Na kole do Jeseníků

Putování kolem kolem jesenických hor 2005.

(20.-23.6.)

Kolopoutníci: Vít Baisa, Petr Trávníček

Pondělí 20.6.

(najeto cca 65 km)

Vše je připraveno, bagáž jsme osedlali a můžeme vyrazit. Je skoro třičtvrtě na deset a kupujeme si lístek do Hradce nad Svitavou, kde počíná naše výprava do jesenických hor. Vlak přijíždí (téměř) přesně v 9:52 a zhruba po hodině se ocitáme na startu našeho putování…tak, ještě nějaké úvodní foto a za nedlouho ukrajujeme své první kilometry vstříc nejvyšším moravským horám. Hned zpočátku trochu zmatkuji a frčíme si to nějakou vozovou cestou rovnou do pole, vracíme se a ještě se u jedné dobré stařenky ujišťujeme o správnosti naší cesty, po chvíli nalézáme cyklostezku a řítíme se do Lán u Svitav, kde se ještě pozastavujeme nad kostelíkem snad z konce 17.stol. krom vstupních dveří, které byly asi nejspíš z místní hospody…takže Hundertwasser nebyl první! Stačíme se po cyklostezce směr Moravská Třebová, projíždíme příjemnou alejí a kocháme se mírně zvlněnou krajinou, v obci Kamenná Horka nás zaujme opevněný kostel s malým hřbitůvkem, pavučiny na dveřích a omítka kostela dávají znát, že jsme nemnohými návštěvníky. První kopečky před Třebovou bereme jako trénink na prudké svahy Jeseníku, ještě však než do Moravské Třebové dojedeme projíždíme obcemi Hřebeč a Boršov. Ve městě parkujeme hned vedle prvního obchodňáku, kde potřebujeme doplnit zásoby a něčím zaplácnout žaludek, poté se usazujeme na místním náměstíčku a kocháme se místními ženštinami – je opravdu na co koukat. Následuje rychlé absolvování prohlídky místní staré zástavby s úzkými uličkami a opět hurá do pedálů. Počasí je naprosto letní, sluníčko pálí a nálada je pohodová, čekají nás ještě dědiny jako jsou Linhartice a Gruna, kudy nás provází místní domorodec s lehkým a bezstarostným úsměvem. Před Linharticemi zápolíme s trochu prudším kopcem, na jehož vrcholu je nám odměnou pohled na kontrastně s okolní přírodou zabarvené pole do fialova (co jen to může být?). Po cestě míjíme informační tabuli mikroregionu, kde se necháváme zlákat barokní pevností Mírov, která dnes slouží jako bydlení pro zlobivé lidi. I když to stálo větší zajížďku z trasy, rozhodně není čeho litovat. Cesta do Mírova vedla hlubokým údolím potoka Mírovka, v kterém se zanedlouho osvěžujeme, a protože jsme jeli po proudu nebylo za potřebí šlapat, stačilo se jen kochat a kochat a kochat. A jelikož při kochání čas rychle a příjemně ubíhá, netrvalo dlouho a údolí se otevřelo a v tu chvíli začala krajině výrazně dominovat právě pevnost Mírov. Děláme nějaké fotky, posíláme pozdravy nešťastníkům a z podhradí míříme víš, do prudkého kopce, až do centra městečka Mírov. Na konci městečka je hřbitov z nápisem na vstupu: „Memento mori.“…pamatujeme, ale dnes se umírat ještě nebude. Opouštíme cyklotrasu a vydáváme se na Zábřeh po zeleně značené stezce, abychom se v Krchlebách opět na ni napojili a už nám nebrání nic, aby jsme vstoupili do městských bran města Zábřeh. Zde jsme opět trochu zakufrovali, chceme se vyhnout státní silnici a necháváme si poradit. Vydáváme se na Rovensko, Postřelmůvek a Bludov. V Bludově zastavujeme na místním nádražíčku a jelikož zásoby vody se neúprosně tenčí, požádáme laskavou paní nádražákovou o trochu vody, je nám s úsměvem vyhověno, a protože slunce nemilosrdně čím dál rychleji padá za obzor a hlad dotírá na naše žaludky, je nejvyšší čas hledat nějakou noclehárnu. Za Bludovem potkáváme nadějnou modrou barvu, vydáváme se po ní a za nedlouho je nám souzeno si vybalovat věci a chystat si nocležnický pomůcky, rozděláváme oheň, opíkáme buřty, povídáme si…je 11hod, dobrou noc…spíme.

Úterý 21.6.

(najeto cca 35 km)

Ještě je potřeba přečísnout zuby, trošku posnídat, uklidit po sobě a vyrazit směr Šumperk, který se stává našim základním, horským táborem (cca 320 m.n.m.). Před městem zjišťujeme, že mému věrnému nosiči bagáže se vytřásl nosný šroubek, nedá se nic dělat, musíme navštívit koloobchod. Na hlavním bulváru je překvapivě velice rušno a máme štěstí, koloobchod je hned na začátku. Vítek si kupuje olej na řetěz a šroubky dostáváme gratis. Tímto bych chtěl upřímně poděkovat prodavači za jeho ochotu jakožto za zapůjčení klíče a asistenci při šroubování. Na konci náměstí neodoláme obchodu s potravinami, který dobré půl hodiny obléháme a poté se hýčkáme pravou točenou zmrzlinou…mňam…a jede se dál. Kousek za městem je vodní nádrž Krásné, jejíž laskavá a příjemně chladivá hladina pohltí naše těla. Po relaxační koupeli nás čeká zhruba 14km výjezd po červeně značené cestě na hrad Rabštejn (803m), první opravdová zkouška našich sil. Stoupání se táhne a slunce pálí, tempo je v podstatě strojové, jen občas se zastavíme, abychom se napili a rozhlédli se po krajině, což zneužívají místní mouchy, které se na nás bezostyšně shlukují. Jsme pod hradem Rabštejn u pěkné myslivny, která se právě opravuje, na pěkné louce, s pěknou studánkou…cítíme se pěkně. Na vrcholek hradu je to zhruba 1 km, po prudší, kamenité cestě. Špička skály na níž byl vystavěn hrad a která vyčuhuje nad koruny stromů se nám sice vysmívá, ale my se nenecháváme odradit…ovšem nejprve následuje malá svačinka. Hrad je již notně rozpadlý a zpustlý, zachovala se jen jediná zeď, vylézáme na první ze dvou skalnatých věží odkud se nám naskytl působivý pohled na krajinu jesenických hor. Před námi, na vzdálené naprotější skalnaté věži, jdou vidět tři malé, drobné postavičky horolezců – skáčeme, rozhazujeme rukama, halekáme a zdravíme – nevšímají si nás, zřejmě jsme nezapůsobili a tak je necháváme jejich osudu a s odvahou po žebříku kráčíme na druhou věž, zde se skytá neméně pěkný výhled, tentokráte na opačnou stranu – na hanácký kraj. Až jsme oblažili naše duše do sytosti moravskou krajinou, slízáme a nasedáme na naše zabagážované cyklostroje a vydáváme se po modré do sedla Skřítek. Nejdříve nás osvěží mírný sjezd, vzápětí však následuje táhlý, mírnější, asi 4 km kopec do sedla a dál po silnici kolem rašeliniště Skřítek až k motorestu (cca 850 m.n.m.) u něhož stál rozmanitý rozcestník, zde pečetíme svoje osudy a volíme hřebenovku (nejdříve kousek po červené, dál již po zelené) přes Ztracené skály a Ztracené kameny až k Jelení studánce. Míjíme dva lesní milence, kteří na naše kola koukají trochu vyděšeně, avšak nenecháváme se odradit a pečlivě odkrajujeme výškové metry. Suptím, tělní tekutiny se mi v těle vaří, mouchy dotírají, mám žízeň…nemůžu, umírám, slízám z kola a tlačím…Vítek pokračuje dál na kole. Muchy jsou čím dál nesnesitelnější a oprsklejší, zdá se jakoby s výškovými metry jich přibývalo. Překonáváme poprvé hranici 1000 m.n.m a čeká nás poslední úsek na Ztracené skály, v dálce se rýsuje svaly oplácaná postava pobíhající jen v trenkách, jako vystřižená z Barbara Conana (jen ten meč scházel), nějak nám do zdejší krajiny nezapadá, čekali jsme zabloudivší vlky, medvědy, veverky, ale tohle opravdu ne. Zdravíme pohledem a vzhůru na Ztracené skály. Cesta k vrcholu se rozhodně nedala nazývat cyklotrasou, již to nebyla lesní cesta posypaná přítulným jehličím, nýbrž vše již pokrývalo kamení a nad našimi hlavami se výstražně tyčily proschlé stromy…Memento Mori! Kolo už tlačíme oba dva, já běduju nad svými téměř zpráchnivělými plášti a modlím se, aby tohle všecko vydrželi. Pot z našich těl přilákal snad tuny much, jsme jimi obklopeni, točí se nám nad a kolem hlav, pod pažema, pod nohama, možná jsou i v trenkách…jsou naprosto všude. Avšak Ztracené skály se blíží a tím se také blíží nejtěžší, zhruba 100m úsek do kterého prakticky kola i s bagáží musíme vynést. Konečně jsme tu (1151,3 m.n.m.) a dáváme si zasloužený oddych, počasí je perfektní, místo je perfektní, vše vybízí ke kochání se krajinou. Proběhne pár fotografických činů a pak už jenom sedíme, užíváme si a necháme se unášet pozdně odpolední krajinou…kochy, kochy, kochy. Ale nedá se nic dělat, musíme pokračovat dále, cesta se umoudřila, již není tolik kamenitá a po chvíli s opatrností na kola i nasedáme, muchy máme v patách a další vrchol před sebou – Ztracené kameny (1250 m.n.m.). Odtud jde krásně vidět na náš hlavní a majestátný cíl výpravy – horu Praděd…takže ještě fotečku, šlápneme do pedálů a za laskavého doprovodu much šlapeme po zatravněném hřebeni (místy s klečí) vstříc k Jelení studánce (zhruba 1340 m.n.m.). Zde, v útulné útulně, na nás již čeká vrcholová kniha. Neváháme a ihned do ní provádíme záškrab, dále fotíme, vyřizujeme vzkazy z naší domoviny. Poté vše odložíme a nemůžeme odtrhnout oči z podmanivé krásy hlubokých údolí a hustých lesů…hory vznikly, aby byly milovány nebo nenáviděny, a my je právě milujem. Voda ve studánce je nádherně čistá, osvěžujeme se v ní a doplňujeme zásoby vody. Vydáváme se po žluté do údolí, zprvu mírná a v celku široká cesta se po chvíli mění v pěšinku, kam se vejde sotva jeden člověk, a propadá se kamsi neznámo dolů. Na strach je už málo času, tak se směle propadáme spolu s pěšinkou. Je to chůze hodně nadivoko, jdeme po svých, kolo vedle sebe. Cesta je příliš úzká, proto si musíme dávat velký pozor, aby jsme se nepřevážili a neskutáleli se i s kolem do údolí. (Já sem si zas tak velký pozor asi nedával, a proto se vesele kutálím…nic vážného, mezi mým zadkem a trávou bylo naštěstí velký tření – no, alespoň jsem si zkrátil o něco cestu.) Bukový les je znamení, že jsme klesli minimálně o 300m, padané stromy přes cestu nám sice znepříjemňují život, ale to nejhorší máme už za sebou. Navíc se právě nalézáme u přírodní vyhlídky jménem Čertova stěna (1074,9 m.n.m.), zde malinko odpočíváme a pozorujeme to co máme již za sebou (ze spodu vypadá vše najednou o něco přívětivěji) a to co ještě před sebou. Koukáme do mapy a snažíme se z ní vyčíst nějaké vhodné, v nejlepším případě útulné, místo na přečkání noci – rozhodnutí padlo a my padáme ještě o pár metrů níž, kde se napojujeme na lesní cestu, která se ponejprv tváří jako modře značená, ale po chvíli zjišťujeme, že jsme se na ní ocitli omylem a s modrou nemá nic společného. Naštěstí po nějakém kilometru splývá právě s již zmíněnou modře značenou cestou a my pro změnu neomylně stoupáme k Brance (900 m.n.m), která se nám stane útočištěm. Po cestě si ještě všímáme přírodní památky Zadní hutisko (rozloha 0,9 ha, vyhlášena r. 1982), což je opuštěný lom na krupník (mastková hornina). Táboříme kousek od Branky (zhruba 900 m.n.m.) na zapomenuté lesní cestě. Oheň na sebe nenechává dlouho čekat…buřty jsou výborný, utíráme zamaštěný huby a jde se na kutě.

Středa 22.6.

(najeto cca 27 km, nachozeno asi 12 km)

Nemám rád když mi ráno dešťové kapky bubnují do spacáku, je mi však příšerně líno a tak to hodlám zaspat, bubnování po chvíli ustává. Druhá vlna deště je však o něco silnější – rychle se balíme a utíkáme se schovat pod stromy…prší, jen se leje. Naštěstí ani tento déšť neměl přílišného trvání, proto pomaloučku začneme balit a uklízet po sobě. Čekají na nás Dlouhé stráně (PVE Dlouhé stráně, rok uvedení do provozu: 1996; počet soustrojí: 2; instalovaný výkon: 650 MW) Pokračujeme dále po modré a hned po ránu nás kopce nešetří, vydechnout si můžeme až pod vrcholkem Jestřábí hory. Objíždíme ji po vrstevnici (stále po modré), poté brodíme bystřinu, která nám vzápětí poskytuje malé osvěžení. Nebe se malinko protrhává a je o něco veseleji, šlapeme s úsměvem na líci, avšak znenadání, i navzdory mapě, se vcelku široká a zpevněná ztrácí kdesi v lese, dále už jen úzká pěšinka…i mapy někdy lžou. Takže nezbývá než slézt z kola, napnout svaly a pěkně po svých šlapat. Zde se nám opět připomínají muchy (málem jsme na ně zapomněli) a opět se věrně shlukují kolem našich zpustlých tváří…jsme Páni much! A abychom jsme to neměli tak jednoduché, tak i tady se stromy povalují přes cestu. Po našem levém boku se začínají rýsovat Dlouhé stráně a přímo před nosem náš vytoužený Praděd, ovšem čeká nás ještě dlouhá a strastiplná cesta, tudíž neleníme a opíráme se do pedálů. Po cestě ještě měníme naše dosavadní plány a rozhodujeme se zkrátit si cestu přes hřebeny, kolem Františkovy myslivny a lovecké chaty Hubertky, avšak zmateni nezakreslenou cestou se poté vydáváme po špatné cestě, potkáváme první lidi za tento den, zdravíme je a řítíme se kamsi do nikam. Netrvá dlouho a my si uvědomujeme, že tady něco nehraje…nedá se nic dělat, obracíme kola a pěkně zpátky na lesní křižovatku, kde jsme nejspíš špatně odbočili. Po cestě ještě potkáváme tytéž lidi, kteří nás vytají chápavým, malinko ironickým úsměvem. S jedním z nich, toť bodrým člověkem, se dáváme do řeči…nashledanou, pěknou cestu, Dlouhé stráně na nás čekají. Znenadání vedle nás vyrůstá zapomenuté rašeliniště, které není vůbec zakresleno v mapách, jen dřevěný chodníček je svědkem, že tu a tam sem chodí lidé. Netrvá to dlouho, opouštíme rašeliniště a vynořujeme se z lesa, napojujeme se na krásnou asfaltku, která vede až na vrchol…Dlouhé stráně nám leží u nohou. Pohled z hůry dolů chutná sladce. Nacházíme se ve výšce 1340 m.n.m..Nádrž Dlouhých strání připomíná nejvíc ze všeho obrovskou vanu a se zamračeným Pradědem v dálce to působí dost kontrastně a neuvěřitelně. Slunce svítí jen pro nás, všude v okolí je jinak zamračeno…tato chvíle přímo žadoní o svačinku, takže kde mám ten salám? Usedáme do trávy a před našimi zraky se velebí Medvědí hora se svými třemi větrnými elektrárnami a také otec všech moravských hor – Praděd. Z našeho rozjímání nás vyruší už jen tlupa turistů – čeká nás dlouhý (s převýšením asi 400 m a téměř 10 kilometrový) sjezd, nezbývá než se trochu přioblíknout a pustit brzdy. Při sjezdu si jen lebedíme a po troškách ochutnáváme krajinu – občas dole probleskne dolní nádrž Dlouhých strání. Ovšem kochání se krajinou má i své úskalí…aneb, když se jede na kole má se čumět před sebe. Již bylo pozdě na úhybný manévr, řidítka se mi ztrácejí kdesi mezi nohama a já s lítostivou grimasou v obličeji zjišťuji, že letím vzduchem a dopadám na opravdu nepohodlnou silnici. Foukám si bebina a Vítek mi hází nohy na kolo, aby to se mnou nešvihlo – naštěstí jen pár odřenin, za pár minut je vše dobrý. Avšak tahle událost má nepříjemnou dohru v podobě učebnicové osmice na Vítkovým kole. I když Vítek můj náraz do něj s přehledem ustál, pro jeho zadní kolo to bylo osudné. Nutí nás to změnit plány, proto ještě kousek klesáme údolím po silnici a po sléze hledáme vhodný úkryt pro naše kola (847,5 m.n.m)…ještě trochu zamaskovat, tak a je to, můžeme se vydat jen po svých až na Praděd. Čeká nás modrá stezka Divokým dolem, podél bystřiny s převýšením něco málo přes 600m na 3 km. Sebou si bereme jen něco na chuť, nějaké oblečení a hlavně odhodlání. O jedna a půl hodiny později konečně vystupujeme na střechu Moravy, poslední metry před cílem se nám za patami vlečou těžké a šedivé mraky – po chvíli nejde venku vidět ani na krok a déšť na sebe nenechává dlouho čekat. Utíkáme se schovat do vestibulu ne příliš pěkné betonové stavby vysílače…alespoň, že je tady sucho. Odebereme se za správcem budovy a řidičem vyhlídkového výtahu zároveň, aby nám na chvíli propůjčil vrcholovou knihu. Správce je starší, sympatický pán. Není sezóna a dveře do jeho ajnclíku se moc netrhnou, je tam jen on, klíčky od výtahu, jeho stůl a okachličkovaná studená zeď…tímto mu zasílám svůj obdiv, že si dokázal zachovat zdravý rozum. A právě teď nadchází slavnostní okamžik na který všichni čekali, a my se podepisujeme do knihy nejvyššího vrcholu Výškovnice, zbývá už jen poslední vrchol jesenické expedice – Vysoká hole. Venku je stále hnusně a mraky ne a ne ustoupit, po chvíli se ale přece jen odhodláváme vystoupit ze suchého bezpečí budovy a kráčíme směr Ovčárna, Petrovy kameny a Vysoká hole. Deštík je jemný a vlezlý a doprovází nás až k Ovčárně, kde ustává. Jakmile však vylezeme z dolíku Ovčárny, střídá ho nemilosrdný vítr, který je neméně vlezlý. Když dosáhneme na vrchol (1464 m.n.m.), zjišťujeme, že jsme byli bohužel pomalejší než neznámí burani, kteří schránku knihy vytrhli a zničili…vzpomínám si na pořekadlo jednoho moudrého muže, které se pro tento okamžik snad hodí: „Takovým???…takovým nasrat do ruk!!!“ Pokračujeme zpátky do údolí stejnou cestou jak jsme sem přišli, sluníčko začíná prokukovat mezi mraky a za chvíli se udělá krásné počasí, zpáteční cesta Divokým dolem je o něco pohodovější a pohledy do zákrutů bystřiny, malých vodopádků a skal porostlých starým, ale přesto svěže zeleným mechem patří k těm nezapomenutelným. Dole v údolí zjišťujeme, že i zde řádil déšť a naše věci jsou mokré, nic naplat, slunce se již boří za obzor – jde se hledat nocležnické místo. Ještě projíždíme kolem sestry horní nádrže Dlouhých strání…je libo nějaké foto? Pokračujeme dále. Netrvá to dlouho a pro přečkání noci nacházíme hustý modřínový les pod Medvědí horou, sice to není žádný luxusní místečko, ale spát se tady dá. Až padne měsíc za obzor, rozděláváme oheň a zabýváme se přípravou jesenických specialit. Menu dne, nebo spíše večera, je gulášovka, pudink a vietnamský nudle se salámem…dobrou chuť! Dále jen hypnotizujeme oheň, usínáme a necháváme si zdát hrdinské sny…

Čtvrtek 23.6.

(najeto cca 25km, nachozeno zhruba 3 km :o))

I když to zrána nevypadá se sluníčkem moc nadějně, přece jenom se pochvíli umoudřuje a začne na nás opět svůdně pokukovat. Dojídáme jídlo z minulého dne, poklízíme, bereme si sebou jen nejnutnější věci a jdeme se mrknout k vodopádu na Borovém potoce, od kterého byl náš tábor vzdálen asi 1 km. Vodopád má výšku asi 8m a patří mezi nejvyšší vodopády u nás. Jeho průzračně čistá a chladivá voda přímo vybízí ke koupání, já tomuto pokušení odolávám, ale Vítek se už v rouše Adamově noří do jezírka pod vodopádem – dostal jsem roli fotografa. A mezitím přijítvší školní výlet dostal roli nezvaných diváků, ovšem jejich úsměvy ve tváři dávali znát, že je tato situace vcelku pobavila…poslední fotka, obléct se, rozloučit se a kráčíme ke kolům, které obagážováváme a směle se řítíme po proudu říčky Desné. Přitom se ještě stavíme na železniční stanici v Koutech nad Desnou, kde zjišťujeme spoje. Rozhodujeme se ještě si udělat výlet do Šumperka, kde si nakoupíme ještě nějakou mňamku a potom odtud vyrazíme už domů. Silnice je výstavní, bohužel trochu více frekventovaná, míjíme Loučnou nad Desnou a Velké Losiny, kde se nachází pozdně renesanční zámek vystavěný v letech 1580-1589 s nádherným parkem, samozřejmě neodoláme a na chvíli zde spočineme. Šlapeme, šlapeme a šlapeme, rovinka před Šumperkem je nekonečná a proto jsem rád, že vidím první domy tohoto města. Zde už to důvěrně známe, nejdříve vyhledáme nádraží a opět s zjistíme spoje směr domov, vlak jede za chvíli, proto hned navštěvujeme nejblížší obchod a doplňujeme proviant, aby nám po cestě nevyhládlo. Cesta nazpět byla směrem na Zábřeh, zde jsme přestupovali na Českou Třebovou a odtud také s přestupem až domů do Adamova. Poslední výzvou naší jesenické expedice je Vlásenka a v neposlední řadě také teplý maminčin oběd…takže dobrou chuť!

June 20, 2005 |