mikrobus nevejde, čtvrtinou obou kol visí nad řekou, proud je celkem dravý… Všichni jsou naprosto v klidu, smějí se, pokouším se o to taky. Při dojezdu na druhý břeh jeden papundekl praskl. Na rovnováhu fugonu to naštěstí už nemělo vliv. Brzy po této pitoreskní příhodě jsme se opět napojili na hlavní tah.

V Tiraně, městě hlučném a plném klaksonů, mně odchytil borec s nabídkou za 15 Euro do Sarandy na Albánské riviéře, kde mně zítra bude čekat Kukie. Cena se mi zdála přemrštěná, ale nic lepšího jsem nesehnal, tak jsem s těžkým srdcem na nabídku přistoupil. A dobře jsem udělal. Bus už dneska nejel – a cesta netrvala odhadované 2-3 hodinky, nýbrž hodin šest – a to jsme se nijak neflákali. Fugon to točil vnitrozemím, šplhal na kopce a sjížděl do roklin, objížděl spoustu vesnic. Co chvíli nahradila asfalt šotolina – stavělo se, něco jako objížďky Albánci neznají a nemají je kudy vést, všude jsou kopce, hory nebo rovnou velehory. Cestou jsem anglicky pohovořil s albánským programátorem, jinak mým vrstevníkem. Zajímalo jej úplně vše, od typického českého jídla až po typický český plat.

Krajinou jižansky holých kopců jsme dojeli do Sarandy, přístavu v Jónském moři, nedaleko řeckých hranic. Hned po vysednutí mi zastoupil cestu řecký hoteliér a snažil se mi vnutit svůj hotel: já ho však docela příkře odbyl, byl jsem totiž zděšen. Zděšen Sarandou. Začaly mně napadat příměry jako Havířov na břehu moře nebo Mostecké sídliště po albánsku. Pěkný mořský záliv lemovaný rozestavěnými nebo nedostavěnými prefabrikovanými paneláky! Bílý betonový hnus, prošpikovaný nezbytnými smetišti, prohánějícími se psy či krávami přežvykujícími igelitky. To celé v délce několika kilometrů, bez jakéhokoliv čehokoliv, oč by se mohlo oko opřít. Jediné, co jakžtakž ušlo, byly relativně čisté pláže se slunečníky. Nacpal jsem do sebe dva burky a gyros, uklidnil se koupelí v moři naproti řeckému ostrovu Korfu, chvíli si povídal s párkem Makedonců. Taky psal Kukie, že přijede zítra, nečekaně i se Zdendou Zelníčkem. Tím líp, ve třech se to lépe táhne.

Schylovalo se k večeru a já se vydal hledat místo na přespání. Automaticky jsem zamířil ven z města: tu se na mně přilepila partička dvaceti malých albánčat, které se začaly překřikovat – vots jór nejm? Hau ólt ár jů? Vér ár jů from? Když se mi někteří frackové začali sápat na batoh, přidal jsem do kroku a brzy je nechal za sebou. Moc jsem si však nepomohl: dostal jsem se do předměstského slumu, takové místní favely, kde hořely ohně, válely se pneumatiky, lidé na mně hleděli z plechových přístřešků. Kolem produsala skupinka mladých fotbalistů na tréninku a jeden z nich na mně zavolal - „jo, jo! Bam bam!“ a výmluvným pohybem ruky naznačil, že o kus dál by mně zastřelili vojáci. Jo znamená albánsky ne, pochopil jsem tedy, že to mám co nejrychleji obrátit a že tudy cesta z města nevede.

Po neúspěšném sondování ceny hotelů – nabízeli od 25 do 40 Euro – jsem potají přeběhl velký smeťák pod vyvýšenou silnicí a našel si velký, plochý balvan, na kterém jsem se uvelebil. Všude kolem trní a rozbité všecko, tady relativní rovinka asi dvacet metrů od moře. Vzpomněl jsem si na dr. Mulíčka, co mi vyprávěl o své cestě do Albánie v r. 1997. Tehdy přiletěl na Korfu a odtud trajektem právě do Sarandy. Jeho první kontakt s Albánií? “Řeknu vám, pane Herzán, že jsem projel stopem Balučistán, Pákistán a Indii. Když jsem ale přijížděl do Sarandy, chtělo se mi plakat. Takový obraz bídy jsem nikde jinde neviděl.“ Časy se mění. Albánie jde ekonomicky nahoru, mohutně se staví. Saranda 2008 vypadá jistě zcela jinak než Saranda 1997. Ale něco z toho tísnivého pocitu zůstalo. Zvlášť když člověk navštívil kupříkladu Berat a ví, že i v Albánii se najdou pěkná, čistá města. Bohužel, Saranda mezi ně zatím nepatří a ještě dlouho patřit nebude.

19. Inženýr s talismanem

Alternativní noc mezi smeťákem a Jónským mořem jsem přežil vesměs v klidu a míru. Ráno jsem se usídlil na pláži, přeorganizovával si batoh, dopisoval deník. Tu náhle kouknu na promenádu – a vidím dvě krosny na zádech dvou statných borců. Kdo by to mohl být jiný než Kukie a Zdenda? Byli to oni. Vyprávěli, jak jeli busem do Soluně, stopem či taxíky pak z pěkného městečka Ioannina. Saranda je ani tolik nevyděsila, Soluň – čili Thessaloniki – je prý ještě škaredější, tady se aspoň lidi o něco snaží, prohlásil Kukie. Hm… ? Zdenda si užíval své první návštěvy moře, dováděl ve vlnách, museli jsme jej zdokumentovat. Vcelku rychle jsme se však spakovali, poslali pohled Kotěti až do daleké Vladislavi a po krátké poradě dalšího postupu kopli do vrtule.

Cesta vedla přes kopec, odkud se objevil první pohled na naše cílové pohoříčko Gjerë s nejvyšším vrcholem Pilloit (1592 m). Procházeli jsme předměstí Sarandy a nemohli si nepovšimnout oběšených plyšových hraček, které na nás smutně koukaly z hromosvodů, antén i zábradlíček. Rozvinul jsem teorii, že je to pro štěstí – oběsím zvířátko a nemusím věšet souseda. To by mohlo odpovídat albánskému naturelu. Leč dosti o tom. První úsek cesty z města tvořila bílá, prašná široká highway směřující na Albánskou riviéru. Protisměrný vítr laškoval se závoji prachu a metal nám je přímo do obličeje. Kukie se podivil, čím to, že se Zdendou můžeme tak rychle jít, a teprve pak si povšiml faktu, že jsme obrýleni a on ne. Když projelo větší auto, udělala se kolem hotová bílá mlha. Tahle tortura trvala několik kilometrů, než jsme se dostali na hladkou asfaltku, vedoucí k nejbližší dědině.

Vesnička v úbočí kopce nás zavedla do místního tregqui (obchodu), kde jsme koupili balkánský djathë (sýr), mish (salám) a pan majitel nás pozval na rakiju. Popíjeli jsme na verandě a pokoušeli se albánsky konverzovat, za vydatné pomoci rukou a nohou. Hostitele upoutal zejména plyšový medvěd, kterého Zdenda nosí už pěkných pár let kolem krku. Možná ho chtěl taky oběsit (toho medvěda jako!), aby mu lidi dělali větší tržby. Když jsme mu řekli, že Zdenda je pan inženýr, od srdce se tomu zasmál. Český inženýr s medvědem kolem krku v jižní Albánii – ó jak exotické…

Dobře najedeni koupených tovarů i pravého českého chleba – na který jsem zíral jako na zjevení – jsme minuli městečko Shënvasija a začali stoupat do hor. Cestou necestou, po ostrých vápencových kamenech. Z nedalekého sedýlka se rozestřely pohledy do údolí řeky Kalasë i k hlavnímu hřebeni Gjerë, na který zaútočíme zítra. Sestoupili jsme do širokého úvalu, bujně porostlého vysokým kapradím. Navzdory této evidentní známce vlhkosti jsme však vodu nikde nenalezli, všechno bylo vyschlé na troud. A to se již blížila osmá večerní. Skalnatým, pichlavým terénem mezi kopci tvaru želvího krunýře jsme mířili až k řece Kalasë: Zdenda přitom potratil svou vandrovní čepičku. Na říční břeh jsme dorazili už za tmy a hned viděli, že sehnat nocleh nebude jednoduché. Všude rostly jižanské pichlaviny, jen jedno místečko pod stromem se zdálo rovné, bez vegetace. Tak jsme se tam rozložili nehledě na to, že podložní vrstvu tvořily organické výměšky zdejší pastevní zvířeny. Zdendu ještě napadlo, že se musí až po krk zanořit do ledových vod Kalasë. Bez váhání jsem jej následoval, zatímco voják Kukie nám všem uvařil vydatný čokoládový poridž. Tato dnešní večeře mně utvrdila v podezření, že se s kluky mít špatně nebudu, alespoň co se jídla týče. A věru neměl.

Kolem třetí ráno nás probudilo šumění deště. Kukie rychle vybalil velkou plachtu, kterou jsme přehodili přes sebe a v poklidu dřímali až do rána bílého. Pro mě to byl první déšť vandru (nepočítám – li Virpazar), pro kluky už druhý – a jak se později ukázalo, nikoli poslední.

20. Déšť, bunkry a milíře

Chuchvalce mlhy, mračna napíchnutá nízko na úbočí hor a tvořící souvislou krupičnou hradbu. Průběžně i lehké mrholení. Takhle nějak to vypadalo po ránu. Nechtělo se nám z vyhřátých pelíšků do té nepohody. Klidu jsme si však moc neužili: řeka v těchto místech slouží jako brod četným stádům koz a ovcí. Takže jsme se seznámili s několika vrčivými pasteveckými pejsky a prohodili pár slov s jejich páníčky. Mezitím se objevil kus modrého nebe, mračna se zvedla, pak zase klesla a začalo znovu mrholit. Teprve k polednímu se zdálo, že nastupuje trvalá změna k lepšímu. Přebrodili jsme peřejnatou Kalasë a zamířili širokou náplavovou rovinou k horám.

Cestou jsme viděli několik typických albánských bunkrů a prozkoumali skromný interiér jednoho z nich. Potkali jsme také uhlíře, kteří pálili na velkém začouzeném prostranství dřevěné uhlí. Takový obrázek u nás už stěží spatříte: černá, spálená zem, z níž vykukuje a dýmí několik milířů. Zeptali jsme se na cestu do hor a získali informaci, že „rruga mal – po“ (Cesta do hor – ano).

Při výstupu úbočím však solidní stezka znenáhla končila jakousi smyčkou a basta. Dál už vedly jen nezřetelné, často se křižující cesty ovcí, koz a dobytka. Šli jsme tedy po nich, mezi ovocným stromovím a dubovými porosty, dokud se pláně neotevřely. Tou dobou již sluníčko pražilo jaksepatří. Během dalších hodin jsme se doplahočili na samotný hřeben Gjerë – a otevřely se nám pro oko středoevropana neuvěřitelné výhledy. Před námi se tyčil jeden menší hřebínek a hned za ním – široké, hluboké, nekonečné moře. Hřeben, stáčející se k severu, už tonul ve stínu, jen nejvyšší vrch Pilloit vyčníval dosud ozářen sluncem. Mrkli jsme na hodinky a pochopili, že nám výstup na něj zůstane odepřený. Bylo půl sedmé a nás čekal sestup do rozsáhlé kopcovité kotliny, na jejímž konci se rýsovalo další pohoří. Vše doprovázela silná vůně máty a oregána.

Klapali jsme dolů nejdřív po jakéstakés stezičce, později vyschlým štěrkovým kaňonkem potoka. Skoro dole, poblíž rovinatých štěrkových nánosů, nás zneklidňovalo několik psisek, strážících blízkou salaš, stádo ovcí i zbloudilou krávu. Dva kameny v ruce, plížili jsme se obezřetně až mimo jejich akční rádius. Tma houstla: uložili jsme se opět pod stromem, opět na těžkou vůni vydychující organické podušce. Ďáblova půjčená plachta posloužila jako dělítko mezi podložím a našimi karimatkami. Doufám, že mně Ďábel zpětně nezabije, až si to přečte.

V noci opět přišvěholil déšť a naplnil tak pravidlo, že Kukie a Zdenda prostě musí každou noc alespoň trochu zmoknout.

21. Třikrát vzácnými hosty

„Vstávejte, jde sem bejk.“ Těmito slovy nás Kukie budil. Posadili jsme se ve spacácích a skutečně, patnáct kroků od nás stál rohatý kolos, vrtěl ohonem a vejral na nás až s nepříjemným zájmem. Zalezlého v červeném péřáku a oděného v červené mikině mně přepadla rozšafná, nostalgická nálada. Naštěstí se brzy ukázalo, že domnělý býk je ve skutečnosti neškodnou krávou. V poklidu jsme vstali a širokými štěrkovými nánosy sestoupili k blízké vesnici Fushbarë.

Fushbarë působila dojmem typické albánské vesnice. Zchátralé baráky, nezpevněné cesty a jako bonus polorozpadlé kostry dvou autobusů na prostranství u potoka. V místním krámku jsme si chtěli koupit chleba, ale neměli. Stejně tak sýr. Kolem obchodu se motalo spousta lidí a jedna paní nabídla, že nám donese furre bukë, čerstvý chleba, ze svého shtepi, domu. Paní prodavačka, že zase přinese sýr. Chleba jsme dostali zadarmo, víc než půl kila vonícího balkánského sýra také – a to ještě prodavačka jako pozornost vzácným hostům přidala krabici od Ramy plnou domácího mjaltë, medu! Místní omladina se pak s námi vydala na spanilou jízdu Fushbarou: jeden výrostek se zeptal, zda si nedáme švestičky, a když jsme souhlasně pokývali, vzal ztečí mladý stromek z jedné zahrady, ulámal mu větvičky a každého z nás podaroval ratolestí, obsypanou plody. O něco dále jsme míjeli vůz, v němž se prodávala zelenina. Chtěli jsme koupit tři cibule, ale to zase ne: vemte si je pěkně zdarma, cizinci! Už podruhé v krátké době jsme tak byli uctěni coby vzácní hosté.

Kolem deseti nezbedných kluků nás provázelo daleko za vesnici. Rruga vedla horským kaňonem a já v roli hlavního albanisty komunikoval s kluky zejména na téma italský fotbal. Dole v kaňonu se zjevily baráčky vesnice Lukavinë a kluci se ptali – shume bukur vsjatra Lukavinë, Fushbarë? Která vesnice je hezčí? Bez otálení jsem odvětil, že Fushbarë, což kluci odměnili potleskem. Stejně tak tleskali nám všem, pokud jsme znali nějakého fotbalistu působícího v Itálii. Jména jako Jankulovski či Nedvěd samozřejmě dobře znali. Věděli i o česko – tureckém zápase na Euru 2008 a při vyslovení jména Nihat Kahveci se zatvářili soucitně. Došli jsme s nimi až do mezihorského sedla, odkud nám poradili zkratku k nejbližší dědině – a pak se s námi rozloučili. Urazili jsme ještě pár kroků a pak sice opožděně, zato bohatýrsky posnídali. Piksla medu padla celá, chleba asi polovina, také kousek výtečného sýra.

Naše další pouť mířila skrz kopec s jakousi zříceninou a po nově se budující silnici. To je ostatně ukázka dnešní Albánie – staví se vehementně a opravdu všude. Rychlým krokem jsme dospěli k další vesnici a místní dělňas nám prozradil, že jde o Kardhiqi. To nás celkem překvapilo, protože Kardhiqi leží pouhých 7 kiláků od Gjirokastëru, kam máme v plánu dojít až pozítří navečer! Jakýmsi nedopatřením se nám podařilo obejít horský hřeben a nyní je před námi další, vyšší a krásnější pohoří Lunxhëria, ležící však již za Gjirokastërem. Rozhodnutí padlo okamžitě. Jdem do toho a přes hřeben se vrátíme.

Umyli jsme si nohy ve stoce u silnice, popili dobré pivko Korča (popřípadě chemický nápoj Ivi) a skrz hlavní tah Gjirokastër – Tepelena vyrazili na úpatí Lunxhërie. Brzy nás pohltila vesnice, nebo spíš městys Andon Poci, na albánské poměry nezvykle upravený, skoro bych řekl výstavní. Vysvětlení tohoto jevu se nám dostalo vzápětí. Když jsme procházeli kolem jedné zahrady, ozvalo se zpoza keře „do you want a coffee?“ Na což jsme pochopitelně rádi zareagovali – a brzy nato seděli pod zahradní stříškou v kruhu několika příjemných lidí. Náš stářník, rozložitý Thoma Basho, mimo jiné podotkl, že Andon Poci je rumunskou vesnicí a že podobných vesnic se v jižní Albánii nachází celá řada. Mezi sebou prý hovoří rumunsky, navenek albánsky: žijí tu již tisíce let a jsou známi také pod jménem Aromuni.

Aromuni – kterým se také říká Kucovlaši, Vlaši nebo Cincaři – jsou vlastně takovými evropskými Kurdy v malém. Nemají totiž vlastní stát: žijí převážně v severním Řecku, jižní Albánii, částečně i v Makedonii a Bulharsku. Původně rumunský kmen se odštěpil od svých bratří a začal hospodařit v oblasti, jíž vévodilo hlavní město Voskopojë (dnes malá osada v jižní Albánii). Příznačnými vlastnostmi Aromunů jsou nejen pohostinnost, nýbrž prý také pracovitost – odtud možné vysvětlení, proč je aromunský Andon Poci tak upravený…

Poděkovali jsme za dnes již třetí pohoštění a ubytovali se v mírně kopcovitém, zemědělsko – pasteveckém předhůří Lunxhërie. Kukie jako již tradičně vyvářel a před ulehnutím pod hvězdnou oblohou jsme vzpomínali na mladá studentská – v případě mně a Kukieho gymplácká – léta. Nebe bez mráčku dávalo naději na noční bezdeští.

22. Polje

Bezdeští se sice konalo, o to hojněji nás zato skropila sestřička rosa. Žhavé jižní slunce ji však brzy vysušilo a my zahájili zteč Lunxhërie. Historie dobývání Gjerë se tak trochu opakovala, byť v obráceném pořadí. Tam zprvu vedla pěkná „dálnice“, pak kozí stezky. Tady naopak. Highway nás čekala zaslouženě až po trmácení se zarostlými suťovisky a drnatými lučinami. Stála ovšem za to – kolem cesty vyrůstaly bizarní skalní věžičky a věže, hluboko v údolí se modravě leskla hladina několika jezírek a mohli jsme přehlédnout cestu prakticky z Fushbarë až sem. Zdenda zmerčil obří zelenou ještěrku velikosti malého psíka: stačil mne na ni ještě upozornit, foťák se však otevřel příliš pozdě.

Ze sedla jsme koukli na protější stranu, kde se mezi horskými hřbety placatila ostře ohraničená rovina o rozloze několika kilometrů čtverečních. Tady udělat olympijský stadion, aspoň by sportovci nemuseli dýchat pekingský smog. Rovina vyzařovala uprostřed hor zvláštní dojem a provázela nás až do večerních hodin. Geomorfolog by přitom ani okem nemrkl a suše prohlásil, milí studenti, vidíte typickou ukázku krasového fenoménu, odborně nazývaného polje.

Vystoupali jsme na hřeben Lunxhërie a začali si užívat divukrásného pohoří. Hřeben občas zdobil polorozpadlý bunkr či vojenský zákop. Jinak to byla pastva pro oči geologa. Z jedné strany travnatý svah, z druhé odshora až dolů vrásy – pamětnice alpínsko-himálajského vrásnění. Do toho sousední hřebeny a hřbety, utvářené postupným zarovnáváním či větrnou a vodní erozí. To vše jižansky vyschlé, s nevelkým kobercem lesů na návětrné straně. Na své by si přišel i mineralog, který každou chvíli zakopne o červenavý karneol, hnědý pazourek či různé odrůdy chalcedonu. Kukieho taška se utěšeně plnila kilogramy zajímavých úlomků.

Tento kraj opěvoval již George Gordon Byron ve svém slavném díle Childe – Haroldova pouť. Krásné scenérie se však později staly svědky nedobrých událostí. Domorodé, převážně pravoslavné obyvatelstvo bylo za dob Envera Hodži násilně vystěhováváno, krajina byla kolektivizována, pustla. V posledních letech došlo pod hřebeny Lunxhërie opět k oživení – přicházejí sem zejména Italové a Řekové. Čímž ovšem trpí místní pracovní trh, nezaměstnanost se v těchto končinách pohybuje u mladých Albánců kolem 40%. Některé vesnice zůstávají vylidněné a jsou tak odsouzeny k trvalému zániku.

Kolem šesté hodiny jsme pochopili, že dnes již se dolů nepodíváme a budeme muset strávit noc někde u hřebene. Jako ideální se k tomu jevilo rovinaté místečko ve stráni asi 150 výškových metrů pod hranou hor. Při sestupu Kukie zbliknul nevelkou, ale velmi rychlou zmiji růžkatou (Zdenda pak spatřil ještě dvě tři další), což velelo k chodecké obezřetnosti. Večer jsme s Kukiem vykonali nalehko fotografickou vycházku na hřeben a než jsme se po západu Slunce vrátili, Zdenda už spal jako nemluvně. Rádi jsme napodobili jeho příkladu a zabubali se do hlubin spacáku. Horská zima rozhodila svoje spáry, navlékl jsem dokonce čepici.

23. Půjdete s námi na dydžinu?

„Pánové, budíček!“ Kukie seděl ve spacáku a v ruce držel obligátní dva šutry. Posadili jsme se taky a trochu nás zamrazilo. Ze svahu k nám sbíhala pětice bílých hafanů a zdálo se, že nás chce dostat do svého středu. Brzy je naštěstí okřikl mohutný hlas pastevce: ten si k nám přišel na chvíli sednout a pokomunikovat, prý jestli nám nebyla v noci ftohte, zima. Děkujeme, tož aj byla, strécu. Nad námi pak produsalo úctyhodné stádo oveček a ztratilo se v rozlehlých stráních. Pastýř nám pokynul a následoval jej, naštěstí i se svými pejsánky.

Hřebenovka byla ještě zubatější a rozeklanější než včera. Kolem poledne jsme se však usnesli sejít dolů, v čemž nás podpořila i bublina mléčné mlhy, roztahující se po úbočích směrem k nám. Výškové metry jsme velmi rychle ztratili klikatou cestou, šikovně se vyhnuli jednomu ostře střeženému stádu a minutku dvě se rozhodovali, zda navštívit jeskynní otvory v protilehlé skalní stěně. V jejich neprospěch rozhodla naše touha vykoupat se v jednom z tyrkysově modrých jezírek, které jsme celou dobu pozorovali z hřebenů. Jenže koukat na jezera z výšky 1500 metrů, kdy všechno dole vypadá jako rovina, a hledat je v moři kopců, dolinek a kopečků, které tu „rovinu“ skutečně tvoří, je kapku rozdíl. Nebudu vás napínat, jezírko jsme nenašli – a když nám na cestě zastavil fugon s nabídkou svezení do Gjirokastëru, rádi jsme na ni přistoupili. Ušetřili jsme si tak dalších 6 – 7 kilometrů podhorského plahočení.

V Gjirokastëru jsme zjistili, jak nám jedou zítra autobusy. Naše cesty se totiž opět rozdělí: Kukie, který má v kapse zpáteční jízdenku Thessaloniki – Brno, dojede zítra do Ioanniny, odtud dostopuje k bájeslovnému Olympu a pokusí se stanout Diovi tváří v tvář. My se Zdendou přejedeme celou Albánii do Černé Hory – a pod masivem Prokletije potkáme Myc – Halův oddíl. Učinili jsme zjišťování zadost – a vydali se na prohlídku starého Gjirokastëru, „města bílých střech“, zapsaného od roku 2005 v seznamu UNESCO.

Gjirokastër leží na svazích pohoří Gjerë, na břehu řeky Drina. Osídlení je doloženo od počátku našeho letopočtu, město samotné bylo založeno jako součást systému opevnění, chránícího Byzantskou říši. Původní název Argyrokastron (Stříbrný hrad), je podle střech a schodů pokrytých stříbřitou břidlicí, název novější podle albánského národního hrdiny Gjerga Kastriotiho – slavného Skanderbega. Po dlouhé epoše turecké nadvlády se města zmocnil Ali Paša Tepelenský (mimo jiné zakladatel Tirany). Během balkánských válek si Gjirokastër nárokovalo Řecko, neboť mnozí jeho obyvatelé byli etnickými Řeky: leč marně. Roku 1908 tu přišel na svět diktátor Enver Hodža, o čemž svědčí nápisy na sloupích, oslavující 100 let od jeho narození. Důvodem zapsání do UNESCA jsou především staré otomanské domy bez balkónů, s velkými okny a střechami, z nichž četné se po komunistické ignoranci nacházejí v dezolátním stavu. Městu dominuje středověká Citadela, v níž je dnes umístěno vojenské muzeum.

Přímo uprostřed pokřivených uliček nás dostihl hoteliér s nabídkou 10 Euro za člověka a noc. Vytrvale jsme jej odbývali, až pochopil, že s námi nepochodí. Navrhl nám tedy, že můžeme zadarmo přespat v trnité, zarostlé zahradě u hotelu, a že batohy si – rovněž gratis – smíme nechat zamčené v restauraci u hotelu. Osvobození od svých břemen jsme vystoupili na pevnost a potkali tam asi padesátiletou maďarskou stopařku, která odvážně putuje šest týdnů sama napříč Balkánem. Navštívila i Kosovo a tvrdila, že stát s větším počtem policejních kontrol ještě nezažila. Dále, že v Albánii se nedá stopovat a taxikáři často poťouchle handlují s cenami (což ovšem dobře vím z dob své minulé návštěvy). Zajímala se o to, jak u nás proběhl pád totality a co jsme v té době jako malí prťousové dělali. Dole v ulicích jsme také potkali skupinku Čechů z Klatov. A abychom trochu rozhýbali žaludky uvyklé horské stravě, povečeřeli jsme v jednom bufetu kuřecí a vepří masisko, zapité pivem či pepsi-colou.

Za soumraku jsme se vrátili do hotelu pro batohy a hoteliér nás potěšil nabídkou, že si můžeme vybrat – buď nocleh v trnité zahradě, nebo na betonové terase s výhledem na pevnost, mešitu i celé staré město. Jelikož i druhá možnost byla zadarmo, neváhali jsme. Majitel nás akorát upozornil, ať moc nedupeme, že terasa tvoří střechu nad pokojem, v němž budou spát němečtí turisté. Rozvalili jsme se na terásce pod vztyčenou albánskou vlajkou, pozorovali tmící se Gjirokastër, naslouchali kvílení muezzina. Pak se otevřelo okno v budově nad námi a v něm se vylepila sličná mladá Řekyně. Chvíli nás pozorovala, pak zmizela a přivedla dvě tři stejně krásné kamarádky. Jedna z nich se laškovně zeptala „How are you?“ Odpověděl jsem „Fine – and you?“ A to byla veškerá naše komunikace. Únavou se nám totiž klížila víčka. Řecké holky se na nás pár minut dívaly, potom zazněla discohudba a okno se vyprázdnilo. Netrvalo však dlouho a slyšíme: „Where are you from? What´s your name? How do you do?“ Otevřeli jsme oči a opět – přehlídka řeckých missek v okně. Asi jsme byli pro srandu nikoli králíkům, nýbrž Řekyním. Brzy ovšem pochopily, že z nás žádné povyražení nebude: jedna slečna dokonce ostatním naznačila, ať ztlumí muziku. Žádná seznamovačka se tím pádem nekonala, zato se tři upocení, vedrem a horskými přechody uondaní chlapi slušně vyspali.

24. V baru v Baru aneb keach on the beach

Vstávali jsme o půl šesté, abychom stihli ranní autobusy. Při procházení ranním Gjirokastërem na nás hvízdl postarší chlápek, že prý je řidičem busu do Tepeleny a rád nás hodí svým liduprázdným vozidlem k nádraží. Zašli jsme tedy k němu na dvůr, kde trůnilo jeho živobytí na kolečkách – a zbytek už znáte. V sedm ráno vyjížděl autobus se mnou a Zdendou směr Tirana, o půl hodiny později s Kukiem směr Ioannina. Popřáli jsme si hodně štěstí a naše cesty se nenávratně rozdělily.

V albánské metropoli – kam jsme dorazili něco po poledni – se vyskytl menší problém. Tirana má totiž dva autobusáky. Z toho, na který jsme přijeli, jezdí autobusy pouze na albánský jih. Linky Krujë, Lezhe a Shkodër vyjíždějí z druhého nádraží, vzdáleného podle odhadů místních taxikářů 5 – 10 km (to podle toho, kolik si kdo z nich chtěl na nás nahrabat). Rázně jsme uťali naděje těch šejdířů a vydali se hledat nádraží pěšky. Přitom jsme mohli sledovat folklórní jev v podobě hráčů domina či šachu, rozprostřených podél hlavního městského okruhu. Přes opakované dotazy jsme nebyli štont nádraží nalézt: nakonec se nás ujal mladý Tiraňák, který údajně pracoval pár měsíců v Holandsku, a zastavil nám mikrobus – fugon do Shkodëru. Prý vyjde na stejné prašule jako bus, to znamená 5 Euro. Za tři roky tedy veřejná doprava v Albánii víc než dvakrát podražila.

Když jsme u těch změn, dovolte mi stručné shrnutí a konstatování, v čem se liší Albánie 2005 a Albánie 2008. Zdá se, že tři roky jsou příliš krátká doba na jakoukoli viditelnou změnu – a při příjezdu do Shkodëru jsem si to myslel také. Leč není tomu tak. Za ty tři roky se především začalo mohutně stavět. Opravují se staré silnice, realizují nové. V předměstích Tirany, nedávno plných slumů, dnes bují prefabrikovaná zástavba. Hraniční přechod Sukobin – Muriqan se stěhuje do nové budovy, vybavené moderním čtecím zařízením v počítači. Kolem silnic vyrostly jako houby po dešti desítky a stovky billboardů, věc druhdy ojedinělá. Objevily se moderní benzinky. Zdražení dopravy je jen špičkou ledovce – albánská ekonomika jde skutečně, byť malými, často nesmělými krůčky, nahoru. A ještě jeden postřeh – v zemi, kde kouření znamená životní styl, se na krabičkách cigaret začaly objevovat charakteristické cedulky s nápisy „Mbroni fëmijët nga duhani“ (kouření škodí zdraví).

Shkodër nás přivítal velmi levnou zmrzlinou – v přepočtu 2 koruny za kopeček. Rozfrcali jsme poslední leky a vydali se za město na autostop. U řeky Drin mi Zdenda našel červený kolík, který jsem si připnul na batoh pro stopařské štěstí: on sám měl svého medvěda. Právě medvěd se stal ústřední postavou další příhody. Za řekou, na předměstí Shkodëru, se totiž rozkládalo cikánské ghetto. Malí borčíci po nás házeli drobné kamínky, později při stopu jakýsi grázlík na bicyklu málem přejel Zdendovi nohy. U jednoho přístřešku seděla malá holka a mlčky ukazovala vždy na sebe a pak hned na Zdenkova medvěda. Nemusela nic říkat. Ale nedali jsme.

Už se zdálo, že i posledních 14 kilometrů k hranicím si budeme muset zaplatit. Našel se však dobrotivý stařec, který nás do Muriqanu dovezl zdarma. Hraniční přechod se od roku 2005 – jak jsem již naznačil - výrazně zmodernizoval: staví se nová budova, místo někdejší čarodějnické knihy se pasy projíždějí počítačem. Bez jakýchkoli kolizí jsme se ocitli zpátky u bratrů Slovanů. A protože Slované drží pospolu, jsou kamoši a tak vůbec, záhy jsme se dočkali stopu do přímořského Baru. A když v Baru, tak do baru. V baru v Baru jsme si vzpomněli na Báru a napsali jí, že žijeme. Kukie ohlásil, že už si vegetí u moře pod Olympem spolu se dvěma Čechy. Z baru se dal pozorovat romantický západ Slunce nad mořem: my však nejsme žádní baroví floutkové, a tak jsme sebou plácli na břeh mořský, dokud ohnivá čára nezmizela spolu s Julkem kdesi za obzorem. Nemá smysl to nějak podrobněji popisovat, celou událost shrnu do hutné zkratky „keach on the beach.“

Už za tmy jsme popošli k mysu mezi Barem a Sutomore a uložili se ve vyvýšeném lesíku nedaleko pobřežní výpadovky. Kuchař Kukie (nomen omen!) nás opustil, zaujal jsem tedy jeho roli. S Kukiem nám zároveň zmizela i plynová bomba a tak nadešel čas starého dobrého liháčku. I přesto se dá říct, že večerní ňamka se jakžtakž jíst dala.

25. Čokoláda na vaření – uvařená čokoláda

Sutomore, Sutomore, kolikrát tě ještě spatřím? Říkal jsem si v duchu, když jsem ráno vstupoval na starou známou promenádu. Déja vu ještě umocnila koupě pljeskavice u stejného prodavače, jako onehdy s Ivčou a Bédinkou: vzhledem k brzké ranní hodině jsme se stali svědky tvorby onoho masitého koláče přímo ze směsi z pytlíku. Na pláži jsme se nedlouho slunili, cachtali ve vychlazené vodici, prali si trička a ponožky ve sprše a vůbec, povšechně se připravovali na dlouhý stop. Když Zdenda naznal, že u moře by čtrnáct dní nevydržel a že vůbec nechápe, co budou ti jeho chudáci kamoši na té Sardinii dělat, hodili jsme na sebe čistý oděv – a vzhůru do vnitrozemí.

Palec jsme poprvé vztyčili v místě krajně nestopařském, totiž za zatáčkou, kousek před tunelem a ještě s velmi úzkou krajnicí uprostřed skalní pustiny. Vlastně jsem jen tak ledabyle máchl rukou a byl velmi překvapen, když auto zastavilo. Hovorná žena z Bosny nás vzala až za Podgoricu. Celé auto měla doslova poseté různě poházenými žaluziemi – když jsme projížděli Virpazarem či Golubovci, hrdě ukazovala domy, v jejichž oknech svítily JEJÍ žaluzie. Vyprávěla, jak zamlada „mnogo stopirala“ a na stopu se dokonce seznámila se svým mužem. „Ja muslimanka – muž pravoslavec – něma problema!“ rozhodila rukama. A imate – li pasaporte? ptala se potom a byla udivená, že jo. Sama prý nelegálně prchala z Bosny bez jakýchkoli „dokumenáta.“ Bavili jsme se o úskalích velkých měst, o nebezpečí drog. Sympatická Bosňačka nás vyhodila za benzinkou u Podgorici (do které jsem letos přijel už potřetí – pokaždé odjinud: z Bjelasice – z Cetinje – a nyní ze Sutomore) s přáním brzkého dalšího stopu. To se ovšem nenaplnilo. Dvě hodiny jsme stáli na přímém odpoledním žáru zvícím 36 stupňů, sledováni strážcem parkoviště: nikdo nestavěl. Až o půl páté nás naložil anglicky slušně mluvící Srb, který tvrdil, že nás sveze pouhých deset kilometrů, leč nakonec nás vyklopil rovnou v Kolašinu. Pěkné podhorské městečko s udržovaným náměstím, ve srovnání se Sarandou hotový balzám na duši. Jediné, co nás trochu zarazilo, byla značka „pozor děti“, přičemž obě dvě třímaly v rukou kalašnikov. Při bližším ohledání jsme však odhalili jejich nepůvodnost.

Další stop nás zavedl do Matěševa a tady jsem prožil déja vu No. 2. Kráčel jsem se Zdendou po té samé silničce, jako před třemi týdny s Jíťou. Mezitím stihly dozrát maliny… Na horské silničce, vinoucí se průsmykem mezi Bjelasicou a Komovi a místy přecházející do prachuneprosté šotoliny, následovala série krátkých stopů. Venkovani se vraceli z údolí do svých horalských hnízd a vždy nás těch pár kilásků ochotně popovezli. Jeden starý pár dokonce hovořil pěkně rusky a já celý blažený si konečně pošprechtil jazykem nad jiné kýženým. Dnešní poslední auto končilo v městečku Andrijevica, kde jsem u stánku s melouny přečkal déja vu No.3.

Zkoušeli jsme stopirať ještě za úplné tmy, leč bez efektu. Došli jsme kousek za Andrijevicu a nalezli porůznu hrbolatou velkou lučinu, do jejíhož úpatí se zakusoval relativně rovný pokosený žlab. Tam jsme se ubytovali a povařili poridž. Zdenda chtěl přihodit svou železnou zásobu čokolády na vaření, ale zjistil, že čokoláda se mu již s předstihem stihla uvařit v báglu. Něco jsme seškrábali do ešusu, rozplizlý zbytek ponechali k vychladnutí na studené trávě. Tím se vytvořil zvlněný čokoreliéf, snadněji poživatelný než předchozí čokomagma. Dobrou čokonoc!

26. Neither Colorado, nor Arizona…

Od šesti ráno jsme stáli na stopu v silniční zátočině pod Andrijevicou, hned vedle řeky se sympatickým jménem Zlorečica. Dlouho nikdo nezastavoval, většina aut končila v protilehlém dřevozpracujícím závodě: když tam zajel tranzit s vonícím pečivem, tajně jsme se konejšili, že třeba pojede i dál. Nakonec nás vzal jeden týpek do Plavu. Vyfintěná obec v rakouském alpském stylu nás pobídla, abychom zašli k Plavskému jezeru a okusili jeho ranní vychlazené voděnky. Z Plavu už jsme se vezli rovnou do muslimského Gusinje, turistickému centru pod hraničním pohořím Prokletije.

Opatřili jsme „uvítací meloun“, naaranžovali se před výstavní mešitu a vyčkávali věcí příštích. Nedlouho nato před námi zakotvil první taxík z Bijelog Polje. Pak druhý, třetí i čtvrtý. Z autíček vyskákalo patnáctero lidiček z Myc – Halova 43. oddílu a jeho spřízněnců: jmenovitě sám Myc – Hal, Verča, Margi, Dvojka, Zuza, Káfa, Sfinga, Prófa, Špunt, Harry, Šíp, Jelen, Broňa, Lachťa a Karlos. Srdečně jsme se přivítali, vyprávěli, meloun zbodli, místní pití Cocktu vykoupili a Myc – Hal s Broňou, Lachťou a jim podobnými museli okoštovat Nikšičko pivo. Košt se očekávaně protáhl, takže se na cestu vyráželo až po obědě, připočítáme – li i nahlašování místní policii (já a Zdenda jsme to neřešili, stejně jsme tu bohdá načerno, já už skoro měsíc!) Myc – Hal zavelel k odchodu vstříc Dolině Grbaja, vedoucí do nitra tajemného Prokletije.

Prokletije… prokletý název prokletých hor na prokleté, tj. albánské hranici. Přitom jde o pohoří neskutečných krás. Nejvyšší vrchol – pyramidální Maja e Jezercës (2694 m) - představuje nejvyšší bod celé Dinárské soustavy. Pohoří je prakticky bezvodé, ve vyšších polohách chudé na vegetaci: hřebeny sbíhají kolmo ke státní hranici, nerespektují ji. Vysoké věže, mohutné, velestrmé skalní hradby, skalní okna – to vše vyráží člověku dech a vybízí jej, aby se ještě vrátil. A to pokud možno zavčas, než zatím nesmělý cestovní ruch pohltí i tento divoký koutek Balkánu.

Stoupali jsme dolinou po úzké silničce, občas se osvěžili, občas hledali vodopád, který existuje jen s velkou fantazií a obrazotvorností. Všechny odbočky a zábližky byly dokonale značené kilometry i hodinami chůze, byť to navzájem moc neladilo. Dorazili jsme k dřevěnému planinarskemu domu a Myc – Hal určil, že na louce nad ním dnes přenocujeme. Hodinky ukazovaly teprve půl čtvrté odpoledne a nám se Zdendou přišlo líto, že bychom neměli vkročit do té gigantické vápencové hradby štítů, které se ostře a divoce vypínaly kousek nad tábořištěm. Bez zátěže jsme se pustili po turistické cestě, lemované zpočátku kempingy a dalšími pozlátky bujícího cestovního ruchu. Jako mávnutím čarovného proutku však turisté vymizeli a místo nich jsme v liduprázdné dolině potkali dva sběrače bylin. Narodili se zde v Montenegru, žijí v New Yorku. Procestovali již celé Státy, lyžovali v Coloradu a potloukali se arizonskými canyony: nikde na světě prý není tak krásně jako tady v Prokletije. Neither Colorado, nor Arizona, but Prokletije… Varovali nás před blízkou albánskou hranicí, vede támhle po tom předním hřebeni Zastan, který rázně uzavírá dolinu Grbaja: běžte raději doprava, užijete si nádherných pohledů bez rizika.

Nádherných pohledů jsme si tedy užili, viděli masivní bělostnou hradbu se skalním oknem uprostřed, ale že by bez rizika? Cesta poznenáhlu končila a nezbývalo než jít strmým zalesněným svahem, skrze maliní i vývraty, to vše v sandálech. Zdenda se odvážil vylézt na skalní stěnu k jedné jeskyňce, já radši zůstal přízemním tvorem. Odtud jsme to kopli rovnou dolů, přičemž jsem se párkrát efektně projel po zadnici. Zpátky v dolině jsme potkali několik kamarádů, které tábořiště již také lehce nudilo: Broňa nás pak zvěčnil u kaluže, znázorňující nenalezené jezero.

Na tábořišti už to kuchařsky žilo. Využili jsme komfortu plynových vařičů a uklohnili prudce jedlé těstoviny s omáčkou, masem a cibulí. Na tento chod se pozvala i Káfa a tak se nám potom se Zuzou revanšovaly kašičkou s müsli (to víte, že nové müsli má zavíratelný obal? Já už jo.) Nazítří jsme od nich obdrželi i drolivý celozrnný chleba. Mezi sponzory tohoto vandru se tak po bok Gojko Mitiće a Mamko Tatiće důstojně zařadily i blonďaté sestry Žilkovy. To trojici Lachťa – Karlos – Špunt se povedlo uklohnit prvotřídní humpl, čti těstoviny s kokosovým mlékem a přehršlí koření. Jíst se to nedalo, jen Sfině si pomlaskával. Večer Myc – Hal předčítal historii Černé Hory i zápis nějakých týpečků, kteří prolezli Prokletije před námi. Někteří pak zalezli do svých plátěných domečků, devatero horalů však spalo pod širým hvězdným nebem, naslouchajíc opakující se kanonádě kdesi od albánských hranic.

27. Prokletí jménem Bijelo Polje

I patnáct lidí je schopno se nasnídat, sbalit a vyrazit do půl desáté. Což má ovšem ten důsledek, že se s nimi musíme opět rozloučit. Vyrážejí dále a výše do nitra Prokletije, zatímco my se Zdendou na dlouhý autostop do Brna. Myc – Hal ještě zaplatil nějaké výpalné majiteli louky, který se měl včera přijít domluvit a nepřišel, no a včil se naše pouti rozdvojily.

V Gusinje začínal výroční festival Gusinjsko ljeto, oproti včerejšku spousta stánkařů, atrakcí, dobrot. My však nevšímavě prošli kolem a vzápětí už se vezli do Plavu. V tomto městečku nás málem napálil taxikář, který nás podezřele ochotně chtěl vzít do Berane a později do Bijelo Polje. Když přibral dalšího pasažéra, teprve vyšlo najevo jeho pravé povolání vydřiducha. Poručili jsme, ať zastaví u nejbližší křižovatky. Kolem prosvištěly další dva taxále, obě tak za 10 Euro do Bijelo Polje. To kosovský Albánec, jedoucí na Prištinu, nás vzal do Berane zdarma. Dalšími dvěma stopy jsme se dostali do Bijelo Polje a mnuli si ruce, jak nám to stopařské řemeslo jde od ruky. Pronesl jsem hříšnou myšlenku, že do večera bychom mohli být v Bělehradě a zítra doma. Což jsem neměl dělat.

Nastalo totiž déja vu No. 4. Na místě, kde jsme s Jíťou minule strávili stopováním čtyři hodiny, jsme jich se Zdendou prostáli a proseděli celých šest. Auta nás míjela bez povšimnutí, horko nás peklo zaživa. Později jsme se vystřídali na pivku v protějším zařízení, přesunuli se za benzinku, zkoušel jsem sondovat i řidiče přímo na stanici. Vše marno. Teprve o půl osmé večer jsme se dočkali stopu k černohorské hranici. Mezi ní a hranicí Srbska nás čekalo několik dlouhých kilometrů kaňonem řeky, skalami, tunely, houstnoucí tmou. Ani ne kilometr v Srbsku jsme však nalezli nečekaně komfortní nocleh v lomu. Ovesná kaše bez čokolády završila úmorný stopařský den. Zdenda kouknul na mapu a spočítal, že tímto tempem dorazíme do ČR za 9 – 10 dní. Nu, věřme, že Bijelo Polje je jenom jedno.

28. Odri, Zed a Crazy Ivan

Nad hraniční soutěskou se rozkládala hustá magla, když jsme v sedm ráno hópli na krajnicu přímo za celnicí. Během deseti minut nás vzalo auto kamsi za Prijepolje. Na místě ne zrovna stopařském na nás z protější strany cesty zahalekal bodrý učitel matematiky, se kterým jsme strávili dalších několik hodin. Jel totiž do Valjeva, města ležícího již kousek před Bělehradem. Protínali jsme pohoříčko Zlatibor a rozebírali život v našich zemích, politiku i lidi, které známe (my: Djoković, Ivanović, Janković. On: Chavel, „bacač“ Željezni… ) Po dlouhé cestě nás vysadil v Mionici s poukazem, že osm kilometrů vlevo vede přímá silnice na Bělehrad.

Mašírovali jsme si to mírně zvlněnou zemědělskou krajinou středního Srbska, když tu nám zastavil mladý borec s obvazem přes hlavu ve svém nissanu. Spustil na nás ukřičeným stylem, podával si s námi ruce, cpal nás do auta a hned vyrazil rychlostí blesku. Pravý jižanský temperamento, chvíli se smál, chvíli mluvil zádumčivě, ale pořád, halasně, jeho srbštinu s kadencí kalašnikova jsem nepobíral. Impulzivně pouštěl volant, měnil co dvě minuty cédéčka v přehrávači, líčil nám životní osudy automechanika. V městě Ub prudce zabrzdil u jakéhosi stánku, popovídal si se sličnou Srbkou a pak v autě zaslzel, že to je nejlepší kamarádka jeho bývalé přítelkyně. Odri a Zede, křičel nám Ivan Cvetković do uší, já jsem crazy, vím to, ale co je pro mě podstatné? Žít a být zdravý! Hlavně to první tady v Srbsku nebylo vždycky samozřejmé… Cestou jsme nakoupili sadu tenkých svíček a zajeli na venkovský hřbitov, kde v pokoji odpočívá tragicky zesnulá maminka Ivanovy bývalé přítelkyně, Sněžana Jeremić. Stali jsme se svědky tajemného obřadu, kdy Ivan ve spolupráci s jedním známým vložili svíčky ke hrobu, nalili do skleničky rakiju a na talířek nakrájeli balkánský sýr s rajčaty. Pak Ivan políbil fotku zesnulé a udělal pravoslavný kříž. V rámci jisté piety jsem se neodvažoval obřad fotit nebo natáčet.

A pak nás Ivan zavezl do Beogradu. Cestou třeba rozfofroval auto a na kopečku si skočil (to jsem měl docela strach), v dvoumilionovém Bělehradě zase razantně jezdil jednosměrky v protisměru. Když viděl pěknou slečnu, použil jeden z nahraných zvuků – auto buď hlasitě zařehtalo nebo zakokrhalo. Stavil se ještě na sběrný dvůr či co, zašel také do zlatary nabídnout náramek své bývalé – a pak ročileně mlátil do volantu, že ti vyděrači by ho koupili za 10 a prodali za 230 dinárů! Ještě stihl navštívit svého otce a rozbít při otvírání kufru láhev s rakijou – pak to v autíčku pěkně vonělo. Museli jsme mu se Zdendou několikrát připomenout, že chceme hodit na dálnici za Bělehrad, nejlíp někam na benzinku, kde můžeme stopirať. Crazy Ivan nás tam nakonec dovezl: ještě volal svému příteli, aby mu dovezl benzin, že by prodloužil svou cestu s námi až na Novi Sad či Suboticu. To sice neklaplo, zato Zed dostal darem tričko se sloganem Ivanovy firmy a Odri zase dřevěnou lžičku s nápisem DIVČIBARE (zřejmě Ivanovo rodné hnízdo?) Vyfotili jsme se vespolek u nissanu, vyměnili si kontakty – a pak nám ten „italštější než Ital“ zamával na rozloučenou.

Disponovali jsme srbskými dináry a tak jsme na benzínce v šest večer posnídali (!) pár oplatků a sušenek. Zanedlouho nám zastavil pravý opak Crazy Ivana – totiž distingovaný, perfektní angličtinou rozprávějící manažer, který nás vzal do Noviho Sadu. A právě u Noviho Sadu se Zdendovi podařil kapitální úlovek. Jel kolem kamion, Zdeněk držel cedulku s nápisem H, a když si všiml, že jde o kamion český, neztratil duchapřítomnost a otočil ji na druhou stranu, kde byl nápis CZ. Rozjetý kamion zabrzdil a šofér pak prohlásil - „k… a, hoši, máte kliku, že ste to votočili, jináč bych nestavěl!“ Rocker Zdenál Pečinka s vizáží Pepy Vojtka za patnáct let, rozložitý stotřicetikilový habán, prokvetlé vlasy do půlky zad, na horní čelisti jediný zub. Vozil prý kdysi kluky z kapely Tublatanka, teď už jezdí nějaký ten pátek s truckem a to zvlášť na Balkán, byl už i v Kosovu. Navštívil však pracovně také Španělsko, Francii, Anglii, všude dobrý, všude se domluví, přestože nezná žádný jazyk. Stačí vždy pár slov.

Před hranicemi nás vyhodil řka, ať na něj počkáme v Maďarsku, že nás doveze na turecké (defacto však české) odpočívadlo českých kamionů v Tompě, přespíme u něj v kamionu a zítra se uvidí. Bez potíží jsme překonali dělicí čáru EU, ne tak ovšem Zdenál. Doplatil na dva nizozemské kamiony před sebou, které pašovaly alkohol a prohlídka se tedy zatraceně protáhla. O půl dvanácté jsme nicméně kotvili v Tompě a teprve teď se Zdenál rozhovořil. Přitom si rozprostřel na volantu večeři a nám dal taky – rohlíky, sýr, slaninu, nakládanou cibulku, nepohrdli jsme ani vychlazeným pivem a já si dal též ferneta. Po celodennní hladovce to byla hojivá mast na žaludek. Povídali jsme si do půl třetí ráno. Zdenál líčil příhody a úskalí kamioňáckého řemesla, chválil jeho svobodu, haněl jeho nemožnost cokoliv plánovat, byl sprostý jak dlaždič, ale to k jeho řemeslu patří a není se čemu divit. Člověk točící kolečkem a neustále čekající na pokyn „shůry“ si holt musí občas ulevit. Přesto, že nedokončil ani střední školu, měl úctyhodný přehled zejména co se politiky, zeměpisu, ale třeba i české filmografie či hudební scény týče. Nakonec nás uložil do uprázdněné korby kamionu, kterou zítra naplní maďarskými melouny.

29. Melounové království v pusztě

Zdeněk – jako Zed – obešel ráno parkoviště a našel českého kamioňáka, ochotného vzít jej přímo do Čech, bez melounové odbočky. Odpoledne už psal z Brna. To já prožil ještě jinačí osudy. Ráno mně Zdenál pozval na silné, dobré kafíčko a přesně v devět jsme vyjeli. Zhostil jsem se úlohy navigátora do 130 km vzdálené dědiny Medgyesegyháza nedaleko rumunských hranic, kde se budou melouny nakládat. Jeli jsme přes Szeged a Orosházu, za níž mně čekal pravý navigátorský ořech. Ne že bych měl něco proti maďarštině, ale zkuste odbočit na kruháči správně: Medgyesegyháza, Medgyebodzás, Mezökovácsháza. Paráda, že? Ale zvládli jsme to. Za Orosházou však začínala boulovatá silnička, Zdenál hromsky láteřil, z podvozku dokonce vypadl nějaký vercajk, musel jsem ho běžet sesbírat.

V Medgyesegyháze – malé vesnici uprostřed rovinaté, zapomenuté maďarské puszty – nastal jiný problém. Čtyři melounové firmy a teď, která je ta naše? Když jsme ji našli a zajeli do zemědělského družstva, plného povalujících se melounů, bylo poledne. Nakládat se však začalo až ve čtvrt na šest! Pět hodin čekání a nicnedělání jsme si v kabině krátili čtením posledního ročníku Blesku pro ženy či odháněním a zabíjením much, v kteréžto činnosti byl Zdenál opravdový vztekloun. Jednou jsem se vážně lekl, že rozmlátí kabinu ručníkem, tak silný byl jeho záchvat. Posléze nám Maďaři řekli, že tedy začneme nakládat, ať shodíme obě boční plachty. Absolvoval jsem základní školu kamioňáctví: jak se otvírá kamion, jak se háže plachta navrch, jakým nepřítelem dokáže být vítr, později jak se zavírá kamion, jak se leze na plný kamion. Viděl jsem, jak se melouny hážou na běžící pás a tam se umývají. Dali jsme si se Zdenálem jeden poctivý třináctikiláč napůl, ale snědli sotva půl kila, teplý meloun není dobrý meloun. Pak nešla otevřít jedna plachta, Zdeněk důrazně česky seřval maďarské dělníky, a hned to šlo i jinak. Suma sumárum – 52 krabic plných melounů naloženo, v 18.30 odjezd směr ČR.

Původní plán dojet dneska v noci do Brna vzal zasvé. Zdenál, vyčerpaný dnešním čekáním, tím, že dělá přesčas i záchvaty vzteku, začal za tmy usínat za volantem. Dnešní cíl přesunul do Rajky na slovenských hranicích a nabízel mi, jestli nechci řídit chvilku místo něho. Ač v pokušení, odolal jsem. Mikrospánek se však opakoval stále častěji, takže jsme dojeli k benzince za Györ a tam to zapíchli. S prosbou, zda bych ho o půl deváté ráno nevzbudil, šel Zdenál na kutě do kabiny a já o kus dál, do lesejčka mezi dvěma přivaděči. S vědomím, že je to zřejmě poslední noc letošního vandru.

30. Hvala!

Probral jsem se s východem Slunce a nějaké dvě hodinky čekal na parkovišti, než bude čas probudit Zdenála. Jak tak sedím na obrubníku, přijde párek mladých Rumunů a prý, jestli by je můj kamioňák nevzal do Bratislavy? S pokrčením ramen jsem jim vysvětlil, že Zdenál nerad vozí víc než jednoho stopaře, že maďarská policie takovým provinilcům řádně zatápí. Pak mně bůhvíproč napadla myšlenka – co kdyby Zdenál přes noc umřel? Tak, jako se to stalo jeho kolegovi nedávno v Sarajevu? Černohumorné myšlenky mě měly brzy přejít. O půl deváté jsem zaklepal na dveře kamionu – a ozval se děsivý řev. Co se děje? Odvážil jsem se zeptat a odpovědí mi bylo šílené ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá… Nechtěl jsem domýšlet, co se Zdenálovi stalo. Naštěstí se brzy rozhrnuly záclony a řidič s výrokem Kuk na strejdu! vysvětlil, že ho chytla děsná ranní křeč. Ale prý už je to v pohodě…

Posnídali jsme kávičku a vesměs bez problémů překročili slovenskou i českou hranici – zlatý Schengen. U Břeclavi však Zdenál začal pochybovat, že mu nafta vydrží až do Brna. Ten blbeček šéf si totiž neuvědomil, že na melouny je to stovky kilometrů zajížďka. Skoro celou cestu pak furt někomu volal, spílal, hrozil. U Hustopečí si chtěl doplnit naftu od kámoše, jenže ten zrovna někde griloval. Tak jsme zastavili aspoň za Vojkovicemi. Zdenál mi pokynul, ať vylezu pod plachtu a shodím mu do náruče tři melouny. Jeden si nechám, dva budou pro blíže nespecifikovaného vola.

V brněnské firmě Hortim jsme se rozloučili – a já tak mohl konstatovat, že su doma a vandr skončil. Do vláčku třebíčáčku jsem si koupil litrovku vychlazené kofoly a když mi průvodčí vracel jízdenku, málem jsem mu odpověděl „hvala!“ A tímto slovem bych se s vámi, milí eastmani a eastwomani, rozloučil. Hvala za příjemný čas s vámi, hvala všem, kteří dojeli jak dojet měli a setkali jsme se, kde jsme se setkat měli. Hvala za celý měsíc, prodchnutý procesem balkanizace. Prostě třikrát HVALA!