Na kole k moři

Publikováno s laskavým svolením Ondřeje Herzána

NA KOLE K MOŘI Aneb „Tak děcka, repec už ale!“ 4. – 17.8. 2014 Sestavine: Bára „Růžovka“ Baisa Od rána až po večery Milujeme její stěry

Vítek „Stehňák“ Baisa Man on je skutečně gentle Kol stehen váže si pentle

Renča „Batůžek“ Chloupková Vesmír dá se nalézt – hle – Na příkladech z Oulehle

Laďa „Defekt“ Schmid Osud mu nedopřál kávu Zato však z čerešní šťávu

Ondra „Latéčko“ Herzán Nehet mu uplaval v Dunaji Zub vypad v Rakově Škocjanu Třicátník modlil se potají By dojel v celku až k Piranu Editorial…. Tak jsme se sešli zas po dlouhých týdnech… Před čtyřmi lety napadlo skupinu dívek a chlapců, že dojedou na kole od šikmé věže v Pise až do České republiky. Přes Dolomity, prosím pěkně. A za čtrnáct dní! Dívky dodnes tvrdí, že na dané akci „nebyly.“ To ovšem nijak nesnižuje jejich heroický výkon, spíše naopak. Protože jsme starší, usedlejší, moudřejší, posezení u kávy chtivější atd., rozhodli jsme se letos jet trasu v opačném gardu. Nikoli však přes dvoutisícová alpská sedla: jediným kritériem se stalo vyhnout se komářím nížinám,oplývajícím sedláky s krákoravou řečí, pusou zamaštěnou od langoše, upocenou klobásou v kapse a siluetou Mosonmagyaróváru na obzoru. Přípustná byla toliko kukuřice – to pro případ milosrdného houští. O tom však viz dále. Akce to byla tak krásná, že kvůli ní přezíravě hledím na papír plný akutních úkolů vedle počítače a pouštím se do vyprávění příhod, které prožili v sedle kol udatní býci jakož i vždy usměvavá skupina dívky. Jako pavouk křižák budu teď s radostí snovat pavučinu jejich příběhů hravých i žravých. Lidé, čtěte! Sepsal Latéčko 19.8. 2014, Brno, 17:04 SELČ

1. Den – 4.8.

Hned při výjezdu z Brna dostáváme sodu Stalo se to při převážení kol po přechodu Nevzrušil nás tolik poletující sáček Ďábel do pláště si zabod rybářský háček Brno – Rajhradice – Opatovice – Židlochovice – Unkovice – Žabčice – Vranovice – Ivaň – Pasohlávky – Brod nad Dyjí – Novosedly – Nový Přerov – Neuruppersdorf – Wildendürnbach – Zlabern – Altruppersdorf – Föllim – Kleinhadersdorf (89 km) Nejvyšší bod: 350 m n.m. (nocležiště „ein luxus Platz“) Nejnižší bod: 172 m n.m. (Pasohlávky)

Náměstí svobody v Brně není jen ztělesněním monumentality městského betonu s kapkou zeleně a Onderkova orloje, nýbrž také srazištěm naší cyklopouti k moři. Nutno dodat, že na cestu vyrážíme náležitě připraveni. Stopař ještě v noci psal jakýsi projekt, Ondera dokončoval článek, Baisovi a Renča si nepochybně přes půlnoc vyprávěli bohatýrské babicko-lysické historky. Mezi desátou a jedenáctou nakonec vyrážíme. Hned za rohem nás čeká první vysokohorské sedlo v podobě Starobrněnské ulice, které se svou výškou 240 m n.m. stane nejvyšším dosaženým bodem na území ČR. Od té chvíle až k hranicím to s námi jde pěkně z kopce. S kytarou na zádech pravý to požitek. Hned kousek za Brnem si na přechodu Ďábel zabodne do pláště rybářský háček. Masivnost pláště jeho kola však nepřipustí jakékoli drama: defekt není a jede se v klidu dál. Třeba kolem cyklistických ukazatelů, z nichž jeden upadlý si Stopař nasadí na brašny, aby měl pěknou profilovku na svůj fejkovní fejsbůkový profil. Kolem smrdutých vod Litavy valíme přes Židlochovice do Žabčic, kde si dopřáváme první oběd cesty. A protože míříme do zemí těžkých valut – tak také poslední opulentní. Číšník je trochu zmaten, nemá moc přehled o vlastních produktech, ale co už. Pojedli jsme a vyjíždíme dál vstříc skleníkově dusnému dni. U Nových mlýnů se nás zmocňuje akutní touha po koupeli, ale sinicemi nabobtnalá voda nám tento úmysl rozmlouvá. Co se nezdaří jaksi „zdola“, je nám o pár desítek minut dopřáno „shůry.“ Vydatný tropický lijavec přečkáváme na terase kavárny v Novosedlích, mimochodem obci s minimem ulic a maximem podnikatelského baroka. Nebe má stále barvu chcíplé myši, když nás vítá ostře chorvatsky řezaný kostelík Nového Přerova – a právě tehdy opouštíme naši milovanou Moravu a vrháme se vstříc dobrodružným dolním Rakousům. Změna je patrná hned po překročení čáry – kvalitnější silnice, udržovanější políčka i vinohrady, celkově méně odpadu. Před dvaceti lety to musela být pěst na oko, dnes už se rozdíly přece jen stírají. Šlapeme kolem půvabného Galgenbergu, kopce s vinnými sklípky, a motáme se prvními rakouskými vesnicemi. Výraz „motáme“ má své opodstatnění – rakouské cyklostezky evidentně nutí člověka vymést každý kout kukuřičného pole či vinohradu a kroutí se jak tasemnice ve střevech. Díky tomu najezdíme řádově kilometry navíc. Za vsí Kleinhadersdorf jedeme s Ďáblem načepovat vodu do místní „kellergasse“ a pak šplháme do lesnatých kopečků. Stopař odhodlaně mizí na odbočce a vrací se s vítězoslavným řevem: „Halt! Halt! Ein luxus Platz bitte!!!!“ A měl ten býk pravdu! Pár set metrů za odbočkou stojí u cesty opuštěná dřevěná chatička s verandou, vedle travička zelená, no prostě nádhera! Po devadesátce našlapaných kilometrů se skládáme na zem, vaříme svoje večeře a brzy uléháme. Dneska chci „desinu“, prohodí vyčerpaný objevitel s odkazem na plánovanou délku spánku. Ta se nám s drobnými peripetiemi nakonec opravdu poštěstí.

2. Den – 5.8.

Mezi vinohrady v sedle vyvíjíme snahu Pokecáme s rodinkou z dalekého Utahu Prokličkovat Vídní to zvládl by i slepec Večer v lese proti komárům dáme repec Mistelbach – Paasdorf – Ladendorf – Herrnleis – Oberkreuzstetten – Kreuzstetten – Hautzendorf – Unterolberndorf – Ulrichskirchen – Seyring – Gerasdorf bei Wien – Wien – Schwechat – Zwölfaxing – Himberg (97 km) Nejvyšší bod: 350 m n.m. (nocležiště „ein luxus Platz“) Nejnižší bod: 151 m n.m. (hladina Dunaje ve Vídni)

Zmiňované drobné peripetie spočívaly v brutálním nočním řevu ptáka – snad tetřeva? – po kterém jsme už vážně chtěli něco hodit. Chvílemi zněl, jako by nás chtěl napadnout a změnit náš „luxus Platz“ na „mord Platz.“ Ráno se však nebe koupe v azurové modři a zdá se, že včerejší dusno je zapomenuto. Svezeme se z kopečka do vyšňořeného Mistelbachu na první snídani, plnou mléčných výrobků a ovoce. Jistý člen výpravy naráží na limity svého trávicího traktu, které jej budou doprovázet skoro celou cestu. Klobouk před Stopařem, že i za stavu „suché trénink“ to zvládl celé ujet! U Ladendorfu se Stopař a Renča noří do pole technického konopí a čichem načerpávají energii na další cesty. Za Kreuzstettenem vjíždíme do oblasti nenápadných, ale zrádných kopečků mezi kukuřicí a vinohrady – sjezd a výjezd a člověk je za chvíli uhoněný, aniž by se to v mapě projevilo výraznější reliéfní vlnovkou. Na jednom ze stoupání dojíždíme dvojici mladých lidí se dvěma kluky ve věku 10 – 12 let a ukazuje se, že jde o opravdu mimořádné setkání. David Wolfgram, jeho žena Shauna a děti Tomas a Kaleb pocházejí z Utahu a vydali se na tříměsíční putování do daleké Evropy. Svoji cestu načali v Kodani, pokračovali přes Gdaňsk a Kraków, na našem území minuli Ostravu, Valašsko a Brno, a teď z Vídně budou zahýbat směr Frankfurt. Ujedou 30 km denně, což s těmi obřími brašnami úplně stačí. „Czech people was the greatest!“, libuje si David s odkazem na (nejen) valašskou pohostinnost. Kritické chvíle prý zažili v severním Polsku, kde jsou cesty plné písku z dun. V Brně se jim moc nelíbilo – jaký div, když cyklostezka vede napříč Zbrojovkou a dalšími vypečenými pamětihodnostmi brněnského „Brownfieldburgu.“ Po chvíli rozhovoru a společného focení přejeme této skvělé rodince mnoho zdaru a vplouváme do krajiny, která ze všeho nejvíce připomíná Ždánický les. V městyse Ulrichskirchen chceme poobědvat, ale informace místních – „kein Geschäft hier“ – nás vedou za město do pankejtu, kde si dáme do nosu ze svých zásob. Ondera zde bohužel nechá Renčin gumicuk, který mu v dobré víře zapůjčila pro zajištění stability jeho nákladu. Před Vídní se vine lehce se svažující rovina, jejíž benefity však totálně přehluší vysilující protivítr. Kytara na zádech se poprvé ukáže v roli škodolibé plachetnice – pochopitelně opačným směrem, než by námořník cyklostezek chtěl. Ve Vídni se chvíli motáme, ale posléze nacházíme správnou cestu přes dunajský most a na předlouhý ostrov, oddělující obě ramena Dunaje. Pádíme po něm jako koně v trysku, dokud se neobjeví vhodné místo na koupání. Zastavuje u nás slečna či mladá paní na inlinech a začne cosi rychle něměcky šveholit. Po ujištění, odkud jsme, přejde plynule do češtiny – prý se u nás narodila, ale dlouho je již Vídeňačkou, což se podepsalo na jejím zcela nečeském akcentu. Má malý problém – vymázla se a potřebuje ošetřit ruku. Ke slovu tak přichází Stopařova lékárnička. Při koupání v Dunaji se mi zničehonic uvolnil nehet na noze a vesele si to pak drandil vstříc Černému moři, zatímco zbytek těla odhodlaně šlapal dál k Jadranu. Zajímavé schizma. Ve Schwechatu si dopřáváme večerní nákup a kousek za Himbergem hledáme spaní. Nebude to také l´ahké, drahá – krájíme totiž nížinu plnou pokroucených akátin a širokých lánů. Nápad přenocovat v přístřešku u cesty byl vyhodnocen jako záložní a přebilo jej „eso“ v podobě lužního lesa, plného keříků a komárů. „Děcka, dáme repec,“ ohlašuji brněnsky tohonoční nadvládu repelentu netuše, že toho výrazu se chytne největší z bavičů a vytvoří z něj hlášku vandru. Ďábel buduje přístřešek pro případ deště, holky se neprodyšně ryglují do spacáků a my je brzy následujeme. Tato noc bude štiplavá…

3. Den – 6.8.

Díky hmyzákům dnes není žádné ranní ptáče V Bad Erlachu Víteček zaperlil u kruháče Často se dnes sedí ještě častěji lehá Stopař koupil šťávu s velmi divným DPH Münchendorf – Trumau – Tattendorf – Teesdorf – Günselsdorf – Schönau an der Triesting – Wiener Neustadt – Katzelsdorf – Lanzenkirchen – Haderswörth – Bad Erlach – Pitten – Seebenstein – Gleissenfeld – Scheiblingkirchen (75 km) Nejnižší bod: 172 m n.m. (nocležiště „Repec“ za Himbergem) Nejvyšší bod: 415 m n.m. (nocležiště za Scheiblingskirchenem)

A taky že byla. Vylézáme mírně opuchlí, ale s náladou nezkalenou. Rýsuje se před námi další pěkný den, který načínáme cestou podél říčky Triesting. Pohledné vinařské vesničky míjejí jedna za druhou, u Schönau pak zahýbáme ostře na jih a charakter krajiny se opět proměňuje. Tentokrát to vypadá na kulturní step, v níž se strakatí občasný borový lesejk. Od Brna jsme s malými výjimkami jeli zatím skoro pořád rovinami – ale každá ta rovina má svůj zvláštní nádech, život, dynamiku. Ze sedla kola to člověk pozná nejlíp. Ve Wiener Neustadtu odbočíme k supermarketu. Na stromu vedle právě probíhá rojení včel, kterému taktak unikneme. Ve stínu Eurosparu se opět blaženě rozložíme, popapáme, siesta nás pak ještě čeká u nedalekého vodního kanálu: tam dokonce upadáme do říše snů. Ani laškování s kytarou nevydrží Onderovi příliš dlouho. Konečně se blížíme k límci pořádných kopců! Mírně stoupající rovina nás přivede do Haderswörthu, kde ten tanec začíná. Zatím jen teoreticky, neboť stále jedeme údolími řek a říček. V Bad Erlachu – městečku s půvabným dřevěným mostem – se nám ztrácí cesta a Ďábel se vydává ji hledat. Po nějaké době se vrací s tím, že jej máme následovat na nejbližší kruháč. Tam nás však čeká s omluvným smíchem a po epesním projetí všech odboček valíme zpátky! Nějak si ten největší z býků pošolichal směr – ale i to se stává. V Pittenu se zase do historie putování k moři nesmazatelně zapsal Stopař. Pořídil si jakousi pidišťávičku v neprodyšném obalu a vytrvale tvrdil, jaký že výhodný kauf se mu to poštěstil. Pustili jsme se tedy do studia nálepky a zjistili pozoruhodné skutečnosti: jedná se o obyčejnské pitíčko a la Fruiko, nota béne s velice podivuhodným DPH, které neodpovídá potravinářským produktům! Tehdy Stopař připustil svoji minelu s tím, že nám dá ochutnat v nejvyšším sedle. Nebudu vás napínat – třešňová šťáva. Ale příhoda je na světě. Pamětlivi předsevzetí, že dnes chceme urazit méně kilometrů, zahýbáme za obcí Schieblingskirchen do bočního údolí, podle mapy plného rovných luk. Taky že jo, jenže soukromých. Ďábel se vydává na průzkum dál podél silnice – bezvýsledně. Ondera běží na opačnou stranu, do mírně stoupajícího, pralesně zarostlého svahu – a objevuje provizorní plošinku. Jak se však ukazuje, plnou velkých lesních mravenců. Jdeme tedy ještě dál a nakonec zakempíme v zákrutě cesty, kudy zrovna mravenčí dálnice nevede.

4. Den – 7.8.

Prvních pár kilometrů žádná zvlášť novina Mezi kopci odvíjí se stále táž rovina Pak se náhle drápeme do nadoblačné výšky V Mönichkirchenu nám gratulují jeptišky Hütten – Höll – Aspang-Markt – Mönichkirchen – Pinggau – Lafnitz – Unterlungitz – St. Johann in der Haide (66 km) Nejnižší bod: 372 m n.m. (Scheiblingkirchen) Nejvyšší bod: 967 m n.m. (Mönichkirchen)

Tenhle den začal jako každý jiný. Mírně stoupající rovinka už od Vídně (150 m) nás přivádí do Aspang Marktu (500 m). Tam někde by měl přijít breakpoint. A taky že přišel. Za další zatáčkou se náhle silnice ostře drápe vzhůru a vyráží nám dech. A další zatáčka, stejně ostré stoupání, a další a další! Aspang Markt vnímáme brzy jako z balónu, dech se nám krátí, průjemborec Stopař oddychuje u kapličky. Tomu říkám nástup jak z partesu. O něco výš se zabijácký sklon svahu přece jen zmírňuje a cestu lemují alpínské louky s pasoucími se kravičkami jak z reklamy na Milku či dřevěnými čápy, kteří v Rakousku ohlašují narození dítěte. Co chvíli zastavujeme, odpočíváme, kocháme se. Kdesi v půli svahu také chceme nabrat vodu ve dvorci a paní domácí, vida nás žíznivé, přirachotí z nedaleké pastviny na skútru a s úsměvem načepuje naše bidony. Víceméně vrstevnicovkou pak dobýváme nejvyšší bod celé cesty, osadu Mönichkirchen (967 m). Tato ves, situovaná v sedle, nabízí kromě lyžařských areálů také stinnou náves, kde se rozplácneme jako žaby a ještě předtím pohovoříme s několika jeptiškami, které velmi oceňují náš výkon. Je mezi nimi i jedna Mexičanka, kromě obligátní němčiny tak přijde poprvé – a naposled – na pořad dne také španělština. Nad naším odpočinkem tu bdí dřevěný strážný anděl. Přímo v sedle také opouštíme Dolní Rakousy a sjíždíme vstříc Steiermarku (Štýrsko). Sjezd to byl tak báječný, že si hned v prvním městečku Pinggau dopřáváme zmrzlinu či latéčko. Také nám nedá si nevšimnout, že Steiermark asi přece jen bude jedním z chudších rakouských regionů. Svědčí o tom oprýskané domy a často ne tak precizně upravená veřejná prostranství, jak jsme na to zvyklí třeba z Korutan či Tyrol. Ono se není čemu divit, spolková země Burgenland, osídlená nemalým procentem potomky českých a chorvatských vystěhovalců, je na dohled. A slovanskému živlu, jak jistě známo, schází pár stupínků do germánské preciznosti. Kolem Lafnitzu frčíme po větší silnici stylem peloton a dosahujeme zde průměrky přes 30 km/h. Posléze odbočujeme a na menší lesní silničce se na nás přilepuje jeden místní pán se zvláštním akcentem – který si však chce pořád o něčem povídat. Šlápneme tedy do pedálů a ufrnknem mu. Za městečkem St. Johann in der Haide nalezneme v kopcích vcelku utěšlivý nocleh – totiž rovinku mezi smrky. Trochu nás jen zneklidňuje několik krmelců v akčním radiu tábořiště. A taky vidina prvního deště od Novosedel. Spadlo ovšem jen pár kapek, což se ani za déšť nedá počítat. A do slovinského krasu a tamních příhod je ještě daleko…

5. Den – 8.8.

Třicet kilců navíc – snad nemáme co ztratit Tři Euráče za koupání to však mohou zhatit Za úplňku v Muře na nebi žádné mraky A pak vzhůru do spacáku mezi slimáky Unterrohr – Rohr bei Hartberg – St. Magdalena am Lemberg – Bad Waltersdorf – Bad Blumau – Fürstenfeld – Übersbach – Hatzendorf – Fehring – Kapfenstein – Bairisch Hölldorf – Bad Gleichenberg – Merkerdorf – Haag – Stainz bei Straden – Hof bei Straden – Halbenrain – Dietzen (95 km) Nejnižší bod: 215 m n.m. (tábořiště u řeky Mury) Nejvyšší bod: 400 m n.m. (tábořiště za St. Johann)

Vedro, které od rána panovalo, nakonec přesáhlo magických 30°C. Pro brouzdání se štýrskými kopečky zrovna žádný med. Na druhou stranu je třeba přiznat, že Steiermark – zalesněná krajina se hřbítky a hřbety protaženými severojižním směrem – má vskutku něco do sebe: a také odděluje kraj Alp od širokého území lázní a termálů, přesahujícího i do Slovinska a Maďarska. V Bad Waltersdorfu se nám podařilo nějak podivuhodně odbočit a výsledkem bylo přenášení kol přes železniční trať. Mělkým úvalem dobýváme lázeňské město Fürstenfeld, kde tryskají podzemní vody z kdejakého kruháče a není asi lepšího místa pro siestu, než jakým je místní parčík naproti koupáku. Stopař navzdory tomu vlezl do místní řeky, za vydatné pozornosti pánů rybářů. Několik z nás také využilo dobrodiní veřejných záchodků u hřiště, kde bylo učiněno základní hygieně zadost. Chvílemi si pohráváme s myšlenkou, že odbočíme do 15 km vzdáleného Maďarska, ale tuto herezi naštěstí v zárodku likviduje vidina kukuřicí nadopovaných komárů. Pokračujeme zvlněným krajem do Fehringu. A v jedné zákrutě silnice, v Gasthofu Höfler, přichází breakpoint dnešního dne. Paní domácí nám při doplňování vody vykresluje těmi nejzářivějšími barvami jakési Liebmannsee nedaleko Bad Radkersburgu, které prý rozhodně musíme vidět a zakempit u něj. Vtip je v tom, že už máme dnes něco najeto a chtěli bychom pomalu ukončovat etapu – přičemž ona bonanza se nachází více než 30 km daleko, až u slovinských hranic. Po krátké poradě se skupinou dívky (dále SD) se však rozhodujeme a vyšlápneme vstříc kopečkům. Kraj Jižního Rakouska má svůj stěží zachytitelný půvab, který jí pomohl v 16. století vtisknout italský stavitel a urbanista Domenico dell´Allio. Mozaiku luk a lesů, rozesetých na „valašských“ kopečcích, dotvářejí dodaleko viditelné kostelíky, torza zámků, v údolích lázeňská městečka se starodávnými, ale upravenými budovami. Jako by Jadran napjal tětivu luku a vystřelil svůj středomořský šíp skrz neprostupnou hradbu Krasu či Alp… Podobné pocity zažívám třeba při návštěvě Mikulova, jemuž by také slušela poloha na jadranských březích… Po rychlé výpadovce dosahujeme obcí Halbenrain a Dietzen, za nimiž se rozkládá ono bájeslovné Liebmannsee. Je tak bájeslovné, že koupel v něm stojí 3 Eura. Kurnik šopa, tož to ne, to je teda moc! shodujeme se a mizíme na břeh pohraniční řeky Mury. Tam kdesi Ďábel nalezne travnatý okraj cesty. Já mezitím vyhodím dýni, kterou jsem považoval za meloun a ukořistil ji na poli při cestě z Bad Gleichenbergu, rovnou do řeky. Skoro úplná lůna nás vábí k noční koupeli v jinak studené Muře, která sbírá své síly v ledových návrších Alp. Zdá se, že tahle noc by mohla docela vyjít, ani komárů moc není.

6. Den – 9.8.

Hned od rána protivítr silně duje Těžce po hrbolcích kodrcáme až do Ptuje Menu o třech chodech – každý na to zírá Při pohybu si pak svoje břicho podpírá Bad Radkersburg – Gornja Radgona – Črešnjevci – Orehovci – Janžev Vrh – Spodnji Ivanjci – Cerkvenjak – Drbetinci – Vitomarci – Gabrnik – Pacinje – Podvinci – Ptuj – Draženci – Sela (58 km) Nejnižší bod: 209 m n.m. (Bad Radkersburg) Nejvyšší bod: 341 m n.m. (Cerkvenjak)

SLIMÁČÍ INVAZE! Kdo tohle nezažil, neuvěří. Ráno se probudíš a máš spacák posetý oranžovými tělíčky plzáků španělských. Útočníci nešetřili nic a nikoho: jsou rozlezlí v oblečení, zanechali slizové stopy na vypraných ponožkách, dokonce zneuctili i obrázek věhlasného dobyvatele Himálaje Radka Jaroše, který doporučuje vařič VAR a ležel jihoevropským nájezdníkům v cestě. Jdeš na záchod – pod nohama ti křupou slizká tělíčka. Naložíš kolo a rozjedeš se – gumy jsou po chvíli plné slizu. Nezapomenutelné ráno! A zdá se, že celý dnešní den bude takový invazivní. Jak tak snídáme na náměstí v příhraničním Bad Radkersburgu, náměstí zvolna zaplňují auta z kolony slovinských veteránů. Je jich opravdu přehršel a místní na to koukají, jak kdyby se Slovinci rozhodli sjednotit jejich město s Gornjou Radgonou na druhém břehu Mury. Ospalé, rakousky uměřené, mírumilovné lázeňské městečko tak na chvíli opanoval hřmotící Balkán. Překonáváme Muru - a Gornja Radgona je tu. Slovinsko nás vítá kopečky, protivětrem a podstatně zrnitějším povrchem silnic. Za takových okolností se šlape výrazně hůř. Příjemným bonusem je náhle větší přítomnost lidí před domy, na ulicích, v kavárnách. Města a vesnice jsou méně napentlená, zato více žijí. Doplazíme se do Cerkvenjaku uprostřed Slovinských Goric. Zvon na kostele zrovna zvoní a jeho nesoulad připomíná spíše kováře usilovně bušícího do kovadliny. Sjedeme do nížiny a usilovným šlapáním dobudeme Ptuje, dávné římské pevnosti Poetovio, ležící na březích Drávy. Po šestačtyřiceti protivětrných, těžce ušlapaných kilometrech při teplotě 32°C konečně balzám na duši i na tělo. V centru si dopřáváme meníčko, kde si můžeme nabrat příloh kolik chceme, a také toho náležitě využíváme. Kuřátka, zelenina, polévka i závěrečný zákuseček mizejí v našich útrobách a břicha se vydouvají jako Blaník. Opět chuděra Stopař, jel víceméně „nasucho.“ – Posléze se přesouváme do příjemného podniku Muzikafé, s poezií vyvěšenou přímo na stěnách, povídáme, odpočíváme. S Renčou jdu také doplnit „balíček Ptuj“ o pochůzku centrem, uličkami, starými pavlačáky, kolem kostela sv. Jurija, pevností s výhledem na Drávu a jižně položené vrchoviny. Opravdu příjemné místo, kde nebylo zatěžko ten půlden strávit. Večer se však honí po nebi zlověstná mračna a zdálky sílí hřmění. Rychle dokoupíme zásoby a šviháme za město. Směrem k bizarní čáře obzorů, která si nijak nezadá s Českým středohořím. Hned v prvním lese zabočíme mezi závrty a osud nám poskytne příjemnou, skrytou plošinku. Déšť se nám s překvapivou elegancí vyhne, zato si však v noci užijeme jiných radostí…

7. Den – 10.8.

Výjezd sjezd a výjezd – naříkají hnáty Za Ponikvou u babičky pijem šťávu z máty V Planine na hradě Mateja s Iztokem Hostinu nám vystrojí s popcornem i s mokem Stogovci – Majšperk – Breg – Preša – Breg – Majšperk – Lešje – Pečke – Makole – Globoko ob Dravinji – Modraže – Novake – Poljčane – Lušečka vas – Spodnje Laže – Zbelovo – Mlače – Ponikva – Uniše – Zgornje Selce – Grobelno – Stopče – Tratna při Grobelnem – Črnolica – Dobje pri Planini – Planina pri Sevnici (78 km) Nejnižší bod: 249 m n.m. (Majšperk) Nejvyšší bod: 580 m n.m. (hrad Planina pri Sevnici)

Kromě komárů se kolem tábořiště v noci proháněl říjící srnec, který řval jako by ho na pekáč brali. Štěstí, že máme v týmu Stopaře, který umí srnčí „blití“ věrohodně napodobit a tak nás tato kakofonie nijak nepřekvapila. Ráno se přesuneme přes mělký límec lesů do údolí řeky Dravinja, která nás pak doprovází až do oběda. Včerejší „středohorská“ zubatina zmizela za hradbou lesů, hlavní dnešní a odevšad dobře viditelnou dominantou je kopec Boč (980 m), trochu připomínající nakynutý pálavský Děvín. Na kruháči v Majšperku jsme poprvé špatně odbočili a najeli si pár kilásků. Mají-li se však oči nač koukat, je zbytečné z toho dělat vědu. Navíc Stopař tím alespoň prokázal, že je člověk, nikoli bezchybný stroj na dokonalou orientaci (a že v této disciplíně jinak válí za lepší jedna!) Kolem Dravinje krájíme příjemné kilometry přes městečko Poljčane a zastavíme za Mlače. Kluci si dávají koupec, já spolu s SD obědváme na odbočce, kam ústí splašky z místních zahrad. Pak se jdu také smočit. Jo, a praskla mi nožička u brýlí. Další střípek do stařecké mozaiky po uplavaném nehtu: a to se mi ještě viklá zub a nožička od náhradních brýlí. Bude veselo. Po obědě – kdy opouštíme jistotu rovinatého údolí Dravinji – bušíme chvíli nahoru, až máme tep závodního lipicána, chvíli prudce dolů, až brzdy nestíhají. Slovinské Valašsko, krásná změť kopcovitých bochanců a samot protnutá železnicí, z mapy ji opět těžko vyčteš. Ve vesnici Zgornje Selce nám babička napouští vodu a nabízí místo ní také velice chutnou, poctivou šťávu z máty. Opravdové pohlazení žíznivých útrob. To ještě netušíme, že jde o pouhé proscénium k večerním událostem… Sjeli jsme do Stopče, kde jsme vůbec být neměli, ale Stopař nám svou prostorovou představivostí opět vytrhne trn z paty a brzy se napojujeme na původní směr. Ač je sluníčko již dávno za zenitem, čekají nás ještě dvě výrazná sedla. Na tom druhém leží pozoruhodná obec Planina pri Sevnici. Představte si mezihorské sedlo, kam vyšplháte z hluboce zaříznutého údolí. Před vámi se tyčí další horské hřebeny, nalevo se z lesnatého chlumu vypíná výrazný kostel, napravo městečko s dominantou udržované zříceniny. Exkluzivní dojem podtrhuje západ slunce. Rychle se rozhodujeme, že právě tady dnes strávíme noc. Ondera vyráží ke kostelu, Stopař na hrad, Ďábel na další zalesněný hřeben. Kde bude lepší flek, tam půjdeme. Ke kostelu jsem se ani nedostal přes soukromé pozemky. Zato Stopař přináší zprávy, které věští nečekanou gradaci večera. Na hrad je možné zadarmo se dostat a kousek u něj přespat. Na návsi je pak otevřená pekárna s burky a koblihy! Zbrkle sedáme na kola, aby nám nezavřeli, ale strach se ukazuje zbytečným: zavírají teprve ve 22 hod. Zrovna když žvýkáme plnotučné večeře a Ondera vychází z krámu, ozve se výkřik „Rado!“ – a já udiveně zírám na vysokou blondýnu, která vystupuje z auta a mává na mne. Brzy se smíchem nahlédne svůj omyl a vysvětluje mi, že se hrozně podobám jejímu dobrému kamarádovi. Dáváme se s ní do řeči a vysvítá, že Mateja Bobek je zdejší rodačkou a zanícenou patriotkou, pracuje v lázních Podčetrtek (které jsem shodou okolností předloni se studenty navštívil) a že nás moc ráda provede po hradě a ukáže nám, kde se dá přespat. Rádi přijímáme tuto nabídku. Cestou ke hradu má Stopař premiérový defekt celého putování – prasklou duši… Mateja nám ukáže pěkné místo pod lípou nedaleko hradu a brzy se loučí, že musí brzy ráno vstávat a valit do práce. Večer tak domněle končí. Jdeme s Renčou na nádvoří k pumpě se umýt, když tu vedle nás brzdí auto a….“Máme pro vás malé překvápko!“ směje se Mateja od ucha k uchu a vedle ní Iztok, asi kamarád, partner či manžel (nebo všechno dohromady). Takže se vracíme pod lípu, kde naši dva hostitelé rozdělávají karimatku, rozkládají na ni chléb, salám, popcorn, oříšky a skvělé červené víno… Při rozhovoru pak zjišťujeme, že Mateja je dobrá zpěvačka (což nám dokazuje videozáznamem ze svého vystoupení v Celje, poté, co jí lehce ožralecky zazpíváme „Ta jižní Móóóóraváááá…“) a že se dokonce právě v Celje mohla kdysi potkat s (tehdy) malou Barunkou na pěveckém festivalu! Hrajeme i mezinárodní songy a večírek slovanské vzájemnosti končí pozváním do Brna, Babic, Lysic… Kéž bychom to těm dobrým lidem mohli někdy oplatit!

8. Den – 11.8.

Nejde vždycky všecko když křižuješ silnici Nehoda nás zastavila kousek před Sevnicí Osud je však přece jenom férové hřiště U Krky čeká tábořiště řeka ohniště Doropolje – Orešje nad Sevnico – Sevnica – Spodnje Vodile – Tržišče – Mokronog – Slepšek – Glinek – Mirna – Trebnje – Knežja vas – Železno – Dobrnič – Žužemberk (81 km) Nejnižší bod: 183 m n.m. (Sevnica) Nejvyšší bod: 580 m n.m. (hrad Planina pri Sevnici)

Ráno jako malované trávím na hradním nádvoří doplňováním deníkových záznamů či prohlídkou expozice fotek Matjaže Krivice, kterého zajímají obyčejné momenty různých velkoměst v rozvojových zemích. Celkově je hrad ve velmi dobré kondici, plný upravených prostor, můstků a lávek, za zavřenými dveřmi – jak říkala Mateja – se nachází také obřadní síň. A výhledy do okolního kraje vzbuzují v člověku opravdové nadšení. Sem se rozhodně musím někdy vrátit! Příjemná je i vidina dvacetikilometrového sjezdu do Sevnice. Tu však naruší dva momenty: oprava silnice a její dočasná změna v šotolinu a pak bohužel i docela škaredá dopravní nehoda, kterou vyšetřují policisté, na místě už je i záchranka a na obzoru odtahovka. Komunikace je uzavřená, policajt nám nedovolí projet, prý to musíme vzít desetikilometrovou oklikou přes kopce. To se nám příliš nechce, raději tedy padáme do stínu na louku a vyhlašujeme předčasnou siestu. Šofér náklaďáku říká, že byl svědkem nehody – zdola prý jel borec v protisměru a napálil to do auta, z něhož někdo vylétl. Navzdory této děsivé skutečnosti prý nikdo není mrtví, zranění byli odvezeni do „bolnice.“ Ještě že aspoň tak. Jet o deset minut později, mohl to ten protisměrník nasolit do někoho z nás… S trochu rozpačitými myšlenkami po dvou hodinách zdržení vjíždíme do Sevnice a kvůli velkému parnu (sjeli jsme až do 180 m) si dáváme především různé zmrzlinky a ledová latéčka. Přejezd Sávy znamená konec historické Střední Evropy a počátek Balkánu: navzdory tomu žádná velká změna v krajině či kvalitě silnic. Šlapeme stinným údolím a v městečku Mokronog se nás – podle šatníku soudě – ujímá přívětivý papaláš – možná sám starosta? – který nám dává mapu okolí a ukazuje, kudy se nejlépe dostat do Trebnje mimo hlavní cesty. Děkujeme ochotnému mokronožci a po krátkém, hrbolatém intermezzu se přibližujeme k městu na 15. poledníku, tedy jakémusi „slovinskému Jindřichovu Hradci“. Svým způsobem jde i o geografický střed Slovinska. V Trebnje už nehybný vzduch připomíná sklárnu. Jsme upocení jak bejci a vidina dalšího výšlapu se nám moc nepozdává. Volíme tedy delší, zato mírnější okliku přes Železnu vas a navečer nás vítá půvabné městečko s ještě půvabnějším názvem – Žužemberk. Kdo by řekl, že je to zkomolenina německého Seinsenberg? Výraznou dominantu tvoří žužemberský hrad, jehož nádvoří procházíme a s trochou lítosti konstatujeme, kolik báječných spacích míst by se zde našlo… Pohledy do krasového údolí řeky Krky však dává na srozuměnou, ach na srozuměnou, že i tam by mohlo něco být. Opouštíme tedy další úchvatnou slovinskou lokalitu a vysoko nad říčním údolím přemítáme, zda to byl opravdu dobrý nápad. Kluci nakonec objeví sjezd k řece a vrátí se nadšeni, že našli tábořiště snů. Louka s ohništěm, vodopád, skokanský můstek přímo do řeky… Malý zádrhel spočívá v ceduli „Privatni objekt – kamerski sistem“. Ďábel to však nehodlá vzdát. Mizí na opačnou stranu a brzy přichází s vyrozuměním, že objevil ještě lepší místo a bez cedule. A měl ten hoch pravdu. Nebyl tam sice vodopád, zato krasový vývěr přítoku, který ústil přímo do Krky. A ohniště, dřevo i skokanský můstek jakbysmet. Prostě těžká pohoda. Jako bonus se navíc nad Krkou vznášely romantické opary večerních mlh… Rozdělali jsme první – a dnes mohu říct, že jediný – oheň vandru, békali, vyprávěli si, vařili čaj z čerstvé máty, koupali se v ledové řece a celkově si užívali skutečný „luxus Platz“ na samém počátku slovinského Krasu.

9. Den – 12.8.

Na té naší jízdě vládne vlhké klima A poprvé od Brna též náležitá zima Od Podstrmce k Strmci krpál k uzoufání Cestou oslavujeme náš den býkůvzdání Male Rebrce – Zagradec – Fužina – Marinča vas – Gabrovčec – Krka – Hočevje – Zdenska vas – Predstruge – Ponikve – Rašica – Podlog – Knej – Stope – Kaplanovo – Karlovica – Podstrmec – Strmca – Kramplje – Volčje – Bloško jezero (52 km) Nejnižší bod: 230 m n.m. (tábořiště u řeky Krky) Nejvyšší bod: 820 m n.m. (sedlo nad Strmcou)

Po večerní koupeli musela ještě nutně následovat koupel ranní. Míla Nevrlý by napsal, že ho bodaly do rozdrásaného těla tisíce ledových jehliček. Osvěženi jsme vyjeli vstříc dalšímu dni, tentokrát polojasnému a chladnějšímu. Déšť byl cítit ve vzduchu. Ve Fužině jsme doplnili zásoby a ve vísce Krka jsme nechali čekat naše hodné SD, zatímco býci zabýčili k Býčí skále…teda vlastně k Izviru Krke. Sám o sobě nepůsobil zvláštním dojmem, to spíše vyvěrající peřejnaté přítoky Krky opodál či vchod do Krške jame – ovšem zamřížovaný. Po návratu k Báře a Renči nezbývalo, než kopnout do vrtule a vybušit první krasový „kopík“ k Hočevje. Jen pro představu – vyjížděli jsme z 230 m, Hočevje má 490 m a míříme někam ještě podstatně výše…. Při krátkém odpočinku se objevil podnikavý psík, kterému zavonělo Renčino kolo a chtěl jej zahrnout do svého teritoria. Naštěstí se netrefil. Po chvilce už krájíme rovinatou krasovou planinu a mé podezření na defekt se mění ve skálopevnou jistotu, když sáhnu na zadní kolo. V Kaplanovu se to všechno sejde: déšť, jídlo a oprava defektu. A ještě mi volají ze Science centra ohledně pracovního pohovoru… Nová duše stále nejde nafouknout, až Ďábel zjišťuje, že je v ní taky ďoura jak do pekla. Stopař mi tedy lepí starou a po dlouhatánské proceduře můžeme prohlásit kolo za funkční. Díkec, borci. Přeháňka se přehnala a my pokračujeme do vesnice Podstrmec, která svým názvem evokuje přicházející peklo. A to přišlo. Stoupání desítka, čtyři kilometry v kuse. Za každou zatáčkou člověk čeká konec a mnohokrát se ho nedočká. Tady je třeba vyzdvihnout výkon Báry, která se do toho opřela a celý kopec vychrtila nevídaným stylem – nestačila jí ani Renča, prozměnu specialistka na kratší výjezdy „z protikopce,“ kde jí zas nestačí lehkopřevodník Ondera. Někde uprostřed tohoto stoupání se zrodil mýtus o dni býkůvzdání, kdy si býci vážou na stehna pestrobarevné pentle a ženy vaří kuřecí stehna jako symbol býčí zaťatosti. Před vesnicí Strmca dosahujeme slovinského high pointu – přes 800 m n.m. Odtud je to jen mírně z kopce. Chvíli dumáme, zda ještě dnes přetnout Cerkniško polje a spát někde u Rakova Škocjanu, nebo to raději zabalit v chladnější, smrky a mokřady dominované vysočině Bloška polje. Vítězí druhá varianta – býci se ještě vykoupou v překvapivě teplém Blošku jezeru a jeden z původem adamováků se pak převléká prakticky přímo před zraky pohoršené rodinky u karavanu. Navdzory tomuto extempore s námi kudrnatý fotřík zapřede řeč, vyzvídá odkud jedeme a popřeje nám šťastný zbytek cesty. Dekujeme se na „lóčku“ mezi borovými lesíky a rozsáhlými travnatými porosty Bloška polje. Schyluje se ke skutečně první chladné noci, vytahujeme zásoby oblečení, o nichž jsme se domnívali, že je vezeme k moři zbytečně.

10.  Den – 13.8.

Kapky mlh a deště buší kolům na kov Zanikají v propastech tam kde je Škocjan Rakov Po poledni konečně odezní ta čina Zachrtíme a za Rekou spíme u mlýna Nova vas – Bločice – Grahovo – Martinjak – Cerknica – Podskrajnik – Zelše – Rakov Škocjan – Postojna – Prestranek – Koče – Slavina – Selce – Pivka – Mala Pristava – Ribnica – Gornje Vreme (73 km) Nejnižší bod: 345 m n.m. (tábořiště u mlýna za Gornje Vreme) Nejvyšší bod: 750 m n.m. (tábořiště na Bloško polji)

Ráno mne probouzí tma, sahám si na zápěstí… Tak ne, Jarku, není to tma, ale poměrně hustá mlha: v noci zřejmě sprchlo a dnes nás ještě asi čeká pár repríz. Nabalení jako horalové se těšíme na sjezd do níže položeného Cerkniška polje, ale mlha i zima přetrvávají. Tradiční supermarketzeit tentokrát trávíme v Cerknici a záhy se napojujeme na šotolinovou cestu napříč klenotem slovinského krasu – údolím Rakov Škocjan. V sílícím dešti nejprve omylem ostatním ujedu a ukrývám se pod wigwamem za jakýmsi penzionem uprostřed lesů, pak se vracím špatnou cestou, nakonec volám Stopařovi. Ostatní jsou ukrytí pod přístřeškem z celty nedaleko parkoviště, druhá celta pak kryje kola. Počkáme, až nejsilnější déšť odezní a za občasného kapání z větví stromů míříme k jeskyním. Rakov Škocjan je krasové údolí, v němž se vynořuje a zase do podzemí padá řeka Rak, kde se nachází několik propadlých kleneb bývalých dómů a celé to vytváří pozoruhodný systém jedné Macochy vedle druhé. Nebo trochu jako Cetatile Ponorului v rumunském Bihoru. Vstup na vlastní nebezpečí – leč člověk se noří do scenérií, hodných Pána prstenů. Později se hledáme na zarostlé plošině nad srázy s holkama, každý šel trochu jinam, než čekal ten druhý, nakonec se však šťastně setkáme. Mezitím si můj třeňák usmyslel, že po asi třech týdnech viklání opustí mou ústní dutinu a stal se tak dalším dokladem rozpadajícího se těla třicátníkova. U kol, kde obědváme, se pak objevuje sympatický norský pár. Chtěli zdolat Triglav, ale vytrvalá fronta je zastavila, tak hledají zajímavé alternativy na výlet v jižním Slovinsku. Je pravda, že už několik dní jsme nad Alpami pozorovali modrošedé pásmo nacucaných mračen, nevěštící nic dobrého. Pro nás naštěstí – pro naše norské přátele bohužel – se pásmo vytrvale drželo Alp a nepostupovalo dále. Chvíli jsme nad mapou poklábosili a popřáli si vše nej. Jaký rozdíl oproti rozhašteřenému páru z Itálie, který jsme střetli dole u jeskyní! Kolem třetí se počasí konečně jakžtakž stabilizuje a my relativně odpočatí vyrážíme do boje s protivětrem, kopečky a místy šotolinou v okolí Postojny. Na návštěvu věhlasné Postojnské jamy nezbývá čas ani peníze, pořádně se zastavíme až v městě s čechumilým názvem Pivka. Právě zde jsme si všimli kontinuální a téměř nenápadné změny, kterou prodělalo Slovinsko od Gornje Radgony až sem – ze „slovinského Rakouska“ se stal „slovinský Balkán.“ Co se krajiny, vzezření vesnic a měst i hlučnosti obyvatel týče. Ale nic ve zlém, jen prosté konstatování…Odtud se vine desetikilometrový sjezd do Ribnice a následných deset kiláků valíme údolím, vzorně seřazení v pelotonu. Již opět za horkého slunečního počasí. Od Bloška jezera jsme sestoupali čtyři sta metrů. Gornje Vreme už má skoro italský charakter, vesnice plná kamenných domů a jak se vyjádřil Ďábel, „už tady cítím sůl z moře.“ Kousek za ní odbočíme k osamělému kostelu u Reky, ale kolem pobíhá plno dělňasů a celkově je tu tak živo, že raději vezmeme zavděk ostrohu mezi náhonem, řekou a mlýnem. Spací místo nic moc, naproti kráčí muškař, ale snad nás nikdo nevyhodí. Než se vydáme vstříc říši spánku, zašumí na plachtě prudká bouře.

11. Den – 14.8.

Vydatný déšť defekty řekneš na to kašlu A už sjíždíš do jadranského ráje v Koperu S Matoušem se potkáme vyprávíme storky Večer v Piranu nás provází Roman Horký Zavrhek – Naklo – Matavun – Škocjanske jame – Kačiče-Pared – Kozina – Klanec při Kozini – Ocizla – Gabrovica při Črnem kalu – Dehani – Koper – Izola – Jagodje – Portorož – Piran (71 km) Nejnižší bod: 0 m n.m. (Jaderské moře) Nejvyšší bod: 493 m n.m. (Kozina)

A déšť šumí a šumí s přestávkami až skoro do devíti ráno. Včerejší brod, kterým jsme se sem dostali, díky tomu zanikl. Nezbývá, než se vydat jinou cestou, kolem vesnice Zavrhek. Jenže to není tak jednoduché. Bezprostředně před výjezdem totiž Ondera a Stopař shodně zjistí, že mají prázdné kolo – Stopař zadní, Ondera přední. Na nejbližším vhodném místě tak ostatní snídají, zatímco dvoučlenná formace The Defect Boys se pouští do svého prvního koncertu. Dávají do toho duši. A věřte nevěřte, lepená náhradní duše je zase prasklá, vzduch uniká zteřením na záplatě! Už toho mám dost, nasazuji tedy druhou plonkovou duši a modlím se, aby tentokrát vydržela. Naštěstí se tak stalo. O něco hůře se vedlo Stopařovi, který se sice včera konečně zbavil průjmu, zato však ani dnešní oprava defektu nebyla definitivní. Pak se zase spustil vytrvalý lijavec – když se schováme pod vytaženou plachtu, najednou končí. Buď dneska člověk řeší déšť nebo defekt… Kolem Škocjanských jam jsme se spíše jen mihli – přebujelý hrozen turistů v autech a také cena 16 Euro / osoba nás odrazovala od koketerie s touto přírodní kráskou. Raději zdoláme jeden z posledních kopců u Kačiče-Pared, nakoupíme v Kozině a obdivujeme italsky laděnou vísku Ocizla. Odtud někde by měla vést cesta na hrad Socerb, ze kterého bychom chtěli konečně popatřit na vysněný Jadran. Jenže někam odbočila a my už byli tak nedočkaví moře, že jsme vyhlídku odpískali a dlouze klesající cestou se blížili do teplých přímořských krajů. Moře se objevilo vzápětí, přibývalo tepla, slunce, cypřišů i mušlí nalezlých na patníky. Konečně nádraží v Koperu – a my si můžeme říci, že mise je splněna! Po jedenácti dnech a našlapaných 812 km se tak ocitáme u Jadranu a před námi se rozprostírá vidina plážové tečky… Ve čtyři hodiny dorazí k nádraží i Matouš, který vyjel pár dní po nás z Třeboně a krosil to přes Alpy hlava nehlava na silničním kole. Je plný zážitků, které obšírně vypráví a my se řehtáme společně s ním. Až se vyřehtáme, je třeba řešit pragmatické záležitosti. Třeba koupit lístek z Koperu do Brna. A tady naráží příslovečná kosa na kámen. Paní v pokladně nám nejprve sdělí, že sobotním vlakem v 10 hod. nemůžeme jet kvůli výluce. Dobrá, pojedeme už v pátek večer, nic naplat. A v Lublani přečkáme noc. Vzápětí se odehraje neskutečná domlouvací šaráda s cenami. Jednou paní napíše, že to stojí tolik, pak to jdeme koupit, najednou je vše jinak, pak zase by se nějaká slevička našla, no prostě ajznboňák se v tom vyznej. Nakonec koupíme zpáteční lístek na slevu CityStar, který vyjde výhodněji než cesta tam bez slev. Matouš se k nám nepřipojí, vrátí se až později přes Lublaň a odtud na kole dojede do Klagenfurtu. Po vyřešení těchto obstrukcí si užíváme přímořskou cyklostezku z Koperu do Izoly. Stopaře stíhá další defekt a zatímco jej opravuje, Ondera a Matouš skáčou do moře, zatímco SD se sluní. Za Izolou zahýbá stezka od moře mezi vinohrady, sem tam se objeví nějaký tunel, z nichž ten nejdelší má 550 m. Tak dobře se nám jelo, až jsme přejeli cílový Piran a dospěli do Portorože. Vracíme se tedy na mys a zjišťujeme situaci ohledně veřejného tábořiště. To nejbližší historickému centru je prý obsazeno. A skutečně. Vítá nás usměvavý borec, který pro nás „udělá vše“, zároveň nám ale „nemůže pomoct.“ Nevlastníme totiž stan a přes to nejede vlak. Stopař s Matoušem tak nabídnou náhradní možnost – nalezli rovinatou verandu za opuštěnou vilkou v cypřišovém lese, kam se za tmy přemístíme. Mezitím se vydáme na prohlídku večerního Piranu s přidanou hodnotou nábřežní pařbičky. Vymyšleno, uděláno. Doklouzat do centra Piranu není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Pokud nechcete volit zdlouhavou objížďku, musíte vzít zavděk příkrými schodišti v křivolakých uličkách, často ne širších než metr. Pro člověka se zatíženým kolem a kytarou na zádech procházka trnitým růžovým sadem. Když se nějak promotáme na osvětlený Trg Tartinjeva, nastává další výzva – najít otevřený obchod. V něm pak koupit chléb, maso a víno na večírek. Jenže ouha – je 21.01 hod a od devíti se se Slovinsku nesmí prodávat alkohol. Paní pokladní je nekompromisní jak císařpán s licousy, žádný takový, mládenci, je po deváté? Je! Takže no alcohol! Usnášíme se tedy koupit víno na stánku přímo na Tartiniho náměstí. Slečna nám jej ochotně prodá, ale nemá otvírák. Její kumpán nás tedy se Stopařem vede naproti do baru, kde nám má lahve otevřít pan vrchní. Ten se podrbe za uchem, rozbalí vršek – a ejhle, místo korku se zjeví šroubovací závit! Nu, hlavně že slečna ví, co prodává a v jakých lahvích  Všechno se nakonec v dobré obrátilo. I to klidné místo na nejzazším mysu Piranu jsme našli, pojedli a popili, povyprávěli, „plážové pásmo“ Romana Horkého zapěli – to vše podmalováno pleskáním příboje za balvanitou zídkou. I nocleh za vilkou ve svahu dopadl tak jak měl. Tedy bez asistence otravného majitele.

12.  Den – 15.8.

Ve squatu se spinkalo tak jak zákon káže Ráno nás však noviny vyhánějí z pláže V Kopru dáme kávu pak vlakem do Lublani Vedle mokřadu nás čeká luxusní spaní Piran – Portorož – Jagodje – Koper (Ljubljana) (28 km)

Tak jsme se těšili na pláž, že se tam vyplázneme hned po ránu. Za Terstem se zdvíhá neprodyšná hradba fialových mračen, která svědčí o tamních rozvodněných řekách a lokálních záplavách. Po krátkém vykoupání si zrovna lebedíme, jak je tu krásně, když tu zafičí poryv větru a připlácne Stopařovi na tělo dnešní vydání novin Gorenjski Glas. Přímo na stránce s počasím. A to se má věru zhoršit. Nečekaná věštba se začala do puntíku plnit během deseti minut. Mračna šla z obou stran a na vlnách se tvořily čepičky. Zavolali jsme vodomilku Renču, rychle si spakovali a přiblížili se zpět k historickému centru. V tu chvíli vysvitlo slunce. Piran je jedno z nejkrásnějších měst, jaká jsem kdy viděl. Úzké uličky s vysokými domy, skrytá náměstí, pevnost s výhledem na moře, ucelená urbanistická zástavba na mysu. A k tomu všemu sotva popsatelný genius loci. Bilingvní nápisy odkazují na italskou minulost města. Na střídačku mizíme do toho labyrintu, ostatní hlídají bágly a kola na Tartiniho náměstí. Se Stopařem hledáme na Garibaldiho ulici vzkaz od kamarádky Terky „Rehabky“, který nám zanechala v komínku nad poštovní schránkou domu č. 2. Obsahuje autentické příhody z deštivého Triglavu, kam se vydala dámská jízda z Čech… A zase defekt. Přímo v centru Piranu. A zase Stopař. No teda děcka, repec už ale! Vystoupíme na pevnost s „unforgetable view“ a loučíme se s Matoušem, který vyráží směr Umago a Poreč, tedy dál na Istrii, za modrým nebem a sluncem. To nás ostatní čeká jízda do těžkých mraků nad Koperem. Ďábel si jako vzpruhu vyšlape kopeček s 30% sklonem (je otázkou, zda zůstal věren svému oblíbenému převodu 3.5., nebo zda vyměkl) a už makáme skrz tunely a vinohrady. Kupodivu, pásmo deště před námi ustupuje a než zakotvíme na koperské promenádě, zmizí z pobřeží úplně. Dáme si tedy ještě jedno koupání, v centru Kopru pak ještě jednu kavárničku: a můžeme s klidným svědomím prohlásit cyklopouť za ukončenou. Po osmé večer nás vlak unáší k Lublani, kde panuje vnitrozemská zima. Přenocujeme v divočině místního parku, vedle jakéhosi mokřádku. Místo se nemusí zdát dostatečně luxusní, ale bylo dobyto po dlouhém hledání a kvalita spánku pak předčila veškerá očekávání.

13.  Den – 16.8.

Poslední den vandru vypíšu jen v bodech V Meidlingu se povozíme na jezdících schodech Bylo nám tam děsně fajn Se slovíčky „next“ and „nein“ (Ljubljana – Wien – Gänserndorf) (12 km)

Tento den nás „odsoudil“ k zevlování po lublaňském centru. Vlak směr Vídeň totiž odjíždí až v 16.00 hod., takže si posedíme při snídani u řeky Ljubljanice, vyšlápneme na lublaňský hrad, nemineme obligátní kavárničku (s obsluhující příjemnou Srbkou) a dokoupíme dva paklíky Radlerů na cestu. Vlastně až do Vídně to všechno probíhalo, jak mělo. Tedy vyjma Ďáblova defektu, který utrpěl poněkud překvapivě na hladké lublaňské vozovce, a to díky trnu…Jenomže pak se cesta zadrhne. Začíná to nevinně. Po desáté večer se v Meidlingu ptáme na ÖBB informačním centru, zda vlak EuroCity do Brna bere kola. „Nein“, zní strohá odpověď. Zkusíme tedy stihnout osobák do Břeclavi. Běžíme s plnými koly k poslednímu vagónu a nemůžeme otevřít dveře. Prosíme o pomoc zřízence uvnitř vagónu, který však vyřkne slůvko „next“ – a vlak se v tu chvíli dává do pohybu! Myslel ten potměšilec další vagón, nebo až další vlak? Každopádně ve Vídni nocovat nechceme! Chytáme předpůlnoční osobák do blízkého Gänserndorfu. Nacpeme do něj kola, ať se to někomu líbí či ne. A projde to. Z Gänserndorfu – mimochodem města proslulého svým safari – ujíždíme ještě asi tři kiláky k prvnímu borovému lesíku před hrozivě blikajícími vrtulemi větrníků. A nocleh, jakkoli divoký, provizorní a pozdní, nabízí opět nečekanou kvalitu.

14. Den – 17.8.

Snídaně v Gänserndorfu a následný vlak do Břeclavi dávají zapomenout na včerejší zmatečný večer. Ale jen zdánlivě. Břeclav nám ještě nachystá neejedno nepříjemné překvapení, z nichž dva porouchané automaty na kávu a Stopařova do kanálu vyhozená dvacetikoruna se jeví jako to menší zlo. Do vlaku nám nevzali kola! A tak nezbývá, než čekat něco přes půlhodinu na další spoj, který nás těsně před obědem konečně vyplivne v Brně. – Krásná akce, krásní lidé, (většinou) krásné počasí a zážitky – no prostě jako zamlada. A jedu domů prát a uklízet a řešit maily. Tak děcka, repec už ale!!! 