Krušné hory 2004

7. 8. – 14. 8. 2004

1.DEN

Tato akce se uskutečnila krátce po táboru Bobří stopy u Červené Řečice. Právě zde jsme se dohodli kam a jak přesně vlastně pojedeme, a tak jsme se už v průběhu tábora těšili na tento cyklovandr.

Je zajímavé, že na obou akcích zaznamenáváme velmi stálé počasí, slunečno, beze srážek. Takže počasí bylo vlastně pořád stejné.

Sestava byla komorní – Čáp, Ďábel, Vojta a Stopař.

Jako nástupní bod jsme si vcelku vhodně zvolili Děčín, méně výhodný byl v čas cestování 11 hodin. Avšak za 125 Kč i s kolem do Ďěčína, to je škoda nevyužít! (SONE+ a kombinovaný doklad pro jízdní kolo). Jízdenka povolovala jízdu pouze osobními vlaky. A tak vyrážíme vlakem 7.48 z Adamova směr Česká Třebová a dále po koridoru. Přestupy jsme si krátili různě. V ČT jsme nakoupili část jídla a prohlédli si městečko s rotundou, kterou nám Čáp ukázal. Na zdejším nádraží jsme využili služeb eskalátorů, zejména při výjezdu z podchodu do haly. Ne však zcela úspěšně. Vojtovi naložené kolo spadlo během jízdy ze schodů a eskalátor je šrotoval směrem nahoru bez jeho kontroly (což nás velmi pobavilo). Další zastávkou byly Pardubice. Kola nám umožnila se dostat za pár minut do centra. Celkem pěkné historické jádro, antikvariáty.. V Praze jsme měli méně času a tak jsme se projeli jen k Prašné bráně. V dalším vlaku už někteří usnuli.V Roudnici byl malý přestup a v Dolních Zálezlech jsme navštívili jeden ne moc aktivní klub Bobří stopy, který tvořili vlastně děti rodiny a také jsme se vykoupali v Labi, které ostatně nebylo tak špinavé. Do Ústí jsme pár kilometrů popojeli na kole. Zde vybral Čáp nějaké peníze v bankomatu, kupovali jsme jídlo… Do Děčína jsme jeli překvapivě vlakem. Byla už skoro tma, když jsme vyrazili k městské části Bynov a dále vzhůru do lesů. Nocleh jsme nakonec nalezli ve svahu v takovým ďolíku (korytě). Dělal se ohýnek, vařilo se… Plachtu jsme ani nestavěli, vůbec to nebylo za celou dobu potřeba, jak bylo stálé počasí.

2. DEN

Cílem bylo přejet Krušné hory, které se táhnou až k Chebu podle časových možností. Kola se záhy ukázala pro tuto krajinu ideální. Náhorní plošina Krušných hor s hustou sítí lesních asfaltek dovolovala vcelku rychlou jízdu. Přesto jsme se několikrát z osy vychýlili a sjeli do Podkrušnohoří příkrým svahem do měst. Příliš jsme nespěchali. O tom však později. Ráno jsme vyrazili k Děčínskému Sněžníku (723m), na jehož úpatí jsme spali a který byl vzdálen jen asi 3 kilometry. Ten však patří ještě do Děčínské vrchoviny- (pískovce), ne do Krušných hor. Stopařův nápad jet okolo po asfaltce neprošel, a tak jsme podle Čápa tlačili kola strmě mezi balvany… Z rozhledny byl parádní výhled na Děčín, Labské pískovce a stolové hory. Na druhou stranu směrem do Kr. hor, snad i Milešovka. Sám o sobě je D.S. stolová hora, takže jsme z něho mazali pěkně dolů do osady Sněžník. Za 5 km nás čekaly Tiské stěny- pískovcové skalní město.Z několika míst se opět nabízely impozantní výhledy. Ve vedru však skály příliš nikoho moc nezajímaly, a tak jsme zamířili přímo k Cihlářskému rybníku za Tisou. Minuli jsme plné parkoviště aut, pláž lidí a objeli rybník dozadu, abychom se vykoupali po svém. Místní kachnu se nám nepodařilo chytit, i když jsme ji krmili malinami a dostali ji celkem do slušné vzdálenosti. Začátek Krušných hor. Zanedlouho jsme již stáli u supermarketu v Petrovicích. V této nevelké pohraniční vesnici se zřejmě obchod uživí nákupem Němců, kteří zde hojně obsazovali zdejší parkoviště. Ceny byly příznivé, a tak jsme koupili výhodná balení jogurtů, levnou čokoládu, banány a před obchodem jsme si sedli a napráskali to do sebe. Pak jsme zase mákli a přes pusté travnaté pláně jsme dorazili na Komáří hůrku (809m), která je na okraji náhorní plošiny. Dobrý výhled na Milešovku, Krupku pod námi, Teplice, výsypky, uhelné krátery a komíny. Udělali jsme tupé foto a pokračovali už večerní krajinou směrem k Dubí. Zítra nás čekal sjezd do Teplic. Tento den byl celkem úspěšný na kilometry. Sice jsme se flákali, dlouho spali, ale takové tempo postupu vyhovovalo. Kousek nad Židovským vrchem jsme tábořili. Ve svahu jsme uplatnili systém plošinkového táboření a rozdělali oheň. Tentokrát se opět vařilo, ale večer se poté rozběhl ve velmi zajímavou diskuzi s filozofickými rysy. V noci se ozval srnec. Hrůzné zvuky však nikoho neznepokojovaly, spíš jsme ještě z polospánku (Stopař) volali na něho, že je trapnej a snažili se napodobit jeho zvuk.

3. DEN

Ráno nás čekal sjezd do Dubí a Teplic. Čápa zaujalo hned několik nádraží, kde se ptal na kartonky, Ďábel ale i ostatní hledali rychle antikvariát. V něm si nakonec všichni dobře vybrali, u Vojty a Ďábla šlo hlavně o beleletrii, Stopaře a Čápa zaujal spíš výprodej map. Obtěžkáni igelitkami knih a map jsme to odvezli na poštu a poslali balíkem domů. Jinak Teplice nás (aspoň mně) zástavbou překvapily. Pěkná jak moderní tak i starší architektura. Zajímavé lázeňské kolonády. Po prohlídce zbývajících nádraží a fotbalového stadionu jsme zamířili směrem na Košťany a dál. Po cestě jsme se vykoupali v Barboře, což je jezero vzniklé po těžbě uhlí, avšak s krásnou modrou vodou. Bylo zde spousta lidí a aut a tak jsme si vybrali klidnější kout u nudapláže. Vlastně jsme se vůbec nevyvalovali a zamířili pak rovnou do Hrobu. Náš další cíl byla železniční rarita- horská trať s úvratí, tunely a drsným stoupáním (trať č.135) Svezli jsme se s motoráčkem do Dubí, což je stanice v lese nad obcí Zde je úvrať, motoráček pak změnil směr jízdy a stoupal už bez nás příkře někam do Moldavy. Železniční nadšence zajímala hlavně točna na otáčení parních lokomotiv, po které však pramálo zbylo. Pokračovali jsme do kopce nad tratí do zastávky Mikulov. Ta leží vysoko nad obcí, která se krčí v údolí, zato z peronu se výborný výhled do Podkrušnohoří. Čáp se Stopařem si prošli zdejší tunely. Viadukt stál rovněž aspoň za fotku a pak jsme pokračovali náhorní plošinou k Flájím. Cestou jsme zastavili u velkého stohu, kde jsme se snažit shodit ostatní dolů a také u věže osamoceného transformátoru, který jsme prozkoumali i zevnitř a kde byl mimochodem krásný západ slunce. Za tento den jsme se posunuli Krušnými horami na západ dost málo. Cíl však nebyl je projet jako vítr, ale vychutnávat si je postupně jak dole tak nahoře. Tábořili jsme kousek od červené značky. Opět ohýnek, jídýlko..

4. DEN

Další den byla na programu vodní nádrž Fláje. Byla vzdálena jen asi 2 km. Nachází se v pěkné krajině náhorní plošiny. Protože jsme spali zase trochu dýl, byl po příjezdu k hladině už docela dobrý čas na koupání. Osamělá zátoka s písečkem a hnědou, ale čistou rašelinou vodou bylo to nejlepší, co nás mohlo potkat. Nádrže na pitnou vodu jsou opravdová špička. Slunce opět krásně hřálo, klid, pohoda… Poté jsme zamířili k hrázi. Tato mohutná přehrada jako jediná s pilířovou hrází v ČR zadržuje vody Flájského potoka tekoucího z plošiny do Německa a zásobuje tak pitnou vodou podkrušnohorské domácnosti i podniky. Voda v potrubí si nalezla cestu v několikakilometrové štole, která byla proražena masivem Loučné směrem na Meziboří. Hráz byla opravdu ohromující. Obrovský tmavý „kus betonu“ jako mohutná zeď. Dále jsme zamířili na Zámeček na vrchu Bradáčov(876m). Lovecký objekt byl zavřený, byl z něj však dobrý výhled na okolí. Mapa v této oblast slibuje rozsáhlé plochy lesa náhorní plošiny, kde je minimum lidských stavení. Horský les? Zdejší lesy potkala katastrofa. Známý případ. Kyselé deště z emisí podkrušnohorských a německých továren, elektráren a spaloven totálně zničily nevhodně sázené smrkové monokultury. Přesto jsme v Krušných horách neviděli klasické obrázky z učebnic, kde z kopců vyčnívají jen šedé pahýly. Od r.89 se už hodně udělalo, emise se snížily, uschlý les byl vykácen a nastoupily odolnější dřeviny- sází se hlavně smrk stříbrný, jeřáb, buk. A tak se na plošině většinou setkáváme s nízkým mladým lesem, který neposkytuje ani stín, ani podmínky pro táboření, ale je mnohem hezčí než holiny. U zámečku jsme udělali samospoušť jak jedem po asfaltce nahoru, ale moc se to nepovedlo (Stopař to nestihl). Odtud vede asfaltka snad 6 kilometrů přímo na protější kopec k hájovně. A tak jsme cestu krásně viděli i naproti jako tenkou přímku. Asi kilák před hájovnou jsme uhnuli doleva po štěrkové cestě na Loučnou. A hle, po chvilce jízdy v mírném svahu rybníček! Krásná rašelinová voda, stavidlo… Toto koupání patřilo opět k velmi kvalitním, o čemž svědčí i fotografie. Ďábel udělal i sekvenci snímků, jak padáme a vynořujeme se z vody. Na Loučnou (955m) jsme dorazili za chvíli. Na vrcholu stojí stará vojenská věž. Vylezli jsme na ní a otevřel se nám daleký výhled, nejlepší za celou akci. Byla vidět velká část hor, v dáli snad i Klínovec, pod námi města jako na dlani, výsypky, elektrárna, doly a z té výšky to za toho pěkného dne nevypadalo nijak ponuře. Bylo vidět i daleko do Německa. Dále nás čekal divoký sjezd do Meziboří. Řítili jsme se po štěrkové cestě dolů a ostatní mně (Stopař) dost předjížděli (Zvláště Vojta a Ďábel jeli, jako by je kameny ani nezajímaly), tak jsem to trochu víc pustil a píchl jsem. S pomocí ostatních však správka duše trvala jen chvíli. Směrem dolů jsme se zastavili u jižního portálu štoly od Flájí a za chvíli jsme dorazili do Meziboří, zvláštního městečka. To vzniklo asi v 50. letech jako sídliště pro průmyslovou oblast pod Krušnými horami. Bylo plánovitě postaveno v lesích ve svahu nad Litvínovem a tak zástavbu tvoří většinou typizované bytovky a paneláky z pozdějších let. Raritou je však to, že se na bytovkách z 50. a 60. let objevují prvky, kterými se výrazně liší od tehdejší sorely (socialist. realismu). Barevné štíty, podloubí, dřevěné přístavky… Zde se také uskutečnil větší nákup jídla. Dále jsme jeli asfaltkou pěknými bukovými lesy s bystřinami do údolí Bílého potoka. Dále nás lákala další z mnoha krušnohorských přehrad- menší nádrž Janov. Do obce Klíny jsme tlačili kola strmým svahem okolo plotu obory. Zde jsme poprosili o vodu a řítili se menší lesní cestou k přehradě. Asi v půli kopce jsem smykoval travnatou zatáčku (Stopař) a kolo se mně vymklo z kontroly. To se přede mnou položilo, udělalo jakýsi divný kotrmelec. Vylítl jsem z něho a přešel do běhu. Takže se mně nic nestalo, ale kolo mělo asi půlmetrovou osmici. Prostě se podlomilo, zhroutilo. Stalo se mně to už jednou. Vezl jsem Vojtu na nosiči a zadní kolo se najednou zdeformovalo, jako by bylo z papíru. Myslím, že mé trekingové kolo si opět dost užilo. Používám jako horské a má hodně najeto. Praskl mu taky jednou rám a mnohokrát jsem už centroval, vyjímal rozdrcené kuličky ložisek apod. „Kamarádi“ ujeli k přehradě, a dole je moje kolo pobavilo. Janov byl navíc vypuštěn, opravuje se hráz. Přehrad je v K.horách opravdu hodně, všechny jsou na pitnou vodu, tolik potřebnou pro Podkrušnohoří. Spali jsme kousek nad Janovem. Tento den jsme ujeli méně kilometrů.

5. DEN

Ráno odešel Stopař do Litvínova. Sraz byl domluven v Chomutově. Ostatní pokračovali do Nové Vsi, Hory Svaté Kateřiny s rozhlednou a k přehradě Jirkov, kde se uskutečnilo báječné koupání, skákání ze skalky. Stopař mezitím pokračoval do Chomutova vlakem s přestupem v Mostě. Na mojí cestě vlakem jsem viděl Chemopetrol, výsypky a tramvajovou trať Litvínov – Most. V Chomutově jsme se sešli v antikvariátu a opravili Stopařovo kolo. Oprava byla na počkání, a tak jsme vyrazili s novým výpletem dál. Zde jsme se také bavili s jednou kolemjdoucí, která vidě nás nad mapami, s námi zapředla rozhovor o Krušných horách, zajímavých místech na trase a o tom, jak se tu nedalo dřív dýchat a jak se to vše zlepšilo. Do Křimova-Suchdolu jsme se rozhodli jet vlakem a projet si tak další část traťe vynikající svými zvláštnostmi (trať č.137). Ta stoupá dosti strmě do K.Hor a využívá k tomu mnoha zákrut a serpentin. Na nádraží v Chomutově už čekal motoráček. Svými koly jsme zde zabrali dost místa a to se k nám přidal ještě kamarádský Němec, který svou výslovností říkal, že jede do Křimova. Spolu s dalšími cestujícími jsme vyplnili prostor vlaku takřka na maximum. Nevím, zda bylo dusno, těžký vzduch uvnitř nebo zda Čáp snědl něco zkaženýho. Po výstupu v Suchdole se totiž svalil za perón a zvracel. Strojvedoucí na něho ještě volal, zda mu není špatně z jeho jízdy, což pobavilo nás i cestující ve vlaku. Čápovi však nebylo dobře ani po čase a k večeru bylo jasné, že má teplotu a zřejmě i chřipku. Tábořili jsme proto těsně za zastávkou u železničního mostu. Dali jsme mu nějaké prášky, uvařili čaj. Přemýšleli jsme o tom, že je Čápova účast do dalších dní a program akce vážně ohrožena.

6. DEN

Během rána občas projel supící motorák. Čáp byl ráno zdravý a nic mu nebylo, což nás velmi potěšilo. Dále jsme jeli k menším přehradám Křimov a Kamenička. Ani v jedné jsme se nekoupali, u té druhé nás navíc zbystřil hlídač, který řval typické řeči, ale moc jsme si ho nevšímali. Právě Kamenička nás překvapila. Stavba již z z 19. století v sobě nezapře tehdejší styl. Kamenná hráz je doplněna starodávnými lampami jako v Praze, romantická kamenná věžička pak skrývala pamětní desku. Údolím stejnojmenného potoka jsme stoupali k Novodomskému rašeliništi. Cestou jsme minuli ústí Dietrovy štoly odvádějící vody potoka do vedlejšího údolí. Vykoupali jsme se v Novém rybníce. První tam skočil Ďábel a v tom okamžiku se ostatní tak lekli, že se z nás lekl i on. Po skoku se totiž za ním zavířila červená voda jako krev. Barva vypadala dosti hrůzně. Voda byla taková černo-červená. Čistá, ale zbarvená rašeliništní vodou. Dále jsme vedli svá řídítka přes přejezd zrušené trati a Jilmovou k největší přehradě v K.Horách- k Přísečnici. Ani jsme se nekoupali, nebyl dobrý přístup. V Měděnci jsme nalezli dosti slabě zásobovaný obchod, který končil svůj provoz. Doplnili jsme vodu u rekreační chalupy. Den úspěšný na kilometry pokračoval až k rozcestí pod Meluzínou. Z dálky už vyčníval Klínovec a lesními cestami jsme dojeli až k jeho sjezdovkám nad obcí Loučná. Čáp, Ďábel a Vojta si usmysleli tlačit kola sjezdovkou, Stopař si naopak usmyslel, že na takovou horu musí vyjet a ne jít vedle kola. Ostatně byl tam dřív (teda myslím, že jo). Z Klínovce (1244m) byl dobrý výhled. Na rozhlednu a do zchátralých objektů jsme se však nedostali. Asi všichni jsme zde vytvořili osobní rekord- výš s kolem už asi nikdo nebyl. Snad poprvé se změnilo počasí. Přibývalo mraků a zakryly slunce jako šedá clona. Vše ztmavlo a ve vzduchu bylo cítit i jakési dusno. Následoval sjezd do Jáchymova, který leží o dobrých 600 metrů níže. Prolétli jsme Boží Dar a směrem dolů nabírala naložená kola celkem slušnou rychlost. Jáchymov jako bývalé horní město je již dávno za obdobím vrcholu své slávy. Na náměstí vynikají historické domy i kostel. Některé domy jsou vybydlovány romským obyvatelstvem. V dolní části města jsou pak lázeňské domy. Zdejší trolejové vedení pro trolejbusy je zkušební linka z Ostrova. Další zajímavostí byla zrušená trať rovněž z Ostrova. Již 50 let nefunkční lokálka po sobě zanechala jen zářezy, náspy, ale také asi třicetimetrový tunel. Našli jsme ho až k večeru ve stráni nad silnicí. Rozhodli jsme se v něm přespat vida změnu počasí. Rozdělali jsme oheň, uvařili a Ďábel s Čápem si přichystali lože z chvojí. Spali jsme u severního portálu. Hřmí. Zanedlouho se objevily první blesky. Blesk projel oblohou a rozsvítil na chvíli prostor tunelu. Skoro strašidelné. Brzy začalo dosti silně pršet a tak se tunel ukázal jako vynikající úkryt. Kdoví, co by to udělalo s plachtou. Horší bylo to, že tunelem ze severu táhlo jako v komíně a že drobně pršelo i vevnitř. U jižního vchodu byla situace lepší, lože z chvojí museli však Č + D opustit.

7. DEN

Ráno bylo zamračené, ale v průběhu dne se ukázalo i sluníčko. Bylo však podstatně chladněji. Pro časové důvody jsme vandr směřovali ke konci, a tak nejhezčí část Krušných hor na nás ještě čeká. Přes Ostrov, kde byla kolona aut jsme dorazili do Karlových Varů. Čáp s Ďáblem si našli vlakové nádraží a vlak a zbylý čas jsme strávili prohlídkou pěkných, ale profláklých Varů. Shlédli jsme jeden antikvariát.V obchodě (kde byla slyšet i ruština) jsme nakoupili poslední jídlo a poté jsme se rozdělili. Čáp s Ďáblem nasedli na vlak do Brna, Stopař s Vojtou pokračovali dál na kole směrem na Plzeň. Přes Březovou jsme (V+S) pokračovali do Stanovic, kde jsme se doptali na dům Bobra, ale nebyl doma. Dále jsme jeli přes Dražov, Hlinky až do Toužimi. Počasí bylo skoro dubnové, chvíli pršelo, pak zase svítilo slunce, tvořily se hradbovité mraky a zajímavé přísvity. Když pršelo, tak jsme se schovali. V Toužimi byla malá pauza na náměstí na jídlo a poté jsme jeli na Komárov, Služetín, Zhořec a do Manětína. Kilometry rychle naskakovaly, tímhle tempem jsme si skoro troufali dojet v dalších dnech až domů. V Manětíně jsme obhlídli kostel a nocleh jsme nakonec našli na autobusové zastávce v polích u Štichovic, kde se tachonmetr dnešních kilometrů zastavil na čísle 96. A to jsme jekli prakticky jen odpoledne a s dešťovýma přestávkama. Není problém ujet za den i mnohem víc. V noci zastavilo u zastávky auto a vystoupili z něj lidé. Co tam v noci pohledávali jsme nezjistili, ale celkem nás to zneklidnilo.

8. DEN

Druhý den bylo zataženo, zima. Jeli jsme s Vojtou lesem na Pláně, pak přes Dražeň, Dolní Bělou, Horní Břízu až do Plzně. Zde jsme nakoupili jídlo, koupili noviny a poseděli na náměstí. Ponuré počasí nás moc nelákalo a i kvůli dalším okolnostem jsme se rozhodli akci ukončit.. Další dny jsme chtěli využít jinak (brigády). Vlakem přes České Budějovice a Jihlavu jsme zdárně dojeli až do Brna.


Akce skončila a rozhodně jsme ji uznali za kvalitní. Viděli jsme zajímavou krajinu, ne příliš bohatou na přírodní krásy, o to však mnohem zajímavější na technické památky a města. Vidět tento kus země stojí určitě zato. Krušné hory jsou dělaná na kola, pěšky by to nebylo příliš ideální. Někdy chceme v jízdě pokračovat, dokončit Krušné hory, přejet Český les do Šumavy a jižních Čech.

Fotodokumentace: Čáp, Ďábel.

August 7, 2004 |