Chile a Argentina 2010–2011

(Do Chile jsme se podívali ještě jednou o 8 let později, v roce 2018.)

Jižní Amerika byla naším dlouholetým snem a jako vánoční dárek jsme si ji nadělili na konci roku 2010. Cestování v Chile a Argentině jsme strávili celých 50 dní až do února 2011 a stálo to zato.

Nejprve jsme nasávali atmosféru vánočního Santiaga de Chile ve třicetistupňových vedrech, poté jsme si půjčeným autem projeli oblast jezer a navštívili tak NP Villarica, NP Huerquehue a NP Puyehue. Obrovským zážitkem bylo putování patagonskými fjordy při čtyřdenní plavbě lodí all-inclusive. Naším hlavním cílem však byl známý park Torres del Paine, který nás ohromil svými nádhernými horami avšak trochu nepotěšil proměnlivým a nepříliš slunečným počasím. Nezapomenutelní byli také tučňáci v kolonii Seno Otway, hlavně nejjižnější trek světa na Isla Navarino – Los Dientes neboli Zuby a návštěva nejjižnější turistické značky na světě u jezera Windhond.

Při naší krátké cestě Jižní Amerikou jsme potkali mnoho cestovatelů, kteří měli na JA vyčleněno i půl roku a proto byl náš výlet snad jen prvním z mnoha dalších návštěv tohoto rozmanitého kontinentu.

25. prosince

Odjézd!

Vše začalo v brzkých ranních hodinách na Boží hod. Každý z nás vstal ve svém městě, donervoval a v 7.00 jsme se sešli na nádraží. Nervozita trochu opadla. Jdeme na Zvonařku, kde jde Barunk na povinný záchod a kupuje si Colu, protože je jí špatně. Tourbus za 180 Kč (e-jízdenka) jede do Vídně, kde je v 10.00. Zde předlouze čekáme na odbavení zavazadel v 13.00. U přepážky British Airways se ptáme na převoz benzínového vařiče. Asi nám nerozumí a odrazují nás cokoli takového na palubu brát, což nás nepotěší. Na převoz pepřáku, který jsme si koupili na sebeobranu se raději vůbec neptáme a já ho jdu pokořeně schovat před terminál. I když jsou všude kamery, nenápadně ho hážu pod zídku silnice a rychle se vracím zpět. Snad tu ty dva měsíce vydrží…

Přemýšlíme, co budeme dělat, nakonec nechám vařič schovaný v ešusu a snažíme se dělat jakoby nic. Snad se security služba slituje. V terminálu 2 u brány D21 trneme, aby nás nezavolali a nedonutili vařič vytáhnout a nechat v Rakousku. Barča trne hrůzou, já se nebojím. Nakonec vše proběhlo hladce a my vzlétáme směr LHR. Po cestě dostáváme snack: nápoje a sýrové krekry (nebo čokoládový zákusek, člověk si mohl vybrat). Na LHR přilétáme s půlhodinovým předstihem a čeká nás proto 5,5hodinové čekání. Čekání si krátíme letištní důkladno ukontrolou (v Londýně jsou vskutku poctiví). Jako obvykle pípají pohorky, tak se zouváme (jejich smůla). Osahávání jako obvykle, Barunku si podala silnější afroameričanka (a že si teda šáhla). Po kontrole obcházíme nákupní galerie v terminálu 5 a heldáme Startbucks. Dojídáme nachysvané bagety a znovu se jdeme procházet. Když najdeme Startbucks, najdeme si místečko a popíjíme velkou várku kakaa, až je z toho Barunce zle. Stále checkuji zda nehlásí naše zavazadlo s vařičem na security a tak to rychle utíká. Hodinu před odletem displaj ukáže bránu B38, tak se k ní vydáme. DO letadla nás začínají pouštet až 5 minu přes scheduled departed, máme zpoždění. Nevadí, hlavně, že nasedáme a naše zavazadla nehlásí.

šššširoká Šššššvýcarka

V hlavě si vytvářím peismistickou teorii, že naše zavazadla nehlásí, protože se ztratila, ale brzy můj mozek zaměstnává problém jiný a ne ledajaký, protože je na celou cestu. Vítka jsem gentlemansky pustila k okýnku a tak vedle mě usedá Švýcarka, jejíž pozadí bohužel nepasuje do sedadla a jelikož moje pozadí nezabírá jen polovic, tak se na mě navalí a při každém pohybu mě nezapomíná šťouchnout loktem, no to teda bude 125 hodin letu.

Záchody se podělaly a my málem taky

A že bylo a nejen 15. Kdy jsme se pohodlně usadili, začal nás hlavní letušák (stará letuška) hlásit, že naše zpoždění je kvůli rozbitým záchodům a ??? se je snaží opravit, tak ať jsme trpěliví. Tak jsme tedy trpěliví, dokud se neozve pilot, že se to nějak nedaší a že budeme muset přesednout do jiného letadla a ať čekáme, že se tam vše nejdřív přeloží a že až pak nás. Po tom, co se vše krom lidí a hlavně jídlo (máme hlad) přeložilo do jiného letadla, ozval se znovu náš pilot, že akce se ruší, že to inženýři spravili, ale že se vše musí přeložit zpět a jen tak mimochodem že nejde vyrovnávání tlaku, ale ž e to opraví. 10 minut před půlnocí se ozývá pilot, že jako vše OK (tak mu teda věřím) a že se začneme chystat k odletu. A jako že posledních 10 minut Božího hodu, tak ať si to užíváme a Merry Christmas! A to by člověk myslel, že takové věci jsou jenom na východě. :)

26. prosince

Maxim Turbulenc

Konečně odlétáme a nový den zahajujeme vskutku vánoční večeří - krocan a k tomu dezertík splácaný všechno se smetanou a šupky dupky vyšůrat a spát. Vítek ještě kouká na filmy (anlgické a titulkované, supr výběr) a pak nás už budí kruté turbulence a protože jsou naše první, máme strach, že padáme. Někteří to dokonce i zaspí, takže asi žádná hrůza. Za chvíli drsný propad zase nastoupáme a spíme klidně dál (až na pár cm soubojů se ŠŠ.

Brzy ráno nás budí královská snídaně po anglicku a zanedlouho přistáváme v Sao Paule, kde má být 0min mezipřistání. To však trvá cca hodinu a pak zase nahoru, nápoje, bagetka a muffin. Do Buenos Aires přilétáme jakousi divnou oklikou přes hrozné turbulence, stále klesáme a stoupáme až mě z toho bolí hlav aa uši a mám toho dost. Nakonec s potleskem přistáváme v Buenos Aires s 4hodinovým zpožděním. Na letišti procházíme kontrolou. Nahlašuji, že jen projíždíme do Chile a špatně jsem pochopena, za což dostávám špatné razítko, které mi musí anulovat. To je krasavec do sbírky. :)

TODO Popsat vízovou nepovinnost v Argentině.

Caliente Aires v Buenos Aires

Vyměníme pár pesos. Vítek zjišťuje spoje do centra: jede tam taxi za 40–60 dolarů, soukromý bus za 10–12 pesos a večejné MHD za 2 pesos. Tak to je jasná volba. Rozměňujeme v předraženém MacDonaldu peníze (samozřejmě za nákup :) a vydáme se na autobusovou zastávku na autobus č. 8, který prý jede do centra. Kupujeme v autobusu lístky, které nám řidíč naťuká a valíme. Po cca půl hodině se dostáváme asi někam do města a trochu začínáme nervóznět, kam dojedeme. Chcípáme vedrem (30 °C) a do řeči se s námi dává mladý Japončík, který hledá hostel a u nás vodu. Konečně se nacházíme na mapě a s pomocí jemně anglicky mluvícího páru a vůbec anglicky nemluvícího řidiče se rozhodujeme vystoupit a nalákáme i Japončíka, protože si vybavuji, že jsem tam místně četla o nějakých hostelech.

Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, protože ten první vás nemůže posrat!

Znaveně vedrem šlapeme k hlavní Avenid de Mayo, přičemž spatřím nějaký kostel, tak se s námi nadšený Japončík loučí a zapadá do domu. Jak málo stačí ke štěstí. :) Nám ke štěstí stačila jen sladká limča a lavička. Po chvilkovém vhádání se žebrákem, který chtěl cokoli a my mu nechtěli dát nic, se vydáváme pěšky na Retiro. Potkáváme nadšeného Japončíka, který našel hostel a ATM a s úsměvem míříme dál. Když v tom mi Vítek ukazuje klobouk, že mu ho pokálel holub, tak se mu směju, že je fajnovka, že je to jen voda z klimatizace a že mě kaplo na hlavu a taky nešílím. Tak ho nějak odbydu, ale přichází paní a naznačuje, že něco není v pořádku a podává kapesníky. Zaměřujeme se na vodu z klimačky a ejlhle, ono hovno. A jaké :D Vítek má špinavý celý batoh i nohy a klobouk a já vlasy, batoh a nohhy. Prohlašujeme, že to byl kormorán a plýtváme extra soft Dampers ubrousky, které nám nepomáhají, lae pro dobrý pocit. Příště dám žebrákovi i vlastní podprsenku. :)

Trochu zklesleji kupujeme v Carrefouru nejlevnější limču a s menšími potížemi nacházíme autobusák plný luxusbusů. Usedáme na batohy do nejchladněšjí části a dáme se do čtení a psaní, kterým si chceme zpříjemnit osvěžením limčou. Po ochutnání a konstatování, že je nechutně sladká objevuji na obalu obrázek, že je to k ředení 1:6. Od smíchu nemáme daleko k pocitu, že se nám ta cesta zatím moc nedaří. Ale my se nedáme a těšíms se, co nás potká. :)

Bus s postelí

Kolem deváté se objevuje náš Cata Royal Suite na nástupišti 24, nakládáme batohy (borec za to chce prachy, Vítek nechápe, tak nás nechá). Sedáme do luxusu, kterýá byl luxusem tak 20 let zpátky, ale sedadla, která jdou sklopit jak postel vše nahrazují. Zkoukneme instruktážní, kde vidíme ten pravý luxus a dozvídáme se, že si nesmíme zout boty. V pohorkách bych zdechla, tak to maskuju dekou. Už usínáme, kdy se začíná podávat večeře. Paní nám dezinfikuje ruce a přináší tácek se slanou roládou, krekry, šunky, sýry, rýže, salát. Napapáme se dosyta, ač si v duchu stěžujeme, že jídlo mělo být teplé. A ejhle, slečna stewardka přináší i teplé jídlo :D – něco na způsob lasagní. Vítek to do sebe nasouká, já už jen kousek, odmítáme čaj či kávu a hned usínáme. Cesta je asi dlouhá, ale celou ji prospíme.

27. prosince

Na Mendózu!

Budíme se až na snídani v 7.00. Mně je hrozně, tak se jdu alespoň vyčůrat. Slena servíruje buchtičky, suchary, marmošku, rýs, kávu a čaj. Hodíme to do sebe a já hned usínám. Vítek sleduje nudnou rovnou cestu. Z autobusu nás vysazují před polednem. Borec vykladač chce zas prachy, nechce se mi hrabošit, tak mu zase nic nedávám. Na nádraží bereme turistickou mapku, nasazujeme sandály a vyrážíme směr město. Víteček se ěpatně zorientoval, tak jdeme nejdřív blbě, ale dobří lidé nám radí a my se vydáváme směr centrum. Město připomíná východ Turecka nebo Arménii. Nejprve hodinku odpočíváme v parku a svačíme, pak pokračujeme na centrální parkonáměstí. Plaza Independencia. Zde nacházíme záchodky i pítko, tak jsme spokojeni. Odpočíváme několik hodin, v takovém vedru se ani nic jiného dělat nedá a mně je navíc dost blbě. Přes několik dalších parčíků se oklikou dostáváme na autobusák, kde nás nejdřív z patra vykážou jako bezďáky, tak posedáváme na lavičce venku a já spím. Asi hod a půl před odjezdem busu se vydáme do bistra na véču (párek v rohlíku, kuře, voda, kterou neopatrně vylívám) a pak jdeme napapaní do busu.

Do Santiaga!

Poučeni z minula dáváme nakladači 2 AP a na cestu si beru sandále, abych nemusela zouvat. 22.45 vyjíždíme a hned dostáváme bagetu (na lepší časy) a pepsi a hned uleháme do kožených cama sedaček a spíme. Jelikož nedovírají dveře a navíc fučí větrák, tak brzy děsně vykosíme a na zdraví to rozhodně nepřidá.

28. prosince

Kolem třtí přijíždíme na hranice. Jediné pozitivum je, že spravují dveře, to ostatní je děs běs. Vyplňujeme milion papírů – výstu z A, vstup do Chile, deklarace zboží.

TODO: Popsat co a jak

Hledání střechy nad hlavou

Pak nás všechny naženou do místnosti, kde scanují zavazadla a odhalují pašeráky. Každé zavazadlo prochází scanerem, když tam někomu najdou hrušku, vyvolají ho z řady (a zastřelí – pozn. V) a musí vybalit kufr: ukrajinská hranice hard. Všechny sleduje borec v beranici nějakou spešl termokamerou, vypadá jako Rus. Nakonec řidič autobusu zas od každého vybere peníze za to, že nám nakládali batohy a hurá zpátky spinkat. Brzy ráno nás vykládají na Santiagském nádraží, opět od nás inkasují peníze za výklad báglů, už nemám e drobné, tak dáváme 5 AP a snažíme se zjistit, kde jsme a kam máme jít. (Při vystupování Barunce praská zip). Nasedáme do metra a míříme směr centrum. Jdeme po jedné z hlavních ulic směrem k hlavnímu náměstí Plaza del Armas a cestou máme potkat nejlevnější hotel z Rough Guide. Nejprve narážíme na Los Andes, ale tam mají plno. Na ulici, kde má být nejlevnější hotel nic není, průvodce zklamal. Jdeme na hlavní náměstí, kde má být další levný, ale ten je taky zrušen, tak to je síla. Průvodce nebrat! Pán nás směřuje na nějaký jiný hotel, ale ten je drahý. Usedáme zklamaně na lavičku ve stínu, žvýkám bagetu a Vítek jde na informace. Tam dostává brožurku, ve které se ěpatně orientuje, tak jdeme hledat ještě podle průvodce. Další hotel není kupodivu zavřen, ale plný. Pán nás odkazuje do vedlejší ulice, kde vstupujeme do hotelu Olicar.

Hodinový hotel Olicar

Ujímá se nás paní, co umí jen španělsky. Vše nám vysvětluje, pokoje ukazuje, aly my ničemu nerozumíme. Nakonec to bereme. Cena 18 000 za den a noc v double bez sprchy se dá. Mimochodem, mají tu ceny i na 1/č dne nebo jen na noc. :D Unavení a vysílení padáme na postel a okamžině na pár hodin usínáme. Po probuzení se nadšeně vrhám do sprchy, protože teče teplá. Avšak jen 3 minuty a od té doby až do konce pobytu už nic.

Příliš nová karta

Po hygieně se vydáváme do víru velkoměsta najít supermarket, koupit kalhoty a informovat se. Na pozdní oběd kupujeme EMpanadas napolitana a classica – mňam! Informace jsou zavřené, tak posedíme na náměstí, Vítek pofotí a jdeme zkusit vybrat peníze. Nejprve zkoušíme Vítkovu kartu, vše navolíme a nic, pak moji a bankomat ukazuje, že nemá dost peně, tak zkouším vedle a hurá, sází to, ale účtuje ještě poplatek. Zkoušíme znova Vítkovu a nic. Záhada se později ukáže být naší hloupostí, Vítkova karta platí až od nového roku.

Pokračujemem do City Mall, kde kupuji za 400 Kč vcelku OK kalhoty, snad vydrží, a pak ještě do superamarketu koupit večeři a snídani a nějaké ovoce. Po neúspěšné snaze zprovoznit v hotelu internet, jdeme raději spát, oba jsme na tom docela bledě.

29. prosince

Druhý den v Chile

Vstáváme v devět a cítíme se trochu líp, ale na zdolávání vrcholů to není. Oba si to myslíme, ale ani jeden o tom nemluví. Po snídani vyrážeíme do města na info zjistit, jak je to s busy k sopce. Paní říká to, co průvdce (výjimečně nelhal), že bus jezdí jen o víkendu, je středa. My to nevzdáváme (budeme stopovat) a jdeme hledat Patagonia sport na půjčení maček. Cestou k němu si sdělíme své pocity o nemoci a hlouposti lézt na sopku, když je nám blbě (máme teplotu). Už s lepším pocitem procházíme hrádek Santa Lucia – moc pěkné, výhled na celé Santiago. Hledáme Patagonia Sport aspoň pro nákup bomby. A že se nahledáme. Pak znovu na info optat se na oblast jezer, kam vyrazíme místo sopky. Vlak tam prá nejezdí, zase ten průvodce kecal… Jdeme udělat nákup instantních nudlí, naobědvat se do hotelu a pak valíme na autobusák sehnat bus na jih do Temuca an další den. Že bývají busy vyprodané na několik dní dopředu jsme slyšeli někoikrát, ale že se to stane i nám, to nás ani ve snu nenapdalo. :) a tak běháme sem a tam, všude kroutí hlavou. V pár mají na zítřejší noc jen classico a to by bylo asi peklocestování. Naštěstí v jednom mají semi-cama na další den na noc, tak to bereme. Nebude to žádný luxus, ale snad aspoň trochu pohodlí. Uondaní se vracíme do hotelu, dáváme studenou sprchu a odpočíváme. Po večeři (bageta s máslem a gouda) si ještě chvilku povídáme a jdeme spát.

30. prosince

Ráno vstáváme v 9.00. Snídáme vše, co by se mohlo zkazit a pak začíná velké balení. To zvládáme docela ryhcle, tak se ještě půl hodiny válíme a v 11.30 opouštíme naši ubikaci. I s batohy se vydáváme na celodenní prohlídku města, bus nám jede až v 22.00. hodíme pomalu a často odpočíváme. Nejprve jdeme na sever, pak oklikou přes město na jih. Kupujeme místní specialitu: cosi jako kukuřice zalitá meruňkovýám kompotem. Pak odpočíváme v parku u ministerstva a pak už jdeme pomalu okrajovými částmi k parku nad autobusák. Tam se rozložíme na zem a cca 2 hodiny odpočíváme a pak už dostávám ahlad, tak vyrážíme směr autobusák na večeři. Motáme se v uličkách podle šipek a vylézáme mezi vlakáčem a autobusákem, kde je zrovna supermarket. Koupím empanády a pití k večeři a jdeme si sednout na zem u nějakého opravujícího se obchou, protože všude jinde je milión lidí. Navíc tu mají pěkně drahý záchody. Večeříme a pozorujeme lidi, jak hrají automaty, hrozná závislost, jedna paní tam stála celou dobu a možná tam stojí až doteď. Když se vlíží hodina našeho odjezdu, prodíráme se mezi davy lidí na nástupišstích. Nide nic, tak si jdeem stoupnout k okýnku naší společnosti, tam taky nic není. Tak čekáme a pak nás hodná paní posílá s řidičem autobusu. Nakládáme zavazadla (tady po nás žádný peníze nechtějí), nasedáme a hned si bereme deky, protože máme jen kraťase. Autobus vypadá nakonec moc pěkně, steward si všechny zapisuje, pak rozdává deky a pak zatahuje všechny závěsy i za řidičem, abychom mohli spát – super. :) Kolem půlnoci nás budí jídlo přistávající na klíně – kuře s bramborem, salát a pepsi. Tak to jsme nečekali a máme radost. Rychle to do sebe naházíme a já se jdu vyčůrat a spát.

31. prosince

Na silvestrovské ráno nás vyhazují v Temucu na autobusáku, taxi neccheme, tak se vydáváme do města pěšky a že je to pořádná štreka. V informacích je ještě zavřeno, tak jdeme rovnou na menší autobusák rurálních spojů a kupujeme lístky do Pucónu za půl hodiny, skvěle načasováno, akorát se stihneme nasnídat. Náš autobus přijíždí se zpožděním a to nás trochu znervózní. Ale hned jak nasedáme, tak zas usínáme. V Pucónu nás vyhazují asi v 11.00, tak jdeme hned na informace. Paní umí jen španělsky, dává nám sice mapu parku Villarica, ale tvrdí, že je park zavřen. To je divně, tak se vyrážíme poptat do druhých informací, tam sice nic takového neříkají, ale tvrdí, že si máme vzít průvodce, nebo jiný park. Ještě zjišťujeme autobusy do Puerto Montt a půjčení auta, nakoupíme pečivo a zkaramelizované kondenzované mléko (místo nutely) a vydáme se na cestu. Ke vstupu do NP je to 8 km po silnici jdeme a zároveň stopujeme. Po pár minutách nás bere mikrobus (snad nebudou chtít platit). Valí do kopce, nikdo není připoután a malá holčička vepředu furt otravuje řidiče. Zastavují u vstupu, ale ten je zavřenej, tak se ptají, jestli s nima chceme dál a my chceme. Vyvezou nás až ke ski hotelu, kde začíná naše turistická trasa. Ušetřili nám tak den cesty, paráda. Podle nápisů na mapě má mít naše žlutá trasa 23 km a má se jít 12 hod. Tak vyrážíme (poo)..

Mrtvý mordor pod Villaricou

Trasa je značená vyšlapanou pěšinkou a občas se objeví železná tyščka se šlutým pruhem nahoře, takže občas je otientace docela náročná. Asi po hodině cesty obědváe čínnskou polívku se zbytky chleba. Nejdřív jdeme po lávových polích posetých spoustou drobňoučkých kytek, cesta je stále zvlněná, přecházíme lávová údolíčka, sopka nás stále shora hlídá kouřovými signály. Pak scházíme do lesíků ze zakrslých buků (lenga) a tam začíná náš celotrasový boj s hovady. Jsou velká, mají velké zelené oči a neskutečně otravují, když člověk jde i když sedí. občas krvežíznivě usednou a když človfěk vychtá správný okamžik a tresí se, má hovado po ptákách. Potom stoupáme zase na sopčno usuť a prach. Občas se jde dobře, občas se člověk dost oří a občas musí dát pozo na každý krok, protože šutříky uhýbají. Často také překonáváme sněhová pole, naštěstí docela mírná a měkká díky sluníčku.

Neverending cesta

Po překonání pár údolíček se dostáváme zase níže do lesů, nejdříve bukovým, pak se objevují zakrslé araukánie a pak jsou z nich velké stromy. Pěšinka je pěkně vyšlapaná a brzy nařážme na ceduli Centro de ski 15 km, tak to už jsme ušli pěkný kus a brzy snad bude i konec. Neche se nám věřit a z mapy se taky nic poznat nedá, ale cedule je cedule. Lesíkem jdeme dost dlouho a pak nás čeká stoupání údolíčkem korytem, kde je samý sopečný písek a pořád se boříme. VV dalším lesíku potkáváme ceduli Centro de Ski 20 km, zzn. za 3 km by měl být konec a podle mapy by tu měla být cesta, asi ji strhla láva nebo voda. Potkáváme jen krývy a škrábeme se do lesíka na úaté údolí, už se pomalu stmívá, když před námi se objevuje střž a hlubší údolíčko na jehož protějším svahu je vidno plácků, kde by se dalo spát. Cesta se však ztrácí, jdeme prudkým zarostlým svahem přímo dolů a pak nahoru a máme plácky i cestu. Víteček staví stan, já odpočívám. Zalízáme a bez večšeře a b ez oslavy Silvestra znavení usínáme. Není tu signál, tak ani nemůžeme popřát rodině do nového roku vše nejlepší.

1. ledna 2011

Ráno balíme, snídáme a vyrážíme kolem desáté. 23 km už máme za sebou, tak kde je konec? Až po dalším dni chůze. Nejdříve dlouho lesem, pak jsme dlouho stoupáme po sopečném povrchu. Sopka kouří víc jak včera a fouká silný vítr. Skoro půl dne jdeme stále po sopečných pláních, překonáváme malá i větší údolíčka, sněhová pole a slunce stále praží. Sledujeme, jak nad sopkou v dáli řádí bouřka. Cesta je dost únavná, šlaeeme stále téměř mlčky a honí se nám hlavou, kdy asi už bude konec. Ještě jsme asi unavení a oslabení nemocí. Výhledy jsou sice moc pěkné, spousta kopců a pár sopek kolem, ale vůbec nevíme, kde jsme. Ke konci dne se povrch trochu mění a sopečné kameny střídá tráva a hliněná cestička. Co je ovšem horší – hovad piřbývá. Normálně má člověk kolem sebe 2–3, teď je jich kolem 20, ani repelent nezabírá a zrovna je třeba koukat pod nohy a soustředit se na cestu. To po překonání už pár údolí a sedýlek naštěstí ustává av stupujeme do lesa, kde nás čeká dlouhý sešup, tak 200–300 výškových metrů. Scházíme vysíení kolem sedmé překonáváme řeku a po cestě lesem a posledním drsnějším drsnějším výstupu a sestupu narážíme n a cestu. Konečně! Projedeme ji možná traktor nebo slušný teréňák, ale my konecně víme, kde jsme. Z posledních sil stoupáme a klesáme až do kempu, za šera Vítek staví stan, myjeme a masírujeme nohy, vaříme polívku a čaj (sladíme dulce di leche) a znavení usínáme. Cesta měla ne 23, ale minimálně 43 km a těch 123 hodin ji nemůže jít ani největší nabušenec. My jsme docela valili a zabrala nám cca 17 hodin. No fuj. :D.

2. ledna

Ráno dlouho vyspáváme a odpočíváme, takže vyrážíme až někdy po poledni. Na konec trasy, tzn. k chatce ochranářů 2. sektoru jdeme ještě tak hodinku. Ta trasa nám dala zabrat. Jdeme cestou pro auta (spíš traktory) a dává se do silnějšího deště, tak poprvé nasazujeme pláštěnky a bžunda je to převeliká. Tak pokračujeme dál, když nás v protisměru míjí auto, ptají se na cestu, tak jim říkáme, že jedou dobře, jen cesta je hnusná. (Zapamatoval jsem si nápis na ceduli, tak jsem ho suverénně řekl: Puente en mal estado! pozn. V.) Po čtvrthodince už se auto vrací, asi to otočili u polorozpadlého mstku. Nabízí nám svezení na korbě, tak nás nemusí dlouho přemlouvat. Cesta je drsná, pán jede jak hovado, ale šetří nám den chůze. Vyhazuje nás cca po 20 km na křižovatce. Už neprší, tak shazujeme pláštěnky a jdeme na stopa do Pucónu. Bere nás asi hned 5. auto a v něm borec, co má angličtinu velmi amercikou (tady asi všichni), sranda no.

Zemětřesení

Vyhazuje nás u hostelu, ale my jdeme k tomu dle plánku z informací nejlevnějšímu. Stojí 14 000 na noc ve dvoulůžáku, tak to hned berem. Vítek rychle píše domů a valíme na nákupy. Vítek má chuť na párky, tak kupujeme předražený klobásy a spoustu dobrůtek a valíme dom jíst. Při příprave zjišťujeme, že klobásy jsou syrové (jiný párky nemají), tak je smažíme a jíme s horčicí. V půlce večeře se začíná dům třást. Prvně myslím, že jen někdo dupe, ale je to zemětřesení. Jdeme i s paní domu ven a čekáme až to ustane, pak se vracíme na večeři a později zjišťujeme, že nejhorší to bylo 70 km SZ od Temuca. Ještě že jsme v Pucónu. Jdeme ještě na internet a podívat se k jezeru. Po návratu sedáme sfrancouzským párem, co jsme v hotelu potkali, nad mapy a průvodce a domlouváme společný výlet na další den. Půjčíme auto a pojedeme po okolí, když bude pěkně. Večer ještě zobeme chipsíky a olivky, která ani nedozobeme. V noci nás budí štějající pes a občas docela hustý déšť.

3. ledna

Ráno vstáváme v 7.30 a rychle balíme. S Francouzy Davidem a Sophanie máme sraz v 9.00. Snídaně vajíčka natvrdo a pak se kolem desáté scházíme u Pucon rent-a-car. Zbývají na nás už jen tři auta a před námi jsou tři zájemci. První pár bere malý 5dveřák, naštěstí další dva si počkají na něco lepšího, až to někdo vrátí, tak my můžeme vzít malé Suzuki Alto a na zahrádce zbyde už jen 3dveřáček. Francouzska se ptá, zda potřebujeme mezinárodní řidičák a prý ne. Tak to píšeme na Vítka a bereme na 3 dny. Je to velmi zdlouhavé, vypisování papírů, kontrola auta. Ale už kolem 11 vyrážíme.

NP Huerquehue

Nejdříve jedeme k vodopádům Ojos del Caburga. Hnešd platíme 4000 za parking a až zas tak pěkn to není. Dále k jezeru Caburga, nejdříve z jedné strany a pak ze strany jiné, kde je pláž bílá a ne černá jako většina ostatních sopečných pláží. Nakonec se vydáváme k NP Huerquehue, kde máme v plánu výšlap k jezerům a pět na cca 3 hodiny. Hned jak z hlavní silnice uhýbáme, cesta se mění na štěrkovou, často s dírami. Chvilkami máme strach, že to naše auto nevládne, ale Vítek řídí pěkně a skoro po odině jízdy se dostáváme ke vstupu do NP, kde nás okamžitě zkásnou a každého o 4000 CHP a potvrzují, že námi zvolená cesta by měla zarat 3 hodiny. Nejdříve ale poobědváme – my tuňáčka, Francouzi zeleninový salát a povídáme si: oni jsou již oba pracující: Sophanie 7 let, David 12 let. Vzali si na cca rok dovolenou a už 3 měsíce cestují po Jižní Americe a ještě měsíc je čeká. Poté se chtějí vrátit domů a vyrazit zase někam jinam na cesty.

Po obědě vyrážíme vzhůru. Stoupáíní je fakt vydatné, cca 400 výškových metrů na 7 km, samé serpentýny, jdeme hustým pralesem, občas je odbočka k vodopádu nebo výhled do zamlžené krajiny. Po dvou hodinách jsme nahoře, obcházíme a fotíme jezera, chvilku odpočíváme a pak zase dlouze klesáme. Kolem 18.00 jsme zpt u auta a vracíme se do Pucónu. Termíálni koupele už bohužel nestíháme. Oni zůstávají u Irmy, my chceme ještě pokračovat. Kupujeme večeři a autobus do Puerto Mont na 6. ledna v 16.00, lístky na trajekt z Puerto Mont do Puerto Natales se nám sehnat tak pozdě už nedaří. Nasedáme do auta a vyrážíme směr Sedm jezer.

Brzy se setmí a děsně se rozprší, tak nezvládáme z auta sledovat campingy či odpočívadla. Projedeme Villaricou a pokračujeme na Lincon Ray a dál na Conaripe. Po pár neúspěšných pokusedch o najití místa zajíždíme do kempu na břehu jezera Calafquén, kde na recepci už nikdo není, ale ubytování nám říkají, že zaplatíme ráno a že je to levný camp. Je skoro půlnoc, tak stavíme stan a jdeme hned spát.

4. ledna

Jízda po Panamerikáně

Vstáváme po desáté a chystáme se snídat, když nás přijdou zkásnout o 10 000 CHP pěkná pálka. Znechuceně se radši balíme a vyrážíme dál. Přes Conaripe objíždíme po štěrkové cestě s ěpknými výhledy na jezero. Na oběd jsem v Panguipulli, tam zjišťujeme v informacích co nás zajímá, nakupujeme nějaké zásoby a na břehu jezera vaříme bramborovou kaši se sójou a pak už vyrážíme dál na jih do NP Puyehue. Nejprve omylem zajíždíme do malé vesničky k jezeru, kde se Vítek alespoň vykoupe a pak už 70 km na panamerikánu. Po ní dalších 70 km. Je to docela pěkná silnice, ale žádná naše dálnice, stav nic moc, jezdí po ní i kole a občas se dá obrátit se do protisměru, ale výhledy jsou pěkné. Poprvé tankujeme a taky cestou 2x platíme mýtné.

NP Puyehue

V Osornu zahýbáme směr Argentina do NP Puyehue Asi po 60 km se dostáváme do termálek Agua Caliente. Info už je zavřené, tak zjišťujeme co a jak u rangera – jsou tu 3 krátké trasy a jedna jednodenní. Camping je předražený, tak parkujeme auto před termály a jdeme se spacími věcmi směr dlouhá trasa. Tam Vítek nachází parádní schované místečko, stavíme stan, vyříme polévku a jdeme spát.

5. ledna

Budík na 6.00 nás nebudí, tak vstáváme v 9.00. Vítek fotí na louce, pak se sbalíme, sušíme stan a jdeme zpět k autu. Po snídani nás odchytává borec z recepce, že se tady přes noc nesmí parkovat. Chce jména a vědět, kde jsme spali, tak jsme řekli, že na 1denní trase – trekking a on pak něco o policii a pak odešel, tak snad nebudou problémy. Procházíme si dvě krátké trasy, jedna kolem řeky a jdeme s naučnými cedulemi. Obě vedou v parku pod starobylými stromy a jsou moc pěkné, jak u nás v botanické zahradě. Potom přejíždíme do druhé části parku, kde jdeme dvě další krátké trasy k vodopádům. Ty jsou moc pěkné. Vítek jde ještě na vyhlídku a já v autě dopisuji deník. Vrací se po půl hoidně a prý to byl dost krpál, ale výhledy pěkný. Nasedáme do auta a rozhodujeme se jet až zpět do Pucónu.

Zpět do Pucónu

Cestou často zastavujeme, protože jak svítí sluníčko, tak je vidět spousta vulkánů. Cesta je to dlouhá, ale výhledy stojí za to. Mezi Villaricou a pucónem zapadá slunce a nádherně osvětluje vulkán Villarice. Krosíme lesem pro lepší výhledy, ale nic z toho, naštěstí kousek dál po silnici je výhled super. Do ucóu dojíždíme hodně po 22. hodině, rychle se běžíme zeptat Irmy, zda má vollno, dává nám stejný pojok. Vítek stíhá do 11 sprchu a vprat mně kraťasy a brzy usínáme.

6. ledna

Změna plánů

Ráno si dávám sprchu já a vyrážíme koupit lístky na loď. Mají ještě zavřeno, tak jdeme snída. Potom bereme benzín a jdeme pro lístky. Nejlevnější bohužel nemají, tak se rozhodujeme pro drahé (se slevou 501,5 $ na osobu). Já vypisuji smlouvu a Vítek jde zatím vrátit auto a je v pořádku. Neš nám jede bus na jih, zevlujeme ve městě, u jezera a obědváme. Ve tři bereme od Irmy batohy ajdeme čekat na autobusák. Náš autobus přijíždí na čas, tak ve 4 vyrážíme. Je to courák, všude zajíždí, staví i na zastávkách na dálnici, takže do Puerto Mont přijíždíme až k 23.00. Naštěstí na autobusák přichází naháněčka do hostelů a shání nám ne příliš drahý dvojlůžák i se s nídaní kousek od přístavu a kousek i od autobusáku. Po zaplacení dokonce dostáváme i kávu, tkteoru rychle pijeme a jdeme po půlnoci spát.

7. ledna

Naloďování

Vstáváme po půl osmé a v osm už snídáme, pak se hned balíme a odcházíme do přístavu zaplatit loď. Po mých marných pokusech s Master card zkouší Vítek svou VISA a kupodivu funguje a my se můžeme v klidu odbavit. Do nalodpvání zbývají ještě 2 hodiny, tak jdeme projít město a koupit malý oběd a pití na loď. V přístavu ještě hodinu čekáme, než začnou něco organizovat. Pak nás popovezou busem a hurá na loď.

Na lodi panuje dobrá nálada, v podpalubí topič přikládá…

V naší kajutě už čeká Francouz, takže nakonec jsme jen 3, tak snad bude OK. Po zorganizování zavazadel nás volají na malý snack do jídelny. Čeká nás sendvičř, pralinky, oříšky a džusy. Pak už následuje čekání do odjezdu. Záhy mne dostihnou střevní potíže – nevím z čeho. Vyplouváme v 15.00 a pak stále koukáme z lodi na okolní krajinu a rybáře. V 16.00 nás čeká povinné bezpečnostní školení a povídání o cestě. Po skončení zabíráme lavičku na lepší straně zádě, pozorujeme krásnou krajinu a povídáme si o focení a češtině. V 18.00 jdeme na anglickou přednášku o fauně Patagonie a potom to chvilku zkoušíme venku, kde se však brzy rozpší a je zima. Tak čekáme na večeři v kajutě. Na večeři přicházíme skoro poslední, takže na nás zbývá už jen hnusné ovoce a losos taky nic moc. Večer koukáme na kousek filmu, co nevíme jak se jmenuje a zvuk je špatný, tak jdeme raději spát. Vítka pak v noci budí vlny a je mu špatně (kecy – poznámka editora).

8. ledna

Vstáváme přes 8.00 a po osmé už si nabíráme snídani: vajíčka, šunku, sýr, ovoce, marmeládu, jogurt, kornflejky, kávu a čaj. Vydatně se posilníme a jdeme se slunit na palubu. Počasí je obzvlášť pěkné , slunce svítí, ale vítr fouká, tak ani nevnímme, jak se pálíme. Pozorujeme děti, jak hrají šachy a pak se jdeme schovat na záď, kde to dost peče. Na oběd nás čeká kuře s ráží a po něm zase vyhlížíme z paluby delfíny, pár jich skáče kolem lodi.

Navečer se jdeme podívat ke kapitánovi, jak řídí loď. Vyplouváme už na volné moře, tak se strachujeme, protože všichni varují, že nám bude zle. Zatím hrozně vlvny nejsou. Kouáme na Andělé a démoni a těsně před večeří Vítek ještě fotí ptáky. Boloňské špagety pojídáme v poklidu i po večeři na filmu Princ z Persie vlny neruší. Jdeme spát kolem 23.00.

9. ledna

V noci nakonec žádné hrozné vlny nebyly, ale i přes to zaspáváme a na snídani dorážíme na poslední chvíli. Místo vajíček je dnes ovesná kaše, jinak je vše stejné a navíc čokodortík. Po snídani pokoukáme venku a seznamujeme se se skupinu starších Poláků, z nichž jeden valí česky (40 let učil slavistiku). Povídá nám jak objíždí svět (Thajsko, Singapur, Nový Zéland, Tahiti, Velikonoční ostro a Jižní Amerika) a jak cestuje a podobně. Pak si jdu umýt hlavu a v tom připlouváme k Puerto Eden, kde pár lidí vysazujeme a pár bereme, tak to pozoruju v čepisi, abych nenastydla. Pak už nás čeká oběd: vepřová pečeně s mačkanými fazolemi (jak bramborová a hrachová kaše) a po něm koukáme venku, ač počasí není nic moc a vidíme už nějaké ledovce. Pak je chvilku přednáška o Torres a paak už nás čekají výhledy na ledovec Pius XI. Počasí sice moc nepřeje – fučí a je zataženo, ale podívaná je to náramná – pořád se fotí a lodička dokonce vyjíždí pro kus ledu. Vymrzlí se jdeme zahřát do kajuty, kde si i pouštíme topení. Vítek ještě pofotí a rázem je večeře. Dobrá rybička s bramborem. Po večeři je velká párty a bingo, kterého se neúčastníme, tak chvilku mrzneme na palubě a pak v teple kajuty plánujeme cestu. Jdeme spát docela brzy, protože jsem docela unavená.

10. ledna

Ráno nás čeká poslední snídaně – vajíčka jinak totéž a po ní proplouváme nejužším místem trasy: 80 m široká úžina. Docela se vyjasňuje, takže jsou pěkné výhledy. Protože máme zpoždění, tak nám dávají i oběd, což je milé překvapení. Je hovězí s rýží a je to mňam. Během oběda pozorujeme duhy, které jsou stále vidět, protože poprchává i svítí sluníčko. Kolem jedné začíná vyloďování, tak se loučíme s Francouzem a jdeme do města. Bereme info na informacích a zkoušíme koupit bud do El Calafate na dnes, což se nedaří, tak měníme peníze a kupujeme na zítra na 7 ráno. Ubytováváme se v campu i s Políkem. Nejdřív stavíme vedle hodna, pak už snad dobře. Jdeme na net a pak zkoušíme koupit letenky na Isla Navarino, na což je pozdě, tak zklamaně nakupujeme večeři a plánujeme do a jak. Po večeři jde Vítek na net napsat blog a já píšu deník. Pak si ještě chvilku povídáme a jdeme spát.

11. ledna

Vstáváme v 5.45 a začínáme se balit. Balíme se docela rychle, tak ještě zevlujeme ve stanu, apk balíme i stan a jdeme si stoupnout před kancl. Zaahj tourist, kde nám má jet v 7.00 bud do El Calafate. Nakládáme věci a pak ještě cca hodinu jezdíme po Puerto Natales a nabíráme lidi z hotelů. Snažím se pozorovat cestu, ale zvolna usínám. Budím se až na hranicích, kde vopruzácky vystupujeme a dostáváme razítka. Pak přejíždíme hranice a na argentinské straně je jen štěrk. Ten se brzy mění na asfalt a pak jedeme pouští až do El Calafate. Tam na nádraží v informacích zjišťujeme co a jak a jdem vybrat peníze do bankomatu. Mně to nejde Vítkovi to dovoluje jen 320 AP, to je málo.

Vracíme se na autobusák koupit lístky do El Chaltén a naštěstí berou karty a moje funguje, tak máme i na nákup. Kupujeme mapu a pak zkoušíme marně sehna letenky na Isla Navarino. Pak musíme koupit jídlo na Fitz Roy. Zkoušíme 2 supermarkety, ale nic tam nemají – žádné instantní nudle, tuňáky pouz eneotvírací, kaže bez mléa, ale nějak to nakonec zvládáme a jdeme obědovečeřet na autobusák. Tam potkáváme 4 Čechy, chvíli se s nimi bavíme, pak zkoušíme koupit lístky na Perito Moreno, ale neberou karty, tak na to kašlem. Pak už přijíždí náš bud, Češi jedou stejným směrem, ale jiným busem, tak se už nepotkáváme. Bus jede načas a cesta vede samou pouští, Vítek spí a bolí ho hlava. Máme jednu přesávku na nezajímavém místě a do El Chaltén přijíždíme před 22.00. Je to jen samej hotel a restaurace a agentura. Jdeme na nejvzdálenější camp, tam se ubytováváme, je tam už plno lidí. Rychl stavíme v silném větru stan a začíná pršet, tak jdeme spát.

12. ledna

Budík máme na 8.00, ale furt prší, tak spíme až do 10.00. Pak to mírně utichá, tak snídáme a balíme stana jdeme směr Fitz Roy. Nic není za mraky vidět, ale cesta je pěkná a na každém rozcestí je cedule. Nejprve tak hodinu docela stoupáme a předechzáí nás pár lidí na lehko a hodně lidí jde dolů - asi kvůli počasí. Potkáváme pár Bosna-Chile a říkají, že má být zítra líp, tak snad bude. Když jsme tak 3/4 hodiny od kempu, začíná dost pršet a foukat, tak zrychlujeme. Cesta vede pěkně malým porostem a obřase přecházíme dřevěné chodníčky a můstky přes potoky a bažiny. Do kempu přicházíme kolem 16.é a počasí je nevlídné, proto zalézáme do stanu a až do 19.00 se flákáme, vaříme večeři. Polenta se moc nepovedla, ale zasytila. Rozprší se a kolem stanu za chvíli vznikají velké kaluže. Kolem 22.00 se to trochu uklidňuje, ale to už jdeme spát. Zpíváme si písničky z pohádek: Čmeláku, čmeláku, co to neseš…

13. ledna

První výlet

Ráno vstáváme brzy, ale je pořád škaredě. Zataženo, silně fouká a a občas zaprší. To je však normální situace, vzdáváme se naděje na slunečné počasí a když se kolem 10. hodiny počasí trošku zlepší, vyrážíme na okruh nalehko. Je skoro polojasno, ale hory jsou stále v mracích. Jdeme přes lago Piedras Blancas, podél řeky Río Blanca až k ústí do řeky Río Eléctrico. Odtud se pak vracíme po zpevněné cestě a po druhém břehu řeky Blanco.

První výlet

Cesta vede přes vyhlídky na Fitz Roy, malým lesem. Občas vede i korytem řeky a člověk se pak musí orientovat podle mužiků. Po hodině a půl přicházíme k bočnímu potoku schovanému ve velkých šutrech a tímto šutrovištěm vede odbočka k laguně do které spadá ledovec Glacier Fitz Roy este. Vydáváme se odbočkou, kde je to fakt šutro lezení a skákání, cesta je občas značená mužiky, ale spíš si ji člověk musí hledat sám. Chvilku se zdržujeme, výhled je to fakt pěkný a pak se vracíme zpět a pokračujeme podél řeky dolů. Po další hodině narážíme na ohradu soukromého pozemku. Nejprve hledáme místo na přejití řeky, ale neúspěšně, tak pokračujeme soukromým pozemkem, kde vchvíli ztrácíme mužiky, pak zase nacházíme a po přestávce na chleba s marmeládou přicházíme na zpevněnou cestu. Jdeme po ní kus směrem El Chaltén a za chvíli odbočíme k hosterii El Pilos. Po cestě potkáváme proti nám jedoucí cyklisty. Musí to být borci, neboť jedou po hodně kamenité cestě a navíc kamsi do hor po cestě, která podle mapy končí u jezera kousek od hranic s Chile. Od Hosterie vede cesta po druhém břehu řeky zpět směrem k tábořišti. Vine se lesem a docela stoupá vzhůru, takže vede vysokou nad řekou. Potkáváme na ni malou sovičku (kulíšek nejmenší), která se nás vůbec nebojí. Někde za půlkou cesty je vyhlídka na ledovec a lagunu, tak tam chvilku sedíme, Fitz Roy se občas na pár vteřin odhalí. Po další hodině docházíme zpět do kempu, kde se chvíli vyhříváme na sluníčku a pozorujeme hory. Když se ochladí, zalézáme do stanu vařit špagety s kupovanou rajčatovou omáčkou, která byla překvapivě dobrá. Usínáme příjemně unavení a nasycení.

14. leden

Brzy ráno je opět vše poddekou a polojasno je až kolem 10. hodiny. Naházíme do sebe chleba s marmeládou a po 11 jdeme vstříc Fitz Royi. Cesta vede prudce do kopce, což mě velmi zpomaluje. Tak posílám Vítka napřed a setkáváme se nahoře na vyhlídce. Fouká zde velmi silný vítr, který nás skoro sráží na zem. Čekáme asi půl hodiny schovaní za kameny, než se Fitz Roy vynoří zmraků, ale stále je zahalen. Cesta dolů je rychlejší, tak jsme kolem druhé zpět v kempu a vaříme si oběd - sýrovou polévku, zahuštěnou kaší s kořením.

Cerro Torre

Balíme se a po třetí hodině odcházíme z kempu směrem k Cerro Torre. Cesta trvá zhruba 3 hodiny. Trošku poprcháví a dost fučí, ale chceme se ještě poslední den v parku někam podívat. Cesta ubíhá docela rychle, občas jdeme lesem a občas stepí, kolem dvou velkých jezer, na kterých tvoří vítr velké vlny. Surf ale nemáme, tak pokračujeme dál. Po dvou hodinách se dostáváme na odbočku ke kempu De Agostini a potkáváme 2 Izraelce (těch je tady všude dost), kteří byli v Praze a znají Jana Palacha. Chvilku odpočíváme a přidává se k nám čínský dědula, který čeká na pomalejší manželku. Po chvilce vyrážíme na poslední etapu ke kempu a potkáváme lamí trojspřeží s nákladem. Do kempu přicházíme kolem půl osmé, stavíme stan na oddlehlém místečku a vaříme - polneut se sójou a přidáváme do ní zbytek másla a je to velká dobrota. Brzy se silně rozprší a my si pozdě do noci zpíváme písničky Redla, Nohavicy, Plíhala apod.)

15. leden

Na první budík v 6 ještě prší, v sedm už ne, ale je hnusně, tak vstáváme kolem 9, kde už je polojasno. Vyrážíme po vločkové kaši s čokoládou a kakaem nalehko k laguně Torre, kde nic moc není vidět, tak se vracím do kempu dopsat deník a Vítek čeká, zda nebude lepší výhled. Nebyl. Spíš se ještě víc zatáhlo. Tak pomalu balíme stan, začne trochu mrholit, tak zrychlíme a vydáme se na ústup. Cestou stále ohlížíme, ale Cerro Torre zůstává v mracích. Sestupujeme docela rychle, tak si v půlce dáváme ještě oběd – chleba s marmeládou. Začíná být docela teplo, tak jdeme jen v tričkách. Na poslední rozbočce odbočíme k severní části El Chalténu, kde nikdo nechodí, tak mme aspoň cvíli klid od neustálého vyhýbání se turistům. Do El Chalténu docházíme po třech hodinách a hned se jdeme ubytovat do kempu a pobrouzdat město a nakoupit na večeři. Uvaříme špagety s a párkem a omáčkou (spravedlivě si je počítáme, aby měl každý stejně, ale různě si kusy masa schováváme, navzájem bereme, nicméně na konci skončíme spravedlivě :). Vítek chystá snídani na zítra a jdeme spát.

16. leden

Ráno ve 4 nás budí nějací tupci, co si zpívají a povídají, tak když nás v 6 budí budík, jsme dost nevyspaní. Balíme totálně mkrý stan od nočního deště a jdeme na autobusák. Cesta nám zabere míň, než jsme předpokládali, tak se před příjezdem budu stihenme i nasnídat. Odjíždíme 6.33 a hned usínám. Do El Calafate přijíždíme před 11, tak se hned ptáme na ubytování. Všechny hostely jsou prý plné, tak jdeme do kempu. Vybíráme nejlevnější možnost stanování a jdeme stavět. Potkáváme známého Poláka z lodi a říká nám nemilé věci o Chile, o kterých jsme neměli vůbec tušení. To naprosto mění naše plány a dost nám to kazí náladu. Nemůžeme zpět do Chile kvůli generální stávce v oblasti Patagonie a zde v Argentině už jsme všechno viděli, nechtěli jsme se tu zdržovat. Hned jdeme na net psát domů a pozjišťovat, co se vlastně děje. Zkoušíme na autobusáku vracet lístky, ale nikdo tam není, zjišťujeme, zda se odtud dá někam dostat, ale jde to buď jen na sever nebo letecky, což je moc drahé. Nakupujeme oběd a obědváme a pak jdeme hledat signál, který už tady nemám ani já. Navečer zkoušíme dát SIM k Polákovi a vše funguje, tak nechápeme, čím toje. Na osmou jdeme na internet, napsat na blog a domluvit se s panem DO a Aničkou co a jak. Potom jdeme i se stativem k Lagu fotit plameňáky a západ. Promrzlí se vracíme do kempu a jdeme spát. Copak asi přinese nový den? Kdy skončí ta stávka? Nevíme. V noci zase nějaký opilec ruší noční klid a hraje na kytaru.

17. leden

Vstáváme v 9.00 a po snídani jdeme hned na autobusák vrátit lístky. Peníze nám vrací a situace je furt stejná, to je blbý. Platíme tedy další noc v kempu a flákáme se. Hrozíme se, že to bude naše náplň dalších dní – v El Calafate se totiž nic moc dělat nedá. Jdeme koupit věci k obědu a vaříme boloňskou a pak se opět flákáme a čekáme, co bude. Navečer jdeme projít po mšětě a potkáváme Francouze z kajuty na lodi. Vybírá zrovna peníze. Musel utéct z Puerto Natales a s dalšími 4 lidmi jel autem za draho do Argentiny. Posíláme ho k nám do kempu a my zkoušíme bankomaty a pak jdeme na internet napsat na blog a spát.

18. leden

Ráno děláme stejné kolečko: autobusák – nic nového; net – také nic nového. Z nudy tedy kupujeme předražené lístky na Perito Moreno a následně se nám daří vybrat s mou kartou – zázrak. Chystáme si tedy svačinku z nechutnýho juniora, loučíme se s Poolákem a jdeme na autobus. Cesta trvá asi hodinu a půl, v půlce nás každýho nechutně zkásnou a pak ještě vysazujeme lodichtivé turisty v přístavišti. Následují 4 4 hodiny kochání, které rychle utíkají, bloudíme cestičkami a pocloucháme, jak padají kusy ledu do vody. V 8 večer už docela promrzlí nasedáme do busu a vyrážíme na cestu zpět. V půlce cesty k výběrčím bus prudce brzí a hle – PUMA! Parádní zakončení dne. Ani spousta místních pumu za život neuvidí a nám se to poštěstilo! Po návratu jdeme ještě chvilku na internet, do kempu a spát.

19. leden

Ráno se vbudíme s myšlenkou, že ještě jeden den v kempu a umřeme. Cestou na autobusák kujeme plány, kam pojedeme, když se situace nezmění, ale v Zaahj cestovce nám sdělují skvělou novinu – konec stávky! Ale všechny autobusy do Chile jsou beznadějně plné na několik dní dopředu. Jasná volba – jdeme na stop. Nakupujeme svačinku, radostně se balíme a kolem 12 orcházíme z kempu směr chilská hranice. Cestou na kruháči za městem potkáváme Slověnu s Čechem. Poznali jsme je hned podle oblečení, oni byli překvapení. Ale kdo asi tak může nosit Direct Alpine v jižní Americe? Za městem u brány si nás zapisuje policista, protože jdeme na stop (u stanice stojí další 2 stopaři). Protože po 32 km by měla být spojka s hlavní silnicí, rozhodujeme se jít a u toho stopovat. Nejdřív nám docela brzy zastavá borec k odbočce na letiště, což je asi 15 km. Tam ale jedou téměř všechna auta, která jedou pryč z El Calafate, takže provoz za odbočkou velmi zeslábne a na stopu se nám vůbec nedaří. Jdeme tedy asi 15 km v hrozném větru přes argentinskou polopoušť, kde jen občas přes cestu přeběhne nandu pštros, jinak tam není živáčka. Jediné pozitivum je, že nám začal fungovat signál. Pak dlouho jdeme a už jsme znavení, když nám staví karavan s francouzskou rodinkou. Jsou to dva rodiče ve středním věku s dvěma kluky. Rodiče umí anglicky a jedou do Torres, takže kus cesty nás vezmou. Táta řídí a máma se s dětmi učí. Cstují 3 měsíce karavanem, který si koupili ve Francii a přepravili ho za 6000 eur. Vyhazují nás poblíž hranic, kde děsně fučí, tak se nad námi slituje hned druhé auto – bodrý chilský chlapík a jede až do Puerto Natales – paráda! Nejdřív v Rio Turbio nakupuje a pak nás bere přes hranici, stará se o násjak o vlastní, protože jsme na hranicích značně zmatení. Na chilských hranicích Vítek jí celou svačinu a celníci se mu smějí. Pán nás vyhazuje v Puerto Natales a ukazuje levný hostel, kam nakonec rádi jdeme. Po teplé sprše vyhříváme ledovou postel a jdeme spát.

20. leden

Ráno vstáváme kolem 9 a jdeme na snídani. Je sice docela chudá, ale k nasycení stačí. U ní si povídáme s Chilany a jedou dnes s domáícím do Cueva de Milodon, tak se rozhodujeme přidat se k nim. Předtím vybíráme v bance a zkoušíme zjišťovat busy do Torres a informaec o Isla Navarino. Před polednem pereme oblečení a po 12 vyrážíme do jeskyně. Chilani nám zajišťují poloviční vstupné (raději nemluvíme) a pak se vzděláváme a fotíme tupé fotky u sochy milodona. Vyběhneme na vyhlídku a cestou zpět pozorujeme kondora na skále Devil’s Step. Ne a ne se odlepit od skály a vzlétnout. Kameny po něm házet nechceme, protože je chráněný a stejně je moc daleko.

Ukradené tričko

Po návratu domů zjišťuje Barunka, že jí někdo ukadl tričko Devold. Je hodně naštvaná. Ptáme se všech, domácí hledají po celém bytě, paní domácí i v záchodě, což nechápeme, ale asi z toho byla hodně vystresovaná. Naši známí Chilané jsou tak ochotní, že před námi vybalují batohy, ale my máme stejně podezření na jeden pár, který se ubytoval s námi. Na naše dotazy dělají hlupáky. No nic, musíme jít s Barunkou koupit nové. Je drahé, tak snad poslouží. Jsme ale dost rozladění. Pan domácí se nás ještě navíc pokusí natáhnout a říká si za výlet k jeskyni víc, než nám řekli známí. Odmítáme to zaplatit a nakonec platíme dříve domluvenou cenu. Jdeme udělat velký nákup do parku. Utratíme hodně a skoro to nemůžeme unést. Když se balíme, dáme se do řeči s entuziastickým izraelským dědečkem, který je děsně zvědavý a zajímá se jaké máme vybavení, co vaříme a jak dlouho vydržíme v horách. Je z toho všeho nadšen a nutí svou manželku nakoupit podobné jídlo. Spravuje nám náladu a láká nás do Izraele.

Setkání v Puerto Natales

Večer mne veze pan domácí k autobusu, vyzvednout naše známé. Přijíždí autobusem těsně po západu, mírně prší. Vezeme se k Melindě a pan domácí je ubytuje kdesi v domečku za hostelem. Netopí se tam a štěnice tam lezou po stěnách, jsou znechucení a my se jim nedivíme, také se nám u Melindy přestává líbit.

Když se vybalí, do dvou v noci sedíme u nás v pokoji, vyprávíme zážitky, pijeme a jíme dobroty a plánujeme cestu do parku.

21. ledna

Ráno vstáváme, myjeme i hlavy a v 10 se scházíme na chudé snídani. Poté jdou kamarádi nakupovat a my shánět lístky na Isla Navarino – neúspěšně. Vracíme se do hostelu a obepisujeme všechny možné společnosti, které zajišťují přepravu na ostrov. Balíme se, abychom v 12.00 vypadli. Ještě jdeme na procházku po městě, ale jelikož prší, jdeme se schovat k Melindě. Odepsali nám na emaily, tak vyřizujeme korespondenci.

Do parku!

Po 14. hodině jdeme k cestovce J8 a za chvíli nám jede autobus. Má spoždění a my už jsme rádi, že sedíme a míříme do parku. Autobus dělá přestávku v Cerro Cast a pak nás vyhazují u Laguny Amarga, kde platím enehorázné vstupné. Dál pokračujeme mikrobusem přes úzký mostek. Od hosterie Las Torres nás čeká ještě 3,5 hodiny stoupání. Dá se to, občas poprchává, potkáváme první Čechy, ale moc se k nim nehlásíme. Fotímea do kempu přicházíme pozdě. Hledáme dlouho místo vedle sebe a pak v přístřešku vaříme boloňskou omáčku. Setkáváme se s dalšími Čechy – s párek, který byl na ??, Isla Navarino a má rád čerstvé ryby. Později se dozvídáme, že mají i své stránky a jsou na cestě kolem světa. Dva Izraelci žádají Vítka o ranní budíček. Tak jdeme spát, ráno vstáváme ve 4 a šplháme na východ k věžím!

22. leden

Do věží!

Vstáváme brzy, v 4.20, trochu snídáme. Vítek budí Izraelce (2x). V 4.50 vyrážíme vzhůru s čelovkami. S námi jde spousta lidí a pak nastává čekání. Chvilku to vypadá nadějně a chvilku zase ne. Nakonec vychází slunce a osvětluje věže chvilku bez mratků a pak se objeví i duha. Nakonec se vše zatáhne a jdeme už za světla dolů. Chvíli odpočíváme ve stanu, vaříme čaj a polévku a po deváté vyrážíme. Kus cety jdeme stejno ucestou, docela prší, tak se schováváme u chaty (cosi 20000) a pak při sestupu narážíme na zkratku naším směrem, tak se po ní vydáváme. Cestou je docela dost bažin a mos asi nezkracuje, protože i tak nám cesta trvá dost. Obědváme pod šutrem, pak už začíná dost fučet a občas i sprchne. Výhled nahoru - moc není vidět a dole je pěkné jezero. Chvíli odpočíváme u chaty Los Cuernos a pak se vydáváme dál. To už fučí nepříjemně a občas i dost poprchává. Když přicházíme k deculi, odkud to má být už jen 50 minut, tak je přeškrtaná a přepsaná na ~1 h~, 2 h - asi nějakcí naštvaní turisti. Cesta je furt kopečkovitá, stejně jako celá cesta kolem jezera. Ke konci už se dost rozprší. Přicházíme do kempu Italiano zničení a dost promoklí. Navíc je dost plný, takže končíme u záchodů, alespoň tu tolik nefučí. Vaříme kaši se sójou a místo večerní párty usínáme.

23. leden

Ráno se budíme v 8.00 dost rozlámaní, tak si pospíme až do 10.00. To už je docela pěkně, tak vaříme kašičku z vloček a po 11 vyrážíme do kempu Britannico. Cesta vede celou dobu podél řeky. Nejdříve lesem, pak dost šutrovitým terénem a pak se schovává zas chvilku v lese. Nejdřív vidíme jen horu s ledovci a pak na první vyhlídce se objevují pruhované skály. Tam nás také dostihne krutý vítr a spršky. Pak se to uklidní a můžeme pokračovat. Cesta dál už vede jen lesíkem, ale dost se vlní přes údolička. V jednu chvíli je krásný výhled všude kolem, tak děláme fotky. Za chvilku docházíme do kempu, kde poobědváme. Cesta nám trvala 4 hod místo dvou. Ostatní jdou ještě na vyhlídku a já se vracím do kempu psát deník. Cestu doů seběhnu asi za 1,5 h a naštěstí nám pěkně počasí, jen trochu fuší. V horním kempu nikdo nebyl, až cestou dolů porkávám pár lidí natěžko. V našem kempu je asi pořád plno. Ostatní se vrací asi 1,5 h po mně, tak vaříme večeři, špagety s Napolitana a trocho usýra a pak přichází DO s Aničkou a s popocornem a mirabelkovicí, našupáme se jak veverky a kujeme plány co a jak dál. Jdeme brzy spát, zítre je náročný den.

24. leden

Budík nás budí v 7, pomalu se klubeme a vaříme vločky. Balíme se dlouho, ale sousedi ještě dý, tak po deváté vycházíme sami dva. Cesta má být easy, ale občas je dost kamenitá. Hned na začátku nás čeká drsně houpací můstek přes řeku a pak se cesta vine louami a lesíkem. Potkáváme docela dost lidí v protisměru, všichni přijeli katamaránem. S Do a Aničkou se chávíme u jezera Pehoe, kde na informacích zjišťujeme počasí a v refugiu kupujeme bombu, dva pytle pečiva a já si kupuju velkou čokoládu.

Hodně se kazí počasí, ale nedá se nic dělat, musíme nahoru. Do s Aničkou jdou nalehko (věci si nechávají v refugiu). Jdou před námi až na první mirador, ale počasí se tak kazí, že se schováváme pod pabučík, trochu pojíme a velkém dešti a spěchu se s Do a Aničkou loučíme a jdeme i s pláštenkami dál. Nohy dost promokají a dost fouká, až to kazí náladu. Naštěstí se to brzy lepší a docházíme na odbočku k refugiu Grey, kde chvílí odpočíváme a vyrážíme dál do kempu Los Guardas. Cesta je dost do kopce a unavuje, ale nakonec docházíme téměř v polovičním čase a už zase poprchává. Stavíme rychle stan, Vítek se jde mrknout na ledovec a Barunka píše deník. Vříme kaši se sójou a jdeme po osmé spát.

25. leden

Brzký ranní budík samozřejmě zaspáváme, tak vstáváme až kolem osmé. Vaříme hodně vloček, čeká nás náročný den. Při balení jdu omrknout ledovec já a vyrážíme o půl desáté. Nejdříve jdeme lesem, docela stoupáme i klesáme, občas se nám naskytne mirrador na ledovec a je to fakt nádhera. Po třech hodinách docházíme do campu Paso, kde je plno a všichni suší, den předtím, když procházeli průsmyk jim prý i sněžilo. Poobědváme salám s rohlíkem a velkou dávku šokolády a vyrážíme do sedla. Naším směrem téměř nikdo nejde, ale stále někoho potkáváme v protisměru. Jak vítek zjistil, cesta má vést nejdříve 2 hodiny v lese a pak hodinu po skále a jsme v sedle. Cesta lesem je dost hrozná, často se nejde ani zvednout na noze, tak se Barunka přitahuje o stromy. Vítek jde napřed , že počká nad lesem. Dvě hodin se dost ***tím, pak Barča potkává kluka v našem směru, který se strachuje, jestli nejdu do sedla sama. Za chvíli už čeká Vítek u pěkného výhledu, kde se pofotíme a vdáváme na poslední etapu vzhůru. Cesta šutry je oproti lesu procházkou, tak jsme v sedlu už za půl hodiny. Chvíli odpočíváme a vyrážíme dolů. Cesta je nic moc a dost se po šutrech motá. Když konečně vcházíme do lesa, čeká nás nepříjemnné překvapení v podob+ bana až po kotníky. Snažíme se oblízat co to jde, ničíme místní flóru a jsme z toho dost otrávení a po celém dni i izničení. Po téměř 3 hodinách od sedla konečně stavíme stan, znaveně jíme těstoviny s boloňskou a jdeme brzy spát.

26. leden

Brzký budík opět zaspme, tak vstáváme o pl deváté, vaříme vločky a vydáváme se na cestu. Jsem po včerejřsku dost unavená a to nás dnes čeká 10 hodin. Cesta je naštěstí pěkná a svítí nám sluníčko. Po 3,5 hodininách scházíme k refugiu Dickson, kde nás čekají krásné výhledy, jen škoda, že jsou věže v mraku. Poobědváme zbytek salámu a trochu čokolády a vyrazíme i s komáry na 6 hodinovou cestu. Jdeme i v tričku, jak je pěkně. Cesta je pěkná, ale pekelně dlouhá, po včerejšku jsme brzy unavení. Jdeme travinami, občas bažinkoami. Potkáváme 2 Češky (učili se v Calafate španělsky, 7 dní mají na Torres) a pak nás čeká jediné větší stoupání cesty, před kterým potkáváme mladíky v protisměru a jsou zničení, co budou dělat do sedla? Při stoupání vstupujeme do soukromého pozemku a dáváme si čokoládu na posilněnou. Pak nás čeká klesání a ještě hodina cesty travinami. Komáři děsně prudí, že vytahujeme repelent, jdeme už z posledních sil. Těsně před kempem potkáváme dravce, co se vůbec nebojí, tak ho Vítek fotí zblízka. Pak už dojdeme do kempu, stavíme stan a usínáme bez večeře.

27. leden

Rán nechce Víteček vstávat, tak se budíme pozdě a to prší. Vítek vaří americké čínské polévky a já píšu. Před 11 už neprší, tak se rychle balíme a vyrážíme na poslední pasáž okruhu. Nohy už jsou unavené a otlačené, tak cesta utíká pomaleji než dříve. Jdeme už jen kopcovitými pustinami kolem řeky, tak nejsou žádné dobré výhledy. Cestou obědváme rohlíky a sladké z mlíka a odpočíváme. Když přicházíme konečně k silnici odhalují se Torres. Ti, kdo přijíždějí teď mají lepší výhledy. Znavení docházíme k Lago Amarga, kam přijíždí spousta nových nadšenců. My se vydáváme do koců nahoru na stezku pozorování zvířat. Už jsem hodně unavená, tak jdeme dost pomalu. Potkáváme spoustu super lam a i nějaké pštrosíky. Cesta je dlouhá a furt ňějaký kopce a pak ještě navíc Vítek nakonec vede zkratkou do prdele. Jsem zničná, tak zakempíme u silnice ve stromech, uvaříme kotel kaše a jdeme spát.

28. leden

Vstáváme po páté a až do šesti kontrolujeme oblačnost a je furt hnusně, tak jdeme zase spát. Znovu vstáváme až po deváté, pomalu balíme, snídáme a vydáváme se na cestu směrem ke Guarderii Pudeto. Stopujeme a bere nás hned 1. auto - 2 paní. Šetří nám cca 15 km. Vyhodí nás přímo u Guarderie. Vydáme se do kopečka k Salto Grando, kam přijíždí v minibusech turisti a v North Face jdou 5 minut k vodopádu a zpět. Podívaná je to ale nádherná. Pak se ještě vydáváme na cestu na vyhlídku na Los Cuernos. Je to pěkná vycházka, věže jsou krásně vidět, jen za nimi je hnusně, tak to není moc na focení. Posedíme chvíli a kocháme se, pak ale kochání kazí davy výletníků s lunchboxy, tak se vracíme k vodopádu a pak na parkovitě, kde bereme vodu a vaříme špagety. Rozhodujeme se odjet už dnes, ať se nám to tady nezhnusí. Tak Vítek ještě zaběhne k mostku a já píšu a čtu původce. Po jeho návratu zrovna přijíždí bus naší společnosti, tak prosím paní, zda se s ní můžeme svézt na konečnou a pak zpět do PN a můžeme. Cestou máme aspoň výhledy na to, co jsme už neprocházeli. Pak už nabíráme stpousty lidí a jedeme do PN, kam se dostáváme před 22.00. U Melindy už mají jen odporné spaní v přístřešku, ale protože se nám shánět nic nechce, bereme to a začíná očista. Nebo spíš očistec? Posilníme se čínskými polévkami, pereme a sprchujeme v plesniv koupelně. Jdeme spát s tím, že další den si najdeme něco nového.

29. leden

Vstáváme o půl osmé a jdeme na snídani a internet. Pak zjišťujeme na informacích ceny hostelů a jdeme obcházet. Prvních pár je obsazených, ale pak natrefíme since na dražší, ale mnohem pěknější hostel taky v centru. Jdeme se rychle k Melindě sbalit a přesunout. Hned potom vyrážíme na obhlídku suvernýrů a dlouho očekávaný nákup v supermarketu. V pokoji vše do sebe začneme ládovat a dojde i na 450g chipsy. Potom vydatném obědě jdeme koupit suvenýry - pohledy a v Víteček si koneně kupuje ssvetr z alpaky Potom v hostlu píšeme a píšeme až se z nás kouří a po dopsání jdeme koupit něco málo k večeři, po ní ještě pofotit racky na molu a pak pomalu spát.

30. leden

Vstáváme někdy po osmé a téměr se pobalíme. Jdeme na snídani - marmeláda a pečivo a pak se dobalit. Před 10 odcházíme z hostelu a potkáváme 3 Čechy, co zlezli Aconcaguu a teď si odškrtávají Patagonii. Dlouho s nimi nekecáme a jdeme na stop do Punta Arenas. Moc to nejezdí a když tak někam blízko. Po pul hodině nás bere kamioňák 150 km. Snaží se s nám mluvit, ale moc to nejde. Pak nás vyhazuje v nějaké díře a nic nejezdí. Trága. 25 aut za hodinu a půl, tak pak jdeme kvůli mě busem. Navíc nás docela natáhnout, ale hlavně, že jedeme. Po třetí dorážíme do Punta Arenas - město je to pěkné, ale celkem mrtvé. Navíc tu mají nechutně drahé hostely. Nakonec jdeme až daleko od centra, do nějakýho Noname, co nemá ani klíče ke dveřím. Hlavně, e je levný. Hodíme si tam je věci a jdeme prohledat město, zjistit busy apod. Nakonec po prohlídce pobřeží kupujeme lístky do Ushuaie a do Seno Otway, malý nákup a zjišťujeme ceny kempu. Vrátíme se do hotelu, trochu pojíme, Vítek probírá fotky, já píšu a posloucháme Plhala. Jdeme spát docela brzy.

31. leden

Vyspáváme si docela dlouho, když nás budí kolem desáté klepání na dveře. Vyskočíme, ale nic nechtějí, tak se pobalíme, posnídáme a přesuneme se o 2 ulice dál do kempu. Borec si nás ze včera pamatuje, tak nás vítá s nadšením. Stavíme stan an nejmíň hrbatým místě a jeden Čech, co bydlí v hostelu, se s náma seznamuje. Je dosti zajímavý. My se pak chvíli bavíme s borcem majitelem a pak si jdeme poležet do stanu. Málem zaspíme tučňáky. Vstáváme tak akorát, jen si vezmeme věci a jdeme na bus. Odjíždí s malým zpožděním a většina cesty vede zase po štěrku. Nejdřív nás zkásnou za průjezd pozemkem a pak ještě vstupné. Tučňáci jsou děsně roztomilí, ale lidi tam za nima furt lezou - tupci. Stíháme to akorát obejít a už nám jede bus zpět. Jdeme ještě nakoupit - konečně nugetky s hranolkama, který hned cestou sníme. V hostelu jdeme hned na internet a tam se s námi baví Čech, takže akorát na píšeme maily a blog a už je pozdě. Čech - Filip - nám ukazuje svoje péřové vybavení a jede rybařit do Ohňové země. Kolem 23 jdeme teprve do stanu chystat svačinku a spát. Bohužel furt někdo hlučí, tak nic moc spaní.

1. únor

Vstáváme kolem sedmé, pobalíme se a posnídáme den předtím nachystané. Když balíme stan, zjišťujeme, že se přes noc vedle něj objevilo hovno. Pak se vystřídáme na záchodě, vrazíme hoteláři bankovku a jdeme na bus. Hodíme dolů batohy a zaujmeme místo u záchodků. Cesta je nuda, furt spíme, dají nám jen housku a muffin, čaj a džus. Do Rio Grande přijíždíme kolem páté a hned přesedáme do minibusu, kde jsou 4 Češi. Nebavíme se s nima. Vydáme se na cestu až po cca půl hodině čekání, ale jedeme rychle. Cesta ke konci vede i horami, tak je pěkná podívaná. Do Uchuai přijíždíme až po osmé, ale informace jsou otevřené, tak zjišťujeme předraženost místních hostelů, koupíme nějakou večeři a jdeme do campu. Ten je sice dost daleko, ale levnější. Stan stavíme u lesíku, povečeříme a jdeme spát

2. únor

Ráno vyspáváme co to dá, ale v 10 už nás to nutí vstát. Posnídáme tedy zbytky svačinky a pomalu se vydáme do města. Zařizuejeme loď na Isla Navarino a pochodíme město. Koupíme si předražené dobroty v pekárně, koupímě oběd v Anonymě a vystoupáme do kempu. Tam poobědváme a celé odpoledne se válíme a pospáváme ve stanu. Večer usmažíme hemenex, dáme si drahé pití v restauraci, napíšeme maily a jdeme spát. Navečer volali z lodí, že jedeme dřív, tak budeme vstávat dřív.

3. únor

Vstáváme v půl sedmé, abychom vše stihli, trochu poprchává (na horách sněží), tak sbalíme mokrý stan a jdeme posnídat do kuchyňky, kde se k nám připojí jeden pár (ten s námi pak jedee na lodi a nakonec i jde na okruh). A pak už jdeme procházkou do přístavu, kde čekáme ještě hodinu na loď. Dostaneme razítka do pasu, kopuíme taxu a pak nás naskládají do miniloďky (pár z campu, mladá Francouzska, stará Američanka a mísňačka) a začíná jízda. V jednu chvíli jsou vlny, tak drsně skáčeme, kam se hrabou turbulence. Pak se to uklidní a my vystupujeme v Puerto Navarino. Tam nám prohrabávají batohy a naloží nás do aut, kterými ještě cca hodinu jedeme do Puerto Williams. Tam nás čeká celní kontrola a pak nás propustí. Protože na informacích nikdo není, jdeme si koupit obě a dozásobit se. Potkáváme hned Čechy (CK Eutanázia - 14 Čechů, jeden umírá, baví se s náma Ostravák) a pak na informacích nic moc nezjistíme. Pomotáme se ve městě a vyrazíme na trek. Jdeme po silnici z města k Panně Marii a tamuhneneme do lesa směrem k nádrži s pitnou vodou. Jsme tam už docela pozzde, tak stavíme stan, že začneme další den. Brzy usínáme a budí nás nově příchozí - pár z campu. Jdeme zase spát a spíme až do rána.

4. únor

Na budíky se nám nechce vstávat, a když se v 9 začneme vypravovat, prší. Nakonec vyrážíme v 10. Cesta nejdříve drsně stoupá - furt přelízáme nějaký stromy. Stoupání je hodně prudké a nad hranicí lesa nás ještě hodně stoupáíní čeká. Pak už nás čeká 2 hdiny vrstevnicovkou, ale žádná lahoda to není – jde sutí, vlní se a občas dost ujíždí. Cestou lovíme snoopy – značky cesty. Když dojdeme nad jezero, musíme drsn sestoupat sutí. Jsem ráda, že jsem dole. Briti staví hned stan, Vítek ještě hodinu obchází jezero a hledá lepší místo, ale nachází jen bažiny. Končíme na místě vedle Britů, co našla Barunka.

Poobědváme housky a queso, postavíme stan. Omrknu průvodce Britů a rychle zalezeme do stanu a přijdou kroupy a pak slunce a pak déšť a pak nějací noví lidé, ale nevíme kdo. Pořáe prší a my jsme zalezlí. Snad bude zítra líp.

5. únor

Budíky máme sice na 7, ale než se vypravíme, sníme vločky a zabalíme, Britové už jsou v sedýlku nad námi. Nezahálíme a dáme se do stoupáíní. Nejdříve trochu bažinka a pak už jen sutí. Čekají nás cel 3 sedla, ale stoupáme v pohodě, jen nás ve vyšších polohách místo okrého kamení čeká čerstvý sníh. U jezera, kde má být odbočka k Lago Windhond, si odbočky samozřejmě nevšimnemea klidně jdeme dál.

Překračujeme i ledovcová pole. Trochu sestoupáme a poobědváme rohlíky se sýrem. Pak ještě trochu sklesáme a potkáváme Brity. Ti se diví, že nejdeme k jezeru, ale my se tedy rozhodujeme, že dojdeme okruh a pak se k jezeru zajdeme podívat. Jdeme tedy ještě dál, protožže etapu jsme došli kolem jedné, tak si ještě vystoupáme do jednoho sedýlka ? pak, když sestoupáme, asi hodinu bloudíme, protože cesta se vždy někde ztratí. Nakonec obkroužíme jezero a zakempíme u jezírka před Paso Gerrico. Uvaříme kaši a jdeme brzy spát.

6. únor

Když zvoní ráno budíky, tak prší, musíme se tedy válet až do desíti. Pak se mi podaří uvařit velký kotel vloček, tak to do sebe cpeme půl hodiny. Vyrážíme až kolem jedenácté do úzkého sedýlka a pak se pořád motáme kolem jezera a bobřích zatopenin. Často se ztrácíme, někde je cesta zřetelná a jindy je mužík a najedno unic. Počasí dnes moc nepřeje a ceste jde často bažinami. Kolem čtvrté se kvůli počasí rozhodujeme raději zakempit než lézt do sedla. Místo není nic moc, ale Víteček konečně udělá oheň a díky mému skvělému nápadu večeříme opečený salámek a rohlíky. Zažene ho večerní déšť, tak jdeme spát.

7. únor

Jako obvykle nás budíky nebudí, tak vstáváme až po osmé. Vaříme jako vždycky čaj a vločky a než se pobalíme už je deset a nad námi je děsná deka. Do sedla se ale stejně vydáme. Jdeme lesem nahoru a já se vyválím bokem v bahně – už bylo na čase, když furt potkáváme tolik bahna :). Protože začíná drobně, ale hustě pršet, schováváme se pod stromy. Když to ustane, pokračujeme nahoru. Nejdříve hodně strmě, pak cca půl km v mírném svahu sutí a přijdeme na úplně drsnou hranu. Ani se mi nechce věřit, že se dá sejít dolů.

Nebylo to až tak hrozné – klouzali jsme sutí až k jezeru a pak jsme ho obešli zleva a začal sestup lesem. Cestu jsme stále ztráceli a bylo to chvílemi hardcore, polámané stromy, bažinky,… Nakonec jsme vylezli mezi koně a krávy a pomalu sestupovali až jsme došli k silnici -hurá!. Posilnili jsme se sladkým a vydali se směr Port Williams. Hned nám samo od sebe zastavilo auto, poskládali si nás a odvezli nás asi 6 km k etno-botanickému parku, jak jsme chtěli.

Tam jsme to trochu prochodili – pěkné a když jsme narazili na šipku k začátku okruhu, rozhodli jsme se, že tam přespíme. Cesta měla cca 1km a uprostřed byl plot s ostnatým drátem. K sedmé jsme celí promáčení a unavení došli na místo, postavili stan a dali se do vaření česnekové kaše a opečeného salámku. Byla to dobrota a brzy jsme šli spát.

8. únor

Nevstáváme nijak brzy a vydáváme se za slunečního počasí do Porto Williams, kde na informacích nic moc neví, ale v obchodě kupujeme úžasné empanády, které do sebe za městem naházíme a plni sil se vydáme k Lago Windhond. Cestu ale nemůžeme najít, tak se ptáme místních pracantů, kteří ale také nic neví. Po bloudění se vracíme k mapě, kde zjišťujeme, že musíme přes vesnici Ukika. Tam nás místní Indoš s holčičkou vedou na cestu a navigují nás, kam jít. Nejdřív jdeme správně, ale potom, co si nevšimneme značky a dle Vítkova instinktu brodíme řeku, začíná peklo. Jdeme úplně do pr do kopce ke bývalé sjezdovce a když se Vítek vydá na průzkum a najde nějaké sprejované značky, rozhodneme se po nich jít a to je konec. 2,5 hodiny bloudíme v polomovém pralese. Já už toho mám dost a Vítek se jako Tarzan vydá hledat značku. Sice úspěšně, ale já z únavy už radost nemám. Docela trvá, než se na značku dostaneme a pak už je cesta docela v pohodě. Trochu popadané stromy a pár bažin, ale dá se. Kempíme s Snoopy 15 na pěkném místě s ohništěm a únavou brzy usínáme. Vítek večer točí bobra – JUPÍ!

9. únor

Vstáváme kolem osmé, posnídáme housky s manjarem a vydáváme se na celodenní cestu. Nejdříve stoupáme cca 2 hodiny do sedla přes les s trochou padlých stromů, na loukách jsou občas bažinky a sluníčko vodopád svítí, aby vše šlo líp. Cca hodinu za sedlem s jezerem potkáme Francouze, který jde od rána 5 hodin a docela valí, nic moc vyhlídky. Po další hodině docházíme k prvním u refugiu – zbouranému, kde vaříme špagety s Doňou Clarou a salámkem a potkáváme bandu Chilanů, co jdou taky 5 hodin. Do večera bysme to měli stihnout, ale cesta prá nic moc Po třetí vyrážíme. Cesta je docela v pohodě až na pár bažin a jeden příšerný polom, kde asi hodinu přelézáme a oblézáme. Na konec nás čeká závěrečná rovinka, asi 4 km dlouhá pláň, co vypadá jak mrtvé mčály se střevy. Naštěstí se po ní jde docela dobře. Pak ještě obejít jezírka a přes les k refugiu. Hurý, je 7 večer a zvládli jsme cestu tam. Už to jsou dva Amíci, kteří z nás nejsou moc nadšení. Asi zkrocená hora. Refugio je dost hnojba, tak si stavíme stan vedle, přečteme si v knize zápisky Čechů a taky se zapíšeme. Pak v poličce vyměníme tang za polentu a přijdou ještě dva Chilani (Biggest ass of the world). Jdeme se projít k jezeru, abychom byli co nejjižnějí, vaříme polévku a jdeme spát, abychom měli síly na náročnou cestu zpět.

10. únor

Vstáváme v 6 - fuj! A k snídani vaříme sladký čaj a kaši se sójou na energii. Fotíme se u nejjižnější značky světa a v osm vyrážíme na dlouho ua úmornou cestu. Počasí naštěstí přeje. Většinu úseků si pamatujeme, některé jakobychom nešli. Poobědváme opět u spadlého refugia, tentokrát housky s taveňákem a čaj.

Barunka si zpívá “a já sa udělám” a v tom spadne po koleno do bahna.

Cesta do sedla se dost vleče a často odpočíváme, protože sil už moc není. Zato za sedlem nám jde klesání rychle, tak již jsme na spacím místě o 2 hodiny dřív než tipujeme, jdeme tedy dál. Potkáváme 3 další lidi a psa, co vypadají , že tam zakalí. Brzy jsme na místě. Kde jsme se před dvěma dny napojili a jdeme ještě kousek. Zakempujeme u řeky a ohniště, kde v dáli pozorujeme bobra a a Vítek uvaří večeři na ohni a já můžu odpočívat. Usínáme docela znavení, ale s dobrým pocitem, že už jsme to téměř zvládli.

11. únor

Budík v 6.30 nás moc nebudí, protože tělo si nestihlo odpočinou, tak nám pakování trochu trvá, ale v 9.00 už jsme na cestě. Nejdříve nás čeká trochu lezení jako rozcvička, ale pak už je cesta docela v pohodě. A když vylezeme na začátku trasy, málem se začnem mlátit do hlavy. Kdy jsme předtím hledali cestu, tak jsme koukali na značku a nepoznali jsme ji, bože. Trošku s pocitem tupounů jdeme do města. Potkáme i Indoše, co nás tam vedl a chválíme mu jezero. Před Ushuaia Boating, kde je zavřeno, potkáváme chlápka, co má hostel, za cenu normální zde, tak s ním jdeme a pkoj je i hezký s koupelnou, tak to bereme. Slibuje, že nám zavolá i na Ush. boating. Začíná očista. Sprchuju se půl hodiny, Vítek čtvrt a pak pereme. Za odměnu nakopuíme v supermarketu empanády a a ejich vychutnání nám kazí jen žebrající psi. Pak jdee konečně napsat na internet a do muzea. Potom, co zjišťujeme, že robra si tu nikde nedáme, koupíme vy suprošu Pisco a empanády a sladkosti a výborně a jdeme se svalit do postele.

Zde zápis končí…

Vrátili jsme se 15. února.

Zápis Barunka, přepis do počítače Vítek

Výdaje, poznámky

Starbucks Heathrow
latté	2,7 eur
čokoláda	2,8 eur
voda	1,5

Letiště EZE
jízdenka zam a zpět	40 eur = 207 AP

Letiště McDonald
Sprite Med	8,25
Juice	6

Pití na Avenida de Maya	7 AP
Pití v Carrefouru	4,19 AP
Záchody na Retiro	0,5 AP
Voda	6 AP

Večeře v Mendoze na autobusáku
pollo	18,5 AP
PvR	6,5
min	4,5 AP

záchody	v parku	1 AP
na autobusáku	1 AP
dýška vykladačům zavazadel	9 AP

Santiago
autobusák a zpět	40 eur (24400 CHP)