Hostýnské vrchy a Javorníky

Toho roku bylo parné léto. Tento malý vandr byl naplánován těsně před odjezdem a byl výplní volna před dalšími aktivitami (např. Chomtábor).

Nejdříve padly úvahy o Bílých Karpatech a Slovensku, nakonec byly zvoleny Hostýnské vrchy a Javorníky, celkem odpovídající časovým možnostem. Celkem jsme jeli čtyři – Ďábel, Vojta, Dan Kropáček a Stopař.

1. DEN

V Adamově se setkal Ďábel se Stopařem ve vlaku, kde potkali Dana. V Brně čekal Vojta a směle jsme nastoupili do spěšňáku směr Ostrava. Na cestování v parném dni jsme si vybrali skutečně ten pravý čas – od 12 do 15hodin. Slunce peklo a přecpaný vlak se tak proměnil ve vařící lázeň. To asi byla nejtěžší část vandru. Sice jsme jen seděli, ale potili jsme se jako prasátka. V Loukově kousek za Bystřicí pod Hostýnem jsme vysedli. Zde bylo trochu mokro a tmavé mraky v dáli prozrazovaly odchod nedávné přeháňky či bouřky. To byly taky poslední mraky, které jsme viděli. Nabrali jsme zelenou značku a čekalo nás převýšení 500 metrů na Kelčský Javorník (865m), nejvyšší vrchol Hostýnek. Cestou nahoru jsme si cestu zkrátili a nasbírali pár kozáků. K našemu zklamání nestála na vrcholu jedna z posledních zeměměřičských dřevěných věží u nás. Něco jsme pojedli a kousek opodál jsme objevili vysílač. Vylezli jsme jen kousek a dívali se do dáli. Ďábel spatřil jeleny. Hostýnky jsou porostlé většinou bukovými lesy, občas se objeví smrkové. Sem tam se vynoří skála, na ty jsme však příliš nenarazili. Dále jsme šli po žluté k sedlu Humenec, kde jsme udělali malou odbočku k partyzánskému bunkru, který byl slabší, než jsme čekali. Narazili jsme na asfaltku a po ní jsme šli doleva do údolí Rosošného potoka. Mapa slibovala pramen (který byl mimořádně silný) a rybníček (který byl nízké kvality). Za chvíli padla totální tma, když jsme nalezli tábořiště přímo na staré cestě, plošinku jsme nenašli. Smrků okolo bylo dost a tak jsme brzy rozjeli oheň a jídýlko s houbama.

2. DEN

Ráno jsme šli k silnici na Tesák a po červené a modré na Troják. Občas jsme si cestu krátili. Krajina už trochu připomínala Valašsko, do kterého jsme mířili. Bylo samozřejmě parno a tak jsme snili o vodních plochách, které však po cestě nebyly. Před Trojákem jsme potkali skupinku mladíků s cestovními taškami, kteří se tak trochu ztratili a vypadali spíš, že jdou na procházku do města. Poradili jsme jim a za Trojákem jsme zamířili do Hošťálkové do obchodu. Nakoupili jsme vysněné jídlo a spokojeně usedli na náves. Vychutnali jsme si zmrzlinu a zamířili ke Vsetínu. Pokud jsme totiž chtěli stihnout i Javorníky, bylo třeba se trochu pohnout více na jih, kde tyto hory začínají. Ze Vsetína jsme tak plánovali jet vlakem do Lidečka. Přes Semtín jsme se přes les dostali do Vsetína a šli jsme rovnou na nádraží. Stopař zničil boty a ihned je po příchodu na nádr odhodil do koše. Dále šel v klasických teniskách (čajnách). Do Lidečka žádný vlak nejel, a tak jsme jeli do Horní Lidče spěšňákem a do Lidečka jsme jeli osobákem jednu zastávku nazpět. Byla opět tma když jsme hledali tábořiště nad Čertovými skalami. Uplatnili jsme systém plošinkového táboření. Vhodné místo jsme nalezli vysoko pod kopcem Kopce (699m). Večer jsme nevařili. V noci byly dosti blízko slyšet zrůdné zvuky. Ďábel se domníval, že to je liška, Stopař navrhoval srnce. Později se ukázalo, že takové krkání opravdu dělá srnec a na dalších akcích bylo toto zvíře spíše zábavou. Tuto noc se nám však tyto neznámé zvuky nezdály moc příjemné.

3. DEN

Na akci se opět projevil posun času – ráno se vždy dlouho chrnělo, později se vyráželo, šlo se hlavně odpoledne, místo na spaní se hledalo až za tmy a večer se někdy ještě dlouho vařilo a tlachalo. Propásli jsme občas tak 5 hodin ranního světla, ale spánek je důležitější. Dnes to však bylo ještě markantnější. Z plošinky jsme vyrazili snad až po desáté a po pár set metrech jsme dorazili na cestu vedoucí zpět ke skalám a do vsi. Ďábel s Danem navrhli uvařit oběd a spotřebovat tak špagety s perfektní omáčkou z konzervy jako náhradu za večer. Snídaně tedy vypadla a po obědě jsme šli dolů k Čertovým skalám. Byli zde horolezci a my jsme také vylezli na menší skálu. Naše další kroky vedly po silnici a zahnuly pod tratí do údolí Pulčínského potoka. Cedulka hlásala CHKO Beskydy, byli jsme však na začátku Javorníků. Kousek opodál jsme se osvěžili u malé studánky. Nejen, že jsme se napili, ale i umyli. Horský potůček u cesty nabídl příjemné osvěžení a umytí i zapařených částí těla. Prostě jsme se tam vyrochnili. Po 2 kilometrech se objevily Pulčínské skály. Toto malé pískovcové městečko umístěné ve svahu Hradiska (773m) se nemůže zdaleka vyrovnat Českému ráji, nebo Labským pískovcům, ale i tak nabídly pěkné scenérie. Na vrcholku Hradiska byla vyhlídka a tak jsme zde pár hodin odpočívali. Byla zde i vrcholová kniha, do které jsme napsali nějaké nesmysly v angličtině. Ďábel tento den mluvil stále o Trenčíně. Že tam mají batohy Treksport za výhodné ceny a kdesi cosi a nedal se odbýt. Chtěl si jej koupit a plánoval tam jet, když je na Slovensko takový kousek. Vidina nového batohu byla celkem pochopitelná. Ďábel vyrazil na vandr s dosti tupým batohem „Echt Leader“. Krom toho, že z kůže byl asi jen ten štítek a že Ďábla řezaly popruhy, měl hruškový tvar a moc se do něj nevlezlo. Kousek za vrcholem jsme podle Stopaře našli pěšinku jdoucí doprava z kopce, která nás zavedla do skalního městečka Izby (součást Pulč. skal). Zde byly mohutné pískovcové bloky odděleny průrvami, které tvořily malý labyrint úzkých chodeb. Skákali jsme z bloku na blok, chodili v chodbách a bylo zde příjemně chladno. Dál jsme trochu mákli a postupně jsme stoupali na Makytu (922m), která již leží na hranici se Slovenskem.

Šuměl bukový les, něco jsme pojedli a potkali jsme zde spolužáka z gymplu se svou bandou. Svižným tempem cesta dále pokračovala chvílemi velmi strmě dolů do Papajského sedla. Mapa uváděla na této trase symbol běžkaře, ale představovali jsme si, jak se v zimě nahoru škrábe a dolů padá. Od této chvíle vede cesta po hraničním hřebeni. Tyto pěkné hory tvoří vlastně jen ten jeden hřeben, z něhož vybíhají hřbety na Slovensko a na naši stranu. Lesy jsou většinou smrkové, občas se střídají s porostem buku či jedle. Kousek před Kohútkou jsme shlédli nádherný západ slunce a potom jsme se spustili dolů po české stráni hledat plošinku. Nejschopnější místo našel Ďábel. Po chvíli se rozhořel ohýnek a samozřejmě se vařilo. V noci zase otravoval srnec. Byl dost blízko, ale tma jak v pytli. Pak se nás asi lekl a prchal dolů z kopce.

4. DEN

Ráno jsme došli na Kohútku, doplnili vodu a protože tu bylo dost lidí, opustili jsme záhy toto turistické středisko. Dále nás cesta vedla přes Frňovské sedlo na Malý Javorník (1019m). Je nejvyšší horou na české straně Javorníků. Dále hranice míří do Česka a pak běží nepochopitelně podél hřebene asi o 300 metrů níže. Zde začínají krásné louky, s výhledy na obě strany. Vrcholové partie tu a tam doplňuje osamocený smrk, nebo jejich skupinky. Na Velký Javorník (1072), který už leží na Slovensku, jsme dorazili po chvíli dosti svižným tempem. A tak jsme čas chůze uvedený na posledním slovenském rozcestníku stáhli asi na čtvrtinu. Na vrcholu jsme slavnostně otevřeli velkou masovou konzervu a vyvalili jsme se do trávy.

Vynikající výhled – Vsetínské vrchy, Beskydy, Strážovské vrchy, Fatra… Vrcholová kniha nás překvapila až ostrými narážkami Čechů a Slováků. Připsali jsme něco neutrálního a zároveň jsme trochu citlivě zkritizovali slovenské časové měření vzdálenosti na rozcestnících. Poté jsme se spustili směrem k nám po zelené značce. Před námi se objevila typická valašská krajina – členitý terén, kopce, lesy střídající se s lukami, roztroušená dřevěná stavení.

V Malých Karlovicích jsme se rozhodli zkrátit si cestu přes kopec a samotu Štucov do Velkých Karlovic na vlak. Zkratka dobrá, ale přesvědčili jsme se o tom, jak strmé mohou být valašské louky. Ve svahu jsme doplnili vodu u nedalekého stavení. Ve Velkých Karlovicích nás prvně zajímal obchod, protože poslední nákup byl v Hošťálkové před několika dny. Zde jsme se rozloučili, protože Stopař se chystal na chomtábor a využil kolemjedoucí rodiče, kteří ho hodili autem dom. Akce však dále pokračovala, neboť se jelo do Trenčína pro batoh. Blížil se tak konec Echt Leadru.

Z akce bohužel není žádná fotodokumentace. Digitální foťáky jsme ještě neměli.

Převýšení za celou akci bylo přes 2000 metrů. Za těch pár dní jsme ušli celkem slušnou vzdálenost, i když jsme moc nespěchali a dlouho vylehávali ve spacáku.