Johann Sebastian Bach – Hudební obětina

Roku 1747 pozval pruský král Friedrich II. na svůj dvůr v Postupimi tehdy již starého Bacha, aby zde předvedl své umění hry na klavír. Byl zpraven o jeho schopnostech Bachovým synem Philipem Emanuelem, který u něj působil jako dvorní čembalista. Starý kantor byl přijat velice srdečně a hned byl vyzván, aby improvizoval na téma, které mu zadal sám Friedrich, tříhlasou fugu. Později měl improvizovat fugu šestihlasou, ale pro tu si Bach zvolil vlastní téma, neboť téma královo nebylo pro tento účel vhodné. Jeho výkon byl vynikající, ale král ho nedokázal plně ocenit. Po návratu domů se Bach rozhodnul, že královské téma zpracuje pečlivěji a začal komponovat dílo, které po dokončení označil jako Hudební obětinu (Musikalisches Opfer).

Jedná se o jednu z nejdokonalejších kontrapunktických prací, která kdy byla napsána. Vedle fug (Bach je zde označuje jako ricercary) obsahuje také kánony a sonátu pro flétnu, housle a continuo – vše na královské téma. Struktura kompozic je tak složitá, že pro dobré porozumění je potřeba soustředění a intenzivního poslechu (nejlépe s partiturou). I přes omezení, se kterým přichází použité formy, projevuje Bach bohatou melodickou invenci.

Nejedná se o hudbu přístupnou každému posluchači. Nejde o efektní a líbivou tvorbu, kterou známe z jeho raného díla, ale o kompozičně vyspělou práci, ke které dospěl na sklonku života. Podobně vyznívá i soubor kontrapunktických skladeb Umění fugy, který je jakousi učebnicí kontrapunktu. Při bedlivém zkoumání člověk žasne, k jaké dokonalosti Bach dospěl. Jak říká o Hudební obětině Ernest Zavarský ve své velké bachovské monografii: „Je to on, Bach, v každém taktu.“

October 30, 2006 |