Rychlebské hory 2004

Author: people/petr-travnicek (all rights reserved; všechna práva vyhrazena)

poutníci: Vítek Baisa, Petr Trávníček

NEDĚLE 19.9.2004

Ranní příprava na přípravu proběhla bez problému a bez zvláštních stresujících situací, akorát jsme ještě dokoupili pečivo a zhruba v 7:30 směle vyrážíme k vlaku vstříc novým dobrodružstvím. Vlak z Adamova odjíždí v 7:48 a kupodivu přijíždí včas, potom pokračujeme přes Českou Třebovou, Zábřeh a Bludov a do Starého Města přijíždíme ve 12:43. Svitavy: Zde stojíme z příliš nejasných důvodů asi půlhodinu, a proto využíváme situaci a s Vítkem si ujasňujeme globální sociální situaci nejen v Adamově, ale i přilehlém okolí, čas příjemně utíká a za necelou půlhodinu se dává náš vlak do pohybu.

Příhoda z Bludova: Vlak z Bludova do Starého města vyráží až za hodinu, a proto s Vítkem hledáme nějaké místo, kde budeme vegetit, ale ještě před tím vykonáme naléhavou potřebu, když v tom zjišťuji, že mně v ruce něco chybí – myšlenkami se vracím do vlaku, kde vidím jak naivně odkládám svoji mikinu nad sedadlo na rošt, začnu nervózně poskakovat, poněvadž život v Rychlebkách bez mikiny si nedokážu představit ani kdybych měl tu nejbujnější fantazii (tento postřeh platí pouze pro podzimní a zimní vandrování – pozn. V.). Naštěstí Vítek se zachová chladnokrevně (spíše zkušeně) a zavelí, abychom jsme se ihned odebrali do kanceláře místního vlakového nádraží. Přednostka stanice je naštěstí milá osoba a vše vyřizujeme bez sebemenších problémů, zhruba za hodinu přijíždí náš vlak směr Staré Město a v něm se veze i má mikina, koutky mích úst se rozšíří od ucha k uchu, nastupujeme do vlaku a opět vyrážíme.

Vystupujeme na sympatickém nádraží a snažíme se zorientovat ve spleti značených cest, volíme modrou trasu přes staré město Starého Města. Zanedlouho se ocitáme nad Městem, kde se nám otevírá výhled do okolních kopců a slunce, jakoby chtělo ukázat zdejší přírodu ještě ve větší kráse, zalévá okolní pastviny svými paprsky. Volba místa pro veget byla jasná, shodíme bágly a načneme náš do té doby nedotknutelný proviant.

Z tohoto ideálního místa se nám vůbec nechtělo, avšak aby duch expedice zůstal zachován museli jsme vyrazit dále po modré. Asi po dvou kilometrech potkáváme dvě nepříliš pohledné ženy (možná místní divoženky), které nám svým úsměvem dávají najevo, že se s námi chtějí bavit – ptají se nás jestli jdou správně po modré a my na souhlas přikyvujeme a zároveň si všímáme, že to nejsou divoženky, ale dvě traperky, což je více než sympatické.

Putujeme dále loukami a polními cestami. V domnění, že jdeme po správné cestě, se Vítek mrkne do mapy a s ledovým klidem řekne, že jdeme špatně již ze Starého města – zvolili jsme špatnou „modrou“. Po chvilce přemýšlení se rozhodujeme, že si cestu zkrátíme přes pole. Na těchto bohem zapomenutých pastvinách jsme poprvé zahlédly na obzoru se rýsující postavu místního horala anebo pověstného rychlebského Yettiho? To už se nikdy nedozvíme. Právě oficiálně vstupujeme do Rychlebských hor. Před našimi zraky spatříme siluety opevnění z období těsně před druhou světovou válkou, jednu z nich chceme prozkoumat (pevnůstka je zánovní, nejspíš byla nedávno opravena), avšak zabrání nám v tom patnáctipalcové ocelové dveře – škoda. Opouštíme ji a záhy zjišťujeme, že jsme z největší pravděpodobností trochu zakufrovali (tento výraz ve slovníku cizích slov nenajdete, znamená něco jako zabloudili – pozn.V.) – žlutá, kterou jsme měli míjet, se ne a ne objevit, v malém údolí však vidíme střechy nějakých domů a napadá nás, že by tam mohla být osada zvaná Kronfelzov, kterou by jsme měli procházet. Přiblížíme se a vidíme, že je to opravdu ona i s honosnou, tři sta let starou lípou. Osada je to úplně ideální, shledáváme, že by tady byl naprosto bezproblémový Silvestr, bylo tady všechno, svahy s vleky pro sjezdaře, louky pro sáňkaře i rovinky pro běžkaře, ubytování by bylo takřka luxusní. Podle mapy jsme minuly žlutou někde po cestě – nechce se nám vracet a tak Vítek opět volí zkratku. Za osadou po hraně lesa scházíme do Adamovského údolí – dýchne na nás nostalgie – a také procházíme, již po zelené, místem zvané Adamov, což je vlastně lesní revír.

Stoupáme směrem na Travnatou horu a cestou míjíme Císařskou loveckou chatu, která nabízí návštěvníkům se střevními potížemi odpočinek v jak jinak než císařské kadibudce, za chatou je malý výhled, slunce, které co nevidět zapadne, je již čím dál unavenější, ale i přesto díky němu získává les lehce naoranžovělou barvu, jen pár sekund se necháváme tímto okamžikem unášet a pokračujeme dále po zelené. (Zde potkáváme poslední živáčky se psem.)

Po menším výšlapu zdoláváme nejvyšší horu Rychlebských hor jménem Smrk, něco málo přes tisíc metrů vysokou (1125 m.n.m. – pozn. V.). Jsme na česko-polské hranici – nikdo nikde, zvedl se vítr, slunce se noří postupně do mlžného oparu, který se líně povaluje na vrcholcích, které se rozkládají při obzoru, a my zapisujeme do vrcholového deníku. Za chvíli bude tma, je čas najít místo na táboření, pokračujeme dále po česko-polské hranici, kde v nízkém jehličnatém lese nacházíme naše první útočiště před nocí. Rozdělali jsme oheň a při zvuku praskajícího ohně jsme rozebírali věci mezi nebem a zemí, řešili neřešitelné a povídali si o srdečních záležitostech, vyrušil nás jen praskot větví, otočili jsme se po zvuku a dvacet metrů od nás stálo majestátné zvíře, byl to jelen a my pochopili, že v těchto lesích jsme jenom hosty – po dvanácté hodině usínáme. (Celý večer byl podbarven jelením krkáním – nevím jak výstižněji to popsat, zní to jako nadržená kráva – a tak jsem se často budil.)

kamenný most u Nýznerovských vodopádů

PONDĚLÍ 20.9.2004

Navzdory předpovědím nás probouzí sluneční paprsky, které sice jen ztěží prostupují hustým lesem, ale i přesto nám dávají najevo, že dnešní den bude pěkně. Je po desáté hodině, válíme se ve spacáku a je těžká pohoda, nikomu se nechce ven, nakonec jsme se ale překonali a před dvanáctou hodinou opět putujeme dále po česko-polské hranici, po které vede žlutá stezka. Náš nejbližší cíl je vrchol Kovadlina. Jdeme z kopce do kopce a obklopuje nás jen úzký pruh borůvčí – hned za ním hustý jehličnatý les. Těsně pod vrcholkem Kovadliny se po pravé ruce zvedá skála, neváháme, odbočíme z trasy a na skálu vystoupáme. Otevře se před námi pohled na zařezávající se údolí Stříbrného potoka a v dáli se tyčící vrchol Smrku. Je krásně, slunce máme nad hlavou a nechce se nám věřit, že za chvíli má být podzim (Za dva dny). Mlčky shlížíme dolů a nějakou dobu zlehka odpočíváme, abychom opět nasadili tempo a ukrojili poslední zbytek cesty na Kovadlinu. Zde opět zapisujeme do vrcholového deníku KČT, prohlížíme si ostatní zápisky turistů a poutníků (jsou zde zvěčnění lidé z celého Česka i Polska). Zvedáme se a po cestě do údolí k vodopádům ještě míjíme sedlo Peklo. Údolí lehce připomíná žlaby v Moravském krasu, ale trochu s horským nádechem. Za nedlouho míjíme vodopády, scházíme k nim, překvapuje nás krásně průzračná voda, nabíráme vodu a Vítek se pokouší zahánět myšlenky na koupání ve studené, ale o to křišťálovější vodě, nakonec odolává, vyjdeme nad vodopády, kde čokoládou doplníme energii. Kousek za vodopády se klene přes potok starý obloukový kamenný most s dřevěnou vzpěrou, na mostě potkáváme první lidi za celý den, zdravíme je, ale oni nám neodpovídají, asi nejsou z nás moc nadšení (nebo, že by to byli cizinci?), koneckonců my bychom byli taky radši, kdybychom nikoho nepotkali. U mostku jsme viděli značku studánky, avšak když ji po čtvrthodinovém hledání nenacházíme, usuzujeme, že je to břitký humor místních horalů-značkařů.

Procházíme malou vesnicí jménem Nýznerov, zaujal nás místní kostelík, který byl postaven na netradičním místě, hned vedle silnice, mezi hasičovnou a autobusovou zastávkou. (Nápis na kapli: filiální kaple církve římsko-katolické.) Občerstvíme se místními hruškami a pokračujeme dále po hlavní silnici až do městečka Žulová.

Příhoda s elektrickým plotem: ještě před Žulovou mě zaujal elektrický plot, kterému sem nevěřil, že je pod elektřinou. Nejlepší způsob jak to zjistit bylo ho olíznout, ale tento způsob se mi zdál poněkud nešťastný – co kdyby náhodou – tak to odnesl můj prst, opravdu to funguje…

V Žulové dokoupíme zásoby, zlatým hřebem našeho nákupu byl asi půl kilový točeňák, kterého jsme si hodlali večer řádně po gurmánsku užít. Vyvalili jsme se na náměstí a trochu jsme pojedli, poté jsme našli červenou stezku přes Skorošice, do kterých jsme za nedlouho doputovali. U místního obchůdku, nejspíš středu dění místní obce (poznali jsme to díky zvýšenému počtu vypitých lahváčů, poskládaných na stolu úhledně vedle sebe), postával kůň, který podle svého majitele žere komunisty, naštěstí my nejsme komunisti, tak můžeme bez obav kolem něj projít a ještě ho poplácat po hřbetu (Vítek se od něj držel dál). Míříme dále po červené a domy, dříve natěsno vedle sebe postavené, se čím dál více od sebe vzdalují a je to tím více, čím více se blížíme ke konci dědiny.

Postřeh ze Skorošic: zde bylo vše opravdu jen skoro – polozelené švestky, nedozrálá jablka, nevyzrálé ženy – ale jinak nic ve zlém, byla to (skoro) pěkná (skoro) podhorská vesnice.

Poslední z domů, který jsme míjeli byla hájenka, kde nás trochu drsným způsobem uvítala banda ratlíků, avšak jejich útok zastavil rázný výkřik „Kurva, držte huby!“ pána domu. Slušně jsme pozdravili a obyvatel hájenky se nemohl ubránit narážce na moje průtokáče (sandály).

Citát obyvatele hájenky: „No, sakra, už sem viděl ledasco, ale s tímhle do lesa? Tak to fakt vidím poprvý.“ Smích.

Ubývající světlo nám dává okatě najevo, že už je opět čas hledat nocležní místo. Nedočkavě pohlížím na Vítkův baťoh, kde byl ukryt zlatý hřeb našeho nákupu. Myšlenka na buřta vytlačila všechny ostatní a stává se jedinou duchaplnou věcí v hlavě (Petrově – později se svěřil). V dálce zahlédneme jakési stavení, ideálem by bylo kdyby bývalo bylo otevřeno, avšak když se ke traperské chatě přiblížíme zjišťujeme, že je zamčeno, ale nezoufáme, poněvadž jinak je tu vše jak má být – ohniště, kousek od chaty kadibudka (kde Vítek záhy provedl zatěžkávací zkoušku (staré vydání Reflexu bylo opravdu nudné, tak byla zkouška rychle ukončena )) a taky nějakej plácek na vyspání. Nanosíme dřevo, rozděláme oheň, opíkáme vytoužené buřty a navážeme na rozhovor z předchozího večera. V dálce beká jelen, zkoušíme ho napodobit s většími či menšími úspěchy, nakonec zjišťujeme, že nejlepší způsob jak ho napodobit je pořádný chlapský říhnutí (Vítek se musí doučit) – unaveni tímto počínáním se odbavíme pod celtu a zanedlouho usínáme.

Nýznerovské vodopády

ÚTERÝ 21.9.2004

Ráno nás probudí tříštící se dešťové kapky o celtu a občas se vzdouvající vítr. Spacák se jeví v tuto chvíli jako jediná jistota, tak ho zbaběle neopouštíme. Přestává pršet, tak zahajujeme akci: Rychle se sbalit. Jenomže jakmile jsme se z toho spacáku vysoukali a sklidili celtu znova sprchlo, takže lehce navlhlé věci jsme naházeli fofrem do báglů a vydatněji se oblékli - čekal nás výstup na Špičák.

U vrcholku již místo vzrostlých smrků byl pouze jen malý hustník, který už nebyl schopen lámat vítr, takže jsme pocítili naplno jeho sílu, ale i přes vztekající se vichr jsme došli na Špičák relativně v pohodě, avšak nejspíš jen díky tomu, že odkrytý úsek neměl dlouhého trvání. Na vrcholu nebyla skoro žádná viditelnost, jen vítr a nepříjemné, štiplavé mrholení, pokoušíme se opět o vrcholový podpis, ale nenacházíme žádnou tužku a tak pádíme rychle dolů.

Zápis do vrcholové knihy: (reaguji na předchozí zápisy, kde lidé navrhují postavit zde rozhlednu) Výhled nulový - rozhlednu zde nestavte, byla by tu nanic. Ponorka ještě nedorazila. Peťa a Víťa

Zážitek z pod vrcholku: Těsně pod vrcholkem se mi prudký vítr dostává pod plášťěnu, která se vzdula jako plachta a vesele mě „odnesla“ i s báglem do borůvčí, měl jsem co dělat, abych nezahučel až do lesíka.

Z mapy se dovídáme, že nedaleko od nás se má nacházet pramen, ideální místo na doplnění vody. Sejdeme kolem nějakého stavení dolů pod kopec, kde se měl nacházet onen pramen, avšak byl tak důkladně ukryt v lese, že jsme ho nemohli najít, ale nakonec se zadařilo.

Vyšli jsme z lesa, již trochu znaveni neustálým nepříjemným pršením, Vítek už má vlhký ponožky (naštěstí s vlákny EKS od japonské firmy, které při zvlhnutí generují teplo) a v mých sandálech už to nějakou dobou čvachtá, i když to není naše vysněná představa o pohodovém putování, s myšlenkou na vyhřátou místnost s teplým čajem, vykráčíme do luk bývalé osady Hraničky. Kolem nás jsou úzkostlivé trosky domů kdysi snad malebné osady, zdá se, že žádný z domů už tady nezůstal, avšak po chvíli přece jenom uvidíme malou chaloupku – nevypadá opuštěně. (Na planině byly dále dva rybníky a cyklostezka.)

Jdeme pořád po červené dokud nezačneme míjet první domy vesnice – sníme o tom, že z jedné chalupy vyjde pohádková babička a nabídne nám místo v útulné místnosti u krbu s čajem a tvarohovými buchtami, bohužel se tak neděje a my si musíme nechat zajít chuť. Náš pohled zaujme pomník respicienta finační stráže, který v těchto místech zahynul ve zmatené době těsně předválečné – věnujeme mu alespoň myšlenku. Vesnici jsme takřka obešli a za ní jsme zakempovali (odnesly to zásoby paštiky), najednou se odněkud vyloupl přízrak jakéhosi člověka, který kulhavým krokem chvátal kvapně k obzoru, od té chvíle se mraky začaly trhat a místy začalo svítit i slunko, vítr ale neustával. Vstaneme a sledujeme červenou stezku, jdeme polními cestami i lukami – před námi se vynoří pravý lesní zapadlý kostelík, obcházíme jej, přejdeme napříč pastviny a znenadání ztrácíme červenou značku, Vítek zamapuje a zanedlouho ji opět nacházíme, napojujeme se na modrou značku a sestupujeme do Račího údolí, jsme na závětrné straně, takže už ani vítr k nám nemůže a my pociťujeme opět hřejivé účinky lehce podzimního slunce. Nad Račím údolím se vypínaly trosky hradu Rychleb, který byl postaven rodem loupeživých rytířů (lapkové měli pod palcem místní solnou stezku), opuštěn v 16.stol. Všimněte si spojení slov loupeživý rytíř. To je jako černé slunce. Zde, v jeho rozvalinách odpočíváme a dojíždíme poslední zbytky čokolády, rozhoduju se konečně sklidit pláštěnu, v domnění, že snad už nesprchne, moje mínění však poopravuje kovově zbarvený mrak. Vesele pokračujeme dále ke městečku Javorník. Cestou si klademe filosofické otázky typu: Bude pršet nebo nebude?“, poté potkáváme dřevěný altán s vyhlídkou. Zde naše otázky našli odpověď – začalo pršet, ovšem výhled do krajiny, kdy vidíme vlny blížícího se deště patří k těm nezapomenutelným. Posedíme v altánu, ale příliš se zde nezdržujeme – jakmile hustota kapek dopadajících na zem klesne pod mez únosnosti, jdeme dál.

Konečně je na dohled Javorník, v těchto místech jsme si nemohli nevšimnout lesního kostelíka sv. Antonína s údajně léčivým pramenem – napili jsme, se dokonce si i něco přáli, třeba se to splní. Použili jsme osvědčenou metodu zkratek a obešli Javorník, abychom se zhruba po dvou kilometrech napojili na zelenou stezku, na rozcestníku jsme ještě zvažovali dvě varianty cesty, nakonec se rozhodujeme pokračovat dále po zelené a již se ohlížet po místě, které bude shovívavé k našemu spánku, jdeme do mírného kopce kolem místa zvaného Sedm křížků (údajně je zde pohřbeno sedm důstojníků švédské armády z Třicetileté války), odpojíme se ze stezky a nacházíme vhodné místo k noclehu. Vyhladovění rozděláváme oheň, za chvíli se snese tma a jediné co ji protíná je světlo našeho táboráku a vůně jídla, společnost nám stále dělá dávání jelenů, zvedá se vítr, umlkáme a jdeme se zavrtat do svých spacáků, oba přemýšlíme nad starostmi, které jsme nechali doma a ještě než usneme, lehký poryv větru si začne pohrávat s celtou, aby se posléze na ni snesly kapky deště.

Příhoda, která se stala v nikdonevíjakým čase: Někdy, nejspíše kolem půlnoci nám vítr vytrhl kolík a nad mou hlavou zlomyslně vlál cíp celty, snažíme se to spolu s Vítkem nějakým způsobem dát dohromady, ale je tma, jsme rozespalí a kolík nemůžeme najít, musí posloužit kus klacku, který vítězně zabodáváme do země – jdeme spát.

Příhoda, která se naštěstí nestala: Zdálo se mi, že celou noc cítím oheň – divné. Ráno zjišťuji, že to bylo způsobeno neustále dujícím větrem, který rozdmýchával žhavíky a šířil oheň pod zemí. Jediná výhoda byla ušetřená sirka při zapalování, nevýhoda byla, že jsme museli k potoku a dostatečně zalít ohniště kvůli bezpečnosti. Tou příhodou jsem myslel možný požár.

STŘEDA 22.9.2004

Ráno bylo opět deštivé a spacák se nám stal na dlouhou dobu úkrytem před nečasem. Jestliže pondělní počasí bylo ještě skoroletní, dnešní počasí nám dávalo surově najevo, že se blíží podzim, dokonce i okolní příroda dostala podzimní nádech. Večerní dávání jelenů vystřídalo ranní bzučení motorových pil – v lese se pracuje. I když skoro celý večer pršelo, díky neustálému větrnému počasí se oheň neustále rozdmýchával, takže nebyl problém znovu rozdělat oheň. Přestalo pršet, ale obloha je stále zlověstná. Vaříme si vydatnou snídani, já ovesnou kaši a Vítek špageti (+ rajský protlak, cukr, koření, salám, česnek), po snídani si jdeme k potoku umýt ešusy, potom sbalíme věci a pokračujeme dále po zelené, potkáváme naučnou stezku o zvířátkách, kde nás zaujala vysoce kvalitní fotografie hovnivála, pokračujeme chvíli po silnici, potom po vrstevnici a dále po červené na přírodní vyhlídku Vysoký kámen, kam se také vyšplháme – odtud byl neopakovatelný výhled jak k jezerům na Polské straně, tak i směrem k Rychlebským horám. Posadíme se a rozjímáme, poněvadž zde bylo již zbytečné cokoli vyslovit – příroda už dávno řekla vše za nás. Listy zašuměly a na tváře nám začaly opět padat kapky deště, které nárazový vítr vzápětí z nich setřel – scházíme dolů a potom hurá směrem ke Kamennému mostu, který se však později ukázal být spíše betonovým. Dále za Kamenným mostem byla postavena hájenka s hospodářským zvěřincem – zaujali nás kozy, které jsme se pokoušeli podojit, avšak když jsme se k nim přiblížili začali zběsile mečet, dokonce ani přemlouvání nepomohlo, a tak jsme byli nuceni upustit od tohoto hospodářského činu a s pocitem prohry ustoupit – tohle veškeré naše amatérské vidlácké představení ze stoickým klidem pozoroval opodál upoutaný kozel s přimhouřenýma očima a vizáží čínského filosofa s fousy proklatě nízko u brady.

Trochu jsme sešli ze značené stezky, a tak jsme se museli vrátit trochu nazpět, za pár chvil jsme došli k rozcestníku, kde jsme se minulý den rozhodovali jakou variantu zvolíme – před námi již jen městečko Javorník.

Javorník je typické podhorské městečko, s pěknými secesními vilkami na okraji. Ve všudypřítomném supermarketu COOP dokoupíme nějaký proviant a přesuneme se k nádraží, kde zjišťujeme, že vlak odjíždí zhruba za hodinu, tuhle přestávku věnujeme našim žaludkům, koupíme jízdenku, Vítkovi se podaří na zdejším nádraží od výdejčí jízdenek ulovit 12 kartonek pro kamoša. V 16:29 odjíždí lokálka směr Lipové lázně-jeskyně, kde také zhruba za půl hodinky vystoupíme, tímto jsme oficiálně opustili Rychlebské hory a vstupujeme do království Jeseníků. Nedaleko od této zastávky jsou Jeskyně Na Pomezí, které se rozhodneme navštívit, bohužel však jsou nie czynne, obracíme se tedy na patě a vracíme se zpět k nádražíčku, odkud jsme vystoupili a odtud směr město Jeseník. Začalo už po nikdonevíkolikáté pršet, tentokráte ale s úžasným přírodním efektem – na východní straně se počala rýsovat snad nejjasnější duha, kterou jsme kdy viděli, zřetelně šly vidět všechny barvy i její lehké odstíny, hned za ní byla další již méně výrazná sekundární.

Narážíme na stezku, která není zaznačená v mapách a tudíž se po ní pionýrsky vydáváme (Arnoštův krmelec), nedaleko od tohoto rozcestníku rozbíjíme tábor, nanosíme dřevo a rozděláváme oheň. Pro dnešní noc jsme si přichystali delikatesu – opíkaný salám, ze kterýho se mě osobně nakonec udělalo bohužel šoufl. Naše gurmánské počínání přerušilo mrholení – spacáky už čekaly, škoda, že nebyly předehřáté. Na bubnování kapek o celtu jsme si již dávno zvykli, jen chlad z navlhlých spacáků byl nepříjemný.

lesní kaple

ČTVRTEK 23.9.2004

Ráno jsem vstal jako první, kupodivu nepršelo, dokonce jsem uviděl paprsky slunce, vida jak je svět hned krásnější, avšak podzimní atmosféra již čiší z každého pohledu a je z toho tak trochu smutno. Do pozoru mě postavili snad všechny ranní potřeby co existují, poté, až jsem je všechny bez větší úhony vykonal, se probouzí Vítek, rozhodl jsem se překvapit a uvařit čaj, ale odpovědí bylo jen bezmocné škrkání zapalovačem, v tu chvíli bych blahořečil jakýkoli příruční plamenomet. Vítek se na mě nemohl dívat a zachraňuje mě ze spáru bezmocnosti, po chvíli se má ohýnek (na jednu sirku) k životu a teplý čaj nenechá na sebe dlouho čekat.

Naplánovali jsme okruh po místních údajně léčivých pramenech (později se dovídáme, že jsou mírně radioaktivní – koneckonců co nás nezabije, to nás posílí/ozáří). Jako první míjíme prameny jménem Mariin (bohužel v tu dobu vyschlý), Drahuščin a Josefův. Vybalujeme z báglu hrníček a popíjíme příjemně mrazivou vodu bez chuti. Poté se napojujeme již přímo na pramennou stezku, která vede po nejznámějších lázeňských pramenech. Obcházíme prameny jménem Jitřní (s asi miliónem pavouků sekáčů), Priessnitzův a Jelení koupel (vyschlý). Míjíme také Ripperův kámen, Finský pramen a také Mecklenburgský. Pokračujeme dále po červené, abychom sestoupili do lázeňského města Jeseník, bohužel opět ztrácíme značku, vypadá to jakoby končila na rozcestí, jsme zmateni, ale jen do té doby, než rozpoznáme lest lesáků, kteří zde káceli a cestu, po níž jsme měli jít, zakrývali čerstvě poražené stromy, poté už nám nestálo nic v cestě sestoupit dolů do města. Do města vkročíme něco před jednou hodinou, v 14:04 nám jede vlak domů. V místní trafice nakoupíme pohledy a známky a stočíme své kroky směrem na nádraží, které je zhruba vzdálené jeden a půl kilometru. Obloha, ráno místy roztrhaná, nyní se celá zatáhla a změnila se v jednolitý šedivý celek. Po cestě k nádraží si nesmíme nechat ujít pomník obětem čarodějnických procesů (1642-1682), které inspirovali Václava Kaplického k napsání románu Kladivo na čarodějnice.

Vítkův postřeh: V trafice prodávají kladivo na čarodějnice – morbidní to suvenýr.

Cestou se k nám přidá sympatický pes, který nás chvíli doprovází, ale potom se zastaví a s neustálým štěkotem se s námi loučí. Na nádraží napíšeme a odešleme pohlednice a nastupujeme do lokálky, která nás s přestupy doveze až domů.

Doslovy: Domů se vracíme přes koridor, trasa Česká Třebová-Olomouc, který nyní prochází optimalizací, mezi Zábřehem na Moravě a Českou Třebovou míjíme také nejnovější tunel u nás (podle mého názoru snad i nejdelší v ČR).

V České Třebové přestupujeme na rychlík Svitava, který je, k naší nespokojenosti a nelibosti, o pětadvacet minut opožděn.

Imaginární kuře: které jsem si vysnil v rychlíku z České Třebové do Adamova se nakonec doma nekonalo, čekaly na mě špageti, což byla ale více než důstojná náhražka za ono vysněné kuře, tímto bych chtěl poděkovat své mamce o důstojnou péči o mou vyčerpanou maličkost.


autor: Petr Trávníček
cenzura, typografie, uprava fotek a dodatky: Vít Baisa

September 19, 2004 |