Korsika 2009, deník

Korsika leží v západním Středozemním moři a patří pod správu Francie. Nejvyšší horou ostrova je Monte Cinto, které dosahuje 2710 m.n.m. Oficiálním jazykem je francouzština, hovoří se tu ale hlavně korsicky. Narodil se zde Napoleon a pobřeží měří přes 1000 km.

Brno – Bratislava – Pisa – Livorno – Bastia – Calenzana (GR 20 Nord) – Tighiettu – Petra Piana – Olba – Vizzavona – Afa – Porto – Calvi – Bastia – Livorno – Pisa – Bratislava

čtvrtek 3. 9. 2009

Cestovní horečka

Tak jako před rokem, když jsme odjížděli do Španělska, jsme museli vstávat brzy. Jelikož nám z Bratislavy odlétalo letadlo v 11 hodin, vstávali jsme již před 4. hodinou. Jedním z posledních rozjezdů jsme dojeli na Moravák, kde jsme chytli šalinu (9) přímo ke Zvonařce. Autobus jel v 5.30. Barunka měla vysokou cestovní horečku a bylo jí špatně, tak jsme koupili Coca Colu. Při nastupování nás řidič zkásnul o 15 Kč za každé zavazadlo, ale jelikož zsamotná jízdenka stála jen 70 Kč, nežehrali jsme si. Po nasednutí jsme se pohroužili rychle do spánku. Okolnosti však nerušenému odpočinku nepřály – řidič byl asi netrpělivý a jak neustále překračoval povolenou rychlost, palubní počítač mu to nepříliš ohleduplným způsobem dával vědět. A tak neustálé pípání bránilo pořádnému odpočinku. Pamatuji si východ a pak až Bratislavu, kam jsme dorazili v 7.20.

Letadlo do ráje odlétá

Trasu na letiště již známe – autobusem 210 na hlavní nádraží a odtud 61 na letiště. Lístek stojí 75 centů a dá se koupit přímo na autobusovém nádraží ve stánku s novinami. Školní rok již začal a tak jsme se mačkali v trolejbusu s hromadou školáků. Před letištěm se však vytratili a do cíle jsme dojeli již téměř sami. Bylo před 8. ranní, tak jsme si sedli na naše místečko nad schodištěm a odpočívali. Padl nějaký ten toust a Barunka se bavila pozorováním (a kritizováním) servírek v kavárně naproti v hale. Po chvíli jsem i já poznal, že to mlíko špatně šlehají a že tu pěnu tam dávají jako amatéři. Tak tam bych si kávu teda nedal. Ovšem já bych si ji nedal nikde, protože ji nepiji. V 9.30 nám otevřeli odbavování, tak jsme tam odevzdali lehoučké krosny (RyanAir povoluje batohy do 15 kg) a šli opět čekat. Tentokrát jsem byl při chystání příručního zavazadla obezřetnější, aby mi zase něco nevyhodili – při posledním letu jsem přišel o imbusák na utahování stativu. Člověk neví, co kdy přijde bezpečnostním pracovníkům jako nebezpečné. Jednou budou zabavovat i kapesníky, protože se dají posvazovat a dá se na nich oběsit…

Bezpečnostní kontrola tentokrát proběhla hladce. Jen jeden kontrolor se divil, že mi nepípaly boty – ano, měl recht, obvykle řvou a já se musím zouvat. Nic nám nezabavili, asi nic nepotřebovali a tak jsme sbalili české (sic!) Hospodářské noviny a šli čekat k bráně. Zaregistrovali jsme pouze jednu českou dvojici, jinak s námi letěli samí Taloši a Slováci. Zanedlouho se brána otevírá, COBUS nás veze k letadlu a my klidně usedáme nad křídlo. RyanAir vám totiž nevydá k letence místenku, kdo dřív příjde, ten dřív mele. Ale nám je stejně jedno, kde sedíme. Stejně po narolování a vzletu ihned usínáme. A probouzíme se až těsně před přistáním – nad italskou Pisou.

Šikmá věž

Na letiště dosedáme kolem 14. hodiny. Ihned po vyzvednutí batohů se jdu podívat po okolí, jestli tu budeme na zpáteční cestě moct někde přespat u letiště. Bohužel nic nenacházím – i když je letiště mezinárodní, je relativně malé a žádnou velkou čekárnu jsem neobjevil. Jsme unavení a tak se jdu podívat, jestli se odsud dostaneme do centra – když už jsme v té světoznámé Pise, nesmíme vynechat návštěvu šikmé věže! Od letiště jede vlak na hlavní nádraží, o kterém předpokládám, že je blízko centra. Stojí 1.8 € To se mi moc nezdá, na maps.google.com bylo letiště kousek od města. Přesvědčuji tedy Barunku, že tam za chvilku pěšky budeme, ale ta se chce svézt – přeci jenom jsme z toho cestování dost unavení. Po cestě se ptám starší paní „bon džorno, per favór, kanto kosta bus a čentrále?“ No, doufal jsem, že mne pochopí, ale zřejmě to byl nesmysl a začala nám vysvětlovat jízdní řád. Já však stále věřil, že centrum je za rohem. A měl jsem pravdu, protože po několika krocích jsme za mostem uviděli hlavní nádraží. To jsou teda pěkní vydřiduši, za minutu ve vlaku 1.8 €?

Na nádraží dáváme do úschovy Barunčin batoh (3 €), abychom byli rychlejší. Já si batoh nechávám, neboť bude potřeba nést nákup. Vyrážíme do centra, které je podle mapy kousíček od nádraží. Na nejbližším náměstí objevujeme Informace, kde nám dají zdarma mapu města. Naplánuji průchod centrem. Přes řeku, po hlavní třídě. Všude samý obchod s hadříkama. Zřejmě tu žerou svetříky a značkové džíny. Zoufale sháníme normální obchod s potravinami a dorazíme tak přímo pod šikmou věž. Turistů jako smětí. Japonec na Japonce. Každý drží foťák a fotí se před věží. To nemám rád. Procházíme celý komplex (baptistérium, chrám, věž, okolní klášterní budovy…). V Informacích se ptáme na nejbližší supermarket a máme štěstí, paní pohotově maluje do naší mapky kroužek a my vyrážíme na nákup. Kousek od komplexu už je typický jižanský nepořádek, odpadky se choulí v koutech – člověk by měl strach se tu procházet v noci… V supermarketu PAM nakupujeme potřebné jídlo na vaření a na poslední chvíli si vzpomeneme, že potřebujeme hlavně propanbutanovou bombu!

Propána Butána

V PAMu ji nemají, ani na informacích neví, kde ji sehnat. Vracíme se tedy (notně obtěžkáni nákupem) zpět k věži a znovu do Informací. Paní je zřejmě na podobné otázky zvyklá, ihned kreslí další kroužky a my vyrážíme směr Carefour. Po cestě se stavujeme do obchůdku se sportovním vybavení, ale prodavač je zřejmě zvyklý na podobně zoufalé turisty hledající bombu a rychle nás posílá pryč. Ukazálo se, že slečna na informacích zřejmě špatně zakreslila Carefour, protože tam, kde je na mapě kroužek je parkoviště a nákupní středisko v nedohlednu. Oslovujeme procházejícího chlapíka a máme štěstí. Nejdřív nám ukazuje směr, ale poté nám nabízí svezení. Vyhazuje nám přímo před Carrefourem (asi po 1.5 km). Už se připozdívá valím tedy dovnitř. Rychle se ptám na bomby (připadám si trošku jako terorista) a valím do příslušného oddělení. Bohužel mají pouze narážecí typy, které nám jsou naprd.

Na tomto místě bych rád upozornil všechny, kteří cestují po Evropě, na typy bomb. S Barčou jsme četli několik cestopisů a často jsme se setkávali s tím, že lidé koupili špatný typ. V podstatě jsou 3 typy – 2 narážecí a jeden se závitem. Klasický narážecí poznáte snadno, je to prostě kus plechu, nikde žádný otvor. Na naražení potřebujete speciální vařič, ale přiznám se, že bych do toho asi nešel… Druhý typ narážecí bomby je velmi podobný tomu šroubovacímu, proto je nutno pozorně si ho v obchodě prohlédnout. Narazil jsem na něj ve zmíněném Carrefouru. Má taky ventil, který je často ještě zakrytý umělehmotným víčkem, takže na první pohled není poznat o jaký typ jde. Měl jsem však tu drzost to víčko v obchodě utrhnout, abych viděl, jestli má bomba závit – neměla. Tak pozor na to!

Rychle tedy vyrážíme na zpáteční cestu – Carrefour již není na mapce, orientujeme se pouze podle schématu Pisy. Po krátském bloudění se přes parky, špinavé uličky dostáváme blíž k centru. Ptáme se v obchodě se sportovním vybavením, ale marně, bombu nikde nemají. Mladá slečna se nás ihned ujímá a vysvětluje nám divnou a lámanou angličtinu, že máme jít dál po ulici, několikrát zahnout a tam že by měl být obchod “outdoor equipment”.

Za pár rohy narazíme na obchod specializovaný na prodej plynových bomb. Že by? Prodavač odpovídá na otázku “Do you speak English?” velmi rychle “Yes.”, ale když na něj vybalím, že potřebujeme bombu se závitem, nechápe a zdá se, že ani původní otázku nepochopil správně. Mluví na nás totiž výhradně italsky. Ukazuji mu to tedy ručně, ale ani to nezabírá, zřejmě je otrávený plynem. Taky bych byl, kdybych seděl celý den mezi tisíci kartušemi. Našel jsem na jedné polici jednu bombu se závitem, ale zdá se, že nám ji nechce prodat. Nechápu proč… Nabízené vařiče určené pro bomby bez závitu odmítáme a zklamaní a rozčarovaní pokračujeme dál k centru. Připozdívá se a jelikož se musíme ještě dostat vlakem do Livorna, začínáme být nervózní.

Jdeme tedy zpět do centra a zkoušíme hledat mezi obchody na hlavní třídě – bezúspěšně (všude samý žrádlo a hadry). Barču ještě napadá jít se zeptat do informačního centra u nádraží. Naštěstí mají ještě otevřeno a ochotná slečna nám značí kroužkem ulici, na které by měl být údajně obchod s kempingovým vybavením. Valíme tam, protože máme už asi jenom půl hodiny do odjezdu vlaku do Livorna. V malém zastrčeném obchůdku se na nás usmívá štěstí. Mají tam bomby Coleman! Za 10.6 € kupujeme velkou (střední, kterou jsme chtěli, nemají) a valíme zpět na nádraží.

Tahle noc bude dlouhá!

Vyzvedáme z úschovny batohy, kupujeme lístky do Livorna a nasedáme na vlak.

Pozor v italských vlacích na povinné označování jízdenek. I když vypadají jako ty naše a můžete si je koupit u okýnka (stejně jako v automatu), je potřeba je označit na nástupišti v označovači. Je to na lístku napsané, ale zezadu a pouze anglicky (kromě italštiny). Jelikož máte 4 možnosti jak lístek do označovače strčit, většinou se vám to povede až na 4. pokus. :) Bez označení je lístek neplatný a hrozí vám pokuta (od průvodčího, který chodí stejně jako u nás docela často, ne-li vždy).

Pohodlná sedadla ve vlaku sváděla ke spánku, ale vlak jel jen chvilku, do Livorna je o asi 10 km. Sledujeme z okna okolí trati, ale od Pisy až do Livorna se táhnou nekonečné továrny, doky, sklady, překladiště obehnaná ploty. Žádný les, křoví, kopec… Až v Livornu si všimneme kopce za městem, který je však dobrých 10 km daleko. Z vlaku vystupujeme již za tmy a velmi unavení. Potřebujeme rychle zalehnout a jít spát a tak se vydáváme směrem, kde tušíme nejbližší přírodu – ke kopci za městem na jihovýchodě.

První překážka je trať. Jdeme podél kolejí a doufáme, že se záhy objeví podchod nebo nadchod, kde nic tu nic. Jeden muž venčící psa nám radí vrátit se na náadraží, kde je prý podchod (nevšimli jsme si). Když však vidí naše zoufalství, radí, že asi půl kilometru dál je podchod. Podle jeho popisu obcházíme několik bloků a za několik minut podcházíme trať. Nevíme však, že ještě na dlouho nemáme vyhráno. Ulice jsou totiž nerodyšné, pryč z města do polí, rumiště nebo křoví se nedá dostat, každá škvíra mezi domy je soukromá. Přes branky a ploty se nám nechce. Tak jdeme dál. Skoro hodinu jdeme pořád dál a nic nenacházíme. Nakonec odbočíme do jedné boční uličky a doufáme, že povede mimo domy.

Naštěstí se před námi otevírá malé políčko s vysokou trávou. Nenápadně do něj zapadáme a po pár metrech objevujeme relativně schovaný plácek u malého záhonku s rákosem všude kolem. Rychle a tiše uleháme, je pozdě a ráno musíme brzy na trajekt. Noc je teplá, ale naštěstí žádné mušky nekoušou a ani ohňostroj, jako jednou kdysi ve Španělsku, se nekoná. Nastavujeme budík na 4.45 a usínáme.

pátek 4. 9. 2009

Táhne nás to do přístavu

Ráno je ještě tma. Rychle se balíme a vyrážíme na trajekt. Musíme absolvovat dlouhou cestu přes město zpět na nádraží, kde je mapa. Učím se trasu a vyrážíme na trajekt. Jdeme po velké ulici Viale Carducci do centra. Jsme oba unavení, nevyspaní, cesta nám připadá nekonečná. Nemám ani sílu vyfotit nádherný měsíc, který zapadá před námi za moře. Po navazující Via de Larderel se dostáváme na Piazza della Repubblica. Na italské poměry je ještě brzy, proto tu je pouze pár chodců, město ještě spí. Po Via Grande se pustíme přímo k přístavišti. Dostali jsme sice při koupi lístků na trajekt orientační mapku Livorna, ale nedá se podle ní vůbec orientovat.

Jakmile vyjdeme z uliček a uvidíme lodě na moři, ihned nás práskne do očí obří žlutá loď Corsica Ferries. Vydáme se tedy přes most na ostrůvek, přímo ke kotvící lodi. Když přijdeme blíž, všimneme si však, že na ní je nápis, který se neshoduje s názvem lodi, kterou máme v lístku. Vidíme, že i jiná dvojice tu bloudí a hledá jak se dostat na palubu – dívka vystoupí z auta a ptá se uniformovaného muže, kde se dá nalodit na loď, která odjíždí v 8 na Korsiku. Z jeho gestikulace poznáváme, že jsme na špatném místě a že tento trajekt není ten pravý. Musíme obejít celý přístav – dvojice by nás ráda svezla, ale mají auto plné bordelu, tak se nám omlouvají a odjedou sami. My se znavení a unavení vydáváme podle instrukcí do druhého přístavu. Asi za 30 minut jsme na místě. Ještě se pro jistotu ptáme paní v informacích, jestli jsme správně. Posílá nás na menší trajekt, ze kterého zrovna vyjíždí auta a motorky. Předtím si však ještě kupujeme vodu, abychom měli na trajektě co pít. Jako jedni z mála jdeme pěšky na palubu, předtím nás ještě kontrolují 2 zaměstnanci Corsica Ferries. Neproklouzne ani myš – bez lístku.

Naše loď se jmenuje Marina Seconda (podle palubního lístku. Je to menší trajekt, ale i tak se do něj vlezou náklaďáky a spousta osobních aut. Útrobami vestoupáme do 4. patra, odtud pak ještě o patro výš, po vnějších chodech na střechu lodi. Je zde spousta lidí na lehátkách. Po chvíli dvě voln najdu a tak se s Barčou uvelebujeme u komína, v závětří a trošku ve stínu. Slyšíme na palubě i několik Čechů, musíme si tedy dávat pozor na jazyk, abychom neudělali nějaký trapas typu “podívěj, jak je ta paní srandovn oblečená” nebo “ty jo, to je hnusnej pes”.

Z tlampače nad námi ozval se tichý hlas: trajekt do ráje vyplouvá….

V 8.20 se odlepujeme od pevniny a vyrážíme na plavbu kolem ostrova Elba – na Korsiku. Ihned po vyplutí se z tlampače ozvala zvláštní hudba, kterou jsme tipovali na korsickou hymnu. Když dohrála, začala z tlampače plynout romantická klavírní hudba, která trvala celou cestu až na Korsiku. Na lodi dost vyfukuje, je znát, že trajekt nejede zase tak pomalu. Navíc na nás co chvíli spadne kousek sazí z komína, proto se přemisťujeme pod stříšku do záývětří, kde Barča objevila místo. V takovém klidném a příjemném místě ihned usínáme, protože jsme značne unavení, nevyspaní a uchození. Navíc lehátka se dají sklopit do nízké polohy, kde člověk nemusí proto, aby usnul, dělat téměř nic. Když se vzbudím, vidím při pohledu na pravobok pevnivu, burcuji tedy Barunku, aby rychle vstala, že za chvíli budeme muset vystupovat. Ta však při pohledu na hodinky usoudí, že to zřejmě Korsika ještě nebude a má pravdu, projíždíme pouze kolem malého ostrůvku asi v 1/3 cesty (je teprve 9.45), takže jdeme v klidu pokračovat ve spánku. Když se vzbudíme podruhé, vidíme již doopravdy pevninu Korsiky. Nachystáme se tedy na výstup, za pár minut máme dorazit. Z lodi vystupujeme jako poslední, protože nemáme kam spěchat.

Korsika, Bastia

V klidu si sedneme před budovu CFSF a naobědváme se. Chleba s nutelou přijde vhod, i když je tvrdý jako brok. Další plán je jasný, potřebujeme se dostat co nejdřív na druhou stranu ostrova, do východiska trasy GR20 [žé’er’van], do Calenzany. Poté, co jsme se naobědvali, jsme tedy vyrazili přes město na stop. Ukázalo se však, že to nebude tak jednoduché. Na silnici naším směrem (na Calvi) totiž nebylo žádné vhodné místo na stopování a navíc v jednom místě silnice vedla do tunelu, do kterého byl vstup pěším zakázán. Nemohli jsme pokračovat dál podél silnice, tak jsme zkusili napsat si cedulku “Calvi”, ale před tunelem nebylo vhodné místo na stopování a tak jsme to po chvíli vzdali. Rozhodli jsme se, že se propleteme uličkami přes město a slezemee na silnici někde dál, až vyjede z tunelu. Podle nějaké mapky jsme poznali, že to nemůže být tak daleko, tak jsme se vydali přes město na jihozápad. V obchodě kupujeme pití, nemáme totiž žádné ahve na vodu. V podstatě na slepo jdeme uličkami a doufáme, že se brzy dostaneme opět k silnici. Ptám se jednoho řidiče autobusu a ten mi francouzsky radí, ať nasedneme do autobusu číslo 1, že ten nás zaveze pod město, kde budeme moci stopovat. To se mi nelíbí a proto jdeme naslepo dál. Naštěstí však volíme správnou cestu a za několika rohy se pod námi objevuje silnice vyjíždějící z tunelu. Po schůdkách k ní sejdeme a na parkovišti přímo u moře stopujeme.

Francouzský námořník vypráví…

Po dvou minutách Barunce staví auto. Chlápek vyhazuje nepořádek ze zadních sedadel a usazuje nás. Po chvíli z něj vyleze, že je francouzský níámořník a že jel odvézt kamarády z Ajjacia do Bastiy. Umí velmi dobře anglicky a je dosti výřečný, dovídáme se tedy od něj několika zajímavostí.

Když jsme se zeptali na stopování na Korsice, rozvykládal se o Korsičanech. Z jeho slov jsme poznali, že je asi nemá moc v lásce, stejně jako většina Francouzů. Jsou prý dosti uzavření. Přes léto, kdy je sezóna, na “jejich” ostrov přijíždí spousta turistů, kteří způsobují dopravní nehody, zácpy… Ceny se v létě kvůli cizincům navyšují, což místní rozhodně nepotěší. Situace se mění s koncem sezóny, kdy turisté odchází. Nejhorší nevraživost Korsičanů panuje právě v tomto období, kdy mají po celé sezóně po krk všech turistů. V této době jsme se na Korsice octli my a na otázku, jak se tu bude v následujících dvou týdnech stopovat odpověděl námořník prozaicky: pokud vám někdo zastaví, tak to bude cizinec. Ale těch je tu teď již málo, takže to se stopováním moc nevidím. Se mnou jste měli štěstí… To nás moc nepovzbudilo.

Už nevím na kterou otázku nám zrovna odpovídal, ale rozvykládal se také něco o historii Korsiky. Města podél moře kupodivu vznikala až v pozdějších dobách. Dříve totiž byla Korsika neustále napadána od moře, osady, vesnice a města tedy vznikala ve vnitrozemí. Žádné město nebylo vidět přímo od moře a muselo se k němu přes hřeben nebo údolími. Teprve v posledních letech 19. století začala vznikat velká města u moře jako Bastia, Ajjacio, Calvi a další. Námořník nám doporučoval právě ta stará města ve vnitrozemí, že ta jsou krásná a stojí za to je navštívit. Dalším důvodem, proč se s osidlováním íže položených oblastí Korsiky začalo tak pozdě byl fakt, že v nížinách (zejména na východní straně Korsiky byli sladkovoní jezera, v kterých se hromadně líhli komáři a znepříjemňovali život každému, kdo se přiblížil.

Bohužel jel přímo na jih do Ajjacia, nemohl nás tedy zavézt dál než na křižovatku uprostřed Korsiky, kde se odděluje silnice na západní severní pobřeží Korsiky, do města Calvi. Zde, v Ponte (!!!), asi 50 km od Bastiy tedy vystupujeme, loučíme se a jdeme kus po silnici směrem na Calvi, kde chceme stopovat. Jsme ale značně zdeptaní námořníkovou předpovědí stopování. Celou půlhodinu ani záběr. I když kolem projíždělo dost aut a my měli cedulku. Jelikož jsme stáli přímo pod nádražím, zkusil jsem se zaběhnout podívat, kdy jede vlak do Calvi a kolik stojí. Vlak měl jet v rozumnou dobu, asi za další hodinu, ale cena 10. € (za cca 60 km do Calvi) na osobu byla dosti přehnaná. Četli jsme v průvodcích a na internetu, že jízda vlakem stojí za to, ale hned na začátku jsme nechtěli tolik za cestu utrácet. Domluvili jsme se, že na začátku budeme stopovat co nejvíc to půjde a pokud zbudou peníze, tak že se svezeme zpět do Bastiy. Stopovali jsme tedy dál. Kupodivu nás hned 2. auto vzalo. Starší pán v alroadu. Neuměl ani slovo anglicky, francouzštinou jsme zase nevládli my, tak jsme mlčeli. bylo nám však jasné, že je to Korsičan jako poleno a to nám nedávalo smysl. Námořník přeci tvrdil, že nás nikdo z Korsičanů nevezme. Pán nás svezl asi 12 km, do vesnice, kde jsme šli ihned pokračovat ve stopování. Jako obvykle, nálada se díky stopu zvedla a hned se nám stopovalo líp. Po několika minutách nám staví další auto, vyhrne se z něj po zastavení černý pes a nejraději by nás asi celé oblízal. Za ním vystoupí bodře vypadající paní a s úsměvem nás nakládá do auta. Chudák Barča dostala psa vedle sebe a ten jí během jízdy řádně otloukl radostně vrtícím ocasem. Paní je zřejmě opět Korsičanka, mluví na nás korsickou variantou francouzštiny, ale rozumíme si a když jí vysvětlíme, kam máme namířeno, ihned pochopí a slibuje nás vyhodi na odbočce na Calenzanu, 5 km před Calvi. Po cestě se kocháme při pohledu na moře, ale fouká silný vítr. Paní nám oznamuje, že následující dny se očekávají silné větry a zejména na horách a horských hřebenech že mohou být nebezpečné. Nemá přesné informace, ale prý je za této situace vstup do hor zakázaný. To by nám ale ost změnilo plány, přemýšlím, co v tomto případě uděláme, ale ruší nás při tom krásné útesy padající po naší pravici, kousek od kraje silnice do moře hluboko pod námi.

Nakonec to jde velmi rychle, až se divíme. Námořník zřejmě přeháněl. Po několika minutách nás opět bere další auto, mladší chlapík nás vysazuje přímo před základním kempem na trase GR 20, v Calenzaně.

První noc v kempu

Moc se mi do kempu nechce, ale v městečku mezi suchými políčky a skalami není na výběr. Navíc Barča mě přesvědčuje, že četla o tom, že v prvním kempu na trase se neplatí. Vejdeme dovnitř a najdeme si místečko na stan. Jde to obtížně a ihned chápeme proč. je totiž pátek a to všichni horychtiví Francouzi míří na Korsiku na GR 20. Naštěstí se asi všichni bojí mravenců, protože nám nechali jedno místo u mraveniště. Nikde jinde už nebylo místo, tak jsme se tam rozložili a poctivě ucpávali každý pórek stanu smradlavýma ponožkama, aby tudy nenalezli mravenci.

Zašli jsme ještě do informací zeptat se na aktuální předpověď počasí, konkrétně větru. Bodrý horal nás však uklidnil, že vítr už se uklidnil a tak jsme se uklidnění uklidili do kuchyňky, kde jsme si uvařili tuňáčka s česnekem a tureckými (kde se tu vzaly?) těstovinami. Divím se, jak si tu lidi v jednoduché kuchyňce vyvařují. V malých skupinkách se mezi sebou baví, kdo je tu sám, čte si tlustou (takhle tlustou bych si na vandr nikdy nevzal), … Na tyhle divnosti si po pár dnech zvykneme, ale tady se mi zdály opravdu zvláštní. Prostě zcela jiný styl “vandrování”. Pod stromem si dáváme rybu do nosu. Vynikající! Když už je tu takový luxus, tak využíváme témeř teplé vody ve sprše a před půlnocí jdeme spát, neboť chceme ráno brzy vstát a vyrazit.

sobota 5. 9 září 2009

Etapa č. 1 Calenzana → Refuge d’Ortu di u Piobbu

Ráno nás budí první ranní ptáčata již před 6. hodinou. Co je tohle za způsoby? Snažíme se ještě chvilku spát, ale nejde to, kolem neustále šustí sbalované stany a rozbalované svačiny. Kolem sedmé hodiny vykouknu ze stanu a nepřekvapí mne, že už je půlka stanů a lidí v trapu.

Pro západní (zejména Francouze) turisty na trase GR (ale i jinde) je většinou zvykem vstát hodně brzy, někdy ještě za tmy a vyrážet na denní trasu co nejdříve. Je to zřejmě kvůli vedru, které panuje přes den na Korsice. Rozhodně se to vůbec neslučuje se stylem, kterým brázdíme hory my. Někdy jsme jim záviděli, že zatímco my jsme se v poledne plahočili v půlce trasy někde na strmých skalách, oni již odpočívali umytí v kempu a četli si knížky, vyprávěli si a vyměňovali historky... Nicméně nám se líbilo, i když jsme vyrazili na trasu brzy, nespěchat, užívat si krásu krajiny, kochat se výhledy, fotit, odpočívat, svačit, zastavovat se na pěkných místech. Vždycky jsem se divil těm, co celé odpoledne strávili ležením na karimatce v cílovém kempu. My přicházeli většinou těsně před začátkem stmívání.

Druhý a možná i důležitější důvod, proč si zápaďáci tak přívstávali byl boj o místa na spaní. Kempy a chaty jsou často ve výše položených místech, kde není moc místa pro stany. O těch pár plácků se tedy každodenně vedou boje. Ne doslovně samozřejmě. Ale kdo dřív vstane a rychleji jde, má lepší místo na spaní. Díky naší strategii jsme tedy často měli problém najít místo, kde by šel postavit stan. Vždy jsme ho však našli, byť někdy by se dalo o rovnosti povrchu pod našimi zády lehce pochybovat.

Odcházet jako posledním se nám nechce, tak se taky balíme, snídáme (slaďoučké kakao a nejlevnější rybičky v dijonské horčici z Pisy) a vyrážíme na cestu. Značka je na sloupu před kempem, ale nikde jinde ji nevidíme. Společně s několika dalšími lidmi bloudícími a hledajícími další značku se vydáváme nahoru do kopce (kam jinam po GR 20, že? ;) a proplítáme se mezi domečky, uličkami, zákoutími a po chvíli bloudění stojíme před velikou dřevěnou cedulí “Začátek GR 20”. Rychle ji vyfotím (podíváme se na to až doma ;) a pokračujeme. Cesta se okamžitě strmě zvedá a vede nás nad Calenzanu. Po pár metrech jsme již značně vysoko nad městečkem a vidíme v dáli moře. Před námi i za námi jsou skupinky, které vyrazily ve stejný čas jako my. Po cestě tu a tam někoho předběhneme, nebo nějací nabušenci předběhnou nás.

Předbíháme osamělého Američana, který nás bodře pozdraví (jak jinak, než s americkým úsměvem) – budeme ho potkávat několik dalších dní. Při výstupu serpentýnami v lese potkáváme sestupující skupinku tří Čechů. Nedá mi to a vybafnu na ně “Ahoj”. napřed se zarazí, ale okamžitě reagují. Dnes GR20 končí, šli v protisměru. A já v duchu doufám, že to byli poslední Češi, které na horách potkáme. Asi v půlce cesty překonáváme sedýlko, kde si na chvilku sedneme do stínu pod strom. Počasí nám přeje a slunce svítí až to pěkné není. Zbytek dnešní cesty pak traverzujeme směrem k první horské chatě. Krajina je suchá, vyprahlá, místy dokonce vidíme stopy od malých požárů.

Požáry jsou na Korsice časté a nebezpečné. U každé chaty nebo srubu na trase je cedule, která ukazuje stav nebezpečí vzniku požáru. Základní stav je žlutá barva, která pouze varuje před možným vznikem požáru. Druhý stupeň již znamená velkou pravděpodobnost vzniku požáru a třetí stupeň již oznamuje požár někde na trase. V druhém a třetím případě je dobré raději počkat, než se situace zlepší. Naštěstí jsme měli vždycky žlutou.

Asi hodinu před cílem dostávám hlaďák, nohy se mi podlamují a tak si dávám výborné sušenky. Přes skalky pokračujeme až k první chatě – d’Ortu di u Piobbu.

Hledání plácku

Jelikož přicházíme odpoledne, všechny plácky kolem chaty už jsou zabrané. Usedáme tedy do stínu chaty a já se vydávám na průzkum. Po chvilce hledání uvíznu v neprostupných keřích a když se mi z nich podaří vyhrabav, spadnu přímo před pasoucí se koně. Hledání je marné, místečka v křovinách jsou buď obsazená stany, nebo posetá výkaly. Jdu tedy na průzkum pod chatu a beru si Barčin batoh, kdybych náhodou něco našel. Začínám být zoufalý, protože na každém místě, které je tak rovné, že na něm nevyjedete ze spacáku, stojí stan nebo sedí skupinky, které hodlají stany teprve postavit. Prodírám se zase křovisky a nakonec nacházím maličký plácek. Rychle tam nechávám batoh a utíkám pro Barču. Rychle začínáme stavět stan, aby všichni viděli, že místo je obsazeno. Vaříme si sójový maso s bramborovou kaší. Vyfotím ještě západ, poprvé rozdělávám stativ. Budík bláhově natočíme na 5.00 a jdeme spát.

neděle 6. září

Etapa č. 2 Refuge d’Ortu di u Piobbu → Refuge de Carrozzu

Ráno nás sice budík budí, ale fouká silný vítr, tak čekáme než ustane a samozřejmě ještě usínáme. Když se podruhé probouzíme v 7.30, vítr je už slabší. Rychle se tedy nasnídáme (obligátní čoko pomazánka s chlebem), u studánky provedeme ranní hygienu s párem cizích turistů a razíme do kopce. Raději se nekoukám do mapy, abych nezjistil, že nás dnes čeká snad ještě horší stoupání než předchozí den.

Rychle nabyl, rychle pozbyl

Po přelezení několika skal začínáme prudce stoupat do sedla mezi keři, kde pozorná Barunka objevuje skvělou flísku Tatonka. Zelená, velikost L, ideální pro mě, ale před námi vidíme skupinky cestovatelů a tušíme, že je to někoho z nich, tak razíme o něco rychleji jim ztracenou mikinu vrátit. V horách by někomu mohla chybět a zvlášť v noci by to bez ní mohlo být nepříjemné. Náš odhad je správný a hned první dvojice, kterou dobíháme, se k mikině hlásí. Sice moc nevládnou angličtinou, ale vypadají vděční. Občerstvíme se, předběhneme je a jdeme dál (výš).

Barunka má bebí

V sedle se nám zjevují hory Paglia Orba (korsický Matterhorn) a Monte Cinto (nejvyšší hora Korsiky). Tlačím na Barunku, abychom šli rychle a představuji si, že zvládneme tři etapy najednou. Omyl. Terén je náročný, lezeme po skalách, po úzcích chodníčcích, musíme se přidržovat skalních stěn. Na suťovém sestupu Barča padá a odírá si palec tak zle, že v ruce nemůže držet hůlku. To náš již tak pomalý postup ještě zpomaluje a já se rychle se svou představou ušetřených dvou dní loučím.

Když přicházíme do druhého sedla, potkáváme zde skupinu Angličanů. Jdou v protisměru a jsou to pěkní volové. Inu právem jsou asi z OXfordu. :) Posilníme se vitacitem a sušenkami a rychle se dáme na sestup po prudkých skalách a suťoviscích k chatě refuge de Carrozzu. Po cestě předběhneme brebentící Francouzsky, Barča ještě na suti (stejně jako já) několikrát spadne a za chvilku jsme dole.

Nocleh u žumpy

Naše pozdní vstávání se nám mstí a když dojdeme k chatě, zjišťujeme, že všechna slušná místa jsou již zabraná. Nechávám Barču hlídat batohy a vydám se do houštin hledat plácek pro stan. Po chvíli hledání objevuji zapomenuté plošinky pro stany a divím se, jaktože tak skvělá schovaná místa nikdo neobjevil přede mnou. Se závanem večerního větříku však rychle pochopím – k nosu mi totiž donesl nechutný smrad blízké žumpy, respektive výtoku ze záchodů a sprch u chaty. Intenzita smradu však klesá se čtvercem vzdálenosti od zdroje smradu, volím proto jednu z plošinek, jdu pro Barču a za chvilku už vaříme večeři. Splašky jsou cítit jen zřídka, ve stanu pak nejde cítit vůbec, tak jsme s místem spokojení. Po nás podivně prázdné plácky objeví ještě několik skupinek, ale nikdo se tu neodváží strávit noc. Zabrali jsme asi jediný plácek v blízkosti, kde smrad nebyl. :)

Vaříme polívku s asparágem a nudlemi. Barča si ošetřuje ruku a já se jdu sprchovat. I když teče voda studená, je na sprchy fronta. Je to totiž velmi příjemná příprava do spacáku. Večer si vaříme mátový čaj s cukrem na energii a já dopisuji deník.

pondělí 7. září

Etapa č. 3 Refuge de Carrozzu → Refuge d’Asco Stagnu (Haut Asco)

Bagetář

Ráno mě v 5.30 Barunka nedostatečně budí a tak vstáváme až v cca 7.30. :) Po snídani a ranní hygieně pryč odcházíme až v 8.35. Hned za chatou potkáváme hustého nabušence, co bez zadýchání běží do stráně nahoru k chatě a na zádech nese pytel čerstvých baget. Překřtili jsme ho na bagetáře.

Krátkým traversem po řetězích se dostáváme k můstku přes soutěsku – po létě tu ve velkém korytu neteče téměř žádná voda. Začínáme stoupat do skal – čeká nás sedlo v (DOPLNIT) m.n.m. Jde to pomalu, lezeme po skalách a i když svítí slunce, cítíme, že i do Středozemí se pomalu vkrádá podzim – silný vítr občas profoukne bundu a člověka zastudí.

Vzhůru dolů

Po dlouhém výstupu se dostáváme se k zelenému jezírku – silně fouká a je nám zima. Dedlo je ostré, zalezeme kousek na bok a obědváme – Barunka chalvu a já chleba s čím jiným než s nutelou. Namažeme se, protože i když je nám zima, UV paprsky nám do kůže vpalují jižanské odstíny. Přes traverz se dostáváme k hřebeni, ze kterého již lze vidět chatu – 700 metrů pod námi je docela maličká a zdá se, jako kdybychom se k ní něli spustit po laně. Dáme se do sestupu, ale je to hdrsný. Předbíhají nás neurvalí horali, my předbíháme pudlí holku s klukem. Pod jedním kamenem nacházím brýle - mírně škráblé. Barunku bolí kole a je unavení, rychle však klesáme k chatě - ovšem kdyby jen k chatě - dole je parkoviště, hotel, … Nejdříve hledáme místo pro stan - nacházíme krásné u ptůčku pod borovicí. Jdu do obchodu pro chleba, ale neopatrně odpovídám na dotěrné odázky a jsem zkásnut o 5x2 eura. K tomu kupuji chlép a jdeme vařit. Já se mezitím peru a co je Barunk ave sprše, stavím stan. Barunka ještě koupí rajče a chleba, tak po tuňákovi ve špagetách si večer dáváme čerstvý chléb se sýrem a rajčetem - před tm si ještě skočím do sprchy, ale už teče jen studná… Asi v 20.45 jdeme spát - ale nevíme, jak to půjde, protože blízko nás rozbili tábor atlernativci s 2 čoklama a rozladěnou kytarou… Tak teda dobrou.

úterý 8. září

Etapa č. 4 Refuge d’Asco Stagnu (Haut Asco) → Refuge de Tighjettu

Budíček opět nezabral, tak vstáváme až v cca 7.30. Rychle oříme stan a snídáme nový chléb s nutelou. Spousta stanů zmizela, hodně lidí teyd již vyšlo na další etapu. Jdeme si čistti zuby do chaty a nabíráme vodu. Zalepím Barunce palec a jdme Cesta je docela pěkná, tak se jde dobře. Když vylezeme nad les, vidíme rocesí lidí pod hřebenem. Předbíháme někoilk skupinek a stoupáme již prudčeji vzhůru - 800 metrů nahoru. Jde to rychle - až překvapivě. Nahoře v sedle se nám však odkrývá kotel, který máme překona - téměř kolmá stněa dolů. Vidíme v hloubce pod námi (300)metrů ldi, takže víme, co náš čeká. Na řetězech pod námi se sekli lidi, tak postupujee asi hodinu dost pomalu. Řetězy dolů, míjí nás skupinka důchodců - husťáčci! v ejnižším mbodě cesty kotlem jíme oříšky a sušené meruňky a rychle pokračujeme, protože nás dohání velká banda. Nahoru je cesta drsná - po řetězech nestusále nahoru. Předbíháme Pudlici a valíme vzhůru. Jde to však docela dobře. Nahoře jsme asi v 13.00, něco mále jíme a spěcháme dolů - Barunka potřebuje na velkou. Za chvíli se nám objevuje - chata a je překvapivě blízko. Dojít k ní však trvá - musíme lozit po skalách… U chaty se ptám na cestu, protože jsme docea v pohodě a je teprve cca 15.00 - následujícíí etapa má totiž jen 4 hodiny. Já však po několika 10metrů musím taky pokládat a oba zjišťujeme, že máme svorně průjem. Přemýšlíe z čeho asi - zřejmě z oříšků chemicky ošetřených, které se měly oprát v horké vodě… Po 30 minutách dorážíme k další chatě, kde ztrácíme značku - ptáme se chataře a ten nám neochotně ukáže směr, předtím však důrazně naznačí, že je to ještě 3.5 hodiny. To nás však neodrazí a jdeme dál. Nastává stoupání proti slunci. Objevují se sedlo a vypadá hrozně daleko. Lezeme do něj kolem kraviček asi 2 hodiny. V sedle ještě svítí slunce, fotím na stativu společné foto a rychle pokračujeme k chatě - je vidět skalní okno pod Orbou. Před chatou se schováme za káměn a rychle stavíme stan. Je 20.00 - vaím sojové maso s bujonem a kaší - kotel. Sníme to a hned jdeme spát. Dopisuji deník a vítr si pohrává s plachtovím stanu - není zrovna dobře postaven, do skály se kolíky píchají docela špatně… Dobrou, nohy odpočiňte si. Převýšení 1800 metrů a 16 km vám daly zabrat.

středa 9. září

Etapa č. 5 Refuge de Tighjettu → Refuge de Ciottulu di i Mori

Ráno je chladno - přeci jenom už se chýlí léte ke konci. Z acívli však vychází slunce a my balíme stan. Po snídani schlba a nutely - které již notně ubývá. Jdeme opatrně k refuge - na skalách pod Orbou vidíme kamzíky - shazují kameny do údolí. Nikdo po nás nechce peníze, rychle tedy pokrašujmes kocpce dolů - ani nebereme vodu. Potkáváme pár lidí, při prudším klesání k potoku již celé skupinky. Kudrňáci to však nejsou, mluví francouzsky. V potoce umýváme ešus a šistíme zuby. Pokračujeme rychle dál, protože chata je v nedohledu a nemáme vodu. Po 2 hodinách chůze (podle itineráře měla být chata 2 hodiny) stále chata nikde, přecházíme potok a pokračujeme traverzem dál. V dálce vidíme silnici, ale chatu stále nikde, začneme se znepokojoavt. Když už fakt nevíme za kolika ostrožky se objeví, uvidíme ceduli s nápisem Vergju 40 minut. To je hodně, ale alesň víme na šem jsme. Průvodce tedy kecal - místo 2 jsou to 4 hodiny. K chatě docházíme v 12.15. Je to bývalé lyžařské centrum s hotelem. Nabíráme vodu, kupujeme chleba a nutelu a jdeme vařit vedle hotelu oběd. tuňáček. Po obědě rychle uklízíme ua vyrážíme na další etapu, která je podle cedule 6.40 dlouhá. Je 13.15. Snad to stihneme. Jdeme asi 2 hodiny po krásné cestě vrstevnicovce dál na jih. Začneme stoupat do sedýla. Míjíme 2 Čechy, kteří jsou na “ahoj” dost vykulení. Ptáme se jich na cestu, ale envyapdají mc zničeně, tak snad nás nečeká nic těžkého. Focení PF. Lezeme pomalu do sedla - chvilku ztrátíme značku, ale rychle se na ni vracíme. V sedle nás čeká traverz na pláně, kterámi rychle sestupujeme - jsme v polovině cesty. Za chvíli vidíme jezero. Nabíráme vodu a poračueme po pláních mezi koni a kravami. Je pěkně, oblačno, trošku chladno a fouká vítr. Cesta rychle utíká. Jdeme lesem plných divných patvarů - starých buků, spáleništěm, kolem salaše a to už v dálce za plání vidíme chatu. nasadíme závěrečné temtpo a za chvíli (v 19.00) jsme tam. Tak jsme to stihli rychleji, než v průvodci psali. Hledám místo, nakonec je hend vedle nás za keřem, ale hledal jsem ho 20 minut… Všechny stany mají vysačky, tak raději jdeme zaplatit 10 euro hned. Jdu se osprchvat, ale teče ledová, tak málem umrznu. Peru ponožky. pak vaříme houbačku (B.) a jdeme spát. Nad sedlem se zatáhlo, tak snad bude zítra pěkně Bonne nuit…

čtvrtek 10. září

Etapa č. 6 Refuge de Ciottulu di i Mori → Refuge de Manganu

Vstáváme pozdě. Když vykoukneme ze stanu, již jsou všichni pryč (až na 2 posledňáčky). Napřed balíme stan a poté snídáme, ale je docela zima, tak to není dobrý nápad… Snídáme zbytek nutely- velkou sklenidi vyhazujeme. Guardian pálí odpadky a je to takt hnojba. Když jdu umýt ešus, tak se málem udusím. Když vycházíme, již na nás svítí slunce. Čeká nás výstup do sedla. Pomalu se vydáme na cestu - jsme oba unavení. U malého jezírka potkáváme pána v červeném, za pár minut nás však předbíhá. Shora schází 4 lidé a my vidme, že sedlo je již blízko - je skalnaté. Když do něj vylezeme, uvidíme 2 jezera - nádhera. Přestávku neděláme, traverzujeme do nižšího sedýlka. Žetězy. Stíhačky. V seýdlku s dáváme chalvu - po estě od jezetr chodí hodně lidí - vede do Corte. Pokračujeme dál - opět traverzujeme docelan náročným terénem. Před námi stále pán v červeném. Lezeme do sedla. Další jezero, nápis na skále (autonomia per popola) v sedle nás předbíhá bušič s plyšákem. Vidíme traverz - mizí za ohybem - hřebenem - tam někde je Pietra Pianoa. Již se pripozdívá, pokračujeem. Na hřebeni se objevuje chata - asi 300 metrů pod námi. sestupujeme po ní a hledáme schované místečko. To někde není, bereme zavděk místu, které zbylo a doufáme, že nás neskásnou. Ještě chvíli sušíme věci na slunci, aleto zapadá za hřeben. Tak jdeme jíst do stanu (bramborová kaše, soja, bujon, omáčka). I když je ejště světlo, ležíme a usínáme - ani naplánovaný čaj se nekoná. V noci přichází silný vítr - naštěstí máme stan zavětrovaný kameny. V 3.00 začíná foukat, lomcuje to se stanema od té chvíle už moc nespíme.

pátek 11. září

Ráno usneme cca na hodinku od 6 do 7. Vstáváme, když už dost lidí odchází. Jíme klaskiky nutelu (kromě Calenzany vždy) a uklízíme stan. Odchází borec “green fleece tatonka” - jdou přes hřeben - my klesáme do pdolí k potoku s kaskádami. Přes salaš zavřenou, vcházíme do lesa. Začínají nádhedné vodopády a tůně. Fotím do, zdržuji. Na jedné rozbíjím stativ - jdeme dál, kolembergerie de TOla. Zde nabíráme ve studánce vodu zatímco boháči si dávají sýr v salaši. Čmelák. Sestupujeme k mostru. Voda je studená, vaříme pod mostem tuňáka. Nekoup se. Pak porkačujeme pěknou cestou v lese vzhůru, jdeme pkně pomalu. Podél malého potůčku. Buky. Kamení. Češtinářská hra (délka 6, z obou stran významy)… Pak je uvidíme - prasata§!! Už bych na ně zapomně. Vrhám se mezi ně a portrétuji o 106. Po chvilce vylézáme z lesa a vidíme kousek nad námi chatu. Ohrada, v chatě nad salaí není moísto, musíe platit. Vevnitř mají lákový sýr za 5 euro., ale odoláváme. Pereme, myjeme se, mčkáme, na karimatce dopisuji deník, holím se, po zajití slunka za kopec jdeme dovnitř stanu. Krmení prasat, chrochtání, hýkání muly, …

sobota 12. září

Vstáváme 7.30. Barunka zapomněl antáhnout budík. Dáváme si obligátní chléb s nuteluou. Když jsme sbalení a připravení na cestu (kraťasy suché), již jsme poslední v ohradě. Prasata už jsou v lese, muly dohýkaly… Jen en Němka je na snídani. Vyrážíme vzhůdu - čeká nás 600 metrů nahoru. Jde to pomalu - je docela zia - na hřebeni silně fouká. Němka je nám v patách. Stupaáme vzhůru. V jednom místě je cedulka, že se tu ztratil v zimě se svým psem alpinista Jean - Pierre v roce 2003. Budiž mu sníh lehký… ahoře jsme v 11.00. - vycházeli jsme v 9.00. Dobrý čas. Potkáváme našeho starého známeho s knírkem a rchle sestupujem na plošiku, kde jíme zbytek ščokolády.Míjíme staříky (cca 650 let( okračujeme dolů, čeká nás ještě 1000 metrů dolů. Potkáváme velkou skupinu lidí je sobota, tak asi všichni vyrází do hor. Níže jíme nutelu a tyčinku. Potkáváme Čechy - na lehko 2 holky, chlápek a paní. Málem řeknu nějaký trapas. O pár metrů níže potkáváme 2 Slováky, kecáme snima - zjišťujeme cenu kempů u moře. Jsou tu po 3, Borec byl v Nepálu, autem, byli na jihu - Ponte Vechio. Pokračujee ke kaskádám. Fotím potůčky. U jedné si dáváme dalí tyčinku. Přibývá Čechů - rodinky u tůněk. Jedeme dál dolů. Chodí tu hodně lidí. Pěkný lesík. Pán s vysypanými ostružinami Dojeme do Vizavony a hledáme kemp. Pěkné domy, kaplička. U nádraží je kemp. Na plotu je cedulk: take a number at grocery before camping. Pán v krámku nám dělá nabídku - 3.5 euro na osobu, nebo jídlo v restauraci v nádraží a kemp zadarmo. Sprchy za 2.5 euro. Stavíme stan a rozhodujeme se, nakonce platíme 7 euro a šetříme tím alespoň 25 euro za žrádlo v restauraci. Vaříme polívku houbovou. Pak jdu pro vodu. lánujeme další postup, vaříme těstoviny. Jdu slít vodu, ale předtím dopisuji deník. Barunka mi leží na zádech :)

neděle 13. září

Ráno lezeme ze stanu a jsme na obvykle téměř poslední. Polévka hrachová, chleba. Díváme se na vlaky, stop chvíli na odbočce -> popojedme. Na zídce -.> 30 minut -> slečna v džípu neumí anglais - bere nás přes AFU (nabírá borca v Monzaně u nádraží) * křižovatka -> před obchodem -> asi 20 minut staví SK SPZ BS - naši Slováci od kaskád mravenci na sedadlech - vezou nás asi 20 km - jdou na pláž, my pokračuejme stopovat - po pěti minutách nás berou dva dědové do Sanaga asi 4 km. V zatáčce stopujeme - drsný vedro. Stopuje nám chlápek, který vozí turisty po ostrově. Bodře si píská a veze nás až do Porta. Těsně nad portem jsou drsné serpentýny, úzká silnička… Ukazuje nám okno ve skále ve tvaru srdce. U mostku nad Portem nás vyhazuje a ukazuje na kemp. Je to luxus, mají vlastní bazén, připojení na internet, ale 8 euro je dost. A hlavně jsme chtěli být u moře. Chceme nakupovat, ale zrovna je čas siesty, tak je všude zavřeno. Bolí mě palec, jdeme dolů do města přes mostek přes řeku, v baru se ptáme -> 300 metrů kemp municipal za 5.5 euro na osobu a 2.5 euro za stan. Recepce má taky siestu, stavíme stan, sprcha, vaříme kaši a sojove maso. Na recepci nechávám pas a zkratkou kolem řekny jdeme do obchodu nahoru nakupovat do supermarché. Dobrůtly: kakao, marcipánové butchtičky, sušenky, kaštanovou pastu, bagetu, pití a chleba. Jdeme pak zpět do kempu, jímě před stanem. 19.20 jdeme na západ -> utíkám na pláž, jachty, koupu se, procházka přes město (Češi), romantika. Po návratu jdu do sprchy a jdeme spát.

pondělí 14. září

Vstáváme v 7.30, vaříme čaj, keksíky, kašt. blitky - obětuji se a jím 3/4, zbytek vyhodím, balíme se, v 9.00 jdeme na recepci, platíme. Odchod. přes město na stop. Kousek za obchod stop asi 25 minut, žene se drsná bouřka, zastavuje Vtours - dodávka z kempu. Veze nás pán s paní - začíná pršet. Po několika km dojíždíme kolisty - schováváme se na odpočivadle, kecíme s jednou paní - lidé od Prostějova, z Šumavy… Začíná fest lít, cca 12.00 - čekáme až to přejde, nakládjí se kola, serpentýny po vrstevnici, dojíždíme další 2 cyklisty. Pepu (70) let - jogista. V sedle s vyhledem na vesnici u moře fotíme, děláme přestávku, cyklisté nasedají na sjezd, my pokračujeme autem asi 10 km, oni jedou k řece Fonco, vyhazují nás , stopujeme - moc aut tu nejezdí, asi 30 minut, bere nás doádvka - karavan. 2 Francouzi a malý pejsek. Barunka vtadu na posteli - objíží Korsiku, jedou do Calvi. Jedeme asi hodinu (25 km) po pobřeží silničce, pře dCalvi zastavujeme na foto pláže. C Calvi nás vyhazují u internetu za 4 eura na hodinu, Jdeme zkusit kemp s internetem kolem nádraí do infomacaí. Mapa, knížka-> vybíráme kemp s access internet -> Pinede asi 2 km od cenra - potkáme tam ty 2 frantíky. Práme se na net, ten je jenom v restauraci za 2 eura na 15 minut. Rozhodneme se po návrat do města valíme zpět, 16.3O jsme u netu, od 17 začíná barunce zpis předmětů 2B informatique. Barunka si dělá rozvrh, 17,30 odcházíme (platíme 4 eura) Jdeme do obchodu hladoví, nákup za 9 euro - samé dobrůtky. Jdeme do *** campu, ale je moc drahý (mají 2. sezonu) o 100 metrů dál je camp za 4.7 eura. Stavíme stan u záchodů. zem jako beton. Na stolečku hodujeme (sýr šunka, bageta, rajče) ve stanu buchtičky jak marcipán. Jdeme do města potkáváme 2 Čechy z VTour - po písku jdeme po pláži bosky až do města, stívá se. Jdeme do pevnosti, chvilku sedíme na lavičce a přes uličky pak jdeme zpět do kempu. Čistíme si zuby a jdeme spát., sousedi kouří: asi neví, že fumer tue! Dobrou

úterý 15. září

Návrat domů

Ráno vstáváme v 7.30 a rychle vačíme - řínské nudle s tuňákem a 6 vajíčky. Jíme, předbalujeme se a vyrážíme do města. Na pevnost, do uliček, koukáme po suvenýrech, ale všechno je drahé. Na zpáteční cestě jdeme do supermarketu Super U. Barunka kupuje 6 marmelád, jdeme na pláž - po jednom se koupmee jdeme se do kempu umýt, sbalit a jdeme přes recepci, kde platíme na stop. Po cestě - jíme na lavečce bagetu, sýr, šunku, rajčata - přecpeme se a pokračujeme přes město, podél silnice na stop. Po chodníku za město. Stopujeme - kolem jdou 2 trekaři s hůlkama.Po asi 20 minut. staví babča - málem do ní nabouralo auto za ní. Mluví jen francouzsky, snažím se chápat a komunikovat. Auto. převodovka. Brza, plyn jízda. Veze nás do Ile de Rousse, na cestu na Bastii. Zde popojdeme kus a stopujeme díl - Barunka jde do benzínky čůrat. Po asi 10 min. Barunka stopuje borca jede jen 2 km - nechceme- já stopuji borca do Corte, veze nás do Ponte Leccia, zde jdeme za město (pár kapek, zataženo) Nic moc provoz - asi po 30 minutách staví slečna se zabordeleným autem. Sedím v drobcích. Veze nás až do Bastie. Do censta - jdeme na informace - ptáme se na Place de ST. Nicolas. Zde jsou infoormace tavřeny. Za rohem jsou další. Posílají nás 4 km na sever - jede tam bus, ale stojí 2.26 euro, tak jdeme pěšky. Asi hodinu a 1/4 (6 km do Mioma). Zde je camping za 5 euro na osobu. Platíme 14, pas nechtějí. Stavíme stan vedle 2 chlapů kterým na Pianě roztrhal v noci vítr stan. Vaříme kaši, Barunka se naštve, když si stěžuju na ceny na korsice. Urazí se, jdu na pláž. Po návratu ji nesu kytičku, jdu si umýt nohy. Nejde spláchnout záchod: spláchni to pořádně" se mi ozve za zády - Slovákz Bánské Šťiavnice"§ Kecáme, haluz. Mají stan hned vedle nás. zdravíme je, bužírují si a my jdeme spát. Ráno brzy jdeme do města. Korsia je malý ostrov - často se potkáváte se stejnými lidmi někoikrát. Svezou vás Češi i Slováci. Budík zazní v 7.00. V noci byla silná bouřka a déšt, několik stanů to vyplavilo a v kempu obča někdo panikařil. My však spali klidně. Po probuzení vaříme polívku. Houbovou s chlebem. Balíme špinavý a mokrý stan a kolem 9.00 vyrážíme pěšky do města. Ráno Slovák pozporuje áš stan a vyptává se na jeho vlastnosti… Moře je rozbouření a věž v Miomo pěkně osvícená. Barunka jde směrem astia, já jdu vyfotit tu scenéroii. Když scházím k moři, kvůli lepšímů výhledu, nacházím na schodech červenou koženou peněženku, kterou tam někdo asi zapomněl, nikdo kolem není, tak ji veru - v drobných v ní je 8.46 a 1 kanadský dolar pro štěstí. Tak už dosloužil. Fotím, vyrážím za Barunkou jí sdělit tuto haluz.Pokračujeme do města. V přístavu jsme v 11. Barunka čeká v čekárně a já jdu na rychlou obcůzku města. Náměstí, zátoka, citadela, ladění varhan, návrt v 12.00. Ptáme se, odkud jede trajekt, slečně nás posílá k terminálu Sud. Zde se ptáme pána, ten nás posílá zpět ke slečně… Kašleme na oba a čekáme ve stínu. 12.45 přijíždí trajekt, na který se po chvíli čekání dostáváme jako první a hned utíkáme uzurpovat lehátka pod střechoud na zádi. Kde jsme byli posledně. Vyjíždíme se zpožděním 30 minut, možná proto, že nad Bastií řádí bouřka. Prší docela silně, za zádí řádí bouřka, my jsme pod střechou. Všichni se snaží fotit blesky. V jeden moment začne silně pršet, všechny to vyžene do podpalubí, kde se lid z nedostatku místa válí na podlaze, kde se dá. Já velím vydržet a po ani ne 10 minutách moknutí déšť ustává. Navíc v podpalubí kjede kklimatizace a je tam větší zima než na nejvyšší palubě. Cesta je chladná a vlhká, celou dobu se blýská a drží se nás bouřka. Do Livorna přijíždíme v 18.00, vstupujeme a mírně prší. Jdeme přes město a háníme obchod. Při oslovení s evšak lidé rychle odvrací v dojmu, že chceme žebrat. Chce to strategii - první slovo supermercatnikoi Bon giorno. Po hlavní ulici jdeme k nádraží, uděláme ještě otečku v euro, kde nakupíme chleba, vejce, rajče a máslo. Hodně humpl. Pokračujeme na nádraží. Odtud nám po 45 minutách ve 20.00 jede za 1.8 vlak do Pisy. Čekáme na nástupišti. V pise jdeme rychle na letiště. Cestu již známe. Za 15 minut jsme na nádraží. Uvelebíme se na nástupišti vlaku. Přebalíme se, převlečeme, uvaříme vejce. Nachstáme improvizovanou svačinu Chleba s máslem, vejci a rajčetem, Poté se jdeme schovat na letiště, které však v 1.45 (poslední let) zavírají. Po posledním letu jdee ven, ale Barunka po hodině spánku na lavičce jde na záchod a zjišťuje, že na letišti je stále otevřeno. Tak se jdeme přemístit dovnitř. V druhéím patře objevujeme čekárnu, kde všichni spí, tak se k nim přidáme. Je tam skupinka Čechů, kteří se baví o tom, jací jsou lůzři. My spíme Ráno 9.15 letí letadlo,kolem sedmé se jdeme odbavit. Do Bratislavy přilétáme … a jedeme na nádraží. Ujíždí nám levný autobus, tak nakonec koupujeme lístky na eurolines za 8 euro business class, dostali sme noviny, a musli tyčinku. V brně jsme v 15.00 cca. Nashledanou.