Makedonie

Makedonie – pohoří Jakupica a jezero Ochrid

Zatímco jiné země Balkánu v posledních letech získávají na popularitě, Makedonie zůstává jaksi mimo oblast zájmu cestovatelů. Přitom má co nabídnout – opuštěné hory, průzračná jezera, vstřícné lidi i historické památky.

Cesta z města

Cestování vlakem po Balkánu má své kouzlo. Proto jsme si koupili na trasu Brno-Skopje lístek se slevou CityStar a vyrazili. Kupodivu jsme se po cestě nesetkali s žádným problémem. Přestup v Budapešti proběhl bez zádrhelu. Ve vlaku do Bělehradu jsme sice museli sedět na zemi u záchodků, ale bez problémů jsme překročili i hranice bývalé Jugoslávie. Kousek před Bělehradem jsme vystoupili a přespali na poli kousek od trati (z lepších míst nás vyhodili lidi nebo vyštěkali psi). Ráno jsme chytili spoj do Bělehradu a odtud již v 7 hodin pokračovali dál do Skopje.

Po cestě jugoslávskými vlaky jsme si přisvojili dva výrazy, které jsme viděli na nápisu u vlakové brzdy. Slovo kočnica (brzda) od té doby sloužilo pro označení krásné ženy nebo dívky. Slovo svaka (každý) pravému opaku. Originál zní: Kočnica. Za slučaj opasnosti povuci ručicu u slučaju opasnosti svaka se zloupotreba kažnjava.

Hlavní město Skopje nás mírně zklamalo. Je však třeba poznamenat, že v roce 1963 zemětřesení zničilo téměř celé město. Jediná památka, která nás zaujala, byl obrovský kříž na jednom z vrcholků nad Skopje. Byl postaven k oslavě 2000 let křesťanství a je největší na světě (měří 66 metrů a je v něm výtah).

Politika i na vandru

Při pohledu na špinavé vesnice a oloupané paneláky nás prohlídka města nelákala, a tak jsme vyrazili vlakem do vesnice Dračevo. Vzbudili jsme mírnou pozornost a po pár vyměněných slovech s místními jsme se dozvěděli o možnosti noclehu v místní hasičské stanici. Na popisovaném místě se však nenacházeli hasiči, nýbrž místní političtí aktivisté. I po setmění to tam žilo. Aby taky ne

• stáli jsme před místním klubem politické strany Ima voda, jejíž lídr Nikola Grjevski měl za několik dní bojovat o místo makedonského premiéra. Přijali nás mezi sebe a ihned začali vyzvídat naše plány. Když pochopili, že se chystáme do hor, začali nás od našich plánů odrazovat. Že prý stezky v horách jsou nebezpečné, vesnice plné zlých Albánců a kdesi cosi. Nakonec nás nechali spát a ráno jsme se rychle vytratili do hor. Jeden kamarád zjistil, že ztratil celou peněženku. Nikde jsme nic nenašli, tak si alespoň zablokoval kartu a šlo se dál.

Není nezajímavé, že politická strana, která nám nepřímo poskytla dočasný azyl, sestavovala o několik dní později vládu.

Squat

Nadcházející volby byly všude znát. V každé vesničce mezi domy visely oranžové a červené vlaječky a na nich půlměsíce a usměvavé tváře. S tlupou dětí za sebou jsme rychle procházeli mezi minarety a mířili dál a výš do hor. Neustále pršelo, rozbitá cesta do kopce neměla konce a těžké batohy vzaly za své. A tak, když jsme míjeli opuštěnou chalupu (nápis „Kukata na predaj“ nám dodal odvahy), jsme se uchýlili na její zastřešenou terasu. Unaveni jsme usnuli a probudili se až navečer. Společnost nám dělal zablešený, vystrašený a vyhladovělý pes, který neměl sílu před námi utéct. Pokřtili jsme ho na Bogdana. Strávili jsme zde klidnou noc a ráno se na nás usmálo štěstí v podobě jasné oblohy. Vydali jsme se tedy dál.

Kočnica z chatrče

V sedle na rozcestí jsme se rozdělili a 4 z nás šli na nákup do albánské osady Aldinci, před kterou nás varovali v údolí Grjevského stoupenci. Odskočení pro chleba se však díky překonávání několika bočních údolí a brodění rozvodněných říček protáhlo na půldenní cestování na jehož konci na nás nečekal obchod plný křupavých chlebů, ale několik rozpadených baráčků. Zklamáni jsme se chtěli obrátit nazpět, ale z jedné chatrče vyběhla kočnica a mávala na nás. Zeptali jsme se jí na obchod (jeden kamarád uměl několik slov albánsky), ale místo odpovědi nám začala snášet všechno jídlo, co měla doma. Dva pecny chleba, sardinky, rajčata, mísu jahod. Nabízeli jsme jí peníze, ale ty skoro uraženě odmítla. Chvilku jsme hltali ty dobroty, zbytek jsme se rozhodli donést ostatním, když už jsme nenarazili na obchod. Doslova nevýslovně vděční jsme se pokusili poděkovat a dali se na rychlý návrat. Na zpáteční cestě jsme objevili želví krunýř, který pak celou cestu až domů nechutně zapáchal v batohu sběratele…

Až na vrcholky hor…

Nutno podotknout, že jsme se pohybovali podle mapy 1:500000. Z hřebene, který jsme chtěli projít, tedy byla na mapě jen šmouha. Ze sedla, kde jsme spali, byl vidět krásný západ a hřebeny Korabu a Šar planiny. Další den jsme stoupali po strmých stráních, kde se ještě od zimy válely sněhové jazyky a nakonec se doplazili na hřeben, odkud byl vidět cíl naší cesty – hora Soluňska glava. Zprvu jsme považovali neznámé kopulovité stavení na vrcholu za mešitu a obdivovali místní stavitelské umění. Z větší blízky jsme změnili své dohady na observatoř. Pravdu jsme se měli však dozvědět až po téměř bezesné noci, kterou jsme přečkali v chladném sedle ve výšce 2000 metrů. Stany jsme neměli, plachty stavět nešly, doufali jsme tedy, že nepřijde déšť. Před setměním jsme ještě vyběhli na nejbližší vrchol a kochali se západem a naprostou opuštěností hor. Kam až oko dohlédlo, vidělo pouze prázdné hřebeny a údolí. Jedinou známkou civilizace byl onen kříž nad Skopje. Krásný pocit být na horách úplně sami!

Čaj, rum, bum

V noci nás všechny svorně obalila jinovatka, ale ráno ji slunce rychle vysušilo. Posilněni jsme se pustili vstříc vrcholu. Teprve pár metrů pod ním jsme poznali, že se jedná o vojenskou základnu. Místo rozhledu nás čekal ozbrojený voják, který si hned žádal naše pasy, aby si nás mohl zapsat. Báli jsme se, že budeme mít opletačky, samopal se mu na rameni nepříjemně pohupoval. Naznačil, abychom počkali, ale nedovedl si posilu, místo toho nám donesl několik PET lahví s horkým čajem a s úsměvem nám je předal. Za odměnu dostal lok slivovice, kterou mají tamní vojáci zřejmě ve službě povolenu… Čaj byl notně horký, tak jsme se jím ohřívali, neboť vítr fučel a slunce se schovávalo za mraky. S poděkováním jsme se rozloučili a vydali se s kopce dolů do údolí.

Pochvalujíce místní pohostinnost obyvatel a opuštěnost hor jsme sestupovali do nižších nadmořských výšek, lahev Rudolfa Jelínka pohozená v ohništi u cesty nám však zkazila veškerou objevitelskou radost.

Opletačky s policií

Po nekonečné cestě údolím jsme dorazili do vesnice Bogomila. Koupili několik melounů a dlabali až do dna. Den se nachýlil a tak jsme si našli plácek za nádražím. Počínali jsme si však zřejmě hlučně a po chvíli na nás svítily baterky a než jsme se nadáli, podávali jsme vystrašeně své pasy dvěma strážníkům. Z jejich vysvětlování jsme pochopili, že se nacházíme na soukromém pozemku a že tu oheň dělat nesmíme. A opět se naše jména zapisovala do zlověstného seznamu… Z policajtů se však nakonec vyloupli chápaví a bodří chlapíci. Když jsme udusali oheň, nechali nás v klidu spočinout a přečkat klidnou a ničím nerušenou noc.

Na skok v Ochridu

Ráno jsme razili dál na jih, do města Bitola. Místní vlaky byly příjemně levné, navíc na ISIC jsme dostali 25% slevu. Téměř zadarmo jsme se tak dopravili o něco blíž k našemu dalšímu cíli – jezeru Ohrid na hranici s Albánií. K tomu jsme z Bitoly popojeli autobusem. Jestliže hory na nás působily neposkvrněným dojmem, městečko Ochrid u jezera působilo zcela opačně. K jeho popularitě přispívá zejména staré město, které je zapsáno jako chráněná památka UNESCO. Jestliže jsou v Makedonii turisté, pak v Ochridu.

Nálada klesá…

Prozkoumali jsme památky a že jich bylo požehnaně – několik pravoslavných kostelíků, sousoší „svetih Kirila i Metodije“, křivolaké uličky starého města… Koupel v jezeru byla více než příjemná. Na noc jsme zalezli do cypřišového hájku u prastarého monastýru.

Déšť, hmyz a nakloněná rovina pod spacáky nám znepříjemňovaly celou noc. Další den nás nechtěl vzít řidič do autobusu i přesto, že jsme zakoupili zpáteční jízdenky (ovšem u jiné společnosti, což jsme nevěděli). Ve vodách jezera jsme počkali na odjezd správného autobusu, ale náladu nám nezlepšil ani prudký déšť, který pronikl dokonce i skrz střechu autobusu až na naše čela. Po návratu do Bitoly jsme se před deštěm schovali na vlakové nádraží, kde jsme přečkali noc na rampě.

To be continued

Ráno jsme se vydali po dvojicích a trojicích na stop směr Soluň v Řecku. Odtud jsme pokračovali do Bulharska do pohoří Pirin a Ryla. Odtud zase různě do Istanbulu, Rumunska, Srbska… Ale to až někdy jindy.