Gruzie 2009

V roce 2009, po načtení pár cestopisů a prohlédnutí mnoha krásných fotek, bylo jasno. Musíme se podívat do Gruzie! Cesta tam nebyla úplně přímá (nejprve Turecko a Arménie), ale nakonec jsme nelitovali, že jsme si ji nechali na konec. Poznali jsme obrovskou pohostinnost místních, kochali se starými strážními věžemi a těšili se z rozvoje turistické infrastruktury při našem pětidenním treku v Tushetii. Bohužel další plánovaný trek ve Svanetii si kvůli nemoci části výpravy budeme muset nechat na příště, tak snad to bude brzy.

Text zveřejněn s laskavým svolením Ondřeje Herzána.

Kůň běžel tak…

…lehce, schlíple, vnadně, sprostě, vlivně, pyšně, splaskle, chcíple, nyvě, chlapsky, ručně, kleple, promptně, trapně, sladce, cinkle, vzdutě, naple, zrádně, šmejdsky, chmurně, vzpurně, plavně…

Aneb

Turecko – Gruzie – Arménie

očima Ondery

  1. 7.–15.8. 2009

Raketový start

Tak jsme si zas jednou řekli, že se každý sejdeme někde jinde, jinak tam dojedeme a jindy zase odjedeme, přičemž mezi tyto víceméně neodvratné úkony se pokusíme vklínit naše společné putování. A bylo. Já, coby nejstarší, nejmoudřejší, nejzkušenější a vůbec nejvyzrálejší účastník výpravy, to vzal do svých rukou a vyrazil jako první. A když už, tak zodpovědně – autostopem. Zodpovědně přistupuju i psaní – bude to chtěněchtě takový pokus o Kerouaca…

16.7. ve 12.32 jsem se vylepil s cedulí ISTANBUL na výpadovku za Třebíčí a zvesela se křenil na projíždějící řidiče. Během tohoto happeningu mne oslovil ty woe nějakej woe dělňas a prej ty woe jedeš jako do Turecka, woe? Ty seš vůl, woe, ale správnej vůl, tak ať ti to woe vyjde, woe! Po deseti minutách jsem ceduli schoval, za dalších dvacet zastavilo první auto. Dva pohodoví typani mne vzali úctyhodné tři kiláky a pak sjeli k nejbližšímu koupáku. Paní středního věku mne svezla do Rouchovan s podotknutím, ať dojdu na hlavní silnici k Dukovanům, kde mi pšenka pokvete lépe. A vskutku: po pěti kilometrech upoceného plahočení mi zastavil vousatý inženýr z Liberce, který prý svého času projel transsibiřskou magistrálu. Jel jsem s ním plných 7 km! Na křižovatce u Moravského Krumlova, v polích, nepřehledném terénu, mne k sobě vsadil mladý kluk, který se živil jako prodavač a distributor podprsenek. Ten se mnou opsal podivuhodný oblouk až nad Brno, konkrétně na dálnici k motelu Devět křížů.

Odpoledne už se nachylovalo. Já stál na tepající benzince asi 40 km vzdušnou čarou od domova, auta lítala kolem, slunce mi pražilo za krk a já se začal vážně zaobírat myšlenkou, kdyže se tímhle tempem do toho Turecka dostanu. Bude to ještě v červenci?!

Asi po hodině čekání se vyloupl z auta jakýsi strejda, prohlásil, že je „deutschsprachige Serbe“ a že jede z Berlína za rodinou až kamsi za Bělehrad. A prý ať si nastoupím. Kdyby vedle mě vybouchly Dukovany, asi bych nebyl překvapenější. Ale jak se říká – ber dokud dávám, a já nabral plnými hrstmi. Brzy jsme svištěli stošedesátkou a odškrtávali hranice jak prodavačka účet. Ještě za světla jsme byli v Maďarsku, kolem desáté večer v Srbsku. Přímo na hranicích nás potkalo menší nedorozumění, kdy chlapík chtěl, abych něco zaplatil na benzince (jeho penězi, samozřejmě), jenže mi to začal vysvětlovat svou mateřštinou, a já nedokážu z němčiny tak rychle přepnout. Zkraťme to: nakonec platil on a ještě jsme spolu povečeřeli.

Kolem druhé ráno jsme zakotvili asi sto kiláků za Bělehradem. Deutschsprachige Serbe mi dal na výběr ze dvou benzinek – tamta je prý větší, frekventovanější, tahle komornější, klidnější. S ohledem na pokročilé stádium únavy jsem zvolil variantu b. Borec, se kterým jsem za 7 hodin ujel 830 km a prosvištěl čtyři země, odbočil směrem rodinka. A já se zabubal v rumištním křoví u benzinky, toužebně očekávaje první vandrovní spánek…

Blbac jedan!

…leč ten se v zásadě nedostavil. Na vině byli otravní komáři, světla aut i výbojně jihoevropsky řvavé rozhovory pozdních nočních řidičů. Když jsem se ráno otřepal, sbalil a zběžně prohlédl benzinku Markovac, kterou jsem si dobrovolně zvolil coby stopařské východiště, spontánně mi sjela z úst panslovanská sebekritika „BLBAC JEDAN!“ Proč jsem radši nezvolil větší benzinku s ochotnými tiráky? Tady chcípl pes! Ne doslova, běhaly jich tu celé smečky, ale jinak…jen narvané turecké osobáčky s německou espézetkou, ošátkované Turkyně s dětmi a kopou zavazadel. A místní, ti, jak víme, téměř nestaví. No, to bude pošušňáníčko.

A bylo. Sluníčko fritovalo, auta sice jezdila, ale vždy jen s omluvným úšklebem řidičovým. Po chvíli jsem si začal připadat jako patník, po hodině jako bezdomovec, po třech hoďkách jako hranolek. Tehdy jsem se rozhodl situaci chlapsky řešit. Tak jsem nahodil batoh, krosnul silnici a paralelní polní cestou odhodlaně kráčel za lepšími zítřky. Ty přišly v podobě příkopu, obehnaného ostnatým drátem a kopřivami, kteroužto směsicí jsem proklouzl rovnou do smrdutého potoka pod dálničním mostem.

Zato o tři kilometry dále se rýsovala kamiony slibně obležená benzinka. Samí Turci. A hned ten první se nerozpakoval mně vzít. Prý jede až do Istanbulu… Jak jsme tak však projížděli lehce zvlněnou krajinou v blízkosti Niše, najednou šofér zaregistroval jakousi poruchu a že prý dojede toliko do Niše a dál už dnes ne. Takže se omlouvám, my boy, ale bude to zas ve tvých rukách, ouky?

Na další úsek si vzpomínám rozmazaně. Přes pot jsem téměř neviděl. Vím, že jsem kráčel po krajnici dálnice, pak jsem zabloudil do ospalé jihosrbské vesničky a obdivován místními kočkami (rodu Homo) se předváděl na přehlídkovém mole značky železniční pražce. Pak jsem odbočil směrem k bulharským hranicím, obešel Niš, několikrát zkoušel stopovat na autuprázdných benzinkách – samozřejmě marně. Jednou ke mně přímo z dálnice frajersky přicouval bourák s dvěma bouchači a děvečkou, kteří mně však popovezli toliko osm kilometrů do městyse Prosek. A dál už jen velká černá díra.

Ono to pohoří má své osobité kouzlo. Soutěsky, skály, hluboko dole řeka, lesy, vesničky. Evokuje to tu Bosnu i Montenegro, prototypy balkánské krajiny. Jenže – stopujte tam. V kaňonech, mezi tunely, v zatáčkách, na úzké vozovce, která je přitom hlavní spojnicí s Bulharskem. V jeden moment se o sebe s lehkým třesknutím otřely dva protijedoucí kamiony, já zrovna stál u svodidel nad řekou, úlekem se pohnul, vrazil bolestivě kolenem do šroubu a málem zahučel do zpěněných peřejí. Užíval jsem si krajinu, ne tak situaci – po třiceti prochozených kilometrech po krajnici už to nebyla žádná Havaj. Šel jsem tak až do setmění a nakonec zalezl za jakousi skalní hradbu vedle silnice, která končila ve ztemnělém tunelu. Z malé plošinky jsem odházel kamení, lehl na ni a vmžiku se pohroužil do vydřeného devítihodinového spánku.

Obžerství s Firatem

Spánek – nejlepší přítel člověka. Zatímco včera jsem spíš klel a nevšímal si čarokrásného okolí, dnes jsem si všímal čarokrásného okolí a spíše neklel. Přitom situace se vyvíjela podobně jako včera navečer – tunely, skály, ohyby, žádná vůle zastavit. A kromě toho – sobota! Sobota na srbských silnicích, to je jak Kamčatka na novej rok. Pusto a prázdno.

Po pár kilometrech se skály rozestoupily a ospalé stanoviště aut nabízelo alespoň slušnou snídani. Neskrblil jsem dináry, které mi zbyly ještě z loňské cesty, a jednoduše je rozfofroval za švédský, pardon, balkánský stůl. Podíval jsem se pořádně – stál tu jeden kamion a dokonce Slovák! „Prečo nie“ – tak zněla odpověď a já se záhy, s umytým obličejem i nohama, vezl….do Istanbulu. Už podruhé. Podmračené, leč bodré Slovačisko zvíci pětapadesáti let nadávalo na Mečiara, Maďary i Paroubka a teprve u padesát kilometrů vzdálených hranic začalo žehrat na život kamioňáka. To tehdy, když uvidělo tříkilometrovou kolonu. Bylo mi ihned jasné, že ani na druhý pokus do Istanbulu přímo nedojedu. Dal jsem braťovi sbohem a mašíroval si to podél kolony k hranicím: přitom jsem byl náhodně, téměř ledabyle, ale s úsměvem pohoštěn skrojkem melounu z jakýchsi tureckých rukou.

Do Bulharska jsem pronikl v pohodě a hned za lajnou zkoušel opět stopovat. To se ovšem ani za mák nelíbilo místním fízlům, kteří mně slušně vybídli, ať vypadnu. I vypadnul jsem a o kus dál to už zase začalo vypadat bledě. Jako by se srbská stopařská můra potměšile snesla i na své jihovýchodní bratry. Na skromňoučké benzince, kde snad netankovaly ani bicykly, jsem se alespoň umyl a vyrazil dál.

A v lesnatých kopcích za zatáčkou to přišlo. Něco jako malý zázrak. Benzinka plná tureckých truckerů, z nichž hned ten první se uvolil mně vzít. Na nově navázaný kamarádšoft jsme si přiťukli Fantou, dokonce jsem si tu dopřál sprchu a zanedlouho už jsme krájeli Bulharsko směrem k branám cařihradským.

Firat – usměvavý a vtipný pětadvacátník s tváří i smíchem Vojty Hanuše – to byla stopařova spása. Cestoval až z Nizozemska do tureckého Izmiru a jak říkal, po cestě mu už notně vyhládlo. Takže jsme každých cca. 60 kilometrů zastavovali na limču, zmrzlinku, BigMacíček, polívčičku – a Firat rozhazoval, jak zákon káže. Sám štramák, jako by nebyl spokojen s mou vesměs kultivovanou postavou, všemožně se ji snažil zakulatit. A docela mu to šlo. V takovém Pazardžiku se hecoval s kolegy kamioňáky, kdo si půjde objednat vícekrát – ono jaký div, když tam šenkovala čarokrásná Bulharka – no a samozřejmě odlesk každého hecu padl i na zuboženého stopaře. Byl to ráj na zemi, spanilá jízda Bulharskem, žaludeční orgie.

Jenže i tady se začalo tmít a na Firata dolehla únava. Vidina noční jízdy Tureckem se mu moc nezamlouvala, tak mi navrhl, že dojedeme na hranice, kde přespím u něj v kamionu. Domluveno, uděláno. Znovu fantička a navrch připojení k internetu přímo z auta. Na ztemnělých hranicích v Kapikule řidič jen ledabyle kývl na protijedoucí kamion, s tím, že to je jeho táta právě služebně jedoucí do Itálie. Mezi oběma přechody jsme zakotvili na odstavné ploše: Firat mne pozval na cay a dlouho do noci se vybavoval s převážně staršími kolegy. Když už mi padala hlava únavou, prostě mi ladným obloučkem hodil klíče od kamionu a ať se jdu vyspat.

Košena bunda

Už mne unavuje psát o tom, co bylo ráno. Snídaně v Turecku: čorba čili výtečná polévka z cizrny, dále pide – neboli něco mezi pizzou a palačinkou – a ještě si vem, tohle je typické turecké jídlo, tohle nesmíš vynechat, tady okoštuj a tady se napij. Firat mi sdělil, že cesta do Izmiru přes Istanbul nevede a že mně nemůže svézt. Nicméně mi doporučil, odkud stopovat. Takže čau a díky.

Neděle však bývá i v jinak stopařsky požehnaném Turecku dnem prokletým, přes odpoledne totiž nejezdí kamiony. U cedule Istanbul 240 km se nedařilo. Tu najednou přiběhl Firat a že mi pomůže. Beze slova jsem ho následoval, on mně hodil do kamionu a spolu se svým kolegou zavezl do blízkého Edirne, kde mi rovnou chytil bus do Istanbulu. Bylo to sice placené, tudíž nestopařské, nestylové a usedlé, ale za to, kolik peněz do mě Firat investoval v naturáliích, jsem to s povděkem přijal. O půl čtvrté odpoledne mne pohltily brány Cařihradu.

Když jste někde potřetí, už to tam holt trochu znáte. To byl i můj případ : autobusák – Aksaray – a odtud pěšky přímo do parčíku mezi dvě slavné mešity – Ayu Sofiu a Sultanahmet Camii. Telefonát Báře se odehrál v radostném duchu – už se těším, až pozítří ráno s Ďáblem přiletí – a pak jsem šel hledat ubytování. Hostel Big Apple, starý známý z roku 2006, se nabízel jako vítaná a celkem levná střecha nad hlavou. Zaplatil jsem si lůžko dole ve „Spoldě“, osprchoval se, umyl, vypral, vyždímal, tričko vyměnil….zkrátka si počínal jako pan domácí.

Navečer jsem se ještě nalehko vypravil do nočního Istanbulu a někde na zídce v parčíku mezi mešitami si „provokativně“ četl Nový zákon. Během této činnosti se z korzujícího davu vyloupl muž s tváří Roberta Křesťana a začal se mne vyptávat, zda jsem v Turecku poprvé, jak se mi tu líbí a podobně. Přitom se blýskl českým výrazem „košena bunda“ a byl trochu v rozpacích, když jsem mu řekl, že tento výrobek mne opravdu, ale opravdu nijak neoslovuje.

Vivat Academia

Vydatný spánek a ještě vydatnější snídaně s výhledem na Zlatý Roh mne přiměly odjet lodí do předaleké (asi 800 m vzdálené) Asie – a na nádraží Haydarpaša nakoupit lístky na zítřejší vlak do Kayseri pro sebe, Báru a Ďábla.

Vše se zdařilo a já povzbuzen splněným úkolem, napapkaným teřichem i krásným počasím jsem dumal, co bych tak ještě. Vzpomněl jsem si na svou budoucí oslnivou vědeckou kariéru a pro její připomenutí rozšafně vrazil do vestibulu starodávné Istanbul universitesi. Sličná slečna na vrátnici mne považovala za „Erasmáka“, tak jsem jí vysvětlil, že zkoumám tureckou květenu a jestli by mi nemohla poradit,jak a u koho seženu zdroje. Ona mne spojila přímo s proděkankou, jenže ta do telefonu ječela tak rychlou angličtinou, že jsem to vzdal a vypoklonkoval se za nejbližší roh. Tam zrovna pokuřoval – jak jsem později zjistil – ctihodný profesor historie. Zavedl mne přímo na „čografya fakultesi“ k docentce Meral Avci, slavné to výzkumnici a populárně – naučné turecké publicistce. Hned jsme se domluvili, okopírovala mi nějaké svoje články, abstrakty, výtažky z elaborátů, dokonce mne seznámila s jedním kolegou doktorandem, který se zabýval přímo Kačkarem a já si mohl ofotit pár stránek a mapiček z jeho diplomky…

Uvnitř univerzity na každé chodbě stála desetimetrová státní vlajka, na to si Turci potrpí. Dotyčný historik pak ještě zjistil, že na kopírce mají zavřeno, tudíž mne zavedl o pár ulic dál, kde mi všechno z vlastní kapsy ofotil a ještě na pomerančový Yedigün pozval. Tím tedy diletant Ondera svou kariéru zhusta našlápl.

Později mne zlákalo slunné nábřeží istanbulské – korzoval jsem tam, koupal se div ne na střelnici, vyznačené balonky a seznamoval se s místními řasami olepenými potápěči. Teprve k večeři jsem se vrátil na hostel a pak zase vyrazil mezi mešity, ulevit tělu i duchu. Dnes tam poutal pozornost hráč na „turecký cimbál“ a o kus dál nefalšovaný tančící derviš, přivádějící sebe do transu, mně osobně však spíše do smíchu. Ale krotil jsem se, věřte mi.

Džeógodóš, džeova a Ibrahim

Ve čtvrt na devět jsme se u odpočívajícího vodotrysku mezi mešitami potkali s Ďáblem a Bárou, kterýmžto počinem zavládla v řadách našeho vandru několikadenní semigamie (máloženství). Já si odskočil na snídani, moji nočním letem zmožení kamarádi si zatím lehce zdřímli. I nakoupili jsme, podívali se na bazar a vůbec se věnovali dalším bohulibým záležitostem, předcházejícím dobytí Asie.

Na nádraží Haydarpaša se nám naskýtal několikahodinový odpočinek na peróně. Jinak velenudný čas zpestřoval afektovaný hlas hlasatelčin, který každých pět minut neopomněl připomenout, že „džeógodóš džeova čókdóš džeógodóš“. Paradox je, že za celou tu dobu jely asi tři vlaky. Odjezdu každého z nich předcházelo odhadem tak 58 hlášení. Když už se zdálo, že se hlasatelka unavila, nastoupili myči oken vlaku, z nichž zejména jeden rozstřikoval vodu skoro až do elektrických drátů. Po myčích nastoupili leštiči, po leštičích kontroloři myčů, po nich kontroloři leštičů. V Turecku je nízká nezaměstnanost.

Džeógodóš! Probrali jsme se z letargie a před námi stál přihlouple se usmívající borec s taškou, který řekl „how are you“ a pak to šestkrát zopakoval. Jen tak mimochodem dodal, že se jmenuje Ibrahim a cestuje do Sivasu. Pak dlouhé mlčení, bernardýní oči a stání přímo nad Onderovými zády. Báře se vůbec nelíbil, jemu se asi spíš líbil Ondera, takže trojúhelník se nekonal. Ale moc příjemné to nebylo. Zdrhli jsme před ním na nábřeží, Ďábel tam fotil náladově oranžový západ Slunce nad evropskou částí Istanbulu.

Tam nás oslovili mladí vojáci, že prý jsou na výjezdě a jako služební úkol dostali konverzaci s cizinci, aby si zlepšili angličtinu. Docela fajn borci, akorát hned za nimi prkenně kráčel Ibrahim s obligátním „how are you“? Tentokrát jsme před ním zdrhli už na vlak,který odjížděl ve 22.55 do nitra Anatolie.

Mafián to zařídí

Lůžka byla kvalitní, alespoň já se tedy vyspal výtečně a probudil se až v polopouštnní, vyprahlé krajině u Ankary. Náhorní planina se tam střídala s pahorky, náspy, vše prokvetlé a prorostlé trnitou vegetací. Střídavě jsem hleděl z okna, střídavě si četl anglické texty z istanbulské univerzity, sem tam navštívil lemračící Báru s Ďáblem. Den ve vlaku plynul zvolna jako voda v Brněnské přehradě.

A plynul tak zvolna, že z něj vyplynulo víc než dvouhodinové zpoždění. Majestátní vrchol Erciyesu nad Kayseri se tentokrát nekonal, halilo jej frontální oblačné pásmo. Vysedli jsme v milionovém městě a naší první starostí – kromě ochutnávky prvotřídní „tahané“ zmrzliny na hlavní avenue – bylo, jak se dostat do nedaleké Kappadokie. Vzali jsme zavděk místní dopravou, která nás svezla na nově postavený autobusák na kraji města. To již se stmívalo a naděje, že ještě dnes uvidíme skály nad Ürgüpem, vadla jako tulipán bez vody. Pak ale jakýsi chlápek prohlásil, že z nástupiště č. 26 jede bus do Göreme. I zamířili jsme tam – a dva týpečci prohlásili, že odtamtud jede autobus do vzádlené Antalye. Trochu zmatení jsme se vrátili za tím zřízencem, co nás sem poslal, a on naznačil, ať jsme v klidu, že to bude O.K.

Červíček pochybností však hlodal a proto jsme se vydali hledat štěstí na jiných nástupištích. Bára s Ďáblem zapředli hovor s klučinou u jednoho busu, mezitím jiný bus odvedle odjel, a na něm byl nápis… Göreme!!! Spustili jsme povyk, začali mávat, křičet, nic platno. Zkroušeně jsme se vrátili na šestadvacítku a přemítali, co dál. Vtom se objevil zase onen zřízenec – nyní už s výrazem protřelého mafiána – a řekl, že to je v pohodě, ať si nasedneme na autobus do Antalye. Že cestou uvidíme…. A viděli jsme. Snad pět kiláků za Kayseri čekalo v odstavném pruhu vozidlo s nápisem Göreme, které nám ujelo před nosem. Zřízenec na nás mrkl, pokynul – a brzy jsme se vezli v onom liduprázdném mikrobuse…. Asi jim zavolal, aby na nás počkali, to od něj bylo hezké, od šéfíka.

Göreme, malý městys, nás přivítal už za tmy, v pohádkově osvětlených skalních kulisách, které čněly přímo nad domy i mezi prolukami jako cukrové homole. Těžko lépe zhmotnit orientální atmosféru, atmosféru pohádek tisíce a jedné noci. Vyšlápli jsme kousek za město, abychom vyhledali nocleh v patách skal, u měsícem ozářených divokých sadů, s vytím a štěkotem smečky psů, s poduškou rozmačkaných moruší pod karimatkou. Báru jsme šoupli doprostřed, aby ji nám pejsci nesnědli, a brzy usnuli spánkem spravedlivých.

Bejvák v bludišti skal

Popravdě řečeno, zažil jsem už i lepší nocoviště co se kvality spánku týče – takhle ve tři ráno se sem cosi plížilo, byli jsme ve střehu. Ale nemělo to pokračování. Ráno jsme vstali bystře, čile a posnídali v záhybu cesty.

Načež nás přivítalo opět Göreme, tentokrát za denního světla: ne snad už tak romantické, ale stále pěkné, skalami doslova obklíčené a sevřené. Pokračovali jsme cestou směrem na Čavušin, ale odbočili u skalisk vyvýšených nad říčními náplavy, porostlými suchomilnou vegetací. Teprve tady vlastně začínala ta pravá Kappadokie. To znamená nekonečná říše kaňonů, soutěsek a skal s vytesanými obydlími, rampami, kapličkami a snad i kláštery, divoké, nepěstěné víno a nazdařbůh roztroušené meruňky. Občas něco mezi skalním hřebenem a bělostnou drolivou hlínou, s vizáží točené vanilkové či jahodové zmrzliny. Je to opravdu mimořádně zvláštní krajina a my se do ní dychtivě ponořili. Já poprvé, Bára s Ďáblem již podruhé, po dvouleté odmlce.

Hlavním údolím vedla cesta, kudy projížděli třeba i němečtí vepříčci na koních, byl tam stánek s občerstvením, motaly se tam i nalakované Francouzky, hlasitě, oh my chére, obdivující krásy kapadocké. Díky nim jsme pod jedním převisem došli k nevídanému úlovku. Ďábel tam objevil jejich zapomenutý foťák. Přemýšleli jsme o jeho vrácení majiteli: ten však byl již daleko a tak jsme se rozhodli počkat, zda se pro něj Francouzky nevrátí. Čekala sběračka/stěračka Bára, lovci Ďábel s Onderou se vypravili na další průzkum sevřeného údolí, kde si pronásledovaní křesťané vybudovali doslova orlí městečko.

Francouzky se nevrátily a tak Ďábel ukryl foťák s podotknutím, že má aspoň dárek pro mamku. Bára pak díky skvělé prostorové orientaci nalezla boční údolíčko s úchvatnou třípatrovou stavbou, vyhlodanou ve skále, kde před dvěma lety také nocovali. Člověk se tam vydrápal chodbou – schodištěm a dál mohl volně pokračovat na samotný hřeben, odkud se naskýtaly výhledy na moře, oceán skal a nic jiného. Tam, kde jsme nechali batohy, se patnáct metrů pod námi rozprostíralo víno, meruňky, potok s topoly, jinak pustina. Fantazie.

Nalehko jsme sestoupili a bloumali bočními údolími. Občas se ze stínu skal a moruší vynořila stylová přírodní čajovnička. Občas nějací turisté. Z nejvyššího bodu Ďábel zaregistroval pohyb mimořádně ušatého zvířete a na foťáku jsme pak vyzvětšováním zjistili, že jde nejspíš o pouštního fenka. Jinde nás zase s perlivým tokajícím smíchem předbíhala čtveřice Japonek s bohémsky se tvářícím Turečkem, který vypadal jako Casanova na vejletě a co chvíli se s nimi fotil nad propastí, u shluku skal….to vám byl teda zážitek. Nezbývalo, než se zdekovat. A v Bářině případě – než si roztrhnout tříčtvrťáky. 

Teprve navečer jsme se vrátili do našeho „bejváku“ a zatímco se Ďábel myl u potůčku, my s Bárou ho pomlouvali. On pak za to na nás vybafl, že už nás nějakou dobu odposlouchává. I zapálili jsme ohýnek ve výklenku, povařili, dokonce na stěně objevili kus dva roky staré Čikiho svíčky. S odstupem dnes mohu prohlásit, že to byl asi vůbec nejhezčí večer celého putování. Na dobrou noc se skalami rozlehlo vtíravé kňourání muezzina.

Ayran vším vinen?

Včerejší teplo způsobilo zaslouženou únavu a pozdní vstávání. Kdybychom tušili, jak se nám v tomto směru povede na Kačkaru, ještě víc bychom si to vychutnali. Takto jsme v klidu a míru sestoupili na hlavní cestu a brzy okupovali vesnici Čavušin. S neuvěřitelně prohlodaným skaliskem a la ementál přímo nad návsí: prolezli jsme to tam, usuzujíce na zřícený přírodní hrad či něco podobně fascinujícího. Na skalách nahoře také vznikl nápad na povandrovní žranicu v Babicách.

Z Čavušinu jsme klapali čím dál víc pouštní a vyprahlou krajinou, evokující divoký Západ nebo bližší, o to však divočejší Kurdistán. Občas meruňky, občas nějaká pista. U cesty vějíře bělotrnu kulatohlavého. Došli jsme i k jakémusi placenému skalnímu městečku s parkujícími autami a cetkami, ale pohrdli jsme. O kus dál prozměnu lákal hrdý velbloud s přistaveným žebříkem – to aby stokilovej Amík na něj mohl houpnout, zatnout potetovaný biceps, vyplivnout žvýkačku do pusté Anatolie, z Mekáče zažloutlý chrup zformovat do úšklebku „I am king“ a za to vše zaplatit majitelům. Lákavá to představa. Já si radši trochu zalezl po skalisku a když mne coby pavouka spatřila Japonka znenadání se objevivší zpoza ohybu, ulekaně zaječela „oh my God!“, že jsem div nespadl. Kousek dál lezli dva varani či gekoni, zpestřující zdejší monotónní reptilofaunu, zastoupenou zejména hbitým scinkem.

Na Anatolii nebylo až tak horko, kolem pětadvaceti stupňů, což ocenili zejména moji dva souputníci, kteří tu předloni zažili pekelné čtyřicítky. Skály, pustina, občas meruňky a hlavní silnice na Ürgüp. Cestou jsem našel růžový turecký čapec.

V Ürgüpu se Bára s Ďáblem opět chovali jako doma – přesně věděli, kde je ta čajovna v parku u centra a že hned vedle se dá báječně vyspat na zápraží turistických informací. Oproti předloňsku se to trochu zmodernizovalo, přibyly regály s tiskovinami a naproti se procházel boreček se samopalem, ale jinak v klidu. Já si odskočil do internetové kavárny napsat pár důležitých mailů – a pak už jsme se věnovali nezřízenému popíjení rize, ayranů a dalších lahůdek v oné open – air čajovně. Teprve za notné tmy jsme se odebrali na nocoviště, kradmo zalezli do spacáků a pozorovali onoho hlídače, který se přes ulici občas objevil. Objevil, ale neotravoval.

Megadrsný Švýcar

Včerejší ayran Báře tedy krutě nesedl. Od té doby se to s ní vleklo, ona však statečně vzdorovala a dokončila vandr se ctí. To klobouk dolů. Dnešní den se už od rána rozvíjel horce a typicky turecky: zatímco ti dva ještě chvíli odpočívali s batohy ve stínu parku, já si nalehko vyšlápl na skalnatý hřeben nad Ürgüpem, přesně do míst, kde si předloni Daneček pádem ze skály zlomil ruku. Já jej bezmála následoval – uprostřed bizarních věží na mně vybaflo zpod převisu psisko a já uskočil tak, že můj kotník se potkal s protější plotýnkou a škrtnul si o ni asi metrovým sjezdíkem. Incident se naštěstí obešel bez větších problémů.

Za Ürgüpem jsme nastoupili na autostop zpátky do Kayseri. Šarmantní Ďábel stopnul hned desáté auto, kde vedle řidiče seděla navíc mimořádně pokroková Turkyně. Tedy v tílku, opálená ze solárka, snad i se žvýkačkou v puse. Chtěla komunikovat, ale její vlastní angličtina ji v tom celkem limitovala. Příjemní lidé nás vyhodili v centru Kayseri, kde nás oslovil mladý kluk s nevelkým batohem. Švýcar Chris cestuje sám na Erciyes, odtud z Turecka až do Indie. Prostě drsňák s vizáží div ne Harryho Pottera. Vyměnili jsme si kontakty a že prý nám pak napíše. Dodnes nenapsal, tak snad se mu nic nestalo.

U velkého bazaaru v kayserských hradbách se mnou začal rozprávět kníratý bonviván se světáckou tváří Ondry Schmida a zavedl mne do své prodejny koberců, kde se mi jeden snažil vnutit za 40 dolarů. S díky jsem odmítl. Ale byla tam docela příjemná parta, nějaký jeho italský kamoš – taxikář, všichni fandové českého fotbalu. O českém fotbalu se rozepíšu ještě dále.

Zbytek dne jsme strávili převážně na kayserském vlakovém nádraží v dychtivém očekávání dalších posil – Luboše a Katky. Čas jsme si krátili výpady na velelevný kebap za 0.75 lir (9 Kč!) či zmrzlinu, čtením, rozhovory s místními. Vzduch se chvěl horkem zvícím 35 °C. A tu kolem šesté přijel vlak, z nějž vyskočili vysmátá Katka a ostříhaný Luboš. Hned jsme si vyměnili věci, které jsme si navzájem vezli, vylíčili příhody, které jsme navzájem zažili, no a ještě před půlnocí společně vyráželi dalším vlakem do Erzurumu. Tentokrát pražádný komfort, toliko lavice a stolečky. Dobrou noc.

Novinky zpod Kavkazu

Východní Turecko – jak vím ze své předloňské anabáze – nabízí cestujícímu úchvatné pohledy na stále členitější krajinu, vrcholící říční soutěskou před Erzinčanem. Kochali jsme se s Lubošem, neboť se tam již rozednilo a temné skály se rozestupovaly do topoly porostlé „nížiny“, z níž se zvolna vyloupl právě Erzinčan.

Jinak jsme se bavili jak se dalo, třeba pozorováním dvou nagelovaných Íránců, kteří si vše natáčeli na kameru. Později, při našem poledním vystupování v Erzurumu, si ti hošani zpod severoperské hory Sabalan natáčeli i nás, začež jsme se jim odvděčili mexickou vlnou….Samotnému výstupu však předcházelo Onderovo mudrování na téma, „jak moc se to tu změnilo“ a následné zjištění, že Erzurum je ještě 15 km daleko. 

V samotném Erzurumu, městě již východně rozbitém a zpustlém, nám chvíli času zabralo hledání nádraží. A pak hledání levného spoje do Kačkaru. Ten se nám najít nepoštěstilo a navíc nám Bára přečetla nepříliš povzbudivou zprávu z domova – ruská vojska prý míří ke gruzínským hranicím na jakési cvičení a rozhodně se netváří nijak mírumilovně. Nad naší cestou do Zakavkazska začal v tu chvíli růst zlověstný kumulonimbus. Začali jsme i přemýšlet nad náhradními variantami. Z chmurné nálady nás vytrhl až autobus do Yusufeli a výhledy na pusté čedičové či rulové masivy závětrné strany Kačkaru.

Do Yusufeli bylo nutno sjet asi 1000 výškových metrů, leč teprve tady se nastupuje dlooooouhatánským údolím na pohoří Kačkar Daglar. Taxikáři nám nabízeli odvoz do třicet kiláků vzdáleného Barhalu, kde prý nota béne probíhá jakýsi festival: my však s díky odmítli a pustili se pěšky zvolna stoupající cestou nad řekou, hluboce zařízlou ve skalách a topolech. Brzy se stala akutní otázka noclehu – objevil jsem u boční cesty nikterak hezkou, navíc střepy poznamenanou betonovou ohradu. O něco lepší se jevila možnost spát u fotbalového ihriska, nakonec jsme se shodli na tom, že nejlepší bude přejít houpavý visutý most a rozložit se na lučině u řeky. Bude to i se stany, i s praním, s ranní hygienou všeobecně. A bylo.

Baruš a Baroš

Co nás ještě v noci zaujalo – tak tedy auta, občas projíždějící po mostu. Ráno tudy prozměnu procházela snad francouzská či belgická rodinka a vida naše cikánské ležení, s omluvou si je vyfotila i s našimi východniarskými tvářemi. Osvěžení, s vypranými věcmi, Ďábel dohladka oholen, tak jsme se vydali na další pěší anabázi po silnici vzhůru. Pamětliv rady doktora Culka, abych si už na Kačkaru důkladně všímal vegetačních stupňů, fotil jsem kdejaký pichlavec, plevel, stromy, keře, všechno ve zdejším srážkovém stínu. Všude vyprahlo, vedro jak v pekle, xerotermofyty, jen dole u řeky nezbytné topoly eufratské. Sem tam pítko, jindy stinné úžlebí přítoku, kde jsme s chutí posvačili. A zase šli dále.

Odpoledne jsme již zkoušeli stopovat – a tu nám zastavila dodávka se dvěma usměvavými Turky, z nichž ten komunikativnější a kolozubější se nazýval Murat. Vládli však toliko turecky, anglicky jen pár slovíček. Pořád mluvili o tom, že nás hodí do blízké osady Sarigöl, pak že se nějak musíme dostat na Yaylalar, Olgunlar. Murat rozprostřel koberce v korbě auta, děcka se tam namačkala a já šel dělat společnost dvěma novým přátelům. V Sarigölu zničehonic Murat prohlásil, že nás vezme až do Yaylalaru. Nu, proč ne.

Komunikace probíhala velmi zajímavě. Murat mně vždy praštil do ramene, řekl „türkče – bayan, ingilize – lady“ a ukázal na nedalekou ženu s nůší. Takhle jsem pochytil pár tureckých slovíček. Pak mně jednou praštil do ramene, ukázal do korby na Ďábla a s klokotavým smíchem zařval – „Milan Baroš!“ Současná megahvězda turecké ligy se totiž našemu Vítečkovi podobá vzhledem, vlasy, očima i muskulaturou. Jen charaktery obou postav jsou naštěstí diametrálně odlišné. Tak jsme chvíli debatovali o fotbale, opět stylem „türkče – ingilize“. Brzy jsem si zvykl.

Se stoupající nadmořskou výškou se krajina znenáhla měnila, začaly lesy, doširoka se rozmáchly barevné květnaté koberce, později začaly horské lučiny s ještě fantastičtější flórou. Ó škoda přeškoda, že jsem nestíhal fotit a zapisovat. – Mezi Yaylalarem a Olgunlarem nás Murat vysadil: přes dva tisíce metrů, lehké poprchání a náhlé chladno, okamžitě jsme se navlékli do bund a pořádných bot. Ďábel podával Muratovi čokoládu jako výraz díků, ten však svým kolozubým úsměvem naznačil, že chce více. Konkrétně 20 Euro na osobu. To jsme odmítli a já použil tzv. „studentský trik“ – začal jsem s peněženky naoko zoufale lovit drobasy. To zabralo. Místo dvacky jsme platili devět, což za těch čtyřicet kilometrů horským terénem není tak strašné.

V Olgunlaru, maličké vesničce se zastřešenou tyčí místo minaretu, kamennými baráčky a všudypřítomným dobytkem, nás chtěla jakási samozvaná slečna výběrčí natáhnout o 5 Euro na osobu, když tvrdila, že bez toho se v Kačkaru stanovat nedá. Po chvíli dohadování jsme ji nechali být a prostě šli. Dál a výš, travnatým údolím, za soumraku a s deštěm napíchlým kousek nad námi.

Nakonec jsme zatábořili na rovné, relativně větruprosté plošině kousek od cesty. Večer se tu rožla dvě houpající světla – byl to namakaný mladý Ukrajinec se svou neduživou přítelkyní, ke které se choval velmi surově. Chvíli s námi pokecal a pak – už za husté kačkarské tmy – se oba vydali ještě do základního tábora Dilberdüzü.

Shitty mountains!

Dech vysokých hor nás v noci ovanul – bylo podstatně chladněji, než jsme dosud byli zvyklí. Ráno však opět štědře svítilo sluníčko a nezdálo se, že by jen tak chtělo přestat. Sbalili jsme se a stoupali údolím dál a výš: kolem jakési pusté osady tvořené rozpláclými kamennými domečky, nad níž tryskal pramen čiré vody.

Zlehka sestupujícím mračnům jsme nevěnovali pozornost do té doby, dokud z nich náhle neudeřil vytrvalý, studený déšť. Ten byl vzápětí následován kroupami, dokonce snad i sněhovými vločkami! Ani jsme se nestihli pořádně přiobléct – a s faunovským šklebem jsme se probíjeli nahoru tím nečasem, mrznouce až do morku kostí. Co chvíli jsme se otáčeli a kryli obličej před nápory nepohody. Po půlhodině už to začalo vypadat nepěkně, třásli jsme se jako osiky, nečas nepolevoval a my vážně zauvažovali o návratu do teplejších krajů. Z posledních sil jsme ještě vybušili za ohyb – a tam, na travnaté plošince, se strakatila přehršel stanů základního tábora Dilberdüzü! Stan tam právě ukotvoval a vesele na nás kynul onen včerejší Ukrajinec. Co to šlo, okamžitě jsme vztyčili stany, vypnuli je, obložili kamením a hupsli dovnitř, do svetříčků, do spacáku… Teprve v tomto životodárném pytli jsem nebyl v pytli a zvolna rozmrzal. K tomu mi vydatně dopomohlo i půl sklenice meruňkového džemu z Kayseri. A pak jsem na hodinku usnul.

„Ondera,, je päkne, vyliez!“ Těmito slovy mne probudil Luboš a vyzval mne, ať si jdu usušit mokré věci. I vydrápal jsem se ze stanu a nevěřil vlastním očím. Modrá obloha, bezvětří, Slunce a bizarní kotel šedých skal a štítů kolem tábora! Z okolních stanů rovněž vylézali lidé různých národností: jeden z Američanů se při tom labužnicky protáhl a ulevil si „oh, shitty mountains, really SHITTY MOUNTAINS!!!“ O kus dál stály plátěné domečky jakési cestovky, jeden jako druhý.

Několik hodin jsme sušili věci a pak se my muži vydali jen nalehko do sedla, abychom zjistili cestu na Kačkar Dag. Vedla nejdřív korytem potůčku, pak po oranžové suti. Dostali jsme se do výšky kolem 3300 m a dumali nad nekvalitními mapami, kdeže se vlastně nacházíme a kudyže zítra půjdeme. Opět lehce zhoršené počasí nás přimělo k úprku dolů, do tábora, kde jsme se domluvili s holkama, že zítra vyšlápneme mimořádně brzo, kdy je aspoň trochu záruka slunečního svitu. Takže jsme se se soumrakem zabubali do spacáků a vyčkávali věcí příštích v pohodlné horizontální poloze.

Všichni Lubošovi mužíci

Tak šílenou zimu jsem v noci ještě nikdy nezažil! Na vině byl nejen spacák zvaný průklepák, který jsem si doma bláhově sbalil ve víře, že jedu do teplého Turecka: ale taky noční vyjasnění a nepopiratelný mráz. Svědectví o něm vydal můj vodou naplněný ešus, který jsem nechal odmočit za stanem a který šel ráno zvednout za lžíci – byl promrzlý až do dna.

O půl páté zazvonil budík a já vylezl do ztemnělých cárů mlhy a lehkého deště. V hrdle jsem udusil tiché zaklení a medovým hlasem houkl na dva sousední stany, jaká je situace a že bych ještě chvíli počkal. Chvíli, to nakonec znamenalo půldruhé hodiny, dokud opravdu nenastal nový den. A dokud zase v plné parádě nesvítilo Sluníčko. Což se událo tak kolem sedmi hodin.

Před námi se na cestě vinul pestrobarevný had složený z horalů, důchodců i slečen s vychrtlými rysy. Ty všechny jsme střídavě předbíhali a střídavě se nechali předbíhat. Plazili jsme se kolem morény a skalnatou cestou dál do sedla. Kupovitá oblačnost zase začala dělat divy a než bys řekl švec, sestoupila k nám mlha, větrno, zima. Následovalo přeoblékání a vážné zamýšlení, zda jít či nejít. Lidé, kteří vyráželi dřív než my, se poznenáhlu vraceli a mezi nimi i švédský horský vůdce. Ten – v kraťasech, podotýkám – nám výrazně nedoporučoval pokračovat. Když jsme se ho s Lubošem zeptali, jestli je v tomto počasí nemožné dobýt vrchol Kačkar Dagu (3932 m), rozšafně se pousmál, že „well, impossible is nothing!“ A tak se uskutečnil tento scénář. Bára, které nebylo dobře, a s ní i Ďábel sestoupí zpátky do základního tábora. Katka, Luboš a Ondera zůstanou zde ve výšce kolem 3500 m a pokusí se dobýt Kačkar Dag. Ale jen v případě zlepšeného počasí, přes koleno to lámat nebudou…

Ono se řekne – dobýt. Jenže k tomu musíte mít cestu. Od jezera Deniz Gölü jsme prakticky jen a jen bloudili. Mračna se sice protrhala, nad jezerem vykoukl fascinující štít a la Matterhorn, ale pěšina nikde. Krosili jsme vrstevnice, lezli po skalách, vrhali se úžlebími kamsi dál – a přitom všem Luboš co chvíli houkal, že vidí kamenného mužíka jako záruku dobrého směru. Vždy však jen jednoho a bez kamarádů. Netrvalo dlouho a mužíci se smáli úplně odevšad. Jenže ani jeden z nich nebyl schopen zodpovědět na naši zoufalou otázku: to tys ten ukazatel – či jen náhodné uskupení balvanů matoucí české turisty??

Tloukli jsme se skalisky, sutí, občas se napili nebo jen nadechli. Vysoká poloha této pustiny už nám způsobovala lehké dýchací problémy, dýchání jsi prostě neošidil, časté zastávky se jevily stěžejními. S Katkou jsme si zpívali refrén Křesťanovy písničky „Čím dál tíž se dejchá“. A pak jsme došli do takového kotle, odkud bylo vidět několik úctyhodných masivů, jenže s vrcholky zahalenými v mlze. Který z nich je Kačkar Dag? Těžko říct! Navíc mlha znovu začala sestupovat a brzy byla u nás. Ne, nemělo to cenu. Bez cesty, s klamavými mužíky, v mlze a zimě, po poledni… Ještě kousek jsme se táhli za několika mužíky na horizontu, ale záhy to otočili a vrátili se k malinkému bezejmennému jezírku.

Skromný oběd nás rozveselil, dělali jsme hromadné foto samospouští a Lubošův foťák vždy při akci přepadl dopředu na suť. Jsem upřímně zvědav, jak ty fotky dopadnou. U velkého jezera Deniz Gölü jsme se seznámili s několika Izraelci, kteří nám dovolili ofotit si kvalitní mapu Kačkaru, kupodivu maďarské provenience. V základním táboře jsme se společně s Bárou a Ďáblem usnesli, že zítra se pokusíme pokořit Kačkar Dag znovu a když to nevyjde, půjdeme prostě dál. Hory se občas vyznačují svým vlastním rozumem a v případě vysokých hor to platí trojnásob.

Ještě takhle před večerem nás navštívil starý známý Ukrajinec a vyprávěl svůj úděl. Prý stopovali s přítelkyní z Ukrajiny přes Rusko a do Abcházie. Tam zjistili, že dál do vnitřní Gruzie je nepustí: a protože jejich cílem byla Arménie – kde si tento holohlavý nabušenec toužil koupit místní hudební nástroj duduk – vzali to přes spodem přes Turecko. Jenže ouha – jakmile gruzínští pohraničníci zmerčili v pasech abchazská razítka, už byl oheň na střeše: a tak naše dvojice nakonec neplánovaně skončila právě tady na Kačkaru. A prý nemají žádné kvalitní mapy Turecka, jestli bychom jim nějakou neposkytli? Tak teda jo. Také jsem donesl rusky psané prospekty o Kapadokii z turistických informací v Ürgüpu. Ukrajinec zašveholil, že moc děkuje a že se nám určitě odmění. No uvidíme.

Čím dál tíž se dejchá

V noci mrzlo ještě ukrutněji než včera: čtvero vrstev na sobě, termoprádlo, kolena ovinutá pláštěnkou a celý spodek těla narvaný v otevřené Gemmě – nic nepomohlo. Třásl jsem se jako sousedovic ratlík a čekal na vysvobození v podobě sluneční záře. Ta přišla, a bezoblačná obloha v návaznosti na mimořádně chladnou noc dávala tušit, že by to dnes mohlo vyjít. V 6.10 – tedy ještě o hodinu dřív než včera – už jsme zvesela křepčili na cestě vzhůru.

A počasí se tentokrát nekazilo! Naplno jsme si užili modrozelené Deniz Gölü obklopené věncem tmavých, rozeklaných štítů: s Lubošem jsme nedaleko izraelských stanů objevili vyhozený bochník bílého chleba, ekmeku, a řekli si, že když tu bude ještě při zpáteční cestě , tož ho vezmem. – Mezitím jsme se pustili do suti k dalšímu sedlu, odkud se už nabízely výhledy na samotný Kačkar Dag s tureckou vlajkou na vrcholu. Teprve teď jsme viděli, jak blízko cesty jsme se včera v mlze motali….

Skrz sněhová pole jsme sestoupili k malinkatému jezírečku a vzápětí po skalách k prudkému svahu, strmě stoupajícímu na Kačkar Dag. Tam, na jakémsi traverzu, jsme už zdálky viděli postávat či posedávat čtyři pestrobarevné figurky. Byli to Izraelci, kteří netušili, kudy dál – dosud jasný traverz ohraničoval skalní stupeň navíc krytý ledopádem. A dole jen bezedná hlubina. Ještě předtím jsme dohnali asi patnáctičlennou skupinu turistů různého věku i státní příslušnosti. Šéfoval jí zdatný holandský šedesátník s tváří Pavla Tigrida a zkušenostmi Reinholda Messnera – je tu prý asi po dvacáté, neboť pracuje jako zprostředkovatel studentských pobytů Erasmus v Ankaře. Spolu s ním jde nahoru jeho žena, pár tureckých i holandských známých a přátel. Jestli chceme, ať se připojíme – znají bez problémů cestu. Rádi jsme tuto nabídku akceptovali, už proto, že kamenní mužíci se už zase stávali spíše chimérou.

Messner – říkejme mu tak – došel k Izraelcům, odhadl jejich situaci a pak cepínem prosekal ledopád. Takže jsme mohli pokračovat i my. Nahoru po příkré suti, často jsme odpočívali či konverzovali s novými známými. Kousek pod vrcholovým hřebenem mne posedl vysokohorský rapl a já se téměř rozběhl za vidinou druhé strany hor: a něco málo po poledni jsem stanul na vrcholu Kačkar Dagu. O chvíli později i celá skupina. Velkolepý kruhový výhled. Všude hory, utápějící se na obzoru v lehce kupovitých mracích, zase hory, jezera. Na severu Černé moře, výrazný pás oblačnosti nad Kavkazem, tam vlevo daleké bílé pásmo – snad nad Krymem? Něco jedinečného – a navíc prakticky bezvětří. Tady, v necelých čtyřech kilometrech, kde si už každý z nás střihl svůj výškový rekord. Messner prohlásil svou sedmapadesátiletou ženu za nejstarší dobyvatelku, stotřicetikilového pořeza Dereka zase za nejtěžšího dobyvatele. Nejmladší byla zřejmě ta naše Katka moravská. I nahlédli jsme do návštěvní knihy a ejhle – devět českých výprav tu letos dlelo před námi, navíc jedna slovenská. Ale ani jedna československá. 

Po nezbytném focení zavelel Messner k odchodu. Sestupovali jsme jakýmisi rozviklanými traverzy: jednou jsem se vzepřel a slezl po skále, což se sice Messnerovi moc nelíbilo, ale bylo to rychlejší a bezpečné asi tak stejně, jako jeho orlí pěšina. Dopolední ledopády prodělaly podivuhodnou, leč logickou metamorfózu na kaskády zurčící pramenité vody. Pod jednou skálou jsme se s Lubošem vyhřívali na sluníčku, odpočívali a čekali na ostatní. Najednou se z vrchu ozval výkřik nejistoty. Koukám, co se to děje, a vidím, že u nohou se mi válí shozená treková hůl! To pantáta Derek, v euforii, že sestup končí, rozverně shodil svoje podpírátko, kterým mne málem přizabil. Když si všiml, že tam dole někdo leží, začal se omlouvat, a jeho půldruhametráček, narvaný v růžovém trikotu, se přitom povážlivě rozkymácel… Všechno dobře dopadlo, oba jsme kolizi přežili.

Z údolí do sedla a pak k Deniz Gölü jsme s Lubošem doslova letěli. Lákala nás vidina ráno objeveného ekmeku. Byl tam! Ukryli jsme jej do batůžku a zaslouženě se opékali na břehu jezera, než přišli ostatní. Ti se naším megaúlovkem nezdáli být nijak nadšeni, dokonce odmítli byť jen okusit. Tak jsme s Lubošem polovinu spucli a další si nechali na horší časy.

V base campu jsme se po dvanácti a půl hodinách výstupu a sestupu složili jako balíčky karet. Během vaření večeře jsem stihl objevit ve stanové předsíňce sušenky, plechovku kukuřice a sušené ovoce, tedy dáreček od Ukrajinců za ty mapy. Vítaný zdroj energie potěšil. Jindy suverénního Ďábla skolila migréna a brzy zalezl: mně zase začalo broukat v žaludku a dostavil se menší průjem. Buď produkt námahy, nebo snězeného chleba od jezera. Snad nebude hůř…

Žeby včerejší ekmek?

Po třech dnech jsme se dnes odhodlali opustit base camp Dilberdüzü, kde už jsme tak napůl zdomácněli. Skupinka, se kterou jsme včera dobyli vrchol, si objednala koníka na svezení zavazadel a sama se vydala dolů pěšky (ještě že tak, nevím, jak by si nebohý kopytník poradil s proporcemi růžovotričkatého Dereka). Teprve tento den jsme si naplno vychutnávali plakátové, trochu alpské, spíše kavkazské lučiny, plné roztodivných cizokrajných květin. Uzdravený Ďábel fotil jako o překot. Když už jsme u toho zdraví, mně se právě dvakrát nedrželo. Několikrát jsem si musel odskočit za přilehlou zídku za kamení, celkem to vyčerpávalo.

Kus nad Olgunlarem nás oslovila skupinka Čechů, mířících hore. Rádi jsme se podělili o zkušenosti s vrtkavým kačkarským počasím a sestupovali dále. Přímo v Olgunlaru jsme spatřili další ogemmovance, tentokrát jsme však družbu nenavázali. Jen do místního obchůdku pro čerstvý ekmek se nám zachhtělo – a nevěřili byste, kdo nám ho prodal: tatáž kočena, která po nás přednedávnem chtěla výkupné za stavbu stanu!

Za dědinou jsme rozložili skromné obědy – děcka vařila, já žmoulal suchý chleba – a pak jsme se zhurta obořili do bočního, strmějšího a dle mého názoru i krásnějšího údolí, kterým prostoupíme až do sedla a odtamtud se spustíme dolů do civilizace. Bystřina brzy nabyla forem vodopádů a Ďábel, aby dokázal, že už je zcela fit, nás zásoboval vtípky z Monty Pythonů a sklepáckých performancí. Takhle ukecaného jsem toho klučinu do té doby neviděl.

Kvečeru jsme se doplazili na doširoka rozevřenou plošinu v kotli okolních skal pod sedlem: a protože se evidentně blížila bouře, bez meškání jsme tu rozbili tábor. Déšť skutečně dorazil: nebyl ani tak dlouhý, ani zvlášť vydatný, ale způsobil jednu mimořádně záslužnou věc: v noci nebyla taková zima. Jediné, co mne osobně sužovalo, byl skutečně olbřímí hlad – a nemožnost se pořádně najíst. Narval jsem do sebe dva endiarony, v ešusu rozpustil smektu – a další extempore se konalo až v kráteru pod Aragacem. Někdy je třeba být radikální. – Dnes mimořádně produktivní Ďábel vymyslel hru, kterou jsme se bavili i mezi stany, totiž kdo vymyslí slovo, složené ze dvou názvů zvířat. On sám ještě před usnutím do tmy vítězně zahalekal „kra SOB RUS lař“.

Mlha, déšť, pěnišníky

Sestup mlhy, výstup mlhy, jasno, oblačnost, lehký déšť, vyjasňování, slunečno. Asi takový vývoj jsem užasle pozoroval během jedné hodiny, co jsem vylezl ze stanu a psal si deník. Ve fázi vyjasňování se začali probouzet i kamarádi a dlouho, předlouho jsme sušili stany. Posléze nám bylo jasné, že je dnes nedosušíme: a tak jsme je prostě narvali do obalů a hbitě vyšlápli do sedla. Tyčilo se před námi, zabalené v kilogramech mlhy. Cesta vedla nejdříve lučinami, pak po mrtvé suti, nakonec sněhovými poli. Když jsme se vší pompou vyrobili „sedelní“ fotografii, tu náhle se mlha rozestoupila a pravé sedlo se křenilo ještě szo metrů nad námi… V něm pak jsme nalezli jakousi perokresbu na papíře a hliníkovou maketu motýlka.

Začali jsme se zvolna spouštět na návětrnou stranu hor, a už kousek pod sedlem ve výšce 3300 m nás udeřila do očí změna vegetace. Místo dřívější trávy tu tvořily matrici rozsáhlé záhony pěnišníků – rododendronů, jimiž se člověk brodil odnevidím donevidím. Někdy půlmetrové, jindy dvoumetrové šlahouny nám klouzaly pod nohama a dávaly tušit, že se neodvratně blížíme k Černému moři. Návětrná strana si však vybrala daň i v podobě zkaženého počasí: nejprve mrholilo, později už bezostyšně pršelo, u jezera Kara Deniz Gölü se to dokonce rozbouřilo. Mezitím jsme stihli potkat do sedla stoupající Izraelce – budiž jim v bouři nebe milostivo – a taky zabloudit. Mužíci nám v suti obřích balvanů, propletených pěnišníky, příliš nepomáhali. Nakonec jsme k jezeru nějak dorazili, obešli jej a díky Lubošovu přirozenému mužíkovskému talentu postupně nalezli cestu dolů.

Bouře přešla v protivný vytrvalý déšť. Nadto jsme klesali příkrým potočním korytem, přímo pod nohama nám čvachtala voda a na některé z nás útočil nevybíravý hlad. Oběd byl však díky počasí a neschůdnému terénu odročen na dobu neurčitou. Po nějaké chvíli jsme uslyšeli cinkot ovcí a ucítili vůni spáleného dřeva. Trvalo však ještě asi hodinu, než jsme došli mezi rozházené chatky a ovčince horské osady Čajmakču. Jedna z nich, kamenná, pustá, s kopřivami místo podlahy, nám poskytla azyl a umožnila, abychom ve čtvrt na pět poobědvali. Na nedalekém rumišti mi kdosi objevil hliníkovou konvičku na čaj, která se mnou zdárně docestovala až do Třebíče.

No a z Čajmakču náhle vedla cesta jako hrom, tedy taková větší polňačka, sjízdná dokonce auty. O kus dál už byla i místy vyasfaltovaná a vedle dodávky na nás kynuli vyřehtaní zapadáčci, kterým jsme asi připadali jako špinaví, vychrtlí duchové hor pohledu sveřepého a vyhládlého. Někde v těchto místech končila alpínská luka a začínaly lesy, tolik podobné těm našim lesům tatranským. U cesty občas probleskla mýtinka s ohništěm. Odněkud na nás křikli i Turečci, užívající si plnými doušky podhorského barbecue. Společně s Ďáblem jsme vnikli i do trojice jakýchsi chatek, kde by se v nouzi dalo přespat. Protože nám ale stále nebylo úplně teplo a ještě se nestmívalo, mazali jsme dále a pohrdlivě odmítali jedno slibné tábořišťátko za druhým.

Lesy houstly, místy listnatěly, prošpikované zajímavými liánami a dalšími exotickými zjevy. Přibývalo turistické infrastruktury, zato ubývalo volných míst k táboření – všude čněl prudký lesnatý svah a dole bouřila řeka. Když jsme za tmy dorazili do Ayderu, dech se nám zatajil – nikoli však úžasem, nýbrž zděšením. Vydlážděné letovisko s autokempy a diskotékami, jakož i řvoucími poloopilými fotbalovými fandy nás dostalo. Chtěnechtě jsme museli vzít zavděk neplacenou podmáčenou loukou, tak trochu místním smetištěm…

Co s nahnilým melounem?

Lehký déšť a vědomí bezdomovců ayderských – tak jsme se ráno probudili. Vlhkem prosáklé stany jsme se ani nesnažili sušit a vyšlápli vstříc letovisku alpského střihu, kypícího předraženými cenami a množstvím lukrativních hotelů – prostě městečka Ayder. Autobusy i dolmüše byly natolik předražené, že jsme nad nimi mávli rukou a pustili se pěšky silnicí směr Džamlihemšin. Až na tvrdý asfalt pod nohama jsme si to docela užívali – jednak konečně přestalo pršet a druhak vegetace neustále bujněla a bujněla, dalo se na to zkrátka dívat. Ďábel mi pak přinesl u cesty objevený nahnilý meloun. Co s ním? Prý ať využiju svého vrhačského talentu, vyhodím jej do povětří a on coby fotograf spolu s Lubošem coby kameramanem budou dokumentovat fázi rozprsknutí. A tak se i stalo. Slečny nestačily koukat, co to ti pubertální „pánové tvorstva“ zase vynalezli za hovadinu.

Meloun se těžkopádně vznesl do pěti metrů a když odtud žuchl, zbyla po něm jen silniční marmeláda. Dobrou chuť.

Řeku občas lemoval starý osmanský klenutý most, velmi podobný svému většímu příbuznému v bosenském Mostaru. V okolí se začaly vyskytovat čajové plantáže a s nimi související sušárny firmy Čajkur, která vyrábí ze zdejších čajových keříků světoznámý čaj Rize. U jedné z plantáží jsme skromně poobědvali – po skoro třech týdnech na cestě mi došlo müsli z domova a musím přiznat, že větší hlad než tady kousek před Džamlihemšinem jsem na vandru už nezkusil. To už ani nebyl hlad, spíš taková horalská otupělost.

Poté přišel Džamlihemšin – a s ním i spása Onderova žaludku. Tento výtečník se rozšoupl jako Rockefeller, nechal si v kebabárně vyhotovit obří pide za 6 lir, koupil chleba, mléko, broskvičku, zkrátka si to užil a opět se tak trochu stal člověkem. I ostatní se najedli, ale proti stařešinovi výpravy jen tak zlehka. Další fáze dekačkarizace proběhla dole u řeky, kde kousek od těžených štěrkových nánosů jsme v březovém hájku vztyčili stany – a počali se věnovat bohulibým činnostem typu mytí, praní, sušení… Celí v novém jsme dokonce po veledlouhé době zažehli přírodní ohýnek, poseděli u něj, baštili večeři o několika chodech, jen kytara tomu chyběla. A vůbec nám nevadilo, že kousek nad námi vede silnice, směřující k nedalekému moři.

Chcu být gruzínským policajtem

Tak zase ráj autostopu. Ráno jsme si řekli – do večera budeme v Hopě, kde nás má čekat poslední přírůstek výpravy, jmenovitě Stopař s Renčou. A jak to uděláme, je ryze jen v našich palcích. Růžovotílkatá Bára zmizela s vyrýsovaným Ďáblem kdesi vpředu a trojice Katka – Luboš – Ondera stopovala kus za nimi. Po deseti minutách nám zastavil mladý borec jedoucí dodávkou do Ardešenu. Původně chtěl nějaké peníze, ale smlouvali jsme tak úporně, že nám nakonec prominul i případnou slevu a nechtěl vůbec nic. Cestou jsme minuli náklaďák plný natrhaného čaje, z něhož koukaly jen dvoje chlapské nohy. A v Ardešenu jsme se nadýchli těžké vůně Karadenizu, Černého moře. Z Ardešenu do čtyřicet kilometrů vzdálené Hopy nás vzal šedesátiletý degustátor čaje,docela slušně válčící s angličtinou: část cesty vezl i svoji „pretty woman“, jak říkal, vysadil ji však už ve Findikli u příbuzných.

V Hopě vládlo podmračeno, ale nepršelo. Zamířili jsme na místní autobusák a vesměs nás překvapilo, že vyhlášená stopařka Bára přijela s Vítečkem až chvíli po nás. Renča se Stopařem hlásili, že ve čtyři odpoledne dorazí do Rize a odtud pofrčí stopem, čili do večera by měli být tu. Tím pádem před námi vyvstávala kopa času. I prostřídali jsme se u hlídání věcí na nádraží a vždy po skupinkách vyráželi do centra Hopy, na Internet, nakupovat: společně s Lubošem jsme se i vykoupali v zelenkavém moři, plném řasnatých balvanů na dně.

Když už se zdálo, že noc strávíme v Turecku a bez našich přátel, v tu ránu oni dorazili, veselí, čistí ještě z domova. Ihned jsme chytili dolmüš na hranice do Sarpi. Jelikož jsme v něm jeli sami s řidičem a výběrčím prachů, rozhodli jsme se jim trochu zpříjemnit ten jejich východoturecký chlebíček a hlasitě zahlaholili „Ta Jižní Mooooooravaaaaa je jistě kráááásnááááá zeeeem, osázenááááááááá vinohradeeeeem…“

Už za tmy jsme nastoupili martyrium zvané turecko – gruzínské hranice. Martyrium proto, že nedočkaví Gruzíni, vracející se z turecké práce domů, neustále předbíhali. Byl to takový lehký trénink na hranice gruzínsko – arménské: ale nepředbíhejme. Batohy nám projeli laserovou komorou a naštěstí v nich neobjevili nic pobuřujícího – byli jsme v Gruzii.

Hned za hranicemi jsme začali koumat, co dál. Už je tma, tak asi někam do křoví přespat. Přitom jsme se jen tak mimochodem bavili o krásách této země a Stopař prohlásil, že ve Svanetii, „tam sou ty domy s tema věžema“. Holka, s níž jsme se do té doby bavili anglicky, opětovala „jo, tam sou ty domy s tema věžema“ a už to jelo. Samozřejmě brňačka a studentka MU nám prozradila jen své UČO 112969 (dnes už vím, že se jmenuje Eva Hasíková a studovala zajímavou kombinaci sociologie – biochemie). Prý je tu se svým španělským přítelem Fernandem – který nezapře dávné peruánské kořeny – a už měsíc cestují Gruzií. Jo a prý se seznámili na workcampu ve Skandinávii. Eva – tehdy ještě bezejmenné UČO – nám prozradila spoustu důležitých informací, mimo jiné tu, že arménské vízum lze získat i ve vlaku Batumi – Jerevan. Dobře si toto tvrzení zapamatujte, budeme s ním dále pracovat. Dále, že nemá smysl vyčkávat u hranic, raději ať sjedeme do Batumi a zkusíme sehnat nocleh tam. Dobrá tedy. Rozměnili jsme peníze a vzápětí už se vezli maršrutou do metropole Adžarie.

Já si najednou připadal jako doma, všichni kolem mluvili rusky. Šofér nás vyhodil přímo v centru Batumi s podotekem, že na vlakové nádraží je to dalších 15 km a ať si dobře rozmyslíme, jestli tam teď, po desáté večer, skutečně chceme jít pěšky. Koukli jsme do mapy a bylo evidentní, že práší do větru. Přesto jsem udělal soukromou anketu mezi nočními batumáky a vylezl z ní pozoruhodný poznatek – totiž, že rozpětí vzdáleností vlakového nádraží od centra je 5 – 15 km. Nu což. Obrnili jsme se a prostě valili kousek od moře stále dál a dál. Jednou se takhle Lubošovi chtělo na záchod, tak přeběhl silnici ke zdánlivě opuštěnému domu. Vrátil se rudý ve tváři, že ten dům zas tak opuštěný nebyl, a doporučil holkám, ať tam jdou raději spolu.

Po dvou hodinách chůze a odhadem devíti kilometrech jsme se ocitli před hypermoderním nádražím v Batumi. Přesněji řečeno za Batumi, v přilehlé dědině Machindžauri. Vestibul byl zavřen, počkali jsme tedy s batohy na peróně a Ďábel se Stopařem mezitím prolézali okolní houštiny s úkolem nalézt nocležiště. Kolem nás se začali stahovat potulní psi a ostražitě štěkali. Brzy nato přišel jeden okounějící policajt a prý, jestli nechceme přenocovat u jejich stanice, za plotem, kde je bezpečno a nikdo nám nic neudělá. Inu, proč ne? Kluci sice našli hezké místo, ale protentokrát museli ostrouhat. Policajt nás představil svým kolegům na strážnici a pak nám ukázal místečko za plotem, kde jsme si mohli rozložit věci a v jednu v noci konečně ulehnout.

Jenže to ještě nebylo tak zadarmo. Gruzínští policisté jsou družní týpci a jeden z jejich prvních dotazů zněl: „i vadku vy pijótě?“ Řekli jsme, že ne, že jsme opravdu unavení. Tak nám nabídli čaj, pak, že se u nich na strážnici můžeme umýt, zkrátka že jsou nám plně k dispozici. Že jsme druzja, protože oni taky chtějí k nám do Evropy, do NATO… Když pak o půl druhé ráno dva z nich vyráželi obnažení do půl těla a s ručníkem přehozeným přes plece na noční koupel do moře, povzdychla si Bára:“ To je aspoň život, chlast a koupání…chcu být gruzínským policajtem!“

Vyhoštěni z JZD Arménie

Ten stejný policajt, který nás včera zavedl na stanici, nás ráno i probudil a na nádraží nám zařídil lístky na přímý vlak Batumi – Jerevan. Velmi levné, za pouhých 30 Larů, tedy asi 380 Kč. Je to taková skládačka, puzzle, hračička, vyhotovit jeden lístek zabere několik minut. Zatímco jsme čekali na předpolední vlak, naši adamováci hupsli do moře a též jsme nakoupili levné gruzínské poživatiny. Přesně v 11.30 vláček zahoukal a my se ponořili….do Indonésie.

Nevěříte? Dobrá rada – navštivte Adžarii. Přivítá vás modré moře a nad ním porosty eukalyptů, palem, sem tam banánovníků. Bohaté deště se podepisují na zdejší až marnotratně rozbujelé vegetaci. Po několika kilometrech se pobřežní kouzlo ztratí, vlak zahne do vnitrozemí a začne ukusovat již střízlivější nížinu Colcheti – bájnou Kolchidu. Uprostřed této žírné krajiny, lemované oběma Kavkazy – z jihu Malým, ze severu Velkým, leží město Samtredia. Pamatoval jsem si, že právě tady se předloni do vlaku nahrnuly bábušky s výtečným chačapuri a dalším pečivem. A dnes jsem je, můj ty světe, zahlédl na perónu znovu. Jenže dveře od vagónu nešly otevřít. Vecpal jsem se mezi vagóny ve snaze najít otevřené dveře u sousedů, jenže mně seřval průvodčí, cože si to dovoluju, opouštět svůj vagón. Drze jsem si dovolil slovní hříčku – „ja chaču chačapuri“ – načež ten chlap křikl na bábušky, že mají zákazníka. No co bych povídal, nakoupil jsem toho pro stádo slonů – několik chačapuri i podlouhlých placek plněných pikantním masem (aspoň v Bářině případě) – a skvěle jsme se nadlábli. V přepočtu za 9 Kč oběd a půl na osobu…

V Gori, Stalinově rodišti a městě loni Rusáky bombardovaném, vlak nezastavoval, jen rychle projel. Po sedmé večer jsme zakotvili v Tbilisi a drobnou přestávku v jízdě využili k nákupu dalšího levného pečiva. Přitom jsme zjistili, že kdo chce v Gruzii prodávat pečivo, musí být zřejmě kolozubý.

Vlak se rozjel, nastoupili celníci a vynořil se nečekaný problém. „U vas nět viza?“ překvapeně povytáhl obočí jeden z nich a když jsem mu vysvětlil, že si je opatříme na hranicích a že prý to – podle informací kamarádky Učo – jde, zpražil mne, že nejde. „Něvazmožno palučiť viza v pojezdě“ – to bylo nade vší pochybnost. Pohraničník nás uklidnil, že podobný případ tu nedávno měli (samozřejmě Češi, jak jinak) – a že nás vyhodí za hranicemi v Arménii, odkud nás eskortují na silniční přejezd a tam že už to budět charašo.

Nečekaná komplikace v nás probudila na jedné straně hádkuchtivost, na straně druhé šibeniční humor. Padaly různé návrhy, jako třeba že nás vysadí, převezou, my přejdeme hranice, chytneme taxíka a někde ve Vanadzoru či Gjumri naskočíme na vlak, když už máme ty jízdenky až do Jerevanu. Pak jsme se kochali představou, že arménští celníci nemají rádi gruzínské a že nás za to zabásnou. Protože jak neustále zdůrazňoval onen celník, „u nas nět problema, problema budět u armjan!“

V noci jsme tedy nelegálně překročili arménské hranice a v zastávce Sanain nás vítaly nechápavé tváře Arménů, kteří netušili, proč tu ten rychlík staví. Gruzínský celník nám sebral pasy, rozžal světlomet a se stručným „prachaditě“ nás dovedl k silnici, kde už čekal speciálně přistavený autobus. Teprve v něm ze všech spadla tíživá atmosféra, policajti vtipkovali a utahovali si z nás tupých Čechů, Katka si dokonce úlevně chrochtla. Na hranicích se udála série vysvětlování, kdože jsme zač, a pak zpátky do Gruzie. Tady nám byly vráceny pasy a my se mohli dnes už podruhé – tentokrát legálně – pokusit o vstup do Arménie.

Kolem okýnka, kde se vydávala víza, se rojil chumel Řeků, navracejících se ze zájezdu. Ti vám byli drzí jako vopice. Člověku, který právě stál u okýnka, podávali pasy snad patery paže přes naše ramena a batohy. Asi po hodině čekání nás to vážně přestalo bavit, tak jsme neprodyšně obstoupili nebohou bábušku a prostě jí trochu zahráli na nervy. Pomohlo to, záhy nás odbavili, a dokonce za pouhých 10 dolarů oproti očekávaným 45! Velmi sladká náplast na dnešní trampoty.

Kilometr za hranicemi jsme našli svoje místečko na betonové konstrukci přímo nad rozpadlým jezem v hučící řece Debed. Ještě předtím nás chtěli jacísi taxikáři hodit dál, ale Ďábel nonšalantně broukl „nonstop – pěškom – Jerevan“, což je dokonale uzemnilo a my měli klid.

Zabili Nšoči

První arménské jitro jsem vylezl po betonových schůdcích nad řeku a v poloze bezmála visuté uspořádával svoje písemnosti. Zdůrazňuju to zde proto, že i s tímto faktem se ještě v nepříliš vzdálené budoucnosti setkáme. V průběhu probouzení ostatních nás přišli zkontrolovat dva vojáci se sapíky, ale nechovali nepřátelských úmyslů.

Vrátili jsme se kilák zpátky na hranici: když o tom tak přemýšlím, jsem vám dlužen vysvětlení názvu předchozí kapitoly. Proč JZD Arménie? Za to může Stopař. Když jsme včera překročili moderně pojatou gruzínskou celnici a téměř vrátky do chlívka pronikli na výsostné území republiky Hajastan, neodpustil si tento odchovanec Tondy Věžníka štiplavou poznámku, že si připadá jako v JZD Arménie. A u toho zůstalo. Napříště vždy jen JZD Arménie.

Shodli jsme se, že se chceme co nejdříve podívat na vrchol Aragacu a naše další cestování budeme směřovat k naplnění tohoto cíle. Hnedle nám jeden maršrutkář nabídl odvoz do Aštaraku za skvělých 60 USD pro všechny: vedlestojící taxikář ho chtěl přebít, a tak nám nabídl odvoz za 120 USD – zato ve dvou autech a, jak prohlásil, při nesrovnatelně vyšším komfortu. Docela nás pobavil, vydřidoušek. Samozřejmě jsme zůstali věrni maršrutkáři. A ten nás vezl stále stoupajícím, zalesněným údolím Debedu, přes hutnické město Alaverdi a kolem různých betonových kolosů, pozůstatků někdejšího Sojuzu. Přitom nám pouštěl ruské hitovky, z nichž nejvíc nás položily srdceryvné „Zabili Nšoči“ a „Ramanťikááá“. U Vanadzoru začínala stepní krajina – a tam nás šofér pozval na jednom z odpočívadel na kávu. Vedle se pekly šašliky, konverzoval s námi přívětivý arménský filolog. Přes vysoko položený Puškinův pěreval (2300 m) jsme se ocitli na náhorní plošině pod Aragacem a za pár hodin dosvištěli do mě velmi dobře známého městečka Aštarak. Řidič byl opravdu frajer, dal nám na sebe kontakt a prý kdybychom kdekoli kdykoli potřebovali odvézt, jen ať brnkneme.

Aštarak je místo, kde se předloni zhroutil můj arménský sen, kde mne opili, okradli a já byl nucen předčasně opustit tuto zemi. Dnes tedy comeback, spojený s focením inkriminovaného údolí. Na hlavním náměstí jsme se zabydleli ve stínu fanfarónsky pojatého kulturáku (ovšem interiér jako obyčejné české kinečko) a já vyběhl shánět šašliky. Ukázalo se, že v centru města jde o věc téměř nemožnou, našel jsem toliko prázdnou šašlikáreň se sekyrou položenou na špalku. Tak jsme se alespoň vystřídali v nákupu jiných poživatin – Stopař se napchal jak zákon káže: ono bochník chleba, kilo rajčat a půlkilo balkánského sýra zamává i s buldokem, natožpak se subtilním vytrvalcem. Když jsme čekali u báglů jen my s Lubošem, ometal se kolem snědý klučík a jakoby nic si prozpěvoval „money, money…“, házeje očkem a doufaje, že to zabere. Nezabralo.

Jen tak mezi řečí se nám podařilo domluvit odvoz dvěma taxíky až k vysokohorskému jezeru Kari, což je východisko pro dobývání Aragacu. Cena celkem dobrá, navíc příjemní chlapíci. Zavezli nás k sobě domů, do vesnice Ohanavan, na kávu. A pak už se to vezlo sopečnými erupcemi poznamenanou krajinou, plnou temných čedičových balvanů ve stepi, nahoru k Aragacu. Cestou jsme minuli skulptury arménských bukev, na které moudře shlížela socha Mesropa Maštoce. A zase vulkanická krajina, místy porostlá kavyly, místy až ponuře rozšklebená….je to Arménie, nebo Armageddon? Tak jsme stoupali a stoupali, když tu náhle za jednou z serpentin auto blaflo a nejelo. Došel benál. A druhé vozidlo jede na plyn, takže dobrá rada je drahá. Taxikáři nám s rozpačitým úsměvem sdělili, že teď oni sami budou muset počkat na odtáhnutí dolů a že k jezeru Kari je to už jen asi 2 – 3 km.

Tak jsme to teda vzali do svých nohou. Zanedlouho jsme stanuli u slepence dávného statku či čeho, dnes sloužícího jako rekreační objekt, a stojícího na ohrazeném břehu jezera Kari (3200 m). Neodolali jsme a vnořili se ještě před západem slunce do vod tohoto jezeřiska. A pak jsme zamířili k blízké meteorologické stanici, o níž jsme se ještě doma v teple dočetli, že tam žijí pohostinní vědci. A fáma nelhala. Nejprve jsem jen zažádal o vodu a zeptal se na případný nocleh. Mladý klučina vodu dal a pokrčil rameny, že s noclehem musíme počkat na šéfa. Ten už tou dobou sbíhal z Jižního Aragacu, nabušený, svalnatý pacholek: pravil, ať si postavíme stany v kamennou zídkou obložené ohradě poblíž stanice, a když zjistil, že jsme studenti, ani za to nežádal prašule. Naopak nás pozval dovnitř na čaj.

Večer jsme strávili v relativně příjemné společnosti mladých meteorologů, kteří tu vykonávali náhradní vojenskou službu. Relativně proto, že byl mezi nimi i jistý Vahan – ale o něm až zítra. Jejich šéf, tedy ten vysvalený bejk, se holedbal, že už má na svém kontě zdolaný Elbrus i Kazbeg. Dále nám popsal cestu na Severní Aragac – nejvyšší bod Arménie – tak dopodrobna, že bychom tam trefili snad i poslepu. Taky ukazoval fotky z kráteru nečinné sopky. Když tam půjdete a kolem kráteru se budou honit mračna, je to v pohodě: ale jakmile se takový mrak začne líhnout přímo v kráteru, otočte to, radil nám. Pokud nejsme aklimatizováni, ať raději zítra jdeme raději jen na Jižní Aragac a teprve pozítří na nejvyšší vrchol. Cesta tam a zpět zabere 12 hodin, jsou však i tací běžci, kteří proletí všechny čtyři vrcholy za 8 hodin. Bůhví, kam se zítra zařadíme. Teď už ale dobrou, na tu výšku celkem vlahou noc.

Tady je Vahanovo

Poučeni z Kačkaru jsme vstávali již v 6.20 a byli překvapeni, že je ještě hluboká noc. Dvě hodiny časového posunu nás vyškolily. Tak jsme vylezli na malý kopeček nad meteostanicí a pozorně sledovali rozednívající se kotlinu nad Jerevanem. Z ní zprvu nesměle, později stále výrazněji vykukovaly ohromující bílé čepice Malého (3935 m) a Velkého (5123 m) Araratu. Fascinující podívaná, při níž se nedá než obdivně mlčet nebo – v případě Ďábla – naplno zaměstnat stativ.

O dvě hodiny později jsme už vesele stoupali rozkvetlými lučinami k prvnímu z vrcholů Aragacu. Na rozdíl od floristicky přebohatého Kačkaru tu stráně pokrývalo jen několik květin, zato celé koberce – třeba fialových zvonků. Opodál začínaly sněhová pole a lávová skaliska, věštící blízkost jícnu. Užívali jsme si výstup, nikam nespěchali, cestou nás předběhli Armén (kterého Stopař pozdravil bujarým polským ČEŠĆ), Němec a Polka. Čím výš jsme stoupali, tím víc se dělalo Báře špatně: a kousek pod jižním vrcholem už bylo zřejmé, že se na střechu Arménie nepodívá. Ďábel s ní zůstal řka, že sestoupí ke stanům a udělají si možná nějaký drobný výletek kolem jezera Kari.

Nás zbylých pět vystoupalo po cestě k jižnímu vrcholu a zůstalo nevěřícně stát. Pod námi se rozprostíral široký a hluboký kráter, zhusta napěchovaný sněhovými poli, kolem něj několik temných vrcholů – a přímo naproti temně rudý Severní Aragac (4090 m). Okamžitě jsme pochopili, že zadarmo ani kuře nehrabe, a po krátké debatě sešplhali do sedla mezi jižním a západním vrcholem, odkud se jevil nejlepší přístup do kráteru. I tak jsme se brodili sněhovými poli, skotačili po viklanech na suti, bořili se v žlutavém písku, zakopávali o sopečné trachyty a co chvíli se radili, kudy nejlépe dál. Dole na náplavové plošině jsem objevil přírodní křídu – v 3500 metrech nad mořem! To dalo vzniknout „orťce“ o tom, že i v kráteru Aragacu bylo původně moře…

Sotva jsme vystoupili do protilehlého sedla a chtěli se obořit na závěrečnou vrcholovou zteč, zaregistrovali jsme mraky, honící se kolem kráteru. Vznikla i jistá sázka mezi dvěma muži, o tom, jak bude ve tři odpoledne (tedy za chvíli) – zda líp či hůř. Těžko to posuzovat. Každopádně kráter zůstal oblačnosti ušetřen a kvečeru se vyjasnilo. Svalnatý meteorolog měl pravdu.

Po příkré suti jsme se dostali k vrcholovému hřebeni, ostře spadajícímu na obě strany, klikatícímu se jako hřbet zmije a tajuplně napíchlému v cárech mraků. V jednom místě už to začínal být spíše horolezecký terén, a tehdy Renča řekla, že na nás počká pod vrcholem. Asi deset výškových, možná sto délkových metrů, ale závrati neporučíš. Opatrně jsme se sunuli dál ve čtyřech, kontrolovali každý krok, každý chyt. A přesně v 15.40 arménského času jsme dobyli naši první čtyřtisícovku! Chvilka juchání na skromné plošince u svaleného kříže, focení čtveřice Katka – Ondera – Luboš – Stopař a pak, zejména kvůli času, rychlý návrat za Renčou a dál dolů, dolů… Ještě ohromující pohledy na široce rozpláclé stepi přímo pod hřebenem, prošpikované jezery a dědinami…. Velmi netradiční, netypická hora je ten Aragac. – Suť na dno kráteru jsme se Stopem bujaře seběhli a příliš neotáleli ani s výstupem do sedla, čas tlačil. Nakonec jsme se stihli vrátit do tábora před devátou, přesně, když zapadalo sluníčko.

Bára s Ďáblem nás přivítali prohlášením, že už je lépe a že nás notnou chvíli sledovali z Jižního vrcholu, kam se vyškrábali a odkud v přímém přenosu pozorovali i náš zdařilý útok na vrchol. Bára pak vyprávěla, jak je po návratu navštívil včera zmíněný Vahan,švihák oděný ve světlé teplákovce, a začal je zvát různě na čaj, na alkohol… Pak měl na Báru i jakési divné řeči a nasbíral kopec žampionů, aby se jí zavděčil. I teď navečer se pořád zbůhdarma potloukal tábořištěm, jakoby nic nás zval na další čajík a co chvíli kamsi zmizel s jakýmisi slečnami. Aragacští meteorologové mají nejspíš jako vedlejšák roli místních playboyů a Vahan je z nich nejaktivnější. Každopádně od té doby, kdokoli byl jen trochu přítulnější a úlisnější k našim děvčatům, si vykoledoval nekompromisní označení Vahan.

Od rána vyrostl na naší plošince další stan, obývaný švédským turistou středního věku. Ten si přišel popovídat a na uvítanou donesl notný kus melounu, prý dáreček od stepních Arménů. Protože však statečný bojovník s chlebem a rajčaty Stopař vrhl při zpáteční cestě ostrou šavli, rozhodli jsme se nechat jej až na ráno. Švéd mezitím vypravoval, jak cestuje Kavkazem i Arménií, jak je měsíc sám na cestách, jak ho ještě čeká Írán…a mimo jiné vysekl poklonu českým cestovkám, se kterými se dá dostat i do míst, kterých se ty švédské bojí nebo jimi opovrhují. Na Aragac se chystá zítra, ale vzhledem k věku a určité usedlosti (jak relativní to pojem!) asi dobyje jen jižní vrchol, protože kráter je „very sandy, sandy.“

Ďábel běží o kartu

Tak dobře jsme se dlouho nevyspali. Žádné noční flámování, žádné ranní vstávání, prostě vydatný, pokojný spánek. Ráno jsem se labužnicky protáhl a že si napíšu deník. Vtom to do mne udeřilo: kde mám písemnosti? Zmizela celá taška a já si s hrůzou uvědomil, že posledním místem, kde jsem ji vyndával, byla ta osudná betonová zídka u řeky Debed v Patravanu, kilometr za arménskými hranicemi. Jinak řečeno: deník, materiály z istanbulské univerzity, rusky psaná knížka o Arménii, půjčený průvodce…to všechno je fuč. Docela mne to zdrblo, ale kamarádům jsem nic neříkal, nechtěl jsem,aby se kvůli tomu předčasně měnily plány. Ani v tento okamžik ještě příběh nekončí.

Někteří z nás se vykoupali a umyli v jezeře a než bys řekl dvojzoborožec bengálský, vyrazili jsme dolů, krajinou nekonečných stepí, stepí a stepí. Neevropské výhledy na vzdálené salaše, ovčince, městečka, vše korunováno sporou travnatou vegetací. Obrovský přehled na kilometry daleko. Občas stepní žampiony, občas rýhovaná erozní strž, občas shluk balvanů vulkanického původu. Jdete – li v sandálech, dávejte si pozor na pichlavé mršky, které rády a s oblibou vjíždí pod palec.

Po pár hodinách se vegetace změnila, nabyla polopouštních nuancí, pichlavišť přibylo a trávy naopak ubylo. V kotli strží se začal rýsovat zřetelný ostroh nad soutokem řek Amberd a Artašet, na němž se tyčila pevnost Amberd. Než jsme tam došli, zaujala nás kravka, dojemně se snažící vylézt na skálu s neustále se podlamujícími kopýtkami.

U Amberdu nás ještě oslovila stylová babča s šátkem, zda nechceme na kávu do její rozdrbané maringotky. S díky jsme odmítli a začali se věnovat prohlídce Amberdu, místa pohříchu turistického, s cetkami, pohlednicemi a štrúdlem okounějících skupinek. Jak už to tak bývá, po chvíli nás oslovili Češi odněkud z Pardubic nebo snad ze Západních Čech, nepamatuju si přesně. Prý brouzdají Arménií už třetí týden a navštívili už kdeco všecko. Najednou se na Báru kdosi halasně obořil „JAK TO MLUVÍŠ?“ a když tato jindy razantní žena ustrašeně pípla „česky“, hned nám typický Armén začal tisknout ruce a že prý před deseti lety žil v Česku. Jmenuje se Arsen, pracuje jako taxikář a zve nás na večer k sobě domů, do vesničky kdesi pod Bjurakanem. My už měli v pácu něco jinačího, u našich nových českých známých ovšem s nabídkou uspěl. Byli to vesměs takoví kaliči / huliči, tedy klasičtí Češi. To spíš my se vymykáme.

Amberd tvořila zřícená pevnost a stylový arménský kostelík z načervenalého tufu, posazený nad propastí. Též křovisko, ovázané kapesníky pravoslavných poutníků. Ďábel tu však zjistil hrozivou skutečnost: z obalu na foťák mu zmizela karta se sedmi stovkami fotek z Kapadokie, Kačkaru i Arménie. Měnil ji teprve dneska, na nové má toliko 12 či kolik snímků. Chvíli jsme hledali přímo na Amberdu, ale marně. Po kartě se slehla zem. A Ďáblův povadlý obličej dával tušit, že tento opravdu znamenitý fotograf přišel o hodně… Brzy padlo rozhodnutí. Je sedm večer, přesto kluci vyrazí zpátky k jezeru,po stopách karty. Holky tu na ně počkají, dokud se nevrátí. Idyla večerního ohníčku se nenávratně rozplynula, karta s fotkami je důležitější. Müsli tyčinka na posilněnou a bystře vyrazit nahoru.

Co chvíli jsme se zastavovali, Ďábel vytahoval foťák, aby zjistil, odkud dělal ty „nové“ fotky, kde otvíral futrál a kde mu teoreticky karta mohla vypadnout. Ale nikde nic. Drápali jsme se kamenitými žleby, kolem koní, trigonometrického bodu – zkrátka tudy, kudy jsme před pár hodinami scházeli. S vyhlídkou na oblohu, oranžovějící nad vrcholy Aragacu, se Ďábel rozběhl a já s ním. Hladový, unavený, malinká tečka uprostřed obřích arménských stepí, s vyhlídkou na zasněžený Ararat… Běžel jsem jak v transu, jen občas zastavil na vydýchání. Ďábel rázoval svým vojenským krokem, Luboš a Stopař to jistili zezadu. Za soumraku jsme doběhli do sedýlka ve třech tisících metrech, místa, kde Ďábel měnil kartu. Pečlivě jsme ohledávali místečko po místečku, kámen po kameni. O chvíli později nám pomohli i Luboš se Stopařem. Ale vše marno. Soumrak houstl ve tmu, ze skal nedalekého Aragacu začal vanout noční chlad. Nezbývalo, než se otočit.

Kráčeli jsme vychladlou stepí, hluboko pod námi tančily tisíce světýlek z nočního Jerevanu. Občas někdo prohodil něco o tom, že zítra před úsvitem zkusíme ještě vyběhnout kousek nad pevnost, třeba se štěstí unaví. Ďábel pozorně sledoval všechny odlesky v trávě, ale po nějaké době už i on rezignoval a dohnal nás tři vepředu. A najednou se to stalo. Zezadu se ozvalo tiché „Ďáble….. mám ju!“ Luboš to musel zopakovat, aby se mu dostalo Ďáblova nevěřícného „kecáš…“ A vtom ten jindy flegmatik podlehl výbuchu nadšení! Začal křičet, my s ním, tancovali jsme kolem Luboše, řvali jsme na plné pecky a radovali se jak malí haranti. Karta byla na světě! Navíc v místě nejméně pravděpodobném: tady, uprostřed širých, mírně nakloněných stepí, Ďábel zrovna nic nefotil. Bylo to neuvěřitelné, snad až trochu mysteriózní. Kilometry stepi okolo, noc, a my zakopnem o kartu rozměrů 1 x 2 cm. Když pominuly akutní záchvaty nadšení, spustila se debata na téma zázraky, náhody, podivné události v životě, to, jestli to má nějaký řád, systém….(malý příspěvek z Onderovy strany: tento klučina se v sedle několik minut modlil, aby byla karta nalezena. A silně cítil, že to dobře dopadne. Ale to jen tak bokem, každý ať si to přebere jak chce.

Oblohou křižovaly blesky, blížila se noční bouře. Motala se kolem Aragacu a když jsme procházeli stržemi kus nad Amberdem, udeřila v plné síle. Zvažovali jsme, jestli s sebou neplácnout do škarpy a nepřečkat ji v bezpečné poloze: naštěstí po pěti minutách odezněla a začala burácet kdesi nad Sevanem. Z Amberdu vyšlehlo světlo, které Ďábel identifikoval jako svou čelovku. Holky o nás asi měly strach. Odpověděli jsme září z otevřeného aparátu – a tímto stylem se dorozumívali ještě několikrát.

Někdy kolem půlnoci jsme doškobrtali k pevnosti a holky nás přivítaly jak navrátilce z nehostinné Arktidy. Ani ony se mezitím nenudily, zajistily nám nocleh v jedné z přilehlých maringotek, případně pod střechou zavřeného kvelbu. Ďábel pak svolal do maringotky celý vandr a dopodrobna vyprávěl, jak se to všechno seběhlo. Zatímco on a holky spaly venku někde v onom kvelbu, já, Luboš a Stopař jsme se natáhli tady v maringotce. Zatímco kluci ještě vařili a baštili svoje večeře, já si třikrát hrábnul do sušenkové drti a usnul spánkem tvrdým jako dubové poleno. Dokonce jsem prý chrápal, což je u mne jev spíše paranormální.

Hotel na břehu Sevanu

Včerejší bouřlivý večer vystřídalo nádherné, slunečné, poklidné ráno. Nikam nespěěchajíce jsme sestoupili do rokle říčky Amberd a malou cestičkou šlapali dál k silnici. Když nám cestu překřížily krávy, stačilo, aby Stopař zabučel, a ony se klidily z cesty. Brzy jsme došli k prvním remízkům, které lemovala „velká arménská zeď“ a silnice do Bjurakanu.

U jakýchsi kasáren nás mladí vojáčci důrazně varovali před cestou vyschlými stráněmi – prý je velice opasnaja, tam mnogo změj, změj! No nevím. Prošli jsme tamtudy v sandálech a jediné, čeho jsme si všimli, byly veletucty fešných, pracovitých hovniválů. Změja asi znamená arménsky hovnivál. Dorazili jsme do městečka Bjurakan a sháněli autobus, který by nás co nejrychleji odvezl do Jerevanu. Hned z prvního domu nás zvala tetka na „svežie abrikosy“, ale my jen spěchali a spěchali. Pak nás bezzubý stařešina upozornil, že kýžený autobus odjel o půl jedné a další pojede až ve čtyři, takže máme skoro tři hodiny času. Jako na zavolanou se hned vedle autobusového plácku tyčilo smíšené zboží a krytý altánek s lavicemi. Usadili jsme se tam a rozjeli slavnosti obžerství.

Kolem jel chlápek v autě, uviděl nás, vyskočil a s poznámkou „welcome to Armenia“ vnutil každému ruskou zmrzlinu. Ani jsme nestačili poděkovat a přijel další, kterému nešlo pod nos, cože to pijeme za místní blafy, a podstrčil nefalšovanou Coca – colu. Pak se tu s námi družili dva Češi, totiž Čech z Prahy a jeho německá přítelkyně, která zde pracuje několik týdnů na mezinárodním workcampu. Společně jsme chytli i levný autobus – oni se rozloučili už v Aštaraku, my vystoupili až v Jerevanu.

Jenže Jerevan je město veliké a skoro všude stejně vypadající. Takže jsme vysedli trochu jinde, než jsem si myslel. Nu což. Do centra to nebylo tak daleko: a zatímco si jej ostatní prohlíželi s aparátem v ruce, my s Bárou jim hlídali batožiny na hlavní ploščadi, u vypnutých fontán. Během hodinky se u nás vystřídalo několikero zajímavých návštěv. Nejprve malý, asi desetiletý klučina, který nabízel obrázky po 300 USD. Deset minut jsem mu vysvětloval, že jsme chudí studenti a proč jsme zde v Arménii, až se nade mnou slitoval a dal mi obrázek zadarmo, dokonce s vlastnoručním podpisem Hajk. Po chvíli dorazil bodrý mladý Gruzín, pěvec a konzervatorista, který prý nedávno vypustil do světa svůj první videoklip. Mohl se potrhat, aby nám pomohl: sháněl maršrutku do Sevanu a dal nám na sebe telefonní kontakt, kdyby něco. Taky se tu ještě zastavili dva Němčóři, fotbaloví fanoušci, cestující do Baku na nějaký přátelák.

Sotva se ostatní vrátili (Ďábel se zabaleným šašlikem v ruce), pustili jsme se do shánění dopravy k jezeru Sevan. Takhle navečer to byl úkol téměř nadlidský. Nikdo tam nejel a když už, tak draze. Nakonec se opodál nabídli dva frajeři, že nás svezou za relativně přívětivou cenu až do malé a neturistické vesnice Lčap přímo na břehu jezera. Domluva byla celkem svízelná, byli to takoví ostří hoši, co se hádali o každý kilák na taxametru, ale nakonec jsme prostě nasedli a jeli. Cesta vedla po dálnici, mezi bizarními travnatými homolemi. Na jednom z mostů přes potok jsme se stali svědky nehezké dopravní nehody – dvě auta hluboko dole, sedm zraněných, jedna mrtvá. A davy očumujících Arménů. Raději jsme rychle jeli dál, přímo do blížící se bouře. Blesky šlehaly ještě oslnivěji než včera pod Aragacem, osobně mi nebylo zrovna do zpěvu. A pak, za městem Sevan, nás na břehu velkého jezera překvapila zátarasa z povodňových hlín. Museli jsme zpátky, na objížďku kdesi po zkroucených polňačkách, ve tmě a dešti, s odeznívajícími blesky…Taxikáři se mračili, když jsem se toho našeho na něco zeptal, odvětil rychle a skoro agresivně. Dokonce mne jednou seřval za to, že používám výraz „efendi“ v jazyce prašivých Turků – jenže já nemohl ovlivnit, že přesně takto se jmenovala vesnice u Lčapu! Přes tyto peripetie to dopadlo až nečekaně smířlivě. O půl jedenácté nás hošani vysadili u malé benziny, my jim dali domluvenou částku a oni odjeli. Pohoda, klídek, tabáček.

Lčap ani nebyla pořádná vesnice, vlastně jen ta benzinka a pár stavení rozesetých po pastvinách. Kousek vzadu se rýsoval rozestavěný barák – asi budoucí hotel – a my do něj prostě zalezli, ubytujíce se v prvním patře u děravých oken, s vyhlídkou na temnou hladinu Sevanu. Najednou se rozštěkalo psisko a dole se objevily dvě baterky. No jo, jdou nás vyhodit, případně pokutovat. Místo očekávaného průšvihu se nás dva týpečci jen zeptali, zda nám není zima a mokro, a pokojně odešli. My si na dobrou noc dopřáli nevídanou hostinu – Ďáblovic šašlik a jako zákusek různé druhy kandovaného ovoce, koupené na tržišti v Jerevanu. Zatímco venku šuměl déšť, my se ládovali jako největší vepříci.

Ichtyli z Achtaly

Ráno jsme se s Lubošem prošli po pobřeží Sevanu, tohoto zelenomodrého „arménského moře“: účelem bylo nalézt monastýr, který by tu podle mapy měl někde být. Mise se nepovedla, dostalo se nám akorát pozvání na kávu od postaršího pastýře Borika (vzhledem k tomu, že jsme nebyli všichni, jsme nabídku odmítli). Pes, který celou noc štěkal jako Barnabáš, ráno smířlivě zalezl do boudy a my se mohli vrhnout do osvěžujících vlnek Sevanu. Mytí spojené s praním a pozorováním stáda kravek, které se tu koupaly s námi. Mladí arménští pastevci / Vahanové zase pozorovali dívčí část výpravy. Každý si našel to svoje. A hlavně si každý z nás našel lžíci na „arbuz“, meloun.

Před polednem jsme rozhrcaným autobusem dojeli do města Sevan – turistického až na půdu – a co nejrychleji zamířili na Sevanský poloostrov, k Sevanskému monastýru. Štrůdly turistů kolem dvou malých kostelíků a chačkarů, náhrobních kamenů. Na schodišti k monastýru posedával bezzubý, přiopitý osmdesátník, řezajíce na mandolínu místní songy a přijímajíce přátelský chechtot veškerenstva. Dole jsme prozměnu objevili Velkopopovického Kozla, pozdrav dálných Čech. A po dobrém obědě nadešel čas smlouvací.

Myšlenka byla dostat se busem do malebných lázní Diližan, které nám doporučili Češi na Amberdu. Dokonce je tam prý levný hotel Seno – a čarokrásné lesní okolí. U hlavní cesty jsme zkoušeli smlouvat, kdo by nás tam vzal. Kolem se pořád ochomýtal obejda taxikář, který nám nabízel „výtečnou“ cenu a pak varoval, že levnější než on nikdo nebude, pak další a další, utvořil se kolem nás chumel taxíků, každý vychvaloval sebe a svůj vůz, jeden už nás pomalu cpal do auta, tak jsem ho rázně odbyl, on se urazil, zabouchl dveře a ujel – opravdu vypečené dvě hodiny. Posléze jsme naskákali do maršrutky, jedoucí tři kilometry zpátky do města Sevan: ještě cestou nás však míjel žlutavý busík do Vanadzoru, tak jsme tryskově povypadali a uvelebili se v něm. Vidina Diližanu tím sice splaskla, ale aspoň se posuneme blíž k hranicím.

Ono se to má totiž tak. Teprve u sevenského melounu jsem děckám prozradil svoje extempore se ztracenými písemnostmi. A že bych se tam rád vrátil, klidně sám. To však kamarádi nechtěli dopustit a změnili plány – místo nočního přesunu vlakem do Gruzie nocleh někde u hranic, spojený s hledáním… Čili jsme se svezli do celkem výstavního Vanadzoru a odtud ještě oprýskanějším busem do Alaverdi. Autobus byl narvaný jakýmisi kastróly, přepravkami a hlavně vyřehtanými Armény, kteří si z nás od prvopočátku tropili šprťouchlata. Jenže bojujte s tím, když slova nerozumíte. Přijali jsme tedy hozenou rukavici a uspořádali tyjátr pro celé vozidlo. Stopař to roztančil v rytmu salsy, Ondera prohlásil, že se jmenuje Fernando a po každém výmolu či serpentině si hlasitě ulevil „Carramba“ či „Madonna mia“, předvádějíce hru svalů. Bára dělala mentálně postiženou, tvrdíce s vyplazeným jazykem a vypoulenýma očima, že se jmenuje Bo – hu – mi – la ! Ďábel si říkal Vahan, Renča Naděžda, Katka Květa, Luboš Isildor. Arméni se královsky bavili, netušíce, že my se bavíme přímo císařsky. Tato jízda – slibuji – vejde do dějin prostřednictvím písničky „Ichtyli z Achtaly“, kterou stvořím bezprostředně po dokončení cestopisu.

Ano, z Achtaly. Protože bus projel Alaverdi a zastavil až v maličké Achtale, asi pětadvacet kiláků před hranicemi. V lesnatém údolí, kde nic tu nic, jen naproti betonový kolos vlakového nádraží. Hned se nás ujala skupinka místních chlapů a že prý nám sežene maršrutku. Ta se záhy vynořila zpoza stanice, jenže zakormidlovala kus proti proudu řeky a zůstala stát na opačné straně. Chlap – mluvčí pak s omluvným smíchem vysvětlil, že dotyčnému šoférovi sebrali řidičák a že může jezdit toliko v ulicích Achtaly. Takže to stejně skončilo u autostopu, lemovaného ostružinami.

Báru, Ďábla a moji maličkost vzal pár kilometrů jeden Armén, k hranicím pak dva bujaří Gruzíni. Renča s Laďou a Katka s Isildorem dojeli později, zato s broskvemi. Doběhli jsme k osudnému splavu u Patravanu a mé kroky ihned vedly na nejvyšší zídku. Písemnosti nikde. Ale dole, na vyschlé konstrukci, se bělalo pár papírů. Seskočil jsem tam – a byla to část anglicky psaných textů z istanbulské univerzity. Někde jsem vyšťoural kovový drát a vehementně jím probíral úzkou náplavku mezi zdí a splavem: podařilo se mi získat pár dalších stran, ale nic jiného. Pak sem přiběhla dvě Arméňata a že skočí pro pár dospělců, kteří by mohli o písemnostech něco vědět. Taky věděli – včera se prý ještě cosi modralo na zídce, ovšem v noci přišla bouře a dnes už to tam není. Hm, modrá taška, to by odpovídalo. Kolemjdoucí vojáčci nic nevěděli, ostatní domorodci mi pomáhali hledat, seč jim síly stačily. Ale kromě těch několika nalezených stránek nic dalšího. Ztráta sice citelná, ale aspoň se ukázalo, že jsme tu nezastavovali zbytečně…

Přes Patravan jsme to vzali do polí a sadů nedaleko státní hranice. Za námi švitořila tlupa patravanské omladiny a když jsme si vařili v sadu večeře, kaubojsky se plížili kolem a snažili se být neviděni a neslyšeni. Na jejich hru jsme ovšem nepřistoupili a ona je brzo přestala bavit, znuděně to otočili. My pak, nedbaje zatažené oblohy, usnuli pod širákem přímo uprostřed broskvového sadu.

A šakalov ně bylo?

Lehkovážnost se tentokrát nevyplatila. Ve tři ráno se spustil déšť a my se provizorně zahalili do pršiplášťů: jen Vahan s Bohumilou nebyli líní vztyčit stan. Déšť se ještě několikrát vrátil a ráno bylo docela hezky. Při balení věcí se tu vynořil strážce sadu a mlčky nás sledoval. Luboš už předtím moudře ukryl šest natrhaných broskviček v batohu, Ondera tu svoji ve vyboulené kapse. Hlídač nic neříkal, popocházel kolem. A teprve, když jsme se zvedali k odchodu, tiše utrousil „nu vot, persiki kušajtě!“ Naoko překvapení jsme se nechali dovést ke stromům s nejvyzrálejšími plody. Přitom se ještě borec zeptal, jestli nás v noci neobtěžovali šakali – a Bára trochu pobledla, neboť si vzpomněla na noční kvílivé chichotání, typický průvodní znak těchto westernových šelem.

V Patravanu se uskutečnil poslední arménský nákup a pak brankou od JZD vzhůru do Gruzie. Maršrutkář se nás v Tbilisi snažil přesvědčit, že smluvená cena se počítá bez batohů, ale my známe své pappenheimské. Na tbiliském autobusáku se odehrála věc překvapivá – zjistil jsem, že odtud jezdí přímé autobusy do Istanbulu, což se mi vzhledem k potřebě brzkého návratu náramně hodí. Sympatický zřízenec firmy Mahmudoglu mně dovedl k ještě sympatičtější mladé Gruzínce, která mne pozvala na sušenky, kávu a čokoládu a jen tak mezi řečí mi vyhotovila lístek na zítřejší dopoledne. Až do Istanbulu za 50 USD, prosím.

Kamarádi mezitím zjišťovali, jak se dostat do Tušetie na Velkém Kavkaze. Nic kloudného ale nezjistili, tak jsme se vydali do centra Tbilisi. S námi podivná dvojice Čechů – on zarostlý jako Mojžíš, ona plachá jako skalní kuna. Brzy pochopili, že do naší víceméně rozverné a rozevláté bandy stěrek a showmanů příliš nezapadnou, a šli si vlastní cestou. My opět zvolili osvědčený hlídací model na hlavním náměstí a na střídačku prohlíželi město, kupovali pohlednice či chačapuri. Tbilisi se nám zamlouvalo daleko víc než Jerevan: spousta památek, pravoslavných chrámů, starých uliček vyvedených v osmanském stylu, a při tom všem jakási už západní atmosféra, kdy vás nikdo neočumuje jako vetřelce. Potkali jsme další asi dvě skupinky Čechů, z nichž zvlášť jedna byla vzorně připravena a ošátkována na návštěvu hlavního tbiliského chrámu. Místní věřící nás brali opravdu za póvly, dovnitř nás nepustili a nesměli jsme ani v blízkosti chrámu sedět se zkříženýma nohama.

Děcka chtěla ještě navečer vyjet na Kavkaz, ale památky jsou osvědčeným časožroutem. O půl deváté už z autobusáku žádná kloudná maršrutka nejela, a noční taxy byly nesmyslně přemrštěné. Takže padlo rozhodnutí, že tuto noc se mnou ještě kolektiv stráví na kopci Mtacminda. Probíjeli jsme se periferií, zpustlými zahradami i trním, až nás v půli svahu čekalo překvapení v podobě rovné plošinky. Jako bonus též skvělé výhledy na osvětlené noční Tbilisi a slavnou Saakašviliho blikající věž. Provedli jsme poslední společnou fotku vandru, hulákali do tmy hitovky Haničky Zagorové a vůbec, počínali si spíše jihoslovansky. Větrná noc spánku nenahrávala, ale aspoň nebyli komáři.

Půlnoční chačapuri

Ráno jsme sešplhali zpět na autobusák a děckám se povedlo objednat maršrutku do Zemo Alvany, východiště do jedné z nejhezčích oblastí Kavkazu. V devět ráno jsem jim zamával…a po dlouhé době znovu osiřel. Siroba však netrvala dlouho: zmocnil se mne včerejší zřízenec, usadil do autobusu Mahmudoglu (jak jsem to jméno o pár hodin později proklínal!) a já si zbylý čas do odjezdu dopisoval deník: to díky Ďáblově benevolenci a jeho půjčeným jednostranným mapám jsem měl nač psát.

V jedenáct jsme se rozjeli. Porůznu jsem psal, pospával, sledoval krajinu v okolí Gori, plnou narychlo stlučených budek pro lidi, kteří při loňském bombardování přišli o střechu nad hlavou. V televizi zatím běžely různé zajímavé hudební klipy – třeba do ruštiny předvedená hitovka Italiano vero („ Ja charašo igral na gitáááááááááááááre…“ Až do tajnosnubné Adžarie probíhala cesta bez komplikací a já si notoval jak správný Jihomoravan. Jenomže.

Jenomže přišla hranice v Sarpi. Celkem v pohodě jsme prošli a čekali, až projede i autobus. Asi po hodině projela jedna firma, po pěti minutách další, pak další….a nic. Černá díra. Gruzínské babky si nervózně přeskládávaly kartony cigaret, šveholily spolu a já se občas rusky zeptal, co se děje. Prý nic, ať počkám, že autobus přijede. Pak přišel signál, že všichni cestující s firmou Mahmudoglu mají jít na čaj v příhraniční kantýně. Tak jsme šli, všechno zadara. Mladý Gruzín se svým synáčkem mi objednali kousek pide. Spustil se déšť. Další dvě, tři hodiny. Přijeli jsme v šest, už bylo půl jedenácté a z čajovny nás kvůli zavíračce vyhodili do deště. I přijel speciální dolmüš, do kterého jsme se narvali a navzájem se zahřívali. „Budět charašo“ uklidňovaly mne Gruzínky. „Takaja abstanovka zděs že ně narmalna,“ snažily se obhájit zdržení autobusu. Pak vyšla najevo zvěst, že bus nějak technicky nevyhovuje a čeká se na příjezd inspektora, který by ho zkontroloval. Když pak se ve 23.57 z deště vyloupl autobus, celý dolmüš úlevně a se smíchem vydechl MAHMUDOGLU! A byl to on. Prokřehlí jsme do něj naskákali a začali se družit. Já, coby cizinec, z toho vyrejžoval trojitou porci chačapuri. Takže každá abstanovka k něčemu dobrá jest.

Ve frankofonním kupé

Bez dalších potíží jsme ve dvě odpoledne kotvili ve staroslavném Cařihradě. Hladový jak vlčák jsem si hned u Aksaray zapráskal žaludek kebapem, burkem a jateční porcí zmrzliny. Přes velký bazaar jsem se dostal na vlakové nádraží Sirkeči a zjistil, že noční vlak do Sofie jede ve 22.00 a ani není tak drahý. Takže jsem koupil lístek, čekal a četl si Ilju Čavčavadzeho, zakoupeného v podchodě v Tbilisi. Vnímal jsem toliko různé zvuky, například „proč to ty vole jede tak dlóho, když je to ty vole takové kósek?“ Dva kluci s tričkem ZŠ Brno – Obřany, takže prakticky sousedé. Ale komunikovat se mi nějak nechtělo.

V lůžkovém kupé jsem narazil na Švýcara, Němce a dva Francouze. Všichni hovořili francouzsky, připadal jsem si jako chudý příbuzný. Ve dvě ráno celý vlak potkala poněkud nepříjemná věc – totiž hraniční přechod v Kapikule. Všechny nás vyhnali do zimy a tam nás drželi víc než hodinu, dokud jsme všichni nedostali kulatý štempl do pasu. Až na toto kruťoučké vyrušení jsem spal do rána bílého, snad deset hodin, a probral se až daleko ve vnitrozemí žírného Bulharska.

Kopyto na Kopitotu

Z minulé návštěvy vím, že v Sofii u hlaváku není moc kde přespat. A že autobusy do Čech jezdí ráno či dopoledne. Přičemž vlak dorazil ve čtvrt na tři odpoledne. Rychle jsem to propočetl, koupil lístek na zítřejší autobus – a rázným krokem zamířil pryč z města. Konkrétně do zalesněných hřebenů pohoří Vitoša, zdvíhajících se hned nad metropolí. Nedaleké Tesco mne zásobilo nutnými poživatinami a já si zvesela štrádolil rozlehlými periferiemi Sofie vstříc panenské přírodě. Někdy to dalo hromskou práci: párkrát jsem skončil na smetišti, rozjímaje nad hloubkou dnešního polyethylenového světa: nakonec však mne přivítal šum lesů a potoků, taková fajn tečka za letošním putováním.

Z lesostepního hřebene se otevřel výhled na Sofii i s přilehlým okolím. Na druhé straně to vypadalo jak někde v Beskydech či Javornících – ticho, klid a mír. Dobelhal jsme se k vysílači na vršku Kopitoto (1348 m). Podobnost s českým kopytem není čistě náhodná, tvar kopce tomu odpovídá. Ještě téměř za světla jsem se uložil ve vysokých travinách, s pohledem na strakatě zelenavé pláňavy, se stínem borovic nad hlavou – a přitom jen 15 kilometrů od zaplivaného nádraží v Sofii.

Bulharská hvězda Meryl Streep

Ve tři ráno zazvonil budík a já se v naprosté tmě vydal intuitivně dolů po silnici. Občas ze zákruty vybaflo pozdní (nebo naopak brzké) auto, o něco níže divoký pejsánek – to už tak příjemné nebylo. Kráčel jsem nejdříve lesostepí, pak lesem, stále víc se dostával do civilizace. A taky si stále víc uvědomoval, že nestíhám. Běžet či utíkat? Z tohoto dilematu mne vysvobodil řidič ranního busu, jehož šofér na mne kývl a zdarma mně vzal až někam k centru Sofie.

Čili jsem všechno stihl a dopoledne nastoupil na autobus směr „Barno“. O cestě mohu snad podotknout jen tolik, že ji provázelo balkánské vedro a filmy typu Mamma Mia s Meryl Streepovou v hlavní roli – ovšem s bulharskými titulky. Takže určitý pokrok proti předloňským pornofilmům.

Přece nepůjdeš pěšky!

Ve 4.20 ráno jsme zastavili na Zvonařce a já vypadl z vozidla, po měsíci zase v ČR jako praštěný polenem. První, co mně napadlo, že si dám na Čáře smažák u Ukrajinců. Jenže prodejna byla v rekonstrukci. Tak jsem rychle přehodnotil plány, hupsl na vlak a vyskočil v Náměšti nad Oslavou. Chtěl jsem si užít těch posledních pár kilometrů cesty a zakončit ji ve stejném stylu, v jakém začínala – tedy autostopem.

Zpočátku se zdálo, že brzké sobotní ráno není ideálním časem stopařů. Během hodiny mi na skvělém místě hned za cedulí Náměšť stopla tři auta, a všechna odbočovala do nedalekých Vícenic. Osud se však nakonec zachoval neobyčejně stylově: mladý týpek, jedoucí s dodávkou do Rokytnice nad Rokytnou, mne vzal do Třebíče, a když uslyšel, odkud cestuju, rozhodl se, že mne sveze přímo před barák. Argumentoval asi takto: „ když jedeš z takové dálky…přece nepůjdeš poslední kilometr pěšky!!!“ S odvozem až domů, ke kafíčku, snídani, rodince – tak by měl končit každý vandr. Milí zlatí, zatím se loučím a těším se na vaše zážitky z Kavkazu!

Ondera, dopsáno v Třebíči 4.9. 2009 v 16.11 SELČ

published: 2009-09-04
last modified: 2023-08-20

https://vit.baisa.cz/notes/travel/gruzie-2009.cs/