Sanitkou po Svanetii

Na letošním vandru po Turecku, Arménii a Gruzii jsme se podívali do Istanbulu, Kapadokkie, zlezli nejvyšší horu Aragac, navštívili Jerevan, vykoupali se v Sevanu, prochodili Tbilisi a oblasti Tusheti. Před odjezdem domů jsme se chtěli zastavit ve Svanetii, ale následující událost nás přiměla k předčasnému návratu domů.

Na poslední etapu cesty, Svanetii, jsme zbyli jenom čtyři – dva kluci a dvě holky. Měli jsme v plánu přechod přes hřeben z Dolní do Horní Svanetie. Již při návratu z hor v Tushetii si však kamarádka stěžovala na bolest oka. Zašli jsme ve Tbilisi do lékárny, kde jsme dostali kapky do očí. Jelikož jsme všichni doufali ve zlepšení, vyrazili jsme nočním vlakem do Kutaisi.

Cesta nebyla příjemná – kamarádka měla silné bolesti, jak oko reagovalo na světlo. Ráno bolest oka trochu ustoupila, ale udělal se přes něj šedý povlak, který způsoboval částečně rozmazané vidění.

Stále jsme doufali ve zlepšení a tak jsme vyrazili ranním autobusem do Lentekhi. Odtud jsme museli ještě 20 km dál proti proudu řeky, do vesnice Panaga, odkud vede značka přes hřeben. Nakonec se nad námi slitoval policista z Lentekhi a vzal nás do Panagy. Ten den se nám (po 6hodinové šílené cestě autobusem) již nechtělo šplhat do prudké stráně, postavili jsme si stany u potoka a chystali se jít spát. Oko se nelepšilo, napsali jsme si tedy o radu odborníka. Zprostředkovaně nám dětská doktorka doporučila rychlý návrat domů. Kamarádka byla statečná a nechtěla nám kazit konec vandru, ale rozhodli jsme se ráno vyrazit co nejrychleji nazpět.

Ráno jsme se sbalili a vydali na cestu doufajíce, že něco pojede. První pocestný nám však řekl, že autobus jede až zítra. Vydali jsme se tedy na cestu pěšky. Po několika kilometrech nás zastavili místní a ptali se, co se nám stalo – viděli totiž kamarádčino zavázané oko. Když jsme jim stručně vysvětlili situaci, rozhodli se, že nám zavolají sanitku. Docela jsme se zhrozili, protože sanitka v horách asi není zrovna levná záležitost. Místní nás však ubezpečili, že se není čeho bát, že „turistům přeci musí pomoct“.

Za 45 minut přijela terénní sanitka, vyskočily z ní dvě sestřičky a po rychlé prohlídce usoudily, že bude nejlepší odvézt kamarádku do nemocnice. Začínali jsme si dělat starosti, ale bez váhání nás hodili všechny do sanitky, skoro jsme se ani nestihli rozloučit a už jsme se hnali po tankodromu do nemocnice.

Po cestě nám řidič natrhal kyselá jablka a sestřičky nám je podávaly – asi jsme byli tou divokou jízdou vyčerpaní a vybledlí. K našemu údivu byla nemocnice v Lentekhi. Sanitka zastavila před starou oprýskanou budovou a sestřičky odvedly obě holky do jakýchsi dveří.

My jsme zatím hlídali batohy a zjišťovali, jestli se ten den ještě máme šanci dostat do Kutaisi na vlak. Měli jsme štěstí, autobus měl jet za chvíli, ale holky pořád nikde. Když už měl autobus odjíždět, otevřelo se v prvním patře nemocnice okno a mi v něm vidíme: holky sedí na operačním stole, kolem nich snad celá nemocnice, všichni pijí kafíčko a hltají zážitky, které jim holky vykládají. Zavolali jsme na ně, že za pět minut jede poslední autobus, což je rychle zmobilizovalo. Saniťák nás ještě odvezl k obchůdku (malá místnůstka – vlevo chleba, vpravo léky), kde si kamarádka podle receptu (naštěstí psaném kromě gruzínského písma i azbukou) koupila dvoje kapky, a na autobusové nádražíčko, odkud jsme za chvíli vyráželi na zpáteční cestu do Kutaisi.

Odtud byl již postup rychlý: z Kutaisi nás v noci vzal načerno průvodčí do Riony, kde jsme počkali na noční vlak do Batumi. Lístky se sice kupují dopředu, ale průvodčí nám telefonicky domluvil s dalším průvodčím černou jízdu až do Tbilisi. Mohli jsme se tedy alespoň trochu vyspat. Oftalmoložka z Lentekhi kamarádce nařídila dále nepoužívat levomicetin ze tbilisské lékárny. Po aplikaci nových kapek se oko přes noc výrazně zlepšilo, což nás dost uklidnilo.

Po příjezdu do Batumi jsme sehnali převoz na hranici, odtud další převoz do Hopy. Další noc jsme strávili v klimatizovaném autobusu do Istanbulu a nebýt dětí všude kolem (i pod nohama), byla by to klidná jízda. V Istanbulu jsme rychle nakoupili povinné zásoby čaje rize a další noc jsme přečkali ve vlaku Istanbul-Sofie. V Sofii jsme se také moc nezdržovali a chytli první autobus do Brna, v kterém jsme jeli opět přes noc.

Ihned po příjezdu do Brna jsme jeli na pohotovost ke Sv. Anně. Čekali jsme netrpělivě na doktorčin verdikt: vrátili jsme se včas a kapky prý byly předepsány dobře. Oko však utrpělo, zůstaly na něm drobné jizvičky, které sice nemají vliv na zrak, ale možná kamarádce znemožní jít na operaci očí kvůli dioptriím. Byli jsme však rádi, že jsme živí a zdraví (po pěti týdnech) a rozjeli se do svých domovů.

Podíváme-li se zpět, vzpomínáme na krásný vandr. Ani závěrečná smůla nám nezkazila dojem z krásných zemí, kde vstřícnost a pohostinnost místních nezná mezí. Zajeďte se tam podívat. Jistě budete mile překvapeni!