Bosna a Hercegovina 2012

(Publikování s laskavým svolením autora.)

BOSNIČKA 2012

Slovo úvodem aneb Příběh jednoho nedělního odpoledne

To máte tak, když píšete rigo na cépéesce.

Dojedete tam, dáte si kávu, keksíček, otevřete mejl, fejs. Za chvilku hotovo. A pak se na to vrhnete. Jenže Google stávkuje a odmítá nalézt algoritmus požadovaných dat. Co víc: zavrhne dokonce možnost uložit soubor, mající pouhopouhých 232 mega. Pořád nějaká uživatelská kapacita a podobné cinty. Po třetím pokusu, dvouhodinovém marném hledání a tlučení či hlazení škodolibého monitoru dochází autor těchto řádků k fatalistickému přesvědčení, že to je osud – a odhodlává se plnit slib, daný svým bosenským spoluputovníkům. Rigo nerigo.

Třeba podobný přístup inspiruje nejmenované kolegy k urovnání jistých gruzínských záležitostí z l.p. 2009. 

Hezké deň!

Ondera, 19.8. 2012, psáno (či spíše chrleno) 17.33 – 21.42 SELČ

Tentokrát to budu ale vážně chrlit, na to se připravte. Kerouac hadr. Spíše takové glosy, poznámky, nic extra uceleného a publikováníhodného.

Autostop některých z nás začal impozantně, u jiných spíše rozpačitě. Což – jak se vzápětí ukázalo – vůbec nic neříká o celkovém průběhu stopu a jeho ukončení. Ondera se večer předtím přecpal, strávil příjemný večer s kytarou a Sluníčkem na Špilasu, krkolomně se sbalil a zaspal. Doběhnuv na benzínku, zamával Stopíkovi a Renjátce a upaloval kamsi za Ikeu, kde ho po osmi minutách vzal borec někam k Hustopečím. Netrvalo ani hodinku, a už se vezl s maďarským kamioňákem Istvánem za Gyor. Dalším stopem se dostal až před Budapešť, kde začalo pravé stopařské čoromoro – totiž ucpaná tepna M0 v důsledku hromadné dopravní nehody.

Opravdu jsem velebil toho pána, který mne provezl ucpanou Budapeští k městečku Erd: komunikace s vedle jedoucím bosenským řidičem sice dopadla v neprospěch mého potenciálního transferu (který by v dané situaci bylo možno označit za genialitu hodnou Sokrata či Ptolemaia), nicméně další dva příjemné stopy na boční silnici, vedoucí do tajnosnubně – dusně – pannonsko – podvečerně – předbouřkového Dunaföldváru a podobně založeného Szekszárdu, rovněž nebyly k zahození. Ubytoval jsem se nedaleko pankejtu, silnice, ve stínu hrušně. Klasický maďarský nocleh.

Neklasicky maďarský byl však stop druhého dne – opět příjemný, rychlý, po krátkých štacích Jihomaďarské Pannonie, tolik upomínající naše rodné vineyardy jihomoravské. Brouzdal jsem a lelkoval po úžasných vesničkách typu Dunaszakczó, vtištěných do sprašových svahů. A když mi na křižovatce u Mohácse pokynul první Chorvat, mé nadšení neznalo mezí. Už před devátou ráno jsem byl opět u bratrů Slovanů v městyse Beli Manastir: oslavil jsem to jogurtem a vzápětí už se vezl s bosenským truckerem směr hraniční přechod Županija / Orašje. Cestou jsme projížděli oblastí neklidného podzimu 1991: okolí Vukovaru ještě stále nese stopy tehdejších tragických událostí…. V Županiji jsem byl exportován do dusného posavského poledne a po překonání řeky, označované často za geografickou hranici Balkánu, jsem se ocitl tváří v tvář lítému bosenskému pohraničníkovi, jemuž řinčela z očí korupce, chtěl ouplateček, tvářil se zakysle na moji občanku, ale pustil. Druhý den na stopu, chvilka po poledni – a já v Bosně. Velice příjemná realita, hodná nákupu dalšího proviantu.

Jenže brzy jsem zjistil, zač je v Bosně krompiruša. Stopy se protáhly časově a naopak ztenčily co do ujeté kilometráže. První auto mi zastavilo až po hodině marného stopování, dokonce ve chvíli, kdy jsem už odhodlaně rázoval u krajnice mezi poli. A zavezlo mne na křižovatku s pozoruhodnou budkou na prodej oblečení a místním stopařem, který byl naštěstí brzy odlifrován a já ho záhy následoval. Nicméně – a to si povězme na rovinu – tenhle stop do Tuzly byl posledním dnešním přesunem, hodným označení „stop“. To ostatní byly spíše stopíky, stopíčky, neřku – li stopíčečíčky. Nejkratší měřil 1,5 kilometru! Ten nejdelší pak kolem třiceti. V průměru asi deset. Zvolil jsem špatnou cestu, tu přes hory. Vedro jako v centrální části právě upečeného burku, rozpálený asfalt, kratičké stopy a úmorně dlouhé čekačky k tomu – to by jednoho položilo. Naštěstí mi zastavila lepá matka s ještě lepější dcerou, konal se tedy alespoň vizuálně – umělecký zážitek. A poslední auto, kulhající řidič, mne zavezlo do horské obce Kladanj, asi 70 km před Sarajevem. Soumrak se šoural po kopcích, nemělo smysl dále stopovat: přesto jsem to zkusil a byl z fleku vyhozen policajty. Tak jsem si štrádoval kamsi do průsmyku, stále výš a výš: kolem stěny se zábranami proti padajícímu kamení, hluboký les, štíty: upoutávka na předválečnou diskotéku: a nakonec most u blyskotající, šumící říčky, který mi poskytl vítané přístřeší a díky betonové přikrývce také jakousi jistotu, že bych dnes večer nemusel v praxi recitovat Karla Plíhala („hromada hlíny je Golem, co prošel minovým polem“).

Dlouhý spánek, ranní hygiena a příjemný chládek v hluboké zalesněné soutěsce mi vlily do žil stopařský optimismus, který byl však vzápětí zcela převrstven krustou stopařské marnosti. Tady mezi skalami mi nikdo nezastaví. Protější stranu silnice zdobily občasné skromné kavárničky, kafiće: asi dvakrát jsem tam byl pozván pobesedovat o životě na dálném severu. Za sedlem jsem se dal do řeči s lesními dělníky a jeden z nich mne svezl k parkovišti u hotelu nedaleko městečka Olovo. Olovo bych si však nejraději prohnal hlavou – tady totiž nikdo nestavěl z důvodu přítomné cedule „parkiranje za posjetioce hotela“ (parkování pouze pro návštěvníky hotelu). A to už bylo asi půl třetí odpoledne – a já pořád šedesát kiláků před Sarajevem…. Moje utrpení nakonec rozmotal šofér za jedním z tunelů, který mi zastavil opět přímo za chůze a hodil mne až na kraj Sarajeva. Cestou se snažil lehce sondovat, zda bych si od něj nekoupil zlatý (respektive kvazizlatý) řetízek za pouhých 30 Euro, ale nepochodil a nedělal z toho vědu…

Nenatahujme to, po páté večer jsem pěšky, zpocen, unaven, bolenoh, dorazil na „Laťák“, kde už mne čekali autobusáci Rozumní i vysmátí stopaři Jurťáci – ti na tom ještě včera večer byli podobně jako já, ale dnes to řádsky vychytali a do Sarajeva dorazili už kolem desáté. Hodil jsem do sebe dva litry vody a byl schopen další komunikace. Z ní vyplynul konsenzus na večerním přesunu do Jablanice, odkud zítra zahájíme naše bosenskohorské putování. Takže sirnica, burek, šalina na nádr, meloun jako zvon a podvečerní cesta úchvatnými vlakovými scenériemi kolem Konjice. A taky první sluchové setkání s Laďovými uštěbetanými ctitelkami – cikádami. Zapadli jsme v Jablanici mezi sady, pěkně pod širák, po předchozí vesměs jasné a nikterak zpochybňované domluvě ve dvojici Ďábel – Stopař.

A zas tu máme ráno, první společně bosenské. Plánovaný výpad do chladivých vod Jablanička jezera na Neretvě, vzdáleného vzdušnou čarou 100 metrů, se neuskutečnil z důvodu příkrosti a nepřístupnosti svahu, nepochybně také pro etnograficky zajímavý obyčej místních vozit bordelisko v kotouči a sypat jej přímo ze stráně…. Zato setkání v kafići Ruža nemělo chybu. Místní horský průvodce Mirsad Salihagić – Gorsky, překřtěný Ďáblem na Amatéra, neměl sice dva prsty na rukou, ale hlavu plnou myšlenek a informací ohledně pohoří Prenj (a co na to Renj?), které nám s typickým balkánským temperamentem líčil, kreslil na papír a vyštěkával hlasivkami jako Werichův kolt, co v pohádce štěk beng beng. Setkání to bylo vesměs srdečné a užitečné – jeho výslednicí byl autobus do horkem nadýchaného Mostaru s vidinou následného přesunu právě na Prenj. Ve válkou rozděleném městě, jejž už už olizuje Mediterán, jsme si zašli ke staré čupriji, vykoupali se v zahnívajících zátokách či blyskotavé proudnici u pláže, pohovořili se dvěma Čechy. A včil se vydali na stop do 8 km vzdálené obce Potoci, východišti na Rujiště – tedy už samotné brány Prenje. Pěší chůze do kopce, s otvírajícími se výhledy na mostarskou kotlinu, byla protkána řadou pokusů někoho stopnout. Děvčatům se to podařilo venkoncem brzy: řidič auta německy prohlásil, že Češi jsou poznat podle čichového vjemu (tedy pardon: ať prý se nezlobíme: ale víte – ono se to tak říká!) a že nám o něco později zastaví černé auto jejich druhů. To však nicméně projelo kolem se zdviženým nosem. Probíjeli jsme se tedy dál submediteránní vegetací, vítr sílil a evidentně se k něčemu schylovalo. Stopař se jen tak z plezíru pustil do monologu o „západu sumce“ do kolektivu – myslím, že jeho předchůdce, nějaký Cicero, by čuměl jak puk. A auta nahoru nejezdila. Když pak konečně jakési jelo, divoce jsem zamával a strnul v jakési prosebné pózičce: no ať to bylo jak chce, každopádně nás borec s kočnicou vzali serpentinami až nahoru k planinárskému domu na Rujišti, kde byli další Češi a pronajímatel domu, Anes Voloder, který nás sice pohostil, leč nocleh by stál 10 Euro (v případě stanu 5). A to zas my ne. A taková maličkost – jaksi tu chyběla Skupina Dívky, beztoho již rozdováděná někde v minovém poli. Ti Češi tvrdili, že je zahlédli někde u sedla, dojeli tedy pro ně autem a sami si pak zašli někam na rybu, snobíčci. Po krátké poradě jsme se usnesli hledat nocleh nikoli přímo mezi minami, ale tam, kde pravděpodobně nebudou, tj. v nově vznikající chatové (či bytové) kolonii v nedalekém úvalu. Dlouho se to nedařilo – verandy byly nekryté, domy osvětlené, někde jelo auto, jinde štěkal pes, zkrátka připadali jsme si jako největší zlotřilci. Ďábel s Laďou nakonec přece jen nalezli úžasné místo – prostornou verandu, která po zakrytí celtou ukázala se býti větruvzdornou a dokonce jsme si zde mohli i uvařit. Čas od času hovor ztlumil do šepotu a i vařič se snažil zadržovat svůj propanbutanový dech – to když kolem po cestě projížděl vůz. Ale noc proběhla téměř v poklidu – až na kontakty hlav některých s botami jiných. Tomu se říká duatlon (čti kolo – běh) života.

Další den ráno přišel borec, zda prý jsme se na naše nocležení informovali u majitele. Uklidnila ho však informace, že jsme se nikam nevloupali a vše tu uvedeme do původního stavu, což jsme taky učinili. A nezbývalo, než se labužnicky protáhnout a vyrazit řídkými borovými, později hlubokými bukovými lesy k vrcholům Prenje. Stopař nafotil mapu z cedule u Planinárského domu, Renča si odhodlaně vrazila petflašku za bederák, Ďábel baroší čelenku do svých havraních kadeří – a takto vyzbrojeni jsme mohli v klidu, míru a lemří pohodě pokračovat v přívětvém výstupu, kořeněném tóny kytary. První větší vzrůšo přišlo u prvního většího minového pole s cedulkami uvnitř areálu, které si zvědavec Stopař šel nejprve vyfotit a teprve pak mu došlo, že vlastně jako jo. Naštěstí ne prakticky, je to fajn, ještě si ten kluk ušatá někdy zaběhá. Nejdrsnější úsek představoval asi kilometr – dva zalesněné suti s minovým polem z obou stran přímo u cesty… Les končil, začínaly krasové pláně: někde tam se Ďábel dopustil zcela neodpustitelného prohřešku s pracovním názvem „rok nepoužitelný ženský“. Kdo má zájem, ať se nechá poučit autorem adamovské znělky nebo se zahloubá do knížky Sobecký gen britského biologa Richarda Dawkinse. Skupina Dívky asi fanklub tohoto autora nerozšíří. A Ďábel už jednu z nich ve svém fanklubu má.

Bijele Vode – to byla zfleku nová, ovšem taky zamčená turistická chata. No a také miniaturní, plechem obitá chatička kdesi ve stráni, kde jsou schováni mohamedáni…no to snad ne, ale miny by mohly. Neodvážili jsme se k ní…teprve později, na Vrutku, nám fotka Kuby Hlouška prozradila, že to byla „ta pravá“. Co už. Alespoň si tedy chlapi mohli načechrat své tricáky při nabírání vody kýblem z pramene. A kus dál, v borovém řídkolesí, v hluboké skalnaté roklině před rozcestím na Jezerce a Zelenu Glavu, jsme produpali okolní trávník: minové zpravodajství mělo negativní výsledky, proto nám nezbylo, než zatábořit, postavit plachtu, udělat ohniště, vařit a v neposlední řadě psát „miny“ a „minely“ dne.

Už skoro den a půl se zdálo, že sprchne, foukal vítr jako někde mezi Patem a Agónií, ale pořád nic. V noci fóklo dokonce natolik, že Ďábel musel opravovat plachtu, zatížit ji kamením a následně nás povzbudit informací typu „to je dobrý, zatím jenom spadla plachta, příště nás ale prozměnu zabijou kameny“. Dopadlo to fajně, ráno jsme mohli vyrazit. Skupina Dívky se pod záminkou, že nechce zdržovat, vzdálila rychlostí Usaina Bolta ve 40 letech (kdy bude běhat maratony) a viděli jsme ji až po několika hodinách. Ne že bychom si my chlapi dočasnou nepřítomnost dam neužívali: ono pohybovat se v bělostně zelenkavé vyprahlé krasové krajině, kde na vás za každou skálou může vyskočit Gojko Mitić alias Velký Vlk a rachotu větru může konkurovat snad jen těžkopádná, stříbrnými hřeby pobitá medvědobijka, to je záležitost – a dámy mi tu nekorektnost prominou – kterou prostě v krajině umí procítit jenom chlapi. Jim zas nejdou jiné věci, třeba proniknout do hlubin sociální struktury skupiny a břitce je zanalyzovat. Každopádně jsme se nakonec nalezli – a neodpustím si další drobný stěr, tentokrát se dotýkající našeho Ládíčka. Hromobití za horami, sílící vítr i podivné dusno věštilo, že dosavadní žlutá karta prenjského počasí se konečně začervená a bude zpečetěna pořádnou buřinou. „Já bych tomu počasí celkem fandil, to se zarazí tady za hřebenem“, pomlaskl si Stopař labužnicky, zatímco Ondera nakrčil svůj zgarelý nos a raději přidal do kroku. Bylo proč. Během půl hodiny se strhla náruživá bouřka na styku mediteránních a kontinentálních vzdušných mas. Promoklí až na kůži (někteří až do dna pohorek) jsme dospěli k Vrutaku…ne, zase ta pěkná, turistická, zamčená chatička! Tentokrát už jsme se ale nenechali nachytat na hruškách a neochvějně zamířili na nedaleký pahrbek s plechovou boudečkou, která se stala naším celodenním útočištěm….Mezery ve střeše byly eliminovány, oblečení průběžně vysoušeno, dokonce ohýnek v kamínkách zapraskal, poté co odvážní minolovci a minolovky kvačili pro navlhlé dřevo, bedlivě sledujíce smrtonosné červené cedulky PAZI MINE… Četla se Epocha, hrálo se či spalo. Hercegovský Matterhorn, Otiš, i jeho sestřička, Zelena Glava, však byly průběžně zahalovány do roucha hmlistého a my k nim marně vysílali smutné psí pohledy. Neoblomily je.

Čekali jsme pak ještě skoro půlden, do nějakých dvou odpoledne, než se počasí uklidní, vyfuní a ustálí. Pořád to vypadalo tak jaksi vachrlatě. Ale vzduch se pročistil a my mohli pokračovat: krasová polje brzy vystřídala lesní pěšina s lesními jahodami – a tu později utnul brutální sráz kamsi do hlubin, serpentiny, bolavá kolýnka a stopařovsko – onderovské hýkání. Myslím, že někdy během tohoto dne došlo k historickému okamžiku, kdy jsem ctěnému publiku představil plnotučnou flákotu horké písně „Piňa Colada“, která pak povýšila do role neodmyslitelného vandrovního hitu (aneb jak docílit toho, aby se shit stal hitem). Doklapali jsme do vesničky Idbar: ovdje nám nabízeli neúměrně drahý odvoz do cílového Čelebići (čti Čevabčiči), vláčeli jsme se tedy dál hezky pěšourem. Pouť nám bezmála zahradilo impozantní vyklenuté břicho přehradní hráze, která byla sice vystavěna, ale nikdy napuštěna a z toho důvodu hráz prorazily dva otvory – jeden pro silnici a druhý pro bystrou říčku. O něco dále naši tradiční nocleháři z adamovských luhů a panelů nalezli kvalitní nocležení v sadu – a protože buřina odezněla jako sláva skupiny Backstreet Boys, mohli jsme se nerušeně věnovat pozorování noční hvězdné oblohy.

Sluncem nás vítá Čelebići a pláže Jablanička….ideální scénář. Jezero tak čisté nebylo, ale jevilo se přece jen půvabněji než Prygl v letech sinicových. Takže jsme se střídavě koupali, slunili, prali, fotili si své hygienické taštičky a Bára s Onderou zašli za nedaleký tunel do pekárny, kde si počkali na vynikající, z pece právě vytažené sirnice. Prostě kópec a žranica, jak by řekl budoucí docent hudební informatiky. Po dostatečné „deprenjizaci“ těl i duší jsme se vydali na austostop do nedalekého městečka Konjic. Tam jsme se Stopařem sehnali kvalitní, ne však zcela levnou mapu Visočice – a padlo tedy rozhodnutí navštívit tento zapadlý zeměkout, korunovaný údajným šperkem Dinarid – canyonem Rakitnice. Prošli jsme uceleným, kompaktním centarem gradu (se středověkými stećkami a ustřelenou špicí minaretu) a za ním se zavěsili jako zrající fíky na krajnicu, doufajíce v brzký odvoz. Mně, prostřednímu, zastavil jakýsi větší vehikl, který se otočil zpátky i pro Rozumňáky (dnes navýsost nerozumné: Ďábel skočil do vod Jablanička z třímetrového prkna, později zapomněl cosi na stopu a jeho budoucí manželka rozlila Karlovačko Radlera…nemluvě o královské minele, která bude důkladněji pojednána níže.) Každopádně jsme dojeli na jakési prostranství, odkud nerozumné Rozumné vzalo rychlé, nehlučné, klimatizované auto do vesnice Borci. To můj šofér dirigoval parádní vejtřasku, řvoucí jak pratur a kostrbatě se šplhající do zatáček rychlostí plzáka španělského. Pán měl povídavou, přeřvával motor, já řval na něj, povídali jsme si o válce a znělo to jako kompresor bez tlumiče: řidič za jízdy kouřil, musel jsem mu připalovat, navíc mi dal ochutnat piva a když jej dopil, rozverně jím mrštil z okna, hulákaje „Bosna – demokracija!“ Po čase dlouhém jako Lovosice jsme zakotvili u usedlosti v Borcích a už se k nám hrnul naleštěný „rozumný“ řidič. Čul jsem cosi nekalého – a to přišlo v podobě skvělé hostitelky, která už mezitím usadila Rozumňáky do křesel, hostila je čajem a zákusky, lihovinou…to samé následovalo i u mne, jen ve větším rychlostním víru. Nakonec přinesla i plástev obalenou medem: a tu nenápadně přicupitala Bářina nejslavnější chvíle v Bosně. Ona je žena, žena snů, když stírá (ne nohama a ne rosu, o kolejích nemluvě), ale toto by od ní čekal málokdo. Brilantní francouzštinou se otočila na paní domácí a bujaře se otázala : „Avez vouz…(všimni si, Barbaro: nejen že si to pamatuju, ale dokonce to píšu správně!) …avez vous…..bzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz bzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz?“ Hostitelka propadla záchvatu smíchu, my galantní mužové s ní … Z pozdější konverzace pak vyplynulo, že „včela“ se bosensky řekne zcela překvapivě – „včela“. Ale aspoň mám hřejivý pocit, že jsem se zdokonalil ve fránině. Díky, Rozumná. Deset bodů.

Muž, pracující pro vládu, jeho přiopilý kámoš (řidič V3S) i žena, učitelka dole v Konjicu, by nás nechali i přespat, ale nadešel čas dalšího stopu a dohánění skupiny Jurta. U Boračka jezera jsme potkali dva Čechy, teda Moraváky od Ostravy, kluka a holčinu. Když Ďábel prozradil, odkud je, ta jemná dívka reagovala zcela nečekaně slovy „no krása!!! Tam je spousta hub!!!“ Pointa příběhu tkví v tom, že se rozhodně nejedná o babky ani suchohřiby. – V serpentinách za Boračským jezerem jsme stopli auto až do Glavatičeva, kde jsme za soumraku trůnili na smluveném mostě. Nikde nikdo. Zanotoval jsem si tedy „kravojjjjje!“ – a tu se kdovíodkud vynořil Stopař a zavedl nás k čekající Renji. Byli zde o hodinu dříve, minulo je však borecké pohostinství. Co dál? Smrákalo se a my neměli nocleh. Obuli jsme se tedy do cesty, kterou budeme pokračovat nazítří, protože ta se ale stále nenápadně vertikalizovala a my toužili spíše po horizontalizačních procesech, zabrousili jsme na oplocený pozemek směrem k řece. Hlasy, ozývající se od ramene Neretvy, nás zprvu vedly k obezřetnému šepotu, ale nakonec jsme se dohodli, že to rozetneme a navážeme komunikaci. Šlo o pány rybáře, jeden z nich „v civilu“ působí jako profesor na sarajevské univerzitě a zabývá se sociologií války. Příjemní lidé, kteří nám doporučili přespat na oblázkovém jesepu a rozdělat si tam oheň. Což jsme s vůčihlednou radostí učinili a než bys řekl Jiří Švec, někteří z nás s rozmarným řehotem vběhli do vody….Nádherná noc, jištěná před deštěm hustými korunami listnáčů.

Kdo nestihl večerní hygienu, ranní už bezpochyby. Šlo o vesměs pragmatickou záležitost, čekalo nás další relativně bezvodé putování. Cesta se vinula zvolna nahoru, skrz opuštěnou a dalo by se říci vybydlenou obec Ribari. Za ní se cesty, pěšinky a stezičky porůznu větvily, občas jsme z některé slezli a pomohli si zábližkou k cestě původní: a vedro narůstalo, což vedlo nepřímo k pozdější debatě o zdravé výživě. Stopař bez ustání bombardoval kamením své kámošky cikády, za což se mu dotyčné odvděčovaly vzteklým cvrčením. Za sedýlkem se nám otevřel výhled do hlubokého údolí řeky Rijeky s již bezlesými vrcholy hřebenů Visočice: notnou chvíli ještě trvalo, než jsme obkroužili stráně a dobrali se k samotné řece ( s báječným „sprchovacím“ vodopádem) a začali zvolna stoupat po druhé straně údolí. To se jevilo zajímavější díky (téměř zcela) opuštěným vesnicím jako Gnjilica nebo Grušča. O jakémsi lidském ruchu tam svědčil jen bývalý obchod, za jehož skly ještě prosvítaly prošlé tovary. Jinak nic. Rozpadající se baráčky s kulisou teplomilných borovic, šlehaných bičem větru na skaliscích u hrany údolí. Tak jsme před soumrakem dorazili do uzlového sídla Prebilje, do místa, kde se stýká údolí Rijeky s věhlasným kaňonem Rakitnice a kde žije 15 stálých obyvatel ve čtyřiceti domech. U cesty stály dvě zvláštně se chovající ženy, o kus dál nás vyprovodil mladý klučina k výhledu do divukrásného kaňonu (před pár dny tam kraloval mocný požár, z rezavě ohořelých lesů se ještě čoudilo) a také na posekané palouky, kde jsme se směli uložit. Prý to vlastní jeho „dedko“. Dobrou noc!

Pohádkové ráno uprostřed rozeklaných bosenských hor a kaňonů nás s Ďáblem přimělo uskutečnit fotografickou pštrocházku a zálibně pozorovat konečně oblakuprostý Prenj. Zatímco se ostatní zvolna budili, přišoural se k nám zmiňovaný dedko se svým vnukem a synem, všichni tři s kosami. Sedli si u nás, občas něco prohodili, nejspíše čekali, až se zvedneme a odejdeme: to ovšem nebylo tak snadné, dedko mi totiž seděl na batohu. Nakonec jsme vstali, oni čapli kosy a poprosili, zda bychom je nemohli vyfotit při jejich bleskurychlé práci. Tyhle třígenerační fotky a vůbec celý zážitek se jistě všem – a to bez ironie – vryje do paměti možná víc než leckterá jiná historka….

Ale to už jsme klesali do kaňonu Rakitnice, perfektního přírodního divadla v kulisách až kilometr hlubokých skalisek, strání, soutěsek zvaných Džehennem (Peklo) a kompaktní vesnice Dubočani, zavěšené na protějším svahu. Dole nás přivítal zbrusu nový most (kdepak by o něm Kuba Hloušků v r. 2003 něco věděl!) a následoval nejen kópec, nýbrž i dlouho očekávané dopití chorvatské slivovice s pracovním názvem JANA (podle domovské flašky). Tento nevratný (a naštěstí také ne-zvratný) proces jsme situovali doprostřed ledových vlnek – vše za pečlivé fotodokumentace. SD opět vyrazila bystře napřed, zatímco chlapi by k dosažení takového bystrozraku potřebovali nejméně 6,5 dioptrií. Opět nám to nandaly, my už ty jejich „zdržovací“ záminky asi nebudeme brát vážně…. V Dubočanech jsme si s Laďou udělali malý etnovýlet do epicentra dění – tedy dvorečku, z nějž na nás živě gestikuloval vyzáblý děda v košili a jeho pastevecká bosenština byla stejně srozumitelná jako kdekoli na podobných místech v Albánii, Gruzii či Kyrgyzstánu…. Ačkoli vesnice se včera z Prebilje zdála obydlená a využívaná, viděli jsme všehovšudy 4 stálé obyvatele (prý jich tu žije nějakých třináct).

Sedlo uzavřelo pohádkovou rakitnickou kapitolu a následovala střízlivější přítomnost – cesta do požáru. Ten houstl, dýmil, vítr do něj dmuchal a my jen čekali, kdy dopadneme jak ty hřívy bílé v písničce Romana Horkého. Cesta naštěstí vedla od dýmajícího spáleniště trochu bokem. Kopli jsme do vrtule a debatujíce o minulých i současných kamarádech jsme nechávali kilometry a kilometry strmého canyonu Neretvy za sebou, až se před námi poznenáhlu vynořila cílová vesnička Spiljani. Za pět devět jsme skočili do málem zavřeného obchodu, koupili sušenky a rozvalili se u řeky, když ještě předtím bylo nutno podrobit spací místo globální očistě a úpravám terénu. Plošinka nad řekou tak přišla o své ohniště, zato byla obohacena o krásné dívčí vlasy vyčuhující ze spacáků a také chlapecké květáky, lemující hranu svahu.

Poslední společný den uzavřela bašta v Konjici, vzdáleném nějakých 6 km od Spiljani. Srdečně jsme se rozloučili a čtveřice odfrčela směr Sarajevo a Foča (následně Maglić), zatímco jednotlivec Ondera se vydal na strastiplný stop zpátky domů. Další řády už tedy číst nemusíte, ale v opačném případě se vás z plna hrdla vynasnažím nenudit.

Stop začal opravdu impozantně. Vylepil jsem se za Konjic a hodinu čekal. Nic. Popošel jsem na nejbližší vhodné stopovací místo a další hodinu čekal. Nic. Na dalším místě půlhodinu. Nic. Na dalším zase půlhodinu. Zase nic! A to proklaté vedro k tomu! Už jsem začal litovat svého rozhodnutí zvolit „jižní větev“ (přes Dalmácii a Záhřeb), když tu mne o půl čtvrté odpoledne vzala z Čelebići početná rodinka do nedaleké Jablanice. Tam jsem zase hodinku čekal…na mostarského herce původem z Doboje, s vizáží Saši Rašilova. Komediant z povolání (bez pejorativního nádechu) nechápal mé plahočení po horách a když se mne napřímo zeptal na můj finanční stav, vyloženě jsem mu zalhal naučenými frázemi o chudém studentovi. Při loučení v Mostaru mi pak vtiskl desetimarkovku a se slovy „Ja Slaven, ty Slaven…pivo daj!“ zmizel v nenávratnu. S rozporuplnými pocity jsem si dopřál večerní burek a jedním okem se mrkl na vrcholící skokanské slavnosti v centru Mostaru. Nedočkavě jsem však vytančil na krajnici za město, ve snaze ještě něco chytit. Už už se smrákalo a pohyboval jsem se v prostoru blízkém mostarskému letišti, jehož okolí je stále ještě silně zaminováno. Ze tmy štěkali psi, občas projeli borci na kolech, zableskla se světla benzinky Ortiješ, vynořil se skelet vypálené budovy. Setmělo se úplně a docvaklo mi, že dnes už mi levadule nepokvete. S největší obezřetností a trochu i strachem z min jsem zaplul do rumištních písčin za křoví a rozložil si tam skrovný stopařský nocleh. Vřelý jako samo nedaleké Vrelo Bune.

Další horký den nakrojil po necelé hodince čekání na benzince řidič, který mne vyhodil na křižovatce v Čapljině. Byl to svérázný týpek, zásobitel širokého okolí ovocem a zeleninou, jehož syn vlastnil několik veřejných domů po cestě a otec se tím pyšnil jak kohout, vládce hřadu. Z Čapljiny jsem se popovezl pár kilometrů na bosensko – chorvatskou hranici. Mými šoféry byli belgičtí manželé, cestující v karavanu a žel odbočující nikoli na Makarskou riviéru, nýbrž kamsi do vnitrozemí Bosny. Tak jsem v pohodě, s občankou v ruce, překrosil hranici do země kun. V Metkovići jsem je taky hned směnil, něco nakoupil, pojedl a tažený vidinou jadranského vánku máchal u autopraonice za městem hodinu marně rukama. Další ministop mne zavezl do 9 km vzdálené díry se sympatickým názvem Opuzen (nebo snad Opruzen?) Tato štace ve mne zanechá kvalitní vzpomínky na žlutý meloun, se kterým mne vyběhl přímo na stopovací místo pohostit usměvavý prodavač. A ještě jsem ani nedožvýkal dužinu, s pocintaným trikem jsem se vezl do dalmatského Drveniku. Konečně rychlý stop a cypřiše, palmy, moře, Mediterán, staroslavný románský Jih! A v zátočině u zastávky jsem se ohřál sotva pět minut, když mi zabrzdil náklaďák jedoucí do Splitu. Tyto dva ultrarychlé stopy mi navýsost spravily náladu. A když mi šofér navrhl možnost vysazení na křižovatce za Brelou, odkud se prý snáze dostanu na záhřebskou dálnici, nadšeně jsem kývnul. Uvelebil jsem se za zastávkou v serpentině vysoko ve vyprahlých skalách, spadajících přímo do moře. Nesporně jedno z nejkrásnějších stopovacích míst v životě. Auta se musela točit, brzdit, čekal jsem, že budou i hojně stavět, což se ale nestalo. Přitom tu jezdili Češi! Slováci! Poláci! Záhřebáci! Mával jsem jak o život, na Čehúny i Čoboláky se usmíval a živě gestikuloval, ale rodinky charvátskomořských povalečů jsou asi z jiného než upoceně – květáčího těsta. Tak po hodině mi zastavil místní Chorvat a vysadil o tři kilometry později za prvním horským hřebenem, v Gornje Brele. A dalším rychlým autem mne vzali dva kucí bosenský k dálnici. Tady ovšem vyvstal problémek s velkým P. U přivaděče byla cestarina, vybírali mýtné, tam se stopovat nedalo. A nejbližší benzinka dle mapy 15 km, za několika tunely a několik desítek metrů hlubokým říčním údolím. Odhodlaně jsem si – poprvé za vandr! – nazul pohorky a vydal se vyprahlou zmijí stezičkou kolem dálnice, oddělen od míhajících se aut nejdřív skleněnou stěnou a později pevným plotem. Cílem dne se stalo doplazit se k benzince a tam v klidu a míru zakempit. To jsou přesně myšlenky, které zpravidla předcházejí breakpointu. Ten přišel v podobě oranžového cestářského auta, které zastavilo v odstavném pruhu, vylezli borci a křičeli na mně – kam se to plahočíš, kámo? Nechceš hodit na odmoriště? Přelez plot, my tě tam zavezem! Bez váhání jsem nabídku přijal a na dotyčném odmorišti Mosor byl dokonce pohoštěn ledově vychlazenou Janou (nápojem Nadšen z nenadálého rozuzlení jsem vylezl na betonovou konstrukci u tříděného odpadu, tam předváděl tanečky vyjíždějícím autům a věřil, že tato má produkce povede k úspěšnému pokračování stopu. Ale nedařilo se a večer se kvapem blížil. Po více než dvou hodinách čekání přišel breakpoint č. 2. Zastavil autobus a po mé nesmělé námitce, že jsem stopař, se mi dostalo bodrého ujištění: „to vidím, taky po tobě nic nechcu! Vidíš, mám prázdno, vracím se z Dubrovníku do Záhřebu! Sedej!“ Tak tohle byla skutečná pecka. Klimatizovaný autobus, kultivovaný, vzdělaný, perfektně anglicky hovořící řidič se širokým rozhledem, a vidina, že se ještě dnes přesunu dalších 400 km! Bavili jsme se o situaci v Chorvatsku i ČR, rozebírali situaci v Evropě – šofér byl téměř všude a o všem toho spoustu věděl. Překvapily mne jeho velmi rozumné názory na Srby i na celou válečnou situaci let devadesátých. Projeli jsme pohořím Velebit s mimořádně silným větrem a ještě před půlnocí kotvili na odmorišti Draganić asi 20 kiláků před Záhřebem. Tady to pro tebe bude nejlepší, jedu do centra, odtušil řidič a já s díky osaměl. Žádný prachy nemám, jen co přelezu plot, tak možná že chytím dobrej nocleh. A chytil. Měkkoučký mech, les středoevropského střihu, žádné cikády, žádné stojaté jižanské vedro.

Ráno jsem do toho kopnul a řekl si – chlapče, dneska budeš doma. Jenže brzy mi zkysl úsměv na rtech. Rozlenošené rodinky opravdu neberou ani z benzinek poctivě umyté a vymydlené stopaře. Tři hodiny trvalo, než mne vzal místní řidič do Záhřebu, za výběrčí cestariny, do zátočiny, kde se dalo stopovat a auta jezdila pomaleji. Daly se tam se mnou do řeči tři mladé stopařky – Polky, které měly poněkud prozaičtější cíl – dostopovat do centra Záhřebu. To se jim po pár minutách podařilo. Zato já se vtavil do tekutého asfaltu, občas i přiběhl k českému či slovenskému autu, které v zátočince zastavilo: to se z něj ale vysunula ženská ruka, v ní čistá plena, ve druhé ruce pokakané děcko a ze dveří vystupuje usměvavý krajan či Brat, řka: We have no place…sorry! To mne dorazilo. Nejen že zastaví a nevezmou, dokonce ani vlastním jazykem s tebou nepromluví. Ještě pár hodin jsem to zkoušel, natřásal se jako Peugeot na dálnici u Staroviček, leč vše marno. Kolem čtvrté odpoledne mne to přestalo bavit a s těžkým srdcem jsem tu stopovací anabázi odpískal. Z hovoru s domovem vyplynulo, že zítra o půl třetí mi jede vlak ze Záhřebu. Tak jsem se vydal zařídit lístek – cestou do centra mne ještě jeden mladík přiblížil…. Kromě toho jsem si dal dobrou večeři, zašel na internet a kolem trubačů, vyhrávajících klasiku pod jezdeckou sochou bána Jelačiće, zapadnul do nedalekých kopcovitých parků za starým kinem. Kolem pořád někdo procházel, šepotal si či se hihňal, ale koneckonců, proč ne. Poslední nocleh na cestě byl poněkud křivolaký, musel jsem se „vypodložit“ oblečením ve spodní části těla, ale spal jsem královsky.

Dopoledne jsem pak asi dvě hodiny sháněl v centru Záhřebu propisku místo té své vypsané a pak se jen válel ne trávě v parku, čta si Hlouškova průvodce po Bosně. Čiperná mamka s ještě čipernějším synáčkem šla zrovna kolem a oglosovala to trefně „stryček čita knigu“. Pak jsem nasedl na vlak, přes okolí Balatonu jel až do Vídně – Meidlingu a odtud nočním vlakem do Brna. Přisedl jsem si do kupé ke člověku, který hovořil velice zvláštní češtinou, taková kombinace hornoslezského a hanáckého nářečí, navíc velmi tlumená. Všiml si mého foťáku, začal jej rozebírat, a už to jelo. Besim Mehinbašić, Bosňák původem z Doboje, nyní zaměstnaný jako fotograf v Praze. Za ženu má Bosenku, studoval v Záhřebu, domů se vracívá už jen občas. Zase vykládal neobyčejně zajímavé věci o válce, o etnicitě Bosňáků, prostě o životě. Až budu někdy v Praze, zajdu si k němu na domácí burek. – Ve dvě ráno, s hodinovou sekerou (naštěstí nikoli širočinou) jsme se dobrali do Brniska. A tím pro mne končil vandr. Neslavně, protože jsem nedostopoval. Ale příjemně, protože jsem nasbíral řadu pěkných setkání, informací, byl několikrát hoštěn. A celkově se mi ten vandr líbil: naša partija je čím dál tím sehranější, mohli bychom si vydělávat jako ukázka vzorového týmu a prodávat topmanažerům světových firem naše know – how.

Popřemejšlejte vo tom hele.

Mějte se a KRAVOJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJJE!