Chile a Argentina 2018–2019

(O první výpravě o 8 let dřív se můžete dočíst v článku.)

13. prosince čtvrtek

Ráno se dobalíme, uklízíme dům a jedeme autem do Medlánek. U penzionu předáváme Táni auto a jdeme na šalinu. Je zima. Do Krpole na vlak a do Židenic. Zde čekáme v čekárně na rychlík do Vídně. Pozorujeme divné lidi kolem nás. RegioJet staví i na Dolním nádraží, na hlaváku už začala dlouhodobá výluka. Jedeme v kupé a kupujeme si kafíčko a bagety. Ve Vídni čekáme v zimě na nástupišti na vlak na letiště.

Na letišti máme čas, najdeme si tedy klidné místo. Barunka jde dělat brusku (průzkum), já si čtu a usínám. Hodíme batohy do check-in a jdeme D63 dole. Nalodíme se do letadla a letíme do Istanbulu. Dostáváme jídlo, díváme se na filmy. V Istanbulu jdeme k informacím, protože máme nárok na hotel. Pošlou nás přes pasovou kontrolu a jdeme k Hotel Desk. Zde nás rychle vyřídí a máme štěstí, že hned jede autobus, který nás veze do hotelu. Vidíme z dálky hotel postavený do oblouku. Náhodou k němu zamíříme, je to náš ***** hotel Elite Europe. Posílají nás na pokoj 305. Luxus. Umyjeme se a jdeme spát, je po půlnoci.

14. prosince, pátek

Vstáváme v 6.00 nevyspaní. Jdeme na luxusní snídani v 6.30 v patře M. 100 druhů sýrů, včelí plástev, výborné pečivo… Rychle to do sebe kopneme a jdeme na 7.00 na recepci Pouští vnitřní vodopád jako v Kataru. Bus nás bere až av 7.20 na letiště, kde jdeme rovnou k bráně. V 10.00 letíme a začíná bingování filmů.

Jídlo a pití výborné jako vždy. Ještě dojídáme bagety z domu. Do Bunenos Aires přilétáme v 11 hodin. Cesta místy vyklepaná, ale nakonec je vše v pohodě. Jdeme pro batohy a sehnat místo na spaní. Objevujeme na ochozu koberec, tak vytáhneme karimaty a jdeme spát Špunty do uší a klapky na oči zaručí pohodovou noc.

15. prosince, sobota

Máme celý den na letiště, ale spíme dloluho. B dělá průzkum?, ale bolí ji hlava, tak jdu vystát frontu na vybrání peněz, exchange za 37.2 za dolar, měním 100 USD. Pak se jdu ptát na mobil SIM + data, ale 550 na měsíc nám přijde moc. Odevzdáváme batohy a 17.00 z vedlejšího termínulu C letíme do Baroloche. Cesta hladký, ale přistání trochu házelo, fouká totiž vítr. Dostali jsme v letadle alespoň pití a křupky. Z letiště ven na busové nádraží, kde 30 minut čekáme. Po nastoupení zjišťujeme, že potřebujeme kartu, tak vysockuji u 2 lidí, ať nám pípnou. Cesta měla být za 33 USD, nakonec jsem lidem vnutil pouze 50 USD. V centru vystupujeme, zapadá slunko. Jdeme do hostelu, uložíme se v mini pokojíku s rozvrzanou postelí a jdeme na večeři. B si dává kuře, já vegetariana hamburger. Poté jdeme na hostel a usínáme ve spscácích.

16. prosinec, neděle

Ráno jdeme na snídani, dostáváme 2 malé chlebíky, dáváme si čaj a kávu. Přesuneme se do hotelu, je neděle, tak jsou informace zavřené. Jdeme se projít podél vody, fučí. V obchodech jsou dreky a samá čokoláda. Vrátíme se k hotelu, nakoupíme na oběd a jdeme se ubytovat v 13.00. Myjeme se, plánujeme kam jet na internetu. V 17.00 deme naproti nakoupit na vandr věci na vaření. Nic moc, těstoviny, kaše, kečup, žádný zázrak. Otevíráme si víno, já prosím o dos vasos, aby to mělo úroveň. Víno je kyselé a nic moc asi za 60 Kč. Ovíněni jdeme spát.

17. prosinec, pondělí

V 7.00 vstáváme, 7.30 na snídani. Je docela bohatá, tak se cpeme. Necháváme si batohy na recepci, obchod je ještě zavřený, tak jdeme na informace ANDINO. Zde nevrlý borec, neradí nic zásadního, ale úsek na velkém okruhu nejde bez průvodce projít, tak měníme plány na PAMPA LINDA trek. Ten se prý dá jít, ale máme si dát pozor.

Kupujeme v kiosku SEBU kartu na bus, malou bombu ve sportu a jdeme čekat na bus č. 10 do COLONIA SUIZA. Za chvíli jede a asi hodinu kolem jezera za 40 USD nás veze skoro k výchozí značce k refugio ITALIA SEGRE. Zajedeme si až do osady, ale 800 m se vrátíme a vyrážíme do kopce lesem po značce.

Před námi jde holka a starší pár, který předběhneme u řeky. Dáváme si na oběd pečivo a taveňák. Po cestě údolím podél řeky potkáváme skupinky, předbíháme je. U kemping place se nezastavujeme a kolem vodopádu stoupáme vzhůru. Po cestě předbíháme skupinku čtyř, přechází potok pomalu. Začíná stoupání v lese.

Potkáváme sestupovat dvojice od refugia. Cesta se mění na kamenitou a kolem kusů sněhu dostoupáme k jezeru NEGRO. Jsou u něj pěkné plácky na spaní, ale jdeme se napřed nahlásit do refugia. Mluvím s paní o naší cestě, prý před námi šla skupina, tak je můžeme po stopách následovat. Zapisuji nás do knihy i s číslem, co nám přidělil online systém. Nabereme vodu v jezeře a jdeme vybrat vhodný plácek na spaní.

Cestu za jezerem vypadá ostře: půjdeme po sněhových plotnách nad jezerem, nemůžeme uklouznout, jinak bychom se vykoupali. Uvaříme večeři a jdeme spát. Ještě si asi 30 min čtu a pak usínám taky.

18. prosinec, úterý

Po snídani jdeme lézt po sněhu. Nakonec to není tak hrozné, sníh je sice ráno ještě zmrzlý, ale jsou v něm stopy a svah není tak prudký, jak vypadal od chaty.

Po přelezení asi 4 plten se dostáváme na pláň do velkého suťového kotle. Stezičkami jdeme vzhůru, kousek přes sníh a po pár metrech jsme v sedle. Počasí azuro, vidíme fjord jezera Nahuel Huapi, dokonce Cerro Tronador. A hlavně jezero Laguna Cab, kam máme namířeno. Akorát je mezi ním a námi hluboké údolí.

Nevidíme kam pokračuje značka, tak jdu na průzkum doleva v sedle. Objevím mužíky a v dálce vidím stezku, tak se tudy vadáme. Stezka ale neklesá a my potřebujeme dolů do kotle, tak traverzujeme suťoviskem, je to docela nepříjemné, ale nakonec spadneme dolů do kotle, vysypeme pískoviště z bot a najdeme opět značku.

Dál bez značky ani ránu!

Sestupujeme jemným pískem s kopce a začíná les. Stezka je hodně prudká, ale jsou tam značky, což nás uklidňuje. Asi 400 m níž překračujeme potok, u kterého je tábořiště. Pokračujeme dál až k soutoku. Zde obědváme a já jdu přes řeku hledat značku. Kupodivu je dobře značené, tak v klidu zvegetíme a vydáme se džunglí s bambusy vzhůru.

Stromy jsou popadané na stezce, tak často lezeme přes velké kmeny. Rychle ale skončí les a vyjdeme na pláně a po prašné stezce lezeme směrem k velkému skluzavkovitému vodopádu. Stezka vede podél něj a až v horních partiích jde přímo přes něj. Ale to už jsme u jezera Laguna Cab. Problém je, že tu končí značka a ani po hodině hledání ji nenalézáme. Podle mapy má jít kolem, ale kde nic tu nic. Rozhodujeme se tedy vrátit. Bohužel, nebudeme riskovat.

19. prosinec, středa

Ráno si trochu pospíme a vstáváme až v 7.00. Už v 8.00 nasnídaní vyrážíme zpět. Počasí se trochu zhoršilo, zatáhlo se nad horami. V 9.00 jsme u soutoku. Ve 11.30 vylezeme nad les a obědváme se sockaptáky. Držíme se zuby nehty znašky a mužiků a lezeme suťoviskem do sedla, kde jsme asi v 13.00. je tu chladno. Značka byla asi 100 m od místa, kde jsem ji šel na druhou stranu hledat… Pokračujeme dolů k jezeru. Sníh je měkší, tak se po něm hůž leze. Jdu nás odhlásit z knihy k paní do refugia. Tu mrzí, že jsme nenašli cestu, prý jsme měli brodit k tábořišti a pak hledat cestu ve svahu. Tak příště… :)

Bavím se s 3 turisy “tienes otros zapatos?” Jdeme dolů asi hodinu k tábošiti, kde už nějací borci dělají oheň. Začíná pršet, tak stavíme stan a vaříme. Uleháme za zvuku kapek na plachtě.

20. prosinec, čtvrtek

Ráno polojasno, ale docela chladno. Protože chceme stihnou bus v Colonia Suiza, vyrážíme v 8.30 rychlým krokem podél řeky dolů údolím. Jde to rychle a na silnici jsme za 2 hodiny (asi 10 km). Jdeme do “centra”, kde jsou kýčovité obchůdky. Čekáme na lavečce ve stínu a pak na slunci na bus č. 10. Dojedeme do Central a jdeme na wi-fi do Tierra Gaucha. Paní má volno, tak se ubytováváme, rozvěšíme si hadry a stan a B jde nakoput. Mě bolí hlava asi ze sluníčka. Hledáme si na netu info o trecích v Chile a o Circuito Chico. Počasí na 3 dny má být dobré. Vyřizujeme emaily, já píšu Milošovi a Simonovi K. Ochutnáváme další víno. Celý den odpočíváme, večer jdeme na nákup podruhé, jsou dlouhé fronty, 2 čipsy. :)

21. prosinec, pátek

Později vstáváme, balíme se. Na snídani jdeme před 9.00, je tam dost lidí, nespěcháme. Barunka kupuje letenky do Calamy ze Santiaga. Po 10 se checkoutujeme a jdeme čekat na bus. Dobíjím SUBE kartu.

Busem č. 35 jedeme do horského letoviska Villa Catedral. Po pěkné vrstevnicovce s hovady v zádech jdeme směr Refugio Frey. Brainstormujeme o důchodcích a aplikaci tůdnů v životě. Na začátku stoupání lesem nad řekou obědváme s hovady. Asi za 2 h pak dojdeme po pěkné stezce k refugiu. Vyzvedávám č. 66 za 100 USD a jdeme se válet na slunku. Pozorujeme horolezce na skále nad refugiem.

Čteme si, pak před západem slunce postavíme stan (moc nejde vypnout) a vaříme. Pak se umyjeme v jezeře a jdeme spát, čtu si. K ránu fouká vítr a stanové plachty mlátí, tak noc není moc klidná.

22. prosinec, sobota

Nedáváme si budík, tak se budíme sluncem v 8.30. Lidi pomalu vstávají. Snídáme, balíme všechno zaprášené. U baňos čistíme zuby a vracíme deculku (100 USD dostávám zpět). V knize jsme zaregistrovaní a vyrážíme zleva jezera k stoupání do sedla. Cesta je slabě značená, ale snadno sledovatelná. U jezera se posilníme a vyrazáme sněhem přes sedlo. To je nahoře hodně kamenité, ale v něm se otevírá výhled široký na jezero, hory a hřeben za ním, Tronadore, horní stanici lanovky an Cerro Catedral. Sestupujeem ne nepříjemným suťoviskem dolů, na kraji lesa pod svahem si vaříme těstoviny s tuňákem. Předbíhají nás 2 samostatní borci a další skupinky (jedni se psem). Zůstávají za námi obědvat a my vyrážíme pěkným lesem, údolím k jeho konci. Zde se cesta zvedá a les řídne, ale znašky vypadají čerstvě značené. Vystoupáme na kamenitý kopec do kotle, kde po mužicích pokračujeme do stěny. Přes prudký a mníh lezeme na skálu a doufáme, že jsme správně, ale hned se vyhoupneme do sedla. Odtud vidíme refugio Jakob, ale cesta k němu je prudkým suťovým srázem dolů. Už podruhé dneska. Zatneme zuby a začneme stoupat. Barunka už je unavená, tak raději postupujeme pomalu. Svah nás svedl do kamenitého koryta, kterým slezeme do lesa, kde se konečně cesta narovná. Podél potoka jdeme k jezeru a refugio. Cesta měla být 6 hodin, ale šli jsme ji déle než 7 h. V refugio nám borec poradí, kam jít spát, tak si najdme volné místečko (je tam docela dost lidí a už vybrali dobré plácky), ale nakonec se zašijeme do křů a protože je jasno, ani nestavíme tropiko. Uvaříme si večeři, umyjeme v baňos a jdeme po náročné etapě brzy spát.

23. prosinec, neděle

Ráno nespěcháme, protože nevíme o žádném autobusu do Bariloche. Zaplatíme 2x50 ARS v refugiu za použití baňos a vyrazíme dolů podél potoka. Značka j e modrobílá skoro jako vlajka Argentiny. Potkáváme lidi v obou směrech, asi jdeme oblíbeným úrolím. Pod vodopády se údolí narovnává a stává suchým. Otravují nás hovada, tak pokračujeme rychle. Asi 13 km vede cesta až k silnici. úUdolí se spojí s vedlejším, které jsme o den dřív překračovali, vidíme i horní stnice lanovek nad Cerro Catedral. Dojdeme k chatě, sedneme na chvíli do stínu, nabereme vodu. Zde parkuje dost aut, proto asi tolik výletníků v údolí.

Sejdeme kousek níš na hlavnější silnici a zkoušíme stopovat. Je prašná a je vdro a nic moc provoz. Asi po 3 km nám zastaví Švýcar, co jede do Bariloche vrátit půjčené auto, vyhazuje nás pod náměstím v centru. Jdeme sednout do stínu a Barunka jde na wi-fi před hotel najít ubytování. Vrací se s úsměvem a jdeme se ubytovat do pokoje Tangoinn hotelu v 5. patře. Po mírném problému s kartou platíme 2 noci a jedeme výtahem do pokoje 503. Výhled na jezero je fakt pěkný Umyjeme se a odpočíváme. Jdeme nakoupit jídlo a víno.

24. prosinec, pondělí

Štědrý den. Vstáváme odpočasí, ale je hluk a celou noc kapal protíkající záchod. Jdeme se projít do města a do kavárny, kde plánujeme další cesty a letenky. Dáváme si espreso a latté a jsme spokojenil. Barunka při návštěvě záchodu v patře zakopen a rozsekne si palet a natluče stehno. Je to moje gramla. :) Cestoup zpět v TODO nakupujeme jídlo a víno a jdeme domů volat s rodiči. Pereme si. Napčed s Táňou a Kamčou, mají už po večeři. Pak s našima, konečně si zřídili Viber. Po náročných telefonátech si prodlužujeme na recepci pobyt o den. Chceme navštívit vinotéku, odpoledne nám tvrdili, že můžeme přijít na košt za pár korun. Když tam asi v 18.30 dorazíme, tak nás vypoklonkuují, neumí anglicky. Zklamaní jdeme hledat jinou a náhodou narazíme hned naproti našeho hotelu na pěknou vinotéku, kde mají stejný degustační “makinu” jak vedle. Ujme se nás příjemný pát a vysvětluje vzorky, kterých máme asi 7. Všechny je fotím. Barunka nejvíc chutná to nejdražší Black Tears Malbec. Já si dávám skleniku (1,5 dcl) Vallisto Malbec. Sedíme u stolečku a máme pěkný Štědrý večer. Zdokumentujeme obchod fotografiemi a jdeme spát.

25. prosinec, úterý

Tento den je v Chile hlavní svátek, obchody mají zavřeno, ale busy by podle řádnu a lidí měly jezdit. Čekáme na nejbližší zastávce na bus č. 20 do Llayo Llayo přístavu, ale nic nejede. Asi po 1 h projede bus, na zasvácee se hromadí lidi a nakonec po dalších asi 20 m dojede č. 20, naplní se lidmi, my se tam vecpeme a jedeme asi 50 m. Vstoupíme u přístavku, Barunka jde na záchod a vydáváme se na okruh po městském parku Llayo LLayo. Jdeme po pěkné pěšině kolem jezera, laguny. Jdeme celý okruh, kde už je lidí míň. Pod horou Llayo LLayo se trochu ztratíme a Barunka se naštve, že valím dopředu. Vezme si sluchátka a jdeme zpět tam, kde nás vyhodil bus. Na skále na vyhlídce jsme si před tím dali oběd: krekry se sýrem. Po chvilce čekání jede bus a my se vracíme do hotelu.

26. prosinec, středa

Abychom nemuseli brzy ráno busem do Osorna, koupili jsme si bus jen do Angostury. a odtud další den do Osorna. Dojedeme na terminal v [Bariloche] a čekáme na bus na pařezu v prachu. V cca 9.30 jedeme podél jezera do Angostury, turistického městečka dál na sever. Heldáme hostely a kempy, ale po asi hodině bloudění kolem města jsme drahé kempy zavrhli. Barunka na informacích na wi-fi ojednává hradní hotel, hodně vtipné, za asi 800 Kč pro oba. Check-in je ale až ve 3, tak se přes obchod (kupuji víno) pomalu šineme směr Caastillo del Caballero. V parčíku u zaprášené cesty jíme, pak vedlejšími cestami jdeme asi 2 km ven z městečka. Hrad vypadá vtipně. Nikdo tam není, recepční neumí anglicky a čekáme asi půl hodiny v restauraci s divnoborcem, dá nám chlazenou vodu. Jdeme se ubytovat do pokoje, všechno je jakési nedodělané, uloupané… Jdeme se vyvepřit do vyhrívaného bazénu, Barunka si čte na středověké lavečce. Já se rochním. Jdeme platit, ale nefunguje jim internet, tak to moc nejde. Platíme 1302 ARS, takže ok. Ale anglicky fakt neumí. Barunka pere hadry. Vymýšlíme plány dál.

Ještě asi v Bariloche jsem si přečetl komentáč pod trekem Puyehue o tom, že po výbuchu sopky 2011 trek zmizel pod lávou a dá se vyjít jen na vulkán. Měníme tedy plány a jdeme až do Osobna namísto jenom do Anticury.

27. prosinec, čtvrtek

Tento den se chceme dostat co nejdál k Los Angeles, kde se jede k treku Antuco. Ráno nám nychastá divnoborec snídaní v 7.30, v 8.00 máme objednaný taxík na terminal. Zde čekáme na bus přes sedlo do Osorna, Chile. V druhém patře si sedáme do semi-cama a jedeme do sedla. Na argentinské celnici to jde rychle, pouze nám dají razítko. Za sedlem (nic nejde vidět přes mraky a mlhu) je chilská celnice, tam vytáhnou všechny batohy a i příruční zavazadla nám očichávají psi. Ve frontě si počkáme na razítko a jdeme do busu. Po chvíli pokračujeme dál. Omylem jsme provzli ohryzek od jablka a křížalky. Pes měl asi rýmu.

Sledujeme cestu kolem Puyehue, ale náznaky sopečné činnosti nejdou vidět. V Osornu jsme asi 12.30, ihned se ptáme na bus do Los Angeles, ale nikdo nic nemá, tak koupíme cama do Temuso za 8000x2 CLP. Nakoupíme v místním makru (diskont) a 2 empanády a čekáme na bus po 15.00.

V asi 17 jsme v Temucu a rychle kupujeme za 2x4000 CLP bus do Los Angeles, už trochu horší kvalita. Málem ho nestihneme jak čekáme na papas fritas ve fast foodu v terminálu. Nabalíme rychle jídlo do pytle a jdeme do Los Angeles. Zde rychle z autobusáku jdeme na druhý “rural” odkud má jet bus do Antuco. Je asi 21.00. Máme štěstí a stíháme poslední bus 22.00 za 2x1500 asi 90 km. Zase horší kvalita busu, ale o půlnoci jsme v Albanico, východiště treku kolem vulkánu Antuco. Jdeme potmě po silnici směr trek asi hodinu a na konci asfaltu vedle cesty stavíme stan a usínáme. Je 1 v noci. je krásná noc plná hvězd, pozorujeme mléčnou dráhu.

28. prosinec, pátek

Ráno se jdu podívat k řece, ale je pod prudkou strání. Jsme dobře schovaní pod cestou, tak o nás nikdo neví. Nasnídáme se u konce asfaltu a vyrazíme k parku.

Po chvíli nás bere dvojice po prašné cestě vzhůru. U vstupu do parku se zapíšeme u rangera a zaplatíme vstup 3000 CLP na osobu. O kus dál u Miradoru nás vyhazují. Vodu bereme v hadici na cestě a vyrážíme přes řídký cypřišový les vzhůru.

Prašnou cestou kolem rozviklané vyhlídky stále výš. otkáváme 2 borce a ptáme se na cestu. Prý za nepříjemným lávovým polem je potok. Lávové pole je plné ostrých volných kamenů, ale cestička je jasná a občas značená praporky a klacky, bílými od slunce. V černém lávovém poli svítí.

Za polem je potok. Ten brodíme a jelikož objevujeme pěkné kempovací místo pod stromy v závětří s výhledem na ledovec a vodopád, rozhodujeme se zůstat i když je brzy.

Barunka jde spát a já se vydávám přes písečnou planinu k vodopádu. V půli cesty je žlutý potok, který nakonec musím přebrodit, tak snad to není kyselina sírová.

Vedle sebe je víc vodopádů, ale ten největší má asi 40 metrů. Fotím ho a dojde tam rodinka, kterou jsem viděl na planině. Jdu dál do vedlejších vodopádu a pak zpět přes planinu, kde najdu cestu bez prodění a jen 3 přeskoky přes žluté bahýnko.

Jdeme spát. Nám natočený budík na 23.30, ale je zataženo, tak fotit nejdu.

29. prosinec, sobota

Ráno je jasno, tak vyrážíme zpět přes potok a po stopách, které se občas ztrácí v písku směr sedlo v dálce. Pískem se jde náročně, ale občas potkáme mužika nebo stopy. Počasí se zhoršuje, za námi v údolí nás pronásledují mraky a zvedá se vítr.

Pod sedlem už se přes nás valí mlha a v sedle nám už silně fouká do zad.

Za sedlem je zbytek sněhu, který je prudký, tak se po něm bojíme. Jdeme napřed doleva, ale fouká dost silný vítr a nenajdeme lepší místo, tak jdeme doprava a přes skálu a kusy sněhu jedeme po zadku dolů ze sedla, naštěstí se nejhorší úsek dá sejít suťoviskem a pod prudkým sněhem už traverzujeme k slabé pěšince v jemném černém písku.

Jdeme po ní dolů do úsolí a občas nás vítr atakuje šrapnemel kamínků.

Vítr se zesiluje. V dálce vidíme cestu, po které občas projede auto, ale jezero z průvodce nikde nevidíme.

Jdeme přes písečnou pláň ke křovinám a osamělé araukánii. Začíná pršet a hory i sedlo za námi již jsou v šedých mracích. Překonáváme potok a pod araukánií stavíme rychle stan – to už padají i kroupy.

Vypínám stan, ale rozbuju ho a u toho se rozjede zip a urvu jednu přesku, kterou se vypíná plachta. Zkouším stan spravovat, ale počasí se horší, tak ho jenom pořádně ukotvím kameny ke stromu z návětrné strany a zalezme hluboko do spacáků.

Vítr lomcuje se stanem, kroupy a déšť mlátí do plachty a my nakonec usínáme.

Asi v 18.00 se počasí uklidní a my si vaříme čínské nudle. Jdeme spát, obloha je pořád zatažená, ale začíná se trhat. V noci vítr ustane a vklidu se nakonec vyspíme.

30. prosinec, neděle

Vstáváme do pěkného dne. Na horách je bílo od čerstvého sněhu. Stan přežil, jen je celý zablácený. Jdeme kousek na cestu a stopujeme. Jdou ale jenom motorky a auta naložen motorkami v protisměru.

Asi po 2 km, kde jyzero stále nevidíme, nám zastaví dobytčák s 3 chlapy. Jedou až do Antuca, tak naskočíme dozadu mezi čerstvá hovna dobytka, sedneme na pneumatiky a jedeme asi 25 km po cestě v lávovém písku kolem vulkánu a jezera směr sjezdovka a východ z parku.

Po cestě míjíme pomíčky zesnulých vojáků a Monument Tragedia Antuco, při kterém zahynulo 40 mladých vojáků ve sněhové bouři.

My jsme ji naštěstí přežili.

Auto projíždím kolem štol u přehrady, je tam i loď. Pak kolem sjezdovky a malého lyžařského areálu a po serpentýnách dolů k místu odkud jsme vyráželi. Dál přes vstup do parku. Na křižovatce, kde nás v noci vyhazoval autobus, nás chlapi vyhodí a smějí se, že jsme to zvládli. Po cestě jsme ještě viděli pěkné vodopády.

Sedneme si na zídku a stopujeme. Asi po 20 minutách nás nabírá rodinka s dcerou a vezou nás na autobusák do Los Angeles.

Seženeme bus do Talca. Za chvilku už jedeme s EME dál asi 3 hodiny. Vyhazuje nás na křižovatce v Talca. Jdeme směr centrum, kde B zarezervovala ubytování. Je to město duchů, prázdné široké ulice, nízké domy, všechno je zavřené.

Jdeme v horku až do centra, kde se lidé objeví.

na náměstíčku se ubytováváme, ale jsme v hotelu asi sami. Paní nám dá pokoj, my se vybalíme a jdeme hned nakoupit, máme velkou žízeň.

V obchoďáku hledáme zdravé pití, ale ve všem mají acesulfam a hnusy i v coca cole. Kupujeme vodu, hned ji pijeme. Pak nakupujeme na vandr vařící věcí, pečivo… a samozřejmě víno, carmenere.

Jdeme zpět, sy umýt, najíst a odpočívat.

Zapisujeme, plnujeme, nahráváme fotky.

Mě bolí hlava, tak jdu brzy spát. na ulici je ale hluk a tak nespíme moc dobře.

31. prosinec, pondělí

Dvě hodiny chůze

Vstáváme v 8.00 v jdeme na snídani. Paní nám nabízí huevos, ale nevíme, co to je, tak si to musíme googlit, pak teprve řekneme, že je chceme, ale jsou malá v pánvičkách.

Snídáme dlouho, až před 11.00 odcházíme směr autobusák TUR, kde má je tbus do Vilches Alto. Dojdeme tam brzy a hned objevíme okýánko, kde nás paní pošle na nástupiště 36. Jdu koupit pečivo a čekáme na bus. naštěstí přijíždí docela velký (starý Mercedes), tak se tam vlezeme – čeká s námi dost lidí, jede totiž jenom asi 4x denně.

Asi 2 hod jedeme přes San Clemente a údolím řeky Maule, ze kterého odbočíme na štěrkovou cestu. Autobus nás vyhodí až v Reserva na konci cesty, odkud jdeme 2 km ke vstupu do parku.

Platíme 2x 5000 za park a pak ještě 2x2x3000 za 2 novi v parku.

Obědváme, B si vysypává půl hodiny písek z boty, který jí tam na předchozíme vandru napadal.

Předbíhají nás asi 2pár, asi 2 hodiny jdeme k Punto 6, kde je spousta stanů a skoro nenajdeme plošinku. Uvaříme, umyjeme zaprášené nohy a vilancujeme rok 2018.

Lidi jsou hluční, já ale unavou usnínám už před půlnocí, spíme dlouho, asi protože je zem křivá a furt nás někdo ruší.

1. leden, úterý

Ráno si pospíme, v 9.30 vyrážíme přes kemp a potok směr vodopád a Valle de Velado. Na planině snídáme ve stínu. Prochází dva páry, jinak nic. Stoupáme lesem na hranu – hřeben, kde je dřevěná vyhlídka s lidmi, rovnou pokračujeme s kopce dolů, v dálce vidíme vodopád a kroutící se řeku.

Podle mapy bý mýt jezero, ale není. Dole u řeky si sedneme do stínu a já dopisuji deník. Asi ppo hodině se zvedáme a jdeme brodit řeku, naštěstí není moc studená.

Údolím, korytem řeky, pokračujeme dál, vidíme gauchas s koňmi.

Odpočujeme doleva do údolí, podle decule 2 km k refugiu.

Fotíme pestrobarevnou ješterku na stromě.

Ještě kus cesty prašnými stezkami stoupáme podél potoka, přes most překonáme hlubokou rokli s potokem a na planině v dálce uvidíme střechu s vlajkou.

Po cestě jsou špendlík a krávy. U refugia hledáme spací místo. Baňos i bouda jsou zavřené, nakonec jdeme k potoku na plácek. Stavíme vnitřek, ten nám podělají papoušci, co tam furt řvou.

Umyjeme se v potoce a vaříme špagety s tuňákem. Přijdou 2 lidé s koňma, paní si jde umývat hlavu. B jde spát. Noc je jasná, s hvězdami.

2. leden, středa

Ráno se sbalíme, posnídáme na stolečku a vyrazíme nahodu podél řeky. Zpočátku jdeme lesem vzhůru, pak přijdeme na suťovisko. Jsme za morónou, takže nevidíme do údolí, jdeme podél stěny hor. Stoupání je nekonečné, nakonec se před námi otevře údolé, ale místo Laguna Blanquillo je tam vyschlá placka, teče tam ale pěkná řeka. Překračujeme ji, je docela hluboká. Za ní se krajina zcela mění. Začíná sopečný prach – šedobílé lehké kamínky, které padaly z nebe při výbuchu sopky.

Měsíční krajinou se dostáváme do obrovského kotle a v dálce vpravo vidíme Baňos (Termas).

Je to plechová bouda a koolem ní spousta krav. Ještě asi 20 min k ní jdeme a naproti refugiu hledáme plácek, kde stavíme stan, hned pod námi je krásně čistá tůňka – baňos – s vlažnou vodou.

Jdeme se pozdravit s 3 borci, kteří se schovávají ve stínu před sluncem. To je opravdu nesnesitelné – ve stanu je tak 30 °C. Nabereme vou kousek od boudy, má trochu minerálkovou příchuť. Schováváme se před sluncem ve stanu a čekáme, a borci odejdou, máme ale děsný hlad, tak si jdeme do přístřešku uvařit na ohni. V ten moment přichází další borec, co jde nalehko GPT. Skoro nic nemá, kecáme s ním anglicky. Má namířeno po GPT, nabírá vodu a vyráží kamsi přes sedlo. 3 borci se taky zvednou a jdou kempovat k laguňě. Vyráží v 16.00 za slabšího slunce. My posbíráme pár větviček a na roštu se nám za chvilku vaří voda na těstoviny.

Tuňák k tomu a jsme zachráněni od mdlob. Jdeme zpět ke stanu, slunce do něj praží, ještě se jednou vykoupi a jdeme spát. Ještě si teda asi 30 minut tahám trn z prstu, nakonec ho B vykotlá jehlou. Jdeme spát, já si do 23.00 čtu, hvězdná noc.

3. leden, čtvrtek

11 hodin chůze s přestávkami

Ráno budíček na 5.30 byl trochu přehnaný, světlo je až od 6.15. Rychle se balíme, snídáme v refugiu, namažeme se, uděláme čepky z kapesníků a jdeme na nejtěžší etapu přes sedlo 2700 m. n. m.

Nejdřív asi 9 km stoupáme podél potoka v sopečném písku. Vidíme z dálky vysílač, možná meteorologickou stanici. Brodíme ledovou řeku a vydáváme se vzhůru. U vodoádů se cesty rozdělují. My jdeme doprava do sedla. U laguny (kratší varianta cesty) vidíme scházed lidi. My jdeme do kopce po stopách GéPéŤáka.

Stoupání nám přijde nekonečné. V sedle se cesty dělí, po GPT klesá gaučo s 2 koňmi a něco si nahlas zpívá. Asi aby přehlušil to ohlušující ticho.

Když nefouká vítr a nekřičí zatoulaný pták, člověku hučí v uších z ticha.

Sestupujeme pískem (sopečný prach) údolím a brzy se připojí potok. Brodíme ho, nabírám vodu z pramene, co vytéká přímo z písku. Po stráních jdeme hlubokám pískem. Obcházíme vodopád a z potoka se stává řeka. Musíme ji překonat, ale je moc pruduká a hluboká. Po chvíli hledání najdeme možný brod a já to zkouším bez batohu. Naštěstí to jde, tak jdu naněkolikrát a pak s Barunka Na durhé straně stavíme mužika pro další turisty. Obouváme se a hend zapadneme do písku, B jde napřed na ostroh.

Tam není žádné pěkné místo, před potůčky z vodopádu najdeme plácek, trochu ho srovnávám botama, umyjeme se a jdeme vařit. Vidíme dole u řeky páru, nebo prach koní?

Po dlouhém dni usínáme s polootevřeným stanem, kterému jsem našil šňůrku, ale moc to nepomohlo.

4. leden, pátek

Ráno nám to trvá dýl se vykopat, jsme rozlámaní po náročném dni. Obcházíme po vrstevnicových vcestách řeku, vidíme, že kouř byla ve skutečnosti pára valící se ze země dole u řeky. Smrdí to sírou a sirovodíkem – ten jsme předchozí večer trochu cítili.

Obcházíme ostroh a pomalu stoupáme svahem k dalšímu sedlu, ale je to tak 10 km.

Vynoří se v dálce vulkán, který soptí a dští prach. Je podle mapy asi 30 km daleko. Prach se táhne desítky km, naštěstí podeél hranic s Argentinou a ne na nás, vypadá to zlověstně. Nikde není stín, jdeme přes oběd jenom se suešnkami a arašídy. Do sedla stoupáme hlubokým pískem. Před ním v jednom bočník údolí s potokem potkáváme Francouze v protisměru. Chvíli s nimi kecáme, pak namočíme kapesníkové čepice a jdeme vstříc sedlu.

V sedle naposledy pohlédneme na obrovské údolí se spkou, útesy, lávovým polem, lagunou, …

Scházíme k malé lagunce, kde sedí dva Santiágané a radíme jim, aby šli do sedla. My klesáme dál k Laguna Las Animas, která se vyloupne až na poslední chvíli.

Nabírám u pramene vodua jdeme k ní. Jsou tam lidé na pikniku u pláže. Já jdu dokola fotit, pak ještě najít pěkné místo u potůčku na trávě. Když všichni odejdou, jdeme se nazí koupat, nebo spíš umýt, do laguny a schovat do stanu. V noci je obloha slabá, tak ani nevylézám ji fotit.

5. leden, sobota

R8no ležíme dokud nás teplo slunce nevyžene ze stanu. Pomalu se balíme a kolem 10.00 přichází první turista zespodu. Jde k nám a je tak divnej, že se ho už nezbavíme.

Začneme sestupovat k refugiu El Bolson. Napřed po skalách, kde v protisměru míjíme skupinky výletníků. Pak údolím Valle de Indio kolem řeky a vodopádů ke kempu. Ten je na pěkném místě, ale je tam moc turistů a stanů. Jdeme tedy rychle dál dalších 10 km k Parque Ingles. Potkáváme celé autobusy turistů. Na plácku ve stínu mimo cestu si vaříme oběd a odpočíváme: není kam spěchat. Pokračujeme, cesta se narovnává a rozšiřuje, jak se blížíme ke vstupu do parku. Docházíme před 18.00. Obhlídneme kempy a rozhodneme se ujet posledním busem do Moliny.

Na cestu si kopíme ovoce, sladké pití a 2 empanády a za chvilku vyrážíme. Bus jede hodinu z hor přes úzké údolí.

Poslední 1/4 urazíme za pár minut – přes vinice směr Molina.

Ihned po vystoupení jedeme na náměstí a v informacích chytáme wifi a dostáváme mapku ubytování.

Na druhý pokus objevujeme asi 3 bloky od náměstí hospedaje. Ubytujeme se a ihned jdeme do obchoďáku pro odměnu: sýry, šunka, víno…

Na zahradě hospedaje až do tmy píšeme domů a ochutnáváme víno. Teplá voda jaksi neteče, tak jdeme na čuníka.

6. leden, neděle

Ráno se pomalu vypravíme, nasnídáme, teplou vodu opět nezprovozníme a jdeme na autobus do Curico, odkud jezdí busy do Santiaga. Na nádraží kupujeme lístky a za chvíli už jedeme po panamerikáně do Santiaga. Z Moliny už máme zamluvený přes Airbnb byt v centru, tak tam metrem s novou kartičkou BIP! vyrázíme. Chytne nás Francouz, ktedý jede o 2 bloky vedle, tak mu radíme a navigujeme ho. Vyklue se z něj nějaký stavbyvedoucí, dělal v Dubaji a Kataru na stavbách mrakodrapů. Znal nějakého kolegu Čecha, se kterým pracoval.

Jdeme do hipsterské čtvrti do Starbucks na kafe a wifi. Borec z ubytování dorazí až za hodinu, čekáme ho ve slepé uličce, kde je byt. Ukazuje nám ho a vysvětluje věci. Jsme nadšení. Umýváme se, jdeme koupit jídlo do Unimarc a po zbytek dne odpočíváme a plánujeme, co budeme dělat.

7. leden, pondělí

Jdeme se projít na Mercado central, kde mají být čerstvé ryby, ale dojdeme pozdě před zavíračkou. Ani pěknou restauraci nenajdeme, tak jdeme na zelný trh, kde je také už po šichtě a jen pár obchůdků má otevřeno. Jdeme tedy zpět a rezervujeme si stůl v Bocanariz na ochutnávku vín.

8. leden, úterý

Plán byl jít na vyhlídku [San Cristobal cerro], ale na online kameře je zataženo, tak na to kašleme. Na 21.00 máme rezervaci, ale na poslední chvíli se rozhodneme tam nejít, asi hlavně kvůli ceně. Běžíme místo toho do Club vin, ale minutu před zavíračkou už nás tam nepustí. Jdeme do obchoďáku, kde si taky víno vybereme. :)

9. leden, středa

Plán byl jít do muzeí, ale raději jsme si četli a váleli se. Večer jdeme koupit víno do Vin club a vybereme si reservu. Poslední celý den v Santiagu!

10. leden, čtvrtek

Ráno se pobalíme, zavřeme byt a metrem a busem jedeme na letiště. Projdeme k branám a koupíme si ve Starbucks kafe a čekáme asi 4 hodiny na let do Calamy. Bohužel sedíme v uličce, tak poušť pod námi nevidíme. Po příletu jdeme ihned vyzvednout auto v Econorent. Dostaneme kompaktní SUV Hyundai Creta, které vypadá velmi schopně. Jedeme (bloudíme) po Calamě do supermarketu hlavně pro vodu. Je docela chladno a slunce zapadá. Nás ale ještě čeká cesta do San Pedro de Atacama. Jedeme asi 90 km. Před Pedrem potmě nic kloudného nenajdeme, do Valle de la Luna nás tak pozdě nepustí (21.30), na mapě najdeme parkoviště u nějakých vykopávek a když hlídači slíbíme, že v 5.30 vypadneme, nechá nás přespat.

11. leden, pátek

Vstáváme brzy a jedeme do Valle de la Luna. Jsme tam jako první ještě je tma, asi 5.45. Nemáme přesně 2x25000, tak jdeme za 2x2000 na studentské vstupné. Vyrážíme do údolí a už trochu začíná svítat. Vybíráme si jednu vyhlídku (mirador) a lezeme na hřeben. Ještě asi 20 minut čekáme (naštěstí není moc zima, tak 8 °C) na první světlo. Nafotíme a teprve při sestupu potkáváme prvního člověka – fotografa.

Jedeme dál do údolí na Tres Marias na konci mapy – dál je cesta uzavřená. Je to chabý, tak jdeme zpět na Minas, kde je sůl ve skále (lížeme). Všude kolem to praskáý, jak se slunce opírá do soli. Jdeme na další atrakce: dunu, solnou jesyni, kde už potkáváme lidi. Před tím jsme si na baňos vyčistili zuby.

Opouštíme měsíční údolí a jedeme do salaru na Laguna Lejar. Koupání v soli stojí 15000$, tak na to kašleme a jedeme na Ojos del Salar – dvě sladkovodní jezírka a Laguna Tebinquinche, skoro vyschlou, s pár plameňáky. Míříme zpět kolem Lejar na 23-CH, směr jih.

Ve vesnici Toconao si kupujeme kafe (sami jsme si ho zalili v malém bistru) a mrkvovou buchtu a na náměstíčku si dáváme svačinu. Pak zajedeme do údolí Quebrada de Jerez, kde v oáze v údolí u říčky stojí pár domků, kamenný lom a na skále tam mají staré petroglyfy.

Nasedáme do auta a valíme dál na jih přes osadu Socaire, kde se má cesta horšit, ale naopak se lepší – krásným asfaltem stoupáme do 4100 m. n. m. k lagunám Miscanti & Miñiques. Zde je zavírají v 18.30 a spát se zde nedá. Necháme si to na ráno a jedeme dál k Piedras Rojas. Po cestě jsou krásné výhledy. K Piedras se nedá dostat, všude je zákaz vstupu natož vjet, aby se tam dalo… Jedeme jetě přes sedlo k laguně Tuyaito. Dál už je jenom hranice s Argentinou. Msísto na nocleh jsme nenašli, tak se vracíme zpět. U Piedras se místních v domku ptáme a opravdu se nedá nikam mimo cestu. Jedeme tedy na mirador, čekáme na západ a pak zpět k Miscanti. Naštěstí těsně před setměním najdeme ďolík vedle cesty, kam zajedeme i autem a v klidu schovaní před větrem usínáme.

12. leden, sobota, El tatio

Ráno si pospíme, vyžene nás až slunce. Stan je namrzlý, spíme v 4100 m. n. m.. Odmrazujeme auto na slunce a vyrážíme k Miscanti. Platíme vstupu a jedeme k lagunám. Je tam spousta turistů, co mají od cestovek i snídani. Rychle to obhlídneme a valíme směr Laguna Chaxa. Zde je o dost víc plameňáků a naučná stezka. Ve stínu tam na lavičkách jíme. Všude sůl a praská v ní, selfie s plameňákem.

Zpět na hlavní silnici. Na vrátnici ALMA nás nepustí nakoru, jedině s tour, ale ta je zabraná dlouho dopředu… Jedeme do San pedra doplnit benzín. Projdeme se po parku, nakoupíme vodu a mléko a jedeme kus zpět na Calamu do Valle Aroiris, duhových hor. Je to asi hodina jízdy a očividnš to je ještě neobjevená atrakce. V bočním údolí před Rio Grande nikdo nevybírá vstupné, cesty nejsou popsané, značky chybí. Dojede tam jen pár aut, je to daleko od všech ostatních atrakcí. Procházíme se a fotíme duhové kopse: zelená, oranžová, červená, žlutá, bílá, … kaktusy… V bočním červeném údolí objevujeme chodbičky, fotíme vertikální panorama.

Zpět přes San pedro pozdě odpoledne vyrážíme směr El Tatio. Cesta je docela špatná. Po cestě vidíme plameňáky, jedeme stále výš a výš na planinu 4300 m. n. m. Zde západ slunce, magnificent views! V dálce asi už v Bolívii vidíme pod vulkánem stoupat páru z gejzírů. K El tatio dojedeme potmě. Uklízečka nám moc neporadí, tak jedeme zpět po cestě, protože u gejzírů se přes noc nesmí zůstat a usteleme si v ďolíku vedle silnice. Mě bolí hlava a moc se nevyspím.

13. leden, neděle

Vstáváme v 5:30, není nám moc dobře. Jedeme přes bránu potmě mezi gejzíry v mlze na parkoviště. Jsme skoro první… Je –5 °C, čekáme na první světlo. Gejzíry čvachtají, bublají a páří se z nich. Barunce je špatně, tak sedí v autě, já obcházím gejzíry a fotím. Když se konečně vyloupne slunce, autobusy odváží turisty k bazénu. Máme tedy gejzíry skoro sami pro sebe. Nelze popsat slovy, viz fotky a videa…

Cesta na Linzor je zatarasená a hlídač říká, že je ve špatném stavu, tak se rozhodneme to objet jinudy. U baňos se posilníme a vyrazíme směr Caspana. Cílem je nám Baňos de Turi za horami. Po písčitém výjezdu do 4500 m. n. m. začíná krásná asfaltka, na které potkáme za hodinu 1 auto. Klesáme do nížin. V baňos nikdo není, jsou zanedbané, lamy sem chodí pít z plání. Místní si smočí nohy ve vodě (je vlažná), my vysušíme stan, najímese a vydáme směr Chiu Chiu. B řídí po drsné cestě přes strže. Pod kopcem začne asfalt až do Chiu. Zde obejdeme 2 bloky, je tu pouze kostel a pár restaurací. Jedeme do Calamy. V obchoku ve stínu se přebalíme, zajedeme dotankovat, myčku nenajdeme, tak vracíme auto zaprášené a doufáme, že nic nenaúčtují za čištění. Na letišti na free wifi bookujeme MDS hotel v kasínu. Asi 2 km od letiště jdeme pěšky, na kraji města si mávneme na collectivos, za 50 nás veze k hotelu. Jdeme nakoupit do Lider a umýt se. Fotky, pisco sour jako welcome drink.

14. leden, pondělí

Ráno nemusíme spěchat. Checkout mají až v 13.00, v pohodě se v restauraci nasnídáme a pak jdeme ještě na pokoj si číst. V 13.00 je sraz v kanceláři Codelco, asi 1 km od hotelu, tak uděláme checkout a s krosnami jdeme po poledni na křižovatku Avenida Granaderos a Sur. Zde v čekárně čekáme, až všem rozdají helmy a vesty, všechny zapíšou a asi v 13.30 vyrážíme autobusem směr Chiquicamanata. Dá se s námi do řeči Švýcar žijící v Americe. Jedeme napřed do opuštěného města Chiquicamanata, z kterého všichni před asi 11 lety odešli. Štěrkem z lomu se postupně městečko zasypává a tak jsou všude kolem vidět výsypky.

Na několika místech se zastavujeme a za přísných pravidel se procházíme po ulicích. Průvodce hovoří španělky a anglicky a ochotně odpovídá na naše zvídavé otázky. Busem se přesunueme do průmyslové části, kde vidíme jezírka kyseliny, obrovské rypače, katody s mědí v hodnotě M dolarů… Naštěstí nás pustí s busem do lomu, tak jedeme na vyhlídku. Doprava je vlevo kvůli obrovským náklaďákům, vo cozí štěrk 24 hodin denně z lomu. Zemětřesení zde je hrozba a proto musíme mít dlouhé rukávy, helmu atd. Lom je enormí, asi 900 m hluboký, ale většina objemu je hlušina. Budou ho zavírat a přechází na důlní těžku, která je efektivnější. Kolem 16.30 se vracíme busem zpět do kanceláře a jdeme kolektivem do centra se ubytovat v levném hospedaje s postelí a koupelnou. Odpočíváme, chutnáme víno.

15. leden, úterý

Ráno před svítáním opuštíme ubytování a jdeme asi 40 min na letiště. Zde máme v 8.55 let do Santiaga. V 11.00 přistáváme, čekáme na batohy a kupujeme bus rovou do Valparaiso. Čekáme asi 2 h v příletové hale, kupujeme pití v automatu. Pak zoufale hledáme za pomocí místní paní co umí anglicky bus, ten jede až kdesi za rohem, tak se tam rychle přesouváme. Přijíždíme do Valparaisa a od autobusáku bereme bus 607 přímo k ubytování nad městem. Je pěkné, umyjeme se a navečer se jdeme projít po vrstevnici k domu Pabla Nerudy. Nic moc, uličkami sejdeme dolů do víu města a pak zpět nahoru k ubytování.

Po cestě ve wineboxu zjišťujeme možnost koštu, paní pak píše na whatsapp, ale my se rozhodneme nejít. Usínáme s krásným výhledem na Valparaiso.

16. leden, středa

Snídáme v klídku, na tom for tips nejdeme. To se ukáže jako špatná volba. Vlastní naplánovaná cesta je dobrá až k Puerto, až se svezeme dolů ascensorem, ale v přístavu nejde jít podél moře na západ, tak se rozhodnu jít směr sever podél moře, ale to je hnusná cesta po silnici. Koupíme si v obchoďáku pečivo, ale není kde ho sníst a B je po příchodu k molu už značně naštvaná.

Pojíme a vyrazíme přes zeleninový trh zpět k ubytování, kde jsme nechali krosny přes Cerro Bellavista. Není zde žádná pěkná kavárna, což Barunce na náladě nepřidá. Po zbytek dne je naštvaná. Busem jedeme až do Viňa del Mar, že po cestě něco Ireně koupíme, ale vinotéka co najdu je dost slabá. B jde tedy sama k Ireně, já jdu do La Vinoteka pro víno. Pak asi 30 minut k Roca blanca. Barunku zde nenajdu, tak trochu vystresuju, jdu přes vrátnici k Ireně, nechám tam batoh a běžím Barunku hledat. Ptám se holky a kluka, nikoho neviděli, tak pobíhám po ulici a nakonec mi ti dva ukážou, že už ji viděli, sedí na zídce u Ireny. Jdeme se tedy ubytovat. Irene vaří rýži a zeleninu. Plánujeme další den.

Hláška dne:
| Dřív se za ní otáčeli kluci, dneska už se za ní otáčí jenom turniket.

Barunka (poté, co mě sledovala upravovat experimenty v oTree)
| Kdyby všichni lidi byli programátoři, tak už osidlujeme minimálně Pluto.

17. leden, čtvrtek

Jdeme se po snídani projít na autobusák, kupujeme lístky do Mendozy. Pak k moři přes kavárnu vedeno uKolumbijci, jinak je v Chile kafe zoufalý (nescafé). I s dortíkem. Pak po pláži s velkými vlnami a spoustou lidí na větrné molo. Odtud do La vinoteka. Přesunují nás k vedlejšímu stolu a jako omluvu dostáváme espumaje, tak nakonec zládneme vyzkoušet pouze další 2xX vzorky.

Příjemné posezení. Zapmněli nám naúčtovat 2 vzorky, tak jim to říkáme, platíme 20000. K Irene večer, kupujeme máslo a sýr. Večer jdeme do restaurace s kolegama Irene.

18. leden, pátek

Barunka jede do Valparaisa na tour for tips. Já s Irene na univerzitu (je blízko jezera). Chvilku si chystám prezentaci a v 11.00 začínáme v přednáškové místnosti, asi pro 15 lidí 2 hodiny.

Stihnu všechno, nic se vyloženě nepokazí, jen se zíním o la cucaracha a Roglio se toho chytne. :D Že prý je má Irene doma.

Po přednášce jdeme na oběd, pak se loučím a busem jedu do Roca Blanca. Zde se vykoupu v bazénu a jdeme ještě jednou do La Vinoteka.

Tentokrát si nás moc nevšímají, vyzkoušíme 2x2 vzorky a valíme zpět k Ireně. Nabalíme se, rozloučíme a jdeme přes obchoďák na autobusák. Za poslední drobné kupuji empanadu a muffin. Nasedáme do busu a jedeme přes Andy. Na hranicích nám prohlíží batohy, kupujeme colu, je nám blbě.

19. leden, sobota

Přijíždíme brzy asi v 5.30 do Mendozy. Čekáme na nádraží až otevřou okýnko a kpujeme jízdenku do Buenos.

Asi v 8.00 jdeme do hotelu HH. Máme štěstí a ubytují nás i když ofiko mají checking až od 15.00. Supr, já lehnu do postele, mám teplotu. Celý den ležíme.

20. leden, neděle

Posnídáme v hotelu a jdeme bez batohů v 11.00 na Tour For Tips, kousek od hotelu. Sejde se nás jen 5, s průvodcem, který umí dobře anglicky, jdeme dokola přes nové město asi 2 hod. Pak se loučíme, dáváme mu 600$.

Jdeme do restaurace La Asadito, Barnka si dává mega steak, já grilovanou zleninu. Naplněni jdeme zpět přs poloprázdné město v siestě a v neděli zpět do hotelu pro batohy a na autobusák.