Bílé Karpaty 2006

Poznámka: chybí tam mé POP a Jackův smích (to jsem si jen tak vzpomněl):

Zimní pohřeb (pátek 17. 2. – neděle 19. 2. 2006)

(Čáp, Ďábel, Stopař, Vojta) – Bílé Karpaty.

Z Brna vyjíždíme směr Slavkov. Ve vlaku losujeme kdo s kým bude stopovat ve dvojici. Ďábel si vybírá (koho jiného než) Stopaře. (Sto(pař) je jako jedna, tzn. že pojedeme první).

Stopujeme na silnici směrem Bučovice a Uherské Hradiště. Stopujeme něco přes 2 hodiny. Vezmou nás jen do Bučovic (Stopař, Ďábel), ale zde zakrátko chytneme další auto až do Hradiště (zajímavý chlapík, chce studovat dálkově vojenskou akademii v Praze, bydlí u Brna, pochází z Hradiště a má přehled).

Čáp a Vojta stopnou o něco později auto přímo do Hradiště. Zde se shledáváme u antikvariátu na náměstí. Avšak jsme z něj zklamaní a pouze Stopař si kupuje Ptačí chléb za pseudopět korun (15). Já jsem zde objevil tyto zajímavé publikace, které mne ale odradily svou cenou: Jan Racek - Česká hudba (190 Kč) a Zdeněk Mahler - Nekamenujte proroky (o B. Smetanovi) s podpisem autora (200 Kč). Chceme stopovat dále na Veselí, ale už se stmívá, tak jdeme na vlak. Tím se svezeme do Veselí a odtud do Javorníka nad Veličkou a přes železniční hraniční přechod do Vrbovců zastávky.

Nevíme na jakou stranu z vlaku vystupovat, protože je všude spousta sněhu. Čáp skáče z vlaku po hlavě do závěje a nemůže se dostat zpět. Když vyskákáme do závěje, zeptá se slovenská průvodčí. „Všichni?“.

Vypadá spíš jako výsadek. Vlak ujíždí a nechává nás ve vyfrézovaném korytu pro vlak. Tolik sněhu jsme nečekali. Jdeme kousek zpět po trati, když v tom uvidíme naši záchranu – strážní domek u tunelu, který má rozbité okno, kterým se dá vlézt dovnitř. Ovšem když Vojta nakročí směrem k domku, spadne do několik metrů hluboké jámy. Všichni se mu smějeme, ale Čáp a Stopař tam v zápětí padají také. Ďábel je obchází po vyšlapané cestičce a všechno dokumentuje.

V domečku jsou i kamínka, proto jdeme do lesa na dříví a trošku si zatápíme (po několik neúspěšných pokusech s vlhkým dřevem plným ledu). Zameteme, na okna dáme plachty a do rána spíme jako v bavlnce (přesto se zdá Ďáblovi o bolavých zádech a když se probouzí, zjišťuje, že to není sen). Ráno se vydáváme přes čtvrtý nejdelší tunel v Československu (2423m ) směrem do Myjavy (Myjava [majdžáva]). Město vpravdě odporné (Čáp: takhle si představuji, že to vypadá v Rusku), nakoupíme v Bille co nejhnusnější potraviny, protože Billa je víc než jen nákup a vyrážíme po červené směr Velká Javořina. Silnice je z počátku projetá auty, poté jenom skútrem. Ovšem vyjetá stopa končí u vleku a sjezdovky – dále musíme hlubokým sněhem.

Nasazujeme návleky a odhodlané úsměvy a pouštíme se do závějí. Zpočátku to jde snadno, boříme se jen po lýtka. Jdeme vedle běžkařské stopy, abychom ji neponičili. Projíždí jeden zoufalý běžkař (sníh je mokřejší než voda) a my stoupáme do kopce. Na jednom paloučku nám sníh připravuje nemilé překvapení v podobě boření až pod pás. My z toho však máme neskutečnou zábavu. Tohle ještě nikdo z nás nežral. Blahořečíme běžky i sněžnice, s radostí se však vydáváme dál, neboť jsme si něco podobného chtěli vždycky vyzkoušet!

Pomaleji snad už nelze jít, ale my se nevzdáváme a Vojta to ještě filmuje. Svítí slunce (jdeme v tričkách) – to nám zvedá náladu. Po velkém boji vycházíme na hřeben, po kterém stoupáme v stejně pomalém tempu dále. Cesta je únavná, ale vytyčujeme si jasný cíl – dobýt vrchol Javořiny ještě téhož dne.

Nicméně po setmění a vysílení potkáváme zasněžený altánek u Dibrovova pomníku, v kterém se nakonec rozhodneme přečkat noc. Ze stromů kape voda, v lese prší, odhadujeme tedy teplotu těsně nad bodem mrazu. V altánku udupáváme sníh na úroveň stolečku a leháme si dokola. Kdo má pořádné rukavice staví sněhové hrázky proti větru, které však vůbec nepomáhají. Přes noc je Čápovi zima, má tenký spacák a na sobě mokré kalhoty – stejně jako Ďábel, ale přes noc je oba vysouší.

Ráno je mlha, Ďábel někdy kolem 6.30 slyší z vesnice pod kopcem hrát dechovku. Nechápe. Vstáváme a obloha je jasná – celý den svítí slunce. Pokračujeme v hlubokém sněhu po hřebeni vzhůru.

Na Javořinu dorážíme kolem 11.00. Jdeme se na chvilku vyvalit k vysílači. Vojta a Čáp se pokouší sehnat u vysílače vodu. Vypadá to však, že stanici napadnul smrtelný virus a všechny členy posádky zabil. Nikdo neotevírá. Stopař zdržuje, tak mu Vojta dělá pštrosa. Jinak z vrcholu Velké Javořiny (970m), nejvyššího vrcholu Bílých Karpat, je toho krásného dne parádní výhled. Údolí byla zahalena nízkou oblačností, z které vyplouvaly ostatní vrcholy Karpat (Velký Lopeník). Vidět byly také další pohoří, především Považský Inovec a Malé Karpaty na Slovensku, u nás Chřiby.

Sestupujeme k Holubyho chatě, kde si v Krbu dáváme kofolu. Za láhev platíme 120 Sk. Zlo. Dále pokračujeme po vyjeté cestě směr Stará Turá. Jezdí tu až příliš aut. Děláme si piknik a pokračujeme dolů k vlaku. Ve Staré Turé nakupujeme několik tatranek a svorně boříme mýtus o tom, že tatranku nelze sníst pod minutu.

Jde to snadno i přes to, že jíme Sedita tatranky. Čáp to zvládá za 43 sekund, Vojta za 50 sekund, Ďábel za 51 a Stopař za 57 s.

Nastupujeme do vlaku. Stopař nešikovně bryndá jogurt na zem a pokouší se ho marně setřít sněhem. Projíždíme po zajímavé trati plné viaduktů a tunelů. Jedeme tunelem, který jsme den předtím procházeli pěšky. V Doubravníku čekáme přes hodinu na vlak do Veselí. Ve Veselí potkává Ďábel Toníka Výborného (jeho bývalý spolužák z FI), který je z něj pěkně vykulený.

Nastupujeme do vlaku (bdmtee), který jede přímo do Brna, kde nám o několik minut ujíždí vlak na Adamov. Jdeme proto do města – Vojta nás zve na pizzu za stravenky. Loučíme se s ním na Maliňáku. Ďábel kupuje čtvrtletní jízdenku. Jedeme do Adamova, kde akce končí.

Zapsal Ďábel 21. 2. 2006 v počítačové hale FI na počítači luna08. Dopsáno a dokontrolováno v 12.37:46. Fotodokumentace: Vojta.