Almanach Balkán 2006

head

Neplést s Onderovým zápisem.

Onderovy poznámky k Almanachu

NIKOLA GRUEVSKI - představitel makčecké politické strabny IMA VODA(nar. 1970), který byl dne 28.8.2006 pověřen sestavením vlády a stal se makedonským premiérem!

BITOLA - univerzitní město s 90 000 obyv.(!), turistické centrum, východiště do Řecka

ANO KALLINIKI - vesnice v Řecku poblíž Floriny ( možná jste přes ni šli nebo jeli, my s Hynkem stopro): jakési etnografické středisko s festivalem makedonské hudby, přehlídkou lidových krojů….

FLORINA - krajské město v oblasti řecké Makedonie

BANSKO - citace z reklamních stránek:“krásné a půvabné město plné hotelů na úpatí třítisícimetrového Pirinu”:)

VIDIN - město při bulharsko - rumunských hranicích na Dunaji, dávná římská pevnost, mešita Osmana Pazvantoglu ze 16. století

CETATE - to je ta vesnice v Rumunsku, kde se Bára málem vdala:) Ohnisko ptačí chřipky - veškerá drůbež tam kvůli H5N1 byla vybita!!! Je to dědina, kvůli které letos v zimě Evropa šílela!!!

To je jen pár střípků do mozaiky. Jinak by tam mohla být báseň o kotníku, seznam punkových slov (nebo ta povídka, kterou jsem vám kdysi posílal), mapka cesty, některé výrazy (diabol iz nami, gledaj si rabota…). A nějaká propagační fotečka nejen pro CECÍKA:)


Mamča se dobře zná s jednou “makedonskou” Řekyní a když jí napsala seznam měst, kterými jsem v Řecku projel, ona odepsala toto:

  • Florina - je to něco jako naše krajské město, byla jsem tam několikrát, ale je to od nás tak 70 km (nebo nevím přesně kolik)
  • Ptolemaida - tam mám spoustu příbuzných, je to od nás cca 17 km, znám (teda znala jsem před 14 lety) to tam dobře, je to moc pěkný městečko a možná, že Ondra byl i přímo u nás, třeba přes to šli
  • Veué - neznám, možná je to trošku zkreslený název, protože mi ani nepřipadá řecký
  • Kozani - tam to taky znám, bratránek tam byl na vojně
  • Skydra, Edessa - tudy jsem jenom projížděla, to už je blíž k moři
  • Thessaloniki - to znám taky dobře, mám tam příbuzný a mám to tam prochozený, je to velký město, ale krásný, je tam moře a dokonce čistý

Bublininy básničky

Cibulová balada

Polámal se mi kotníček
navíc křupnul, potvora!
Večer v boudě u chatiček
zavolali „doktora“.

Doktor kouká na kotníček
pak vytáhne rakiju.
Nakrájí hrst cibuliček
v duchu tiše zaviju.

Noga dobro bude k ránu
absur Češi ťuká si (na čelo).
To když se dozví, co máme v plánu
v další části trasy.

Nelibá mě ráno vůně
tahá ven ze spacáku.
Kotníček mi stále stůně
chtěla bych hrst patáků (abyste si nemysleli, já to slovo normálně jako vůbec neříkám!!! :)

To je hifi, hustý valby
když si rozvazuju fáč.
Tady totiž nepomoh’ by
ani trendy sprcháč.

nákres

Všechno smrdí po cibuli
už jsem taky paranoidní (obdoba Hynkova želvího syndromu).
Radši končím v mý kebuli
tu básničku tupoidní.

Epilog

V devět hodin dvacet pět
mě opustilo štěstí.
Ten kotník co nést mě měl
na pevné zemi dávno nestál…

Hustě našláplá story (Hynek + Béďa)

Fakt dávno, před hafo moc rokama, žil kořeň, kerej měl dva haranty, borce a babu. Říkal jim Džony a Mery.

Jednou ráno do nich našláplej fotr valí – hele, husťáčci, máti je pod kudlou a já musim do šichty. Vemte si kabelku a skejt, dem to rozjet do lesa. Děcka čuměly na fotra, co to hlásí za divný valby, ale šly. Ten kořeň rachotil se dřevem. Když tam přiexistovali, fotr měl další fakt hifi hlášku ve stylu že kytky kvetou a vy byste čučeli do bedny. A prej vodprejskněte kam chcete, ale hlavně mi tu neoxidujte. Fakt super.

Džony a Mery teda vyšlápli a cestou zakopávali vo drsně slizký houbičky a šneky, prostě krutej nářez. Najednou nevěděli, kde jsou. A Džony, týpek jeden, že prej nechal doma džípinu. Mery začala bulet a řvát, oční stíny jí tekly po ksichtu, no sranda největší. Brácha ju zeřval a za chvilku valí z vrcholu stromu, že v dálce vidí ve tmě ňáky světlo jako z dýdžiny.

Tak tam dorazili. Byla to punková chatička z perníku, topilo se v ní koksem a voněla z ní marjánka. Džony kopl do dveří a otevřela jim, no ty vado, úplně free babča v minisukni a začla se před něma nakrucovat. A prej – broučci, jestli jste fakt drsní, poďte dovnitř! Tam zežrali tolik dobrot, až měla Mery strach, že se jí zajej. K wícku to taky nebylo zrovna nejblejž, a Džony se zpotil tak, až si uvědomil, že nechal doma sprej. Ale babča, že to je v poho, vedle má koupelnu i sprcháč, taky že se můžou kdyžtak přišmncnout, aby nevypadali jak ňáci retrouši.

Jenže ta babča, to byla kurňa pěkná sviňa! Zamkla je v bejváku a chlámala se jak po deseti škopkách v hospě. Každej den pak našim týpkům nosila megasupr žrádlo, občas si Džony řekl o perníček nebo kousek koksu, prostě hrubej vegáč.

Za měsíc se bábrleti zdálo, že Džony s Mařkou už mají potřebný špeky, tak je vykopla z cimry a prej, holátka bobátka, hačněte si tady na skejt, ať si dáchnete. Džony a Mery to zkušeně vychytali – prej že sme úplný gumy a nedáváme to, tak se babčo předveď. Babča se zachovala jako prvotřídní tupeček,zbaštila jim tu levárnu a sedla si na skejt. V tu ránu ho Džony i s babčou šoupl do úplně smartový pece, kde právě pálila domácí tekilu. Načež teda i s těma svejma megapupkama zdrhli dom.

Doma je staří fakt drsně přivítali, máti v novejch trendy hadrech a tata s cool čírem a la Beckham. Spolu skočili do Hyperky a doma na oslavu vyžahli flašku Jelzina.

Brutální noc, děcka!

Zápis Lucka a Jirka

Jednou to přijít muselo. Rozloučili jsme se s Bárou, Hynkem a Ondrou a postavili se na opačnou stranu silnice. Tajně jsem doufala, že do soumraku ani my, ani oni nic nestopneme a strávíme tak ještě jednu noc spolu, ale mít dvě hodiny a neodjet by na takovém místě zvládl jen absolutní tupeček a to by se ještě musel schovat za strom. A tak opravdu po chvíli v protisměru zastavilo auto a spolklo ty tři i s batohy. Ještě dříve, než s nima odfrčelo na Plovdiv, u nás se skřípěním brzd zastavila maličká plechovčička poměrně nacpaná místníma borečkama. Vůbec se nám nelíbili - vypadali, že za první zatáčkou prodají mě do otroctví a Jirku na orgány - a tak jsme na ně mávli, ať jako zase jedou, že tu stopujeme jen ze sportu. Jirka mi za ně odmítl přidělit byť jen půlbod, tak jsem se naštvala a šaškovat u krajnice musel prozměnu on. Nálada pod bodem mrazu. Aby toho nebylo málo, kousek za námi zastavil taxík (vlastně taksík:-)) a zacouval k nám. Ach jo, to bude vysvětlování. Ale! Z místa spolujezdce vyskočila mladá vysoká holka. Co holka - kočnica! Vypadala jako z reklamy na něco hebonkého a růžového, minisukně, minitričko, minipantoflíčky. Celý svět se zastavil a civěl na ní, ona pohodila vlasy a vyptávala se, kam míříme. My, že Sofia, ale taky, že no money. Ona, že okay, okay a ať nasedáme. Nešel nám otevřít kufr a to je právě ta chvíle, kdy na scénu vstoupil řidič - asi metrákovej skoroplešatej pořez. O chvíli později jsme jeli. On jel jak prase, ona “anglicky” jak se jmenujeme, kde jsme byli, že tohle je její kluk, ze všeho byla nadšená. Bylo evidentní, že nám zastavili jenom kvůli ní. Dokonce to vypadalo, že jenom kvůli ní pojednou další den na výlet do Sofie. Pak ale on dostal pokutu, jí bylo zle v serpentinách (jeli jsme přes Rilu), on byl naštvanej, ona mu říkala, ať jede opatrněji, v Samokově jsme potkali její kamarádku, za kterou jela, on jí odřel auto,…no, když nás vyhazovali na autobusáku, byli evidentně rádi, že nás mají z krku a na tu Sofii jsme se radši ani neptali. Obešli jsme autobusák a za chvíli bylo jasný, že bude brzy tma, jsme v pěkným zapadákově, kam nejezdí vlak,a navíc se nikde nedá zjistit, kdy jezdí avtobus do Sofie. Usnesli jsme se tedy, že zkusíme štěstí na stopu. Byla už docela tma, postavili jsme se pod osvětlený bilboard a smutně koukali, jak naším směrem nic nejezdí. Stopoval Jirka, protože se bál, abych nevypadala, že chci něco jinýho, než jen svézt. Zmokli jsme, byla nám zima a pořád nic. Nechtěli jsme stopovat déle než do půl jedenácté a když jsem už zrácela vešekerou naději, zastavil u nás (v 10:25) postarší pán ve velkým autě (značku si nepamatuju - bylo zelený:-). Vše proběhlo hladce, a tak nás za hodinu vyhodil v centru Sofie a ukázal, kudy se dostaneme na nádraží, kde jsme chtěli přečkat noc. Nádraží se mi hned zdálo podezřelý - bylo skoro opuštěný, poslední vlak už dávno jel a první měl jet až v pět ráno, takže přišlo to, čemu se nedalo vyhnout - vyhodili nás policajti, že se nádraží zavírá. Hned venku byl parčík podobný tomu před pražským Hlavákem, a tak Jirka, ostřílený našemi boveráckými zkušenostmi, mě chytil za ruku a mířil směrem ke spícím individuím. Ale přeci jen! Sofie není Bansko, já jsem začala kňourat, že se tam bojím, a tak jsme zamířili dále směrem z centra. Tam jsme narazili na sídliště a doufali jsme, že se tedy ukryjeme někde za panelákama. Vypadalo to tam značně nevlídně a když se navíc začaly odněkud ozývat skřeky místní opilé mládeže, rychle jsme vyklidili pole. šourali jsme se tedy dál, až k výpadovce, kde o pár dní později spali Istanbuláci, ale tam se nám to taky nezdálo, tak jsme se zase vydali zpět k nádraží, že zkusíme najít místo v parku, kde nejsou houmlesové. Všimli jsme si ale uzonké uličky, která směřovala ke kolejím. Juchů! Budeme spát na peróně! Bohužel tam ale šachovali s nákladními vlaky. Nakonec jsme si všimli malé, zrezlé trhovské boudičky. Jirka se mrknul dovnitř a zjistil, že tam je matrace a nepořádek. Bylo pozdě, bylo nám už všechno jedno, tak jsme se zmáčkli na matraci a doufali v brzký a nerušený spánek. Venku však něco štrachalo a přímo za boudičkou! Pomoc! Přišel na nás ten boverák, co mu to tu patří, teď nás zamorduje, sní a sebere naše eura! Jirko…(kník, kník),…běž se kouknout. Uf. Byla to jen kočka. Stejně jsem celou noc nespala. Po šesté jsme vylezli z doupěte a vydali se na nádraží, kde jsem si konečně trochu schrupla. Tam nás čekalo super překvapení - úplně náhodou jsme potkali Zdenču z Třebíče s kamarády, která se taky vracela z Bulharska! Věděli jsme, že bude v Sofii, ale SMSky jí nechodily, a tak jsme se vzdali naděje, že ji potkáme. Bylo tedy osm ráno a my jsme měli dobrý půl den na prohlídku Sofie. Největší dojem na mě udělal croissant a laté v Mekáči. Juchů! Civilizace! Pak jsme začali shánět autobus na letiště - a to byl kámen úrazu. Fotili jsme plánek, pobíhali, hledali a nenacházeli. Bylo vedro, žlutej hnus (citronová limča) ze Septemvri nechutně zteplal…až sláva, sláva! Správný autobus (…to jsme ještě netušili…)! V boudičce jsme koupili lístky (aji pro batohy) a vydali se hledat naší zastávku - ta, co jsme objevili, byla v opačném směru. A zase dlouho hledání, nenacházení, ptaní, běhání, váhání…a po dobré půl hodině naše zastávka, rychlý oběd v parčíku, cesta na letiště. Nuda na letišti (je takový kapesní), jediný zpestření - Jirku dlouho nechtěla pustit paní z pasový kontroly, protože ho hledala ve slovenský databázi, po “pojištění” se nikdo nesháněl. Letěli jsme skoro na čas. Ale fuj - seděli jsme u křídla a to se pořád klepalo, motor se houpal. Jinak normální let. Pro mě. Zážitky měl jen Jirka (jeho první let). Bratislavský letiště je taky kapesní. Brzy jsme se dostali autobusem do Brna, kde nám ale nic dlouho nejelo. Přišel se na nás podívat Čiki, což bylo moc fajn, tak jsme vyprávěli a vyprávěli a autobus nikde a nikde a už tu dávno měl být (únava a nervozita), ale dobrodružství se nekonalo, přijel, nabral nás a po technické zajížďce jsme svištěli po dálnici na Prahu. Doma jsme se podivili, jak je rozkopaný Nám. Republiky, tak jsme museli hledat jinou zastávku nočního autobusu. A jak jsme chodili po Praze, tak: Jé, tady by se dobře spalo! a tady by to taky nebylo marný! a najednou to nebylo tak smutný, jako když v cizí metropoli hledáš místečko, kde složit hlavu, ale byli jsme rádi, že jsme doma a že za chvíli ulehneme do svých pelíšků. Bohužel jen na dvě hodiny. V postýlkách by asi naše vyprávění mělo skončit. Já ale za součást vandru považuji ještě další večer, kdy jsme si zašli na ten vysněný, tolikrát zmiňovaný, tolikrát vzpomínaný biftek a mysleli na vás. Co asi dělají ti tři v Istanbulu. A jak je na Rile. A jestli jste nakonec dobyli Musalu. A co ten Ády kotník. A jak nás mrzí, že pro nás už vandr skončil. Ale doufám, že tenhle příběh ani v tomhhle místě nekončí. Že o stránku dál začíná další kapitola: Batoh jsem se ani neodvažovala zvážit, rychle jsem ho hodila na záda, dala pusu mamince, slíbila, že budu psát a šupajdila na Florenc na autobus do Brna, odkud nám další den brzo ráno jede vlak do…..?

Bublinina cesta domů

Punkovní cesta domů

(další vybublaná tupost aneb jak by správní žurnalisti psát neměli :)

Ještě mám hafo času, bude teprve devět. Fotím naši skupinku stoupající na Vichren a napadá mě morbidní titulek v novinách „naposledy byli spatřeni…“ (dělám si srandu, to je ta žurnalistická úchylka :)).

Bavím se tím, že vedle mě stojící skupinka Slováků se baví o mně a neví, že jim rozumím a že mě to baví, poslouchat je, jak se baví. „Ta tu tiež asi čaká… Ale s nama jet nemože, však tam už je přeci plno…“ Ehm, uch, zaskočí mi, i když nic nejím. Jak plno, co to je plno, já se do toho busu hodlám nacpat, i kdybych měla jet na střeše nebo zavěšená podvozku! Chvíli přemýšlím, jestli se nechat prozradit, anebo zůstat inkognito a bavit se dál. Jenže po tom slově „plno“ už se stejně nebavím, takže se ptám. „Dobrý den, tohle je autobus do Banska?“. Tentokrát zaskočí Slovákům. „No hej, do Banska to jede, ale nieje to autobus, len súkromník a už nemá miesto“ Aha, děkuju, tak co, počkám si na ten autobus.

Soukromník odjíždí a přijíždí červená dodávka – autobus. Vyleze z něj břichatej chlápek s černýma brýlema, vypadá jako kříženec Nea z Matrixu po třiceti letech a italského herce Buda Spencera. Hned nastartuje a jede, je asi devět hodin deset minut, hůůů, no na to, že to má jet o půl desáté, to je uzený. Poprvé v životě se mi snad vyplatil můj zlozvyk chodit všude moc brzo :))

Zastavíme se v kempu a ten chlápek tam cosi kupuje od jedné ženské, vypadá to docela pašerácky a ilegálně :) Pálíme do Banska tak, že by se za to ani Michael Schumacher nemusel stydět. V Bansku zastavuje u autobusového nádraží a když mi Neo po třiceti letech vyndavá batoh a potom klacek, nezapomene dodat „suvenyr Bulgária, hahaha“ a se smíchem zavolá ještě cosi jako „Adijééé“ na rozloučenou.

Uch, zaskočí mi podruhé a to když vidím nádraží v Bansku… No přiznejme si to, čekala jsem něco trochu víc trendy :)) Zjišťuju, že autobus do Sofie stojí 10 leva a já mám jen něco přes 6. Okolo chcípl pes (nebo ten Vlk?), natož aby se tam daly vyměnit peníze. Začínám mít schízu, jedna vybublaná půlka (ta zodpovědná a vše moc řešící :)) začíná být nervní. Kuš, takhle by to nešlo, říká ta druhá odvázaná. Nějak to dopadne, život jde úplně sám! :)

V deset přijede autobus, a tak nesměle nastoupím a cpu řidiči pod nos ISIC. „Student bilet, možno?“ Řidič nechápe, ukazuje mi deset prstů a divně se na mě dívá. „Sofie, já nemám leva, jenom tohle a dvě eura, vemte si to“ říkám už česky a on mi kupodivu dává lístek. Sláva, tak takhle by to šlo, život jde fakt úplně sám! :) Cesta byla dlouhá, dlouhá a dlouhá.

Vystupuju v Sofii, je tu víc než vedro. Nádraží je takové, jak bych to popsala… Začíná se mě zmocňovat zlá předtucha, to nádraží totiž opět není vůbec trendy! Jsem kdesi na periferii Sofie. Davem taxikářů a dalších otravů se procpu ke kase. „Bus do Prágy, jezdí tady?“ „Nene, tady nemožno, centralna gára!“ říká paní a máchá rukou kamsi do dáli. Na papírek napíše devatenácku. „Tramvaj, tramvaaaj“. Uch, zaskočí mi potřetí, budu muset jet tramvají. Vzpomenu si na Brno. Jako správnému vesnickému buranovi mi asi měsíc trvalo, než jsem odbourala šalinovou fobii :))

Vybelhám se ven a ke schíze se připojuje i paranoia. Přijde mi, že na mě všichni čumí, no opravdu, všichni na mě čumí! Možná to není jen pocit, napadne mě. Představte si exota v dlouhých kalhotách, pohorkách, bundou kolem pasu, s báglem na zádech a klackem v ruce, jak kulhá po Sofii, když je venku asi 40 stupňů. No copak se tu snad budu převlíkat? Co mám dělat? Maminko :)

Chvilku se belhám po křižovatce kolem hlavní ulice, kde tramvajové koleje vedou do všech směrů. Ententýky, dva špalíky, kde je centálná gára? Ptám se na stáncích na lístky, ale nikde je nemají, copak se tu snad jezdí zadarmo? :) Ha, vidím zastávku a tam jede 19, juchuchů! :)

Radost mi trošičku zkazil pohled na jízdní řád, protože je v azbuce. No jako né že bych to nečekala, ale když se to vidí na vlastní oči, realita je tvrdá :))) Nechápu, kde je nádraží, vlastně ani nevím, jestli to slovo gára znamená nádraží. Ptám se paní vedle a ta něco dlouho povídá a já „něrasbirám“. Ona však pořád mele a mele a já jsem tupá a tupější :) Najednou přijede tramvaj 19 a paní mě tam nacpe, ikdyž se jí snažím vysvětlit, že jaksi nemám lístek. Domlouvá s řidičem, aby mi asi ukázal, až bude ta pravá zastávka. No co, to by musela být přece klika, potkat revizora, já jsem taková nenápadná… :) Přesto se neubráním tikům a pozoruju lidi kolem, však oni mě taky :)) Jak asi vypadá bulharskej revizor, jak je přestrojenej? No nemusím se tím trápit dlouho, protože se brzy objeví dva nabušení chlápci ve vestě a na zádech s maxi nápisem „inspector“. Uch, znovu mi zaskočí, už ani nevím po kolikáté.

Už si to přesně nepamatuju, ale byl to hustej šrumec :) Na nejbližší zastávce mě revizoři pakovali ven, tím pádem vylezl řidič tramvaje a začal na mě pořvávat, asi něco ve smyslu, abych ještě nevystupovala. Tím pádem začal pořvávat revizor na řidiče, co si to dovoluje mě nechávat jet. Tím pádem jsme zaujali pozornost širšího okolí. Tím pádem začali pořvávat lidi v tramvaji, asi že chtějí už jet. Ha, titulky v novinách – česká turistka způsobila dopravní kolaps Sofie. Když už konečně tramvaj po nějaké době odjela, začal revizor pořvávat na mě, já pořvávala na něj, anglicky, česky, bulharsky, you must pay, I have no leva, I want to buy tiket, where? You must pay. Where? Police, why? Passport, leva, eura, bilet, tiket, bla bla bla, no bylo to hi-fi, takže jsem dělala hloupou turistku se psíma očima a vyšlo to :) Nakonec jsem zaplatila 7 leva v eurech, řidič mi dal jakýsi nartžený útržek a poslal zpátky do další tramvaje, kde mě opět kontrolovali revizoři a já hrdě tasila ten útržek, haha :)

Centrálná gára, hurá jsem tu, no zázrak! :) Že až takový zázrak to nebyl, jsem zjistila po pár vteřinách. Následovalo belhání na jednu stranu, na druhou stranu, k jedné kase, k druhé kase, k informacím a odhánění žebrajících otrapů a výsledek byl ten, že vlakem za 179 leva teda nepojedu. Pojedu autobusem, tak, rozhodla jsem se. No jo, ale kde jsou autobusy, co když ty jezdí úplně někde jinde? Néé, já nechci už do tramvaje! Vybelhala jsem se ven a už už přemýšlela, který taxík si vezmu, když o kus dál naproti bylo asi milion budek boudiček a v těch budkách boudičkách byly kanceláře autobusových dopravních společností. Nádhera :) A tak následoval další maratón. „Oběhla“ jsem asi 10 budek, Praga, Praga, autobus jede až další den ráno, jinak tady nic nejede, to není možný, já tu nechci být přes noc, jdu se ptát jinam, autobus jede za hodinu, to beru!!! Byla tam jedna milá paní, mluvila krásně anglicky a usmívala se na mě. Viděla, jak jsem nerózní a unavená, že sotva lezu a že je mi hrozné horko, tak mi ochotně se vším pomohla a vyplnila jízdenku za 95 leva. Dokonce mi pohlídala batoh, abych si mohla vyměnit peníze a koupit jídlo. Don’t worry, don’t worry, smála se na mě a já moc děkuju, že takoví lidé ještě jsou. Byla opravdu úžasná. Pak si se mnou ještě povídala, aby mi ukrátila čekání.

Autobus přijel- dvojpatrák, takovej vypečenej a to doslova :) Byl plný Čechů vracejících se z dovolené, někteří dokonce byli ze Strašecí (naštěstí mě nikdo neznal :)) Kdo jste neviděl Účastníky zájezdu, nepochopíte :))) Nevím jestli skutečnost, že konečně rozumím všemu, co slyším, byl v tomhle případě výhra. Typické české rodinky, nahá děcka čůrající v uličkách do nočníků, táto, no kams dal ten řízek, to je vedro, pojďte si zahrát karty, mámo, tak votevři to vokýnkoo! Přede mnou seděla Bulharka, za celou cestu spařila jen její nohy, opírala se s nimi o strop. Nechápu, jak se na tom půl metru čtverečním složila. Vypadám jako Ukrajinec, smrdím, jsem špinavá, mám napuchlou nohu a nemám peníze na záchod, ale jedu domů. Cesta byla dlouhá, dlouhá a dlouhá, asi 30 hodin a jedno vím teď jistě, autobusy jsou opravdu prohra!!! Ale je to levnější :)

Výprava zdatných mužů (autor neznámý)

Je dvanáctý den vandru. Všichni lehli – ať už zásluhou včerejší rakije nebo čehokoliv jiného. Teď se cílevědomě válejí na tábořišti, aby nabrali ztracené síly. Jen čtveřice drsných mužů pohrdla nabízeným pohodlím, rozbalila mapu a s pohledem upřeným k modravé skvrnce horského plesa nasměrovala své kročeje kýženým směrem.

Krásná horská pláň, porostlá klečí, plná ledovcových morén a drumlinů, budiž kulisou k neohroženému putování naší ještě méně ohrožené čtveřice. Kráčejí pěkně za svým cílem, sil jim neubývá: nemá totiž – překvapivě – z čeho. Pisateli těchto řádků běhají před očima interesantní šmouhy: mlčí však, usilovně bojujíc proti následkům včerejší česko – bulharské konverzace a zároveň se domnívaje, že ostatním se jde lépe, svěže, krokem gazelím.

Z omylu je však vyveden vzápětí. Dva z drsných, vždy připravených a ničeho se nebojících mužů se totiž zničehonic položí na zem – a jeden z nich dokonce spouští rytmus kacířských řečiček…

PAZLÁTKO: Jak si lehnu, tak klidně do minuty usnu!
SLEPIČKA: Jo…tak to já asi taky!
DEČKA: Hej, tak to já ještě dřív. Dáme závod?
PAZLÁTKO: Tak schválně…
CHODEC (jediný neležící): Ale abychom se dostali k tomu jezeru, pánové!
PAZLÁTKO: Jasný, chvilku poležíme…Dyť o nic nejde…
SLEPIČKA: (neozývá se, že by usnul?)
Hrobové ticho….
Po minutě: VŠICHNI: Jdem!

Pomalým, rozvážným, vyhýbám se pojmu „usedlým“ tempem putuje naše chrabrá, odpočatá čtveřice dále. Překoná klečový svah a dostane se k jakémusi prostranství, plnému cinkajících krav. V hlavě Slepičky se rodí potměšilá myšlenka nechat se zvěčnit s libovolným kusem dobytka. Chodec tudíž zamíří svůj objektiv na dotyčného, který uškubne trs trávy a dryáčnicky jej nabízí nejbližšímu exempláři. Ten však jen zavrtí mouchami obtíženým ohonem a znechuceně se odvrátí. Po několika nezdařilých pokusech zasvítí v očích benjamínka pomstychtivá zář. Rozpomene se na své nepřekonatelné dovednosti napodobit rozmanité druhy živočišné: jejich hrdelní řečí započne hovořit přímo před obličejem kravky, slepě doufaje, že ji přinutí projít hustou klečí.

K jezeru je to ještě moc daleko, shoduje se nakonec čtveřice drsných mužů a chvíli zádumčivě posedává na balvanech u jakési kaluže, nazývajíc ji hrdě horským plesem. Na zpáteční pouti naši výzkumníci objevují rozestavěnou boudu ochranářů. Protože zrovna poprchává, rozkošnicky se rozvalují na betonové podlaze, chrochtají blahem jako divocí vepři a vedou podivuhodnou konverzaci.

DEČKA: Neměli bysme už jít?
PAZLÁTKO: Venku přece prší…
CHODEC: To jo…ale na tábořišti nás čeká večeře!
PAZLÁTKO: No…nevím jak vy, ale já toho teda už moc nemám.
SLEPIČKA: Fuj…a ta mokrá vysoká tráva, přes kterou půjdem!
DEČKA: Asi bych tu ještě chvilku zůstal.
PAZLÁTKO: ale co ta večeře?
SLEPIČKA: No jo, ale venku prší…
CHODEC: A ta slizká tráva!
PAZLÁTKO: Tady se tak dobře leží…
SLEPIČKA: Zdá se, že přestává pršet!
CHODEC: A hlad už mám taky pořádnej!
PAZLÁTKO: Stejně nebude moc co sněst…
DEČKA: A ta mokrá tráva….

Po dlouhé, slovně i myšlenkově nadmíru bohaté diskusi se čtveřice udatných maratónců přece jen zvedá a plahočí se zpět na tábořiště, kde už ze stromu vyzývavě trčí trsy lišejníku…

Pohoří Rila

Po rozdělení v nejvýše položené stanici na Balkánu (Avramovo, 1267 mnm) jsme se dali do rozhovoru s místním bezzubým povalečem. Ptali jsme se ho, kde se dá nakoupit jídlo. Znal restauraci ve vesnici, kam nás poslal. Tak jsme šli do Pašova nakoupit jídlo. Ve třech obchodech jema nakoupili chléb, špagety, kečup, sýr, salám a v neposlední řadě sladkosti. 6 kornoutů za 1 leva! Poté jsme se vrátili do Avramova, kde jsem se přebalil a vyrazili na průzkum tratě Avramovo

  • Sveta petka. Nakonec jsme po trati urazili 10,5 km, zato jsme ale prolezli 3 opuštěné baráčky na trati. Stopař Čápem si odnesli spoustu krámů, já pouze několik novýchnápisů z cigaret. Nejlepší byla zrušená stanice ve Sv. petce. Zde jsme nastoupili do vlaku a vyvezli jsme se zpět do Avramova. Odtud jsme již vyrazili vzhůru do hor - do Rily směr Musalu. Nádražák sice pracoval v Bratislavě a znal Zlín (Gottwaldov), ale nerozuměl, když jsme se ho ptali na předpověď počasí… Stoupali jsme ještě asi 2 hodinyvzhůru, až jsme to zapíchli na pěkném místě v borovém lese. V noci pršelo. Ráno jsme se probudili celkem pozdě, je mokro. Vyrážíme směr přehrada v horách (1945 mnm), o které nevíme, že se jmenuje Belmeken (to divné slovo jsme slyšeli z úst lidí v Avramovu…). Je to však pozlátko, jezdí odtud autobusy a tam drahá auta. Jdeme k ní dlouho po silnici. Když jsme tam, počasí se zhorší, ale my vegetíme na břehu čisté nádrže. Stopař se koupe před jídle, poté začíná foukat, tak se Ď. a Č. moc nechce. Nakonec tam ale také na chvilku hópnó. Poté pokračujeme po silnici vedoucí po vrstevnici směr Musala. Večer spíme na nádherném místě. KLASIKA největšího kalibru. Noe je chladná. Ráno se rychle vypravíme (spali jsme na hranici parku) a vydáváme se ještě kousek po vrstevnici (vodní stavby, sklepy ev skále, nádržky, …), abychom pak mohli začít stoupat nádherným údolím vzhůru na hřeben. V údolí teče nádherně čistý (a ledový) potok. Tvoří vodopádky, průzračné tůňky na koupání. Na hřebeni se napojujeme na červenou značku, která vede až na Musalu. Hned z hřebenu ji také vidíme. Mraky jdou k nám z nížiny, ale díky příznivým vzdušným proudům zůstávají nad svahy a na hřeben se nedostanou. Jdeme po pláních až ke skalám, které spadají do údolí s jezery, které nás odděluje od Musaly. Zde snídáme - posilňujeme se čokoládou na výstup. K Musale musíme přes hřeben - přes vrcholy vysoké 2700 m. Jde to však docela rychle. Na Musalu vede cesta s mírným převýšením (cca 300 m), takže jsme tam za 1,5 hodiny. Na Musale je již oblačnost značná, takže žádné pěkné výhledy se nám nenaskytují. Na vrcholu potkáváme českou rodinku, která tam hodlá přespat. My chvilku rozjímáme, fotíme a zkoumáme met. stanici a pak sestupujeme po úzké kamenité pěšince do kamenitého údolí se zamrzlým jezerem. Od chaty Musala dále pokračujeme po kosodřevinou zarostlých pláních až k vlekům a rozryté cestě od buldozérů. Už se stmívá, tak hledáme místo na spaní. Jdeme až téměř do tmy, ale nakonec nacházíme plošinku kousek od cesty, nad potokem, kde večer nabereme vodu. Vaříme puding na ráno. Ráno kolem jezdí džípy s ochranáři, kteří na nás troubí a bodře mávají. Chodí také turisté s holemi. Scházíme pod hory, do městečka Borovec - plného hotelů. Z tamní pošty posíláme pohledy do ČR. Stopujeme směr Samokovo. Po chvíli (11. auto) zastaví Lada se staříkem, který nás zaveze přímo před exchange office v Samokovu. Proměníme a bloudíme po mšstě hledajíce nějaký větší obchod (marně). Nakonec ještě nacházíme antikvariát, který je ovšem příliš drahý. Nic není dostatečně kvalitní a levné na to, ybchom si to koupili bulharsky. :) Pokračujeme za město, kde stopujeme směr Sofie. Stopujeme ve třech skoro 3 hodiny, poté nám zastaví mladý podnikatel (v červeném Focusu), který mluví výborně německy a anglicky a poslouchá vážnou hudbu (CD s varhaními skladbami od J. S. Bacha kufru). Ptáme se ho na situaci v Bulharsku a on nás vyhazuje těsně před Sofií u nádrže v Pančarevu. Jdeme rychle spát do stráně nad přehradou (kde jsme se s odporem (rozmlsáni čistou horskou vodou) okoupali). Nacházíme lesní posilovku s plošinkou, kde zůstáváme. V noci je spousta komárů a ještě více mravenců - ráno ležíme v mraveništi a do Ď. baťohu přes noc mravenci nanosili i kukly. Spíme ale dlouho a poté vyrážíme na MHD. Lístek u řidiče stojí 0,8 leva, jedeme busem, který nás vyhazuje kdesi na periférii, tak pokračujeme do centra na radu jednoho místního dalším autobusem, ovšem přejedeme nádraží a musíme si koupit ještě jeden lístek na šalinu, která jede přímo k nádraží. Máme ale smůlu a tesně před vystupováním přijde revizor a každému nám napaří pokutu 7 leva za batohy. Takže cestování po Sofii se pěkně prodražilo, nicméně jsme se na nádraží sešli všichni ve zdraví.

Komix

komix

July 26, 2006 |