Esej do Hudebněvědného biografu

Film Hodný, zlý a ošklivý (v originále The Good, the Bad and the Ugly) z roku 1966 patří k vrcholu tzv. dolarové trilogie režiséra Sergia Leoneho (spolu s filmy Pro hrst dolarů a Pro pár dolarů navíc) a k ostatním tzv. spaghetti westernům tohoto režiséra (spolu s filmem Tenkrát na západě a Mé jméno je Nikdo).

Je s podivem, že nejlepší westerny (typickou americkou specialitu) natočil Ital. Hodný, zlý a ošklivý se drží na 4. pozici žebříčku nejlepších filmů všech dob na serveru imdb.com, před něj se dostal pouze Kmotr (I a II) Francise Coppoly a Vykoupení z věznice Shawshank Franka Darabonta. Lze to považovat za důvěryhodnou statistiku, neboť pro tento film hlasovalo přes 140 tisíc diváků. Na českém serveru csfd.cz se umístil na 14. místě s téměř 8000 hlasy.

I přes Leoneho režisérské mistrovství (Quentin Tarantino považuje tento film za nejlépe režírovaný film všech dob) a vynikající herecké výkony (především Clinta Eastwooda) považuji za hlavní gros filmu hudbu Ennia Morriconeho. Myslím si, že je to právě jeho hudba, která vryje divákovi do paměti scény z filmu: vzrušené hledání zlata na hřbitově v Sad Hill, dramatické čekání na první výstřel, vyčerpávající cesta pouští, mlácení Tuca v zajateckém táboře, vyhození mostu do povětří a další.

V lecčem Morriconeho práce s tématy připomíná Wagnerovy leitmotivy. Není to pravidlo, ale třem hlavním postavám filmu přísluší tři varianty ústředního motivu – kvartového trylku. Ošklivému Tuco Benedictu Pacificu Juanu Mariu Ramirezovi motiv křičí lidský hlas, hodnému Blondiemu (klaďas Clint Eastwood s konstantním doutníkem v koutku) hraje motiv příčná flétna a zlému Angelu Eyesovi zase okarína. Kvartový trylek coby raketový motiv má údajně připomínat vytí kojota a nese se filmem od začátku až do konce – byl také použit v řadě skladeb jiných autorů a hudebních skupin.

Nicméně ve filmu najdeme i scény záměrně bez zvuků – takové, kdy pouze obraz vykresluje náladu a atmosféru děje. Nikde jinde se tolik neprojeví fakt, že ticho je taky hudba – sama nepřítomnost hudby provokuje a plní svůj úkol.

Na mnoha místech však má hlavní slovo hudba – hovoří jakoby v další rovině – divákovi je při zaznění flétnového motivu jasné, že se odněkud vynoří (doutníkem napřed) Blondie a situaci zachrání, při nekonečném obíhání hrobů na hřbitově v Sad Hill se Tucovi, stejně jako dívákovi, motá hlava a strhující sílící hudba to celé jen podtrhuje. The Ecstasy of Gold, jednu z nejsilnějších a nejznámějších Morriconeho skladeb, která byla pro tuto scénu použita, zařadila do svého repertoáru i kapela Metallica a pravidelně jí zahajuje své koncerty s filharmonickým orchestrem od roku 1995.

Hudba hraje ve filmu silnou roli i z důvodu řídkého scénáře. Zatímco hudba už dávno zní, první slova se ozvou až po deseti minutách filmu.

Ve filmu zazní také jedna balada (Příběh vojáka), která je jako jediná skladba z celého filmu doplněna textem: při mlácení Tuca v zajateckém táboře je to nádherná píseň pro komorní uskupení nástrojů (ve filmu na ně hrají vězňové), v pozadí zní triangl, nad vším se nese tklivá houslová melodie a v kontrastu s tím za dveřmi mlátí Wallace chudáka Tuca, aby z něj Angel Eyes dostal informace o ukrytém zlatě.

Moderního skladatele Morricone připomíná, když ve vypjatých scénách volí témbrové prostředky symfonického orchestru: dlouhé disonance (malé sekundy) v žestích, které mohou navozovat tvorbu například Gyorgye Ligetiho nebo Krzystofa Pendereckého. Použitím hluků, šumů, práskání se hudba občas podobá tvorbě Edgara Varese, Luciana Beria či Luigi Russola.

Je až s podivem, že skladatel, který má na svém kontě tolik úspěšných filmů (celkem téměř 500!), získal Cenu Akademie až v roce 2007 a to za celoživotní dílo (Honorary Academy Award for career achievement). Nominován na Oskara za nejlepší soundtrack byl celkem pětkrát (za filmy Days of Heaven 1979, The Mission 1986, The Untouchables 1988, Bugsy 1992 a Malena 2000), ale nikdy jej nezískal. Jak sám přiznává v televizním dokumentu Ennio Morricone z roku 1995, nejvíce ho mrzela prohra při 59. udílení Cen, kdy byl nominován za nádhernou hudbu k filmu The Mission. Oskara tehdy získal jazzový skladatel a klavírista Herbie Hancock za hudbou k filmu ‘Round Midnight.

Ennio Morricone je skladatel, jehož hudba se vrývá pod kůži a ze které běhá mráz po zádech. Důkazem toho je více než 50 miliónů desek prodaných po celém světě. Je také skladatel, jehož hudbu po několika taktech bezpečně poznáte. I přes svůj vysoký věk je stále aktivní a v nedávné době (2009) se podílel s výše zmiňovaným Quentinem Tarantinem na hudbě k filmu Inglourious Basterds. S režisérem Giuseppem Tornatorem v současnosti pracuje na hudbě k filmu Leningrad.

Jako jedna z mála je jeho filmová hudba funkční i bez filmu. Některé soundtracky jsou kompaktní díla, symfonie – několik silných témat je zužitkováno do poslední noty. K nejznámějším patří hudba k filmům The Mission, Tenkrát na západě, Tenkrát v Americe, Profesionál, Legenda o 1900 a spousta dalších.

Cenu Akademie za celoživotní dílo si právem zasloužil. Právem si také zasluhuje první stupeň na mém pomyslném soukromém žebříčku filmových skladatelů, na kterém dlí společně s Johnem Williamsem, Basilem Poledourisem, Vangelisem, Hanzem Zimmerem a hrstkou dalších vynikajících filmových skladatelů.