České Středohoří 2006

autor: Ondera

BETÁLNÁ ŠTREKA NA HRBATÉ FÁTRLANT

26.–29.10. 2006

Účastníci zájezdu:

Káťa – Bára – Stopař – Čiki – Bublina – Gyábel – Zandt – Ondera – Ondra – Jirka

Dopsáno v Brnisku dne 2.11.2006, v 18.59 hod. SEČ

26. 10.

Tak už je to tady…kůže se mi sice ještě nescvrkává, ale to nic nemění na faktu, že se těším jak štěně na svého pánečka. Už abychom tam byli, neboť jak káže Mejla Nevrlej – nejsi – li barvoslepý, navštiv České Středohoří na podzim!

Cesta z Asie do centra světového dění proběhla ve skupince Bubla – Čiki – Ondera – Diabol a Stopař proběhla v poklidu možná až ponurém, o to veseleji nám však bylo na Florenci. Naše řady rozhojnil „moravočehún“ Zandt – a krtkem jsme se dopravili až na výšiny kobyliské či bohnické. Tam, v mihotavé záři monstrózních paneláků, jsem obřadně vyňal kytaru a začali jsme trénovat narozeninový song SLEČNĚ Z MEDLÁNEK. A komuže byl určen? No přece naší Báře z brněnské Soap Quarter (Mýdlové čtvrti)! Vzápětí totiž otvíral slavný hotel U Trpkošů, proslavený přemírou deček, v němž se shodou okolností jmenovaná osůbka právě vyskytovala, stejně jako hostitel Jiří a také Luci. Písnička Báru zjevně „hej ne jako!“ potěšila, dort strejdy Ďábla mizel v našich ústech jako pára nad Ochridským jezerem, vína ubývalo jako na S…. P…! Během večera zajeli ještě Jirka s Bárou pro Káťu – novou posilu našeho putování.

A nic již nebránilo Mr. Chickeymu a dalším, aby se chopili inštrumentů a dali se do zpěvu. Ten trval dlouho do noci – teprve pak jsme se uložili ke spánku spravedlivých. A protože jsme v samém epicentru dečkománie, spal jsem na dečce i pod dečkou?

27. 10.

Po tradičních ranních vstávacích peripetiích jsme se přece jen zavčas dopravili na Florenc a odtud autobusem do Loun. Husitské město se utápělo v inverzní chladné mlze, zatímco imaginární sopečné kužele vůkol zlatily paprsky žhoucího stepního slunce…(škoda, že jsme to jaksi neviděli? Vydali jsme se do místního muzea, jehož panely nás promptně, vtipně a výstižně poučily nejen o české historii. Protože mléčná mlha začala skutečně ustupovat slunečním paprskům, zachtělo se nám městské věže, ale bohužel byla zamčená. Co už. Bystře jsme vyšlápli a skončili u nejbližších prolejzaček vedle řeky Ohře.

Dětinské choutky nás skvěle motivovaly k další cestě, tentokrát vstříc prvním stepním kuželům, které se rýsovaly na obzoru jako zakleté příšery ze starých čínských bájí. Rovinatá pole nás přivedla k úpatí prvního z nich – ideálnímu místu pro skrovný obídek. Na plochém vrcholku nám nad hlavami prosvištěl Nevrlého duch: věřte nevěřte – vybetonované jezírko nás v nebývalé sluneční lázni chladnými nenechalo. Nevrlého ducha vlastně vzývala obě pohlaví: muži tím, že se okoupali v ledové vodě, ženy tím, že se vůbec neumyly?

Kopec Raná – mekka všech aeronautů, botaniků, milovníků dalekých panoramat i stepního prostředí. Strmý bezlesý kužel, vlající stonky ovsířů, uhelně černý čedič, Podkrušnohoří jako na dlani i s velkolepou dominantou Počerad a Tušimic. Na vrcholku jsme se dostali do zóny prudkých větrných poryvů: to naši údolní adamováci neznají a proto bezelstně vytáhli svoje dečky. Ukázalo se, že to byl bezvadný nápad. Stoupneš – li si s takovou dečkou na vrcholu Rané proti větru a skočíš do výšky, poletíš pár coulů nazpátek. Jste –li dva, tím lépe – dečku napnete a udělíte jí tvar vzducholodi…Co bych povídal, z někdejších otužilců se rázem stali letci a letkyně.

Sestoupili jsme do vsi Raná na úpatí stejnojmenného kopce, nabrali vodu a radili se, čo dalej. Denní doba pokročila směrem k soumraku – a na protějším vrchu Oblík se už dvě hodiny tetelil čekající plážový milovník, shodou okolností Stopařův bratr Ondra. Nakonec jsme vyrazili přes silnici k úpatí stolového vulkánu a pochybnou cestou došli na jakousi loučku: zde se většina lidí uvolila zůstat a obstarat tábořiště. Úderná letka ve složení Strejda, Vuťáček a Dečka odhodlaně vyrazila na vrchol Oblíku, aby tam vyzvedla budoucího právníka.

Záhy jsme litovali, že nemáme křovinořez. Trní, šáší a zapojené xerotermní křoviny nás málem rozcupovaly na cáry. Půl hodiny jsme s nimi bojovali, než nás konečně přijal holý, jako střecha strmý stepní svah. Na plochém vrcholu Oblíku k nám přicupitala zelená kapuce, pod níž se skrýval Ondra, z něhož se – jak se trefně vyjádřil – za ty tři hodiny horské stráže stal Pan Oblík? Dolů křovinami a ještě s batohem natěžko, když neznáte cestu (která apropo neexistuje) a ještě se stmívá – co k tomu dodat.

Ale dobře to dopadlo, milé děti. Jako v pohádce. Přišli jsme do křovin u nám známé lučiny, kde už bylo nachystané ohniště. Napnuli jsme ještě plachtu, voheň s velkým V rozžali, dobroty uklohnili, kytar se chopili. Plánovaný noční chlad ohlásil zpoždění – někteří šli spát jen v tričku, jiní dokonce i bez trička.

28. 10.

Pár nočních momentek: silný poryv větru – průtrž mračen – převalující se Čiki – další průtrž mračen – do sucha se stěhující Čiki. Sečteno a podtrženo, vzdávám hold naší plachtičce. Ta navíc zapříčinila, že jsme spali až do desíti hodin! Nečekanou sekeru jsme se rozhodli zneškodnit každý po svém: adamováci a Zandt vlakem, my ostatní autostopem. Cílová stanice nám přivála vzpomínku na Švéda Hejkala – jmenovala se totiž stejně, jako jeho rodná víska: Třebenice.

Další krásné a slunečné dopoledne zme tedy hópli na krajnicu. Nejdříve se odtrhli Bára s Jiřím, potom Bubla a já a nakonec Káťa s Čikim. Naší dvojici zastavili jako první a dovezli nás na jakousi křižovatku. Další boreček si kvůli nám dokonce zajel, kolem homolovitého kopečku Čičov až do Libčevsi. To nám to jde, mnuli jsme si packy a škodolibě přemýšleli, co asi dělají chudáci kamarádi. Když se nám však po půlhodině marného stopování z jednoho okýnka zjevil Kátin úsměv, šlo do tuhého. A Fortuna, vrtkavá jako krysa, nám ukázala svůj rub. Po půldruhé hodině vztyčených palců jsme už chtěli odejít na vlak, když tu nám zastavil sympatické stréc, jedoucí do Úštěka na slezinu se základkou, a hodil nás až do Třebenic.

Před muzeem českého granátu jsme se scukli s ostatními a vyšlápli blíže k pohádkové siluetě pověstmi opředeného hradu Košťálov. Tedy jeho zřícenině, na niž je zákaz vstupu, neboť se nachází v havarijním stavu. Ale co už – nejsme nudní patroni a nechat si ujít soumrak na zubatých čedičových hradbách by byla neodpustitelná chybka.

A tu se počasí rozhodlo, že nám ten podzimek ještě náležitě vosolí. S pozvolným soumrakem začalo studeně pršet. Kdyby jenom studeně, ale dokonce vytrvale. S poněkud pokleslými hlavami jsme proběhli vesnice Sutom a Březno a zamířili k Velemínu. Cestou se totiž zrodil interesantní nápad, podnícený neutuchajícím mrholením. Což takhle dát si nádražní rampičku? A což takhle dát si ji v zastávce Chotiměř, sousedící právě s městečkem Velemín? Vybaveni zkušenostmi z makedonské Bitoly jsme do toho šli. Na místě napadlo Jirku jen tak nezávazně pokecat s paní nádražní na téma „my, mokro, spaní a čekárna“. Budete se divit, ale z této odvážné rovnice vyplynul kladný výsledek!

Nečekanou idylku dlužno zapít a zajíst ve velemínském motorestu. Deštivý večer jsme pak trávili sice bez ohně a kytary, zato ve společnosti Čikiho vyprávění o sociální situaci ve čtvrti Neues Leiskwitz, popřípadě ještě velechutných tescopiškotů. O půl jedenácté nám paní zhasla s podotknutím, že se v noci mění čas a dostaneme tak hodinu spánku zdarma navíc.

29. 10.

Ranní roztrhaná oblačnost a dunění studeného větru sice nevěštily mnoho dobrého, leč nedaléká Hromová hora – Milešovka – byla příliš silným bonbónkem pro to naše vosí hnízdečko. Nechali jsme batohy na stanici a pěkně nalehko vyrazili kolem zplanělých hrušní na zteč středohorské královny. Cesta se nakláněla čím dál tím více vzhůru, počasí bylo čím dál tím horší, až konečně přišel vrchol. Tonul v husté mlze a ledovém mrholení. Bufet a svařáček to spravily, v případě Ondry to spravil bufet a tři svařáčky. Jaký div, že moravské lidovky se mu za daného stavu vryly hluboko do mysli a cestou dolů jej chytila nadmíru zpěvná nálada!

Rozhlednu nechali zavřenou, správci se nechtělo dolů, tupečkovi línému, zasloužil by občas proplesknout? Výhledů jsme si užili velmi sporadicky, zato cesta dolů – jak již naznačeno – ubíhala vesele. A vesele jsme se i rozloučili s krajem „solnca, gor, i potuchšich vulkanov“. Proč? Inu, není nic lepšího, než sedět poklidně ve vláčku, zpola usínat a jedním okem se koukat, jak se venku žení ďábli, chci říct čerti. Na nádraží v Lovosicích panoval tak silný blizard, že fotobuňka u dveří samovolně reagovala a otvírala je v době nejméně žádoucí!

V Praze se s námi rozloučil Jirka a v Kolíně Zandt. Co zažilo plně obsazené kupéčko vzápětí, to se nedá slovy vypsat. Koncert je slabé slovo, pařba přílišný eufemismus. Kytary zvučely, lžíce a petflašky zněly v jejich rytmu, hlasy se propůjčily sadě úderných vypalovaček. Sám průvodčí sem vždy zálibně nakoukl a nebýt služební povinnosti, jistě by si s námi trsnul.

A v Brně….tam se stalo to, co by se na žádném putování stát nemělo. Ale co už – vyždímejte kapesníky a nebuďte smutní, beztoho se zase brzo všici někde sejdeme, že, hm.:)