Referát – Karel Čapek

Karel Čapek – novinář

Životopis

Karel Čapek se narodil 9. 1. 1890 v Malých Svatoňovicích. Jeho otec Antonín Čapek zde působil jako lékař. Měl dva sourozence – sestru Helenu a bratra Josefa. Krátce po narození se stěhují do Úpice. Brzy si otec povšimnul Karlovy bystrosti a hloubavosti a rozhodl se ho dát vystudovat. Nejdříve chtěl pomocí společných návštěv pacientů vyvolat v chlapci zájem o medicínu, ale Karel byl citlivý a při styku s nemocnými a chudými lidmi cítil smutek a soucit – zde se pravděpodobně rodí jeho sociální a humanistické myšlení.

Od září doku 1901 začíná studovat na gymnáziu v Hradci Králové. Od kvinty však přechází na gymnázium do Brna (v Hradci měl problémy ve škole), kde mu jeho sestra sehnala byt na Jaselské ulici*. Později se všichni stěhují do Prahy na Malou Stranu – do Říční ulice. Karel dokončuje poslední dva ročníky na Akademickém gymnáziu a dává se zapsat na FF KU. Během studia poznává Francii a Německo a roku 1915 dokončuje studium doktorskou promocí.

Téhož roku mu vychází s bratrem první kniha Zářivé hlubiny. Zpočátku tvoří společně. Občas zajedou se sestrou do Bílovic/Svitavou*, do jejího letního bytu – zde se osobně seznamují s S. K. Neumannem.

První samostatná kniha Karlovi vychází roku 1917 – jedná se o soubor povídek Boží muka. Nastupuje s bratrem do redakce Národních listů, kde působí až do roku 1920, kdy Josefa vyhazují – Karel odchází na prostest s ním. Posléze zakotvuje v Lidových novinách. Ve vlastní novinářské práci zkusil všechny publicistické útvary (nejvíc se proslavil svými sloupky), popsal ji v sérii krátkých próz Jak se dělají noviny.

V této době již měl za sebou premiéry her R.U.R., Věci Makropulos a s Josefem společné hry Ze života hmyzu. Do této doby se také datuje jeho známost s Olgou Scheinpflugovou, se kterou se později oženil.

Po smrti matky si nechali oba bratři postavit dvojvilku na Vinohradech. V pravé části bydlel Karel s otcem a v levé Josef se svou rodinou. Každé části příslušela malá zahrádka, kterou si oba zvelebovali podle vlastního vkusu – mimo jiné oba zdědili po otci zálibu v zahrádkářství. Karlova vášeň je znát z úsměvné knížky Zahradníkův rok. Ve vilce se scházeli takové osobnosti jako Eduard Bass, Vladislav Vančura, Karel Poláček, Fráňa Šrámek a občas k nim zavítal i T. G. Masaryk.

Roku 1930 mu je udělena státní cena za Povídky z jedné kapsy. Od roku 1925 je předsedou československého Penklubu. Z dalších děl, která následovala jmenuji prózy Trapné povídky, Továrna na absolutno, noetickou trilogii Hordubal, Povětroň, Obyčejný život. Napsal také řadu cestopisů jako např. Anglické listy, Výlet do Španěl, Obrázky z Holandska a Cesta na sever. V posledních letech života reaguje ve své tvorbě na již pokročilý fašismus v Evropě. V prosinci roku 1938 dostává chřipku, posléze zánět ledvin a zápal plic a těmto nemocem podléhá 25. prosince.

Na břehu dnů

Publikace mapuje Čapkovu tvorbu od r. 1917 do jeho smrti r. 1938 publikovanou v Národních listech, Lidoých novinách, Národu, Cestě a Červnu. Jedná se v naprosté většině případů o klasické novinové články – v knize najdeme formy jako úvodník, referát, reportáž, fejeton, causerie, povídka, bajka, aforismus, rozhlásek aj. V úvodu sám Čapek popisuje, co od novináře a potažmo spisovatele očekává:

Domnívám se, že jsem novinář. Nedělám to vedlejší rukou, beru to vážně jako literaturu. Přál bych všem spisovateům, aby měli novinářskou školu, aby se naučili o vše zajímat. U literatury mě hrozně trýzní, že autor většinou vězí ve svém uzavřeném světě. Spisovatel má žít ve světě, který patří všem. I novinářství je pokus o univezálnost. Po všem se musí jít, nutno zajímat se o celý svět, ne jen o určitý výsek. Chesteron, Wells, Shaw jsou také novináři.

(K. Čapek v rozmluvě s Vilémem Závadou 1931)

V prologu je tále použito jeho článku z Lidových novin 21. 1. 1934:

Člověk, který po létas jistým vědomím píše pro noviny, zvykne si myslit na lidi, pro které píše; shledává, že jeho odpovědný úkol je spíše cosi jako péci chléb pro všechny než míchat kulturní koktaily pro nějaký kavárenský stolokruh. Nejde jen o to, že píše pro veliký počet lidí, nýbrž o něco závažnějšího: že už tím se vřazuje do daleko širšího a složitějšího světa, ve kterém je místo pro všechny zkušenosti, zájmy a pohnutky. Pravím, že je špatným novinářem a špatným spisovatelem nocin, kdo uzavírá sebe sama v jakoukoliv uzoučkou duchovou specializaci. Být v novinách a psát pro nociny, to znamená mít především vztah ke všemu, co jest; nalézt živý, přímý, demokratický zájem o celou skutečnost bez intelektuálního fouňovstvá, jež štítivě krčí nosem nad zájmy a phnutkami těch druhých, kteří kopou merunu, pěstí kanáry, nadávají na vládu a počasí nebo se zachmuřují nad sloupci národního hospodáře.

Tím je řečeno v podstatě vše, co z celé knihy vyplývá. Není to obsah, který je samozřejmě neaktuální, ale forma a přístup Čapka ke své novinářské práci, která se týká všeho, co se tehdy dělo – od popisů známých osobností, vlastních zážitků, situace ve světě, kritiky nových knih (a to ve smyslu kritiky Šaldovy), komentářů kulturních událostí atd. Do všeho se snaží vetknout svůj smysl pro humor a ironii – i když těžce nesl předválečnou situaci, komentoval ji např. Těmito bajkami z r. 1933, kdy se v Německu dostal Hitler, coby nový kancléř, k moci:

Nero – Pronásledování křesťanů je lež. My jen vyvracíme jejich světový názor. Diktátor – Dosáhl jsem jednomyslnosti. Všichni musí poslouchat. Vojevůdce – Hubu držet, moji hrdinové! Vůdce – Bojujeme za vznešenou ideu: za své vítězství!

Pro publicistiku je velmi důležitá erudice a zájem o veškeré dění kolem sebe -> pokud jde (v našem případě) o hudebního publicistu, neměl by se omezovat pouze na jeden žánr, ale měl by si všímat celého spektra hudební tvorby kolem sebe. Čapek oplývá neobyčejnou kulturou slova a ta je v dnešní době sms a emailů velmi vzácná. I přes neaktuálnost některých zpráv a článků jde o velmi čtivou tvorbu, jak ostatně u všech Čapkových děl. Přestože se jedná zejména o publicistiku obecnou, najdeme v knize několik prací o kultuře a umění. Ale pouze jedna se zabývá výhradně hudbou a to článek o Orientální hudbě na LP. Čapek totiž vedle svých mnoha zálib a koníčků sbírar právě vinylové desky s nahrávkami folklórní hudby z celého světa. Po jeho smrti přešla tato sbírka do majetku Náprstkova muzea. Ve spojení s hudbou byl ale i jinak – jeho matka sesbírala lidové písně z okolí Úpic a Čapkova tvorba se stala několikrát námětem hudebního díla (Janáček – Věc Makropulos aj.)

Použitá literatura

• Eliška Kučerová – Přemožitelé času 6
• Karel Čapek – Na břehu dnů