Velikonoce 2004, Drahanská vrchovina

Kupodivu jsme nechtěli jet moc daleko, v horách byl sníh a tak nám stačila krajina mezi Moravskou Třebovou, Boskovicemi a Konicí. Geomorfo logicky Drahanská a Zábřežská vrchovina, u Javoříčka malý kras.

1. DEN

Odjezd byl odpoledne. Stopař si těsně před akcí naměřil teplotu. Ve Skalici jsme přesedli na motoráček, kterým jsme jeli do Cetkovic. Hned za kolejemi nám zastavil traktor s povozem dříví, a tak jsme se s ním svezli do vesnice. Poté jsme se vydali na Uhřice a před nimi jsme odpočili k vodní nádrži Lipina. Za tmy jsme dorazili do Úsobrna. Cestou si Ďábel s námi opakoval maturitní témata, Vojta s Hynkem se mu snažili pomoct s matematikou, kterou však Ďábel celkem ovládal. Ve zdejší vsi hučela jakási sklářská továrnička a tak jsme zamířili do lesů. Byla úplná tma, cestu jsme spíše odhadovali. Cestou jsme potkali v lese bílý kristův kříž a tak jsme se u něj vyfotili. Hynek nastavil blesk a v tom momentě kříž zasvítil, jako v nějakém hororu. Dál jsme šli na vrchol kopce Durana (625m), mimochodem nejvyšší bod putování. Chtěli jsme zde přespat. Vrchol byl odlesněn a zarostlý mlázím. Hledali jsme tak místo kousek pod vrcholem v lese. Nic jsme nenašli, naopak Hyňas ztratil v té tmě brýle, zrovna když se plazil do kopce přes bývalý val středověkého hradiště. Když jsme později sbírali a lámali dřevo, byl to pro změnu Vojta, komu brýle spadly. Našli jsme je po dlouhém hledání zaháknuté na větvi. Nakonec jsme ulehli na vrcholu. Bylo zde i ohniště a tak jsme rozdělali oheň a uvařili. Plachtu se nám zde nepodařilo rozumně napnout a tak byla jako nouzovka rozdělána přes padlý kmen. Stejně jsme pod ní ale nespali…

2.DEN

Noc nebyla zrovna teplá o čemž svědčilo i to, že ráno sněžilo. Schovali jsme si věci pod plachtu a sbalili se na odchod. Přes les a pole jsme došli do Šubířova. Za ním se objevil menší rybník zvaný Slámova louže. To si Vojta nemoh´ odpustit, protože Sláma je přezdívka jeho spolužáka z gymplu, a tak se vykoupal. Ostatním se do studené vody moc nechtělo. Červená nás dovedla ke Sládkově skále – malý zatopený lom s křížem a pověstí. Poté jsme šli po asfaltce do Jesence. Chvílemi opět drobně sněžilo, ale ukázalo se i slunce. Ve vsi za kolejemi jsme nakoupili v malém obchůdku jídlo a sedli jsme si před místní zámek. Zde samospoušť na schodech. Za vsí se zjevila zříceninka snad zámecké kaple či dvora. U železné brány jsme na Vojtův nápad uskutečnili aranžovanou fotku příšery (Ďábel), které se Vojta se Stopařem lekají. Přes pole jsme zamířili k Průchodnici. Zde začíná Javoříčský kras. Toto nevelké území devonského vápence netvoří tzv. úplný kras. Přesto zde nalezneme několik jeskyní, hřebenáčů, ponory i skalní bránu. Průchodnice je opravdovcý „kus skály“ s jeskynní chodbou, kterou se dá projít na druhou stranu. Chodba měří jen 30 metrů a je bez odboček. Dále jsme šli směrem na Javoříčko a kousek před Vojtěchovem jsme si lehli u silnice do trávy, protože svítilo slunce. Údolí se zúžilo a za vsí jsme spatřili v lese velké plochy podléšek, které tvořily modrý koberec. Po chvíli se objevil Zkamenělý zámek. Ze zříceninky však nezbylo zhola nic, zato se zde vypínala ve svahu vysoká bílá skála s velkou skalní branou, kudy vedly schody nahoru. V puklině jsme udělali fotku a Ďábel se nechal vyfotit v díře jako zrůda. Měl dlouhé vlasy a když si je hodil dopředu a udělal ksicht, vypadal jak opice. Na skále byl dobrý výhled, ale něco zde hučelo. Později jsme zjistili, že to byl traktor s postřikovačem, který jezdil naproti na kopci v malém sadu. Javoříčské jeskyně nebyly daleko, byly ovšem zavřené. To nám ani moc nevadilo a v místní chatě jsme shlédli v televizi kousek hokeje. U pískoviště před chatou byla zajímavá cedulka „pro děti do 6 let v doprovodu rodičů!“. Pořídili jsme opět aranžovaný záběr: Stopař si hraje s autíčkem na písečku. Na něho dohlíží pečlivá matka Vojta a unuděný otec Ďábel kouřící cigaretu. Do role pohotového fotografa se opět vložil Hynek. Po cestě jsme plánovali letní akce, přemýšleli jsme i o Rumunsku, kam jsme se nakonec dostali až příští rok. K večeru jsme dorazili přes Kadeřín na vrch Dolce (596m). Ve skutečnosti jsme však byli na jeho nižším vrcholu. Nahoře bylo krásné místo na spaní a také posed. Ten jsme si nechali na ráno a rozjeli oheň a jídlo. Večer bylo slyšet štěkání psa a poté i sýčka, který nedaleko neúnavně houkal a houkal. Nedokázali jsme si vysvětlit jeho počínání a tak jsme vrchol nazvali Sýčkův úlet.

3. DEN

Ráno jsme vylezli na posed a otevřel se nám krásný půlkruhový výhled do kraje. Byla to ideální rozhledna. Počasí se lepšilo, slunce krásně svítilo a před námi se objevila lehce zvlněná krajina s poli, lesy a remízky. Sbalili jsme batohy a po troše bloudění došli k ospalému Ospělovu. Zde nás zaujala dosti zanedbaná vývěska – viz foto. Dál jsme klesali smrkovými a bukovými lesy do strmého údolí Věžnice. Pouštěli jsme ze svahu balvany a sledovali, s jakou razancí si dobývají cestu dolů. Ve stráni kvetly růžově krásné lýkovce, které jsme v přírodě viděli jen zde. Údolím vedla asfaltka směrem na Vranovou Lhotu. V krásně čistém potoku jsme objevili klacek, který byl na koncích dokonale ohlazen vodou a celý byl jakoby batikovaný, snad od toho jak se dostávala voda po jeho kůru. Přitom nebyl shnilý. Úlovek si odnesl Stopař. Před Vranovou Lhotou jsme si sedli uprostřed pole a něco jsme pojedli. V dálce se vypínal hrad Bouzov. Přes Starou Roveň jsme přes kopec (výhled na Jeseníky) došli až do Mezihoří a mířili jsme k vlakové zastávce. V dálce se objevil vlak. Všichni jsme rozeběhli, abychom ho stihli. Zvláště Vojta nasadil mimořádné úsilí a sprintoval k vlaku, aby nám neujel. Brzy poté se Ďábel, Hyňas a Stopař zastavili, protože věděli, že tento vlak jede na opačnou stranu, než jsme chtěli jet. Vojta si nás nevšiml a běžel po silničce v poli dál a dál k vlaku. Už chtěl skákat do vlaku, když jsme na něj z dáli volali, ať nejezdí. Za chvíli jel správný vlak do Moravské Třebové. Zde jsme nakoupili poslední jídlo a prohlídli jsme si toto pěkné město. A aby ne, městskou památkovou rezervaci má u nás jen 41 měst (jen). Na čtvercovém náměstí jsme si sedli na lavičku a pročítali Vojtovy noviny Sport, v nichž jsme se dozvěděli, že extraligu hokeje vyhrál Zlín. Na jedné ze stran byly vyfoceny kandidátky na miss a tak jsme si hledali favoritku. V boční ulici jsme pak vyfotili situaci, kdy Ďábel hází peníz žebrajícímu Vojtovi do ešusu. K večeru jsme šli na vlak a protože přes Chornici nic rozumného nejelo, jeli jsme přes Českou Třebovou osobáky domů.

Fotodokumentace: Hynek

April 7, 2004 |